Největším problémem současné epochy je samozřejmě přetrvávající existence kapitalismu. Kdybych chtěl být za každou cenu duchaplný, mohl bych říci, že kapitalismus je společenský systém, který se s vervou pouští do řešení problémů- alespoň některých -, které by nikdy nevznikly, kdyby kapitalismus neexistoval. Zároveň si ovšem musíme být vědomi základního postulátu marxistické sociálně filosofické teorie, podle něhož žádná společensko-ekonomická formace nikdy nezaniká dříve, než rozvinula všechny výrobní síly, k jejichž vývoji dává prostor. Proto můžeme otázku revolučně kritického a zároveň racionálního překonání kapitalistického výrobního způsobu přeměnit na otázku : vytváří současná epocha možnou výrobně silovou základnu překonání kapitalismu?

Teorie inovačního procesu hovoří o tom, že v současnosti jsme svědky nástupu páté Kondratěvovy technologické inovační vlny, která je spjata především s rozvojem počítačových a informačních technologií, s praktickým využíváním poznatků genetického inženýrství. Marxistická filosoficko-ekonomická koncepce inovačních cyklů však dle mého názoru správně hovoří o tom, že pracovní a výrobní proces jako produkci inovací dlužno zkoumat kategoriální optikou dialektiky společenských výrobních sil a výrobních vztahů, prizmatem mnohovrstevnaté struktury obsahu společenských výrobních vztahů, že se vždy musíme tázat, jak se technologický inovační pohyb ve struktuře výrobních sil odráží ve výrobně vztahové a politicko-ideologické dimenzi velké společenské dělby práce, ve změnách souborů vlastnických rolí, jejichž nositelem jsou změny ve výrobně technické dělbě práce a socioprofesní struktuře společnosti. Myslím si, že ani rozvoj informačních technologií, ani rozvoj technologických manipulací s genetickým materiálem nepřesahují ve svých sociálně ekonomických souvislostech vlastnicko-třídní horizont kapitalistického výrobního způsobu.

Zdá se mi, že společenskou výrobní silou, která slibuje nejhlubší průlom do sociálně ekonomické vrstvy klasické soukromokapitalistické dělby práce je "technologický výrobní obor" investování do rozvoje lidských schopností, který v masovém měřítku povede k vyostření sociálně ekonomických rozporů kapitálového vztahu. Karel Marx nikdy neomezoval svobodný a univerzální seberozvoj člověka na výrobně silový rozměr velké společenské dělby práce, vždy jej spojoval s perspektivou překonání všech dimenzí historicky vzniklého lidského odcizení a sebeodcizení, především "odcizení člověka od člověka", kdy se práce klade jako nevlastnictví výrobních prostředků a vlastnictví výrobních prostředků se klade jako nepráce. Proto není v žádném případě možné dělat z Marxe tuctového buržoazního liberála.

Marxovu vizi přeměny všeobecné práce ve společenskou výrobní sílu realizuje kapitál, a proto se i tento proces odráží v kategoriích buržoazních ekonomických teorií převráceně jako růst "lidského kapitálu". V koncepci "lidského kapitálu" jde samozřejmě o snahu omezit rozvoj lidských schopností na schopnost být dokonalejší a efektivnější "cvičenou opicí" kapitalistického vykořisťování a prodávat kvalitnější pracovní sílu coby jediné zboží a vlastnictví, které má v systému kapitalistických ekonomických vztahů nevlastník výrobních prostředků, na trhu námezdní práce. Přesto jde o projekt velmi zajímavý, a to zvláště díky do jeho organizační stavby zabudovanému článku "fondových investorů", což je kapitálový podnikatelský subjekt schopný propojovat zájmově sféru vysokoškolského vzdělání se sférou budoucích zaměstnavatelů absolventů vysoké školy. "Fondoví investoři" celého projektu jsou ekonomickou formou, která může razit přístupové cesty ke vzniku samosprávných vlastnických struktur, jež překračují sociálně ekonomický horizont kapitalismu.

Ve světě ovládaném logikou kapitalistického vykořisťování a odcizení se společenský pokrok realizuje jako růst sociálního zla. Globalizovaný kapitál znetvořuje například přeměnu volného času v základní společenské bohatství do podoby růstu masové trvalé nezaměstnanosti. Když globalizovaný kapitál zespolečenšťuje výrobu a internacionalizuje společenské výrobní síly tak, že překračují rámec národních států, vytváří na nadnárodní a nadstátní úrovni fungující vlastnické a podnikatelské struktury, koná pokrokové historické dílo. Je velmi žel, že mnohá radikálně levicová antiglobalizační ideová a politická hnutí nevidí dialektiku tohoto procesu a perspektivu socialistických společenských přeměn odvozují i v epoše kapitalistické globalizace z návratu k národnímu státu, přičemž se jim oslabování národního sociálního státu jeví jako nová verze biblické apokalypsy. Revolučně demokratická levice se musí emancipovat od katastrofického uvažování o perspektivách společenského vývoje. Reálná alternativa kapitalistické globalizace může vyrůst ze zkoumání forem zvláštního a mimořádného zisku, které plodí informační technologie, investování do rozvoje lidských schopností, vznik ekonomického modelu, v němž je hospodářský růst založen na řešení ekologických problémů. Radikálně levicová teorie a praxe vyžaduje inovaci marxistické teorie produktivní a neproduktivní práce.