MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim is to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons of present entanglement of the world developments, and participate in the search for prospective solutions.

About 120 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German. English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers.

Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new space for economic growth), etc. Several specific projects of human capital investments have been developed on the basis of concepts analyzed in MARATHON.

The magazine can be accessed at:

http://valencik.cz/marathon

E-mail contact: valencik@cbox.cz

Do rukou se vám dostává časopis Marathon 3/2009. Jako obvykle, nejdřív některá základní sdělení:

- Zatím je časopis šířen finančně nenáročnými formami - několik xerokopií, prostřednictvím disket, zasílán prostřednictvím fax modemu, prostřednictvím sítě INTERNET (http://valencik.cz/marathon).

- Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou po sobě. Nejbližší řádné číslo (4/2009) bude vydáno a objeví se na Internetu 15. července 2009.

- Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám standardního formátu.

- Kontaktní spojení, na kterém lze získat podrobnější informace o časopisu, vyjádřit připomínky, zaslat příspěvek apod., je (prozatím) prostřednictvím domácího telefonu: 224933149 (R.Valenčík).

- Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat na e-mailovou adresu: valencik@cbox.cz.

- V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR, na vyžádání je distribuován užšímu okruhu čtenářů v běžné časopisecké podobě, je rovněž k dispozici v Národní knihovně v Praze Klementinu.

- V časopisu jsou uveřejňovány materiály vzniklé při řešení projektu GA ČR Investování do sociálního kapitálu a efektivnost (402/06/1357).

- Od počátku roku 2006 je Marathon vybaven redakčním systémem, prostřednictvím kterého lze zveřejňovat příspěvky a reagovat na již uveřejněné příspěvky.

- Příspěvky uveřejňujeme vždy recenzované, zpravidla včetně recenze (příp. ohlasu).

1. Úvodní poznámka

V první části tohoto čísla najdete zejména obsáhlé pojednání o tom, co předcházelo vzniku neoklasické teorie, od autorské dvojice P. Sifrůčka a Z. Džbánkové. Za přečtení stojí i kritická recenze od P.Gočeva.

Další část čísla je věnována (v návaznosti na předcházející číslo Marathonu) postupné prezentaci materiálů ze semináře věnovaného teorii redistribučních systémů pořádaného Českou společností ekonomickou v návaznosti na 5. bienále ČSE ve spolupráci s Katedrou ekonomie a mezinárodních vztahů VŠFS 28.1.2009. Poslední třetí část těchto materiálů uveřejníme v dalším čísle našeho časopisu.

2. Hlavní materiály

Předchůdci neoklasické doktríny a teorií

Pavel Sirůček & Zuzana Džbánková

Shrnující text seznamuje s předchůdci neoklasických postulátů a moderních neoklasických teoreticko-metodologických koncepcí. Studie částečně vychází z původní učebnice [31] a především z konzultace [33], kterou rozšiřuje a doplňuje. Navíc známé i polozapomenuté a dodnes nedoceněné předchůdce neoklasiky zasazuje do historického rámce. A do kontextu vývoje neoklasické ekonomie, taktéž pod zorným úhlem rozporů akcelerující (neo)liberální globalizace. Zmiňováni jsou také někteří autoři pozdější, a to i z 20. století, kteří významně předznamenali moderní učebnicové standardní modely a přístupy. Jejich řazení je však někdy značně diskutabilní a problematické, stejně jako samotné označení za předchůdce neoklasiky.

Konstituování neoklasické doktríny

Neoklasický teoreticko-metodologický systém dodnes reprezentuje dominantní složku, resp. základ moderní standardní – mainstreamové – ekonomické teorie [1], [31] aj. Koncepce a přístupy různých podob neoklasické ekonomie přitom mají své četné historické předchůdce. Z jejich řad však v podstatě žádný plně neoslovil své dobové součastníky, ani nevytvořil ucelenější systém. Vedle návaznosti na některé aspekty klasické politické ekonomie bývají tradičně připomínáni tři velcí průkopníci neoklasiky a marginalistické revoluce v 19. století – A. A. Cournot, J. H. Thünen a H. H. Gossen. Thünen zkoumal alokaci zdrojů (coby průkopník prostorové ekonomie) a nastínil základy teorie mezní produktivity. Další Němec Gossen popsal teorii mezního užitku, shrnutou v tzv. Gossenových zákonech. Francouzský matematik a filozof Cournot analyzoval tvorbu tržních cen, nakreslil funkci poptávky či prezentoval základy marginální teorie firmy. Vyzdvihován bývá i originální přínos francouzského technika A. J. E. J. Dupuita. Teze marginální analýzy jsou obsaženy taktéž v dílech Itala F. Galianiho, švýcarského matematika D. Bernoulliho, Francouzů È. B. de Condillaca, A. N. Isnarda aj. Opomíjet není možné ani metodologický a teoretický přínos známějších ekonomů a filozofů jako byli J. B. Say, N. W. Senior či J. Bentham [31].

Existuje však řada dalších, více či méně známých a doceněných, různorodých autorů předznamenávajících moderní standardní modely. Pro jejich hlubší a kritické pochopení, ve světle rozporů akcelerující soudobé globalizace, je důležité připomínání historického rozměru a sociálně-ekonomického kontextu i příspěvků a myšlenek „mrtvých mužů“. Přehlížet nelze ani ideologickou podmíněnost ekonomických doktrín, filozofickou a etickou dimenzi, vliv intelektuálního ovzduší na vývoj ekonomického myšlení či třídní aj. zájmy. Lze se přitom setkat s řadou protichůdných interpretací a hodnocení. Vždyť např. k idejím A. Smitha (jako „otce kapitalismu“) a dalších klasických politekonomů se nehlásí pouze liberální neoklasičtí aj. ekonomové, ale tato klasická škola představuje i jeden ze ideových zdrojů marxismu [31].

Procesy průmyslové revoluce a další sociálně-ekonomický vývoj během 19. století ústí do změn v ekonomickém myšlení. Klasická politická ekonomie, nejenom ideově úzce spojená s rozvojem kapitalismu, se stávala stále častějším terčem kritiky z různých stran. V polovině, resp. poslední třetině 19. století dochází k ofenzívě nových směrů a lze hovořit o „velkém rozkolu“ v ekonomickém myšlení [31].

Ve standardní linii vývoje byla klasická, resp. poklasická škola po roce 1871 vystřídána neoklasickou ekonomií, s novým paradigmatem a marginalistickými koncepcemi. V polovině 19. století sílí sociálně-ekonomické přístupy moderně řazené mezi alternativní, tj. mimo hlavní proudy světové ekonomické vědy [31]. Sociální rozpory a negativa kapitalismu kritizují socialistické směry, v zájmu středních vrstev vystupuje heterogenní směr malovýrobní. Historizující koncepce kritizují metodologii, individualismus a liberalismus anglické klasické školy. Individualistické a subjektivní aspekty rozpracovává liberální rakouská škola se svými žáky [16].

Počátek 70. let 19. století je spojován s předělem ve vývoji ekonomického myšlení. Nový přístup, založený na subjektivní teorii užitku, byl nezávisle koncipován C. Mengerem (1871), W. S. Jevonsem (1871) a L. M. E. Walrasem (1874), kterého později J. A. Schumpeter, v kontextu metodologie celkové ekonomické rovnováhy, označil „za největšího ekonoma všech dob“ [24]. Prvenství obvykle bývá připisováno Jevonsovi, který základy formuloval v roce 1862. Triumvirátem mezního užitku a následovníky byly položeny základy moderní standardní mikroekonomie i celého neoklasického teoreticko-metodologického systému. Neoklasika prošla několika vývojovými etapami a transformacemi – od původní „čisté“ předkeynesovské neoklasiky až po moderní poválečná rozpracování mikroteorií i neoklasické makronadstavby, včetně aktuálních eklektických koncepcí a přístupů [31].

Nicméně bývá opomíjeno, že mnohé nástroje neoklasické analýzy byly po Evropě rozšířeny již o dost dříve než v roce 1871. A nedoceňováno bývá taktéž klíčové přispění A. Marshalla [18], který definoval metody zkoumání. Pokud dnes hovoříme o neoklasice obvykle máme na mysli právě soubor nástrojů, které měl k dispozici (a které spoluvytvořil) Marshall. Avšak ne každý soudobý neoklasický ekonom následuje Marshallovu cestu. Někteří teoretici dávají přednost Cournotovu pohledu na ekonomii coby „racionální mechaniku“ [7]. Jiní zastávají názor, že spojení s reálným světem je v teoretickém výzkumu nedůležité atd. Ale většina autorů kráčí ve stopách Marshalla. Přitom nelze zapomínat, že i samotný Marshall měl taktéž četné předchůdce – teoretické i metodologické, včetně např. Dupuita. V Marshallových Principles [18], považovaných za orientační bod pro založení neoklasické mikroekonomie, se objevuje soustava moderních teoretických nástrojů. Existuje však pouze velmi málo toho, co by se nedalo nalézt již u Cournota, Dupuita, Gossena a Thünena. V některých oblastech, jako duopol, cenová diskriminace či prostorová konkurence nejsou Marshallovy analýzy dokonce ani tak komplexní jako analýzy jeho předchůdců [7].

Etapizace a školy neoklasické ekonomie

Vznik, formování a vývoj soudobé standardní mikroteorie začíná v poslední třetině 19. století a je neoddělitelně spjat s marginalistickými koncepcemi neoklasiky. V její genezi lze vyčlenit tři základní etapy a dvě významné transformace [31]. První etapu reprezentuje formativní období předkeynesovské neoklasiky – přibližně od 70. let 19. století do 30. let 20. století. Tehdy představovala dominující (a ve standardní linii jediný) směr abstraktně-logického proudu ekonomického myšlení a položila základní kameny moderní ekonomie.

Druhou etapu – neoklasiku v době nadvlády keynesovství – lze vymezit obdobím cca II. SV a 60. resp. 70. léty 20. století. Stěžejní dílo J. M. Keynese pochází z roku 1936, ale o zformovaném (a diferencovaném) keynesovství hovoříme obvykle až po II. SV. Již 30. léta však znamenají pád neoklasiky v tradiční podobě a postupně začíná dominovat v teorii a hospodářsko-politické praxi keynesovství. Neoklasika přitom nezaniká, její koncepce jsou učebnicově prezentovány a rozpracovávány i mnohými neokeynesovci. Objevují se snahy o vytvoření neoklasické makroekonomie – především po liniích moderní kvantitativní teorie peněz (M. Friedman, D. Patinkin) a koncepcí ekonomického růstu (R. M. Solow). Procesy „neoklasické renesance“ (probíhající od 50. let 20. století, spjaté s chicagskou školou, resp. monetarismem Friedmana) vrcholí v 70.–80. letech nástupem neokonzervativní ekonomie.

Antikeynesovská revoluce znamená přechod do třetí vývojové etapy neoklasiky. Neokonzervativní ekonomie dominuje od 70. let v rovině teoretické, od 80. let v rovině hospodářsko-politické (Velká Británie – thatcherismus, USA – reaganomika). Neoklasika zde existuje v podobě různých směrů jako monetarismus, nová klasická makroekonomie I a II, ekonomie strany nabídky, teorie veřejné volby aj. [31].

Počátkem 90. let se mnohde začíná prosazovat modernizované keynesovství, v čele s heterogenní novou keynesovskou ekonomií a váha militantního neokonzervatismu postupně klesá. Již v průběhu 80. let se dostavují praktické neúspěchy monetární politiky založené na friedmanovském monetarismu a škole racionálních očekávání. Hledají se nová doporučení a jejich teoretické fundace. Začínají sílit opětovné snahy po znovuobnovení porušeného konsensu ekonomie hlavních proudů, i když rozpolcenost a určitá vícekolejnost stále přetrvává hlavně v makrooblastech [31]. A to i přes již někdy uváděný tzv. nový konsensus v teorii peněz a monetární politice datovaný k přelomu 20. a 21. století [17]. Během 90. let hledají noví keynesovští ekonomové teoretická zdůvodnění přechodu od monetaristické monetární politiky k politice cílování inflace prostřednictvím úrokových sazeb. Někteří hovoří přímo o nových paradigmatech (nahrazení paradigmatu „peněžní nabídky LM“ paradigmatem „monetární politiky MR“ či taktéž o novém informačním paradigmatu J. E. Stiglitze [17]).

Vedle jistého uzavírání se jednotlivých směrů a proudů (a zmírňování kritičnosti vůči oponentům), dochází a sílí také přebírání a upravování řady teoretických koncepcí a modelů. Prohlubování eklektické syntézy (např. různých tzv. keynesovsko-monetaristických konceptů, konglomerátu jednotlivých proudů nové keynesovské ekonomie [17], nebo koncepcí nových institucionalistů) je umocňováno rozpory soudobé fáze akcelerující globalizace. A je patrné nejenom z nejnovějších učebních textů. Pod tlakem globálních, především finančních, trhů se stírají mnohé rozdíly a každý mainstreamový ekonom i politik se má pohybovat ve stejných mantinelech. A pragmaticky by měl sahat i ke stejným receptům. Bez ohledu na pravicovou či levicovou rétoriku [28].

Neoklasika samotná prodělala dvě významné historické transformace. Hlubší změnu představoval přerod klasicismu (zejména tzv. millovské ekonomie) v neoklasiku koncem 19. století, od 30. let 20. století neoklasická ekonomie reaguje na keynesovství. V případě moderních, tj. poválečných, podob neoklasické ekonomie již nejde o tradiční neoklasiku, dochází k prolínání s neokeynesovstvím, objevují se průniky do dalších oblastí či pokusy o zohlednění institucionálního aj. rámce. Neoklasika po II. SV (někdy označovaná též jako postkeynesovský neoklasicismus), přes nové podoby a nové vnější formy, však stále vychází z tradičních teoreticko-metodologických i světonázorových východisek. Na bázi subjektivní teorie hodnoty pracuje s determinací cen podle sil poptávky a nabídky, rozdělování funkcionálně odvíjí od konceptu mezních produktivit faktorů a místo společenských rozporů a konfliktů zájmů jedinců i sociálních skupin vychází z idejí harmonického systému v duchu liberalismu [1], [31]. Otevřené zůstávají nejnovější podoby, resp. otázka, kam se bude vývoj ekonomické vědy ubírat v 21. století. A to v kontextu soudobé globalizace, kdy sílí hlasy poukazující na nutnost kvalitativně nových přístupů – adekvátních změněné realitě [28].

Pro formování základů moderní mikroekonomie má klíčový význam první vývojová etapa neoklasické ekonomie. Autorství pojmu neoklasika bývá připisováno T. B. Veblenovi, který posměšně zdůrazňoval posun odkazu klasické školy. Označení neoklasika mělo původně pejorativní příchuť, s tím, že má jít o návaznost na některé prvky klasické školy politické ekonomie v čele s „neviditelnou rukou“ a egoistickým individuem. Kritický ekonom a sociolog Veblen odmítá individualistické, hédonistické a atomistické nazírání člověka, kritizuje rovnovážný ahistorický přístup neoklasiky a stává se i ostrým kritikem americké společnosti začátku 20. století. Je zakladatelem tradičního amerického institucionalismu a reprezentantem jeho psychologického směru. Snaží se vybudovat ekonomii jako vědu evoluční (zkoumající evoluci institucí) s preferencí empiricko-induktivních přístupů [31]. Postupně se pojmenování neoklasika rozšířilo a pejorativní nádech ztratilo; první představitelé však vazby na klasickou ekonomií ještě odmítali. Mnohdy zde bývá používáno označení marginalismus aj. A bývá připomínán rok 1871, kdy vycházejí práce Jevonse (Teorie politické ekonomie) a Mengera (Zásady národohospodářské nauky). Marginalismus definitivně vítězí koncem 19. století Zásadami ekonomie A. Marshalla (1890).

Dobově etapa spadá do stadia vyspělého kapitalismu, resp. přechodu kapitalismu volné soutěže do monopolního stadia [31]. Převratné objevy a aplikace tzv. technickovědecké revoluce vedly ke sjednocování světa, poprvé vzniká společný proud ekonomického myšlení. Neoklasika však dobově novou realitu neodráží a stále staví na dokonale konkurenčním ideálu, změny struktury vyspělých ekonomik směrem od dokonalé konkurence akceptuje až v meziválečném období [31]. Předkeynesovský neoklasicismus se již neomezuje pouze na Anglii – ekonomické školy se formují i na kontinentě, později ve specifických podmínkách USA. Ve formativní fázi představuje neoklasika heterogenní proud v podobě několika diferencovaných škol, soustředěných kolem klíčové osobnosti, nebo instituce.

Nejvýznamnější místo zaujímá anglická cambridgeská škola. K této náleží Alfred Marshall (1842–1924) a Arthur Cecil Pigou (1877–1959); dále Dennis Holme Robertson (1890–1963), Ralph George Hawtrey (1879–1975), F. Lavington a původně i J. M. Keynes. Prvním anglickým neoklasikem byl William Stanley Jevons (1835–1882); dále Francis Ysidro Edgeworth (1845–1926), Phillip Henry Wicksteed (1844–1927) či Herbert Somerton Foxwell (1849–1936) – někdy označovanými jako tzv. Jevonsova škola.

Ve Švýcarsku působí lausanneská (matematická) škola, též zvaná škola celkové rovnováhy. Zakladatelem byl ekonom francouzského původu Léon Marie-Esprit Walras (1834–1910), k pokračovatelům náleží Italové Vilfredo Pareto (1848–1923), Enrico Barone (1859–1924), Luigi Amoroso (1886–1965) či Umberto Ricci (1879–1946). K italským neoklasickým ekonomům patří G. Del Vecchio zaměřený na teorii peněz na základě peněžní walrasovské teorie (1914); v Itálii se také rozvíjí specifická tradice zkoumání veřejných financí (M. Pantaleoni aj.). Walrasův metodologický odkaz se stal po II. SV základem standardní ekonomické analýzy a je aplikován a rozvíjen neoklasiky i keynesovci. Ke klíčovým neowalrasiáncům patří Angličan John Richard Hicks (1904–89). Nejvýznamnější rozpracování po II.SV je spojeno s pracemi Američanů Gerarda Debreua (1921–2004) a Kennetha Josepha Arrowa (*1921), kteří podali teoretický důkaz Walrasova modelu.

Marginalismus ve specifickém prostředí USA nastupuje později a jsou zde uváděna jména John Bates Clark (1847–1938), Irwing Fisher (1867–1947), ze kterého vychází tradice chicagské školy a Frank William Taussig (1859–1940). Někteří hovoří o americké škole, jindy bývá užíváno pro Marshalla, Clarka a jejich pokračovatele označení anglo-americká škola. Zdůrazňován je společný anglický jazyk, marginalismus, vazby na Evropu či menší vzájemná propojení u Američanů [31].

Se subjektivní teorií hodnoty v podobě nematematické verze teorie mezního užitku je spjata svébytná rakouská (vídeňská) subjektivně-psychologická škola – Carl Menger (1840–1921), Eugen von Böhm-Bawerk (1851–1914) a Friedrich von Wieser (1851–1926). Na tuto specifickou liberální tradici navazují žáci a pokračovatelé v čele s tzv. neorakušany (F. A. Hayek, L. E. Mises aj. [16]). Řada prvků rakouské ekonomie byla mainstreamem vstřebána, ale pro významné odlišnosti bývá tato vyčleňována a obvykle řazena spíše k alternativním přístupům.

Specifické místo zaujímá skandinávské ekonomické myšlení. V době před II. SV působí Johann Gustav Knut Wicksell (1851–1926), Gustav Karl Cassel (1866–1945) a David Davidson (1854–1942) – zakladatelé švédské (stockholmské) školy. Mladší generaci tvoří Bertil Gotthard Ohlin (1899–1974), Erik Robert Lindahl (1891–1960), Gunnar Karl Myrdal (1898–1987), Eli Filip Heckscher (1879–1952) či Erik Filip Lundberg (1907–89). Škola, řešící mnohé mikro- i makrootázky (včetně rozpracování neoklasických koncepcí především Wicksellem), se neoklasickému světu opět vymyká. Obecně začala být známá až později a taktéž tvoří předstupeň k učení Keynese [31].

Charakteristiky první vývojové etapy neoklasické ekonomie

Neoklasika ve své počáteční etapě představovala heterogenní proud, neshody panovaly mezi i uvnitř škol. Přesto lze vysledovat řadu obecně platných společných rysů a principů, většinou aplikovatelných i na moderní standardní teorii, kde neoklasika neustále dominuje. V první etapě byly položeny základy analýzy fungování tržního mechanizmu. Východisko vždy tvoří, různě formulovaná, představa dostatečné vnitřní stability tržní ekonomiky, resp. soukromého sektoru. Jde o představu automatického obnovování rovnováhy pomocí „neviditelné ruky trhu“. A to při plném využití zdrojů (v moderní terminologii na úrovni potenciálního či přirozeného produktu, resp. plné zaměstnanosti). Neoklasická ekonomie představuje základ moderního ekonomického liberalismu a hlásí se k tradici odmítání větší angažovanosti státu v ekonomice, v duchu idejí klasického politekonoma A. Smitha.

Důležitým znakem první etapy je mikroorientace, bez adekvátní makronadstavby. Explicitní rozlišení mikro- a makroekonomie spadá přitom až do období krize 30. let 20. století a bývá připisováno R. A. K. Frischovi [31]. Mikros (řecky malý) implikuje zaměření na dílčí segment ekonomiky, makros (velký) napovídá, že se makroekonomie zabývá agregátními jevy. Dílčí makroúvahy se však objevují i zde v podobě kvantitativní teorie peněz, makroaspektů teorie mezní produktivity či celkové ekonomické rovnováhy, úlohy trhu práce (zajišťujícího neexistenci nedobrovolné nezaměstnanosti v dlouhém období) a trhu kapitálu (vyrovnává úspory a investice pomocí pružné úrokové míry), nebo úvah o hospodářských cyklech (obvykle s úlohou vnějších sil [26]). Mikrozaměření a přístup plyne z předmětu zkoumání, metodologie i „bílých míst“ zanechaných klasickou školou [1].

Pro neoklasiku je typický princip metodologického individualismu (různě ostře uplatňovaný, nejvyhraněněji u Rakušanů [16]). Východisko analýzy představuje racionální jednání individua (tzv. racionalita ekonomického člověka), kdy pochopení makrojednání a institucí je možné jen přes pochopení motivů a způsobů jednání jednotlivců, nikoli opačně. Je stavěno na individualistických liberálních základech – ekonomický celek je pojímán prizmatem jeho částí, optikou chování individuí. Mikrosubjekty činí rozhodnutí, což má klíčový vliv na makrosféru – optimalizace mikroveličin obvykle vede k automatickému optimu na makroúrovni. Typický je příklon k mikrosubjektům. Ekonomickými tržními subjekty či aktéry (moderně hráči aj.) jsou hlavně domácnosti a firmy. Jejich chování je charakterizováno racionálními rozhodovacími procesy bez přihlédnutí k historickému a společenskému rámci se zdůrazněním volní, subjektivní, stránky [32].

V pozadí leží jediná motivace všech subjektů vycházející ze spotřební orientace, tj. maximalizace užitku ze spotřeby. Subjekty se chovají stále stejně – vše je poměřováno spotřebou (finalita spotřeby, úspory, resp. investice jako odložená spotřeba, úroková míra jako alternativní cena současné spotřeby, peníze neuchovávající hodnotu atd.) a liší se pouze funkcí. Místo objektivních ekonomických zákonů jsou formulována pravidla chování individuí plynoucí z lidské přirozenosti či axiomatiky racionálního jednání [32]. Kategorie a principy jsou nazírány jako univerzální, věčné a přirozené. Neoklasika již nehovoří o kapitalistech a dělnících, nýbrž o spotřebitelích a výrobcích. Metodologický základ představuje přísně logické racionální jednání, neustále bilancující požitky z uspokojení potřeb a náklady na uspokojení. Kategorie jsou odvíjeny od racionálního chování jednotlivce, ztotožněného s ekonomickým člověkem – individualistickým modelem chování založeném na racionalitě a maximalizaci.

Nejen níže specifikovaný matematický přístup a využití mezních veličin (včetně principu jejich vyrovnání jako kritéria efektivní alokace vzácných zdrojů) má četné historické předchůdce a dávnější kořeny. Již v antice např. vykrystalizovaly dva teoreticko-metodologické (a ideové) přístupy. A to individuálního a obecného blaha, které ztělesňují tradiční svár individualismu a kolektivismu [31].

Na individualistických základech vyrůstají koncepce liberalismu, včetně tzv. člověka ekonomického. V neoklasickém systému jsou ekonomické kategorie a principy – v duchu metodologického individualismu, resp. výchozího mikropřístupu – odvíjeny od racionálního chování jedince. Tento bývá obvykle ztotožňován s homo oeconomicus na principech racionality a optimalizace [32]. Filozoficky se původně opírá o utilitarismus, patrný je vliv hédonismu či senzualismu, s kořeny již v antice. Zatímco u Smitha bylo stavěno na idejích přirozenosti a přirozeného řádu, moderní podoby argumentují axiomatikou racionálního chování. U označení homo oeconomicus bývá připomínán Jevons, utilitaristicky pojímající „ekonomii jako matematiku slastí a strastí". K rozpracování přispěli další průkopníci a pokračovatelé marginalismu, abstraktnost ekonomického modelu člověka ústí v soudobou matematickou, resp. axiomatickou podobu. Klasická škola přitom stavěla na maximalizaci osobního prospěchu, neoklasika šířeji na maximalizaci užitku, později i s aspekty „nejistoty“ v podobě užitku očekávaného či zohledněním i určitých sociálních vlivů [21], [31].

Homo oeconomicus je abstraktní bytostí maximalizující užitek, a to i při různých omezeních. Koncept vychází z určité interpretace díla A. Smitha a přes příspěvky W. S. Jevonse, C. Mengera, L. M. E. Walrase, A. Marshalla, V. Pareta či J. L. Neumanna dospívá k moderní axiomatice racionálního jednání [32]. Atributy jsou užitně-nákladová kalkulace (maximalizace slasti a minimalizace strastí), egoismus, individualismus a sledování vlastního zájmu. Racionalita (jednání podle rozumové úvahy, ratio = rozum) bývá pojímána různě, s důrazem na maximalizaci subjektivního užitku, nebo konzistenci rozhodování. Určitou alternativu k plné racionalitě představuje racionalita omezená (H. A. Simon) či kvaziracionalita nových keynesovců apod. [31].

Racionální jednání je považováno za přirozené a univerzální, z čehož plyne univerzálnost (resp. imperialita) ekonomie. Později dochází k extenzi do dalších oblastí (informací – hypotéza racionálních očekávání, politiky – teorie veřejné volby, daní – ekonomie strany nabídky, práva – ekonomie a právo, netržního rozhodování – G. S. Becker atd.). Někteří hovoří o základním neoklasickém paradigmatu vymezujícím mantinely celé standardní ekonomie, které bývá nazíráno jako utilitární, racionalistické a individualistické. Koncepce racionality homo oeconomicus (včetně moderních rozpracování i praktických konsekvencí) je stálým zdrojem kritiky. Redukcionismus, jednorozměrnost modelu člověka či abstrakce od prostředí (institucí, „sociálna“, etiky) je odmítána nejenom alternativními ekonomy, ale i mnohými ekology či psychology, biology a sociology [4], [32].

V centru pozornosti neoklasiků leží teorie cenové tvorby, související s orientací na analýzu stavů rovnováhy. Rovnováha (termín z fyziky, stav klidu) zde označuje stav, kdy subjekty nemají důvod měnit chování (jsou pro dané vnější podmínky v optimech). V analýze tržní rovnováhy jsou klíčové otázky její existence, jednoznačnosti a stability. Tržní ekonomika je chápána jako souhrn dílčích trhů, které vlastními silami směřují k rovnováze (axiom o „vyčišťování trhů“). Cílem je nalezení podmínek rovnováhy a popsání sil, které ji nastolují. Přístup staví na cenovém systému automaticky zajišťujícím soulad poptávky a nabídky při plném využití zdrojů na jednom či všech trzích současně. Neoklasická analýza má převážně statický charakter – je zkoumáním statické rovnováhy, což souvisí s bezčasovým charakterem či plynutím času v duchu matematické logiky, resp. pohybem v logickém čase.

Neoklasika vesměs nepřekračuje rámec komparativní statiky, při vysvětlování jevů dynamických (např. technologického pokroku) má značné problémy. Přístup odpovídá exaktnosti přírodních věd, vede k uzavřeným a konzistentním modelům dávajícím jasná doporučení. Koresponduje s „předpokladovým“ charakterem teorie, resp. karteziánsko-euklidovským přístupem [31]. Moderní neoklasika usiluje o postižení dynamiky (pokročilou formalizací) či úvahy v historickém čase, resp. o zohlednění společenského rámce. Institucionální prostředí je v neoklasickém světě obsaženo implicitně, např. v předpokladu (či víře) o prospěšnosti decentralizovaného soukromého vlastnictví pro všechny.

Objevují se snahy scientizovat ekonomickou teorii – marginalismus, matematizace, optimalizace a modelování tvoří související aspekty úsilí o „zvědečtění". A to chápaném ve smyslu formalizace závislostí veličin a přiblížení exaktním přírodním vědám, s aplikacemi metod přírodních věd v ekonomii. Marginalistická revoluce reprezentuje kvalitativní zlom vývoje ekonomického myšlení. Jde však přitom o déletrvající proces – měla své četné předchůdce a definitivní vítězství trvalo řadu let, kdy definitivně vítězí až s rozšířením učebnice Marshalla z roku 1890 [1], [14]. Marginalistická metoda popisuje rozhodování subjektů (nalezení optima) na základě mezní situace a veličin, což umožňuje analyzovat alokaci vzácných zdrojů. Kritériem efektivní alokace vzácných zdrojů je princip vyrovnání mezních veličin. Jsou zdůrazněny funkční vztahy a vzájemná závislost proměnných modelu – v kontextu představy vnitřní stability soukromého sektoru. Je analyzován vliv změny jedné veličiny na změnu druhé za předpokladu ceteris paribus (jinak stejných podmínek), sloužícího k eliminaci jiných vlivů [18]. Uvažují se souvislé, jednotkové, pravidelné změny. Není zkoumána filozofická podstata ekonomických jevů a kategorií, teorie se orientuje na povrchové – většinou hypotetické – kvantitativní vztahy [31].

Se snahami o přeměnu ekonomie na exaktní vědu matematizací jsou spojena jména A. A. Cournota, W. S. Jevonse, F. Y. Edgewortha, L. M. E. Walrase, V. Pareta či I. Fishera, ústící do soudobých podob matematické ekonomie. Metoda optimalizace spočívá v nalezení postačujících a nezbytných podmínek lokálního extrému funkce, s využitím vztahů mezi veličinami, v čele s mezními. S uvedeným obvykle koresponduje představa, že optimalizace mikroveličin vede automaticky k optimalizaci na makroúrovni, Což však nemusí ani ve standardních modelech platit vždy (problém tzv. vězňova dilematu v teorii her apod.).

Příbuzným aspektem je konstrukce abstraktních modelů se silnými, nerealistickými předpoklady. Na jejich základě, resp. na rigorózně formulovaných axiomech jsou pomocí abstraktně-deduktivní (logické) metody budovány modely a vyvozovány závěry. Tato metoda – nezbytná pro uchování teoretického charakteru analýzy – bývá obvykle doplňována empiricko-induktivními přístupy. Poválečná pokročilá mikroanalýza klade důraz na axiomatický charakter budování teorií. Vyústěním jsou moderní podoby matematické ekonomie a ekonometrie, resp. precizace a rozšíření teorií pomocí formalizace a matematického jazyka coby významný trend ve 20. století [1], [31] aj.

Politická ekonomie je zaměněna za anglosaskou economics (Marshall, 1890), snažící se pozitivně „ne-filozoficky“ vyložit fungování tržní ekonomiky ve smyslu obecně platné teorie. Patrné jsou snahy o formulaci univerzálních problémů a nadčasových odpovědí. Změna názvu – v duchu dřívějších snah o „čistou“ obecnou ekonomii – signalizuje změnu chápání předmětu, cílů i metod. Economics nepátrá po společenské podstatě ekonomických jevů, vesměs se jedná o deskriptivní popis povrchu, bez zohlednění historické, vlastnické či sociální podmíněnosti. Tomuto odpovídá pozdější „vzácnostní“ definice vymezující ekonomii jako vědu o racionální alokaci vzácných zdrojů ve světě neomezených potřeb. Definice vymezují economics ve smyslu ekonomie pozitivní, která ekonomickou realitu popisuje a neobsahuje hodnotové a etické soudy (L. Ch. Robbins, 1932), resp. nezabývá se cíli.

Pozitivní složka neoklasiky je představována teorií rovnováhy. Specifickou součástí je však ekonomie blahobytu, reprezentující normativní složku, která zkoumá také cíle racionální alokace. S ekonomií blahobytu jsou však spojeny mnohé problémy a stálé diskuze, kdy např. liberálněji vyhranění autoři kriticky poukazují na její iracionalitu a nekonzistentnost [31].

Mezi další charakteristiky první etapy neoklasiky náleží implicitně zabudovaný předpoklad dokonalé konkurence. Pro většinu standardních ekonomů dodnes tato představuje určitý ideál a základ srovnání např. z hlediska efektivnosti. Zdůrazňována často bývá svoboda (možnost individuální volby) ve spotřebě, spojovaná se suverenitou spotřebitele. Upozornit lze též na ideologický, resp. apologetický aspekt neoklasických konstrukcí. V komparaci s klasickou školou lze dále u neoklasiky vyzdvihnout důraz kladený na poptávkovou stránku trhu; orientaci zejména na krátkodobější aspekty ekonomické činnosti (abstrakci od problematiky růstu – primární oblastí je alokace zdrojů, růst je automaticky „předpokládán“); výše zmíněnou statičnost ekonomické analýzy či odlišné pojetí subjektů, metod i předmětu. Ústřední místo zde nezaujímá kapitalista jako vlastník či podnikatel (podle klasické školy spořící ze zisků a vytvářející zdroje akumulace i zaměstnanosti), ale suverénní spotřebitel a jeho preference jako hybná síla vývoje. Primárním zdrojem akumulace se stávají úspory domácností. O dynamické akumulaci kapitálu ostatně neoklasika nehovoří, místo ní zkoumá procesy spoření a investování tržně koordinované pomocí pružné úrokové míry [31].

Neoklasická ekonomie v první vývojové etapě měla, a stále i povětšinou má, řadu problematických míst kritizovaných z pozic alternativních přístupů. Mezi nejostřejší kritiky (zaměřující se na samotné základy, resp. teoreticko-metodologická východiska) náleží, vedle postkeynesovství, další sociálně-ekonomické a kritické koncepce – institucionální ekonomie, neoinstitucionalismus či politekonomie marxistická [31]. Vedle metodologických problémů (racionalita ekonomického modelu člověka, matematická logika, „bezčasovost“ nebo pouze logický čas, resp. statický ráz) je poukazováno na „předpokladový“ charakter neoklasických konstrukcí, vedoucí k odtržení od sociálně-ekonomické reality či na přílišnou formalizaci a matematizaci. Tato vede k faktické záměně původně společenské vědy např. za ekonometrii. Stále přetrvávají problémy nezávislých, mimoekonomicky daných, a neměnných preferencí korespondujících se suverenitou optimalizujícího spotřebitele. Tradiční neoklasika nezkoumá reklamu, změny hodnot a preferencí, problémy nedostatku či asymetrie informací, nebo např. závislostí tržní nabídky a poptávky. Tyto fenomény narušují logiku i konzistenci celého systému. Na problémy východisek v podobě dokonalé konkurence kriticky upozorňují nestandardní autoři již na přelomu 19. a 20. století. S poukazy na proměny ekonomik v souvislosti s tzv. technicko-vědeckou revolucí. Standardní neoklasický systém však reaguje až později, především meziválečnými debatami a následným vznikem teorie nedokonalé a monopolistické konkurence [31]. Konec konců i přístupy J. M. Keynese jsou založeny na dokonalé konkurenci, i když v poněkud „realističtějším“ pojetí. Na nedokonale konkurenční základy se keynesovství snaží postavit až soudobé proudy nové keynesovské ekonomie [31].

Jako stále větší slabina standardního teoreticko-metodologického systému se ukazují obtíže při vysvětlování technologického pokroku, který je nejen s ohledem na matematickou logiku nazírán pouze jako exogenní. Řadu, zejména makroekonomických, dobově aktuálních otázek předkeynesovská neoklasika adekvátně neřešila (např. krizí a cyklů, a to i přes pokusy o exogenní vysvětlení pomocí mimoekonomických faktorů, monetárních příčin, státních zásahů či koncepcemi švédských ekonomů [26]). Mnozí (Keynes aj.) upozorňují na problém neoklasiky, zejména její první etapy – na chybějící adekvátní teorii peněz. Kvantitativní teorie peněz a Sayův zákon trhů implikují rozhodování podle reálných veličin. Reálné procesy jsou prvotní a až druhotné peněžní vztahy jsou pouze jejich odrazem. Tradiční neoklasika se tedy pohybuje v bezpeněžním světě, logicky ústícím v tezi o naprosté neutralitě peněz [17]. Zmínit nutno taktéž známé problémy tzv. bludných kruhů v neoklasickém systému (kdy vysvětlovaná veličina, např. cena, musí být již předem známa a „určena“ trhem), nebo např. problematiku neoklasické dichotomie díky nepropojení reálného a peněžního sektoru [1], [31].

Předchůdci teorie užitku a mezního užitku do 19. století

Marginalismus pronikal především přes koncepci mezního užitku reprezentující základ neoklasické teorie hodnoty a ceny [1]. Hlavními odlišnostmi od hodnotových teorií klasické školy jsou subjektivismus a marginální metoda [14]. Kořeny subjektivismu je možné vystopovat do středověku, resp. již do starověku. K hlavním novověkým předchůdcům lze řadit F. Galianiho, D. Bernoulliho, J. B. Saye, J. Benthama a zejména H. H. Gossena – významných historických mezníků a dalších pionýrů je však více [15].

Mnohé základní ekonomické otázky (smyslu a podstaty ekonomické činnosti, organizace ekonomiky, návody k růstu bohatství) a kategorie (dělba práce, trh, směna a její ekvivalence, funkce peněz, užitná a směnná hodnota, soukromé vlastnictví, monopol aj.) byly nastoleny a analyzovány již v rámci řecké filozofie. Realitu vrcholného období athénské demokracie odráží vrcholné ekonomické úvahy starověkého Řecka spojované s Xenofónem, Platónem a později především Aristotelem [31]. Nejstarší dochované zobecňující pojednání o ekonomických otázkách představuje spis Oikonomikos athénského filozofa Xenofóna (asi 430–355 p.n.l.), kdy však nešlo o teoretickou reflexi, ale o praktickou správu, řízení „oiku“.

Samotné označení ekonomie pochází z řečtiny a odvíjí se právě od spisu Oikonomikos. Původně šlo o učení o zásadách a pravidlech rozumného řízení starořecké domácnosti, včetně etických aspektů (oikos = dům, domácnost, nomos = pravidlo, zákon). Oikonomikos je doloženo u Platóna („člověk řídící domácnost“). Římský rétor Marcus Fabius Quintilianus spojení oeconomia užívá pro rozvržení básně či řeči. Latina složeniny přejímá a slovo rozšiřuje význam (označuje organizaci, plánování, management i státní záležitosti). V moderním významu je užito fyziokratem F. Quesnayem (1736) či skotským morálním filozofem F. Hutchesonem (1742). V období počátků byla věda nazývána politickou ekonomií – ve smyslu obecné, „celostátní“, ekonomie (z řečtiny polis = obec). Označení bylo poprvé použito francouzským merkantilistou A. de Montchrétienem v roce 1615. Standardní ekonomie toto označení však nepoužívá a obvykle hovoří o anglosaské economics (obecné „čisté“ ekonomii) v duchu A. Marshalla (1890) a jeho pokračovatelů – disciplíně spojené především s neoklasickou mikroekonomickou logikou a přístupy. V německy mluvících zemích (i u nás před rokem 1948) je frekventované označení národní hospodářství (nebo národohospodářská teorie), mnohá specifika lze nalézat v prostředí frankofonním. Nejde pouze o odlišně znějící názvy disciplíny – předmět, charakter a přístupy ekonomické vědy bývají často rozdílně interpretovány a vymezovány [31].

Xenofón jako první uvažuje o hospodaření obecně a stanovuje pravidla pro „rozumné“ řízení a vedení starořeckého domácí, hlavně zemědělského, hospodářství. Obhajuje naturální výrobu (typickou spíše pro Spartu, v Athénách byly silné prvky zbožně-peněžních činností a vztahů), ale doceňuje i význam trhu. Uvažuje o dělbě práce (fyzické a duševní, mezi otroky atd.), za produktivní považuje práci majitele ve funkci vrchního dozoru. Zdůrazňuje klíčovou úlohu zemědělství jako „matky a živitelky“ ostatních lidských činností. Zkoumá peníze ve funkci oběživa (zprostředkovávají směnu) a pokladu (jako rezervního fondu pro případ války či neúrody). Dělbu práce váže na rozvoj trhu, kdy upozorňuje, že ve městech je vyšší stupeň specializace a dělby práce. Úvahy o dělbě práce jako významném faktoru růstu bohatství v novověku rozvíjí A. Smith (1776), který taktéž připomíná, že bohaté národy si musí vytvořit velký trh. Velikost směnné hodnoty přitom Xenofón vyvozuje z užitku a zakládá subjektivní tradici, zdůrazňuje ale i význam práce [31].

Nejenom ekonomické úvahy starověku shrnuje Aristoteles ze Stageiry (384–22 p.n.l.). V kontextu hledání přirozené spravedlnosti analyzuje směnu a ceny, rozlišuje užitnou a směnnou hodnotu a formuluje princip ekvivalence směny. Od jeho polyhistorických děl (Politika, Etika Nikomachova) se odvíjí řada tradic ekonomického myšlení. Aristoteles byl žák Platónův a vychovatel Alexandra Makedónského. Odmítal vizi Platóna o ideálním státu [31] a snažil se o nalezení optimální formy společenského uspořádání na základě existujících politických systémů. Interpretoval člověka jako tvora společenského, který si uvědomuje dobro a zlo a potřebuje stát, který zajistí spravedlnost a ochrání ho před jinými i před sebou samým. Za nejlepší vládu označuje polyteiu (vládu většiny v zájmu všech), která se opírá o střední vrstvy (nositele umírněnosti), aby byla stabilní. Obhajuje soukromé vlastnictví (včetně ziskového motivu), plnící ve společnosti důležité funkce a kritizuje Platónovu vizi společného majetku, který nemůže být spravován tak dobře jako soukromý.

Jeho ekonomické názory jsou včleněny do politické filozofie a etiky. Zdůrazňuje význam hospodářských problémů pro analýzu politických systémů. Rozlišuje užívání (jako uspokojování základních potřeb) a nabývání majetku, se kterým spojuje přirozené a nepřirozené formy vlastnictví. Ekonomika (naturální hospodářství) jako přirozený způsob nabývání majetku (zemědělskou činností, těžbou, sadařstvím, výrobou, lovem, loupežemi, válkami) nahlíží bohatství jako souhrn užitečných věcí. Chrematistika („výdělečnictví“, chrema = majetek) spojená se zbožně-peněžním hospodářstvím pojímá bohatství jako hromadění peněz. Jde o nepřirozený a špatný způsob v podobě obchodování pro peněžní zisk, vrcholem špatnosti je lichva.

Každá věc má dvojí použití. Např. boty se nosí (používají se přirozeně, jako užitná hodnota) nebo je lze směnit (nepřirozené použití jako směnná hodnota). Dělba práce vede ke směně a s touto jsou spojeny otázky ceny, nahlížené také z morálních a etických hledisek. Z původní směny za účelem výměny užitných hodnot (směny výrobku za výrobek), s cílem vyšší míry uspokojení potřeb, postupně vzniká sféra obchodu, peníze, směna pro zisk a oblasti chrematistiky. Peníze Aristoteles pojímá jako prostředek směny i uchovatele bohatství, ale nevidí ekonomický smysl úroku (od starořeckého slova onn = mládě); odsuzuje půjčování peněz za úrok a žádá tresty za lichvu. Ve směně se peníze nemohou zvětšovat (jsou „sterilní“) a jejich půjčování nenese žádnou dodatečnou hodnotu. Kořeny tohoto uvažování lze nalézat v původně zemědělské populaci uzavřených komunit, kdy půjčka (např. v podobě osiva) je pouze výpomocí v krajní nouzi a je nemravné žádat nějaký úrok. Nejsou rozlišovány peníze a kapitál a peněžní půjčka není chápána jako půjčka za účelem investování, jako půjčka kapitálu, který moderní standardní pojetí považují za produktivní. Peníze zde mohou být používány přirozeně (jako prostředek směny, všeobecný ekvivalent) či „nepřirozeně“ (ve smyslu odsouzeníhodného zneužívání) v podobě lichvy [31].

V kontextu hledání přirozené spravedlnosti (kdy jejím garantem je stát) analyzuje směnu a ceny, kdy formuluje princip ekvivalence směny. Ceny mají odrážet přirozenou spravedlnost a má se směňovat „stejné za stejné“. Směna tak zakládá rovnost (x zboží A = y zboží B) a souměřitelnost. Aristoteles hledá něco „třetího“ (vnitřní substanci), co je obsaženo v obou směňovaných zbožích, které se odlišují užitnou hodnotou. Jeho úvahy o tom, že směna zboží je směnou lidské práce (oběma zbožím je společné, že jsou produkty práce) zakládá tradici objektivní teorie hodnoty, resp. ceny. Problém rozdílnosti vynakládané lidské práce Aristoteles nevyřešil – s řešením až u K. H. Marxe v 19. století odlišením práce abstraktní a konkrétní [31] aj. Dále Aristoteles hledal srovnatelnost zboží v rovnosti jejich směnné hodnoty se stejnou částkou peněz. Jeho dualismus a nejednoznačnosti jsou umocněny úvahami o tom, že zbožím je společná jejich potřebnost (užitná hodnota, užitek). Uvedené zakládá tradici subjektivních přístupů k hodnotě a ceně. Aristoteles naznačuje taktéž problémy monopolu a mnohé další ekonomické kategorie.

Středověkem se vine subjektivní i objektivní linie hodnotových teorií. Připomínán bývá především T. Akvinský (1225–74) či Johannes Buridanus (asi 1295–1366) jako rozmach aristotelismu a scholastické filozofie. A dále také tzv. italská škola G. F. Lottiny (1548) reprezentující pozdní aristotelismus a později osvícenství (F. Galiani).

Klíčovým představitelem klasické první scholastiky byl italský učenec sv. Tomáš Akvinský. Je autorem tomistické syntézy (jako spojení křesťanské teologické věrouky s pracemi především Aristotela – Summa theologica); později byl svatořečen a tomismus se stal oficiálním učením katolické církve, pokračující v podobě novotomismu. Na metodologický odkaz Akvinského a pasivní charakter poznání navazují dominikáni (pěstující učenost), usilující o uchopení skutečnosti přes systém pojmů. Akvinský je jedním z klíčových představitelů učení o spravedlivé ceně, se zárodky již u Platóna, Aristotela či později sv. Augustina [31]. Ceny mají odrážet nejenom náklady výroby či prodeje, ale také sociální postavení účastníků směny. Tedy zabezpečovat subjektům existenci přiměřenou jejich stavu a zajišťovat reprodukci příslušného společenského postavení. Vedle ekonomických postřehů (vazby ceny na náklady aj.) je zde výrazně obsažen etický a morální rozměr.

Akvinský řeší též otázky soukromého vlastnictví (které je zárukou společenského řádu a stability), obchodu, peněz či úroku. Komplikované byly otázky lichvy (půjčování peněz na úrok), kterou církev odsuzuje jako nemorální a hříšnou. Lichva byla nebezpečná a neřestná jako kacířství. Byla hříchem proti spravedlnosti, kdy lichvář byl lenoch a zahálka je „matkou všech hříchů“. Církev pochybovala i o počestnosti obchodníků. Nejen Akvinský používá starověkou argumentaci o „sterilitě peněz“ (včetně neodlišení peněz jako oběživa a investovaných peněz jako „kapitálu“) či teze, že úrok je odměnou za čas, na který jsou peníze půjčeny a tento nelze zpeněžovat, protože náleží bohu. K morálnímu odsuzování peněžních půjček přispívaly dobově vysoké úroky, protože volný kapitál byl nedostatkový. Akvinský však úrok zcela nezavrhuje a pozdější scholastikové jsou ještě mírnější. Nehledě na to, že samotná církev si půjčovala či lichvu sama provozovala. Zcela zavrhovat a přehlížet půjčování peněz na úrok či obchod se stalo neúnosné. Např. hanzovní či italská města bohatla právě z obchodu a lichvy. Církev se lichvu snažila alespoň regulovat a omezovat stanovením stropu úroků, kdy např. francouzští křesťanští lichváři (později první bankéři) měli nařízeno pobírat daleko menší procenta ve srovnání s lichváři židovskými [31].

U scholastiků se objevuje idea přirozeného řádu, ve smyslu řádu božího, spravedlivého a normálního. Řada scholastiků, resp. tzv. kanonistů (tvořících církevní právo, jehož součástí bylo usměrňování ekonomického života) rozpracovávají oba přístupy k hodnotě a cenám. Někteří autoři rozvíjí subjektivně-užitkový přístup, s vazbou hodnoty zboží na užitek – např. pozdní scholastikové L. Molina (1535–1600), J. de Lugo (1583–1660) a L. de Lesius (1554–1623). Zdroj hodnoty a ceny vztahují k užitku, který nespojují s vnitřní vlastností zboží, ale s individuálním úsudkem. Neznají mezní užitek, ale tuší, že užitek souvisí se vzácností. Obě tradice (rozvíjen je taktéž přístup objektivně-nákladový, s vazbou ceny na reálné náklady) se odkazují na argumentaci Aristotela, kterou však významně nepřekračují [14]. Uvedené platí taktéž pro úvahy filozofů přirozených zákonů 17. století H. de Groota (1583–1645) a S. von Pufendorfa (1632–87).

Obohacení je spojováno s dílem Della Moneta (1751, [8]), jehož autorem je neapolský opat a diplomat Ferdinando Galiani (1728–87). Spolu Francouzem È. B. de Condillacem (1714–80, dílo z roku 1776) bývá řazen k prvním moderním teoretikům subjektivní hodnoty. Galiani rozvíjel subjektivní přístup scholastiků a svých italských předchůdců B. Davanzatiho (1529–1606) či G. Montanariho (1633–87). Vymezil ekonomickou vzácnost, naznačil paradox hodnoty, analyzoval rovnováhu, souvislosti mezi množstvím a cenami (chápal vzájemnou závislost ceny a poptávky) nebo úrok jako platbu kompenzující riziko půjčujícího. Na jeho senzualistické pojetí užitku navazuje J. Bentham [20]. Pozice subjektivní teorii hodnoty zastávali dále francouzský ekonom a státník, fyziokrat A. R. J. Turgot (1727–81) nebo J. B. Say, kteří však ještě neoperovali s mezním užitkem [14]. Galiani, Condillac a Turgot byli schopni vysvětlit mnohé souvislosti konceptu užitku, ale neobjasnili na těchto pozicích hodnotu zboží [15].

Za prvního autora koncepce mezního užitku je považován švýcarský matematik a fyzik Daniel Bernoulli (1700–82), označovaný za významného předchůdce marginalismu. Do ekonomie vstoupil tzv. St. Peterburgský paradox při hazardní hře vrhání mincí (Specimen Theoriae Novae de Mensura Sortis, 1738) jako první doložená formulace klesajícího mezního užitku (zde důchodu). Bernoulli také vyslovil hypotézu, že se lidé nezajímají o peněžní hodnotu výhry, ale řídí se očekávaným užitkem [14].

Důležitý je vklad britského utilitaristy Jeremy Benthama (1748–1832), usilujícího o přebudování společnosti. Reformy hodlal provádět na principu užitku a kalkulu štěstí – „kalkulu slasti a strasti“ (lidé usilují o maximalizaci rozkoší a minimalizaci bolestí), včetně morálních úvah o spravedlnosti a dobru. Jedince považuje za racionální maximalizátory užitku, jednající ve vlastním zájmu. Filozof, sociální a právní reformátor Bentham usiloval o zlepšení života a doporučoval řadu opatření [20]. Aktivity měly přinášet „čisté štěstí“ maximálnímu počtu lidí (Introduction to the Principles of Morals and Legislation, 1789 aj.). Filosoficky přispěl k ekonomické analýze, kam vnáší představu užitku a maximalizace. Jeho filozofický a ekonomický vliv byl zprostředkován stoupenci, včetně D. Ricarda, J. Milla a J. S. Milla [31].

Pozdější vývoj koncepcí užitku je spojen s „triumfem“ mezního užitku [15] v díle Mengera, Jevonse a Walrase, dalšími Rakušany (E. Böhm-Bawerk, 1884, F. Wieser, 1889 aj.), tzv. neomarginalisty (H. Mayer, L. E. Mises, P. N. Rosenstein-Rodan), zavedením pravděpodobnostní matematiky teorií her (J. L. Neumann, O. Morgenstern, 1944) nebo ordinalisty, resp. aparátem indiferenční analýzy (Edgeworth, 1881, Pareto, 1906, Hicks, 1934 aj.) a dalšími rozpracováními. Propracovávány jsou samozřejmě také koncepce odlišné a k subjektivní tradici silně kritické [31].

Teorie hodnoty v historickém pohledu, s různým akcentem, odlišně odpovídají na tři základní otázky. Jedná se o problém směnných relací, resp. relativních cen, absolutních cen a měřitelnosti velikosti bohatství a činitelů určujících jeho velikost. Podle odpovědí mohou být rozlišovány teorie marxistická, ricardovská, neoklasická (Marshall) subjektivní (u Rakušanů) aj.; specifická je koncepce institucionalistů či dalších alternativců. Monistické přístupy existují v pojetí objektivně-nákladovém (jednofaktorové – Ricardo, Marx či vícefaktorové – J. S. Mill) i subjektivně-užitkovém (Rakušané, Jevons). K dualistickým přístupům náleží Marshall s určením hodnot, resp. cen společnými silami poptávky a nabídky v kontextu dílčí ekonomické rovnováhy [31].

Kořeny standardních koncepcí v klasické, resp. poklasické ekonomii

Definitivní vznik ekonomie jako samostatné vědy je spojen s klasickou školu politické ekonomie. Zlatým věkem bylo období od 60. let 17. století do 30. let 19. století (W. Petty, Smith, Ricardo). Vrchol a syntetizaci, ale i postupný úpadek reprezentuje tzv. millovská ekonomie. V rozmezí cca 1662–1830, resp. 1871 působila v Anglii a ve Francii řada různorodých ekonomů, kteří mohou být ke klasické škole řazeni [1], [31] aj. Někteří hovoří o tzv. poklasické ekonomii prvních dvou třetin 19. století představující doznívání a úpadek zejména anglické větve (J. Mill, J. R. McCulloch, J. S. Mill, J. E. Cairnes, někdy též N. W. Senior, T. R. Malthus či také J. B. Say atd.). Jiní zde preferují označení desintegrace klasické ekonomie, připomínají kontroverze tzv. ricardovy školy (J. Mill, McCulloch, T. de Quincey, E. West) versus antiricardovské opozice (S. Bailey, Senior), spory měnové a bankovní školy či volí členění na generace (někdy včetně Marxe). Existují odlišné pohledy na etapizaci, různé přístupy panují u začleňování autorů i u interpretací děl [31]. Klasická škola sympatizovala s nastupujícím kapitalismem a liberálním vyústěním vystupovala v zájmu průmyslového kapitálu a nejvyspělejších zemí. Prakticky všichni autoři se rekrutovali z řad Angličanů a Francouzů. Výjimky tvoří Američan B. Franklin, Němec K. H. Rau či Švýcar J. Ch. L. Simonde de Sismondi, který však přechází ke kritikům liberálních postulátů klasické ekonomie z malovýrobních pozic [31].

Mezi předchůdce, resp. představitele formativního období jsou řazeni angličtí filozofové přirozených zákonů John Locke (1632–1704) a David Hume (1711–76) – ideoví předchůdci liberalismu, kteří (obdobně jako Petty) ještě byli částečně poplatní merkantilismu. Locke přirozená práva vztáhl také na výsledky práce. Obhajuje práva jedince na soukromý majetek, přičemž z důvodu ochrany svobody však mohou být práva omezena např. společenskou smlouvou (Dvě pojednání o vládě, 1690). Jedince považoval za racionální a reagující na ekonomické podněty. Zkoumal úroky a peníze a přichází s myšlenkou, že hodnota peněz závisí na jejich množství nepřímo úměrně.

Filozofický rámec klasické škole poskytuje Hume (Politické rozpravy, 1752), který uvádí, že poznání může vycházet pouze ze zkušenosti. V ekonomické oblasti analyzoval vlivy peněz na ekonomiku (na ekonomické aktivity, na úrokové míry, ceny) a zahraniční obchod. Vyvíjí základy kvantitativní teorie peněz (věta o neutralitě, koncepce přirozené rovnováhy platební bilance na základě mechanizmu proudění drahých kovů) s dobovým využitím proti merkantilistům. Nejranější úvahy ohledně peněz se objevují ve Španělsku 16. století („monetarismus“ univerzity v Salamance), úlohu peněz zkoumají i merkantilisté. Předchůdcem zde je Francouz J. Bodin (1569), Locke (1692) a Hume (1752). Prvky jsou obsaženy v dílech Ricarda či J. S. Milla. Do období raných úvah o kvantitativní teorii (16. století) spadají také prvopočátky teorie parity kupních sil, kde je za duchovního tvůrce označován Ricardo. Kvantitativní teorie, jako jedna z nejstarších a nejběžnějších teorií peněz, nebyla dlouho rozpracovaná – to je spojeno až s neoklasikou přelomu 19. a 20. století [17].

K filozofům přirozených zákonů náleží již dříve „protestantští scholastikové“ H. Grotius či S. Pufendorf. Liberální ovzduší pomáhali vytvářet humanisté a francouzští osvícenci, resp. encyklopedisté (J. J. Rousseau, 1762, M. J. A. N. C. M. de Condorcet, 1785, Ch. L. de S. Montesquieu, 1748, D. Diderot, Voltaire (F. M. Arouet)).

Klíčovými osobnostmi klasické školy politické ekonomie byli Adam Smith (1723–90), jako klasik manufakturního období (An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations, 1776, [35]), a David Ricardo (1772–1823), jako klasik průmyslové revoluce (Principles of Political Economy and Taxation, 1817 aj.). V hlasování laureátů tzv. Nobelovy ceny za ekonomii v roce 2005 ohledně „největšího ekonoma všech dob“ obsadili Smith s Ricardem třetí místo (za P. A. Samuelsonem, I. Fischerem, resp. K. J. Arrowem [27]). Akademik a skotský morální filosof Smith pátral po zdrojích růstu národního bohatství, za které označil výrobu zboží a akumulaci kapitálu. Samouk, obchodník a makléř Ricardo usiloval o rozvoj díla Smitha, s těžištěm v rozdělování a byl i praktikem; obdobně jako Smith ovlivňoval dobové mínění a politiku [31].

Klasická škola reprezentuje teoretické zdůvodnění ekonomického liberalismu a „malého státu“ v ekonomice. Stát zde nemá příliš zasahovat ani uvnitř země, ani bránit volnému mezinárodnímu obchodu a nechat působit „neviditelnou ruku“. Nejvyspělejší země již nemusely chránit svůj průmysl před zahraniční konkurencí, profitovali z volného obchodu (anglické heslo free trade) a mohli hlásat rovné podmínky pro všechny. Filozofický základ je tvořen ideou přirozených zákonů, práv a řádu, za který je označen řád liberální [31]. Společnost je považována za organizmus ovládaný obdobnými zákony jako příroda (inspirace v naturální filozofii), nezávislými na vůli panovníka. Věčný (tj. ahistorický) charakter zákonů je zakořeněn v povaze člověka (sobecké sledování vlastních zájmů). Vše je pojímáno jako přirozené – ve smyslu normálního a automaticky obnovujícího rovnováhu a harmonii.

Liberalismus klasické školy (koncepce „malého státu“ i svobodný obchod) lze dokladovat aktivitami a ideologickou orientací Ricarda zaměřenou proti pozemkovému vlastnictví. Po Napoleonských válkách existují v Anglii tzv. obilní zákony zakazující dovoz levného zahraničního obilí pomocí dovozních cel. Udržovaly vysoké ceny obilí zaručující vysoké zisky šlechty – pozemkových vlastníků. Důsledkem byly vysoké ceny potravin i vysoké renty. Relativně vysoké mzdy pak zvyšovaly náklady na anglické zboží, což bylo nevýhodné pro zisky průmyslových podnikatelů. Mluvčím boje proti obilním zákonům se stal Ricardo (s argumentací, že zrušení urychlí výrobu, zvýší zisky i bohatství země). Význam měla Liga proti obilním zákonům (podnikatel R. Cobden a jeho tzv. manchesterská škola propagující laissez-faire, kdy však nejde o školu ekonomické teorie). Zdůvodňovala ideje volného obchodu ekonomicky (komparativními výhodami) i politickými důvody (ekonomické vztahy a větší závislost zemí sníží riziko konfliktů a válek). Zákony byly zrušeny, přes odpor landlordů, až v roce 1846 a znamenaly růst míry průmyslových zisků a impuls dalšího rozvoje kapitalismu v Británii. Mluvčím šlechty byl Malthus považující vysoké ceny potravin a pozemkové renty za průvodní jev bohaté společnosti, s obhajobou neproduktivní spotřeby „třetích osob“ (duchovenstva, šlechty), umožňující realizaci produktu [31].

Za prvek klasické školy s nejtrvalejší platností se považují úvahy o dělbě práce. Je analyzována dělba práce a specializace uvnitř ekonomiky i podniku a význam mezinárodní dělby. Specializace zemí a zahraniční obchod jsou zde nazírány jako hra s nenulovým součtem. Teorii absolutních výhod koncipoval Smith, komparativních výhod (resp. nákladů) hlavně Ricardo, s autorstvím již u J. Milla. Úroveň směnných relací v zahraničním obchodě řeší teorie reciproční poptávky J. S. Milla. Doktrína komparativních výhod dodnes představuje východisko standardních teorií mezinárodního obchodu i základ ideologie volného obchodu, včetně řady kritických výhrad moderních ekonomů (J. Vaneka aj. [31]).

Klasická škola zkoumá zejména makroekonomické otázky a politická ekonomie není vědou o chování jedince, za ekonomickými subjekty jsou skryty makrosektory nebo třídy. Nevyzrálé poměry implikují ideu harmoničnosti zájmů a ústřední postavou je činný kapitalista, spořící z podnikových zisků, investující a podněcující růst. Klíčové koncepce představují teorie hodnoty a rozdělování. Obě vycházejí z odlišných principů a východisek ve srovnání s učebnicovými přístupy dnešní standardní ekonomie a jsou s nimi těžko porovnatelné. Výklad hodnoty určené prací je různě a často i rozporně formulován a modifikován [31]. Problémy teorie pracovní hodnoty vedly k rozpracování (Marxem) v jedné, resp. nahrazení (J. S. Millem v podobě vícefaktorová koncepce výrobních nákladů) v linii druhé. U rozdělování, vedle makropřístupu teorie přebytku, existuje další tradice – mikroteorie produktivnosti faktorů (Say, Senior, Mill) vycházející z komplementarity faktorů a otevírající cestu doktríně mezní produktivity [1]. Neoklasika se později zaměřuje především na „bílá místa“ právě v mikrooblastech [18].

Důležitý je metodologický odkaz zejména v rovině použití metody abstraktně-deduktivní jako dominantní metody analýzy (Ricardo). Klasická škola nevyužívá, dobově nerozvinuté, matematické a formalizované přístupy, ani metody marginalistické analýzy. Princip klesajících výnosů zde figuruje jako jeden z hlavních pilířů systému Ricarda. Kontroverzní je dodnes populační zákon anglikánského duchovního, ekonoma a historika T. R. Malthuse (1766–1834, An Essay on the Principle of Population, 1798). Formuluje populační dynamiku, včetně konsekvencí pro kontrolu populace či inspirací pro neomalthusovské pokračovatele [20]. Spolu s vizí Ricarda o nevyhnutelnosti stagnace přispěl k dlouho přetrvávající představě politické ekonomie jako pesimistické „pochmurné vědy“ [31]. Kritizoval Ricardovu pracovní teorii, zkoumal renty a byl Keynesem označen i za předchůdce koncepce nedostatečné poptávky (Malthusův text Principles of Political Economy, 1820, 1834 aj.).

Významným mezníkem se stala mikroteorie produktivnosti všech výrobních faktorů spojovaná s metodologickým předchůdcem neoklasického systému Sayem. Francouzský ekonom, publicista a podnikatel Jean-Baptiste Say (1767–1832) popularizoval dílo Smitha, ale je v mnohém (obdobně jako Malthus či Senior) od klasických koncepcí Smitha a Ricarda značně vzdálený [31]. Hlavním bodem kritiky byla koncepce hodnoty, Say kritizuje i pojetí produktivity (přílišné zaměření Smitha na výrobu materiálních statků). Za tři paralelní zdroje hodnoty, resp. užitečnosti statků považuje práci, půdu a kapitál, které poskytují služby. Výsledkem je užitná hodnota statku, která se ustavuje (poptávkou a nabídkou) jako cena. Následuje rozdělení ceny mezi faktory v podobě tvorby důchodů. Rozdělování zde není determinováno z pozice přebytku, ale principy užitku a vzácnosti. Say usiluje o nahrazení teorie pracovní hodnoty subjektivním přístupem; připomínány bývají i úvahy o kapitálu či podnikatelské funkci kapitalistů [13]. Založil liberální tradici francouzského ekonomického myšlení a pokusil se o rozšíření předmětu politické ekonomie od tvorby bohatství ke zkoumání morálních, politických a právních předpokladů svobodné společnosti (1828–29). Klíčové dílo (Traité d´économie politique, 1803 [22]) pojednává o produkci bohatství, o rozdělování bohatství a o spotřebě bohatství.

Say se stal předchůdcem moderní makroekonomie, když také posílil víru v samoregulující tržní mechanismus. Tzv. Sayův zákon trhů [22] kriticky vyzdvihl Keynes jako symbol klasické a neoklasické ekonomie. Jedná se o koncepci metafyzické rovnováhy mezi prodávajícími a kupujícími, známé již J. Millovi. Zjednodušeně řečeno: stoupenci Sayova zákona věří, že nabídka si sama vytváří poptávku. V pozadí je skryta představa o automatické schopnosti tržního systému dosahovat rovnováhy při plném využití zdrojů, korespondující s liberálním viděním, včetně představy o harmonii chování ve svobodné tržní ekonomice. Princip bývá různě formulovaný. V primitivní podobě jako totožnost argumentující pouze z pozic trhu statků – u fyziokratů či Saye. Tento tvrdí, že nabídka statku vytváří příjmy, od nichž se odvozuje poptávka po ostatních statcích a peníze slouží pouze jako prostředek směny, nikoli jako uchovatel hodnoty. Precizněji je formulován jako rovnost, kdy je přihlíženo k penězům. Zde dlouhodobě nikdy není agregátní poptávka menší než taková, co koupí reálný důchod za rovnovážné ceny, včetně příslušných zisků (intuitivně u Smitha či Ricarda). Princip někdy bývá vnímán jako mikrotvrzení o rovnováze na všech trzích, které se „vyčišťují“, což je ale spojeno až s Walrasem. Obvyklejší je makrotvrzení o rovnováze celé ekonomiky (jako rovnost, identita či podmínka rovnováhy). Existují i další formulace, obvykle taktéž implikující kvantitativní teorii peněz [13], [17]. Princip vyjadřuje jednu ze základních tezí makroekonomie – závislost poptávky a nabídky na agregátní úrovni. Moderní variantu mechanizmů obnovujících rovnováhu při plném využití zdrojů představuje efekt bohatství, resp. efekt Pigoua či Patinkinův efekt reálných peněžních zůstatků atd. [31].

S Angličanem Nassau William Seniorem (1790–1864, An Outline of the Science of Political Economy, 1836 aj.) bývá spojována teorie abstinence. Úrok je pojímán jako motiv tvorby úspor nezbytných k tvorbě nového kapitálu. Základ hodnoty tvoří užitek a vzácnost, velikost je dána poptávkou a nabídkou. Výroby se účastní produktivní faktory spojené s oběťmi, kompenzovanými odměnami faktorů tvořícími výrobní náklady, které určují rozsah nabídky. Koncepci přejímá J. S. Mill (velikost úroku již vysvětluje poptávkou po úsporách, resp. nabídkou) a později neoklasika. Moderní mikroučebnice hovoří o úroku jako alternativní ceně současné spotřeby, s nahrazením abstinence pomocí neutrálnějšího „čekání“ na spotřebu (reálný náklad kapitálu) podle Marshalla [1]. Uplatnění nalezlo široké chápání renty jako možné složky všech důchodů – renty nejen u vlastnictví půdy. Významný je metodologický pokus vybudovat ekonomickou vědu čistě deduktivním způsobem ze čtyřech základních axiomů (včetně teze, že každý usiluje o růst bohatství s minimálními náklady nebo principu klesajících výnosů v zemědělství). Politickou ekonomii chápe jako disciplínu pozitivní – „čistou“ vědu o bohatství, oproštěnou od politické a sociální problematiky [1], [31] aj.

U tzv. millovské ekonomie figuruje vícefaktorová nákladová teorie hodnoty. Hodnota je vytvářena prací i kapitálem, směnné relace jsou určovány rozdíly v poměrných peněžních výrobních nákladech. Hodnota již není tvořena ve výrobě a představuje směnný poměr mezi dvěma zbožími. Inspirativní je analýza různých případů cenové tvorby, s naznačením poptávek a nabídek jako funkcí spojujících množství a ceny i elasticity. V návaznosti na Ricarda jsou rozlišeny statky nereprodukovatelné s fixní nabídkou. Jejich cena je určena vzácností nabídky a koupěschopností poptávky. Dále statky volně reprodukovatelné se situací stálých a klesajících výnosů. Stálé výnosy operují s modelem horizontální nabídky. Cena je zde určena výrobními náklady v podobě mezd a zisků na jednotku produkce (v moderním pojetí průměrnými náklady), dobově v průmyslu. Situace klesajících výnosů je spojována se zemědělstvím – s rostoucí nabídkou a určením ceny náklady i vlivem poptávky. Teorie rozdělování zde nevychází z teorie přebytku, ale z nákladové koncepce hodnoty [31].

Klíčové dílo britského ekonoma, logika a filozofa Johna Stuarta Milla (1806–73) Principles of Political Economy. With some of their Applications to Social Philosophy (1848 [19]) je pokusem o eklektickou syntézu a završení uceleného pohledu na ekonomické poznání poloviny 19. století. První anglickou učebnicí byly Elements of Political Economy (1821) jeho otce J. Milla (1773–1836). Text z roku 1848 představoval základní učebnicové východisko ve druhé polovině 19. století v anglicky mluvících zemích (např. ve zkrácené podobě H. Fawcetta, 1863), vystřídané až knihou Marshalla (1890 [18]).

Mill již nepátrá po podstatě ekonomických jevů, ale usiluje o pozitivní popis. Odmítá pojetí „čisté“ ekonomie (Saye aj.) a považuje ji za součást obecnější morální a sociální filozofie. Filozoficky staví na utilitarismu Benthama [20], je umírněným liberálem a reprezentuje počátek sociálního reformismu. Je stále částečným stoupencem laissez-faire (1859), který propaguje, neboť ústí do možností samostatného rozvoje jednotlivců. Smith (1776) laissez-faire vyzdvihuje hlavně z důvodu maximalizace materiálního blahobytu. Mikro- i makropřínos Milla (pojetí poptávky a nabídky jako schématu, využití elasticity poptávky, rozvoj teorie firmy či rané úvahy o hospodářském cyklu) je značně široký. Zapsal se v metodologii ekonomie (1844), politologii, sociologii či filozofii (1859); jeho začleňování mezi klasické liberály či evoluční socialisty však není jednoznačné [31].

Reprezentantem krajního liberalismu je Francouz F. C. Bastiat (1801–50) a Belgičan G. de Molinari (1819–1912). Tzv. škola francouzského harmonismu zdůrazňuje univerzálnost liberálních principů s odmítáním státního monopolu při poskytování veřejných statků a je protipólem tradice britské [31]. Harmonisté věřili, že ekonomické vztahy, ponechány samy sobě, existují ve vzájemné harmonii a jsou určitým předobrazem teorie celkové rovnováhy. Koncepce harmonického kapitalismu nazírá tento jako společenství podnikatelů a dělníků, kteří si dobrovolně vyměňují služby. Předpokladem ekvivalence výměny a všeobecné harmonie zájmů je maximální hospodářská svoboda. Molinari přichází s teorií soukromého poskytování bezpečnosti (1849) a kritikou všech státem vytvořených a garantovaných monopolů. Rozvíjí ideu secese území, které by mělo mít možnost volby mezi vládami. Analyzuje fungování společnosti na ryze tržních principech bez existence monopolů vlády. Bezrozpornou kapitalistickou společnost a svobodné trhy hájí Bastiat (1849), odmítající pesimismus Ricarda [31]. Do školy harmonistů jsou řazeni liberální autoři několika generací. Uváděn zde bývá i Say [40], A. L. C. Destutt de Tracy (1754–1836), později M. Chevalier (1806–79), J. G. Courcelle-Seneuil (1813–92) aj.

Do německy mluvících zemí se počátkem 19. století šíří ideje klasické školy, které získávají jen malý vliv. Výjimky představují stoupenec volného obchodu Němec H. Dietzel (1857–1935) a zejména německý ekonom K. H. Rau (1792–1870), jehož texty (1826, 1841 aj.) bývají připomínány i při výčtu předchůdců neoklasické mikroanalýzy [7]. Přichází s pokusem syntézy kameralistiky s dílem Smitha a systematizací politické ekonomie (s národohospodářskou teorií, hospodářskou politikou a finanční vědou). Naproti tomu Say či Senior „čistou“ ekonomii pojímají pouze jako teoretickou a praktickou politiku odkazují do správní vědy. V polovině 19. století zde myšlení ovládla opozice proti anglo-francouzské škole, předznamenávající nástup alternativní a kritické německé historické školy [31].

„Neviditelná ruka“ aneb rozporné návraty Adama Smitha

Pro standardní ekonomickou analýzu je klíčová teze o přirozené podstatě člověka – jako hybné síle ekonomického vývoje –, založená na egoismu a individualismu. Ekonomické jevy a principy vyplývají z přirozené povahy lidí jednajících ve vlastním zájmu, kteří usilují o zlepšení životních podmínek a účastní se směny. Známými se staly pasáže „Bohatství“ jako: „.. že se můžeme naobědvat, to není z dobré vůle řezníka, sládka či pekaře, nýbrž proto, že dbají svých vlastních zájmů ... nedovoláváme se jejich lidskosti, nýbrž jejich sobectví ...“ [35, s. 16] či „... každý jednotlivec ... sleduje jen svůj vlastní zisk ... vede ho tu jakási neviditelná ruka, aby napomáhal k dosažení cíle, o který mu vůbec nejde ...“ [dtto, s. 398]. Standardní interpretace odkazu A. Smitha stojí i u základů neoklasické konstrukce homo oeconomicus a představuje východisko moderních optimalizačních přístupů [33].

Původně morální filozof Smith však v Teorii mravních citů (1759 [36]) hlásá etiku solidarity a dobrosrdečnosti coby přirozených lidských vlastností, na kterých spočívá společnost. Obohatil zde oblast morální filozofie o teorii sympatie. Přestože je člověk pokládán za egoistickou bytost, je zároveň jeho přirozenou schopností vcítit se do situace bližního a přijmout jeho zájmy. Solidární zájem o druhé náleží k substanci lidskosti tak, jako zájem o vlastní dobro. „Ať již je dovoleno pokládat člověka za jakkoli sobeckého, přesto v jeho přirozenosti evidentně existují určité principy, které způsobují, že je zainteresován na osudu jiných lidí, a že jejich štěstí je pro něj nezbytné, i když z něj nemá nic jiného kromě radosti, že je jeho svědkem“ [36, s. 5].

Trh tedy není vázán mravností pouze v tom smyslu, že by subjekty trhu byly na základě „sympatie“ personálně eticky nabádány k souvztažnému chápání vlastních a cizích zájmů. Harmonizace protikladných zájmů je nakonec možná jen tím, že existuje skrytý řád, který dokáže koordinovat střety vlastních zájmů v tržně hospodářské konkurenci v mravně kvalifikovaném smyslu, tedy ve prospěch obecného dobra. Tento řád, jenž vede trh k harmonizaci protikladných zájmů, nevzniká díky trhu samotnému, resp. díky jeho vlastním mechanismům a z něj samotného, ale pouze pokud je „Prozřetelností“ začleněn do mravního řádu [3].

Smith však nikde dotyčný řád systematicky nepopisuje, pouze jej naznačuje. Zřetelné je to především v metafoře o „invisible hand“, kde odkazuje na rozdělení prostředků ke štěstí [36, s. 188]. Ve výše citovaném „Bohatství“ pasáž o „neviditelné ruce“ odkazuje na maximalizaci. Na obou místech však přitom konstatuje, že bezděčně podporovaným účelem je zájem společnosti.

Teprve „Bohatství“ [35] označuje za základ jednání etiku vlastního prospěchu a morálku individuálního sobectví, která ale není v rozporu s morálkou „vzájemné pomoci“, jež má podobu dělby práce a směny. Existují různé interpretace jeho odkazu, kdy citované pasáže často bývají vytrhovány z celkového rámce Smithových děl. Bývá připomínáno, že si tento více cenil první práce než později slavného a tolik citovaného „Bohatství“, které hodlal pevně ukotvit v morální filozofii. J. Pavlík uvádí: „ ... v Teorii mravních citů uplatňuje ... koncepci „neviditelné ruky“, jež vede člověka k tomu, aby uskutečňoval cíle, které nebyly součástí jeho původního záměru. Na rozdíl od Bohatství národů, kde „neviditelná ruka“ působí v podobě spontánního řádu tržního hospodářství, jenž se rozvíjí na bázi daných obecných pravidel spravedlnosti, je výrazem působení „neviditelné ruky“ v Teorii mravních citů spontánní vznikání a reprodukování mravního řádu, který v sobě ona pravidla zahrnuje“ [36, s. 438].

„Neviditelná ruka“ tak nemá rozměr pouze analytický, ale i etický. Ekonomika nemůže fungovat bez morálky, musí být dodržována nepsaná pravidla a hodnoty i naplňován ideál spravedlnosti. Samotný A. Smith připomíná, že úspěšnost trhu se pozná podle toho, jak se lidem žije. Jiné interpretace však uvádějí, že pobídky tržní ekonomiky jsou takové povahy, že se morálkou vůbec nemusíme zabývat. Každý sobecky maximalizuje vlastní prospěch a prospěch společenský se automaticky dostaví sám (či tento vůbec neexistuje); další věří, že morálku lze „spočítat“ atd. [32].

Nazíráno standardní optikou je koordinace na makroúrovni zajišťována živelným působením tržního mechanizmu, bez rušivé účasti státu. Teze, že pokud každý sleduje osobní prospěch je tím automaticky dosahováno nejlepších výsledků pro společnost, je výrazem liberální víry v hlubší harmonii individuálních a společenských zájmů plynoucí z rovnováhy přirozených lidských motivů. Nejenom v ekonomické oblasti taktéž liberálové 20. i 21. století pokračují v tradici klasického liberalismu 18.–19. století. V duchu víry pod heslem laisses-faire. Za základ vývoje i společenských struktur je zde považováno soukromé vlastnictví a neomezovaná svoboda jednání ve všech oblastech ekonomických aktivit. Za vymezených pravidel „hry“, kdy stát je nutným zlem. Blahodárnost konkurence a trhů vede ke svobodě ve výrobě, akumulaci i spotřebě. Automaticky je zajišťováno blaho všech. Z plodů soukromého vlastnictví těží i nevlastníci, a toto má být zárukou svobody všech. Pojítkem je víra ve svobodné trhy a minimální intervence státu. Neviditelná ruka vše řeší a trhy se sami vyčišťují. Poptávka a nabídka automaticky směřují k liberální harmonii [31].

Ekonomický systém s trhy v nejvyšším stádiu vývoje společnosti klasičtí liberálové nahlíželi jako „nebeský systém“, držený pohromadě gravitací. Sledování vlastního zájmu zajišťuje efektivní vynakládání zdrojů. Stát, veden ušlechtilou snahou věci zlepšit, omezí fungování trhů a tím obvykle situaci zhorší [35]. Liberální kapitalismus zde představuje přirozený a efektivní řad, řád přirozené svobody. Idea přirozeného řádu – coby normálního i spravedlivého uspořádání – však byla v 19. století opuštěna. Neoklasika (Marshall aj.) taktéž usiluje o poznání „normálního“ stavu věcí, ale argumenty již neodvíjí od přirozenosti, ale z racionality jednání. Problémy koordinace jsou v 19.–20. století modelovány a formalizovány konceptem celkové rovnováhy (Walras, Debreu, Arrow), roli vlastního zájmu při koordinaci aktivit v subjektivním pojetí rozvíjí Hayek atd. [16].

Samotným Smithem však nebyly vymezeny podmínky působení „neviditelné ruky“ – v čele s dokonalou konkurencí (a problémy tržních selhání). Koncepce nespecifikuje jak, proč a pro koho působí. Často se pohybuje pouze na povrchu a je omluvou pro intelektuální lenost i cynické sobectví. Přehlížen bývá kontext díla, kde je konstrukce zasazena do systému s morálními principy, odpovědností a etickými hledisky [3].

I neoklasický svět obvykle předpokládá dokonalou konkurenci a neprecizuje skryté předpoklady. Institucionální prostředí je zde obsaženo implicitně, např. ve víře o prospěšnosti decentralizovaného soukromého vlastnictví pro všechny. Opomíjen bývá nutný adekvátní právní, institucionální, ale i etický rámec pro fungování trhů. Moderně je analyzována omezená racionalita [32] či vlivy kultury a ideologií na jednání člověka, které je založeno spíše na obecně přijímaných pravidlech než maximalizaci vlastního užitku. Neoklasické instrumentarium je moderně doplňováno o institucionální aspekty, např. v kontextu různých proudů nového institucionalismu, který však již ne vždy teorii udržuje v mantinelech metodologického individualismu [31]. Kritické moderní hlasy taktéž vyzdvihují tři podmínky, nutné, aby trhy alokovaly zdroje efektivně: všechny subjekty (poptávky i nabídky) mají stejné informace; musí existovat trhy zcela na všechno – na statky současné i budoucí (včetně vzdělání či zdraví) a nesmí se vyskytovat žádné externality, veřejné statky či úspory, resp. rostoucí výnosy z rozsahu [31].

Převážně je ale stále dominantní neoklasika považována za vnitřně konzistentní, obecné, smysluplné a odpovídající východisko ekonomie. Obecnější výhrady, z oblasti „tvrdých“ i „měkkých“ věd, směřují nezřídka ke staré otázce, zda ekonomie je skutečnou vědou, nebo pouhou profesí? Většina standardních principů totiž nemůže být podrobena kritickému ověření a oblíbená matematická prezentace často slouží k maskování implicitní ideologičnosti a zájmů. A jak zlí jazykové rádi připomínají, především umožňuje mechanizaci produkce dalších tisíců „odborných“ textů mainstreamových ekonomů. A v neposlední řadě slouží k tomu, že náležitě „vědecky“ formulované problémy se záměrně vzdalují z dosahu veřejnosti i volených reprezentantů s poukazy na jejich údajnou techničnost. Ekonomové tak jsou často zbavováni odpovědnosti [27].

Někteří připomínají, že ekonomii nelze chápat jako mravně sterilní vědní disciplínu, neboť lidská činnost je determinována sociálním a kulturním prostředím, v rámci kterého se utvářejí zkušenosti i hodnotový systém, jenž má význam v procesu motivace a rozhodování. Člověk činí rozhodnutí nejen na základě racionality, ale i citů, jenž jsou jeho součástí. Eticky orientovaná motivace je v dílech světových ekonomů obsažena v různých proporcích. Etické otázky vystupují do popředí zejména u těch, kteří se zabývají vývojem ekonomického myšlení a v dílech představitelů sociálně-ekonomických teorií [31]. Ekonomické myšlení starořeckých filozofů a později scholastiků bylo organickou součástí jejich filozofie a etiky, ekonomické problémy byly řešeny v rámci úvah o spravedlivém uspořádání. Merkantilisté a kameralisté posunuli ekonomické myšlení od morálních úvah k praktickým otázkám hospodářské politiky. Význam etického přístupu s dalším vývojem ekonomie prokazatelně poklesl.

A. K. Sen [23] rozlišuje dva poznávací zdroje ekonomické vědy: etický a inženýrský. První tradice začíná u Aristotela, který spojil základní problémy ekonomie s lidskými cíly. Etický přístup chápe etiku jako endogenní faktor ovlivňující hospodářský život zevnitř. K ekonomům, kteří chápali ekonomii ve vztahu k etickým aspektům, řadí Smithe, J. S. Milla, Edgewortha a Marxe. Inženýrský přístup se zrodil až v moderní průmyslové éře. Prostředky k dosahování již předpokládaných cílů hledá na základě jednání jednotlivých subjektů. Etika a etické úvahy jsou zde chápány jako exogenní či dané faktory. Sem řadí Pettyho, Walrase, Cournota, ale také F. Quesnaye a Ricarda. Oba přístupy Sen považuje za významné pro formování ekonomických aktivit. Žádný ekonomický směr či škola se přitom nevyvíjely v čisté podobě. Ve standardním myšlení dnes převládá inženýrská linie, mnohdy potlačující tradici etickou. Při porovnání obou přístupů přitom existuje rovina, ve které se významně odlišují – motivace [3]. Kritizována bývá i eroze morálních hodnot v klimatu založeném na maximalizaci ekonomických zájmů, včetně víry v automatickou harmonizaci [21].

Indický ekonom Sen bývá označován za klíčovou postavu ekonomie blahobytu v poslední čtvrtině 20. století. Rozšířil představu o blahobytu, která postihuje nejen spotřebu, ale taktéž rozvoj lidského potenciálu a příležitosti rozvoje lidí. Právě důležitost rozvoje lidského potenciálu se stala ústředním tématem řady jeho prací. Do teoretického rámce zahrnul i úvahy o svobodě, lidských právech nebo kolektivní racionalitě. Individuální jednání ve vlastním zájmu nepovažuje vždy za zaručený prostředek k dosažení individuálních cílů. Těchto lze mnohdy jistěji dosahovat kolektivním jednáním či ukotvením jednání v morálním kodexu, který je bohatší ve srovnání s tradičním kodexem „merkantilní morálky“. Vedle důvěry a čestnosti obsahuje taktéž altruismus. Lidé respektují vnitřní hodnoty a nejsou pouhými maximalizátory prospěchu. Sen [23] odmítá akceptovat čistě egoistické ekonomické chování jako požadavek na racionalitu. Ekonomické preference zohledňují sociální vazby a důležitou roli sehrává důvěra. Právě nedůvěrou v soudržnost, resp. nedodržení dohod, lze vysvětlovat případy preference pareto-neoptimálních řešení. V uvedeném kontextu A. K. Sen zkoumá analytické základy racionální volby a behaviorálních východisek ekonomických teorií a přichází s řadou námětů do ekonomie chování [31].

Podle Sena by se ekonomie měla soustředit na rozvoj vrozených schopností lidí a rozšiřování možností pro ně spíše než na vyčíslování maximalizace užitku, nebo na úsilí o produkci stále většího množství komodit. Dobře fungující ekonomický systém by měl zlepšovat život většiny lidí. Je kritický k tradiční ekonomii blahobytu a odmítá standardní předpoklady o racionalitě i pareto-optimu jako kritériu ekonomického blahobytu. Jeho článek Nemožnost existence paretovského liberála (Journal of Political Economy, January/February 1970) byl jedním z prvních příspěvků kritických k premisám paretovské optimality. Tedy standardního postulátu, že výsledek trhu je optimální tehdy a jen tehdy, když odchylka od tohoto stavu by znamenala zhoršení situace alespoň pro jeden subjekt. Sen se pokouší o argumentaci směrem, že tato koncepce optimality je daleko méně rozumná, než se obvykle předpokládá. Model maximalizace užitku jednotlivce přitom rozporuje s liberalismem a s přesvědčením, že lidé mohou dělat, co chtějí, pokud nebrání ostatním v tomtéž.

Sen kritizuje standardní pohledy na racionalitu. Odmítá víru, že lidé vždy jednají tak, aby racionálně maximalizovali užitek. I tezi, že pokud budou mít lidé k takovému jednání prostor, povede to k pareto-optimu. Model maximalizace užitku považuje za špatný popis skutečného lidského chování. Sobecké jednání „racionálních bláznů“, podle předpokladů striktní racionality, by totiž nezřídka vedlo k absurdním závěrům a situacím. Dále konstatuje problémy s využíváním pareto-optima jako kritéria blahobytu. Uvádí, že výsledky mohou být sice pareto-optimální, ale přesto katastrofální a společensky nežádoucí (pokud např. je velmi málo bohatých a všichni ostatní hladoví). Věnuje se také otázce, zda je možné, aby nějaká racionální společenská volba zcela vycházela z individuálního uspořádání preferencí. Sen objasnil předpoklady, za kterých lze individuální hodnoty agregovat do kolektivních rozhodnutí. Formuloval pravidla těchto rozhodování, aby byla v souladu s právy jednotlivce.

Namísto utilitaristické analýzy blahobytu jednotlivce Sen navrhuje přístup soustředěný na rozšiřování schopností. Zde blahobyt tkví ve věcech, které mohou lidé dělat. A to zejména ve věcech, které mohou dělat dobře. Blahobyt lidí bude maximální, pokud mohou číst, jíst a volit. Vzdělanost přitom není důležitá kvůli užitku, který přináší, nýbrž kvůli tomu, jakou osobností se člověk stává, pokud umí číst. Jídlo je nutné pro život a zdraví a nemá význam pouze protože lidé jedí rádi. A lidé nevolí kvůli zvýšení svého prospěchu, nýbrž že si cení určitého politického systému, politických aktivit a hodnot, včetně demokracie. Důležitou součástí lidského blahobytu je taktéž počet možností, které lidé mají a svoboda výběru mezi nimi. Větším výběrem je možné blahobyt zvýšit, i když spotřebitel více zboží přitom nezíská.

Vztah mezi preferencemi a jednáním nazírá Sen obráceně než standardní ekonomové. Preference neurčují jednání člověka. Odmítá, že si lidé cení negramotnosti a proto zvolí, že se nebudou učit číst. Uvádí, že spíše si negramotní preference své přizpůsobují a vzdělání si necení. Podle tradiční optiky lze k maximalizaci prospěchu, v souladu s individuálními preferencemi, přispět, když negramotné nebudeme ke čtení nutit. A. K. Sen však vzdělanost považuje za faktor zvyšování blahobytu, neboť rozšiřuje dostupné příležitosti lidí a zvětšuje jejich schopnosti. Taktéž na rozvoj aplikuje přístup zohledňující rozšiřování schopností. Rozlišuje ekonomický růst (ve smyslu výroby více věcí, bez ohledu na producenty a spotřebitele) a rozvoj – jako rozšiřování schopností lidí. Růst zvyšuje výstupy a příjmy na hlavu. Rozvoj zlepšuje životní podmínky a vyhlídky ohledně gramotnosti, zdraví a vzdělání. Z lidí činí součásti společnosti a plnohodnotné osobnosti. Při volbě rozvojových zemí doporučuje orientaci na rozvoj lidského potenciálu. Podle zvyšování gramotnosti i optimistických životních vyhlídek a zvětšování příležitostí lidí hodnotí taktéž úspěch rozvíjejících se ekonomik [31].

Odkaz samotného „otce ekonomie“ A. Smitha je dodnes předmětem četných diskuzí a obdivu. Nelze však přehlížet dobovou podmíněnost díla, ani fakt, že různé interpretace si nezřídka berou pouze to, co se jim hodí. Jeho „první návrat“ je spojován s nástupem a rozmachem neoklasické ekonomie na přelomu 19. a 20. století. Dynamické prvky, historický čas, úvahy o perspektivách vývoje kapitalismu či mnohé další aspekty však tato logicky opouští. Ostatně i kritický Veblen posměšně nazval Marshalla a další „neoklasiky“, neboť pouze mechanicky přebírají „neviditelnou ruku“ a v tradičním duchu interpretovanou přirozenou podstatu člověka. O „druhém návratu“ se hovoří v kontextu neokonzervativní ekonomie 70. a 80. let 20. století. Smithova kritika merkantilismu a monopolů ovlivnila chicagskou školu [31], dobové úvahy o vládě v mnohém teoretiky veřejné volby, inspirace zde nachází škola racionálních očekávání, nebo neorakušané se „spontánním řádem“ [16]. Zapomínat přitom nelze ani na interpretace značně odlišné. Smith byl ceněn např. Marxem a anglická klasická škola politické ekonomie (v čele s teorií pracovní hodnoty) představuje jeden z klíčových ideových zdrojů marxismu [31].

Nedocenění průkopníci Cournot, Thünen a Gossen

Tradičně bývá zdůrazňován originální a průkopnický přínos Cournota, Thünena a Gossena z první poloviny 19. století. Tito však příliš neoslovili své součastníky, nevybudovali ještě ucelený systém nové ekonomické vědy a jejich ekonomické úvahy byly „objeveny“ neoklasickými teoretiky mezního užitku, mezní produktivity a ekonomické rovnováhy až o několik desetiletí později [1], [24].

Francouzský matematik a filozof Antoine Augustin Cournot (1801–77) je označován za průkopníka matematické ekonomie a významného předchůdce neoklasiky, zejména teorie firmy. Dobově proslul pracemi z teorie pravděpodobnosti, usiloval o aplikaci matematiky na ekonomické problémy a jako předchůdce ekonometrie o empirickou testovatelnost teorie trhů i cen. Klíčové dílo Recherches sur les principes mathématiques de la théorie des richesses (Zkoumání matematických principů teorie bohatství, 1838 [2]) přináší do ekonomie diferenciální počet, s aplikacemi na chování firmy. Úvahy ohledně matematické analýzy poptávky a nabídky, aplikace marginalistického přístupu k firmě či tržních struktur a rovnováhy byly doceněny až později a navazovala na ně řada klíčových autorů (Marshall, J. V. Robinsonová aj.). Matematický přístup (1838) tehdejší ekonomy neoslovil a Cournot později výklad zjednodušil a aparát redukoval (Principes de la théorie des richesses, 1863, Revue sommaire des doctrines économiques, 1877). Vedle Marshalla ovlivnil také Walrase, ale – ač výborný matematik – Cournot se problému celkové ekonomické rovnováhy vyhnul. Kritické hlasy někdy připomínají Cournotovo přílišné soustředění na techniky analýzy a podcenění aplikací na dobově aktuální problémy [6].

V použití matematiky nebyl Cournot zcela první a již navazoval na pokusy aplikovat matematiku na řešení společenskovědních a ekonomických otázek u francouzského matematika, filozofa a politika – osvícence M. J. A. N. C. M. de Condorceta (1743–94). Vedle Cournota lze za předchůdce moderní ekonometrie považovat i Jevonse či H. L. Moora. Také dnes populární teorie her, která byla již třikrát oceněna tzv. Nobelovou cenou za ekonomii (1994, 2005, 2007 [27]), má historické předchůdce a průkopníky. Počátky úvah o herních strategiích jsou vztahovány již k létům 1713 (J. Waldegrade s metodou v karetních hrách), 1738 (Bernoulli) nebo 1921 (E. Borel s aplikacemi na vojenství).

Jednou z ústředních tendencí moderní ekonomie je matematizace a formalizace, u mikroteorie ústící do dnešní axiomatické podoby. Základ transformace tzv. marshallovské ekonomie proběhl cca během první poloviny 20. století. Hovoří se o formalistické revoluci, probíhající a populární zejména v USA. Tzv. marshallovská ekonomie představuje pokus o nalezení kompromisu mezi formalistickým a historicko-společenským přístupem, za což byla kritizována z obou stran. Ve standardní linii převážil formalistický trend s matematickými přístupy, logikou a jazykem [1]. Ne všichni velcí neoklasičtí autoři však matematické metody považovali za nutnou a nejvhodnější formu analýzy. Marshall, resp. Pigou používal matematické zkratky a matematické modely považoval za zdroj inspirace, nikoli za ekonomickou teorii samu o sobě. Kolem II. SV se však matematická ekonomie rozvíjí jako svébytný přístup s „misionáři“ typu přírodních vědců a inženýrů, kteří přinášeli „osvětu“ (R. A. K. Frisch, T. Ch. Koopmans, J. Tinbergen, M. F. Ch. Allais). Významné místo zaujímají Arrow, Debreu či Samuelson, označující matematiku „za jazyk“. Matematické techniky a formy dnes mohou určovat podstatu a obsah ekonomie jako vědy. Ostatně tzv. Nobelova cena za ekonomii (nemající s testamentem A. Nobela nic společného) bývá kriticky označována za náhradu absentující ceny za matematiku [27]. Tradičním odpůrcem matematiky je rakouská tradice, kdy C. Menger nezpochybňuje jisté přednosti matematiky ohledně popisných účelů, ale konstatuje, že neumožňuje proniknout k podstatě [16].

Samotný Cournot zaměřil pozornost na mikrooblast tvorby tržních cen. Je mu připisováno prvenství v načrtnutí klesající křivky poptávky, kdy poprvé použil funkce poptávky a nabídky i cenové elasticity. Na rozdíl od moderního pojetí v duchu Marshalla [18] však umístil, jako v matematice, cenu coby nezávisle proměnnou na horizontální osu [20]. Rovnovážnou cenu vztáhl k bodu, kde se nabídka rovná poptávce, včetně dopadů pro změny cen při nerovnostech. U firem uvažoval maximalizaci zisku, sestrojil funkci mezního příjmu i základní modely tržních struktur (monopolu, oligopolu, dokonalé konkurence). Odlišil fixní a variabilní náklady, vymezil mezní náklady a mezní výnosy (příjmy) a maximum zisku vztáhl k jejich rovnosti. Odtud firma stanoví optimální výstup a při určení ceny vyjde z křivky poptávky. Stanovil charakteristiky struktur v průmyslu u monopolu a dokonalé konkurence. Do učebnic vstoupil analýzou cenového chování trhů s dvěma firmami (Cournotovo řešení duopolu, resp. Nashova–Cournotova rovnováha). Zkoumal mezinárodní ceny a ceny zahraničních měn, včetně konsekvencí pro arbitráže tlačící ceny zboží i měn po celém světě na stejnou úroveň (1838).

Německý odborník na zemědělství Johann Heinrich von Thünen (1783–1850) je označován za průkopníka prostorové ekonomie a klíčového předchůdce doktríny mezní produktivity. V práci Der isolierte Staat in Beziehung auf Landwirtschaft und Nationalökonomie (Izolovaný stát ve vztahu k zemědělství a národnímu hospodářství, 3. díly, 1826, 1850, 1863 [39]) modelově zkoumal prostorové rozmístění zemědělské výroby s návazností na teorii renty u Ricarda. Aplikoval princip klesajících výnosů na všechny výrobní faktory a jako první dospěl k formulaci koncepce mzdy a úroku na základě mezní produktivity. Princip klesajících výnosů, jako zákon klesající výnosnosti kapitálových vkladů do fixního množství půdy, figuruje jako jeden z pilířů systému Ricarda, který s jeho pomocí objasňuje pozemkovou rentu [31]. Princip používá již Malthus (dříve byl vyložen Turgotem, 1766), při objasnění diferenciální renty jej formuloval E. West (1815). Princip klesajících výnosů (později označených za mezní) byl aplikován na zemědělství (Seniorem), průmysl (Edgeworthem), resp. na všechny faktory (Thünenem). Postupně byl rozpracován až do moderních podob zákona klesajícího mezního produktu, resp. proměnných proporcí (Clarkem, Wicksellem aj.) v rámci doktríny mezní produktivity, včetně řady slavných diskuzí a zásadních sporů o její základní postuláty [31].

Thünen vytvořil teorii lokace a posléze přijatelnou mikroteorii, ve které jsou ekonomická rozhodnutí a ohodnocení uskutečňována pomocí mezních veličin v modelu omezené optimalizace. Patří k průkopníkům marginalismu, kdy využívá mezních veličin při hledání rovnovážných hodnot. K vyřešení ekonomických problémů si vypůjčil postupy fyzikálních věd, především použití diferenciálního počtu, a dnes bývá považován za otce komparativního statického přístupu [7]. Thünen formuloval princip mezní produktivity pro alokaci faktorů ve výrobě a pro rozdělování i princip vyrovnávání mezních produktů (kdy je celkový produkt z daných zdrojů maximální). Problematické jsou některé aplikace – např. tzv. přirozené mzdy mající zmírnit vykořisťování dělníků při určení mezd mezním produktem. Jeho kniha ale zapadla a principy byly využity až Clarkem (1899) či Marshallem. Thünenův model rozmístění zemědělských výrobců (1826) reprezentuje počátky teorie lokalizace, rozvíjené moderní teorií struktury měst (W. Alonso, H. Richardson) aj.

Ke klíčovým předchůdcům neoklasiky náleží pruský úředník a soukromý učenec Hermann Heinrich Gossen (1810–58), který celoživotně marně usiloval o akademické uznání a docenění převratnosti své koncepce, kterou srovnával s významem díla M. Koperníka [24]. Úřednická kariéra Gossena, křtěného Heinrich Wilhelm Joseph Hermann, nezajímala a teprve dědictví mu umožnilo zbavit se tlaku této dráhy [12]. Reprezentuje tzv. rýnský radikalismus ovlivněný francouzským osvícenectvím i utopickými socialisty [15]. Rozpracoval filozofii a koncepci mezního užitku za pomoci matematického aparátu v Entwicklung der Gesetze des menschlichen Verkehrs, und der daraus fliessenden Regeln für menschliches Handeln (Odhalení zákonů lidských vztahů a z nich vyplývajících pravidel lidského jednání, 1854 [11]). Práce však pro specifický sloh i strukturu a matematický aparát čtenáře odrazovala a nesetkala se ani s malým ohlasem, který dobově provázel díla Cournota a Thünenena – po peripetiích byla připomenuta až Jevonsem a Walrasem [12]. Někteří Rakušané (Menger) však Gossenovo prvenství neuznávali, ani neoperovali s třetím Gossenovým zákonem [16], [31].

Gossen analyzoval lidské chování s pomocí prvků utilitarismu, spotřebního přístupu a matematické metody. Naznačil užitkovou funkci a anticipoval principy optimální alokace na moderních marginalistických základech. Rozlišoval různé statky, velikost hodnoty (jako subjektivního soudu) vztahoval k „uspokojení z poslední jednotky“ (resp. meznímu užitku jako pojmu zavedenému později F. Wieserem) a principy mezního užitku aplikoval na racionální spotřebitelský výběr i náklady. Gossenovo dílo obsahuje řadu dalších originálních postřehů [14], [15]. Gossen se obrátil na fyziku aj. vědy, aby odstranil „zmatek, ve kterém se ekonomie v současnosti nalézá“ [11]. Funkce užitku vztahuje spíše k času nežli k množství, což je staví mimo striktní neoklasický rámec, ale jeho originalita v užití matematiky a diagramů k vysvětlení principů omezené maximalizace byla pozoruhodná. Při propojení díla Thünena a Gossena se lze dostat k ucelené neoklasickou teorii optimální alokace [7].

Základní principy koncepce mezního užitku byly nazvány Gossenovými zákony (Wieserem, 1903). Byly koncipovány jako principy lidského chování, resp. uspokojování potřeb a jejich původní formulace (včetně grafického znázornění) není totožná s moderními učebnicovými interpretacemi. Prvním (zákonem klesajícího mezního užitku) je princip „nasytitelných potřeb“, kdy s nasycením potřeby stupeň požitku klesá – klesá přírůstek pociťovaného užitku z dalších přírůstků statku. Při opakovaném uspokojování téže potřeby je již počáteční užitek nižší. Další vlastnost užitku spočívá v tom, že čím je větší přestávka v uspokojování potřeby, tím větší je pociťován užitek. Ekonomové tento aspekt zanedbávají, ale operuje s ním psychologie. Klesající mezní užitek naznačili Bernoulli či Bentham, ale autorství principu vyrovnání mezních užitků (druhý zákon) – věty o racionální spotřebitelské volbě – je připisováno Gossenovi. Třetí zákon („ne-užitku práce“) řeší, kolik práce bude člověk nabízet, aby získal statky. Požitek z poslední jednotky statku vyráběného individuem, vztažený k pracovní době, je roven újmě pociťované z této dodatečné jednotky práce. Formulován je princip újmy jako negativního užitku, kdy bude nabízeno množství práce (maximalizující celkový užitek), při kterém se mezní užitek statků (získaných prací) rovná mezní újmě z práce.Tuto oblast moderně rozvíjí G. S. Becker [31].

Další předchůdci neoklasických přístupů v 19. století

Počátek neoklasické ekonomie bývá tradičně vztahován k roku 1871. Charakteristické principy jako marginalismus, větší matematizace ekonomie, subjektivismus teorie užitku či statická analýza efektivní alokace i mnohé techniky však byly objeveny a používány již dříve. Řada autorů různých národností přispěla k vytváření moderních mikroprincipů a nástrojů [6]. Jejich přínosy jsou však mnohdy roztříštěné a izolované. Uváděno bývá, že z řady vystupují Thünen, Gossen, Cournot a taktéž A. J. E. J. Dupuit. U nich lze objevovat neoklasickou analýzu – vyjádřenou verbálně, graficky, nebo matematicky – v čisté a originální podobě [7].

Dupuit, Cournot a Gossen zavedli klesající křivku poptávky založenou na ekonomické racionalitě a nákladech a užitcích. Dupuit a Gossen použili mezní užitek jako základ k vysvětlení změn výnosů. Dupuit zkoumal principy spotřebitelského přebytku a ohodnocení prospěchu v podmínkách různých tržních struktur. Autoři dospěli i k principům maximalizace při různých omezeních. Gossen nalezl individuální rovnováhu podléhající výdajovému omezení při rovnosti mezních užitků. Thünen hovořil o volbě vstupů založeném na mezní produktivitě, zatímco Gossen se zabýval volbou faktoru práce založenou na produktivitě. Cournot a Dupuit pojednávali o elasticitě, leč pod jiným názvem. Gossen také konstruoval modely směny založené na úvahách o užitku, Dupuit vytvořil model mezinárodní směny založený na obdobích přizpůsobování podobných Marshallovým – tj. krátké a dlouhé období. Cournot, Dupuit a Gossen vytvořili rámec tržní rovnováhy zasazený do analýzy nabídky a poptávky. Cournot a Dupuit ukázali, jak tento rámec pokládá základy principům maximalizace zisků monopolů i konkurentů a Dupuit později diskutoval podmínky a důsledky cenové diskriminace. Cournot vytvořil teorii oligopolu a duopolu se vzájemnou závislostí a Dupuit aplikoval teorii na kvalitativní diferenciaci produktu na trzích. Thünen a Dupuit objasnili ekonomický význam času, technologie, prostoru a vlastnických práv [7].

R. B. Ekelund a R. F. Hébert [6], [7] dokladují několik závěrů. Konstatují existenci značné kontinentální převahy ve vývoji „nových“ témat, kde kvantitativně dominovaly příspěvky německé a italské. Dále uvádějí že, stejně nebo i více nových analytických technik vzešlo od praktiků typu inženýrů, zemědělců či obchodníků, ve srovnání s akademiky. Např. Thünen byl zemědělec, Gossen spolupracovník soudce a podnikatel, Lardner astronom a inženýr, Whewell a Cournot matematici, Condillac a Genovesi zase duchovní apod. Připomínají taktéž, že ekonomická teorie není matematikou, ale ani naopak. Např. Gossen byl průměrným matematikem, nicméně spoluvytvořil moderní diagramatickou ekonomii. Nové pohledy na ekonomii byly někdy vyjadřovány pomocí matematických nástrojů, ale také často verbálně nebo graficky a teprve později převedeny do matematiky. A jako poslední konstatují fakt, že kromě Dupuita, žádný z „pra-neoklasických“ autorů nesdílel Marhallovskou vizi ekonomie coby „motoru vědeckého zkoumání“ [7].

Ve Velké Británii lze ve výše naznačeném kontextu vystopovat příspěvky obsahující zárodky matematické a grafické analýzy (Whewell, Lardner), marginalistické koncepce hodnoty (Lloyd), resp. rozdělování (Longfield), analýzy poptávky a nabídky (Longfield), koncepce monopolů (Lardner) atd. Marginalistické přístupy jsou používány i u R. Jenningse (1855), nebo australského ekonoma irského původu W. E. Hearna (1864) aj. Opomenout nelze ani přínos J. S. Milla [19], coby významného „pra-neoklasika“ aj.

William Whewell (1794–1866) aplikoval matematiku na ricardiánskou ekonomii v roce 1829 a následujících letech (Mathematical Exposition of Some Doctrines of Political Economy, 1829–50). Ekonomické studie založil na dvou představách: že matematika by mohla učinit ekonomii jednodušší, čistší a systematičtější, a že by se takto dalo předejít utváření špatných závěrů z předpokladů, které již byly vytvořeny. William Forster Lloyd (1794–1852) přednášel v období 1832–37 na Oxfordu a vykládal teorii hodnoty založenou na principech mezního užitku. K dílům náleží A Lecture on the Nature of Value (1834) a Lectures on Population, Value, Poor Laws and Rent (1848). Mountifort Longfield (1802–84) vyložil na Trinity College v Dublinu obdobné myšlenky. Jeho přednášky (Lectures on Political Economy, 1834), obsahují mnohé z teorie nabídky a poptávky, analýzy užitku i teorie mezní produktivity v oblasti rozdělování. Jeden z nejvýznamnějších přínosů je spojen s Dionysem Lardnerem (1793–1859), astronomem a železničním inženýrem. Kniha Railway Economy (1850) přináší připomínky týkajícími se „neoklasické“ teorie firmy, zvláště cenové tvorby dopravních služeb, chování jednoduchých a diskriminujících monopolů, polohy firem a teorie maximalizace. Lardner vymyslel grafický model, který obsahuje poptávkovou křivku, ačkoli žádnou explicitně nenačrtl [7].

Uvedené izolované přínosy ještě nezakládají školu v obvyklém slova smyslu, ale demonstrují, že určité stavební kameny byly položeny v Británii již nedlouho po smrti A. Smithe. V první polovině 19. století ještě pokračovalo „překrývání“ s klasickou školou, ale mnozí britští autoři již zdůrazňovali prvky ekonomické teorie, jako matematické modely a marginální analýzu, které se staly součástí základů pozdější neoklasiky. Proces vytváření a shromažďování nástrojů započal, ale zatím se neobjevila žádná vedoucí a syntetizující síla [7].

Francouzské přínosy neoklasice lze vystopovat až do 18. století. Ètienne Bonnot de Condillac (1714–80), La commerce et le gouvernement considérés relativement l´un à l´autre, 1776) vytvořil subjektivní teorii hodnoty již v roce 1776. Kritizoval školu fyziokratů a spolu s F. Galianim (1751, [8]) náležel k prvním novodobým teoretikům subjektivní hodnoty. Technik a ekonom Achylle-Nicolas Isnard (1749–1803), Traité des richesses, 1781 aj.) usiloval o aplikaci matematického přístupu na problémy rovnováhy, kapitálu, peněz či zahraniční směny a ovlivnil teorii celkové ekonomické rovnováhy Walrase. Otcem L. M. E. Walrase byl ekonom A. A. Walras (1801–66) prosazující matematické nástroje v ekonomii (1831 aj.). Teorii poptávky zdokonaluje Germain Garnier (1754–1821) roku 1796 a J. B. Say (1828), na což navazuje Dupuit. Koncept užitku rozpracovává Charles Minard (1781–1870) a A. A. Cournot v roce 1838 [2] prakticky vytváří moderní teorii firmy atd.

Ekonomicko-inženýrská tradice se nejvíce realizovala v pracích Dupuita [7]. Inženýr a technik Arsène Jules Etienne Juvenal Dupuit (1804–66) se zabýval výstavbou silnic a kanalizací a přispěl i do oblasti hydrogeologie. Jako ekonomický samouk studoval např. výši poplatků za průjezd mostu (1844). Odlišil užitek celkový a mezní, kdy dospěl ke klesajícímu meznímu užitku, jehož křivku poprvé ztotožnil s poptávkou. V textech (De la mesure de l´utilité des travaux publics, 1844, La liberté commerciale, 1861 aj.) naznačil základy užitkového pohledu na poptávku, moderního nákladově-prospěchového přístupu k trhům a grafické analýzy. Při měření společenského prospěchu plynoucího z veřejných prací a statků předznamenal tzv. relativním užitkem koncepci spotřebitelského přebytku Marshalla. Nezabýval se ale stranou nabídky ani tržní rovnováhou. Bývá mu připisován objev principu cenové diskriminace a náleží k předchůdcům moderní ekonomie síťových odvětví a ekonomie podniků veřejných služeb [40]. Byl propagátorem laissez-faire, včetně svobodného obchodu.

Nejenom v neoklasice je patrný odkaz otce sociologie I. M. A. F. X. Comta (1798–1857). Dějinný vývoj systematizoval do zákona tří stadií, kdy myšlení ve všech oblastech prochází stadiem teologickým, metafyzickým a vědeckým – pozitivistickým. Pozitivistická filozofie a metoda i úsilí o univerzalizaci poznání ovlivnilo i ekonomickou vědu. Jeho ideje propagoval (ale plně nepřijal) Mill [19], provázanosti společenských jevů si cenil Marshall (1885), i přes odmítání souhrnné společenské vědy. Pozitivismus v různých podobách ovlivnil metodologii ve 20. století, včetně T. Hutchisona (1938) aj. a především M. Friedmana (1953). Stopy zanechal u operacionalistické metodologie Samuelsona či sofistikovaných ekonometrických modelů. Modernistické, pozitivistické tendence jsou stále patrné v ekonomii „hlavních proudů“ a jsou kritizovány alternativními koncepcemi. Pozitivismus samotného Comta kritizuje např. Hayek [16]. Připomínán bývá také Comtův utopismus a „velekněžské“ ambice, bezmezná víra v pokrok, historismus, elitářská představa reorganizace společnosti či údajně totalitářská vyústění jeho díla.

Z amerických příspěvků je uváděn An Essay on the Laws of Trade in Reference to the Works of Internal Improvement in the United States (1839) inženýra Charlese Elleta (1810–62) s rozpracováním matematických přístupů k monopolu, cenové diskriminaci, duopolu, optimalizaci vstupů atd. Bývá konstatováno, že až na výjimku v osobě Elleta se američtí autoři během 19. století za evropskými opozdili. Ellet studoval v Paříži a přinesl francouzský styl ekonomické analýzy na americké břehy. Jeho kniha z roku 1839 byla dlouho přehlížena, nicméně někteří dnes hovoří o „inkubátoru neoklasických myšlenek“ [7]. Tématem zde je, že obchodní rozhodnutí by měla být založena na principech odvozených od matematiky. Ch. Ellet rozvíjí řadu nových analytických nástrojů, včetně matematických modelů monopolu a cenově diskriminujících firem, teorie volby optimálního vstupu i vstupů, modelu duopolu atd.

U německy psaných příspěvků je také možno jmenovat mnohé autory různých profesí (inženýři, právníci, agronomové, učitelé, statistici aj.). Objevují se jména: C. Kröncke (1771–1843), G. Hufeland (1783–1851), K. H. Rau (1792–1870), F. B. W. Hermann (1795–1868), W. G. F. Roscher (1817–94), H. K. E. Mangoldt (1824– 68), K. G. A. Knies (1821–64), P. Mischler (1824–64) či A. E. F. Schäffle (1831–1903). Někteří (Roscher, Knies aj.) jsou řazeni ke specifickému nacionálnímu směru v politické ekonomii – německé historické škole. Jejich díla však obsahují i zárodky prvků neoklasického systému (teorie cen, hodnoty, rovnováhy, poptávky aj.), a to nejen v reakci na spory se subjektivistickými Rakušany [31].

Subjektivní tradice v německé ekonomii bývá odvíjena od Hufelanda (1807) a pokračuje řadou osobností před Mengerem [7]. Rau (1826), autor známých učebnic první poloviny devatenáctého století, trval na tom, že se všemi cenami by se mělo operovat ve stejném poptávkově-nabídkovém rámci a roku 1841 nakreslil křivky poptávky a nabídky. Hermann (1832) se používal přístup alternativních nákladů u poptávky a předvídal postup oceňování vstupů později vyložený Mengerem. C. W. Ch. Schüz (Grundsätze de National-Oeconomie, 1843) rozšířil Hermannovu analýzu rozpracováním teorie výpočtu ceny faktorů založené na hodnotě mezního produktu. Roscher (1854) rozebírá ve své učebnici, která časem nahradila učebnici Rauovu, teorii nekonkurenční cenové tvorby a hájí subjektivní teorii hodnoty. Knies (1855) vložil princip klesajícího mezního užitku do jádra teorie hodnoty. Mangoldt (1855, 1863) vypracoval užitečnostní základy poptávky a rozvinul dílčí ekonomickou rovnováhu, matematickou teorii cen, která překonala Cournota. Mischler (1857), učitel Mengera, obhajoval užitečnost jako měřítko ekonomického bohatství a předvídal rovnovážně-mezní princip užitečnosti. Schäffle (1867), Mengerův předchůdce na Vídeňské univerzitě, zdůrazňoval subjektivní ohodnocení a kauzální vztah obdobně jako samotný C. Menger [7]. Vrcholné německé průkopnické příspěvky jsou však spojeny s Thünenem [39] a Gossenem [11].

Jeden z méně známých představitelů rakouské ekonomické školy Emil Sax (1845–1927) se narodil v dnešním Javorníku. V období 1879–93 byl profesorem ekonomie na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě, kde působil také např. Wieser (1884). Sax komplexně zkoumal ekonomii dopravy (1878–79), problémy síťových odvětví [40], podniky veřejných služeb či teorii veřejných financí, kam aplikoval subjektivní teorii hodnoty (1884).

Zcela opomenut by neměl zůstat ani přínos českého filozofa, matematika, politika a prvotního národohospodáře G. F. A. von Buquoye (1781–1851). V práci Die Theorie der Nationalwirthschaft. Nach einem neuen Plane und nach mehrern eigenen Ansichten dargestellt (1815) se pokusil o systematický výklad národního hospodářství v českých zemích [31]. Obsahuje náznaky možností aplikací matematické analýzy (volby optima na základě diferenciálního počtu, klesajících výnosů a rostoucích nákladů atd.).

U Italů se objevují autoři jako Cesare Bonesana Beccaria (1738-94) a zakladatel tzv. neapolské školy Antonio Genovesi (1712–1769). Beccaria byl právníkem, matematikem a ekonomem, Genovesi byl filozof, spisovatel a ekonom. Dále bývají připomínáni P. Verri (1728–97), L. M. Valeriani (1758–1828), F. Fuoco (1774–1841), P. Rossi (1787–1848), G. Boccardo (1829–1904) nebo F. Ferrara (1810–1900). A to s různorodými příspěvky ohledně zárodků matematického a utilitaristického přístupu, zkoumání poptávky, rovnováhy, teorie hodnoty, cen aj. Koncepci hodnoty založené na užitku a vzácnosti originálně rozvíjí F. Galiani (1751), který stal „otcem italského neoklasicismu“ [7]. Založil teorii hodnoty na užitku a nedostatku, stanovil rovnováhu jako výsledek závislosti ceny a množství a vyřešil paradox hodnoty ještě předtím než ho A. Smith formuloval. Beccaria (1751, 1771) považuje užitek za princip ekonomického jednání, předvídá moderní indiferenční analýzu a bojuje za matematické metody v ekonomickém šetření. Genovesi (1765) předznamenává ekonomii blahobytu a odvozuje hodnotu od poptávky, kterou zakládá na konceptu mezního užitku. Verri (1760, 1771) nabízí koncepci ekonomické rovnováhy založenou na „výpočtu potěšení a bolesti“. Vytváří poptávkovou křivku stálých výdajů a tvrdí, že nabídka a poptávka určují všechny ceny, včetně úroku [7].

Valeriani, Fuoco, Rossi, Boccardo a Ferrara v této italské tradici pokračují i v 19. století. Schumpeter tvrdí o Valerianim (1806), že „by mohl učit Seniora a Milla jak zacházet s funkcemi nabídky a poptávky“ [24]. Fuoco (1825–27) obhajoval subjektivní teorii hodnoty a rozvinul myšlenku, že „veřejné štěstí“ je stav rovnováhy. Rossi (1840) předložil subjektivní teorii hodnoty na univerzitě v Paříži a ovlivnil např. Dupuita. Boccardo (1853) vysvětloval tržní ceny jako poměr směny, jako výsledek nabídky a poptávky. V kontextu svých argumentů o efektu nižších cen na požadované množství předvídal princip elasticity, který zpopularizoval později Marshall. Ferrara (1856–58) vytvořil sofistikovanou teorii hodnoty založenou na psychologicko-nákladově-výnosových úvahách [7].

Otázkou zůstává, jaké zdroje Alfred Marshall použil pro sepsání přelomových Principles [18], a jak se o nich dozvěděl. Podle svého vlastního svědectví Marshall četl Cournota v roce 1868; Thünena, Hermanna, Roschera, Raua a Mangoldta kolem roku 1869–70; Jenkina v roce 1870; Jevonse v roce 1871 a Dupuita v roce 1873, nebo později [7]. Angličan Henry Charles Fleeming Jenkin (1833–85) přitom náleží k dalším pionýrům „inženýrských“ přístupů v ekonomii (kniha Graphic Representation and other Essays on Political Economy, 1887, resp. zmiňovaný příspěvek The Graphic Reprezentation of the Laws of Supply and Demand z roku 1870). Někteří uvádí, že Marshall rámcovou strukturu svých Principles převzal od dřívějších německých autorů. Pravděpodobně měl taktéž určité povědomí o řadě dalších „pra-neoklasicích“. Do jaké míry však tyto aj. vlivy poznamenaly jeho vlastní tvůrčí myšlení je velmi těžko zodpověditelné. Je ale známo, že samotný Marshall vlastní přispění za příliš revoluční nepovažoval.

Marshall vyjádřil přesvědčení, že ekonomie je oblastí pro vědecké zkoumání a poukázal na shody ekonomie a všech ostatních věd [18]. Ačkoli se zaměřil na statickou rovnováhu, koncept vypůjčený z fyziky, zamítá jednoznačnou analogii mezi zákony fyziky, astronomie nebo mechaniky a ekonomie. Místo toho srovnával ekonomii s meteorologií. A to s paralelami o ekonomii a přílivu, kdy zákony ekonomie by se měly porovnávat spíše se zákony přílivu a odlivu nežli s jednoduchými a přesnými zákony gravitace [18]. Marshall měl povědomí o Jevonsovi, který taktéž zmínil příliv v pojednání o ekonomické metodě. W. S. Jevons však nakonec přijal „tvrdší“ pohled na ekonomickou vědu. Základními rysy jeho Teorie politické ekonomie (1871) se stala hédonistická filozofie, teze o hodnotě plně založené na užitečnosti a matematická metoda [1]. Marshall taktéž připomínal, že ekonomické mechanizmy operují v neuspořádaném prostředí komplikovaných faktorů, takže to nejlepší, co můžeme očekávat od ekonomické analýzy je to, že zachytí tendence způsobené změnami jednoho nebo druhého faktoru [7]. Takto Marshall přijal matematické modely a teorii statické rovnováhy jako užitečné principy, které mohou napomoci pochopení fungování trhů. Trval ale na tom, že tendence určované vlastním zájmem, racionálním lidským chováním, přinášejí předvídatelné výsledky pouze v omezených hranicích „rušivých příčin“, které musí být prozkoumány jedna po druhé užitím předpokladu ceteris paribus.

A. Marshall byl uznávaný teoretik a taktéž je podstatné, že se nalézal ve středu „syntetizační komunity“ [7]. Tvořil teoretické nástroje s jednoduchým účelem, udělat z ekonomie „motor pohánějící vědecké bádání“. Zavedl nové nástroje ekonomického zkoumání do toho, co se později stalo tzv. neoklasickým paradigmatem. Marshallovská metoda, která kombinuje induktivní teorii a deduktivní empirismus se stala nakonec hybnou silou pro rozvoj ekonometrie i pro moderní ekonomickou praxi [31]. Marshall připouští induktivní i deduktivní přístupy. Jeho metody jsou však odlišné od Thünena či Cournota –přebírá jejich teorie, ale nikoli metodologie. Thünen se ani příliš nepokusil zasadit svoji teorii do přesného metodologického rámce. U Cournota bývá připomínán značně rozkolísaný postoj ke statistice. Je všeobecně považovaný za předchůdce ekonomické statistiky, nicméně výslovně zamítal empirismus v ekonomické vědě [7].

Ekonomickou vědu jako kombinaci teorie a empirismu však předvídal Dupuit. Od začátku ekonomického bádání Dupuit (1844) kombinoval empirismus – hypotetické nebo skutečné pozorování – s poptávkou, tvoříce skutečné odhady poptávkových křivek a spotřebitelského přebytku. Vedle empiricky založených poptávkových křivek nabídl i jiné příklady faktických poznatků, a vkladů do ekonomie, zahrnující analýzy mostů (1844), kamenných lomů a kanálů, populace (1865) či distribuce vody (1865). Tato pojednání naznačují využití moderních vědeckých metod – teoretizování, testování i reformulování „chybějících“ prvků v originální teorii [7]. V diskuzi o užitečnosti matematické abstrakce k řešení ekonomických problémů ve výzkumu upozorňoval, že pro složitost ekonomických jevů je vyžadována empirická verifikace k obohacení a zformování „prozatímních zákonů“ (1861). Dokladováno někdy bývá, že Marshall převzal mnoho myšlenek právě Dupuita, ať již vědomě či nevědomě. Hlavní význam Marshalla pro ekonomickou vědu pak autoři nespojují ani tak s originalitou jako myšlenek, jako se „schopností přesvědčit většinu oboru o účinnosti nového paradigmatu“ [7].

Nicméně nutno závěrem připomenout, že A. Marshall a jeho cambridgeská škola nebývají vždy považováni za nejtypičtější představitele neoklasické ekonomie. S Marshallem neoklasika i marginalistická revoluce definitivně vítězí. A Marshall tradičně bývá označován za klíčovou i nejznámější postavu její první vývojové etapy. Tradiční neoklasický teoreticko- metodologický systém však přitom v mnohém přesahuje. A možná by ani příliš nesouhlasil s tím, jak byla ve 20. století „marshallovská ekonomie“ transformována, rozvíjena a posunuta do moderních podob nejen standardní mikroanalýzy [1] aj. Jako typičtější a „čistší“ neoklasik se jeví především Walras (a následná škola celkové rovnováhy), jehož popularita však přichází později [31].

Předchůdci moderních neoklasických koncepcí ve 20. století

Za předchůdce či průkopníky neoklasické ekonomie jsou obvykle označováni autoři působící před rokem 1871. Zcela opomíjena by však neměla být ani role autorů pozdějších, často stále méně známých či nedoceněných, kteří významně předznamenali mnohé soudobé standardní modely. Jejich řazení je však často problematické, stejně jako samotné označení za předchůdce neoklasiky (srov. [1], [14], [24], [31]).

Lze však připomenout např. oblast modelování ekonomického růstu. Předchůdcem neoklasických teorií je model anglického ekonoma a matematika Frank Plumpton Ramseyho (1903–30), který dochází v roce 1928 k obdobným závěrům jako později R. M. Solow [31]. Na základě mikrooptimalizace načrtl různé varianty modelu s cílem určit optimální míru národních úspor na základě maximalizace užitku reprezentativního jedince. Ramsey proslul také vkladem k roli matematických očekávání v ekonomii (1926) a analýzou optimálního zdanění (1927).

Je možné vystopovat další předchůdce moderních teorií růstu, resp. ekonomicko-matematické analýzy nejenom v této oblasti. Jde o Sověty N. D. Kondratěva či G. A. Feldmana (1928), označovaného za předchůdce keynesovského Harrod-Domarova modelu v kontextu rozpracování plánování [31]. Mnozí se zde však odkazují již na koncepce vyplývající ze systému klasické školy politické ekonomie (Smitha, Ricarda či Malthuse), nebo na úvahy o nerůstové ekonomice u J. S. Milla [19]. Role vědeckotechnického pokroku byla naznačena koncem 19. století Wicksellem, později Hicksem (1932); v sovětské literatuře jsou úvahy o hospodářském růstu spojovány s L. V. Kantorovičem (1959) aj.

Nedoceněný ekonom, statistik a teoretik plánování Nikolaj Dmitrijevič Kondratěv (1892–1938) náleží k zakladatelům zkoumání ekonomické dynamiky [25]. Operuje s opakujícími se ekonomickými procesy (jejichž směr se mění) a procesy neopakujícími se (u dynamických procesů, jejichž směr se nemění). Procesy opakující se mohou být pravidelně cyklické (1924). Hodlal se věnovat různým pohybům – v jeho nenaplněném plánu práce věhlasu dosáhla zejména identifikace „velkých cyklů konjunktury“ (Bolšije cikly konjunktury, 1925). Schumpeter (1939) dlouhodobé ekonomické cykly (též někdy dlouhé vlny) spojuje s převratnými inovacemi a pojmenovává právě Kondratěvovým jménem [28].

V rámci obsáhlé empirické i teoretické aktivity Kondratěva byly otázky spojené s „velkými cykly konjunktury“ chápány jako organická součást obecnější problematiky. Tedy analýzy ekonomické dynamiky a dlouhé vlny byly pojímány nejen jako fenomén sféry oběhu, ale i výroby. Jeho dílo dokumentuje široký autorův teoretický (ekonomický, ale i filozofický či sociologický) záběr s tradičním důrazem na statistickou empirii i teorii statistiky. Taktéž koncepce dlouhých vln je vystavěna na mnohých statistických údajích – především na vývoji časových cenových řad, což představuje společný znak prakticky všech prací průkopníků a raných autorů teorie dlouhovlnných fluktuací [29]. Zde Kondratěvovi zřejmě nejvíce scházelo sledování nějakého syntetického ukazatele ekonomické aktivity (resp. růstu) typu HDP apod.

Kondratěv používal především agregátní údaje o vývoji cen. Aproximoval dlouhé vlny v ekonomické aktivitě dynamikou cen. Snažil se zejména o vysvětlení změn v časových řadách ekonomických ukazatelů popisujících výrobu na hlavu. Zpracoval empirické údaje o časových řadách a změnách různých ekonomických ukazatelů (hodnotových i naturálních) – cen zboží, úroků, mezd, obratu zahraničního obchodu, těžby surovin, výroby kovů aj. za období 140 let ve Velké Británii, Francii, Německu a USA. Na tomto základě identifikoval a stanovil „dva a půl velkých cyklů konjunktury“. Tedy dlouhodobých cyklů růstu a poklesu ekonomické aktivity, které datoval do období 1790–1851, 1844–1896 a počátek třetí vlny stanovil rokem 1890. Toto vymezení počátečních dlouhých vln se stalo základem chronologizace i pro většinu Kondratěvových pokračovatelů [30].

Kondratěv zdůrazňoval pravidelný a cyklických charakter 48–55tiletých dlouhých vln a jejich mechanizmus spojoval s vnitřními procesy kapitalistické ekonomiky. Technologické změny nepovažoval za stav, ale pojímal je ve smyslu endogenních procesů. Jako jeden z prvních ekonomů považoval vědeckotechnický pokrok za endogenní faktor ekonomického rozvoje [30]. Rozlišuje mezi invencemi a inovacemi a zdůrazňuje, že inovace mohou být masově aplikovány pouze při vhodných podmínkách. Koncepci cyklů však opírá o mechanizmus kolísání kapitálových fondů [28], kdy staví na vlnovitém charakteru investic a potřebném kapitálu. A to s návazností na svého předchůdce Michaila Ivanoviče Tugana-Baranovského (1865–1919). Tento vytvořil teorii ekonomického cyklu založenou na nesouladu peněžní a reálné akumulace kapitálu. Taktéž celé dílo Tugana-Baranovského ohledně teorie krizí, dějin ekonomického myšlení, vývoje ruské ekonomiky, nebo koncepcí družstevního socialismu obsahuje mnohé aktuální inspirace. Spíše však pro sociálně-ekonomické koncepce alternativní, než pro standardní ekonomickou vědu. Což v řadě aspektů platí i pro originální, a dodnes plně nedoceněné, práce samotného Kondratěva.

V období 1920–28 byla vědecká aktivita Kondratěva těsně svázána s činností Institutu pro výzkum konjunktury (Institut pro výzkum národohospodářských konjunktur), který byl založen v říjnu 1920. Kondratěv pracoviště sám řídil od roku 1923, až do svého odstranění v roce 1928. Z malé vědeckovýzkumné laboratoře se postupně stalo významné pracoviště NARKOMFINA (Ministerstva financí), do kterého byl tento Institut včleněn v roce 1923. Kondratěv vytvořil přibližně padesátičlenný kolektiv vysoce erudovaných odborníků. Mezi jinými k interdisciplinárnímu týmu náležel matematik a ekonom Evgenij Evgenijovič Slutský (1880–1948), který zde působil v období 1926–31. Analyzoval např. časové řady a proslul jako matematický ekonom. A to především článkem o chování spotřebitele z roku 1915. Teorii poptávky budoval na pojmu ordinálního užitku. Dodnes je matematická rovnice oddělující substituční a důchodový efekt cenové změny označována jménem Slutského. Text objevili v roce 1934 J. R. Hicks a R. D. G. Allen. Hicks problematiku dále rozpracoval.

K dalším členům moskevského Institutu patřili např. historik vědy T. I. Rajnov, statistikové N. S. Četverikov a A. A. Konjus či ekonomové A. L. Vajnštejn, M. V. Ignatěv a L. M. Kovalská. Institut byl prvním vědeckým zařízením podobného typu v SSSR. Hlavní úkol spočíval v přípravě analýz a výzkumných prací týkajících se vývoje nejenom v SSSR, ale i v rozvinutých kapitalistických zemích. Analýzy měly sloužit jako podkladový materiál a východiska při pracích na vytváření vědecké základny vznikajícího systému vědeckého řízení a plánování ekonomiky [25]. Výzkumy Institutu propojovaly teoreticko-metodologickou analýzu i formulaci a pokusy o řešení konkrétních praktických úkolů hospodářské politiky, a to s využitím nejmodernějších vědeckých poznatků, zejména statistických a matematických metod.

Práce i výstupy Institutu byly vysoce oceňovány i v zahraničí, o čemž svědčí pozitivní ohlasy mnoha předních ekonomů (J. M. Keynes, S. Kuznets, W. C. Mitchell, I. Fisher aj.). Samotný Kondratěv se stal členem řady prestižních vědeckých organizací, působil v redakčních radách ekonomických časopisů atd. V roce 1924 podnikl Kondratěv cestu (USA, Anglie, Kanada, Německo), na které studoval organizaci zemědělské výroby, působení státu na zemědělství, tendence jeho vývoje v jednotlivých zemích a další obdobné problémy. Pozornost přitom věnoval i podrobné analýze situace na světových trzích zemědělské produkce prizmatem zájmů a perspektiv uplatnění sovětské produkce [25].

Kondratěv bývá prezentován hlavně jako ekonom zemědělského zaměření. Dobře si byl vědom a vyzdvihoval klíčovou úlohu agrárního sektoru v podmínkách zaostalého sovětského Ruska. Později značně pohnuté životní peripetie N. D. Kondratěva, zaměřeného dále především právě na ekonomiku zemědělství a plánování, vrcholí spory kolem plánování a ústí v zatčení, proces a internaci [25]. Starší prameny spojovaly úmrtí s rokem 1931 či 1932, novější se zastřelením až roku 1938.

Ve vězení dospěl k modelům ekonomické rovnováhy a ekonomického růstu. V kontextu zamýšleného syntetického díla načrtl model rovnováhy trhu zboží, předcházející pozdějším ekonomicko-matematickým modelům celkové rovnováhy (např. Hickse, Samuelsona). V dopise z 5. září 1934 podává náčrt v podstatě neoklasického makromodelu ekonomického růstu. Zde je národní důchod určován pomocí produkční funkce a podíly mezd, resp. zisku mezními produktivitami. Nárys přináší rovnice vyjadřující dynamiku výroby, faktorů výroby (práce, kapitálu a vědeckotechnického pokroku) a základních důchodů.

N. D. Kondratěv načrtl jednosektorový model růstu využitelný např. pro potřeby analýzy a prognózování dlouhodobé dynamiky makroukazatelů. V literatuře se obdobně koncipované růstové modely objevují až později (R. M. Solow a T. W. Swann, 1956, L. V. Kantorovič, 1959). I ve srovnání se soudobými modely růstu menšího rozsahu vyniká originální charakter přístupu Kondratěva. Dynamika exogenních proměnných je zde dána nikoli pomocí exponenciální či jiné rovnoměrně rostoucí časové funkce, nýbrž pomocí logistické „S“ křivky, u které se část pomalejšího růstu nahrazuje částí růstu rychlého a naopak. Tímto model předpokládá podstatnou nerovnoměrnost vědeckotechnického pokroku majícího zásadní vliv na charakter vývoje ekonomiky. Implicitně je zapracovaná i myšlenka dlouhých vln, s využitím křivky složené z několika logistických křivek [25].

Historické zdroje lze nacházet taktéž u celé řady koncepcí neokonzervativní ekonomie [31]. Základem analýzy negativ vysokého zdanění u ekonomie strany nabídky je Lafferova křivka, kdy A. B. Laffer jako první (1974) vyjádřil myšlenku graficky. K předchůdcům náleží arabský učenec Ibn Chaldún (1332–1406), který problémy naznačil již ve 14. století, americký ekonom a reformátor H. George (1879), Dupuit nebo italští teoretikové státních financí [24]. Mezi předchůdci teorie veřejné volby v 18.–19. století bývají připomínáni J. Ch. Borda, P. S. Laplace či L. Carrol; politické instituce zkoumá J. S. Mill (1861) aj. Autoři se hlásí taktéž k odkazu Aristotela, Smitha, T. Hobbese, A. de Tocquevilla či Wicksella (1896). Kořeny moderní ekonomické analýzy práva lze nalézat u D. Huma (se kterým někdy dokonce bývají spojovány i např. prvotní úvahy o tzv. Phillipsově křivce z roku 1757, dále v této oblasti polozapomenutý článek I. Fishera z roku 1926), Smitha či Benthama atd. [31].

Neoklasika ve světle výzev a hrozeb 21. století

Neoklasická ekonomie vždy měla, a stále povětšinou má, řadu silně problematických míst kritizovaných z pozic nejenom alternativních přístupů [31]. Vedle metodologických problémů (racionalita ekonomického modelu člověka, matematická logika, bezčasovost či pouze logický čas, resp. statický ráz analýzy aj. [1], [33]) je poukazováno na předpokladový charakter neoklasických konstrukcí, vedoucí k odtržení od sociálně-ekonomické reality či na přílišnou formalizaci a matematizaci vedoucí k záměně původně společenské vědy za ekonometrii [31].

Připomenout možno taktéž otázky nezávislých, zvnějšku daných, a neměnných preferencí korespondujících se suverenitou optimalizujícího spotřebitele. Do tohoto statického teoreticko-metodologického světa se nehodí dynamické fenomény typu reklamy, změny hodnot a preferencí, nedostatku informací, anebo závislosti tržní nabídky a poptávky. Důležitá je neadekvátnost předpokladu dokonalé konkurence s ohledem na strukturu ekonomik konce 19. a celého 20. století. Mnozí (Keynes aj.) upozorňují na další problém neoklasiky, zejména její první etapy – na chybějící adekvátní teorii peněz. Kvantitativní teorie peněz a Sayův zákon implikují rozhodování podle reálných veličin, reálné procesy jsou prvotní a až druhotné peněžní vztahy jsou pouze jejich odrazem. Zmínit možno mnohokrát diskutované problémy tzv. bludných kruhů v teoretickém systému či klasický problém neoklasické dichotomie. Již klasickými se staly spory ohledně problémů a předpokladů doktríny mezní produktivity (viz spory dvou cambridgeí aj. [31]) i diskuze ohledně „reálnosti“ předpokladů obecně. A to nejen v kontextů sváru metodologických pozitivistů a realistů. Původní institucionální „prázdnota“ tradiční neoklasiky je po II. SV stále více zaplňována kategoriemi typu transakčních nákladů, vlastnických práv apod. – již ale s přesahy tradiční a „čisté“ neoklasiky [31].

Stále větší slabinou standardního systému se ukazují trvalé obtíže při vysvětlování technologických změn a vědeckotechnického pokroku, které tradičně bývají nazírány jako exogenní (tedy mimoekonomické). Ve světle rozporů soudobé (neo)liberální globalizace [34] a perspektiv vývoje v 21. století mnozí považují za stěží udržitelný i růstový a technologický imperativ či příliš individualistické liberální kořeny [28]. Pojítkem liberálních ekonomů je víra ve svobodné trhy a minimální intervence. „Neviditelná ruka“ vše řeší a trhy se vyčišťují. Poptávka a nabídka automaticky směřují k liberální harmonii. Zjevenými pravdami těchto náboženských obcí jsou privatizace, deregulace, nízké daně, spontánní vývoj a „tragédie“ společenského vlastnictví. Slova jako protekcionismus, nebo hospodářský nacionalismus se staly nadávkou. Se skutečným člověkem se příliš nepočítá. Všichni jsme lidé „ekonomičtí“ a maximalizujeme užitek z neomezeného konzumu. A bažíme po stálém kvantitativním růstu.

Z problémů a narůstající neadekvátnosti neoklasické doktríny a jejích teoreticko-metodologických koncepcí však nelze vinit jejich četné předchůdce a historické průkopníky. Jejich odkaz je užitečné připomínat. A to nejen z hlediska historické kontinuity. Ale třeba taktéž jako inspiraci k návratům ke skutečným kořenům či alespoň k Marshallovi. Tedy před formalistickou revoluci, kdy ještě i economics možná byla skutečnou ekonomií.

Literatura:

[1] Blaug, M.: Economic Theory in Retrospective. 5. vydání. Cambridge, Cambridge University Press 1997.

[2] Cournot, A. A.: Recherches sur les principes mathématiques de la théorie des richesses. Paris, Hachette 1838. Anglicky Researches into the Mathematical Principles of the Theory of Wealth. New York, Augustus M. Kelley 1971.

[3] Dušková, I., Džbánková, Z.: Etická dimenze institucionálních změn – vybrané problémy. Praha, Oeconomica 2005.

[4] Džbánková, Z.: Racionální a neracionální motivy lidského jednání. Marathon, 2002, roč. 6, zvláštní číslo. http://www.marathon.webnode.cz.

[5] Džbánková, Z., Sirůček, P.: Ekonomie – matematika slastí a strastí či věda etická? (vybrané problémy). In: Kolektiv autorů: CD – sborník z Mezinárodních statisticko-ekonomických dnů na VŠE v Praze konaných 20. 9. 2007. Praha, KMIE FPH a KST FIS VŠE v Praze 2007.

[6] Ekelund, R. B., Hébert, R. F.: Secret Origins of Modern Microeconomics. Chicago, University of Chicago Press 1999.

[7] Ekelund, R. B., Hébert, R. F.: The Origins of Neoclassical Microeconomics. Journal of Economic Perspectives, Vol. 16, No. 3, Summer 2002.

[8] Galiani, F.: Della Moneta. 1751. Anglicky On Money. Ann Arbor, University Microfilms International 1971.

[9] Gočev, P.: Epistemologické problémy neoklasické ekonomie. Marathon, 2004, roč. 8, č. 3. http://www.marathon.webnode.cz.

[10] Gočev, P.: Taking Rousseau, Hegel and Marx on Board of Evolutionary Economics. In: Hudík, M.: Metodologie ekonomie. Sborník. Praha, Katedra ekonomie NF VŠE v Praze 2008.

[11] Gossen, H. H.: Entwicklung der Gesetze des menschlichen Verkehrs, und der daraus fliessenden Regeln für menschliches Handeln. Braunschweig, Vieweg 1854. Anglicky The Laws of Human Relations and the Rules of Human Action Derived Therefrom. Cambridge, MIT Press 1983.

[12] Havel, J.: Herman Heinrich Gossen – muž, který nechtěl být úředníkem. Politická ekonomie, 1995, roč. XLIII, č. 3.

[13] Hollander, S.: Jean-Baptiste Say and the Classical Canon in Economics. London – New York, Routledge 2005.

[14] Holman, R.: Marginalistická revoluce – předchůdci. Politická ekonomie, 1994, roč. XLII, č. 5.

[15] Kauder, E.: A History of Marginal Utility Theory. Princeton, Princeton University 1965.

[16] Kindlová, E.: Vybrané kapitoly z rakouské ekonomie. Praha, Oeconomica 2003.

[17] Koderová, J., Sojka, M., Havel, J.: Teorie peněz. Praha, ASPI 2008.

[18] Marshall, A.: Principles of Economics. 8. vydání. London, MacMillan 1920. http://www.econlib.org/library/Marshall/marPContents.html.

[19] Mill, J. S.: Principles of Political Economy. New York, Prometheus Books 2004. Též na http://socserv.mcmaster.ca/econ/ugcm/3ll3/mill/prin/.

[20] Pressman, S.: Encyklopedie nejvýznamnějších ekonomů. Brno, Barrister & Principal 2005.

[21] Ochagco, A. C.: Rationality in Economic Thought: Methodological Ideas on the History of Political Economy. Cheltenham, Edward Elgar 1999.

[22] Say, J. B.: Traité d´économie politique. Paris, Crapelet 1803. Anglicky A Treatise on Political Economy; Or the Production, Distribution, and Consumption of Wealth. New York, Augustus M. Kelley 1971. Též na http://socserv.mcmaster.ca/econ/ugcm/3ll3/say/treatise.pdf.

[23] Sen, A. K.: Etika a ekonomie. Praha, Vyšehrad 2002.

[24] Schumpeter, J. A., Schumpeter, E. B. (ed.), Perlman, M.: History of Economic Analysis. Oxford, Oxford University Press 1996.

[25] Sirůček, P.: N. D. Kondratěv – zakladatel moderních koncepcí dlouhých vln. Politická ekonomie, 1998, roč. XLVI, č. 4.

[26] Sirůček, P.: Standardní a nestandardní přístupy k ekonomickým cyklům (vybrané problémy). Politická ekonomie, 2001, roč. XLIX, č. 1.

[27] Sirůček, P.: Controversial so-called Nobel Prize in Economics. Marathon, 2007, roč. 11, č. 1. http://www.marathon.webnode.cz.

[28] Sirůček, P.: Dlouhé vlny, inovace, globalizace. Marathon, 2007, roč. 11, č. 5. http://www.marathon.webnode.cz.

[29] Sirůček, P.: Historické mezníky zkoumání ekonomických cyklů. Marathon, 2007, roč. 11, č. 4. http://www.valencik.cz/marathon.

[30] Sirůček, P.: Inovační přístup k dlouhým vlnám. Bratislava, Ústav slovenskej a svetovej ekonomiky SAV 2007. Ekonomický časopis, 2007, roč. 55, č. 1.

[31] Sirůček, P. a kol.: Hospodářské dějiny a ekonomické teorie (vývoj-současnost-výhledy). Slaný, Melandrium 2007.

[32] Sirůček, P., Džbánková, Z.: Racionalita a etická dimenze v ekonomických teoriích (vybrané problémy). Ekonomie a Management, 2006, roč. IX, č. 3.

[33] Sirůček, P., Džbánková, Z.: Předchůdci neoklasické ekonomie. Ekonomie a Management, 2008, roč. XI, č. 3.

[34] Sirůček, P., Heczko, S.: Globalizace – vybrané teoretické aspekty. Ekonomie a Management, 2006, roč. IX, č. 4.

[35] Smith, A.: Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. Praha, Liberální institut 2001.

[36] Smith, A.: Teorie mravních citů. Praha, Liberální institut 2005.

[37] Sojka, M.: Kdy byl kdo. Světoví a čeští ekonomové. Praha, Libri 2002.

[38] Theocharis, R. D.: The Development of Mathematical Economics: the Years of Transition: From Cournot to Jevons. London, MacMillan 1993.

[39] Thünen, J. H.: Der isolierte Staat in Beziehung auf Landwirtschaft und Nationalökonomie. Pt. 1. Hamburg, Perthes 1826. Pt. 2. Rostock, Leopold 1850. Pt. 3. Rostock, Leopold 1863. Anglicky The Isolated State. Volume 1. Oxford, Pergamon Press 1960. Volume 2 in The Frontier Wage. Chicago, Loyola University Press 1960.

[40] Zajíček, M., Zeman, K.: Kapitoly z Chicagské ekonomické školy: Ronald Harry Coase. Praha, Oeconomica 2007.

Recenze - konzultace „Předchůdci neoklasické doktríny a teorií“

Petr Gočev

Recenzovaný text přináší přehled autorů, jejichž dílo se nějakým způsobem vztahuje k neoklasické ekonomické tradici a přináší tak užitečný referenční zdroj pro každého, kdo se chce v problematice stručně zorientovat. Takovéto užití však znesnadňuje obtížně vysledovatelná linie výkladu. Autoři nejrůznějšího ražení se vynořují v mnoha různých kapitolách textu; celek pak působí dojmem, že vzniknul poslepováním poznámek nezařazených do monografií k dějinám ekonomických teorií.

Školský způsob výkladu se projevuje určitým oploštěním citovaných koryfejů neoklasiky. To je do určité míry nutné, přesto by nebylo na škodu zmínit, že mnozí z nich v mnoha významných bodech vybočovali z obrázku kapitalistických apologetů. Např. Vilfredo Pareto nikdy neakceptoval teorii rozdělování a základě mezní produktivity faktorů a namísto toho se držel své statistické (v podstatě institucionální) teorie rozdělování. Spolu s Marxem se domníval, že třídní boj je základní charakteristikou novodobých společensko-ekonomických formací. Walras byl zase maloburžoazním socialistou, který se zasazoval o znárodnění veškeré půdy, mimochodem podobně jako mladý Herbert Spencer.

Definice autory kritizovaných problematických předpokladů neoklasické metodologie prozrazují pojmový zmatek, jaký mezi ekonomy vládne a který vedl mnohé z nich k většinou neúspěšné snaze nevhodně denotované a konotované pojmy odvrhnout. V textu uvedená definice metodologického individualismu („…pochopení makrojednání a institucí je možné jen přes pochopení motivů a způsobů jednání jednotlivců, nikoli opačně“) z obrázku vynechává důraz na interakce a vztahy mezi jedinci, jejichž význam metodologičtí individualisté nezpochybňují, i když se pak jeví jako vhodnější pojem metodologický individualismus docela vypustit z odborného slovníku (Hodgson 2007). Taktéž v případě pojmu egoismus není vůbec jasné, co je jím myšleno, a je proto vhodnější jej nepoužívat a vymyslet místo toho vhodný překlad pojmů self-regarding and other-regarding motivations.

Polemizovat lze i s tvrzením, že „pro standardní ekonomickou analýzu je klíčová teze o přirozené podstatě člověka … založená na egoismu a individualismu“. Klasická politická tradice byla založena na předpokladu, že je třeba vytvořit ústavu pro mizery, jak to formuloval Hume. Nebylo to ovšem tak, že by Hume předpokládal, že lidé jsou skutečně mizerové. Předpokládal však, že mezi motivacemi na základě vlastního zájmu a motivacemi na základě společenského zájmu existuje komplementární vztah. Účelem zákonodárství je pak vytvořit takový systém pravidel, který povede k tomu, že i ti, kdo se řídí výlučně jen vlastním zájmem, budou vedení k takovému jednání, které přispívá ke společenskému prospěchu. Dnes se však ukazuje, že v rozporu s Humovým předpokladem komplementarity vytlačují pobídky založené na sobeckých motivacích pobídky založené na motivacích morálních, takže snaha o design institucí pro mizery může přinést kontraproduktivní výsledky (viz známý experiment v haifské školce, Bowles 2008). V positivismem ovlivněné neoklasické ekonomii zase mohou být preference aktérů jakékoliv, proti gustu žádný dišputát. Snad ji lze kritizovat z rozpornosti nebo vyprázdněnosti, či z oscilování mezi tautologií a omylem, nikoliv však z toho, že by prostě předpokládala egoistického člověka.

Při výkladu Smithovy koncepce neviditelné ruky by bylo vhodné zmínit, že se jednalo o neviditelnou ruku boží prozřetelnosti, z čehož vyplývají některé panglossovské rysy Smithova pojetí. Avšak i Smith si byl vědom problematiky koordinačních selhání a z toho vyplývající potřeby státních zásahů. Text však správně argumentuje, že odkaz koryfejů je často překrucován, což se neomezuje pouze na velikány klasické školy. I v Arrowově případě nebylo jeho úmyslem dokázat, že neviditelná ruka trhu funguje, ale naopak ukázat, jaké všechny předpoklady by musely být splněny, aby fungovat mohla. Podobný osud překrucování stihl i odkaz Ronalda Coase, který nikdy netvrdil, že reálná politika se má řídit zásadami odvozenými na základě nerealistického předpokladu nulových transakčních nákladů.

Závěrem je možno shrnout, že recenzovaná práce představuje užitečný přehled i cenný podnět ke kritické diskuzi o neudržitelných postulátech mainstreamové ekonomie. Autoři sice kritizují spíše školský mainstream, takový, jaký sami vyučují, nikoliv „state of the art“ mainstreamové ekonomie. To ale není v českém kontextu možné kritizovat, neboť „state of the art“ ekonomickou teorii (ať už mainstreamovou nebo heterodoxní) u nás zná tak málo lidí, že je zbytečné pro ně cokoliv psát, pročež se namísto přispění k aktuálním teoretickým a metodologickým sporům svádějí bitvy minulosti. To je však obecným problémem českých společenských věd.

Reference

Bowles, S. (2008): Policies Designed for Self-Interested Citizens May Undermine "The Moral Sentiments": Evidence from Economic Experiments. Science 20, Vol. 320. no. 5883, pp. 1605-09.

Hodgson, G. M. (2007): Meanings of Methodological Individualism. Journal of Economic Methodology 14(2), June, pp. 211–26.

3. Recenze

Tajemství fiskální politiky prvorepublikového Československa

Zuzana Džbánková

Doležalová, A.: Rašín, Engliš a ti druzí. Československé státní rozpočty v letech 1918 – 1938. Praha: Oeconomica, 2007. 424 s. ISBN 978-80-245-1356-0.

Pokud bychom měli stručně charakterizovat moderní ekonomické vztahy, resp. ekonomický systém, použijeme nejčastěji označení smíšená ekonomika. Zde je vedle instituce trhu zastoupena rovněž instituce státu, který na sebe v různé míře přebírá hospodářské a sociální funkce. Zboží a služby, jež mají být přístupné všem obyvatelům dané země, jsou součástí tzv. veřejného sektoru. Co by stát měl a neměl zajišťovat, je předmětem stálých diskusí. Podíl veřejného sektoru, který úzce souvisí s mírou státních zásahů do ekonomiky, odráží fiskální politika. Těmito úvahami začíná PhDr. Ing. Antonie Doležalová, Ph.D. z Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické v Praze svou knihu Rašín, Engliš a ti druzí. Zájemci o problematiku fiskální politiky se zde seznámí se státními rozpočty, rozpočtovým procesem i fiskálním hospodářsko-politickým pozadím prvorepublikového Československa.

Už v Úvodu autorka poukazuje na změnu fiskálního paradigmatu související s rostoucím podílem státu na sociálních a hospodářských funkcích Československa ve sledovaném období. Zbytnění veřejného sektoru bývá obvykle spojováno s poválečnými problémy či reakcí na dopady velké hospodářské krize a vystoupením J. M. Keynese. Avšak specifické podmínky střední Evropy, především silný vliv německé historické školy, způsobily, že v Československu došlo k akceptaci státních zásahů do hospodářských procesů už v meziválečném období.

V textu se čtenář postupně seznamuje s významem zkoumání státního rozpočtu, jenž neposkytuje pouze řadu čísel, ale ukazuje, jaký podíl celkových vytvořených hodnot stát odebírá jednotlivým ekonomickým subjektům v domnění, že je dokáže lépe využít. Z příjmů státního rozpočtu lze vyčíst informace o aktuální ekonomické situaci dané země a sledovat, jak si je stát vědom mimofiskálního působení daňové soustavy. Výdajová stránka vypovídá o makroekonomicky stimulující roli státu. Struktura výdajů zase prozradí, jaký obsah stát dává sociálním otázkám. Státní rozpočet vypovídá o kulturní úrovni daného národa i skladbě mocenských elit.

Autorka analyzuje problematiku rozpočtové politiky a státních rozpočtů v několika možných rovinách. Teprve v průniku pohledu ekonomické teorie, práva a pohledu praktiko-hospodářského vidí možnost přiblížit se poznání podstaty zkoumané problematiky. Tomuto pojetí odpovídá i struktura textu, který má tři části členěné do jedenácti kapitol a Úvod a Závěr.

První část knihy s názvem Státní rozpočty pohledem dobové ekonomické teorie (kap. 1 – kap. 2) představuje jakýsi exkurz do dějin československého ekonomického myšlení. Autorka vychází z dobového výkladu stěžejních pojmů. Objasňuje, jaké podoby nabývaly teoretické úvahy o fiskální politice a jaké místo zaujímaly státní rozpočty v prvorepublikové ekonomické vědě.

Počátkem dvacátého století a ve stoletích předcházejících se hospodářství státu nazývalo finanční hospodářství. Rozpočet býval zpravidla označován slovem budget. Věda o hospodaření státu byla nazývána vědou finanční a původně to byla především nauka o státních příjmech. Časem vznikla celá nová věda – národní hospodářství nebo také politická ekonomie či ekonomie, jež se dělila na teoretickou národohospodářskou nauku, praktickou národohospodářskou politiku a finanční vědu. V anglosaské a francouzské tradici nebyla finanční věda součástí vědy národohospodářské, nazývala se vědou politicko-hospodářskou nebo sociálně-hospodářskou a její součástí byla i nauka o výdajích. Finanční politika označovala praktickou aplikaci zásad finanční vědy a norem finančního práva.

Kromě výše uvedeného, seznámí první kapitola čtenáře dále s vlivy, které formovaly české ekonomické myšlení. V období mezi světovými válkami se zde mísily čtyři vzájemně propojené proudy světového ekonomického myšlení: klasická škola, německá historická škola, marxismus a neoklasická škola (především rakouská subjektivní škola). Ve fiskální oblasti převládla názorově zejména německá historická škola (většina českých ekonomů). K. Engliš a J. Gruber na této pozici setrvali. Nezanedbatelný vliv měl také proud klasické politické ekonomie (J. Macek, V. Funk, J. Drachovský). Českoslovenští národohospodáři obvykle respektovali skutečnost, že stát musí zabezpečit určité penzum potřeb obyvatel daného státu (školství základní i živnostenské, bytovou péči, zdravotní a sociální zákonodárství) a zároveň byli ve své většině ochotni připustit minimální míru státních zásahů. Avšak nebyla zde stanovena mez rozpínavosti státního hospodářství.

V dílech českých národohospodářů je patrná jistá pojmová a výrazová roztříštěnost, přesto však lze při hlubším studiu prokázat, že obsah pojmů je stejný. Prvním, kdo v českém prostředí chápal státní rozpočet jako integrální součást finanční vědy, byl V. Funk. Celkově se však státnímu rozpočtu ve finanční vědě mnoho prostoru nedostávalo.

Celá druhá kapitola dává čtenáři nahlédnout, jakým způsobem byly státní rozpočty v meziválečném Československu studovány a pojímány. Nabízí práce autorů, kteří usilovali o celostní pohled na státní rozpočty v rámci dobových zvyklostí a vyložili nejen jejich příjmovou, ale i výdajovou část.

Druhá část Státní rozpočty pohledem legislativní praxe (kap. 3 – kap. 6) zachycuje další vrstvu zkoumané problematiky. Líčí dobové rozpočtové zvyklosti prvorepublikového Československa se stručnou charakteristikou výchozích rakousko-uherských rozpočtových poměrů. Pozorný čtenář zde může nalézt odpovědi na otázky, jak probíhal rozpočtový proces, jak vypadaly státní rozpočty v jednotlivých letech, zda byli ministři jediní, kdo ovlivňovali jeho podobu a jak zasahovali jednotliví ministři do fiskální historie. Nechybí zde přehled formální struktury státních rozpočtů včetně detailního popisu jednotlivých daní (ve smyslu daňového zákonodárství) jako podstatné části příjmů státního rozpočtu a výdajů v rozdělení podle kapitol. V kapitole páté se seznámíme s jednotlivými ministry financí a „jejich“ státními rozpočty ve sledovaném dvacetiletí, přičemž nám neunikne, že přínos toho kterého ministra byl podmíněn jak funkčností aparátu, tak jeho schopností najít podporu ve vládě a v parlamentu.

Kapitola šestá popisuje mechanismus rozpočtového procesu, jenž byl tvořen čtyřmi časově i prostorově oddělenými, avšak propojenými fázemi: sestavovací, schvalovací, prováděcí a kontrolní. Podle platných zákonů sestavovalo návrh státního rozpočtu (tj. návrh finančního zákona a státního rozpočtu spolu s důvodovou zprávou) ministerstvo financí. Další institucí, která se účastnila sestavovací fáze státního rozpočtu formou projednávání, byla vláda. V podstatě všechny československé vlády se hlásily k vyrovnanému státnímu rozpočtu. Tento závazek se jim však nedařilo uskutečňovat. Fáze schvalovací byla v kompetenci zákonodárných sborů, jejím výsledkem byl finanční zákon a státní rozpočet. Na prováděcí fázi se podílela všechna ministerstva. Fáze kontrolní byla v kompetenci Nejvyššího účetního kontrolního úřadu a výsledek jeho práce schvalovaly zákonodárné sbory. Pozornému čtenáři neunikne, že v otázkách rozpočtové politiky byl ministr financí téměř neomezeným pánem, ostatní členové vlády se podíleli na přípravě podkladů dle ministrových instrukcí.

Z názvu poslední části textu Státní rozpočty a hospodářsko-politická realita (kap. 7 – kap. 11) lze vyčíst, že tentokrát jsou státní rozpočty pozorovány skrze realitu fiskálního procesu. Sedmá kapitola se pokouší odkrýt skutečný rozsah přerozdělovacích procesů a najít původ deficitů prvorepublikových státních rozpočtů. Státní rozpočty, jež měly podobu zákona, měly být pro státní správu nepřekročitelným limitem. A ačkoliv oficiální prameny konstatovaly rozpočtové přebytky, všechny rozpočty byly konstruovány jako latentně deficitní. Skutečný rozsah státních rozpočtů byl obvykle mnohem vyšší, než předpokládal rozpočtový návrh. Zahrneme-li do výdajů státního rozpočtu kromě výdajů státní správy a výdajů na investice také výdaje na státní podniky a příděly samosprávným svazkům, zřetelně se ukazují plánované i skutečné rozpočtové schodky. Kromě toho ještě existovalo jisté množství mimorozpočtových výdajů (na základě právních titulů). Třicátá léta měnila pohled na fiskální politiku. Spektrum úkolů státu se rok od roku rozšiřovalo a veřejné výdaje obsahovaly tendenci k růstu. Vlády se potýkaly s neschopností dodržet plánované výdaje. Schodky však byly označovány jako mimořádné a ministři financí se snažili přeměnit rozpočty na vyrovnané či přebytkové.

Kapitola osmá se zabývá příjmy státního rozpočtu. V období mezi světovými válkami existovaly tři způsoby úhrad veřejných výdajů: prodej státního majetku, daně a státní dluh. Hlavní položkou státních příjmů byly samozřejmě daně. Autorka se pokouší nastínit, jaké bylo daňové zatížení obyvatelstva, daňová morálka a efektivnost daňové politiky.

Konstrukci a způsob daňových příjmů převzalo prvorepublikové Československo z dob Rakousko-Uherska bez podstatných změn. Poměrně dlouhou dobu tu přetrvával daňový dualismus. Do československých poměrů přešly všechny daně s výjimkou daně z vyššího služného a z tzv. činností potulmo provozovaných. Nově byla zavedena daň z obratu, množství malých spotřebních daní, dávka z uhlí a dávka z majetku a přírůstku majetku za války. Důchodová daň byla rostoucím zdrojem financování deficitního státního hospodářství. Přesto však z dnešního pohledu nebylo daňové zatížení obyvatelstva příliš vysoké. Poměrně vysoké zdanění představoval pouze tabákový monopol. Větší problém než zdanění však v prvorepublikovém Československu představovaly různé druhy válečných a samosprávných přirážek k daním. Velké podniky navíc platily tzv. rentabilní přirážku a jejich daňové zatížení se pak pohybovalo až okolo 50 % zisku. Nejtíživější daní mezi obyvatelstvem byla daň z obratu. Problematickou byla i daň z přírůstku majetku. Příliš komplikovaná daňová soustava a různé úlevy na daních byly příčinou existence daňových nedoplatků. Právní postavení poplatníka bylo navíc značně nejisté a neurčité. Neexistovaly jasné normy, v nichž by se daňový subjekt mohl bezpečně orientovat. Proto byly běžné daně placeny liknavě a často se stávaly formou politického boje o voliče. Nejvýraznější daňovou úlevu však představovala nostrifikace a ve třicátých letech tzv. „Půjčka práce“.

Převažujícím rysem československé daňové soustavy bylo velké množství daní, existence malých daní s mnohdy bezvýznamným výnosem, jež demonstrovaly snahu státu zdanit vše, co přicházelo v úvahu. Velké množství daní zvyšovalo náklady na jejich režii, protidaňovou náladu a vedlo k nejrůznějším úlevám, které situaci dál komplikovaly. Nedařilo se uplatňovat dobově obvyklý požadavek daňové spravedlnosti, k jehož naplnění nestačí zákonné normy pro výběr daní. Podstatou je teprve skutečnost, že daň respektuje plátcovu svobodu, vyvolává důvěru v hospodářský systém, jeho fungování a stabilitu, a nevyvolává pocit křivdy.

Pokud státu nestačily na krytí jeho potřeb prostředky, jež získal donucením od svých členů, neváhal a vypsal půjčku, opakovaně to vedlo ke vzniku státního dluhu. Československý vládní dluh představoval dluh převzatý po bývalém Rakousku-Uhersku, závazky vyplývající z mírových smluv a vlastní stání dluh. Vlastní stání dluh vznikal jednak proto, že si pasivní stav hospodářství vyžadoval uzavírání nových vnitřních nebo zahraničních půjček a jednak proto, že se stát snažil krýt už vzniklé schodky státního rozpočtu úvěrovými operacemi. Dluh zároveň narůstal svými vlastními úroky. Za specifický státní příjem byla považována rovněž inflace.

Kapitola devátá vysvětluje, jak se státu v průběhu trvání první republiky podařilo s pomocí vytváření fiskálních iluzí zamezit pokusům omezit jeho rozpínavost. Ať už to byly iluze vytvářené způsobem sestavení státního rozpočtu, kdy daňoví poplatníci neznají skutečný rozsah přerozdělovacích procesů, iluze vytvářené způsobem schvalování státního rozpočtu, iluze o nezbytnosti státních podniků, iluze související s bezkoncepční a komplikovanou daňovou politikou, iluze vytvářené poměrem příjmových a výdajových položek, iluze o sociálním smíru, iluze vytvářené skrze státní zadlužování, či iluze vytvářené inflací.

Rozpočty byly navrhovány a schvalovány jako vyrovnané či přebytkové, přesto pravidelně končily schodkem. Kdo nebo které výdaje se nejvíce podílely na této situaci? Desátá kapitola se pokouší charakterizovat politicko-fiskální volbu československých vlád na základě skutečného významu přikládaného jednotlivým druhům výdajů státního rozpočtu. Veškeré vládní výdaje jsou spotřebou. Autorka analyzuje jednotlivé položky státního rozpočtu a hledá příčiny existence pravidelných deficitů. Často se setkáváme s tvrzením, že po skončení první světové války začaly růst sociální výdaje, přesto se však přerozdělovala ve prospěch slabých jen nepatrná část vyrobeného HDP. Tato položka výdajů nebyla příčinou potíží československé fiskální politiky. Ani poměrně vysoké vojenské výdaje nelze označit za trvalou příčinu deficitní povahy československých státních rozpočtů. Zato rostl celkový státní dluh československého státu bez ohledu na sílu ekonomiky a tvořil tak stále vyšší podíl na vyprodukovaném HDP. Výše československého zadlužení byla způsobena převážně rozpočtovou politikou vlády nikoli často zmiňovaným dědictvím po monarchii. Další skupinu rozpočtových výdajů tvoří tzv. kvaziveřejné výdaje, tj. výdaje na státní správu a především výdaje do státních podniků. Právě státní podniky nesly podstatnou vinu nejen na růstu výdajů, ale i skutečných a odhadovaných deficitech státních příjmů, neboť jejich výnosy nikdy nenaplnily očekávání státní pokladny. Tím, že státní podniky nikdy nedosáhly plánovaných výnosů, do státního rozpočtu fakticky přicházelo jejich hospodaření vždy s požadavkem na krytí ztráty. Na případných úsporách se pak podílely převážně úspory věcné (investiční), zatímco osobní položky neklesaly či spíše rostly. Ve státním hospodaření se to projevilo především poklesem výnosu státních podniků, z výdajové strany státních rozpočtů pokračoval trend zvyšování platů a nejrůznějších příplatků státním zaměstnancům. Významným faktorem financování byly dále především výdaje do státních zaměstnanců, kteří působili ve všech oblastech státní činnosti nikoli pouze ve státních podnicích.

Z analýzy vyplývá, že investiční ani transferové platy nepředstavovaly hnací sílu československých meziválečných deficitů, dobová mezinárodní politická situace nedovoluje kritizovat výdaje na obranu, proto veškeré potíže státního rozpočtu lze přičíst na vrub neúměrného rozsahu státního sektoru v ekonomice země a přebujelé státní administrativy. Cestou z deficitní situace byla komercializace státních podniků a tzv. ekonomizace výdajů státního rozpočtu. Požadavek snížení státních výdajů však nebyl dostatečně specifikován, kde k němu má dojít. K revizi veřejných výdajů a reorganizaci státní správy docházelo jen pomalu. Každá ekonomizační akce se minula účinkem včetně všech snah o řešení platových otázek u státních zaměstnanců.

Jedenáctá kapitola textu odhaluje, kdo byl zodpovědný za hospodářskou politiku, kdo fakticky rozhodoval a nechal pomocí vytváření fiskálních iluzí stát dojít do situace, kdy lidé neplatili daně (nebo pouze liknavě) při neustálém zvyšování vládních výdajů. Důvodem nárůstu státních výdajů nebyly neshody mezi jednotlivými ministry a ministrem financí kvůli rozpočtovým položkám. Ministrům se zpravidla podařilo prosadit vlastní koncepci státního rozpočtu. Vláda jednala o rozpočtu zřídka a většinou formálně. Státní rozpočet nezvyšoval ani parlament, jeho rozpočtový výbor výdaje spíše snižoval. Zato politické strany zasahovaly do fiskálního procesu jak ve fázi rozpočtových příprav, tak při jeho schvalování. Značný vliv na rozpočtovou politiku měla rovněž zájmová uskupení podnikatelů i odborové organizace. Obě skupiny měly značný vliv prostřednictvím formálních i neformálních kontaktů především skrze své členy z politických stran. Významné postavení měl bankovní sektor. Zásadní vliv pak měli státní úředníci.

Vláda a její ministři nebyly na schůzích vlády těmi, kdo o rozpočtu rozhodovali. Jednání vlád významně ovlivňovalo ještě několik institucí. Z dějin první republiky jsou známé Pětka či Osmička koaličních stran, ale také Rada hospodářských ministrů a Poradní sbor pro otázky hospodářské. Významný vliv měli státní úředníci. Při přípravě rozpočtu se setkávaly dva postupy: úředník maximalizující svůj užitek usiloval maximalizovat „svůj“ rozpočet, politik optimalizoval rozpočet, aby uspokojil „své“ voliče, a tím maximalizoval svůj užitek. Pokud k optimalizaci docházelo „nežádoucím směrem“, vláda neváhala použít zkreslující informace.

Výsledkem vzájemné podpory mezi poslanci a členy vlády byl rozsáhlejší veřejný sektor. Rozhodování probíhalo postupně, každá položka rozpočtu byla svázána s prospěchem určité skupiny nebo vrstvy obyvatelstva. Politické strany působily na podobu fiskální politiky přímo, skrze „své“ ministry a „své“ úředníky. Zájmová uskupení zaměstnanců a zaměstnavatelů působila jak přímo, tlakem na své členy – politiky a účasti na určité podobě tripartity, tak nepřímo skrze neformální struktury, jimiž byla meziválečná československá politická scéna hustě protkána. Podnikatelská sdružení participovala na přípravě především daňových zákonů, odborové organizace měly hlavní pole působnosti v oblasti prosazování sociálních zákonů. Všechny sledované subjekty tlačily proti zvyšování daní. Nezastupitelnou roli sehrál bankovní sektor, který řešil situaci nedostatečných vládních zdrojů. Stát rovněž využíval služeb finančního kapitálu v oblasti přesných analýz a odhadů dalšího vývoje na peněžním trhu i státních financí a hospodářství jako celku. Bankovní instituce je proto nutné považovat jednak za zachránce československých státních financí i podporovatele a garanta československých deficitů. Úředníci představovali jakousi prodlouženou ruku parlamentní reprezentace politických stran. Každý státní úředník byl členem některé z koaličních politických stran nebo členem odborové organizace, jež byla na některou stranu napojena.

V Závěru autorka shrnuje nejdůležitější poznatky. Ve sledovaném období vlády vyspělých zemí zvyšovaly svůj vliv na ekonomiku státu, což se odráželo v růstu vládních výdajů i zdanění, ve zvyšujícím se podílu národního důchodu vyčleněném na platy důchodových podpor a nárůstem právních a regulačních zásahů do ekonomického života. Na počátku století a ještě ve 20. a 30. letech se vlády potýkaly s požadovanou vyrovnaností státního rozpočtu. V teoretické rovině se ve sledovaném období státní rozpočet začínal jen pomalu stávat integrální součástí finanční vědy. Přesto mělo české ekonomické myšlení ve fiskální oblasti všechny předpoklady stát se plnohodnotným podkladem efektivní hospodářské politiky, avšak jeho nositelé neměli politickou moc své návrhy realizovat.

V průběhu sledovaného dvacetiletí došlo v konstrukci státního rozpočtu k řadě změn, vyrovnanosti rozpočtového návrhu se nedařilo dosahovat promyšlenou fiskální politikou, nýbrž cestou častých změn v rozpočtovém řádu, což je znakem komplikované a ne příliš konzistentní fiskální politiky. Na počátku a na konci dvacátých let byly při sestavování státních rozpočtů nejprve stanoveny výdaje a poté se hledaly zdroje jejich krytí (většinou zvyšováním stávajících a zaváděním nových daní nebo přijetím úvěru). Třicátá léta měnila pohled na hospodářskou tj. i na fiskální politiku. Vláda podřizovala svému rozhodování takový rozsah úkolů, pro nějž nebyla schopna zabezpečit dostatečné zdroje krytí. Setrvání na zásadě vyrovnaného státního rozpočtu (pouze nominální) bez stanovení rozpínavosti státního sektoru vedlo k růstu výdajů i zdanění (mělo za následek omezení soukromých investic). Schodkové hospodářství nutně neslo dluhy. Rovnováhu státního rozpočtu ohrožovalo soustavné překračování rozpočtu a hospodaření mimo rozpočet (klíčovou roli v deficitním financování sehrál velký rozsah státních podniků a přebujelý byrokratický aparát). Existence pasti fiskalismu s využitím fiskálních iluzí vedla k omezení ekonomického potenciálu země. Stát se v důsledku svého deficitního financování dostával do područí soukromého kapitálu. Typická byla zpolitizovanost ekonomického rozhodování, nejdůležitější roli zde sehrála státní byrokracie.

Celý text je psán čtivě a srozumitelným jazykem. Je hojně doplněn celou řadou dobových fotografií včetně jejich seznamu. Čtenáři určitě uvítají Slovníček pojmů a výrazů stejně jako Seznam vybraných osobností. Publikaci završují nezbytné, přehledné a reprezentativní seznamy nejrůznějších zdrojů.

Kniha, jež vznikala postupně během autorčina osmiletého studia prvorepublikových rozpočtů, představuje zdařilý příspěvek k dějinám českého ekonomického myšlení i dějinám hospodářské politiky. Může zároveň přispět i do diskuse o povaze velké hospodářské krize. Je třeba ocenit především velké zaujetí autorky danou problematikou, odborné znalosti i nezbytný nadhled, s ním jsou čtenáři prezentovány jednotlivé zkoumané problémy. Publikaci je možné s úspěchem doporučit nejenom studentům VŠE v Praze, ale všem ostatním zájemcům z řad ekonomické veřejnosti i zájemcům o problematiku historie.

Právě hluboký zájem o historii, práce s dobovými materiály, historickými knihami a dokumenty přispěla k tomu, že autorka výše představené publikace významně napomohla ke vzniku a fungování digitální knihovny Bibliotheca economica (http://www.bibliothecaeconomica.cz/) na VŠE v Praze, kterou pomáhají spoluvytvářet sami studenti.

4. Příloha: Seminář k teorii redistribučních systémů II

Poznámky k teorii redistribučních systémů

Bohuslav Sekerka

Dosažené výsledky

Obecný redistribuční systém má jednoduché schéma:

1. Množina subjektů se podílí na vytváření nových měřitelných hodnot.

2. Souhrn vytvořených hodnot je přiřazen opět subjektům. Při tomto přiřazení nemusí platit, že to, co subjekt vytvořil, musí obdržet zpět.

Problém redistribuce spočívá právě v opětném přiřazení hodnot subjektům.

Teorii lze budovat statický i dynamicky. Lze vnášet další aspekty jako např. tvorba koalic subjektů, vyjednávání apod.

Označme ve shodě dosud získanými výsledky

ai hodnotu vytvořenou subjektem i

xi hodnotu získanou subjektem i po redistribuci

Označíme-li symbolem „x*“ součet veličin x_i přes všechna i, pak lze uvažovat veličiny a*, x* a jejich rozdíl d* = a* - x* . Protože nelze rozdělit více než a* dostáváme:

a* - x* = d* ³ 0,

kde pokládáme d_i = a_i - x_i . Zavedeme nezápornou funkci R, která závisí na rozdílech d_i takovou, že platí:

d* = h R(-d₁, -d₂, ...) ³ 0,

kde hje parametr vyjadřující výkonnost systému redistribuce a R je funkce rozdílu výplat po distribuce od výplat podle výkonnosti jednotlivých subjektů.

Je-li h = 0, pak při redistribuci nedochází ke snížení výkonnosti při libovolných odchylkách d_i a tedy musí platit:

x₁ + x₂ + ... = a*.

Dále byly uvažovány vybrané postupy při vyjednávání a při tvorbě koalic. To vnáší do systému dynamiku.

Náměty pro další výzkum redistribučních systémů

Teoretické základy obecných redistribučních systémů jsou na rozhraní různých teoretických disciplin. Z těchto disciplin jde zejména o novou politickou ekonomii a dále o

- makroekonomii vč. její mikreokonomické fundace

- politologii

- sociologii

- psychologii

- teorii her

a další.

Každá redistribuce je prováděna v určitých podmínkách. Tyto podmínky jsou určeny např. systémem rozhodování, politickým zřízením, etikou apod. Při redistribuci lze použít různých nástrojů.

V obecném redistribučním systému nevystačíme pouze s (re)distribucí určitého objektu (např. všeobecného ekvivalentu). Je rozdíl mezi redistribucí v rámci státního rozpočtu a redistribucí moci při volbách.

Redistribuce se účastní různé subjekty se specifickým vlastnostmi a atributy. Jde např. o:

- užitkové funkce

- mocenské postavení

- vynutitelnost kooperace

- vynutitelnost transferu objektu

apod.

Uvedeným aspektům je nutné věnovat při teoretickém uvažování a praktickém ověřování potřebnou pozornost.

Vícestupňový model redistibuce

Může existovat model s více množinami subjektů. V dosavadním přístupu je analyzováno rozdělení tvory předmětu distribuce a rozdělení užití předmětu distribuce, při čemž je uvažována jedna množina subjektů.

Neuvažují se exogenní podmínky ve kterých je distribuce prováděna.

Lze formulovat proces distribuce prováděné ve více etapách.

Příkladem může být následující redistribuce. Uvažujme množinu všech subjektů N. Z této množiny je vybrána její podmnožina A, subjektů kteří o distribuci nějakého objektu rozhodují. Při tom se rozhodnutí může týkat subjektů v podmnožině M množiny N, tj. M Í N.

Grafické znázornění je následující:

Množství redistribuovaného objektu

A A

Výběr Rozhodování o redistribuci

Množství objektu podléhající distribuci

Z uvedeného schématu vyplývá výše uvedený důležitý závěr o velikosti uvedeného koeficientu h.

Pro jednoduchost nazveme prvky množin N resp. M občany (voliči) a prvky množiny A politiky. Ze schématu lze nahlédnout, že je nutné definovat vlastnosti vztahu mezi občany a politiky. Při výběru politiků je možné, aby se občané sdružovali do koalic. Z tohoto předpokladu plyne, nutnost stanovení vlastností (axiomů) a pravidel

- sdružování občanů do koalic

- přístupu a opuštění koalic občanů

- chování občanů uvnitř koalic a dělení moci v koalicích občanů

- vybírání politiků

- vytváření koalic politiků

- chování politiků uvnitř koalic

- přístupu a opuštění koalic politiků

- dělení moci mezi politiky a koalicemi politiků

- rozhodování politiků

atd.

Zajímavé modely redistribuce popisují různí autoři. Uvedu zde např.:

Person, T., Roland, G., Tabelliny G.: Separation of Powers and Political Accoun-tability, Quarterly Journal of Ecomomics, sv. 112, 1997, č. 4 str. 1163-1202

Person, T., Roland, G., Tabelliny G.: Towards Microeconomical Foundations of Public Finance, European Economic Review, sv. 42, str. 685-694

Gregor, M.: Nová politická ekonomie, Karolinum 2005, str. 315.

Naznačme jeden z velmi zjednodušených publikovaných modelů:

Uvažujme 3 regiony iÎN={1, 2, 3}, reprezentované třemi voliči. Každý z voličů má příjem rovný a_i = 1 a chce maximalizovat příjem po redistribuci xi.

Předpokládejme, že existuje rovná daň t, tj. t_i = t a že dotace jsou ri. Z uvedeného vidíme, že platí:

x_i = a_i+ r_i - t,

r_i ³ 0

0 £ t_i £ 1.

O redistribuci se rozhoduje v zákonodárném sboru. Předpokládejme, že zákonodárný sbor má tři poslance. Každý poslanec je volen ve svém regionu, tj. příslušným voličem. Zvolený poslanec i získává rentu si. Poslanec i má pravděpodobnost znovuzvolení p_i. Poslanec kalkuluje své další výhody plynoucí ze znovuzvolení. Tyto výhody, které předpokládáme stejné pro všechny politiky, u = u_i mohou představovat současnou hodnotu budoucího příjmu politika. Tak politik maximalizuje očekávaný příjem v_i, který je dán vzorcem:

v_i = s_i + u p_i,

při čemž platí

s_i ³ 0.

Rozpočtová podmínka je dána vztahem:

å_i a_i = å_i (s_i + r_i),

kde se sčítá pro všechna i.

Není-li politik ve volbách znovu zvolen je nahrazován politikem, kterému odpovídají stejné údaje jako nezvolenému politikovi.

Předpokládejme, že pravděpodobnost p_i zvolení politika i nabývá hodnot 0 nebo 1 v závislosti na následujícím rozhodování voličů.

Volič i zvolí minimální požadovaný příjem x_i^* a rozhoduje se podle pravidla:

x_i < x_i^* Þ p_i = 0

x_i ³ x_i^* Þ p_i = 1.

Rozpočet R je definován následující soustavou veličin:

R = {t, r_i iÎN; s_i iÎN}

V zákonodárném sboru se rozpočet přijímá či nepřijímá. V případě nepřijetí se uplatní rozpočtové provizorium:

R₀ = {t=t=r+s, r_i=r iÎN; s_i=s iÎN}.

Aniž budeme rozebírat axiomy chování, lze rozpočtový proces modelovat následovně:

- Vybere se náhodně politik.

- Voliči stanoví x_i^*.

- Vybraný politik navrhne rozpočet R

- Hlasuje se prostou většinou o rozpočtovém návrhu. Přijímá se R nebo R₀ .

- Voliči určí pravděpodobnosti p_i .

- Proces se opakuje.

V citované literatuře se popisuje řešení modelu v různých variantách a specifikují se axiomy kladené na jednotlivé kroky.

Naznačený postup lze sledovat a modelovat dynamicky vhodnými programovacími nástroji. Jako vhodný se jeví program Vensim (Ventana® Simulation Environment) vytvořený Ventana Systems, Inc., který je pro akademické použití volně dostupný na Internetu.

Závěrem bych chtěl upozornit na jeden z důvodů aktuálnosti a nutnosti praktického řešení problémů redistribuce. Např. v rámci měnové unie, v níž je fiskální politika decentralizována může totiž člen měnové zóny své náklady přenášet na ostatní členy. Tvorba modelů redistribuce, objasnění vztahů a zákonů redistribuce mohou být nápomocny při řešení uvedeného problému.

Instituce a teorie redistribučních systémů

Petr Wawrosz

Teorie redistribučních systémů (TRS) je původní aplikací a perspektivním rozšířením teorie her. V současné době je velmi dynamicky rozvíjena týmem na Vysoké škole finanční a správní rámci řešení projektu GA ČR Investice do sociálního kapitálu a efektivnost (402/06/1357). Redistribuční systém je systém, ve kterém dochází k nějakému přerozdělení (redistribuci) odměn (výplat) oproti výkonům, které podali jednotliví účastníci daného systému. Výkon se chápe jako vliv účastníka hry na dosažený výsledek, tj. na velikost celkové odměny, kterou si mohou jednotliví účastníci rozdělit mezi sebe.

Pokud v nějakém systému dochází k redistribuci, klesá výkonnost tohoto systému. Osoby, které dostávají nižší odměnu než je jejich výkon, nejsou logicky motivováni, k dosahování maximální hodnoty výkonu, jíž jsou schopny. Osoby, v jejichž prospěch je redistribuce prováděna, pak nemají takové stimuly, aby o svou odměnu usilovali svým výkonem – odměnu si mohou zajistit redistribucí.

Nejvýhodnější redistribuce je zpravidla na úkor nejvíce výkonného účastníka systému (v terminologii her „hráče“) – zbylí účastníci systému si v takovém případě mohou rozdělit největší odměnu. Pokud tuto redistribuci na úkor nejvíce výkonného hráče znázorníme prostřednictvím tzv. elementárního redistribučního systému – systému, ve kterém jsou tři hráči (nejvíce výkonný, průměrně výkonný a nejméně výkonný), je zřejmé, že koalice, která k této redistribuci vede, je koalice průměrného a nejméně výkonného hráče. Významným závěrem TRS je zdůvodnění, proč se často obtížně prosazuje nové – inovace apod.. Pokud se určitá osoba snaží prosadit a realizovat cokoli nového, stává se (chtě nechtě) účastníkem redistribuční hry, a to z následujících důvodů:

- Ukazuje, že něco umí (má nějakou výkonnost v podobě invenčních a inovačních schopností), čímž může ohrožovat postavení a zájmy jiných a to už je dost, abychom narazili na určité zájmové bariéry.

- Vstupuje do nejrůznějších vyjednávání zaměřených do budoucna, které kalkulují se setrvačnou nebo nějak modifikovanou perspektivou systému. Inovace vnáší do těchto představ něco nového a narušuje tím to, co již bylo dohodnuto, aniž by inovátor zpravidla věděl, co kým a proč bylo dohodnuto.

- Můžeme měnit (přímo či nepřímo) podmínky v systému tak, aby se vytvářelo více motivační a provýkonnostní prostředí, což naráží na všechny protivýkonnostní bariéry spojené s redistribučními hrami.

Obecně lze konstatovat:

- Pokud je někdo úspěšný v určité hře (jednání, systému), automaticky se stává součástí hry na vyšší úrovni/levelu (jednání na vyšší úrovni, vyššího systému). Zde může být náš úspěch nebezpečím pro ostatní subjekty této hry na vyšší úrovni.

- Každý, kdo se o svůj vzestup zasluhuje svou vlastní výkonností, se dříve nebo později dostane do střetu s těmi, kteří si nepřejí, aby se skutečná výkonnost nakonec prosadila jako měřítko hodnocení, jako cesta k získání určité pozice.

Problematikou redistribuce uvnitř ekonomických systémů s využitím teorie her se zabývá např.Tullock (1997). Jeho modely ovšem neuvažují vznik koalic a diskriminaci nekoaličních členů ani vliv redistribuce na snížení výkonu systému. Přitom právě tyto aspekty jsou významné a jejich zahrnutí do modelu vede k zajímavým aplikacím. Teoretická literatura věnovaná problematice sociálních či psychologických aspektů řízení organizací výše tematizovaný problém většinou přehlíží^{^[1]}. Pozitivní výjimkou je monografie Čakrta (2000, např. s. 31, 49-54 aj.), Bartáka (2006, s. 133-135) či Štědroně (2007, s. 29-30). Zajímavé postřehy přináší i Eucken (2000, s. 64).

K tomu, aby se nějaký redistribuční systém prosadil, musí existovat odpovídající institucionální prostředí. Rovněž tak vyjednávání, inovace apod. probíhají v určitém institucionálním prostředí. Pod pojmem instituce budeme v souladu s institucionálními ekonomií rozumět formální a neformální pravidla, která ovlivňují a určují lidské chování a jednání (viz např. North (1990)). Ukazuje se přitom, že významným faktorem pro přetrvávání redistribučních systémů jsou nejen formální instituce (zákony apod.), které právně stanoví, že má docházet k určité redistribuci a tuto redistribuci vynucují, ale i neformální instituce v podobě zvyků, tradic, obyčejů apod. Tyto neformální instituce říkají – že některé redistribuce jsou zde od nepaměti, že jsou žádoucí formou lidského chování, že protivit se jim znamená narušit odvěký řád. Dané normy vedou k tabuizaci některých témat, k tomu že některé způsoby myšlení jsou označeny za správné, jiné za nesprávné, něco označeno za nezpochybnitelné. Tyto normy odmítají schopnost přesahu, nového pohledu, uvědomění si, že „všechno, co se má tak a tak“, se může mít i jinak. Způsobují tak stagnaci lidského myšlení i stagnaci rozvoje celé společnosti – typickým příkladem k čemu vede předpoklad jediného správného myšlení (ideologie) byl vývoj v socialistických státech (v současné době lze poukázat na příklad severní Koreje).

Klíčovou otázkou potom zůstává, co udělat pro to, aby se prosadily systémy ve kterých odměňování závisí na výkonnosti jejich účastníků (výkonnostně orientované systémy – VOS) a nikoliv redistribuční systémy. Je zřejmé, že prosazení VOS je spojeno s prosazením odpovídajícího institucionálního prostředí. Jinak řečeno: k tomu, aby se VOS prosadily, musí existovat odpovídající institucionální prostředí. Prosazení VOS a rozvoj daného institucionálního prostředí se ovšem často děje souběžně.

Cílem příspěvku je na základě komparativní analýzy formulovat podmínky a postupy, které vedou k prosazení VOS, změny, které k je nutné/dobré tomuto prosazení uskutečnit v institucionálním prostředí i strategii postupu při těchto změnách. Příspěvek bude založen na studiu historických zkušeností zemí, případně oblastí, kde se VOS prosadily a zobecnění těchto zkušeností. Dále budou identifikovány a systematicky uspořádány instituce, které napomáhají rozvoji VOS včetně cest, jak daných institucí dosáhnout.

Literatura:

ARMSTRONG, M. 2002. Řízení lidských zdrojů. 1. vydání. Praha : Grada Publishing, a.s., 2002. ISBN 80-247-0469-2.

Barták, J. 2006. Skryté bohatství firmy. Praha : Alfa Publishing s. r. o ., 2006. ISBN 80-86851-17-6. BEDRNOVÁ, E.; NOVÝ, I. aj. 2002. Psychologie a sociologie řízení. Praha : Management Press, 2002. ISBN 80-7261-064-3.

BĚLOHLÁVEK, F. 2005. Jak řídit a vést lidi. 1. vydání. Brno : CP Books, a.s., 2005. ISBN 80-251-0505-9.

ČAKRT, M. 2000. Konflikty v řízení a řízení konfliktů. Praha : Management Press, 2000. ISBN 80-85943-81-6.

DĚDINA, J.; CEJTHAMR, V. 2005. Management a organizační chování. 1. vydání. Praha : Grada Publishing, a.s., 2005. ISBN 80-247-1300-4.

EUCKEN, W. 2004. Zásady hospodářského řádu. Praha : Liberální institut, 2004. ISBN 80-86389-32-4.

FEHLAU, E.; 2003. Konflikty v práci. 1. vydání. Praha : Grada Publishing, a.s., 2003. ISBN 80-247-0533-8.

KOUBEK, J. 2002. Řízení lidských zdrojů. Praha : Management Press, 2001. ISBN 80-7261-033-3.

KODERA, J. 1993. Teorie her a ekonomické rozhodování. Politická ekonomie. 1993. ISSN 0032-3233.

MAYEROVÁ, M.; RŮŽIČKA, J. 2000. Moderní personální management. 1. vydání. Praha : Nakladatelství H&H Vyšehradskáns.r.o., 2000. ISBN 80-86022-65-X.

NAKONEČNÝ, M. 2004. Sociální psychologie oranizace. 1. vydání. Praha : Grada Publishing, a.s., 2004. ISBN 80-247-0577.

NOVÝ, I., SURYNEK, A. 2002. Sociolgie pro ekonomy a manažery. 1. vydání. Praha : Grada Publishing, a.s., 2002. ISBN 80-247-0384.

NORTH D. 1990. Institutions, Institutional Change and Economic Performance (Political Economy of Institutions and Decisions. Cambridge, Cambridge UP, 1990.

OSBORNE, J. 2002. An Introduction to Game Theory. New York : Oxford. University Press, 2004. ISBN 0-19-512895-8.

SEKERKA, B. 2002. Mikroekonomie. Praha : Profess Consulting, 2002. STÝBLO, J. 2003. Personální řízení v malých a středních podnicích. 1. vydání. Praha : Management Press, 2003. ISBN 80-7261-097-x.

ŠTĚDROŇ, B. 2007. Manažerské řízení a informační technologie. Praha : Grada, 2007. ISBN 978-80-247-2052-4.

TULLOCK, G. 1997. Economics of Income Redistribution. 2. vydání. Boston-Derdrecht-London : Kluwer Academic Publisher, 1997. ISBN 0-7923-0991-5.

Valenčík R. 2008 a: Teorie her a redistribuční systémy. Praha : Express, Vysoká škola finanční a správní, 2008. ISBN: 978-80-7408-002-9
VALENČÍK R., BENESCH J.: Možnosti apliakce teorie redistribučních systémů jako součásti knowledge managementu v organizacích. Moderní řízení duben 2008.

Z přednesené prezentace:

Theory of redistribution systems and institutions

1. Theory of redistribution systems and institutions

- part of theory of games

- shows how people act when redistribution occurs: acting of people (agents) is influenced by existing redistribution

- explains why people with many skills are not often successful

- explains what happens in redistributions systems

- shows why changing of redistribution systems is difficult

- analyses factors of redistributions and why redistributions happen

- analyses process of negotiation in redistributions systems

- describes influence of redistributions on the formal and informal norms in society

- gives suggestion how to act in redistributions systems

- and so on …

Of course theory of redistributions systems cannot solve all problems, It is part of microeconomic theory and is based of the microeconomic principles. However theory of redistribution systems develops microeconomic theory and makes it more realistic and practical.

2. Redistribution systems - definition

• Redistributions systems is any system where members of the system (agents) are awarded differently from their real performance.

• Some members receive more then their performance, some members receive less then their performance.

• Whole society is redistribution system. If we want to support old or ill people … we need some redistribution.
However not every reason for redistribution is due to „poor“ people.

• Redistributions occurs in companies, families, voluntary and non-profit organizations …

• Redistribution is convenient for many members of society.

• Theory of redistribution system can be very practical theory:

Every successful person must fight with less successful people. It is useful to know how to act to achieve success.
When some person is efficient in some system (on the certain level in society) its efficiency can endanger people in another system (on another level in society). It is useful to know persons we can endanger by our efficiency.

3. Elementary redistribution system

- can easy explain what happens in redistribution systems.

- is understandable: main result of redistribution can be show without difficulties.

Have only 3 members (agents) who differ in their performance.

Agent X – performance 6,

Agent Y – performance 4

Agent Z – performance 2

Total performance of the system is 12. This performance can system achieve only if no redistribution occurs.

Each agent has one vote (same power, influence).

Any coalition of agents is possible.

We expect validity of rule: the more redistribution the more decline of total performance of system.

4. Redistribution equation

Is based on the rule: the more redistribution the more decline of total performance of system.

Form: x + y + z = 12 - η.R(x - 6, y - 4, z - 2)

Explanation:
x + y + z = sum of the real reward of agents (what agents really receive)

12 = maximum possible performance of the system

η = coefficient of the system decline (how much the total performance of the system declines if redistribution occurs)

R(x - 6, y - 4, z - 2) = function of differences between reward of agent and his performance.
Differences can be describe as square root of the sum of square differences (√ ((x-6)2 + (y-4)2 + (z-2)2)

How to read redistribution equation:-Agents can only divide maximum of their performance minus difference from the maximum of their performance.

5. Redistribution area

• Expected then possible less performance of each agent is one. Then we can draw all possible combination of real awards into redistribution area.

• Picture shows redistribution area if η = 0,5 and R is defined as: (√ ((x-6)2 + (y-4)2 + (z-2)2)

• Lower point marks situation when agents receive award equal their performance (6, 4, 2)

• Upper point marks situation when all agents receive same award (3.51, 3.51, 3.51)

6. Why win people who do not have the highest performance?

Redistribution – some agent receives money/support (wins), some agent gives money (loses).

Agent X (real performance 6) – can win more when loses agent Y than agent Z

Agent Y (real performance 4) – can win more when loses agent X than agent Z

Agent Z (real performance 2) – can win more when loses agent X than agent Z.

Coalition agent Y and Z against agent X is very probable – in this coalition both agents win more than in other coalition.-However performance of the system falls in this coalition at the most.

One of the possible redistribution result: (1,6,3) – redistribution with leader: agent Y (middle efficient agent) becomes leader and receives leaders payment.

Agent X can defend against coalition agent Y and Z and can start to negotiate with some agent.

7. Discrimination equilibrium

• Discrimination equilibrium – two agents discriminate the third one.

• If all agent hove same negotiation power and smallest possible award (payment) is one then three possible discrimination equilibriums exist.

• For instance: real payment is 1;yyz;zyz – agent Y and agent Z discriminate agent X .

• This situation corresponds to situation xxz;1;zxz - agent X and Z discriminate agent Y.

• Valid zyz = zxz: in both situation agent Z receive same payment.

• Discrimination equilibrium can be obtained from equations:

1 + y + z = 12 - η.R(5; y - 4; z - 2)

x + 1 + z = 12 - η.R(x - 6; 3; z - 2)

x + y + 1 = 12 - η.R(x - 6; y - 4; 1)

Results: xp = 5,65; yp = 4,71; zp = 3,63.

Possible discrimination equilibrium (coalition):

- (1; 4,71; 3,63) – total performance 9,34; discriminated is agent A

- (5,65; 1; 3,63) – total performance 10,28; discriminated is agent B

- (5,65; 4,71; 1) – total performance 11,36 ; discriminated is agent C

8. Nash equilibrium in redistribution systems

All agents have same negotiation power – each discrimination equilibrium is possible. Then we can count average payments of each agent:

agent X: = 1/3*(1 + 5,65 + 5,65) = 4,10

agent Y: = 1/3*(4,71 + 1 + 4,71) = 3,47

agent Z: = 1/3*(3,63+ 3,63+ 1) = 2,75

If payment of agents is in the proportion 4,10 : 3,47 : 2,75 then Nash equilibrium sets in.

This proportion can be inducted into redistribution equation:

(x + y + z = 12 – 0,5(√ ((x-6)2 + (y-4)2 + (z-2)2) -and we can count Nash equilibrium:

xn = 4,39; yn = 3,73; zn = 2,94.

If Nash equilibrium sets in no agent can better himself if he offers any coalition to another agent: without exception whether the coalition is more or less convenient for any agent.

9. Migration among systems (organizations)

Even if Nash equilibrium sets in, the agent with the highest performance receives smaller payment then its performance. This agent can leave the redistribution systems (can start work in another company, live in another family…).

Generally: if redistribution occurs the agents with highest performance can defend from redistributions by leaving the system and starting to build another system. So businesslike agents should gather in no/less redistribution system. However this gathering of businesslike agents does not happen so often. Why?

Migration among system is costly!

10. Barriers of migration among systems

Many barriers prevent the migration. For instance:

- redistribution system with leader (when middle efficient agent Y become a leader and receive leaders payment) often can achieve increasing returns of scale and can guarantee to the highest efficient agent X more certainties then in his own system).

- information asymmetry: new organization does not know if agent is efficient and hesitate to give him higher payment.

- efficient agents do not know their performance and thing that they are not so efficient. So they do not want to migrate.

- general redistribution in society prevents to build systems without redistribution. Sometimes is even prohibited to build system without redistribution and any attempt is punished (for instance in socialism society).

- efficient agents are not able to cooperate (too many efficient agent in one system often does not mean that the system will be efficient – example: football team consisting only from the super/best player cannot be the best team)

- formal and informal rules valid in society prevent migration or make it harder.

11. Expansion and redistribution systems I

The performance of system (usually) increases during time.

We can compare performance of the system without redistribution and performance of the system with redistribution. Probably: all/most agents in the system without redistribution obtain, sooner or later better payment then in the system with redistribution.

Y1, Z1 = performance of agent Y and Z in system without redistribution

Y2, Z2 = performance of agent Y and Z in system with redistribution (redistribution system with leader – middle efficient agent (Y))

12. Expansion and redistribution systems II

What happen in the case of previous picture in the redistribution system?

- leader (agent Y) becomes dissatisfied and is willing to reduce redistribution.

- however very often leader is not willing to give up its position including leaders payments.

- he must award the most efficient agent (X) – this agent must receive payment based on his performance. When leader is not willing to give up his position leader must (may be together with agent X) discriminate agent Z.

This is explanation why reform are so vulnerable –changing coalition (from coalition with agent Z in coalition with agent X) can be for leader dangerous.

13. Negotiation in redistribution systems

Expected that all coalitions are possible.

Winning coalition in redistribution system often depends on the negotiation skills of each agent. For any agent is convenient if other agents know less then the agent if other agents are not able to imagine that some coalitions/situations are possible or if their decision process are not rational and is influenced by some barriers.

Each agent can influence decision of other agents by his argumentation.

Possible argumentation strategies:

- creation of imagination of future development

- own description of system and its environment

- own description of other agents (how the agents act, their goals …).

It is possible to foul other agents

- creation of possible enemy (who does not need to exist)

- telling that something is immoral, prohibited, taboo …

- and so on.

14. Institutions and redistribution systems I

• Whole society is a redistribution system.

• Formal and informal rules (institution) are created and exist in redistribution system.

• It is useful to study how existing redistribution systems influence process of creation and observation formal and informal rules, what happens when redistribution system changes.

• Redistribution system needs some institution – redistribution is not possible without some institutions.

• Existing institutions can prevent creation of non redistribution system or gathering efficient people.

• If we can change redistribution system we have to change its institutions. If we can change institutions we have to change given redistribution system.

15. Institutions and redistribution systems II

• We expected in previous pictures that each agent has same/equal negotiation power (same/equal vote).

• However in reality some agents have more power than other agents. To the factors that influence negotiation power of any agents belong also formal and informal institutions – they can for instance allow only some coalitions of agents, prohibit another coalitions, say that only some agents can decide about redistributions and so on.

• Building systems based on performance payment (agents receive payments corresponding their performance) is possible only if institutions in society allow this building. -It is not sufficient only to change people who prevent the reform, it is necessary to change institutions that prevent the reform.

16. Changing of redistribution system and its institutions

• Each redistribution system has some alternative system.

• Generally: everything what is valid is valid only in/due to some condition (in some context). Everything is possible to impugn. Always is necessary to ask: really does not exist any alternative to given system/rule/institution?

• In information society is the process of finding alternative system to given system more easy. We can more easily find different solution, compare given system with another systems and so on.

• If we want to reduce redistribution we have to reduce power of any system. In competitive environment is not redistribution so convenient.

17. How to reduce redistribution

• Some value of redistribution must exist – if we want to support poor, sick …

• However many redistribution form can be reduce or remove if people will invest into their skills and abilities.
Society who allow people to invest into their skills (borrow them money which allow them invest into the skills) can reduce redistribution – people will be able to receive their payments due to their skills and no due to redistribution.

• Such society needs good developed financial market. People have to be able pay their loans from future income - for instance people pay some percentage from their future income for some time and so they pay off their loan. If they do not have sufficient income (for instance their month income is less then some amount) they do not pay any percentage.

18. Contact:

Petr Wawrosz
Institute of administration and finance

petr.wawrosz@velkyvuz.cz
+420 777 189 183
www.vsfs.cz

[1] Typickým příkladem reprezentativních monografií určených širší veřejnosti jsou např. (Armstrong 1999), (Armstrong 2002), (Bedrnová-Nový 2002), (Bělohlávek 2005), (Dědina - Cejthamr 2005), (Fehlau 2003), (Koubek 2001), (Mayerová - Růžička 2000), (Nakonečný 2004), (Nový - Surynek 2002), (Stýblo 2003), (Tureckiová 2004) aj. Nenajdeme v nich ani zmínku o problematice vztahů uvnitř řízených systémů, které působí proti odměňování podle výkonnosti a snižují efektivnost organizací.