Snad je to ztráta důvěry občanů v jakoukoli společnou (míněno celospolečenskou akci). Již poněkolikáté v novodobé historii jsme v ČR promrhali kapitál důvěry, který nelze získat zpět jednorázovou investicí. Ve společnosti, kde má před věřitelem navrch dlužník a kde justice je nemohoucí ve vztahu nejenom k dlužníkům, kde vládnou pokrytci dbající více na dobro své vlastní než na dobro obyvatel země, která jim byla svěřena do správy, kde abnormalita se stává normou apod., je zákonitě podlomen ideál obecně existujícího dobra, rovnováhy a spravedlnosti. Ruku v ruce se ztrátou důvěry jde rezignace drtivé většiny obyvatel na ovlivňování věcí veřejných. Kolik občanů bude muset nepřijít k volbám, aby systém neumožňující pozitivní změnu byl inovován? Zatím stačí 12 % voličů ze sta možných (údaj z posledních senátních voleb) a málokdo přemýšlí o faktické regulérnosti takovéhoto aktu delegování moci. Platónovo krédo "Nebude konec běd, nebudou-li vládnout nejlepší" zdá se, není možné naplnit ani po více než dvou tisícovkách let. Je to chyba demokracie? Nebo nám chybí autority ztělesňující "vyšší morální princip"? Už Komenský věděl, jak obrovskou výchovnou a vzdělávací silou je osobní příklad. Proč nenásledovat čtené medializované příklady, kdy "zlo vítězí nad dobrem, nespravedlnost se prosazuje nad spravedlností a úspěšný je ten, který je tzv. v balíku", bez ohledu, jakým způsobem k bohatství přišel? Tam, kde existují (demokratická) pravidla pouze na papíře a jejich vynutitelnost se blíží nule, lze jen stěží předpokládat, že většina občanů bude ctít zákon a bude se chovat mravně, aby nastavila zrcadlo svým "chybujícím" leaderům. Signál byl vyslán a je dost silný: můžeš porušovat jakékoli normy a pravidla, krást, lhát, tunelovat, … jen tě nesmí nikdo chytit, příp. usvědčit před soudem. Kde končí řád a pořádek a začíná anarchie? Proč jsme tak loajální k nepořádkům, pokrytectví, farizejství, …? Máme snad strach nebo jsme tak od přírody nedokonalí, pohodlní? Politika strachu se měla po roce 1989 stát vzdálenou minulostí. Že by tomu tak nebylo? Masarykovské "nebát se a nekrást" tedy stále platí? Obávám se, že - v tomto smyslu - i tradice vzaly za své.

Nevím. Snad se snažit soustřeďovat kolem sebe slušné lidi, spolupracovat s nimi na smysluplných věcech, tvořit pozitivní atmosféru a zanechávat po sobě "dobrou stopu", pro ty, kteří přijdou po nás. Vždyť, získáme-li - byť jediného dobrého člověka pro dobrou věc - zvětšili jsme míru dobra v celém vesmíru. A to, myslím, není až zas tak málo.