S formulací toho, co považuji za největší problém současnosti, jsem se setkal někdy počátkem 90. let v jakémsi časopise a bohužel nejsem schopen to korektně citovat. Mohu to zkusit jen svými slovy převyprávět. Tehdy byl ministrem zahraničí Itálie Jean de Michaelis. Ten údajně tvrdil zhruba toto: "Všech úspěchů, kterých jsme ve 20. století dosáhli, bylo dosaženo díky naší pokročilé schopnosti modelovat. (Bylo to ještě hluboce v tomto století.) Náš společenský systém však nespočívá na této schopnosti, nýbrž na humanistických fabulích z konce 18. století." S tímto se ztotožňuji. Nízká účinnost řešení všech těch enviromentálních, sociálních, zdravotních a kdoví jakých dalších problémů, které nás tak naléhavě a zároveň vlekle sužují, má kořen v základních přístupech bránících nasazení našich nejúčinnějších prostředků k tvorbě vůdčích premis, z nichž budou naše řešení vycházet. Přijmeme-li tu definici vůdcovství a manažerství, že vůdcovství je o tom dělat dobré věci a manažerství o tom dělat věci dobře a zároveň vezmeme za svou Michaelisovu charakteristiku našeho společenského systému, máme šanci přestat se divit tomu, že současné vyspělé společnosti tak úžasně zvládají management čehokoliv a občas jsou snad i přemanažované, trpí však tak úděsnou bídou vůdčích stimulů. Vůdčím myšlenkovým aparátem našich společenství je totiž dogmatika posvátných fabulí nedotknutelných pro modeláře stejně jako svého času v poněkud vyšším stadiu tmářství nebyl přípustný modeling Vesmíru se Zemí kroužící kolem Slunce.

Na první přednášce z ekonomie nás zpravidla naučí, že tato poslužná věda je tu proto, aby umožnila dosahovat efektivně žádoucích cílů, nikoliv stanovovat žádoucnost cílů. I sociologie, kterou Comte považoval za vůdčí vědu společnosti založené na vědě, je v současnosti jen podpůrnou disciplínou managementu vedeného vyfabulovanými svátostmi humanismu předindustriální éry. Cesta z tohoto by dle mě na teoretické rovině mohla být v tvorbě imperiálních společenských věd vycházejících z teoretické ekonomie a sociologie. Domnívám se, že teorie transakčních nákladů a teorie preferencí, jsou kroky k vymanění modelů z posluhy vůdcovství fabulí. (Jistě i jiné, které kvůli svému jen elementárnímu ekonomickému vzdělání neznám.) Nicméně mám obavy, že i v případě rozvoje vůdčích nauk formou vědy, není vyhráno. Jejich prosazení určitě nebude bezkonfliktní. Domnívám se, že nosným konfliktem nadcházející budoucnosti bude konflikt o institucionální a politické prosazení vůdcovství vycházející z modelů imperiálních společenských věd. Povaha tohoto konfliktu při tom jistě jednou může vstoupit do jakékoliv úrovně eskalace.