Nad otázkou v čem vidím největší problém současnosti jsem se zamýšlel relativně dlouho. Vždyť jen pokud zůstaneme doma v Česku máme tolik aktuálních možností - nárůst deficitů veřejných rozpočtů, potíže ve zdravotnictví, otázky financování školství, nedotažená reforma veřejné správy atd. atd. Podíváme-li se o něco dál než za naše humny můžeme začít od problémů evropské integrace, pokračovat přes konflikty na Blízkém Východě, situaci v Iráků a skončit u globálních problémů typu ekologické krize, či prohlubujících se nerovností mezi bohatým Severem a chudým Jihem. Každý z výše uvedených problémů je důležitý, řada z nich spolu v té či oné podobě souvisí a upřednostnit jeden, znamená potlačit druhý. Mají ale něco dané problémy společné?

Domnívám se, že ano. Společný základ těchto a dalších problémů bych nazval selháváním národních demokratických států i mezinárodních organizací. Pokusme se to rozvést a navrhnout i nějaké řešení.

Stát je instituce velmi stará a nepochybně její vznik a existence souvisí se skutečností, že člověk je tvor společenský a k tomu, aby dokázal přežít mezi lidmi jsou nutná nějaká pravidla. Stát se do určité míry stal tvůrcem těchto pravidel a do určité míry se rovněž stal garantem vnitřní a vnější bezpečnosti. Ve svém textu nemám prostor rozebírat všechny metamorfózy, kterými státy za více než 4 tisíce let své existence prošly, zmíním se jen o jedné: někteří sociologové upozorňují, že před vznikem moderních demokratických národních států byly státy zvláštní formou klientelismu: vládci (tj. panovníci. šlechta apod.) poddaným slibovali, že zabezpečí jejich ochranu a odměnou za to chtěli, aby je poddaní poslouchali a aby jim pomáhali udržovat a rozmnožovat jejich majetek.

Svým způsobem se daný klientelismus udržuje i dnes: stát nabízí lidem ochranu, pravidla, zabezpečení a chce po nich, aby dodržovali jeho zákony a platili daně. Mění se však podoba současných států - vládnutí v nich není výsadou urozených nebo vyvolených, alespoň teoreticky je přístupné každému občanovi. Národní demokratický stát je v historii relativně novým jevem, svého masového rozšíření doznal až v průběhu 20. století. Oproti minulým typům státu se tento typ mimo jiné liší, že se významně angažuje i v oblastech, do kterých dřívější typy nezasahovaly nebo zasahovaly jen omezeně. Školství, zdravotnictví, kultura, doprava, zemědělství atd. jsou velké oblasti, které dnes stát v té, či oné míře reguluje, kde plní své funkce. Tento vývoj je svým způsobem přirozený, tak jak se rozvíjí dělba práce, tak jak se rozvíjí kontakty mezi lidmi, ale i tak jak se rozvíjí naše poznání, ukazuje se více a více, že všechno souvisí se vším, že téměř každá oblast potřebuje svá pravidla a určitý stupeň (alespoň základní) regulace. Koneckonců daná regulace snižuje nejistotu, transakční náklady, činí život předvídatelným a tedy i příjemnějším.

Přesto se zdá, že současný rozsah zasahování států do lidských životů je příliš rozsáhlý a způsobuje problémy - nedovoluje lidem využít všechny jejich příležitosti, omezuje jejich chování, je nákladný atd. Jinými slovy vede k neefektivnosti. Navíc se ukazuje, že národní demokratické státy jsou na jednu stranu příliš malé, aby dokázaly včas a účinně reagovat na jevy na nadnárodní, nadstátní úrovni, na stranu druhou zpravidla příliš velké, aby včas a správně rozlišily rozdíly, ke kterým v rámci jednotlivých států dochází na regionální úrovni. Globální znečišťování životního prostředí, některé mezinárodní konflikty, prohlubující se propast mezi vyspělým Severem a chudým Jihem jsou přesně problémy, na jejichž řešení se národní demokratické státy ukazují příliš malé. U problémů ve školství, zdravotnictví, ale i v případě deficitů veřejných rozpočtů (připomeňme zde, že s těmito problémy se nepotýká jen Česká republika, ale řada zemí, včetně těch, jež jsou označovány za vyspělé - např. státy OECD) jsou často státy zase příliš velké, aby dokázaly najít správné řešení pro danou oblast, či region.

Jaká jsou řešení? Jak bylo řečeno výše historicky je sice poměrně starou institucí, národní demokratický stát ale institucí poměrně mladou. Jinými slovy není nikde řečeno, že je tou nejvhodnější formou uspořádání a že zde musí být "na věčné časy a nikdy jinak". Avšak současné demokratické národní státy vznikaly za často za poměrně dramatických a nezřídka krvavých institucí. Pokud by se měly změnit v něco jiného za podobných podmínek, má smysl se ptát, zda-li je rozumné za těchto podmínek o takovou změnu usilovat. Popperovská a Hayekovská idea postupného sociálního inženýrství, postupného zdokonalování, respektive postupné změny stávajících institucí se zdá být přijatelnější. Nehledě ani na skutečnost, že v současné době není zřejmé, co by národní demokratický stát mohlo nahradit. Jako jeden z prvních kroků se proto zdá účelné diskutovat o úkolech a funkcích, které by stát měl plnit, diskutovat o tom, zda-li je nutně musí plnit pouze stát, o možnosti zavedení konkurence při zabezpečování veřejných statků (tedy alokační funkce), při plnění redistribuční a stabilizační funkce. Má význam diskutovat o decentralizaci státu, o přenášení některých jeho pravomocí na nižší i vyšší úroveň. Je nutno podrobit zkoumání ideu vlády zákona i ideu přirozených práv - v současné době lze zákonem regulovat prakticky cokoliv. Je třeba proto položit si otázku, zda by alespoň u některých regulací neměl platit speciální postup pro jejich přijímání, zda by parlamenty neměly být limitován ve své zákonodárné pravomoci. Je dobré zastavit se u rozdělení jednotlivých mocí (zákonodárná, výkonná, soudní) ve společnosti, u jejich vzájemné kontroly a dalších otázek.

Nechci tvrdit, že řešení najdeme snadno. Každý ze zde zmíněných návrhů má svá pozitiva i negativa. Kupříkladu při přenesení některých pravomocí na nadnárodní či naopak na regionální úroveň hrozí nebezpečí, že mezi těmito úrovněmi vznikne vakuum, které nedokáže nikdo vyplnit, přičemž dané úrovně spolu nebudou schopny (umět) komunikovat. I volba úrovně je obtížná: jednotná společná pravidla která nerespektují regionální rozdíly přispívají obchodu, dělbě práce a vzájemným vztahů, můžou však znamenat ztráty pro řadu subjektů. Přílišná regionalizace s rozdílnými pravidly však zase bude vytvářet bariéry pro volný pohyb osob, zboží i kapitálu. V podobných příkladech by se dalo pokračovat. Přesto má podle mého názoru smysl hledat kroky, která selhání národních demokratických států minimalizují, která povedou k tomu, že státy budou přispívat k rozvoji společnosti a k řešení problémů a nikoliv tyto problémy prohlubovat.