Evropská levice ztratila vědomí historických souvislostí

Není to historicky neznámá skutečnost: během celého 19. století vedla levice úspěšný politický boj za všeobecná sociální a politická práva uvnitř existujícího ekonomického systému, za odstranění privilegií špiček společenské pyramidy. Začátkem 20. století pak ale nevzdorovala vlně nacionalismu, ke které pravice nasměrovala veřejné mínění v předních evropských státech. Po strašných útrapách světové války potom nejradikálnější levice přistoupila k revolučnímu řešení zestátněním rozhodujících výrobních prostředků, ale prosadila se pouze v Rusku. Dějiny 20. století pak ukázaly tři základní slabiny tohoto stavu: 1) izolovanost Ruska vyvolala splývání sociálních a nacionálních prvků v novém systému - 2) nutnost obrany systému vedla k převaze policejních a byrokratických metod místo všelidové demokracie - 3) ekonomický systém centrálního plánování měl odstranit plýtvání výrobními, finančními i lidskými zdroji ale ve skutečnosti pouze odstranil porovnávání efektivity zdrojů a deformoval princip přirozené soutěživosti výrobních celků i jedinců. Uprostřed století, po další ničivé světové válce vládla u pravice silná obava ze šíření tohoto systému a reagovala - správně - rozšiřováním sociálních práv, zatímco slabiny a deformace radikálně levicového systému uspořádání společnosti se projevovaly stále zřetelněji až k všeobecnému povědomí nutnosti změn: ale zatímco sovětský systém byl od Gorbačova spíše v podstatě likvidován než reformován, prosadily se velmi chytře řízené reformy shora v Číně a to je v současnosti nejvíce rostoucí systém, zatímco v takzvané euroatlantické civilizaci plně převládla pravicová ideologie - často nyní chybně šířená i sociálně-demokratickými stranami - absolutní převahy soukromého vlastnictví a politických práv nad sociálními právy. Tato společnost je proto stále více vnitřně diferencovaná a stejně jako počátkem 20. století je tato diferenciace maskována zavlékáním společnosti do konfliktu s rozvojovým světem.

Určitě není možné napodobovat Čínu, protože Evropa má jinou současnou výchozí pozici i jiné tradice. Ale levice by měla prosazovat rovnoprávnost státního vlastnictví efektivně řízeného s ohledem na práva zaměstnanců a celkovou zaměstnanost, nejen na zájmy manažerů a vlastnických podílníků - to vše v plně tržním prostředí. Druhým předpokladem je odmítnutí současné politiky vývozu pluralitní demokracie s použitím lokálních válek. Chápu představu USA zřídit v Iráku funkční demokratický stát, který by byl vzorem pro změny v Iránu, v Sýrii a případně i v Arabii a izoloval radikalismus v Palestině. Jenže podobný pokus už dříve ztroskotal ve Vietnamu: tehdy jsme byli šokováni zprávami o protestech mnichů sebeupalováním. Dnes už se protesty neomezují na sebezničení, snaží se zasahovat citlivé body nenáviděného importovaného systému. A my se vůbec nezamýšlíme nad tím, odkud se berou ty nekonečné řady sebevrahů: stále jenom omíláme vyčichlou frázi, že demokracie je nejméně špatná ze všech nedokonalých řešení, a nehledáme její vnitřní zakódované chyby. Střídání vlád volbami místo převraty má totiž smysl jedině tehdy, pokud strany nabízejí skutečné alternativy řešení problémů, a to se levici v Evropě nyní vůbec nedaří. Proto bych rád tímto stručným a neúplným příspěvkem vyvolal širší diskusi o současném stavu levice v současné fázi vývoje společnosti: dějiny totiž zhroucením nereálného socialismu zcela určitě neskončily.