Vzdělávací politika: ČSSD zase upadá do starých chyb?

Radim Valenčík

Před zápasem Viktorky se Emanuel Habásko starší vždycky modlil, aby "neupadla do starých chyb" (v Poláčkových Mužích v ofsajdu).

Už to vypadalo tak hezky. Veřejnost odmítla přepísknutou (až křečovitou a žlučovitou) kampaň proti Jirkovi Paroubkovi, ten udělal pár rozumných pragmatických kroků, pozice ČSSD se začala lepšit. Martin Jahn přišel se svou, po pravdě řečeno trochu drsnější, strategií, ke které však bylo možné otevřít kvalifikovanou diskusi. Z ní mohl vzejít pohled na to, jaká levicová alternativa reforem existuje, a odmítnutí kvazilevicového názoru, že "nejlepší změna je žádná změna". Místo toho nám však hrozí, že zase upadneme do starých chyb. Pro někoho to možná vypadá jako maličkost, ale o na je to naprosto zásadní věc.

Vše začíná jako vždy ignorací racionality. Velmi obdobným způsobem, jako tomu bylo za Špidly a za Grosse. Tehdy také začalo vše nenápadně, z neochoty naslouchat a racionálně uvažovat se přešlo k zabejčenosti, vtažením sociální demokracie do slepé uličky a pokračovalo následným fiaskem. (K tomu dlužno dodat jen to, že po debaklu v senátních a krajských volbách na podzim 2004 se Standa Gross vzpamatoval, vykročil ve svých úvahách v podstatě správným směrem, což se projevilo např. v jeho vystoupení na programově zaměřeném jednání ÚVV ČSSD v lednu 2005, ale už bylo pozdě – v době, kdy proti němu začala kampaň už se nemohl opřít o to, že je lídrem, který ví, jak na to, i když v té době už to snad skoro věděl.)

Podívejme se tedy (pod drobnohledem), co se nyní událo. V odpovědi na otázku moderátora (Martina Veselovského) v Sedmičce 12.6. týkající se Jahnova reformního dokumentu Jirka Paroubek uvedl:

"Hledá se většinový názor. Tady se najde zcela nepochybně také většinový názor, zcela nepochybně ty nápady, které se objevily v té první verzi té strategie, toho koncepčního dokumentu, který republika potřebuje, ať to byla deregulace nájmů bez kompenzací, my chceme deregulaci nájmů, ale s kompenzacemi, ať to byly přímé platby ve zdravotnictví nebo školné nebo přechod od přímých daní k daním nepřímým, tak to jsou věci, s kterými souhlasit jako premiér nemohu a nesouhlasí s nimi ani sociální demokracie. No a v tom dalším jednání jsme si řekli, jak budeme postupovat. A já myslím, že ten závěrečný text bude poněkud jiný, ale ne zas tak zásadně, prostě vypadnou tyto věci. No, ale ta podstata toho, té strategie, zůstane zachovaná. Nám jde o silnou stabilní ekonomiku, silný stabilní hospodářský růst a samozřejmě také se sociálním rozměrem. Když bych vám tady dal komprimát té ... takový ten sukus, to ... takové shrnutí té strategie. ... že osmdesát až osmdesát pět procent věcí, které připravil ten tým pana místopředsedy Jahna, tak jsou věci, s kterými nemám problém a které tedy budu také prosazovat, budeme je prosazovat. Ale jak jsem naznačil, tyto věci prostě tam nebudou, ty patří asi do programu trošku jiné politické strany. Možná umím si je představit i za deset, nebo za patnáct let v politickém programu i své strany, sociální demokracie, ale ne v situaci, kdy je průměrná mzda v této zemi osmnáct tisíc hrubého a kdy osmdesát procent lidí je pod touto průměrnou mzdou. Musím brát realitu ekonomickou, jaká je. Pak je otázka, k čemu by byly přímé platby ve zdravotnictví, přímé platby ve školství, to prostě by si velká část obyvatel nemohla dovolit. No a my to prostě nepřipustíme.“

K tomu dodal jeho protivních v diskusi Vojta Filip:

„…v těch hlavních cílech je jeden základní rozpor, který tam pan Martin Jahn zabudoval. Jestliže tam zvyšuji tu kvalifikační strukturu české společnosti a zároveň říkám, bude se platit školné, tak tím popírám ten základní princip. Protože já musím vytvořit podmínky, aby té kvalifikační struktury, té vyšší kvalifikace mohl dosáhnout co největší počet lidí. A toho nedosáhnu tím, že udělám finanční census pro určitou skupinu lidí. A ten by tady byl právě proto, kolik procent lidí se pohybuje pod tím celostátním průměrem.“

Na to reagoval Jirka Paroubek:

„Já říkám, že do budoucna je možné o tom uvažovat, někdy za deset až patnáct let, až ten průměrný příjem české společnosti bude prostě někde jinde. Tak možná si to umím představit, v tuto chvíli rozhodně ne.“

Jenže v materiálu Martina  Jahna se nejenže přímé platby za vzdělání na vysokých školách nenavrhují, ale přímo vylučují. Ve Strategii hospodářského růstu se říká:

„Zvýšit investice do vzdělávání lze podporou dalších forem financování založených na principu partnerství veřejného a privátního sektoru, využitím strukturálních fondů a privátních investic. Aby byl zachován rovný přístup ke vzdělání a na vysokoškolské studium dosáhly i nízkopříjmové skupiny, je třeba zavést systém státních sociálních stipendií. Spolu s tím je nutné podpořit i vznik funkčního systému půjček na náklady spojené se studiem a následně zavést poplatky za studium i na veřejných vysokých školách. Smyslem je i výrazně provázat poptávku studentů po studiu s poptávkou po pracovní síle a podmínkami trhu práce. Cílem je rovněž, aby studenti plně převzali zodpovědnost za volbu oboru studia a aby se výrazně zvýšila motivace studentů a pedagogů k vyššímu výkonu při studiu a výuce. Tím se zvýší i počet těch, kteří studium dokončí. Systém placení poplatků za studium musí být sladěn s celým systémem sociální ochrany studentů…

Zavést systém státních sociálních stipendií a podpořit půjčky na náklady spojené se studiem. Následně zavést poplatky za studium i na veřejných vysokých školách. Poplatky doprovodit splátkami na studium. Splátky vyžadovat po absolvování studia v podobě stanovených procent příjmu po dosažení jeho určité úrovně – změnou zákona 111/1998 Sb., o vysokých školách a zákona o státní sociální podpoře 117/1995 Sb.“

Přehledně formuluje tento návrh též například formuluje v týdeníku Euro dne 6. června 2005 pod titulem Pět pilířů ekonomiky (ve strategii je řečeno v podstatě totéž):

„Kvalifikovaná pracovní síla je stěžejním předpokladem hospodářského růstu. K tomu musí efektivně fungovat vzdělávací systém. Je účelné postupovat podle doporučení Evropské komise vícezdrojové financování škol s participací studentů. Na jedné straně navrhujeme zavést systém státních sociálních stipendií a podpořit půjčky na náklady spojené se studiem. Následně pak je vhodné zavést i na veřejných vysokých školách poplatky za studium, doprovázené systémem splátek až po absolvování studia. Cílem musí být zvýšit dostupnost studia i pro lidi s nízkými příjmy.“

Tj. Jirka Paroubek (i Vojta Filip) tvrdí, že Martin Jahn navrhuje přímé platby za studium a že to by omezilo přístup méně majetných ke studiu, ale Martin Jahn navrhuje platbu za studium na vysoké škole odvodem z budoucího příjmu absolventa, která vůbec neomezuje přístup ke vzdělání majetkovými poměry.

Proč dochází k tomuto podsouvání? Proč se nechce slyšet to, co je skutečně navrhováno? Proč se znovu a znovu opakuje situace tohoto typu? (Mj. dokonce i formulačně téměř shodně – viz rozhovor Standy Grosse pro deník Právo 24.7.2004 a jeho kázání v kapli Betlémské v téže době, když hovořil o možnosti zavést školné až dostatečně vzrostou příjmy obyvatel, tj. za 15 let. ) Mají snad všichni naši sociálně demokratičtí premiéři nasazenou svěrací kazajku svého (téhož) aparátu úřadu vlády, která je nutí říkat nepravdy a vtáhnout se do hry blokující možnost sociálně přijatelných, koncepčně levicově pojatých reforem?

Problém je i oněch Jirkou Paroubkem zmíněných 10 až 15 let. Zde se zaměňuje příčina za následek. Pokud mají platy vzrůst, musí být ekonomika konkurenceschopná. A nakolik se jejím motorem stává terciární vzdělání, natolik musí být princip efektivnosti promítnut i do této oblasti. Bez toho totiž ani za 15 ani za 100 let nebudou příjmy většiny domácností dostatečně vysoké.

Nutno zdůraznit, že se jedná o zásadní věc. Už proto, že je asi těžko možné chtít „řídit zemskou poloosu“ a nerozumět tomu, co je napsáno „černé na bílém“. Odmítne-li levice dodržovat pravidla racionální diskuse, stávají se z ní „muži (i ženy) v ofsajdu“. Především však jde o důvody koncepční.

Ano. Existuje systém financování vysokého školství, ve kterém by si každý platil takové vzdělání, na jaké by měl peníze (on či rodina, v níž žije), případně by si vůbec nemohl dovolit koupit vysokoškolské vzdělávací služby.

Ano. Tento systém si zaslouží kritiku. Ale tento systém Martin Jahn nenavrhuje. Připisovat mu tento „hřích“ je faul. Nepochopitelný faul, protože v daném případě je faulován spoluhráč.

Systém, který obhajoval v „Sedmičce“ Jirka Paroubek (a Vojta Filip) má následující parametry:

·            Každý platí (v rámci daňového systému) bez ohledu zda vzdělání dostal či nikoli.

·            Každý platí bez ohledu na to, jak kvalitní vzdělávací služby mu byly poskytnuty.

·            Poskytovatel vzdělávacích služeb dostává prostředky o těch, co platí prostřednictvím daňového systému, bez ohledu na to, jak kvalitní služby poskytl.

(Tento systém bývá nazýván "bezplatným" a je vydáván za - některými i téměř socialistickou - vymoženost.)

Systém, který navrhuje Martin Jahn má následující parametry:

·            Každý platí až z toho, co mu vzdělání vynese.

·            Každý platí podle toho, kolik mu vzdělání vynese.

·            Každý platí přímo tomu, kdo mu vzdělávací služby poskytl.

Tento systém zainteresovaného vysokého školství(zainteresovaného na dlouhodobém uplatnění absolventů) odstraňuje bariéru rozpočtového omezení domácností a současně využívá informačních a motivačních funkcí ceny. V Austrálii funguje úspěšně už 16 let. Zavedly jej, zavádějí či chystají se zavést další země, včetně evropských.

Každý může posoudit, od kterého z výše uvedených tří systémů lze co očekávat. A určitě se nabízí značný prostor pro kvalifikovanou diskusi vedenou dle pravidel racionality. Nelze se tak než otázat: Kdy k takové kvalifikované, racionální diskusi dojde? A proč je vytrvale odmítána formou iracionálních faulů? Komu to prospívá?…

Přitom vůbec nejde jen o samotné vysokoškolské vzdělání, jeho přístupnost a kvalitu. Jde především o to, že zvýšení kvality vysokoškolského vzdělání je klíčem k reformě sociálních (sociálně ekonomických) systémů.

Společenské efekty zvýšení kvality vzdělávacích služeb poskytovaných vysokou školou si lze názorně představit prostřednictvím třemi následujícími jednoduchými obrázky:

a) Dopad na zaměstnanost:

kde:

N - jsou nezaměstnaní,

Z - jsou zaměstnaní.

Zvýšením kvality vzdělávacích služeb dochází k lepší dlouhodobé uplatnitelnosti absolventů, což má za následek, že se snižuje počet nezaměstnaných (viz posun naznačený šipkou). Efekt je dvojí - přibývá těch, co do sociálních systémů přispívají a zmenšuje se počet těch, co ze systému čerpají.

kde tečkovanou šipkou je naznačen posun k vyšším příjmům absolventů.

Vyšší příjmy absolventů přitom znamenají i vyšší odvody do sociálních systémů.

c) Dopad na prodloužení doby dobrovolného uplatnění člověka na profesních trzích:

kde:

D - jsou důchodci, kteří se již neuplatňují na profesních trzích (nejsou výdělečně činní),

P - jsou pracující, včetně pracujících důchodců, kteří se uplatňují na profesních trzích.

Zvýšením kvality vzdělávacích služeb a orientací na tvorbu absolventských sítí dochází i k naplnění smyslu celoživotního vzdělání a prodloužení doby dobrovolného produktivního uplatnění člověka na profesních trzích. I zde je efekt dvojí - přibývá těch, co do sociálních systémů přispívají a zmenšuje se počet těch, co ze systému čerpají.

Efekty znázorněné na obrázcích a - c nastávají v případě zvýšení kvality vzdělávacích služeb současně. Významné jsou v oblasti prodloužení období dlouhodobého produktivního uplatnění člověka. Právě na tomto základě lze koncipovat souběžnou reformu systému financování vzdělání a zdravotní péče s penzijním systémem. Ekonomické efekty v oblasti prodloužení horizontu produktivního uplatnění člověka jsou totiž natolik výrazné, že umožňují vytvořit účinnou zainteresovanost poskytovatelů zdravotní péče. Toto je cesta k reformě sociálních (v případě systému vzdělání a systému zdravotní péče současně i ekonomicky produktivních) systémů, která by nejen "nebolela", ale naopak byla pro člověka, napomáhala mu intenzivněji naplnit bohatství jeho života a prodloužit mu jeho plnohodnotný život.[16] Tyto změny jsou nejen možné, ale odpovídají obsahu a charakteru vzniku vzdělanostní společnosti.

Shrnuto podtrženo: Existuje sociálně pozitivní (levicová) alternativa reforem sociálních (sociálně ekonomických) systémů zvyšujících konkurenceschopnost země.  

A to je to, oč tu běží. ČSSD (ale platí to i pro ostatní evropské sociální demokracie, včetně a zejména SPD) si prostě nemůže dovolit (pokud to má přežít se zdravou kůží) nedat svoji sociálně demokratickou (sociální, levicovou) verzi komplexních reforem sociálně ekonomických systémů vedoucí ke zvýšení konkurenceschopnosti. Příčinou problémů, krizových až katastrofických situací, do kterých se sociální demokracie (včetně naší) dostávají nejsou „exogenity“ (něco vnějšího), ale právě absence nosného programu, který by umožnil dělat vlastní, nikoli vnucené reformy.

Bez vlastní koncepce reforem (vycházejících z pochopení toho, že cílem i prostředkem je všestranný rozvoj schopností každého člověka jako podmínka všestranného rozvoje schopností všech ostatních) bude naše (i ostatní) rozdírána dilematem:

·            Nechat si vnutit reformy, které bolí, které jsou salámovou taktikou postupného zhoršování ekonomické a sociální situace většiny obyvatelstva?

·            Nebo se řídit zásadou „nejlepší změna – žádná změna“ s tím, že toto je to „skutečně levicové“ stanovisko a že nejlepší je nedělat nic, pod záminkou „ochrany sociálních jistot“.

Kdo trochu sleduje nejnovější dění v SRN, nepochybně si uvědomuje, kam až tato schizofrenie může vést. Přitom obě alternativy dilematu jsou špatné a špatně.

Nenechejme se ukolébat zdánlivým zastavením katastrofického poklesu preferencí ČSSD. Jsou faktory krátkodobé a vnější, jsou faktory vnitřní a dlouhodobě působící. Dokud si neotevřeme cestu k pochopení toho, jak na to jít, bude pokračovat dlouhodobá tendence setrvalého poklesu a vyřazování ČSSD ze hry, pouze krátkodobě modifikovaná různými vnějšími vlivy. Veřejnost je schopna velmi přesně instinktivně vycítit, zda víme, jak na to nebo ne. Jakmile pochopí a vycítí, že zase se dostáváme do situace, kdy nejsme sto provést nezbytné změny, protože nevíme jak, bude to brát jako ohrožení svých sociálních jistot. Zase jsme se dostali do kritické situace. Dopadne to zase potřetí tak, jak už to dopadlo dvakrát? Nebo se alespoň napotřetí poučíme?