Je možné sociální příměří v tržní společnosti?

Zdeněk Trinkewitz

Od doby, kdy se vyvinul živočich druhu homo sapiens, který žije společensky jako zoon politikon, existuje v každé jeho komunitě problém rozdělování společenského produktu mezi její příslušníky. Protože pro každou komunitu je harmonická koexistence všech jedinců výhodná a objektivně nutná, nesmí být rozdělování natolik nerovné, aby vyvolalo násilné střety mezi členy nebo skupinami komunity. Vzniká požadavek „spravedlivého“ rozdělování podle potřeb a zásluh, které nemusí být sice rovnostářské, ale vždy alespoň takové, aby nerovnosti byly podmínečně pro většinu komunity ještě přijatelné.

Moderní doba je dobou vysoce sofistikované dělby funkcí ve společnosti (society) lidí. Z hlediska tvorby a rozdělování společenského produktu (užitných statků) se společnost dělí na dvě základní skupiny; na třídu vlastníků kapitálu (kapitalistů) a třídu vlastníků pracovní síly (zaměstnanců). Kapitál, půda a práce jsou základními výrobními faktory, které podmiňují a umožňují tvorbu statků, nutných pro existenci lidí. Vyváženost podílu obou tříd na tvorbě a rozdělování společenského produktu je podmínkou optimálního uspokojování životních potřeb lidské společnosti jako celku (američtí teoretičtí ekonomové Kydland a Prescott pro to používají pojem sociální optimum). Dnešní stav tvorby a rozdělování globálního společenského produktu a tendence jejich vývoje se od žádoucího optima stále více vzdalují.

Podle marginalistické ekonomické teorie (Američana Clarka), cenu výrobních faktorů: půdy, práce, kapitálu (Marshall připojuje ještě podnikání), určuje trh jako marginální náklady na jejich použití v produkčním procesu. Marginální náklad je takový, jehož další malé zvýšení způsobí pouze stejně velké zvýšení tržní ceny produktu, takže již nepřinese žádné zvýšení mimořádného zisku. Při tomto způsobu výpočtu nákladů, je průměrný podnikatelský zisk (rovný průměrnému úroku z bankovních vkladů) považován za náklad, jako „nájemné“ z použitého kapitálu a teprve další zisk je považován za mimořádný podnikatelský zisk. Současně je zřejmé, že při obvykle převládající nabídce pracovní síly nad poptávkou, je v průměru u každé požadované profese cena pracovní síly rovna minimálním nákladům na její reprodukci (včetně získání potřebné kvalifikace, místního kulturního standardu, optimálního odpočinku a psychické reprodukce, výchovy dětí atd.).

Na první pohled se tento marginalistický výklad jeví jako přirozený a spravedlivý. Vždyť vlastníci kapitálu nebo jejich předkové v minulosti odložili svojí spotřebu, akumulovali kapitál a nyní jej „pronajímají“ podnikatelům za jeho přirozenou tržní cenu. Naproti tomu vlastníci pracovní síly a jejich předkové své příjmy vždy beze zbytku zkonzumovali a mohou tedy na trhu výrobních faktorů nabízet pouze svojí pracovní sílu, rovněž za přirozenou a tudíž spravedlivou tržní cenu.

Celá pravda je však poněkud jiná. Podle ekonomických teorií vzniká všechen soukromý majetek (podle liberálního ekonoma F.A. von Hayeka: „oddělený“) „prvotním přivlastněním“, v terminologii liberální, respektive „prvotní akumulací kapitálu“, v terminologii marxistické. Toto prvotní přivlastnění však nikdy nebylo tak idylicky spravedlivé, jak bylo vysvětlováno výše. Při zrodu kapitalistického výrobního způsobu, došlo k prvotnímu přivlastnění kapitálu buď transformací feudálního majetku (hlavně pozemkového) v kapitál, anebo v průběhu buržoazních revolucí vyvlastněním feudálů a církve (Francie) nebo uloupením majetku církve a společného majetku občin nejdravějšími jednotlivci a skupinami (Anglie). Čerstvým příkladem prvotní akumulace kapitálu je privatizace národního majetku po společenských převratech v bývalých socialistických zemích. Ve všech postkomunistických zemích bez výjimky, byla většina národního majetku rozchvácena spekulanty a podvodníky za silné podpory nových vládních institucí. Při každé prvotní akumulací kapitálu zcela zákonitě dochází k základnímu rozdělení společnosti do dvou hlavních tříd: vlastníků kapitálu a vlastníků pracovní síly a k určení jejich postavení ve společnosti (nejen ekonomického).

Jen v nevýznamném počtu případů se stává, že jednotlivec přejde z jedné třídy do druhé. Kapitalista zkrachuje, zaměstnanec si našetří, zdědí, vyhraje kapitál a šťastným podnikáním jej rozmnoží. Ale pro většinu lidí však platí, že jejich příslušnost ke třídě je neměnitelná (a většinou také nezasloužená). Příslušníci třídy zaměstnanců se tak musí smířit s minimálním blahobytem i politickým vlivem, zatím co kapitalisté, kteří si přivlastňují většinu přidané hodnoty (nadhodnota, value added, mehrwert) v deseti až tisícinásobcích zaměstnaneckého podílu, mají veškerou politickou moc a žijí v nadbytku.

Totální náprava této historické nespravedlnosti není reálně možná. Protože není v lidských silách napravovat křivdy, ke kterým došlo před desítkami nebo stovkami let, nebo dokázat u všech podezřelých privatizací z let nedávných jejich nezákonnost a pachatele odsoudit k vrácení majetku, neoprávněně nabytého.

Možnou dílčí nápravou, by mohlo být silně progresivní přímé zdanění osobních příjmů a nepřímé zdanění spotřeby přepychových statků a služeb. A následné efektivní přerozdělení jeho výnosu na racionální a selektivní sociální služby. Takový požadavek je však rozhodně odmítán mocnou politickou pravicí a nedostatečně prosazován politickou levicí, a proto nemá v dohledné době nadějí na realizaci.

Je však snad „vyšší spravedlností“, že nerovnost v blahobytu tříd kapitalistů a zaměstnanců vyrovnává sám mechanismus liberální tržní ekonomiky. Kapitalisté, a s nimi nadprůměrně honorovaná společenská vrstva vrcholových manažerů, hvězd show businessu a sportu, autorů bestsellerů atd., sloužící jejich hédonismu, ani při poživačném životním stylu nejsou schopni svůj nepřiměřený podíl na společenském produktu realizovat v osobní spotřebě. Tím jsou nuceni svojí spotřebu odložit a většinu svých příjmů realizovat formou dalších investic. Jsou-li podnikateli, vkládají úspory jako kapitál přímo do svých podniků, kapitálově vstupují do cizích podniků nebo zakládají podniky nové. Jsou-li pouhými rentiéry, nakupují cenné papíry nebo ukládají své peníze na úrok do bank. Banky pak musí tyto vklady zhodnocovat tím, že je poskytují dále jako úvěry podnikům nebo nakupují na burze jejich cenné papíry. Tímto způsobem, chtě nechtě, úspory kapitalistů zvyšují sumární kapitál a mezní produktivitu společnosti, což v důsledku vede ke zvyšování blahobytu celé společnosti a tedy i třídy zaměstnanců. Ač v tomto procesu narůstá bohatství kapitalistů stále rychleji, na naznačeném „kolotoči“ peněz to nic nemění. Konečný efekt je skoro stejný, jako by tuto část přidané hodnoty - úspory kapitalistů, akumuloval socialistický stát a realizoval z ní podobný investiční rozvoj. Rozdíl je pouze v tom, že o intenzitě a směrování investic v prvém případě rozhodují kapitalisté a jimi najatí manažeři podle subjektivních očekávání nejvyššího zisku z kapitálu. Ve druhém případě by rozhodovala politická moc a její plánovací instituce, nejen podle racionálních očekávání budoucího vývoje, ale také podle ideologicky projektované trajektorie společenského vývoje. Objektivně je však třeba přiznat, že žádná z těchto variant nezaručuje optimální alokaci kapitálu a že v obou vždy dochází ke zbytečným ztrátám a ke zpožďování růstu společenského blahobytu proti optimálně možnému. Optimum by v obou variantách mohl zabezpečit pouze účinný dohled a exekutivní pravomoci institucí důsledně demokratické občanské společnosti, konajících s maximálním využíváním vědy.

Dalším nástrojem spravedlnosti, „zabudovaným“ do tržní ekonomiky, je stále rostoucí zadlužování těch „konzumentů přidané hodnoty“, kterými jsou zaměstnanci a stát. Banky jsou ze své podstaty nuceny používat úročené vklady pro ziskové poskytování úvěrů. Proto od státu a územních samospráv nakupují dluhopisy nebo jim poskytují přímo investiční, provozní a překlenovací úvěry. Též obyvatelstvu, třídě zaměstnanců, poskytují stále širší škálu různých úvěrů (spotřebních, stavebních, hypotečních atd.). Celkový objem těchto úvěrů trvale narůstá, takže dlužníci čerpají stále více z té části společenského produktu, která sice patří třídě kapitalistů, ale který ji dlužníci fakticky nikdy nevrátí.

V Česku, které v zadluženosti obyvatel ještě značně zaostává za průměrem EU, činilo koncem roku 2004 celkové zadlužení obyvatelstva 315 mld.Kč, když se za uběhlý rok 2004 zvýšilo o dalších 77,5 mld.Kč, tj. téměř o 25%. Zhruba to znamená, že každý zaměstnanec zvýšil v roce 2004 svůj příjem asi o 18.000 Kč.

Navíc třída kapitalistů ztrácí část svého podílu tím, že některé podniky a banky, do kterých investovali, zbankrotují a kapitalisté jako akcionáři nebo věřitelé o své vklady zcela nebo z části přijdou a musí je odepsat bez náhrady ze svých peněžních aktiv.

Této spontánní sociální spravedlnosti by měla napomáhat institucionálně dobře organizovaná demokratická občanská společnost. Nikoli znárodňováním soukromého majetku a omezováním podnikatelských aktivit, ale zákonným stanovením pravidel společensky prospěšného svobodného podnikání a vytvořením institucí, které důsledné dodržování zákonů budou schopné efektivně vynucovat. Bohužel z volebních a akčních programů, hašteření a kupčení naších politických stran je zřejmé, že žádná z nich si neklade společný prospěch státu, tj. většiny jeho spořádaných občanů, za svůj hlavní cíl. Občanské (= buržoazní) strany při dobývání volebních preferencí sázejí zejména na populistické sliby snižování daní. To za situace, kdy se ve veřejném sektoru všude zoufale nedostává peněz. Kde policie nemá peníze na pohonné hmoty, požárníci mají zcela amortizovanou techniku, údržba silnic má prostředky pouze na čtvrtinu nejnutnějších potřeb, kdy se ruší školy a nemocnice, nedostatečně se dotuje vzdělání, věda a kultura, atd.

Nikoli snížit, ale zvýšit výběr daní je třeba! Z mezinárodních průzkumů kvality života v různých zemích vyplývá, že vysoké zdanění ve skandinávských zemích není na překážku dosahování nejvyšší kvality života celé společnosti (sociálního optima). Proto je třeba (kromě jiného) provést úplnou daňovou reformu, která nebude podvazovat, ale povzbuzovat podnikání tím, že bude zvýhodňovat poctivé podnikání a tím povzbuzovat jeho růst. Která bude zároveň povzbuzovat racionální spotřebu, ale progresivním zdaňováním potlačovat spotřebu iracionální, zbytnou a škodlivou. Na straně rozpočtových výdajů je třeba konečně realizovat reformu všech sociálních programů. V důchodovém systému přejít na kombinaci zaručeného minimálního sociálního důchodu, zaměstnaneckého a soukromého důchodového pojištění, která se ve vyspělých zemích již v praxi osvědčila. Spoluúčastí pacientů na úhradě léčebných nákladů podnítit zainteresovanost pacientů na jejich minimalizaci. Zavést školné na vysokých školách, ale zároveň zabezpečit pro studenty státem garantovaný úvěr na školní výdaje. Optimalizovat veřejné výdaje důslednou majetkovou a trestní odpovědností volených funkcionářů a státních úředníků, kteří o nich rozhodují. Zpřísnit majetkovou a zavést trestní odpovědnost za nedbalost v hospodaření s cizím majetkem a při výkonu autorizovaných činností. Zavést povinnou účast nezaměstnaných na veřejných pracích, jako podmínku výplaty podpor. Reformovat soudní řády a legislativu s cílem zrychlit celé soudní řízení. Zavést povinnost vězňů pracovat a platit náklady svého věznění v plné výši (s plnou exekuci neuhrazených nákladů po ukončení trestu).