Lidský kapitál a financování vzdělání

Ondřej Kareš

(Z pracovního podkladu připravované bakalářské práce, kráceno redakcí)

(Pokračování)

Návrh změny zákona o vysokých školách v ČR (2001)

V roce 2001 neprošel sněmovnou poslanecký návrh novely zákona o změně ve financování studia na vysoké škole podaný poslancem Petrem Matějů.[1] Jeho cílem bylo zavedení školného na českých veřejných vysokých školách a vytvoření systému půjček, který by studentům umožnil splácení až podle budoucí příjmové situace. O jeho zkrácený a zjednodušený přepis sem se zde pokusil:

Na státních vysokých školách se bude platit školné. Jeho základ se bude vypočítávat ze základu 25% příspěvků placených MŠTV ze státního rozpočtu v minulém školním roce. Konkrétní částku si bude moci určit přímo škola a to v rozmezí od 0,5 do 1,5 násobku základu. Toto rozpětí se bude postupně zvyšovat směrem nahoru až na dvojnásobek základu. Školné se může lišit i na jednotlivých fakultách.

Bude se platit na každý semestr zvlášť a při přerušení bude jeho poměrná část vrácena plátci. Při vyloučení tato část propadá škole. Při neplacení školného, může být se studentem zahájeno disciplinární řízení.

Student se může na placení školného dohodnout s jiným subjektem, a škola bude povinna tuto platbu akceptovat. Tato platba probíhá ve formě speciální půjčky na školné, uzavřené vždy na jeden školní rok. Pokud studentovi nebude poskytnuta půjčka na školné a doloží to nejméně dvěma potvrzeními, může požádat o odložení splácení školného. Škola kopii této žádosti posílá na Správu odloženého školného. Student se musí každý školní rok pokoušet získat půjčku na školné znova, pak až může požádat o odložení. Vždy je možné požádat o odklad pouze na jedné vysoké škole. Škola pak se studentem sepíše smlouvu o splácení školného. Ta má stanovenou podobu splátek, úroků a sankcí za neplacení.

Půjčka na školné

Půjčku na školné si student vyřídí s bankou dle příslušného zákona. Splácet jí začne i s úroky až v době, kdy jeho hrubý měsíční příjem přesáhne průměrný měsíční plat stanovený Českým statistickým úřadem. Výši svého příjmu musí doložit potvrzením od zaměstnavatele nebo z daňového přiznání. Přesná výše měsíčních splátek se bude pohybovat kolem jedné desetiny z hrubého měsíčního příjmu. Zbytek půjčky lze doplatit kdykoli předem. Pokud příjem studenta klesne pod danou hranici může požádat o přerušení splácení až do doby, kdy jeho příjem zase stoupne nad statistický průměr. Budou stanoveny i sankce za neohlášení této skutečnosti.

Pokud banka se studentem uzavře půjčku na školné, bude muset za studenta hradit školné v příslušných termínech. Tato oblast půjček bude podléhat zvláštním regulacím a státnímu dohledu.

Dalším zákonem bude stanovena možnost speciálního spoření na studium. To by mělo mít podobnou strukturu, jako dnešní stavební spoření.

Správa odloženého školného

Pod Ministerstvem školství bude zřízena zvláštní instituce zvaná Správa odloženého školného. Bude sídlit v Praze.

Její činností bude shromažďovat údaje o odloženém školném. To znamená evidence studentů, kteří o ně požádali; zda-li o odložení nepožádali na více školách najednou; vybírání splátek a vymáhání splácení v případě, že studenti nebudou splácet dobrovolně. Bude moct ukládat pokuty v případě nesplácení. 

Odložené školné se úročí 2,8 násobkem diskontní úrokové sazby vyhlášené centrální bankou. Příjmy Správy budou převáděny na samostatný účet, členěný podle jednotlivých škol. Těm pak bude jejich část vyplácena jednou za čtvrt roku.

Vznik této instituce garantuje, že finanční prostředky na školné obdrží skutečně každý, kdo bude chtít. Dovolí ale bankám vybírat si své klienty s nižším rizikem neplacení a tudíž poskytovat výhodnější podmínky půjček na školné.

Hlavní úskalí

Při takovéto reformě je nutné dát si pozor hlavně na tyto problematické oblasti. První z nich je technické povahy. Zavedení školného musí provázet funkční systém půjček, studentských podpor a stipendií, tak aby nevznikly další bariéry přijímání studentů podle sociálního zázemí. Jak praxe tak teorie říkají, že takovýto systém není nedosažitelný.

Druhá otázka je závažnější a mnohem hůře řešitelná. Nedostatek financí ve vysokém školství je dnes zcela patrný. Tlak na změnu podmínek je výrazný a širokou veřejností podporovaný. Zapojením soukromých zdrojů do financování vysokého školství hrozí postupná stagnace a vytlačování veřejných výdajů. To by mohlo mít neblahé důsledky a hlavní cíle reformy by se vytratily.

Další závažný problém vidím v existenci oblastí, kde je pracovní trh stále ještě značně degenerovaný a pracovní výkony nejsou dostatečně tržně ohodnoceny. Jde hlavně o oblasti pedagogiky a zdravotnictví. Dále sem spadají také obory, jejichž společenská návratnost je jen velice těžko odhadnutelná. Například některé humanitní obory, typu filozofie, starořečtina apod., mají bezesporu kladný dopad na celkovou kulturní vyspělost společnosti, ale z ekonomického hlediska jsou jen velice těžko ohodnotitelné.  Pokud by se systém školného zavedl pro všechny obory vysokého vzdělání, docházelo by k finančním ztrátám pro obory, kde následná výnosnost není tak vysoká, i když výkon škol i přínos absolventů je vysoký.

Tyto disproporce by bylo nutné řešit další státní regulací. Například existuje možnost vytipovat takové obory, jejichž společenská přínosnost je natolik vysoká, že ji trh dostatečně neohodnocuje nebo pro dané odvětví existují státem regulované mzdy, popřípadě finanční náročnost studia je abnormálně vysoká, viz. např. medicínské nebo některé technické obory, a pro tyto oblasti stanovit vyšší státní příspěvky. Jaký dopad by ale měl lobbying škol, popřípadě vznik dalšího korupci podporujícího prostředí, si ale nedovolím odhadovat. 

Financování školství ve světě

V Evropě existují v zásadě dva modely. S účastí studentů na nákladech za terciální vzdělání a model, kde veškeré náklady hradí stát. Model se spoluúčastí studentů v jakékoli formě využívá 11 států - Belgie, Španělsko, Francie, Irsko, Itálie, Nizozemí, Portugalsko, Spojené Království, Island, Rakousko a Lichtenštejnsko, z toho sedm států používá formu školného - Belgie, Itálie, Nizozemí, Portugalsko, Spojené Království, Španělsko a Rakousko. Ve zbytku, to znamená v sedmi zemích (Dánsko, Řecko, Lucembursko, Finsko, Švédsko, Norsko a Německo), nese veškeré náklady stát.

Poznámka: Od roku 1996 hradí v Irsku za studenty vysokým školám školné stát.

Pramen: Poslanecký návrh zákona…

Ve srovnání se Spojenými státy jsou poplatky za vysokoškolské vzdělání na evropských školách poměrně nízké. Ale i mezi evropskými státy se jejich výše liší. V zásadě platí, že čím vyšší celkové poplatky, tím rozšířenější je systém podpor pro studenty.

V podstatě jde o systémy přerozdělování financí od státu a rodin studentů vysokým školám. Vysoké školy přijímají finanční prostředky od samotných studentů a ne prostřednictví byrokratického aparátu. 

Na tomto místě se budu věnovat některým konkrétním zemím a jejich způsobu financování vysokého školství.[2]

Dánsko

Dánský systém vysokého školství je v mnohém podobný tomu našemu. Je do značné míry regulován státem, i když od 80. let probíhá proces zvyšování autonomie škol. Existuje zde okolo 110 vysokých škol. Ty se dělí podle typu na univerzity, poskytující bakalářské, magisterské i postgraduální studium; odborné vysoké školy zaměřené na krátké (1-2 roky) a bakalářské studijní programy v technických oborech, pedagogice, sociální pracích apod. a akademie. Od roku 1977 existuje centrální systém regulace přijímání nových studentů. Ten reguluje celkový počet přijímaných studentů pro celou školu a nikoli oborově. (Výjimku tvoří medicína a pedagogika.)

Finanční prostředky čerpá dánské školství převážně ze státních zdrojů. Od 80. let zde existuje systém odděleného financování vzdělávací činnosti od vědecké a výzkumné, investiční a ostatní činnosti. Ty jsou stále financovány formou pravidelného navyšování. Finance na vzdělávací činnost jsou závislé na počtu „aktivních“ studentů a rozdělovány pomocí tzv. taxametru. Aktivní studenti se vypočítávají podle počtu jimi absolvovaných předmětů, ale v praxi se jejich počet odhaduje podle počtu přijatých studentů, těch, kteří předčasně ukončili studium a průměrné délky studia.[3] Po provedení tohoto odhadu je výsledek vynásoben jednotkovými náklady na studenta, které se liší podle oboru studia a druhu studijního programu.

Na výzkumnou činnost dostávají dánské univerzity více finančních prostředků nežli na výuku. Dělí se na dotace na základní výzkum (paušální částka, která se pravidelně zvyšuje) a prostředky získané na konkrétní výzkumné projekty.

Po více než patnáctileté zkušenosti s tímto typem financování vysokého školství v Dánsku převládá pozitivní mínění. Věří se, že pomohl přesunout prostředky na obory, kde po nich byla největší poptávka a zlepšit hospodárnost škol. Vedl ke zvýšení produktivity výuky. (Počet studentů připadající na jednoho učitele se zvýšil za deset let asi o padesát procent) Dánové si ale myslí, že to nebylo na úkor kvality.

Nyní se hlavní snaha zaměřuje na zavedení kvalitativních měřítek do principu financování. Ministerstvo školství zřídilo nezávislé hodnotící středisko, které průběžně monitoruje kvalitu vysokých škol. Vydává pravidelné zprávy o kvalitě vysokých škol, které mají zájemcům o studium ulehčit výběr. Pokud je škola shledána méně kvalitní, ubude uchazečů a její dotace se sníží.

Dále má nyní být 5 % z dotací na základní výzkum rozdělováno podle kvality výzkumu. Další pokus je uzavírání tzv. smluv o výkonnosti univerzit, v kterých si jednotlivé školy vytyčí své cíle na čtyři roky dopředu. Tím by měly ovlivnit priority přerozdělování finančních prostředků. Navíc mají podpořit vzájemný dialog univerzit a ministerstva školství.

Školné se nyní požaduje pouze po studentech večerního studia většinou tzv. otevřených univerzit a o jeho zavádění na běžné školy se neuvažuje.

Od roku 1988 existuje systém podpor a půjček pro studenty. Každý „aktivní“ student[4], jehož příjem nepřekročil stanovenou hranici má nárok na státní příspěvek. Pokud student nebydlí s rodiči, činí jeho maximální výše zhruba dvojnásobek částky, jako když bydlí. Navíc každý „aktivní“ student může využít měsíčních půjček a to po dobu o dva roky delší nežli je normální doba studia.[5]

Nizozemsko

Holandské vysoké školství se řídí zákonem z roku 1993. Ten vysokým školám zajistil rozsáhlou autonomii v rámci legislativního rámce. Existuje zde 13 univerzit a 63 profesně zaměřených vysokých škol, zvaných Hogescholen (HBO)[6]. Poskytují bakalářské a magisterské studijní programy. HBO jsou zaměřeny převážně na výuku, ale stále více se rozšiřuje jejich účast v aplikovaném výzkumu. Standardní délka studia trvá čtyři roky, u přírodních a technických studií je to pět let. Absolventi HBO dostávají titul srovnatelný s naším bakalářem a někdy mají možnost pokračovat ve studiu a dosáhnout titulu mistr. Tato nástavba trvá většinou jeden rok a je plně hrazena studentem. Skoro dvě třetiny studentů studují HBO.

Počet studentů univerzit se od konce osmdesátých let zastavil a od roku 1993 začíná pomalu klesat. Je to zřejmě dané demografickým trendem a změnou politiky podpory studentů. Počet studentů HBO je poměrně stálý. Uchazeči o nizozemské vysokoškolské studium mají velkou šanci na přijetí. Jen malé procento uchazečů se nedostane na zvolené studium a uchází se o něj pomocí tzv. loterie, která zohledňuje studentův stav.

Rozpočet holandských vysokých škol je tvořen jednak tzv. přísuny financí a také poplatky za zkoušky a školným.

První přísun financí obsahuje rámcovou dotaci na výuku a vědu (pouze v případě univerzit) a finance na konkrétní výdaje. (Například na podporu v nezaměstnanosti, kterou musí svým zaměstnancům hradit samy školy.)

Druhý přísun financí je rozdělován Radou pro výzkumnou činnost na základě podaných projektů univerzit. Hradí též mzdové náklady vědeckých pracovníků.

Třetí přísun financí souvisí se smluvní výukou a výzkumem pro soukromé podniky, neziskové organizace, mezinárodní společnosti apod.

Zdroj: http://www.rektori.cz/vystupy/4a/

Od roku 1994 patří holandským vysokým školám budovy a pozemky, které využívají.[7] Od roku 1995 musí veškeré výdaje s jejich údržbou a investiční činností hradit samotné vysoké školy z rámcových dotací.[8] Mohou se svým majetkem libovolně nakládat a působit na kapitálovém trhu.

Metoda stanovování dotací na výuku a vědu se nazývá HOBEK, zkratka „financování vysokého školství“ (hoger-onder­wijs­be­kos­tiging). Ta stanovuje stejnou sazbu za jeden rok řádného studia jako za získání diplomu. Studium se zde dělí na dvě kategorie. První, levnější tvoří umělecké obory, humanitní vědy, práva, společenské vědy a jazyky. Druhou, dražší pak přírodní vědy, technické obory, zemědělství a medicína. Pokud celková dotace na vysoké školy překročí rozpočet, je použit redukční koeficient. HOBEK je tedy systém pouze distribuční a vysoká škola může získat vyšší základní dotace na výuku jen na úkor jiných vysokých škol. Dotace na výzkum se přiděluje na tři oddělené oblasti. Vědeckou činnost související s výukou, výzkum vedoucí k získání doktorského titulu a strategický výzkum.

V rámci modelu HOBEK je jen asi 46 % dotací vázáno na počet studentů, ostatní finanční prostředky jsou přidělovány paušálně s pravidelným navyšováním a s vybraným školným nijak nesouvisí.

Na všech nizozemských vysokých školách se platí školné. Pokud mají studenti nárok na studijní podporu platí státem určenou výši školného. Ta je buď zahrnuta ve státním příspěvku nebo na ní dostanou půjčku. V opačném případě si mohou školy samy stanovit výši školného, nesmí však být nižší nežli státní. V praxi ale školami určené školné příliš nepřevyšuje minimum.

Všichni holandští studenti mají nárok na měsíční podporu, jejíž výše je závislá bydlí-li u rodičů či nikoli. Navíc mají možnost vzít si od státu půjčku na studium. Pokud úspěšně ukončí studium, mění se tato půjčka na dar. Jinak musí celou částku splatit. Studenti nemají nárok na žádnou jinou formu nepřímé podpory kromě levnějšího jídla, příspěvků na knížky a na studentský život.

V Nizozemí existuje jeden z prvních, výborně organizovaných systémů horizontálního hodnocení vysokých škol.[9] Pokud hodnocení potvrdí špatnou úroveň výuky nebo výzkumu, může ministerstvo studijní obor uzavřít. Taková situace však zatím ještě nenastala.

Velká Británie

Od roku 1992 se vysoké školy po celé Británii dělí na tak zvané staré univerzity a nové univerzity (skotské centrální vzdělávací ústavy, polytechniky a bývalé polytechniky, vyšší odborné školy) a existuje zde jednotná struktura vysokých škol. Celkem jde o 180 institucí. Poskytují tři druhy studijních programů. Základní, tří nebo čtyřletý, zakončený bakalářským diplomem. Druhý stupeň nabízí titul mistr a po tříleté vědecké činnosti je možné dosáhnout doktorandského titulu.

Britské vysoké školy mají tři hlavní a od sebe oddělené zdroje finančních prostředků. První je příspěvek od státu udělovaný skrze Radu pro financování vysokého školství. Tato, největší část zdrojů, je do velké míry závislá na dotaci z minulého období. Závisí na počtu studentů, nákladovosti jednotlivých studijních programů a různých příplatcích[10]. I zde existuje systém hodnocení kvality a to jak horizontální tak vertikální[11]. Je zajišťován Svazem univerzit a má přímý vliv na pozici při vyjednávání o výši dotací na výuku.

Dotace na výzkum jsou přidělovány podle objemu výzkumné činnosti vynásobeného koeficientem kvality. Ten je určovaný vysokoškolskými pracovníky každých čtyři nebo pět let. Pohybuje se od jedné do pěti hvězdiček a nízké skóre znamená žádné dotace.

Výdaje na vysoké školství od roku 1989 do roku 1994 stále rostly, ale vzhledem k více než 50 % nárůstu studentů v tomto období se příspěvky na jednoho studenta snížili o 30 %. Vysoké školy již delší dobu upozorňovaly na tíživou finanční situaci. Britská vláda vyšla z rozsáhlé studie o budoucím vývoji vysokoškolského vzdělání. Jediná reálná šance na získání dodatečných finančních prostředků, podle ní, spočívala u samotných studentů a jejich rodin. Výsledkem bylo zavedení požadavku na studenty platit školné ve výši maximálně 1 000 liber na rok.[12] Před tímto rokem za britské studenty platily školné místní školské úřady.[13] I tento krok ale nepomohl vyřešit situaci. Nyní se plánuje zvýšení školného až na 3 000 liber ročně s možností splácet až po absolvování školy.

Studenti mají k dispozici velkou škálu finančních podpor v závislosti na finanční situaci jejich rodičů (pokud u nich bydlí). Navíc je možné čerpat studentské půjčky.

Příjmy z ostatních aktivit mohou vysoké školy získat přijetím studentů nad určený rámec stanovený radou pro financování vysokých škol. Na tyto studenty nedostávají příspěvky, ale mohou po nich požadovat školné v plné výši nákladů na studium. Na výzkum mohou získat prostředky od soukromých firem nebo různých nevládních organizací. Poměrně významnou položku tvoří dary, např. ve formě investic.

Německo

Německé vysoké školství je značně závislé na politice jednotlivých spolkových zemí. Navíc podléhá poměrně vysoké přímé kontrole státu.

Existují zde vedle sebe univerzity (Wissenschaftliche Hochschulen) a školy zaměřené na vybrané profese (Fachhochschulen). Ty mají přinášet praktickou výuku [14] a jen v omezeném měřítku provádějí aplikovaný výzkum. Délka jejich studia je zpravidla kratší (čtyři roky). Studuje zde zhruba čtvrtina všech studentů a svým objemem patří zpravidla mezi ty menší.

Rozpočet pro vysoké školy je stanovován rozpočtovými a účetními předpisy jednotlivých spolkových zemí. Platí zde následující pravidla: Všechny finance jsou účelové vázány a mohou být použity jen na stanovený účel. Školy dostanou prostředky s rozdělením na jednotlivé fakulty i katedry. Nerozdělují se dotace na výuku a výzkum.  Pokud nejsou tyto prostředky využity během daného rozpočtového období nemohou být převedeny do dalšího. Jednotlivé položky rozpočtu jsou stanoveny před finančním rokem. Prostředky na mzdy jsou vázány na konkrétní počty zaměstnanců a nemohou být nikterak převáděny. Výše dotací není příliš vázána na počty studentů a vychází z velké části ze situace minulého finančního roku.

Co se týče budov, mají německé vysoké školy povinnost hradit pouze provozní náklady. Výstavbu a údržbu mají na starost zemské úřady.

V posledních letech probíhají v jednotlivých spolkových zemích pokusy o poskytnutí větší samostatnosti vysokým školám. Jde hlavně o přidělování rámcových dotací, které mohou být použity podle rozhodnutí vysoké školy. Jsou převážně vázány na počet úspěšných studentů, doktorandů a počet výzkumných projektů.  Mzdové prostředky jsou však stále pevně vázány na počet zaměstnanců.

Na výzkumnou aktivitu dostávají německé školy relativně velkou část prostředků ze soukromých zdrojů.

V německé ústavě je zakotveno právo na studium vysoké školy všem absolventům maturity. Tento požadavek však kvůli omezeným kapacitám vysokých škol není jednoduché naplnit. Německo ho řeší systémem přijímacího řízení, kdy 60 % uchazečů je vybíráno podle kvalitativních měřítek. Ty jsou centrálně stanoveny pro dvě kategorie - medicínu, veterinární lékařství a zubaře a ostatní obory. Zbylých 40 % míst je vyhrazeno pro nejdéle čekající uchazeče.

Na německých školách se obecně neplatí školné[15], pouze v některých zemích je požadováno po studentech, kteří nesplní určité lhůty při studiu. Platí se pouze jakési nízké sociální příspěvky.

Každý německý student má nárok na příspěvky od státu v závislosti na příjmech rodičů a skutečnosti, zdali s nimi bydlí. Rodiče si mohou vybrat mezi příspěvkem na studenta nebo odpočtem z daní.

Francie

Vysoké školství ve Francii je velmi rozmanité. Existují zde státní univerzity, vysoké školy zaměřené na určité profese, vyšší odborné školy, polytechniky zaměřené na vědu a kulturu. Vedle toho zde působí celá řada soukromých vysokých škol zaměřených na obchod, technické vědy i soukromé katolické vysoké školy.

I systém diplomů je velice složitý. Na univerzitách studenti po dvou letech dostávají diplom o všeobecném vysokém vzdělání. Následuje celá řada, mnohdy se překrývajících hodností, podle typu školy a druhů studia.

Veřejné vysoké školy čerpají většinu zdrojů od vlády, zatímco soukromé školy získávají své finance ze soukromých zdrojů, školného nebo od podniků.

Každý podnik ve Francii musí platit daň na školství. Může si však vybrat, jestli ji zaplatí rovnou vybrané vysoké škole, popřípadě poskytne studentům možnost praxe nebo ji odevzdá obchodní komoře, která ji přerozdělí. Na tento příspěvek mají nárok všechny vysoké školy, ale v praxi většinu získají soukromé obchodní nebo technické vysoké školy.

Státní dotace pro veřejné vysoké školy jsou určovány na základě čtyřletých smluv mezi ministerstvem školství a vysokou školou. Ty se týkají vědeckých cílů i záměrů celé školy. Je do nich zahrnut vzorec zohledňující počet studentů a nákladů na jednotlivé typy studia.

Většina pracovníků státních vysokých škol je zaměstnancem centrální vlády. Ministerstvo školství je vybírá podle celostátního výběrového řízení a přiděluje je bez předchozího pohovoru s vysokou školou. Univerzity jistý omezený počet pracovníků zaměstnávají z vlastní režie, povětšinou na dobu určitou nebo na vedlejší úvazek. Personální náklady tvoří většinu příspěvků na státní vysoké školství.

I vlastnictví budov spadá převážně pod ministerstvo. Nyní se ale vedou diskuse o jeho převedení do majetku vysokých škol.

Všichni studenti ve Francii, kromě těch, kteří dostávají podporu, musejí platit školné. To se podstatně liší, jde-li o státní vysokou školu, kde je jeho výše limitována, nebo o školu soukromou.

Na státní univerzitu má přístup každý, kdo k tomu má předpoklady. Nemá ale vždy možnost volného výběru druhu studia. Na ostatní vysoké školy existují rozličné formy výběrových řízení.

Asi čtvrtina všech vysokoškolských studentů má nárok na finanční podporu od státu. Ta je odvislá od situace rodiny. Navíc existuje možnost bezúročných i klasických bankovních půjček, kde posledním ručitelem je stát. Dále mají francouzští studenti k dispozici levnější stravu a ubytování. Rodiny studentů mají také nárok na různé příspěvky.

Obecné trendy v evropském vysokém školství

Pokud srovnáme vývoj většiny evropských vysokoškolských systémů nalezneme přes mnoho odlišností některé společné prvky. V první řadě jde o enormní nárůst počtu studentů za posledních patnáct až dvacet let. S tímto fenoménem souvisí rostoucí finanční náročnost celého systému, která ale není dostatečně kompenzována zvýšením státních výdajů. Ty zatím tvoří hlavní složku finančních zdrojů většiny evropských vysokých škol. S celkovým nedostatkem finančních prostředků úzce souvisí nedostatek kvalifikovaných pracovníků. A to jak v oblasti výuky tak i vědy a výzkumu. Platy pedagogů a vědeckých pracovníků veřejných vysokých škol jsou v průměru nižší nežli platy v soukromém sektoru se srovnatelnými kvalifikačními požadavky. Udržet si v takováto konkurenci hlavně mladé pracovníky je pro veřejné vysoké školy s omezeným rozpočtem čím dál tím obtížnější.

Druhým obecným fenoménem je přesun větších rozhodovacích pravomocí do rukou vysokých škol. To se děje jak na poli určování zaměření studijních programů, výběru studentů, tak ve větší finanční autonomii. Dnešní trend vede k příspěvkům orientovaným na výstupy, efektivnost a kvalitu výuky i výzkumu. Ty se stále více přidělují rámcově a vysoké školy mají možnost tyto prostředky používat podle vlastního uvážení.

Rozšiřuje se systém odděleného bakalářského a magisterského studia, který umožňuje větší prostupnost mezi jednotlivými studijními programy, vysokými školami i v mezinárodním měřítku.

Zdroj: CHEPS 1998

Závěr

Moje bakalářská práce se pokouší reagovat na velice aktuální a závažný problém České Republiky, potažmo celé Evropy - nedostatky ve způsobu financování terciárního vzdělávání.

Evropská Unie si na Lisabonském Summitu předsevzala stát se nejkonkurenceschopnější ekonomikou světa a vysoké školství je považováno za jeden z hlavních předpokladů pro splnění tohoto ambiciózního plánu. I na základě příkladů zemí, které vsadily na podporu vzdělanosti svých obyvatel (např. Irsko), se dá vysoké školství považovat za důležitou složku na cestě ke zvýšení produktivity a celkové úrovně v moderní společnosti.  Česká Republika má i v rámci Evropské Unie co dohánět, a proto by pro ní měla tato otázka představovat jednu z priorit.

Snažil jsem se zde ukázat, že na jedné straně státní rozpočet neumožňuje velice nutné navýšení částek určených na oblast vysokého školství, ale zároveň se objevují názory, že stávající systém nevytváří dostatečný tlak na efektivní fungování a hospodaření vysokých škol, ale i chování samotných studentů.

Z tohoto předpokladu jsem se pokusil pomocí ekonomické teorie vyvodit důsledky. Vzhledem k tomu, že většinou, jakmile se něco poskytuje „zadarmo“, dochází k podstatnému snížení efektivnosti v dané oblasti, působila by spoluúčast studentů, skrze školné, ve dvou ohledech. Zaprvé by zvýšila finanční příjem škol. Hlavně pak by ale školy, plně závislé na poptávce z řad studentů, účelně motivovala k poskytování kvalitních služeb a k celkové hospodárnosti.

Studenti, kteří budou muset platit školné, se spíše budou zajímat o kvalitu jednotlivých škol, vybírat si hlavně ty, které jim nabídnou pro ně nejpřínosnější služby a zároveň si například přestanou zbytečně studium neprodlužovat.

S využitím kapitálového trhu a funkce tzv. přenesené ceny by se mohl vytvořit systém, který nezvýší sociální hledisko při výběru studentů, ale naopak bude brát maximální zřetel na výběr studentů, kteří dokáží studium nejvíce zužitkovat. Podporoval by školy, jejichž absolventi mají nejlepší šance na pozdější uplatnění v pracovním procesu. 

Příklad MyRichUncle dokazuje, že podobný systém může reálně fungovat. Zároveň je ale nutné vzít na zřetel značné odlišnosti české situace. Hlavní úskalí, dle mého názoru, představují stále ještě deformovaný pracovní trh, nedokonale rozvinutý kapitálový trh a otázka oborů s těžko ocenitelným společenským přínosem.