Jedním z reformních návrhů naší pravicové opozice je zavést tzv. jednotnou (rovnou) daň z příjmu. Jedná se o opatření, ovlivňující daňovou soustavu ,resp. příjmovou stranu státního rozpočtu.

Z běžného pohledu první uveřejnění tohoto návrhu vzbudilo rozpačité postoje i v odborné veřejnosti.Institut rovné daně je poněkud neobvyklý - a jak se ukázalo - autoři neměli na mysli paušální daň z hlavy tak oblíbenou ve středověku, což situaci ještě více zatemnilo. Návrh se opírá na štěstí o moderní důchodovou daň, jejíž schéma je teoreticky známé, i když prakticky málo ověřené.

Jednotnou daň navrhl poprvé M. Friedman v práci Capitalism and Freedom v r.1963, později ji analyzovali R.Hall a A.Rabushka v 80. letech v souvislosti s realizací daňové reformy prezidenta R. Reagana v USA.

Návrh reagoval na tehdejší situaci v americkém daňovém systému, jehož fiskální výsledky byly málo uspokojivé a přispívaly k trvalému deficitu federálního rozpočtu. Způsoboval to vysoký stupeň eroze daňové základny u daně z příjmu, charakterizovaný velkým počtem zvýhodnění, osvobození a odpočtů, útěkem poplatníků do šedé ekonomiky, růstem legálních daňových úniků. Platila zásada: čím je daňový systém složitější, tím nižší je jeho výtěžnost.

V současnosti překvapivě nachází tento návrh odezvu v zemích postkomunistického bloku. Již v r. 1994 ji experimentálně zavedlo Estonsko, později Lotyšsko, Litva, Gruzie, v r. 2002 Rusko a v r. 2003 Slovensko.

V čem spočívá "přitažlivost" jednotné daně pro některé politické strany v těchto státech? U rovné daně jde o redukci sazby daně z příjmu fyzických osob na jednu, dokonce integrovaně ve stejné výši s daní z příjmu právnických osob. V tomto smyslu vedle negativní likvidace daňové progrese, rezignace na uplatňování zásady zdaňovat podle platební kapacity poplatníků aj. má rovná daň silnou stránku v následujícím: zjednodušuje daňový systém, omezuje daňovou optimalizaci (eliminací veškerých daňových úkrytů zdaněním všech příjmů pouze jednou), snižuje náklady na výběr daní, zlepšuje daňové inkaso. V situaci prohlubujícího se propadu státních financí a při nízké daňové kultuře obyvatelstva v těchto státech to není stránka zanedbatelná. Proto se domnívám, že v tomto ohledu jsou opoziční politici na správné stopě.