Je to problém intelektuální: pochopit povahu současné celosvětové krize, která se projevuje postupnou likvidací sociálního státu ve "vyspělých" zemích, kolapsem levice v obou jejích variantách (komunistické i sociálně demokratické), "válkou proti terorismu", postupnou militarizací politiky, úsilím USA o celosvětovou imperiální hegemonii atd. Samozřejmě existuje nadále smysluplná agenda na národní úrovni, a to i u země velikosti České republiky. Klíč k jejímu pochopení a účinnému jednání se však nachází v globální rovině. Obecné řeči o globalizaci, flexibilitě, nutnosti přizpůsobit se atd. přitom nejsou k ničemu, dělají z obyčejných lidí jen pasivní objekt procesů, které utváří někdo jiný.

Pokud má smysl hovořit o historických paralelách, tak se dnešní doba podobá závěrečné fázi renesance s jejími zámořskými objevy, náboženskými válkami a postupným vytvářením kapitalismu. Také dnes vzniká něco zcela nového a my nevíme co to je, jen vnímáme zřetelné hrozby a cítíme neurčité přísliby. Hovoří mi z duše Immanuel Wallerstein, když říká, že budoucnost bude jiná, a že může být lepší než dnešek, ale i podstatně horší. Situace je zcela otevřená, záleží na inteligenci a akceschopnosti jednajících skupin.

Pokud jde o to pochopení, se širokými globálními koncepty už přišla řada kandidátů a je příznačné, že mezi nimi převládají Američané (např. Tofflerovi, Capra, Huntington, Wallerstein; Fukuyamu lze těžko brát jinak než neúspěšný pokus vyhlásit vítězství liberalismu v situaci, kdy už vůbec nikdo jako liberál nejedná a jednat ani nemůže). Ovšem tyto koncepce nejsou jen volné intelektuální výtvory. Každá z nich aspiruje na to, aby se stala utopií nebo ideologií některé z aktivních společenských skupin.

Hlásím se k levici - opět se zde odvolám na Wallersteina, na jeho definici levice jako úsilí o to, aby byl svět demokratičtější a rovnější (přinejmenším aspoň o něco) . Potřebujeme širokou diskusi, jejímž předmětem bude analýza současné situace a z této analýzy vyplývající konkrétní politické cíle. Je to práce na dlouhé lokte, protože jde o to, aby se levice vymanila z nynější defenzívy. Nelze ji samozřejmě provádět jen v národním rámci nebo jen v politických klubech Evropského parlamentu. Pravice už má institucionální řešení - Davos, IMF, WTO. Levice má antiglobalizační hnutí, Porto Alegre, evropská sociální fóra. Zajímavý je také vývoj v "klasické evropské levici" (hnutí "Za nový svět" ve francouzské Socialistické straně, Oskar Lafontaine a jeho příznivci v Německu). Vcelku je vše v zárodečném stavu a hodně chaotické. Ale věci se po desetiletí deprese začínají hýbat kupředu. I my v Česku se toho musíme účastnit. Hlavní přitom není "organizování levice", a už vůbec ne vytváření nějakých pečlivě proorganizovaných a hierarchizovaných struktur. Hlavním úkolem dneška je intelektuální jasnost.