Dle mého názoru jde o problematiku vzdělání a jeho dostupnosti. Příležitost vzdělávat se by měla být co nejširší. Cílem by měla být rovnost příležitosti, tedy ani tak snaha o vyrovnávání jednotlivých příjmových skupin. Získat univerzitní vzdělání je dobré nejen pro jednotlivé uchazeče, ale pro celou společnost. Souvisí s tím totiž řešení řady problémů např. v oblasti ekonomické a sociální a dává se tím šance rozvoji vědy, výzkumu a vývoje moderních technologií, což je jeden z důležitých aspektů rozvoje moderní společnosti.

Na řešení dostupnosti vzdělání jsou v zásadě dva okruhy názorů. Jeden hovořící o zavedení školného a druhý stranící bezplatnosti vzdělání. Oba jsou nazírány jako všespásná řešení. Z praxe systémů, kde existoval nebo existuje jeden nebo druhý způsob řešení, lze vyvodit, že především problém "co nejširší dostupnosti vzdělání" neřeší, tedy aniž by přitom nezakládaly na další problémy. V případě "bezplatnosti vzdělání" se nabízí odpověď, že systém vzdělání není a nebyl nikdy bezplatný. Vždy byl otázkou financování z prostředků státní pokladny přerozdělením financí získaných z příjmů daní odvedených občany. Školné, a je otázkou, jak je strukturováno, může přenést finanční zátěž a odpovědnost zcela na jednotlivce, příp. zapojit do takto založeného systému i některé další subjekty a zátěž mezi ně rozložit. Učinit z nich zainteresované podílníky nejen na financování (tedy na výdajové stránce), ale i na participaci na výsledném efektu - jednotlivec s dosaženým vzděláním a míře možnosti jeho uplatnění na trhu práce - tvořeného ziskem v důsledku realizace na trhu práce.

Myslím, že dnes je třeba hledat cestu kdesi uprostřed těchto dvou protichůdných přístupů. Tedy vytvořit takový systém, na kterém se bude moci podílet více subjektů zainteresovaných na prohloubení jeho efektivnosti. Jednotlivec pak nesmí být limitován v tomto systému neomezenou mírou finanční zátěže, ale musí být naopak zainteresován na perspektivě svého dalšího uplatnění na trhu práce v koordinaci se zmíněnými subjekty. Z možných subjektů se jako reální jeví - podnikatelé, banky, nadace, fondy apod. Stát by měl v takto koncipovaném systému mít funkci garanta, že zejména sociálně slabším skupinám nebude rovnost příležitostí pro získání z finančních důvodů upřena. Stejně tak by si měl podržet jakousi kontrolní funkci s ohledem na perspektivu společenské efektivity takto fungujícího systému s možností ji ovlivňovat v koordinaci s různými vědeckými institucemi doma i v zahraničí.