Konec 20. a začátek 21.století nesporně vykazuje do jisté míry zlomový a přelomový charakter, kdy civilizace sice postupně, ale naprosto neodvratně naráží na samotné meze globalizujícího se industriálního kapitalismu. Stoupenci instrumentária a logiky "inovačních" dlouhodobých Kondratěvových vln (reprezentujících však pouze určité vyjádření dialektiky výrobních sil a výrobních vztahů) diskutují o podmínkách nástupu možné V.K-vlny, mapují dopady nových bázických proměn technik a technologií, ale mnozí také i stále důrazněji připomínají, že tradiční dlouhé vlny "schumpeterovsko-kondratěvovského typu" jsou zřejmě atributem pouze industriální etapy vývoje kapitalismu, a že tyto nelze mechanicky aplikovat na kvalitativně změněné podmínky 21.století. Mnohé jiné hlasy již delší dobu varují před mnohorozměrnou krizí lidské civilizace, další zase vehementně poukazují na přerůstání moderních společností směrem k etapám charakterizovaným předponou post- (společnost postindustriální, postmoderní, postliberální, někdy také postkapitalistická, postmateriální či "postmužná", "postžidovská" apod.). Nicméně je poctivé poznamenat, že většina výše uvedených "post-" kategorií obvykle nemá přesněji vymezený obsah, je s nimi zacházeno příliš volně a často jsou značně vzdáleny od seriózního vědeckého zkoumání a slouží především manipulativním účelům např. propagandistického zaměření. S tímto úzce souvisí inflační nadužívání a faktické zneužívání kategorie globalizace - mnohdy zcela nepokrytě maskující faktický stav věcí, jeho kořeny a reálné zájmy (a to opět aniž by byla tato blíže vymezována či strukturována) a odvádějící pozornost od skutečných problémů. Jako příklad obrovské manipulace a žonglování s pojmy typu globalizace či úžeji např. integrace může sloužit již desetiletí trvající masáž oficiálních médií, přesvědčující všechny údajné kosmopolitní tzv. "Evropany", že skutečně není jiné cesty než neustálé prohlubování evropské integrace (dnes směrem k superstátu) po již kýmsi a čímsi zvolené (a samozřejmě jedině možné) "sociálnědemokratické trajektorii" - poukazováním na údajně "objektivní" trendy společenského vývoje, ale prakticky naprosto vždy ruku v ruce s ohromnou spoustou lží, polopravd a nejrůznějších manipulací. Záměrně jsou tak mnohdy zcela marginalizovány aspekty globalizace směřující např. k lokalizaci či regionalizaci nebo jsou naprosto cíleně zveličovány a záměrně urychlovány procesy ztráty funkčnosti národních států. Nebylo by na místě konečně se masově začít ptát - "Komu toto vše opravdu slouží a prospívá?".

V rovině politickoideologické, resp. světonázorové pak lze za jeden z klíčových problémů dneška označit narůstající obludný rádobyintelektuálský pseudohumanismus a nechutně pokryteckou tzv. politickou hyperkorektnost, které jsou mnohdy ještě dramaticky umocňovány vykořeněním tradičních hodnot v duchu postmoderního relativismu. Bílá již zde není bílá a černá již není černá - právě stabilizující řád a pevné hodnotové zakotvení chybějí modernímu člověku stále citelněji. Značně deformovány často bývají hodnoty, ideje a přístupy nejen socialismu a konzervatismu, ale nezřídka i dominantní vládnoucí politické ideologie industriální éry kapitalismu - liberalismu. Je třeba najít odvahu a přiznat si, že např. samotný K.Marx byl liberalismem zřejmě ovlivněn více než je leckomu příjemné a mnohdy vůbec myslitelné. Někteří ve výše uvedeném kontextu přímo hovoří o soudobé krizi velkých tradičních politických ideologií, zejména pak moderního liberalismu - což je nejpatrnější při pohledu na nynější bezradné tápání a proměny sociálnědemokratických přístupů v Evropě, jinde ve světě, i u nás. Široce deformovány a zkreslovány jsou postoje ke státu (často naprosto účelově, kdy tyto údajné "modifikace" nejsou vyvolávány proměnami společenskoekonomické reality) - ať již jde o deformace "zprava" nebo "zleva"; šířeji se jedná o deformace celého pojetí moderní levicovosti a pravicovosti. Nicméně je mnohým již dnes naprosto jasné, že v zájmu samotného přežití (ve světle narůstajících globálních rozporů a problémů - např. ekologických či dramatického prohlubování nerovností) musí být budoucnost ofenzivně projektována nikoli na základě přístupů individualistických, ale důsledně celostních a systémových - a to včetně nového pojímání celospolečenské racionality.

Všeobecně je dnes akceptována falešná morálka, kdy pokrytecká tzv. salónní přijatelnost určuje, o čem může být ve "slušné" společnosti vůbec diskutováno a přemýšleno. Zrodila se tak praxe velkých tabu v mnoha oblastech společenského života, kdy řada zásadních rozporů a problémů nemůže být ani správně pojmenována, natož pak zmírňována či řešena. Mnozí dnes stále fanatičtěji šermují tzv. přirozenými lidskými právy (zcela ale zamlčují druhou stranu mince - nesporné povinnosti a odpovědnost individua) či stále vehementněji třímají prapor boje proti tzv. diskriminaci (úmyslně nebo z hlouposti zapomínaje na prostý fakt odlišností a nezbytné diferenciace). Do podobné skupiny náleží např. i mnozí "svatí bojovníci" proti trestu smrti, proti zásadě "třikrát a dost" či za protěžování nejrůznějších úchylek; nepoukázat zde nelze ani na stále zběsilejší akce tzv. pozitivní diskriminace nejrůznějších údajných menšin, tragikomické přehlížení od přírody zakódovaných rozdílů mezi muži a ženami či zavilé snahy, aby všichni lidé (bílí, žlutí, černí, křesťané, muslimové, hinduisté, židé či např. Rusové a Němci) byli naprosto stejní - vše v duchu cílených kosmopolitních snah o kulturní, politickou, ekonomickou aj. uniformitu a celkové odnárodnění, resp. vykořenění. Svobodně dnes nelze diskutovat ani o pozadí, průběhu a výsledcích řady historických událostí či se zamýšlet nad faktickými přínosy např. mnoha "humanitárních pomocí" a misí nebo nad mediálně vděčnými snahami o prodlužování lidského věku či zachování života (či živoření) naprosto každého jedince. A to v situaci, kdy např. z naprosté většiny koncepcí trvalé udržitelnosti vývoje, resp. života zcela jasně vyplývá, že přežití lidstva je možné pouze při stabilizaci, ale spíše poklesu a vždy pak přísnější regulaci populace. K vrcholům pokryteckosti naší doby pak patří také např. globální a zavádějící tažení proti kuřákům (mnohdy ale financované a organizované samotnými tabákovými giganty) - a to např. ve světle stálé nedotknutelnosti a nezpochybnitelnosti funkčnosti individuální automobilové dopravy atd. atd. V neposlední řadě je v uvedeném kontextu možné poukázat na nebezpečnost a naprostou iluzornost volání po "kočkopsech" tzv. třetích cest - tedy také po všech socialismech s tzv. lidskou tváří či ziskově orientovaném kapitalismu, ale "pro lidi". Tyto iluze jsou mimořádně aktuální ve "specifických" českých podmínkách, kde jsou neustále přiživovány nejen tradičním presidentským kultem, ale i přetrvávajícím velkým mýtem roku 1968. Jako stálý zdroj celé řady problémů lze proto identifikovat přežívající "havlovsko-disidentsko-umělecký", resp. "osmašedesátnický" duch, jehož postmoderní nositelé způsobili po roce 1989 největší škody (a to nejen v oblasti ekonomické) a zablokovali naši politickou scénu (např. institucí Senátu) na mnoho let. A to, mimo jiné, svou nikoli ojedinělou naprostou neprofesionalitou, tragikomickým mesiášstvím, diskreditací řady užitečných kategorií (v čele s občanskou společností) a celkově maximálně tak "obvodním" či "okresním" formátem - v těchto kulisách absurdního amatérského divadla pak dnes velmi "úspěšně" svá představení sehrává špidlovská sociální demokracie.