Prohlubování krize "industriálních" politických ideologií

ve světle globalizace - několik poznámek k úvahám o socialismu

Pavel Sirůček

Problematice politických ideologií a jejich soudobé krize (především příslušným ekonomickým aspektům) se, přímo či nepřímo, věnovala již řada kritických diskuzí pořádaných Klubem ekonomů v kontextu několika dlouhodobě koncipovaných tématických cyklů (podrobný přehled aktivit Klubu, včetně témat všech diskuzí, od počátku jeho existence je dostupný na http://www.kscm.cz - dále Naši lidé - Odborné zázemí - Klub ekonomů). Namátkou připomeňme Zpravodaj Klubu ekonomů, 1996, č. 2 nebo 1998, č. 10 (též Marathon, 1999, č. 1). Příspěvek již nebude šířeji rozvádět dříve precizované závěry a bude zaměřen na několik kritických postřehů, resp. námětů - a to především v kontextu realizace usnesení VI. sjezdu KSČM ohledně prací na projektu socialistické společnosti jako strategického cíle KSČM a nástinu cest jejího uskutečnění.

Ideologie není nadávka

Ideologie náleží k nejkontroverznějším pojmům - a to nejen při analýze politiky -, který byl poprvé použit v roce 1796 francouzským filosofem D. de Tracym k označení "vědy o idejích". S různými pohledy na kategorii politická ideologie (míněnou zejména ve smyslu velkých nenáboženských politických ideologií) se v českém jazyce lze seznámit např. v práci "Politické ideologie" (Heywood, A., Praha, Victoria Publishing 1994) nebo "Politické ideologie a teorie v dějinách" (Prorok, V., Lupták, M., Praha, VŠE v Praze 1998). Uveďme, že politické ideologie zde nebudou chápány v častém "negativním" (a pejorativním) smyslu - tedy jako falešné vědomí či uzavřené systémy -, ale především jako souhrny idejí a hodnot (které se však neustále vyvíjejí a modifikují, mohou být pravdivé či nepravdivé, vědecké i nevědecké apod.), tvořících základ příslušných politických akcí. Tedy přibližně jako určité představy, názory či teorie, které si určitá společenská skupina (resp. třída) utváří o sobě, o svém místě ve společnosti, svých cílech a prostředcích k jejich dosažení - bez ohledu na to, zda chce těmito akcemi zachovat, změnit či svrhnout dané společenskoekonomické uspořádání.

Dále konstatujme, že ideologie (zjevné i ty skryté, tudíž obvykle rafinovanější) stále zůstávají věčným nástrojem (jistými "brýlemi"), kterým lidstvo vnímá svět - právě před zaklínáním se údajnou "neideologičností" je třeba mít se nejvíce na pozoru. Připomeňme např. pozitivistické přístupy v ekonomii, které za "vědecké" označují pouze výroky pozitivní (údajně ekonomickou realitu pouze popisující a nikterak nehodnotící - např. modely ekonomické rovnováhy) a veškeré výroky normativní (které nejenom popisují, ale také hodnotí, resp. dokonce chtějí realitu měnit) odkazují do sféry ideologie, tedy "ne-vědy". Obvykle však zcela záměrně přehlížejí, že např. i samotný výběr předpokladů, metod a příslušných kritérií není nikdy zcela "ne-ideologický" a odráží (přímo či nepřímo) něčí konkrétní zájmy, a tím často i předjímá výsledek. Ekonomické teorie ze své podstaty vždy explicitně či implicitně obsahují sympatie s jistým společenskoekonomickým (tedy, a zejména, i vlastnickým) uspořádáním; samozřejmě, že také standardní pozitivní economics (ať o sobě tvrdí cokoli) je silně ideologická - nehledě na její obvykle cudně skryté "axiomy", o kterých prý žádný skutečný "ekonom" nepochybuje (všeobecná blahodárnost tržního systému založeného na soukromém vlastnictví, přinášejícím prosperitu všem, tedy i nevlastníkům, a spočívajícím na oné démonické "neviditelné ruce", individualistické liberální zakotvení, růstový imperativ atd.). V neposlední řadě také všechna tvrzení o "konci politiky a ideologií" (D. Bell, R. Aron aj. v 50. - 60. letech) či "konci dějin" (F. Fukuyama v roce 1989) jsou silně ideologickými soudy vyjadřujícími víru v nadřazenost jedné (a to obvykle liberální) ideologie, které se dovolávají dějin s cílem konečného potvrzení platnosti té "jedině správné" ideologie a definitivní diskreditace ostatních.

Industriální historii lidstva (tj. od první průmyslové revoluce přibližně do dnešní přelomové doby) lze také pojímat jako střet různých podob především tří velkých nenáboženských politickoideologických systémů - dominantního liberalismu, konzervatismu a socialismu. A to přesto, že většina liberálů, mnozí konzervativci, ale i někteří socialisté se obvykle označení ideologie tvrdošíjně brání; připomenout nutno také, že zejména konzervatismus vykazuje spíše pragmatický charakter, kdy obvykle o propracovaném "vědeckém systému" zatím nelze příliš hovořit - jistá myšlenková "chudoba" konzervatismu však nemusí být vždy pouze nevýhodou, ba právě naopak. Mnohé prameny považují za ideologii (či dominující ideologii) průmyslově vyspělého Západu především liberalismus (občas nepřesně dokonce ztotožňovaný přímo s kapitalismem), který bývá také označován jako "metaideologie", která v sobě zahrnuje širokou škálu různých hodnot a často i konkurujících si názorů (sr. Heywood, A., "Politologie", Praha, Eurolex Bohemia 2004). Úvodem dále zopakujme tezi o jisté vyprázdněnosti uvedených velkých ideologií či přímo jejich soudobé krizi (podrobněji viz např. Keller, J., "Šok z prosperity aneb politické systémy v rozpacích", Praha, Český spisovatel 1996) prohlubující se již cca od konce 60. let minulého století a stále umocňované postupujícími procesy globalizace, odehrávajícími se v její dosavadní jediné - neoliberální - podobě (též sr. Sirůček, P., "Nové aspekty globalizace aneb megatrendy 2000 - 2010", Marathon, 2004, č. 5).

Industriální ideologie ve světle dlouhých vln

Svár i krizi ideologií (a to nejen výše zmíněných) je možné zasadit do kontextu instrumentária dlouhých K-vln, které v obezřetných interpretacích představuje konkretizaci dialektiky výrobních sil a vztahů - připomeňme stručně jejich základní charakteristiky. Toto netradiční, přitom ale nosné a dnes i mimořádně aktuální vysvětlení cyklického charakteru moderního vývoje je spojeno s inovační teorií dlouhých vln, která předpokládá, že každých cca 40 - 60 let dochází k zásadnímu obnovení technik a technologií (bazickým inovacím nejvyšších řádů, materializujících se v příslušných investicích), což otevírá prostor pro významné společenské změny. Východisko představují kvalitativní změny - inovace a jejich nerovnoměrný výskyt v čase; inovacím však nelze přikládat magickou moc a zcela abstrahovat od analýzy např. vývoje zisků či subjektivních faktorů. Dlouhé K-vlny (zde = Kondratěvovy dlouhodobé cykly) však nepojímáme pouze tradičně kvantitativně a čistě ekonomicky (jako kolísání temp ekonomického růstu či časových cenových řad), ale šířeji jako kvalitativní společenskoekonomický fenomén. Dlouhé vlny považujeme za relativně pravidelné, opakovatelné, periodické výkyvy či kolísání společenskoekonomické aktivity cyklického charakteru - odvíjené především od cyklického pohybu ekonomiky s materiálnětechnickým základem periodicity v podobě inovací nejvyšších řádů (blíže např. Sirůček, P., Marathon, 2004, č. 1 a 5). Inovační vysvětlení mechanizmu těchto vln (zejména "kondratěvovsko-schumpeterovského typu" - podrobněji viz Sirůček, P., Politická ekonomie, 1998, č. 4, 1999, č. 5 a 2001, č. 1) vyzdvihují (nicméně ale obvykle neabsolutizují) význam převratných změn techniky a technologií, kdy změny výrobněsilových charakteristik vytvářejí určitý koridor vývoje - na jejich pozadí lze potom objasňovat války, revoluční události, monetární jevy atd., nikoli ale ve smyslu automatické a mechanické interpretace. Existuje zde však řada značně sporných míst a dosud uspokojivě nezodpovězených otázek - např. ohledně empirické podpory dlouhých vln, načasování inovací, vysvětlení kauzality či pravidelného opětovného výskytu bazických inovací nebo alespoň rámcového naznačení propojení relativně autonomních sfér společenkoekonomického systému, včetně zprostředkování apod.

Inovační (či také technologický) přístup k dlouhým vlnám ilustruje vývoj kapitalistických industriálních společností sledem čtyř dlouhodobých Kondratěvových cyklů přibližně padesátileté délky. Na základě údajů řady autorů lze dlouhé vlny ve dvoufázovém schématu (s fází dlouhodobé expanze, resp. deprese zhruba stejných délek) datovat přibližně takto: I. vlna 1780/90 - 1844/51 (s horním bodem obratu 1810/17, založená na procesech první průmyslové revoluce); II. vlna 1844/51 - 1880/96 (s obratem 1870/76 - "věk železnic"); III. vlna 1880/96 - 1939/45 (s obratem 1914/17, spojená s procesy technickovědecké revoluce); IV. vlna 1939/45 - původně kolem 2000 (s horním obratem 1965/70, spojená s vědeckotechnickou revolucí). Již delší dobu jsou aktuální úvahy o možném nástupu V. dlouhé vlny spojované především s informační revolucí (a s původně predikovaným vrcholem cca 2020/30), která však může vykazovat řadu specifik oproti "industriálním" cyklům (vzestup již zřejmě nebude doprovázen poklesem nezaměstnanosti, zdroje musí být naakumulovány již v globálních rozměrech apod. - podrobněji viz např. Sirůček, P., Marathon, 2004, č. 1 a 5).

Uvedené lze použít ke zpřesnění pohledu na kategorii epochy, kdy v moderní marxistické interpretaci jejich logika a základní periodizace koresponduje s konceptem "inovačních" dlouhých vln. J. Heller ("Epochy včera, dnes a zítra", Praha, TAP ÚV KSČM 2000, http://www.kscm.cz) rozpracovává logiku vývoje a strukturu rozporů jednotlivých epoch i hegemonních, hybných či reakčních sil, které tyto rozpory zrodily. Jeho přehled moderních epoch má následující podobu: 1789 - 1871 epocha přechodu od feudalismu ke kapitalismu; 1871 - 1917 epocha imperialismu; 1917 - 1989 epocha soutěžení "protosocialismu" a kapitalismu - v jejím kontextu jsou vyčleňovány etapy: 1917 - 1945, 1945 - 1968 a 1968 - 1989; 1989 - ? epocha kapitalistické globalizace; predikována je epocha přechodu od kapitalismu k socialismu (? - ?). Epocha přechodu ke kapitalismu relativně přesně koresponduje s I. dlouhou vlnou a vzestupem II. vlny, epocha imperialismu se sestupem II. vlny a vzestupem III. vlny (obě epochy pak reprezentují celkový progres kapitalismu), epocha "soutěžení" se sestupem III. vlny a pravděpodobně celou IV. dlouhou Kondratěvovou vlnou. Operovat lze i s hypotézou jakýchsi "dvojcyklů" (kdy technologie ovlivňují vývoj politiky, politického systému a ideologií apod.): počátek industriální éry představuje vznik strojové velkovýroby, etapa cca 1790 - cca 1872 představuje kapitalismus volné soutěže (celá I. dlouhá vlna a vzestup II. vlny); na sestupu II. vlny vznikají monopoly a etapa cca 1890 - cca 1968 tvoří imperialismus (III. vlna a vzestup IV. cyklu); na sestupu IV. vlny vzniká globální kapitalismus a nový typ společnosti (?) by mohl zahrnovat V. K-vlnu a vzestup VI. dlouhé vlny (cca 2010 - cca 2080/2090).

Triky a pověry třetích cest

Při úvahách o budoucích podobách socialismu neustále narážíme na stálé iluze o promyšlených a nadějných konceptech západních, levicově orientovaných, myslitelů (podrobněji "Socialismus mezi minulostí a budoucností - poučení, inspirace, perspektivy (několik kacířských poznámek)", Sirůček, P., Marathon, 2005, č. 1). Mnozí z nich však často a většinou záměrně minimálně koketují s ideologií tzv. třetích cest - tedy s vytrvalými iluzemi o stálé ekonomické reálnosti a mnohdy přímo všespasitelnosti všech těch "hodných" a transformovaných kapitalismů "pro lidi", "přírodních kapitalismů", ale i tržních socialismů "s lidskou tváří" a podobných pochybných kočkopsů. Nalijme si čistého vína a konečně si přiznejme, že západní společenská věda (zde míněna zejména ta více či méně levicovější orientace, včetně nejrůznějších "rádoby"marxistů, marxologů a obdobných obvykle silně oportunistických apologetů) nikdy neporozuměla vlastnické podstatě ani kapitalismu ani reálného socialismu (či hellerovského protosocialismu), a že značná část jejich výstupů na tato témata jsou, bohužel, pouhé plytké bláboly. Samozřejmě, že je nezbytné klíčové názory nepřetržitě a důkladně studovat, resp. není vůbec myslitelné šmahem odmítat a zavrhovat úplně vše - i zde lze bezesporu stále nacházet nespočet důležitých podnětů, inspirací a dílčích rozpracování, resp. posunů poznání. Nicméně západní společenské vědy, konfrontovány s globalizovanou realitou a hrozivě se prohlubujícími celoplanetárními rozpory, jsou dnes stále více a více bezradnější z důvodu absence adekvátní, fungující (a tedy skutečně vědecké) metodologie. V tomto smyslu jsou nesporně (na pár výjimek potvrzujících pravidlo) - vědomě či nevědomě - úpornými apologety kapitalismu, včetně jeho tzv. "zjevných pravd" (nezpochybnitelnost tržních soukromovlastnických principů, paradigma stálého růstu, ale většinou také liberální konstrukce typu údajné přirozenosti lidských práv, kosmopolitní orientace, obludné soudobé politické "hyper"korektnosti, včetně protěžování menšin a propagace nejrůznějších úchylek apod.). Neschopnost orientace ve stále složitější globalizované realitě, resp. nemožnost proniknutí do podstaty rozporů dnešní doby, ale v neposlední řadě i pokryteckost a strach pojmenovávat věci pravými jmény vede k roztříštěnosti poznatků, "objevování" již dávno známého (uveďme módní koncepce teorie chaosu představující derivát dávno známých principů dialektiky či bojácné přešlapování řady západních sociologů či politologů před objektivním faktem existence společenských tříd a třídního boje), častým únikům k iracionalitě a idealistickým vizím nebo k neustálému omílání starých a přežilých industriálních schémat a stereotypů.

Právě k takovýmto "trvalkám" z oblasti především sociáldemokratické mytologie náleží přesvědčení o užitečnosti tzv. třetích cest, kdy v podstatě mají být na kapitalistických tržně-konkurenčních základech při zachování liberální demokracie zkombinovány zejména ekonomické výhody kapitalismu (jako např. dynamika, efektivnost či vysoká životní úroveň - čti konzum) a přednosti socialismu (sociální spravedlnost, solidarita nebo menší nerovnosti v rozdělování příjmů i majetku). Ruku v ruce s tímto kráčejí mýty o transformaci kapitalismu v podobě desítek nejrůznějších koncepcí či úvahy o tzv. středních cestách, vyhýbajících se krajnostem neřízeného kapitalismu i centrálního plánování. Samotné označení "třetí cesta" bývá používáno v různých souvislostech a obvykle není jednotně chápáno a vymezováno - zde bude (a to značně zjednodušeně) používáno k označení dominující ideologie, resp. teorie i praxe západních zemí (včetně tzv. sociálního státu, ekonomicky spočívajícího zejména na keynesovských principech) po II. SV přibližně do nástupu neokonzervativní pravice v 70. - 80. letech a v neposlední řadě k označení jejích moderních podob (B. Clinton, T. Blair aj.). Nebude tedy vztahováno např. ke specifickému (a do Evropy prakticky nepřenositelnému) aktuálnímu dění v Číně a ani nebude přesně používáno ve smyslu V. Klause, považujícího všechny "třetí cesty" za skrytá označení pro cestu "druhou" - pro socialismus.

Znovu zdůrazněme, že termín "třetí cesta" je značně nepřesný a lze ho různě vykládat a interpretovat, také politika tzv. třetích cest čerpá z různých ideových zdrojů (viz např. americké "nové demokraty" či "nové labouristy" v Británii). A. Heywood ("Politologie", Praha, Eurolex Bohemia 2004) témata příznačná pro moderní tzv. třetí cesty charakterizuje takto: Za prvé, přesvědčení, že "socialismus, přinejmenším v podobě spojované se státními zásahy "shora", je mrtev ..." (tamtéž, s. 78) - s čímž jde ruku v ruce celkové přijetí globalizace (tedy i akceptování jejího neoliberálního rámce) a názor, že kapitalismus se defintivně transformoval ve "znalostní ekonomiku" apod. Za druhé je příznačné, že na rozdíl od "tradičního" neoliberalismu je uznávána důležitá role státu - ekonomická i sociální (nebo je alespoň halasně deklarována). Nejenom v tomto smyslu se jedná o odrůdy liberálního komunitarismu s aspekty v podobě tzv. nového individualismu (volajícím po rovnováze mezi právy a podnikavostí na straně jedné a povinnostmi a odpovědností vůči společnosti na straně druhé). Důležitým rysem politiky soudobých tzv. třetích cest je také to, že bylo opuštěno socialistické rovnostářství, včetně osvojení si liberálních idejí rovnosti příležitostí a meritokracie. Uvedená politika přesvědčivě dokumentuje čím dál větší zpochybňování socialistického charakteru moderních sociálních demokracií a jejich stále těsnější příklon k liberalismu, resp. neoliberalismu.

Připomeňme dále, že i samotný čelný ideolog "moderní třetí cesty" A. Giddens již dává spíše přednost termínu "nový egalitarismus" (mající zajistit sociální spravedlnost na globální úrovni). V určitých objektivních a subjektivních historických podmínkách mohou výše vymezené koncepce do určité míry i úspěšně fungovat (nehledě na fakt, že např. ekonomiky existují vždy jako smíšené a nikoli tedy v teoreticky čistých učebnicových podobách), ale nejedná se však o univerzální recept použitelný dnes. O spojování nespojitelného trefně vypráví čapkovská pohádka o pejskovi, kočičce a jejich dortu (i o bolení břicha toho, kdo se nechal ošálit a tento pozřel). Skutečně tedy platí, že kompromisy, eklektické slepence a nejrůznější zpatlaniny eliminují negativa základních "surovin" a vedou k prosazení toho pozitivního? Není dnes spíše na místě pohled, že přehnané snahy o socializaci kapitalismu či kapitalizaci socialismu (ať již tyto pojmenujeme jakkoli) po překročení určité míry spíše negují původní přednosti obou systémů a vedou k prosazení spíše toho méně pozitivního a přínosného? Cílem moderní levice 21. století by jistě neměl být návrat k neregulovanému divokému kapitalismu a odbourání všeho již vybojovaného, ale nejsou dnes přece jenom v určitých aspektech inspirativnější např. krajně liberální (resp. neoliberální) vize společenského uspořádání a konzistentní kritika byrokratických (a to i evropských) struktur ve srovnání se špidlovským plácáním o zachování starého sociálního státu v nových kulisách či mnohdy až tragikomická bezradnost tzv. nové či "modernizované" (čti zmódněné) údajně stále ještě levice?

Falešné evropanství a boj o tzv. euroústavu

V Evropě tato v zoufalé snaze udržet se u moci za každou cenu naprosto vše vsadila na jedinou kartu spočívající v iluzích o všespasitelnosti stále těsnější evropské integrace vydatně živenou na každém kroku propagovanou a mediálně opěvovanou ideologií tzv. evropanství. Touto umělou konstrukcí "europeismu" se snaží zaplnit prostor uvolněný krizí velkých ideologií, včetně totálního kolapsu tradičních sociálně demokratických pilířů (a v podstatě i její samotné myšlenky), resp. přístupů, nabízejících dnes v podstatě jedinou víru v podobě spoléhání na "budoucnost jménem Evropa". Je tedy tolik zcestná teze V. Klause, že právě "europeismus" je náhražkovou ideologií po diskreditaci tradičních kolektivismů, která se však snaží tvářit neideologicky a sama sebe stylizuje do pouhého politicky korektního uvažování?

I u nás jsou za "bránu" do této mýtické Evropy (která se podle představ mávnutím jakéhosi kouzelného proutku zbaví všech tradičních neduhů, stane se pružnější, konkurenceschopnější a výkonnější, ale samozřejmě přitom (!) i solidárnější a sociálně spravedlivější) považována především maastrichtská rozpočtová kritéria a co nejrychlejší přijetí eura - a to za každou cenu. Vůbec však nevadí, že se tak děje na základě nikoli pouhých polopravd, ale nezřídka naprostých lží, podvodů a zfalšovaných údajů (viz nedávný příklad Řecka, o kouzlech české statistiky - vydávající např. růst zásob za doklad mnohdy přímo "tygřích" temp a výkonnosti ekonomiky - ani nemluvě); vždyť přece dnes více než kdy jindy platí ono jezuitské "účel světí prostředky". Kdo tuto "jedinou" perspektivu radostně nepřijímá je okamžitě ocejchováván - když ne přímo jako úhlavní nepřítel (či kacíř), tak minimálně jako neinformovaný bloud nechápající údajné "objektivní nevyhnutelnosti". Proč ale např. nikde nejsou dostupné souhrnné údaje o tom, zda ČR není náhodou již dnes vůči EU v pozici čistého plátce - opravdu toto nelze vyčíslit nebo se to stávajícímu establishementu jenom nehodí? Jak jsme skutečně na tom s připraveností institucí, úředníků i podnikatelských subjektů na čerpání prostředků z evropských fondů? A čí je to především vina? Proč naše údajně nezávislá a svobodná média nepřipomínají nepřeberné polopravdy a různé naivní fantasmagorie, kterými jsme byli krmeni při propagandistické masáží ohledně správného výsledku referenda o vstupu? Formálním dnem vstupu do EU sice samozřejmě přes noc dramatické proměny nenastaly, ale postupné změny (často záměrně prováděné tzv. salámovou metodou) jsou mnohdy nevratné - na první pohled se sice nic tak závažného neděje, ale v jistém okamžiku zjistíme, že po překročení určitých mezí již není úniku a teprve potom (ale bohužel již pozdě) mnozí naivní eurooptimisté možná prozřou.

Prubířským kamenem nejbližší budoucnosti bude tvrdý boj o přijetí dalšího pasvilu (zřejmě i záměrně zpracovaného co možná nejméně srozumitelně a cíleně bagatelizovaného jako jakýsi pouhý technický nástroj) - tzv. euroústavy. Neměli bychom být minimálně ostražití již z toho, že tuto tak urputně prosazuje (a to i bez referenda - najednou jsou naši občané hloupí a textu neporozumí) např. V. Havel? Brousí si snad zuby na to, že by se ještě znovu "obětoval" a přijal funkci evropského presidenta, když už na něj nevděčný svět tolikrát zapomněl s Nobelovou cenou, třeba míru (!) nebo snad i "literatury"? Proč neproběhla v podstatě žádná politická debata o tomto dokumentu, resp. dalším směřování integrace? Diskuze o tzv. euroústavě totiž významně přesahují např. tradiční spory mezi tzv. suverenisty na jedné a tzv. federalisty na straně druhé - zde se vede nepřiznaný boj samotnou podstatu další integrace. Jaké další obludné manipulace a hrátky nás v této souvislosti očekávají? Hon zřízenců na poslance s antiústavními transparenty uvnitř Evropského parlamentu a mnohé jiné praktiky leccos vypovídají o demokratickém deficitu dnešní EU a nenaplňují nás přílišným optimismem ohledně korektnosti při schvalování v jednotlivých členských zemích.

U nás lze očekávat tradiční sociálnědemokratickou "hru na referendum", kdy tato sice navenek referendum jakoby skálopevně prosazuje, ve skutečnosti však činí vše pro jeho zmaření - právě ona se totiž referend (a dalších prvků přímé demokracie) obává ze všech stran snad nejvíce. V souvislosti s ratifikacemi tzv. Smlouvy o ústavě pro Evropu však půjde o jeden z posledních pokusů, jak zabránit stávajícímu směřování Evropy, resp. o možnost rozvolnění často již samospádných a neřiditelných procesů - tedy alespoň o získání trochy času na zvážení, jak dál. Všem by měly být trpělivě objasňovány všechny souvislosti a v neposlední řadě i neustále připomínáno (či spíše uváděno na pravou míru), že nepřijetí v jedné (nebo více) zemích rozhodně neznamená konec projektu evropské integrace ani degradaci těchto zemí na pouhé periférie, ale naopak zakládá šance na lepší text, na důkladné promýšlení a přípravu dalších strategií a postupů. A to nehledě na možné výhody, které mohou tyto země realizovat či být jimi "motivovány"; ostatně odkud se bere (a hlavně komu slouží?) víra, že již nyní fakticky existující "vícerychlostní" Evropa je pouze špatná, resp. že je výhodné za každou cenu vždy bezpodmínečně náležet k tzv. "evropskému hlavnímu proudu"? V našich podmínkách půjde především o zabránění souběhu příslušného referenda s volbami, a to skutečně za každou cenu (jinak by totiž o přijetí v podstatě čehokoli bylo již rozhodnuto předem - vzpomeňme na rozdělení Československa), a samozřejmě o naprosto neústupné trvání na samostatném referendu - klíč k tomu drží právě KSČM, která by zde (v zájmu věci) měla odhlédnout od ideologické předpojatosti vůči ODS, byť by tzv. euroústavu odmítala z odlišných důvodů. Další osvědčenou cestou k rozvolnění integračních procesů, resp. jejich žádoucího usměrnění je taktika rozumné podpory rychlého připojování dalších (často i dosti kuriózních zemí) typu Turecka, Ukrajiny (copak si asi tradičně rusofóbní EU se "svobodnou" Ukrajinou dnes počne - kdopak ji bude financovat?), Maroka či Kazachstánu, a nezapomínejme na Izrael.

Bohužel i v řadách KSČM lze stále zaznamenávat mnohé případy fanatického "huráevropanství", kdy je bez jakéhokoli opodstatnění prezentováno, že soudobé podoba integračních procesů je ta jedině možná (a správná), a že těmito automaticky vzniká jakási "socialistická Evropa". Obdobně jako u globalizace je i v případě kategorie integrace pod pláštíkem údajných nevyhnutelností směšován skutečně objektivní základ těchto procesů s jeho konkrétními podobami - většinou však stále schématicky vnímanými v duchu industriálních stereotypů. Vše je umocňováno pudovou kosmopolitní nenávistí ke všemu národnímu, tedy i národním státům, jejichž rozpad je nadsazován a uměle urychlován; tradiční scénář spočívá v tom, že s jásotem je činěno vše, aby tento byl co nejslabší a následně je argumentováno jeho nefunkčností. Zcela záměrně jsou v neposlední řadě přehlíženy všechny protiproudy globalizačních, resp. integračních procesů (regionalizace, decentralizace, lokalizace apod.), a to např. v kontextu úvah o kvalitativně nových technologiích, kdy někteří poněkud bezradně předpokládají, že právě jejich aplikace zcela automaticky přinese i kýženou samosprávu (a nikoli např. technokratickou fašizaci).

Dále bývá obvykle předpokládáno, že stále těsnější ekonomickou integraci (nejedná se však zde o uvažování, že v podstatě tedy vzniká jediný evropský monopol - nevysmál se této logice náhodou již někdo?) samozřejmě bude následovat (resp. jí připravovat půdu) také sjednocování politické - obvykle však chápané jako naprostá politická unifikace, kdy se evropská federace bude marně snažit napodobovat Spojené státy americké. Nakonec i v USA, kde jediný stát vznikal v nepoměrně příznivějších podmínkách (homogennější a jednodušší společnost, společný jazyk, blízké kultura i zájmy apod.) muselo být "konečné" řešení spojeno s občanskou válkou mezi federalisty a konfederalisty. Ostatně odkud pramení iluze, že stále těsnější integrace a unifikace snižuje nebezpečí ozbrojených a válečných konfliktů - nemůže tomu být právě naopak? A co vlastně dnes v Evropě vzniká? Jak nás tento nepřirozený útvar přiblíží ideálu sociálně spravedlivějšího uspořádání? Kde se bere ona jistota, že takto sjednocená Evropa bude sociálnější (či socialističtější) než dnes, že nadnárodní společnosti budou zkroceny, a že tato nebude logicky realizovat imperiální politiku - jak o tom mnozí sní? Bude to snad výsledkem soustavného tlaku dnes neexistujícího socialistického tábora či nových forem třídního boje zformovaného evropského levicového subjektu (který se však dosud skrývá tak rafinovaně, že mnozí vůbec nevěří v jeho existenci a brzké zformování)? Není na místě spíše varování, že právě my (a další noví členové) jsme předobrazem budoucí Evropy, a tedy že sociální práva, jistoty a vymoženosti "starých" budou rychle odbourávány a nikoli tedy přenášeny a dále rozvíjeny? Proč by to kapitál (vzpomeňme např. obchodní řetězce u nás) dělal? A co vlastně jiného dnes chystají "modernizované" (ale z podstaty stále bezzásadovější) sociální demokracie, kterým vůbec nevadí, že tuto "černou práci" provádějí za jiné a urputně pokračují v diskreditaci všech levicových ideálů, myšlenek a přístupů. Kdo např. nejvíce vsadil na co nejštědřejší investiční pobídky velkým cizím firmám a získává peníze zejména na těch, kteří se nemohou bránit? A kdopak se, nejen u nás, nyní snaží přilákat co nejvíce levicově orientovaných voličů na co nejméně levicový program?

Předpoklady úspěchu "třetích cest" a zkrocení globalizace

Zpět k tzv. třetím cestám - tyto v sociáldemokratické režii byly relativně úspěšné v mimořádně příznivých podmínkách po II. SV, které můžeme modelovat vzestupnou částí IV. dlouhé K-vlny. Tehdy systém vykazoval relativní dostatek zdrojů pro realizaci politiky státu všeobecného blahobytu spojenou v ekonomické oblasti především s eklektickými a kompromisními neokeynesovskými recepty. Tyto se však často dosti odlišovaly od původních Keynesových myšlenek, formulovaných v jiném historickém kontextu (i když musíme rozlišovat jeho různé tvůrčí etapy, včetně mnoha problémů, nejasností a "bílých míst" - nehledě na to, že prvním "desinterpretátorem" jeho učení byl vlastně již on sám); J. M. Keynese také nenásledoval (jako u Marxe a Engelse) pokračovatel typu Lenina, ale pouze různí Hicksové, Samuelsonové či Hansenové. Neokeynesovství ve své hlubinné podstatě bylo neoklasické - viz tzv. velkou neoklasickou syntézu, která se vlastně stala pro neokeynesovství jakýmsi synonymem. Řada vysoce problematických míst těchto koncepcí (jednostranná preference poptávkové strany, dokonale konkurenční základy, uzavřenost ekonomik či tradičně pouze "vnější", tedy neekonomický, technologický pokrok apod.) zůstávala v příznivých růstových podmínkách skryta (kdy tedy tradiční poptávková stimulace ústila do růstu nabídkové stránky bez výraznějších inflačních tlaků), ale změny spojené s horním bodem obratu IV. dlouhé vlny (a to včetně zesílení globalizačních procesů) situaci diametrálně mění. Teorie a praxe neokeynesovství se v 70. - 80. letech ocitá v hluboké krizi, ze které se dodnes nevzpamatovalo, a je otázkou, zda např. koncepce nové keynesovské ekonomie mohou naplnit všechna očekávání, která jsou s nimi mnohdy spojována. Tradiční keynesovské "industriální" recepty se však definitivně přežily a spoléhání na neurčité globální keynesovství (s paralelou 30. let, resp. hledáním východisek z Velké deprese v podobě jakéhosi "globálního New Dealu") se stále obvykle pohybuje v rovině pouhých iluzorních přání.

Od přelomu 60. a 70. let totiž zdroje najednou "chybí" a nebylo již ani, v daném kapitalistickém rámci, možné financovat štědré sociální projekty - sestupná část IV. K-vlny je spojována s krizí a demontáží starého sociálního státu (eufemisticky dodnes maskovanou jeho modernizací), kterému již definitivně "zvoní hrana"; v 90. letech také zcela mizí protitlak socialistického společenství končícího rozvalem SSSR. Jinými slovy (např. J. Kellera) tradiční sociáldemokratické recepty fungovaly, pokud existovala určitá globální rovnováha práce a kapitálu, na kterou měl (vedle dostatku zdrojů) zcela zásadní vliv neustálý tlak zemí socialistického tábora. Existence socialistického společenství tak paradoxně více přispěla ke zlepšení životní úrovně pracujících na Západě než na Východě; nehledě na strategii zemí reálného socialismu typu "dohnat a předehnat", kdy ale nové technologie (spojené s vojenskou oblastí či kosmickým průmyslem) již nebyly masověji aplikovány a nepromítaly se výrazněji do spotřeby (ostatně bezhlavý úprk za ekonomickými ukazateli dnes předvádí i sjednocovaná Evropa, která přece také chce "dohnat a předehnat" především Ameriku - a to bez ohledu na to, že část nejen našich sociálnědemokratických elit dnes cosi mumlá o orientaci na střední vrstvy s akcentem na "evropské sociální jistoty"). Z logiky zhodnocovacího procesu (resp. ekonomické racionality) však vyplývá, že sociální stát (a celé "sociálno") je pro kapitál v prvé řadě nákladem, který nese pouze pokud je k tomu dotlačen, resp. dokud mu to přináší nějaké zisky - kapitál tak rozhodně nečiní z altruistických pohnutek (bez ohledu na to, jak je kapitalista ušlechtilý či jak velké milodary rozdává).

V současnosti je situace však značně odlišná od podmínek 40. - 60. let minulého století: zdroje nutné k náběhu, finančně nesmírně náročných, nových technologií vzestupné části V. dlouhé K-vlny zatím v globálním měřítku zřejmě ještě naakumulovány nebyly. Není tedy vůbec náhodné, že nejvíce na nedostatek zdrojů "naříkají" nikoli stále více pauperizovaní lidé práce, ale právě vlastníci kapitálu - někteří autoři (jako I. Wallerstein) dokonce hovoří o "globálním nedostatku zisků, ohrožujícím schopnost kapitalistů akumulovat". Nemohou být narůstající spekulace na finančních trzích, obrovská spojování velkých firem, ale i jejich podvodná účetnictví, již splasklá bublina tzv. nové ekonomiky či privatizace součástí sociálního státu určitými snahami o překlenutí relativní "nedostatkovosti" kapitálu (samozřejmě v globálním kapitalistickém rámci)? V neposlední řadě odlišnosti spočívají v tom, že globální rovnováha mezi prací a kapitálem je již dlouhodoběji podstatně vychýlena směrem k dominanci kapitálu. Poněkud naivní vize nutnosti postavit proti globální síle kapitálu globální (nebo alespoň evropský) sociální stát mnohým sice znějí libě, realita je však daleko tvrdší (a slovy klasika "začíná tam, kde se rozplynou iluze"). Neoliberální (a přiznejme si, že zatím jediná) podoba soudobé globalizace sociální stát ničí ze své podstaty stále urputněji, a proto je na místě začít minimálně registrovat skutečné dopady těchto procesů namísto jalového filosofování, resp. žvanění o jejich objektivní nevyhnutelnosti, nutnosti a správnosti. Globalizaci je totiž nezbytné dostat pod kontrolu, ba ji přímo zkrotit - počínaje regulací kapitálových toků, finančních spekulací či omezováním moci nadnárodních společností. Jak nám ale pomohou iluze a pověry o sociálním státu z dílny rekonstruovaných sociálních demokracií stále bližších neoliberálním krajnostem? A co jiného jsou např. snahy nejen naší sociální demokracie nalákat voliče na nižší daně (včetně nižší progrese) či větší flexibilitu práce (rozuměj menší ochranu a jistoty většiny lidí)? A s čímpak ještě vyrukuje karikatura "českého Tonyho Blaira" - ať již bude na tuto pasován B. Sobotka či ještě nevzdělanější a ještě prázdnější Standa G.? Nebo snad má česká sociální demokracie v záloze někoho, kdo by se pokusil znevážit post premiéra země ještě důkladněji než se to tragikomicky podařilo posledním dvěma postavičkám v tomto úřadě?

Jde v případě modernizovaných sociálních demokracií (a obdobných více či spíše méně "socialistických" stran) o logické vyústění, ba přímo hypertrofii, jejich vnitřně zakódovaného bezzásadového kompromisnictví, oportunismu a přímo zrady nebo o výraz nutnosti moderních "socialistů" přizpůsobit se novým historickým podmínkám? Ale jak, a za jakou cenu? A je skutečně nevyhnutelné při těchto rekonstrukčních proměnách sahat k idejím sice různorodých, ale takřka vždy liberálních autorů a směrů? Změny třídní struktury (kdy mizí "tradiční" dělnická třída), prohlubování globalizace (s konsekvencemi např. pro narůstání problémů národních forem keynesovského řízení ekonomiky), chronické ekonomické obtíže západních zemí (ruku v ruce se stále nepřekonanou krizí neokeynesovské teorie i praxe) a v neposlední řadě i konec reálného socialismu vedly k posilování iluze o moderních tzv. třetích cestách, kdy však již nejde o politiku středolevicovou, nýbrž - v tradičně interpretované politické škále - o faktický posun doprava.

Výše naznačené neúprosné logice se nemohou vyhnout ani evropské integrační procesy - naopak právě Evropa (pokud brzy nedojde k předefinování priorit a výrazné změně nejenom kursu, ale i samotných pilířů procesů sjednocování - což však příliš pravděpodobné není) bude pod nemilosrdnými konkurenčními tlaky ztrácet stále více, a ve snaze tyto propady alespoň brzdit bude stále asociálnější a stále více spoléhat na neoliberální ekonomické recepty, které však příslušné krize budou ještě dále prohlubovat. Ostatně naivnost a naprostou nereálnost např. tzv. Lisabonské strategie (s deklarovaným cílem udělat do roku 2010 z EU nejvýkonnější ekonomiku na světě) uznávají i mnozí čelní představitelé, jejichž vystřízlivění přišlo již po pěti letech. Postupně, ale neodvratně se také zmenšuje počet oblastí, ve kterých by se mohl ostatní svět od Evropy ještě učit - a nic na tom nemění ani humbuk kolem evropského megaletadla A-380, jehož jsme nedávno byli svědky. Ostře eskalující sociální problémy, exkluze i bída, ruku v ruce s prohlubováním nerovností i dalším narůstáním deficitu skutečné demokracie jsou velmi pravděpodobným scénářem EU blízké budoucnosti, který se zdaleka nebude týkat pouze zemí s vytunelovanými ekonomikami. Zdroje sociálního státu sice samozřejmě nevyschly úplně, ale každá vládnoucí garnitura pohybující se ve starých "industriálních" mantinelech je již dnes postavena před nutnost dalšího osekávání tradičních sociálních práv a jistot, resp. stále větší redukci ještě ufinancovatelných oblastí. Industriální éra vývoje totiž nenávratně končí a nelze již vycházet ze starých pouček, schémat a stereotypů - nejen ekonomických, hospodářsko-politických, sociálních, ale i politickoideologických, a to především liberálních (zde míněno nejen ve smyslu liberalismu klasického, ale zejména západoevropského moderního liberalismu 20. století, často levicové kamufláže). K těmto velkým mýtům náleží např. hluboko zakořeněná představa o nutnosti a blahodárnosti stálého kvantitativního ekonomického růstu (v duchu logiky více = lépe), resp. maximalizace konzumu (pro maximální zisky), kterému nakonec v podstatě podlehl i reálný socialismus či mýtus o přínosnosti volného mezinárodního obchodu pro všechny zúčastněné strany.

Sjednocující a nosná témata

Nebylo by proto užitečnější již dále neztrácet čas, smířit se s (pro někoho možná trpkými) fakty a prioritně se soustředit na přípravu a trpělivou propagaci vlastních, možná na první pohled i zdánlivě utopických, projektů? Jakými nosnými tématy by šlo oslovovat širší veřejnost a postupně i sjednocovat levici, resp. aktivně napomáhat (spolu se sociální zkušeností) postupnému formování a sebeuvědomování, resp. dozrávání zatím v podstatě absentujícího subjektu možné budoucí systémové změny?

Jádrem stále zůstává zkoumání vlastnictví prizmatem dialektiky výrobních sil a vztahů, resp. stále rozvíjené pracovní teorie hodnoty odkud je pouze malý krůček k jednomu z hlavních "trháků" v podobě různých koncepcí ekonomické a politické samosprávy, participace či zaměstnaneckých podniků. Jsou opravdu až tak "utopické" modely skutečné (tedy i ekonomické) demokracie, kdy si již kapitál nebude najímat práci (přesněji vykořisťovat pracovní sílu), ale naopak práce si bude pronajímat potřebný kapitál - a to např. v kontextu kvalitativně nových technologií? Nestálo by také minimálně za pokus oslovit širší spektrum občanů důkladně připravenými (ale i když zatím spíše nepříliš reálnými) projekty typu tzv. Tobinovy daně na zdanění především mezinárodního spekulativního kapitálu? A co další návrhy na citelné zdanění ("milionářskými dávkami" či jinou penalizaci) nejen neproduktivního kapitálu a spotřeby (čti plýtvání), ale i práce? V rámci hledání trvalé udržitelnosti by všestranná podpora měla být poskytována také mnoha rozumným "zeleným" (ještě lépe pak "rudozeleným") projektům a subjektům - u nás však samozřejmě nikoli typu Strany zelených otevřeně fungující jako jedna z tzv. "havlostran" (ke které se dnes začíná lísat další z těchto stran - totiž současná česká sociální demokracie).

Přínosným by dále mohlo být i jisté oprášení a rozpracování některých koncepcí stacionární (nerůstové) ekonomiky a společnosti, včetně možných inspirací z předkapitalistických formací či z počátků kapitalismu (cechy, občiny, družstva, komuny, regionální samozásobitelské komunity, ale i kampeličky, záložny, půjčování peněz bez úroku či podpora netržních "sousedských" aktivit a vztahů). A to nikoli pouze v duchu ekonomických romantiků tesknících po "starých dobrých zašlých časech", ale při ryze aktuálních úvahách o překonávání rostoucí manipulace a odcizení v moderní době, o alternativních ekonomických systémech, o znovubudování složitého přediva ekonomické infrastruktury narušeného soudobou globalizací či v kontextu analýzy "protiproudů" globalizačních procesů někdy označovaných souhrnným termínem glokalizace. Nestálo by dále také alespoň v našich podmínkách za zamyšlení, zda by antisystémová levice neměla pomoci překonávat pokračující krizi odborů, ze své podstaty sice spíše sociáldemokratických (ale stále plnících nezastupitelné funkce), a to v situaci, kdy se rekonstruovaná sociální demokracie od tradičních odborářských cílů (ale i od svého vlastního volebního programu) stále nenávratněji vzdaluje?

Neměl v jistém smyslu v roce 1989 nakonec pravdu F. Fukuyma se svým krajně ideologickým soudem o "konci velkých dějin", resp. nezvratném vítězství liberálního kapitalismu? Tento sice během 90. let minulého století zdánlivě celosvětově triumfuje, ale tímto "pyrrhovým vítězstvím" si pod sebou zřejmě již definitivně podlamuje větev a ve svých starých podobách sám také končí. Ostatně i samotný Fukuyama později hovoří o větších výzvách a problémech ve srovnání s porážkou světového socialismu (jako je problematika životního prostředí, terorismu či přílišného egoismu apod.) a v podstatě se připojuje ke kritice neoliberalismu - diktatura proletariátu a údajná totalita totiž byla vystřídána "diktaturou trhů a totalitou globalizace v duchu celosvětové liberalizace". Pokud jde o ideologii socialismu - stará revoluční strategie nezvratně skončila rozpadem reálně socialistické světové soustavy a oportunistický západní evoluční socialismus se také v podstatě totálně vyčerpal a zdiskreditoval. Definitivně již zřejmě skončila éra industriálního "liberálního socialismu" a budoucnost lze oprávněně spojovat především se socialismem méně liberálním či přímo ne-liberálním. Ústředním heslem dneška a blízké budoucnosti nejen v kontextu socialistické ideologie se proto stává - "méně liberalismu a více konzervatismu".

Méně liberalismu a více konzervatismu

Zbavme se konečně častého (a mnohdy naprosto záměrného) matení pojmů a přestaňme již přívlastek liberální automaticky ztotožňovat s pokrokovým, humánním, ba někdy dokonce i s levicovým (!); konzervativní také rozhodně neznamená pouze zpátečnický, reakční, natož výhradně pravicový. Liberalismus v žádném případě není synonymem pokroku - ostatně vždy je nezbytné přesně vymezit, co pokrokem vůbec rozumíme (a hlavně komu tento vlastně slouží a prospívá), resp. v zájmu koho jsou všechny oprávněné kritiky odbývány poukazováním na údajnou objektivní nevyhnutelnost jakéhosi abstraktního pokroku. Liberalismus je však, někdy více, někdy méně, ale z podstaty věci vždy individualistický (a to stále více a více agresivně-individualistický) - na rozdíl od konzervatismu snáze spojitelného s kolektivistickými východisky a ideály.

Vzpomeňme zde především tradice paternalistického konzervatismu, včetně zásad povinnosti a sociální závaznosti - ostatně nejsou úvahy o povinnostech a odpovědnosti (vůči sobě i celku), spíše organickém chápání společnosti či představa jisté nedokonalosti člověka (kdy adekvátní sociální podmínky vždy nemusí všechny geneticky zakódované vklady usměrňovat žádoucím směrem) přece jenom inspirativnější ve srovnání se stále zhoubnějšími liberálními konstrukcemi typu nezodpovědného individualismu, slepé víry v "dobro" individua i sílu pokroku či konstrukce údajné přirozenosti lidských práv (již dávno trefně označené jako "nesmysl na chůdách")? Dále dodejme, že na jisté konzervativní implikace díla K. Marxe (které je ovšem velmi silně poznamenáno především právě liberalismem) upozorňuje např. J. A. Schumpeter ve své kritické oslavě Marxova odkazu, tvořící první oddíl knihy "Kapitalismus, socialismus a demokracie" (Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury 2004 - viz s. 76, 80 aj.). V neposlední řadě nezapomínejme na zdravý tradicionalismus nejen velké části členské základny i sympatizantů KSČM. Je tedy skutečně modernizovaný kolektivistický konzervatismus 21. století tak nemyslitelný, nepravděpodobný a moderním člověkem nechtěný?

Samozřejmě, že také zde (a především zde) je nutno pečlivě vymezovat používané pojmy a zabránit častým (a mnohdy i cíleným) zmatkům a různým mlžením - např. u liberalismu je minimálně nutné rozlišovat liberalismus klasický s reminiscencí v podobě neoliberalismu a liberalismus moderní ve 20. století, opět v různých podobách a kamuflážích (v řadě aspektů překrývající se s některými podobami socialismu). Také u konzervatismu rozlišme tento jako stav (resp. způsob) mysli či povahovou inklinaci a politické, resp. společenské hnutí reagující např. na přílišné změny narušující civilizační tradice - nehledě na různé podoby (paternalistický, autoritářský či populistický aj.); jeho klíčový problém spočívá především ve spojení minulosti s přítomností, resp. budoucností - tedy v nalezení způsobu, jak tradiční stavy zasadit do nových historických podmínek; konzervatismus se však samozřejmě nemůže spokojit pouze s vychvalováním minulosti. Větší důraz na tradiční hodnoty a jistoty, tradiční instituce (počínaje již rodinou), daleko pevnější řád, pořádek, disciplínu a respekt k přirozeným autoritám či na povinnosti a odpovědnost (jako obvykle opomíjené druhé stránky všech těch "přirozených" práv dnes tak jednostranně vyzdvihovaných popletenými pseudohumanisty - a to i práv sebevětší zrůdy, která se svým jednáním sama vyřadila z lidského společenství) stále citelněji absentuje právě v době záměrně vykořeněného postmoderního relativismu - uvedené by však nemuselo být v zásadnějším rozporu ani např. s naznačeným ideálem samosprávného tvůrčího socialismu pro 21. století. Ostatně kdo konečně vyslyší volání po politickém subjektu majícím ve vínku ochranu práv normálních občanů dodržujících zákony, ale nepatřících k nějaké protěžované menšině? V neposlední řadě pak právě tradiční konzervativní hodnoty a mechanismy, včetně úcty k národním tradicím i osvědčeným institucím představují jednu z rozhodujících bariér nejen proti globalizaci a naprosté ztrátě identity, která je ve skutečnosti i nepřiznaným cílem současného směřování Evropské unie. Daleko větší příklon (či návrat) ke konzervativním kořenům by také mohl alespoň přibrzdit propad, resp. stále se prohlubující nejen ekonomické zaostávání Evropy.

V kontextu potřeby předefinování některých hlavních priorit, resp. skutečně modernizovaného pojetí levice a pravice je nezbytné zbavení se řady předsudků a nemilosrdné postupné boření mnoha tradičních (a především liberálních) tabu. Je skutečně z hlediska dlouhodobější strategie prozíravé přenechávat veškerý prostor a iniciativu "staré" i "nové" pravici v oblasti témat sice značně ožehavých a nepopulárních, před kterými však již dnes není možné strkat hlavu do písku? Není např. minimálně zrnko pravdy na různých názorech hovořících o stále větších problémech způsobených nekontrolovaným nárůstem počtu obyvatel Země, jejíž kapacita ani v této oblasti samozřejmě není zcela neomezená? A je opravdu tak nemorální dotazovat se po kvalitě populace? Lze se tolik podivovat tvrzením, že sama příroda stále častějšími katastrofami obnovuje určitou rovnováhu (tj. v podstatě se pokouší regulovat počet lidí, aby tito nemohli tolik škodit, když samotné lidstvo stále ještě nezměnilo své chování)? Skutečně zde všechno vyřeší nové techniky a technologie, resp. další výdobytky vědeckého poznání nebo se T. R. Malthus zase až tolik nemýlil?

Proč je tedy neustálý růst populace stále pokládán za jednoznačně prospěšný - nebyl by např. v městských aglomeracích (či mnohde jinde) absolutní pokles spíše pozitivním jevem? Proč je stavěno na dávno překonané merkantilistické logice více obyvatel = více bohatství (více výrobců, plátců daní i vojáků apod.), resp. keynesovském uvažování typu více obyvatel = větší poptávka (a větší stimuly výroby - ovšem za jistých předpokladů) i v době, kdy pro globální kapitalistický zhodnocovací systém jsou již tisíce a tisíce lidí zbytečných nikoli pouze relativně, ale i absolutně? Dnešní systém je totiž nepotřebuje ani jako výrobce ani jako spotřebitele - na kvalitu této populace či např. na škody páchané na přírodě ani nehledě. Nestála by proto Mathusova "Esej o principu populace" (Praha, Zvláštní vydání, 2004) přeci jenom za kritické přečtení, a to jakkoli je T. R. Malthus oprávněně považován za jednoho z "nejvulgárnějších" buržoazních ekonomů a jakkoli v této práci podléhá řadě zjevných omylů? A co s uvedeným úzce související, aktuální a zřejmě již neodvratné dosti zásadní reformy důchodových systémů, zdravotnictví a řady dalších oblastí? Jsme na to vůbec myšlenkově připraveni a máme k dispozici alespoň náznaky promyšlených projektů, včetně jejich strategické a taktické, resp. propagandistické dimenze? Nestály by alespoň za malé (třeba i značně kritické) zamyšlení návrhy diferencovat sociální dávky podle vzdělání příslušné osoby, resp. rodičů či pokusy o reformu stávající liberální parlamentní demokracie, včetně již v podstatě nefunkčních volebních systémů (s citelnou penalizací volební neúčasti či zvážením rovnosti všech hlasů)? A co umožnit účast ve volbách pouze členům politických stran - neřešilo by to něco?

Zdánlivá versus skutečná moderní levice a vrchol V. K-vlny

Synonymem skutečné modernity levice (především té antisystémové se socialistickou orientací) tedy rozhodně není její další sociáldemokratizace ani přehnané rozkročení více k tzv. politickému středu. Proč se tedy stále snažit být za každou cenu stranou skutečně pro každého, tedy např. i pro zástupce moderních podob lumpenburžoazie a lumpenproletariátu? Konec konců bezpáteřní středové strany zaměřené na údajně "slušného" a nevyhraněného (a dnes prý i bezprizorního) voliče (rozuměj ale voliče bez jasného či ještě lépe jakéhokoli názoru a tedy mnohem snáze manipulovatelného) by mohly být převálcovány moderní konzervativní levicí a pravicí již v nepříliš vzdáleném horizontu. Cesta vede především přes tradiční, pevné a jasné názory (včetně pojmenovávání věcí pravými jmény bez přehnané politické korektnosti), vždy transparentní a jednotné postoje, neustálé poukazování na nekompetentnost vládnoucích liberálních elit (včetně konfrontace předvolebních slibů a následných "zrad" svých programů), resp. bezpodmínečné distancování od pokrytecké "salónní přijatelnosti", falešné tzv. "státotvornosti", ale v neposlední řadě i celého evropského mainstreamového kaliště.

Stávající, stále převážně liberální, západní společnost je totiž svázána předpoklady (jakýmsi "elitářským konsensem systému globální monetokracie"), o kterých se prý nediskutuje, které ale silně omezují možnost radikálních řešení. Mezi tyto (kromě již výše zmíněných) náleží stále vyhrocenější a agresivnější individualismus, který je v této logice ze strany jednotlivců, firem i vlád akceptovatelný a v podstatě žádoucí. Modernizovaný socialismus pro 21. století by však měl být osvobozen od přílišných individualistických liberálních reliktů - neo (i jiné) liberální "myšlenkové tanky" (spolu se svými mecenáši), a jim na míru šitý svět, dnes dojíždějí ke konci svých vlastních dějin; věřme, že nepůjde i o konec dějin veškerých. Naopak "myšlenkové tanky" antisystémové levice by v žádném případě neměly ustrnout na přežilých schématech tržně-kapitalistické racionality (resp. efektivnosti), ale napřít svou pozornost zcela jiným směrem - od kvantity ke kvalitě, od striktně ekonomických ke komplexnějším sociálně-ekonomickým ukazatelům, tedy od individuálních zisků k celospolečenským (a dnes již i celoplanetárním) zájmům a od individualistických k celostním systémovým pohledům a přístupům - a to s daleko větším důrazem na tradiční hodnoty, mechanismy i instituce.

V neposlední řadě je tedy s poměrně vysokou pravděpodobností možno predikovat jisté "neo" konzervativní socialistické obrození - nejdříve postupně v oblasti teorie a posléze i společenské praxe, což by také mohlo představovat skutečně adekvátní odpověď na stále častěji připomínané "výzvy modernizace". Objektivní podmínky možné systémové změny modelované instrumentáriem dlouhých Kondratěvových vln založených na inovacích nejvyšších řádů (pokud však jejich logika, ale také spíše industriální, bude alespoň rámcově platná i nadále) v případě globálního nástupu vzestupné části V. dlouhodobého K-cyklu kolem roku 2010 lze očekávat na jeho horním bodu obratu přibližně v období 2025 - 2035. Bude však připraven adekvátní subjekt?