Marathon 118

MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim is to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons of present entanglement of the world developments, and participate in the search for prospective solutions.

About 120 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German. English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers.

Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new space for economic growth), etc. Several specific projects of human capital investments have been developed on the basis of concepts analyzed in MARATHON.

The magazine can be accessed at:

http://valencik.cz/marathon

E-mail contact: valencik@cbox.cz

Do rukou se vám dostává první číslo časopisu Marathon za rok 2012. Jako obvykle, nejdřív některá základní sdělení:

- Zatím je časopis šířen finančně nenáročnými formami - několik xerokopií, prostřednictvím disket, zasílán prostřednictvím fax modemu, prostřednictvím sítě INTERNET (http://valencik.cz/marathon).

- Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou po sobě. Nejbližší řádné číslo (6/2013) bude vydáno a objeví se na Internetu 15. listopadu 2013.

- Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám standardního formátu.

- Kontaktní spojení, na kterém lze získat podrobnější informace o časopisu, vyjádřit připomínky, zaslat příspěvek apod., je (prozatím) prostřednictvím domácího telefonu: 224933149 (R.Valenčík).

- Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat na e-mailovou adresu: valencik@cbox.cz.

- V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR, na vyžádání je distribuován užšímu okruhu čtenářů v běžné časopisecké podobě, je rovněž k dispozici v Národní knihovně v Praze Klementinu.

- Od počátku roku 2006 je Marathon vybaven redakčním systémem, prostřednictvím kterého lze zveřejňovat příspěvky a reagovat na již uveřejněné příspěvky.

- Příspěvky uveřejňujeme vždy recenzované, zpravidla včetně recenze (příp. ohlasu).

1. Úvodní poznámka

Páté číslo roku 2013 začínáme velmi atraktivním článkem autora, který dosud v našem časopisu nepublikoval, P. Kuchyni o tom, jak ekonomicky ocenit hodnotu lidského života. Řešení této problematiky nastoluje řadu nejen ekonomických, ale i filozofických otázek. Druhý článek, jehož autor L. Žalek též v našem časopisu dosud nepublikoval, se věnuje otázce korporativismu. Tématu, které je z řady důvodů aktuální. Třetí článek v rubrice hlavní materiály je z pera J. Šetka, který publikoval v Marathonu již řadu článků, pojednání a recenzí. Tentokrát se věnuje otázce zbrojní výroby v širších hospodářských souvislostech.

Významnou část čísla zaujímá seriál R. Valenčíka pravidelně publikovaný na jeho blogu, viz:

http://radimvalencik.pise.cz

Jedná se přímou konfrontaci konceptu vycházejícího z teorie her s realitou, konkrétně aktuálním děním spojeným s pádem Nečasovy vlády a s tím související kaskádou afér. Jedná se o pokračování seriálu z předcházejícího čísla.

2. Hlavní materiály

Vývoj hodnoty lidského života

Pavel Kuchyňa

Úvod

Pojem hodnota lidského života je v první řadě velice kontroverzní slovní spojení. Dost možná se jedná o oxymorón. V našem „západním světě“ je tato hodnota považována za nekonečnou či nevyčíslitelnou.

Západní civilizace je postavena na křesťanských a židovských základech. Z těchto náboženství vychází i naše základní vnímání morálky a rozlišování mezi dobrem a zlem. Oba dva směry disponují desaterem božích přikázání a jedno z nich je vždy „nezabiješ“.

V české legislativě je tato myšlenka zakotvena v nejvyšší právní normě – ústavě. V článku 6, prvního oddílu Listiny základních práv a svobod:

Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením.

Nikdo nesmí být zbaven života.

Trest smrti se nepřipouští.

V současnosti se ovšem čím dál častěji objevují soudní spory, při nichž pozůstalí žádají odškodnění za ztrátu lidského života své blízké osoby. Tyto spory se v posledních letech konají i na území České republiky s cílem vyčíslit spravedlivou výši kompenzace, která by měla představovat hodnotu, o kterou pozůstalí přišli ztrátou blízké osoby.

Přes opuštění filosofické roviny a přesun do ekonomické oblasti, jde o velmi rozporuplné téma a jeho zkoumání je spojené s určitou mírou rizika. Pokud by člověk problematiku nepochopil a neuvědomil si, že pojem hodnota je vždy spojen s účelem, pro který je stanovena, mohlo by dojít ke zcela zavrženíhodným závěrům. Jde například o porovnávání hodnot dvou lidských životů navzájem, či směny lidského života za určitou protihodnotu.

Mluvíme tedy o tématu, o kterém by bylo lepší nic nepsat ani nad ním nepřemýšlet. V praxi se bohužel začíná objevovat poptávka po jeho porozumění, a proto se jeho prozkoumání jeví jako nevyhnutelné.

Zahraniční články zabývající se tímto tématem používají anglické slovo „value“ česky „hodnota“. Jde o velmi široký pojem, který v souvislosti se lidským životem zatím postrádá přesnější vymezení. Hlavní úskalí představuje skutečnost, že slovo „hodnota“ spadá zejména do oblasti ekonomie, ale i přesto spojení „hodnota lidského života“ u většiny lidí vede k filosofickým a morálním myšlenkám. Alternativní pojem „cena“ je ve své podstatě příliš úzký na to, aby byl použit v této souvislosti. Zpravidla bývá vymezen určitou ekonomickou transakcí, která v současném světě nemusí existovat. Termíny „kompenzace“ a „náhrada“ jsou naopak použitelné pouze ve smyslu moderního soudnictví a zajisté mají své místo v textech zaměřených na právo.

Tento článek si klade za cíl představit vývoj ekonomických přístupů vnímání hodnoty lidského života. Vzhledem ke značné dosavadní obecnosti tématu bude text operovat s pojmem hodnota, jelikož jde o nejširší nabízející se termín. Rozsáhlejším publikacím by ovšem měla předcházet analýza a přesné vymezení tohoto pojmu.

Otrokářství

Jde o kontroverzní téma a proto i jeho počátky pozbývají morálku. V minulosti totiž lidský život nebyl svatý a lidské dějiny jsou plné vražd a smrti. V dávných dobách lidé umírali často a snadno. Většina dětí se nedožila dospělosti a už 40letý člověk byl považován za starého. Někteří lidé byli vlastněni jako otroci.

Gladiátorské zápasy oblíbené ve starověkém Římě v podstatě představovali obětování lidského života k potěše společnosti. Tato radost představuje ekonomický užitek. Došlo tedy ke směně lidského života za okamžitý užitek. Středoameričtí indiáni zase obětovávali lidské životy, aby si naklonili božstva a zajistili si tak např. lepší úrodu. Opět se tedy jednalo a domnělý akt ekonomické směny.

Pro obchod s otroky dokonce existoval po staletí sekundární trh, na kterém pravidelně docházelo ke stanovení tržní hodnoty lidského života.

Jde o období, kdy existovaly ceny otroků, a je tedy možné hledat tržní hodnotu lidského života. Tento trh se nijak zásadně nelišil od trhu s jinými komoditami. Jako ilustrace poslouží průzkum, který provedl VENCATACHELLUM (2002). Analyzoval obchody realizované mezi lety 1825 až 1827 na ostrově Mauriciu a zjistil, že ceny závisely na určitých faktorech. Navázal na předchozí bádání a zkoumal, zda dříve identifikované determinanty ovlivňují cenu i zde.

Zjistil, že ceny za ženy byly v průměru o 23 % nižší než za muže.

22 % představoval průměrný příplatek za znalost řemesla.

Nejvyšší ceny za muže bylo dosahováno v jeho 24 letech, za ženu pak ve 22.[1]

Při prodeji matky s dítětem současně byla cena o 25 až 68 % vyšší než při prodeji každého zvlášť. Nejvyšší vliv na tuto prémii měl pravděpodobně věk dítěte. Starší dítě znamenalo vyšší cenu.

Autor neprokázal výraznější vliv etnika na jeho cenu.

V období sklizně cukrové třtiny bylo možné pozorovat nárůst cen až o 15 %.

Jakkoliv se výše uvedené může příčit současnému vnímání světa, určité determinanty ovlivňovaly ceny otroků (člověka). Šlo například o stáří, dovednosti, pohlaví, tržní cykly atd.

Po skončení otrokářství se pojem hodnota lidského života přesunul na čistě teoretickou úroveň.

Zbývá snad jen pouze takzvaný černý trh s bílým masem. Jde o trh postavený mimo zákon a proto velmi nelikvidní. Otázkou je, zda vůbec existuje cenotvorný sekundární trh. Z tohoto důvodu nejde o oblast, která by měla přímý vztah k tématu.

Počátky teorie

SMITH (1776) považoval práci za jednu ze 4 forem fixního kapitálu. Domníval se, že existuje trh, na kterém lidé nabízejí práci a poptávající zaměstnavatelé za ni platí mzdu. Smith byl ekonom, který publikoval na počátku průmyslové revoluce. Jeho texty reagují na hospodářskou situaci doby a přímo se nezabývají hodnotou lidského života. Jeho přínos k tématu ale spočívá v myšlence, že lidé nabízejí práci. Tuto ideu lze lehce převést do podoby, že prodávají část svého života nebo že svůj život pronajímají.

Další autor BOAG (1916) reagoval na právě probíhající první světovou válku svým článkem Human capital and cost of war. Tvrdil, že nedochází pouze k materiálně ekonomickým ztrátám, ale že ekonomiku poškozují i ztráty na lidských životech.

Autor přirovnal lidský život ke strojní firmě. Prvních přibližně 15 let probíhá výstavba. Dále následuje zkušební provoz do 21 let života. V tomto období sice probíhají další investice, ale již může docházet k drobnějším příjmům. Nakonec následuje fáze, kdy příjmy převyšují udržovací výdaje a výdaje na tvorbu rezerv na stáří.

Díky této analogii dochází k závěru, že je možné stanovit hodnotu lidského života a ukazuje na tři kritické aspekty.

Je nezbytné přesně si uvědomit, jaké jsou vstupní parametry a co bude výsledkem.

Vyvarovat se duplicitnímu započtení jednotlivých faktorů

Vzít v potaz tenkou hranici mezi lidským a hmotným kapitálem.^{^[2]}

Ve stejné době se problematikou zabývali i autoři Guyot a Crammond, kteří stanovili konkrétní hodnotu 20 700 franků za průměrného Angličana.

Metody stanovení hodnoty lidského života

Nejčastější přístupy ke stanovení hodnoty lidského života lze rozdělit do dvou hlavních větví. Jedná se o Ochotu platit a Lidský kapitál. Chronologicky jde o pojetí minulého století.

Bez hlubokého porozumění problematiky, je nezbytné brát oba přístupy s výraznou rezervou, jelikož v obou přístupech spočívá mnoho úskalí.

Ochota platit

Jde o metodu vycházející z předkladu, že lidé sami nejsou schopni přisoudit hodnotu svému životu. Měří tedy částku, kterou jsou lidé ochotní zaplatit za snížení pravděpodobnosti úmrtí. Výsledek pak lze získat jako:

Kde H_wtp je výsledná hodnota,

WTP_a je částka, kterou je subjekt ochotný zaplatit,

p_a je změna pravděpodobnosti úmrtí.

Existuje mnoho variant tohoto přístupu. Za základní modifikaci lze považovat přesně opačný přístup. Tedy měřit kompenzaci jakou jsou lidé ochotni přijmout za zvýšení pravděpodobnosti úmrtí.

Přístupy se dále liší podle způsobu získávání vstupních dat, která mohou vycházet buď ze statistických údajů např. trhu práce a porovnání mezd za mytí oken v přízemí a mrakodrapech[3], či trh se zabezpečovacími prvky, například požární hlásiče.

Alternativně mohou vstupní data pocházet z dotazníkového šetření. Přístup se v praxi využívá, je ale velmi pracný.

Lidský kapitál

Jde o skupinu metod založených na principu diskontování budoucích peněžních toků. Základní odlišnosti plynou z peněžních toků, které jsou brány v úvahu, a ve stanovení diskontní míry.

Toto je důvod proč LANDEFELD a SESKIN (1982) metodu dělí na čistý a hrubý přístup v závislosti na tom, zda je od peněžních toků odečtena spotřeba či nikoliv.

kde H_HC je hodnota lidského kapitálu stanovená metodou Lidský kapitál,

P_t jsou příjmy v čase t,

V_t jsou výdaje v čase t,

d je diskontní míra,

n je očekávaná délka života.

Ostatní přístupy

FRIEDMAN (1982) navrhuje, že hodnota lidského života by mohla vycházet z pojišťovacího trhu. Ve svých výpočtech ovšem předpokládá existenci sekundárního trhu s pojistkami. Ten bohužel neexistuje.

Člověk znalý problematiky oceňování by mohl předpokládat existenci přístupu založeného na nákladech. Hodnota aktiva by měla odpovídat nákladům na jeho vznik díky trhu. Koupě aktiva by měla stát přibližně stejně jako výroba nového. V opačném případě by totiž všichni účastníci trhu preferovali výhodnější z těchto možností. S lidmi neexistuje trh, a proto není důvod předpokládat, že náklady by měly čemukoliv odpovídat. Aplikace této metody sice existují, pouze ale v neakademických publikacích.

Ostatní metody pochází z oblasti filosofie. Jde například o představu, že člověk je jako uzel a jeho hodnota je tím vyšší, s čím více lidmi je spojen. Na tomto místě je možné vyslovit lítost, že myšlenka dosud nebyla ekonomicky popsána. V této souvislosti můžeme pozorovat souvislost s pojetím mezních veličin. Ohrozí ztráta jednoho člověka společnost o 6 miliardách jedinců? Ohrozí ztráta jedno člověka fungování kmene o 20 lidech?

Současné využití problematiky

V současnosti existují 2 hlavní oblasti využití problematiky. Hodnocení projektů a soudní kompenzace za ztrátu lidského života.

Hodnocení projektů

Žijeme v době čísel a každá naše aktivita by měla být ekonomicky ospravedlnitelná. To platí zejména pro veřejné rozpočty. Jak ale měřit užitek, když výsledkem projektu je záchrana lidských životů. Ve své diplomové práci se touto problematikou podrobně zabývá VALENČÍK (2005). Vysvětluje principy cost-benifit analýzy a zabývá se základními metodami oceňování života.

Jako ilustrace poslouží dva příklady použití hodnoty lidského života na našem území.

DAŇKOVÁ (2007) publikovala studii vyčíslující úspory díky mediální kampani za snížení dopravní nehodovosti. Ztrátám na lidských životech přikládá autorka až jednu pětinu z celkových škod. Částky stanovila pomocí metody Ochota platit na základě dotazníkového šetření.

Obrázek 1: Ekonomické ztráty z dopravních nehod

Zdroj: DAŇKOVÁ (2007)

Autoři HOZA, PROKEŠ, SUCHOPÁR (2008) stanovili úspory získané díky plošnému zavedení očkování. Zajímavé na této aplikaci je, že šlo o určitou variantu Lidského kapitálu. Ta ovšem brala v potaz pouze peněžní toky související s veřejnými rozpočty. Výsledkem bylo, že lidé po produktivním věku z veřejných rozpočtů více spotřebovávají, než do nich vkládají. To znamená, že jejich hodnota by vyšla záporná. Autoři zřejmě narazili na morální aspekt a radši, než aby použili vhodnější výpočet, dosadili jako hodnotu číslo 0 Kč.

Tabulka 1: Úspory z očkování

Zdroj: HOZA, PROKEŠ, SUCHOPÁR (2008)

Záchraně jednoho lidského života je v obou publikacích přikládána zásadně rozdílná částka 2,5 mil. Kč a 8,3 mil. Kč.

Z toho vyplývá závěr, že poznání problematiky je stále ve svých počátcích. Je vůbec vhodné přikládat analýzám, kde lidský život tvoří nezanedbatelnou část výsledku, nějaký význam?

Stanovení soudních kompenzací za ztrátu lidského života

Současná česká legislativa v podstatě nenabízí vůbec žádný základ pro stanovení odpovídající výše kompenzace. Jediný faktor ovlivňující její celkovou výši představuje počet a druh blízkých osob. § 444 občanského zákoníku, odst. 3 zní:

„Za škodu usmrcením náleží pozůstalým jednorázové odškodnění, a to

a) manželovi nebo manželce 240 000 Kč,

b) každému dítěti 240 000 Kč,

c) každému rodiči 240 000 Kč,

d) každému rodiči při ztrátě dosud nenarozeného počatého dítěte 85 000 Kč,

e) každému sourozenci zesnulého 175 000 Kč,

f) každé další blízké osobě žijící ve společné domácnosti s usmrceným v době vzniku události, která byla příčinou škody na zdraví s následkem jeho smrti, 240 000 Kč.“

Částka stanovená na základě předchozího paragrafu již nejspíš nebyla únosná, a proto se současná soudní praxe začala uchylovat k přiznávání kompenzací na základě Občanského zákoníku § 13, který zní:

„(1) Fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.

(2) Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.

(3) Výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.“

Je velmi pravděpodobné, že taxativní § 444 odst. 3 bude z občanského zákoníku zcela vypuštěn a soudy budou přisuzovat náhradu umožňující přiměřené zadostiučinění. Nejdůležitější otázkou tedy bude, jak stanovit jeho výši.

Příkladem je řízení, ve kterém Vrchní soud přiřknul odškodnění za neúmyslné zavinění smrti sedmnáctileté dívky, která se léčila v Praze ve fakultní nemocnici Na Bulovce. Sestra jí omylem podala smrtelnou dávku chloridu draselného. Kromě paušálních částek z § 444, odst. 3 občanského zákoníku ve výši 240 tis. Kč pro oba rodiče, nařídil nemocnici navíc zaplatit odškodnění za nemajetkovou újmu z narušení rodinného života v hodnotě 800 tis. Kč matce a 700 tis. Kč otci. Nejpodstatnější novinkou bylo přisouzení kompenzace rovněž prarodičům zesnulé ve výši 200 tis. Kč. Prarodiče s ní nežili ve společné domácnosti, ale měli výborný vztah a údajně se vídali téměř každý den. Celkově tedy soud nařídil náhradu za usmrcení dívky ve výši 2 380 tis. Kč.

Obdobně soud rozhodl v případu z roku 2010, kdy řidič způsobil nehodu díky nepřizpůsobení rychlosti jízdy a v důsledku tohoto činu zahynul spolujezdec. Rozsudek udělil muži zaplatit kromě paušálního odškodnění za usmrcení blízké osoby ještě 500 tis. Kč každému z rodičů a 100 tis. Kč všem třem prarodičům. Celkově tedy odškodnění činilo 1 760 tis. Kč.

Právník zastupující poškozené v jednom z případů uvedl, že pro stanovení odpovídající výše kompenzace doposud neexistuje metodika. To ovšem neplatí pro území Velké Británie, kde mají soudy k dispozici tabulky Ogden pro kalkulaci soudních náhrad za zranění a ztrátu lidského života. Určují diskontní sazbu a vychází z očekávané délky života a příjmů. Celkem se skládají z 28 různých tabulek a vycházejí z metody Lidský kapitál.

Další možnosti použití

Oblast, kterou se v podstatě nezabývá žádná publikace, představuje životní pojištění. Pojistné je v podstatě funkcí rizika, pojistné částky, a marže pojišťovny. Na první pohled by se mohlo zdát, že hodnota lidského života nemá pro tento obor žádný význam. Jak ale správně stanovit pojistnou částku? Neměla by právě ona zohlednit hodnotu života pro nejbližší osoby?

V současnosti metoda Lidský kapitál proniká do oboru oceňování nehmotných aktiv podniku, konkrétně na oceňování zaměstnanců.

Závěr

Od zrušení otrokářství se hodnota lidského života stala spíše teoretickým pojmem, který se ovšem znovu dostává do popředí. Jde o obor, který doposud postrádá rozsáhlejší publikaci a použití v praxi je spíše rozpačité. Asi nejdůležitějším krokem do budoucna bude zpracování teoretického rámce, který jasně vymezí pojem hodnota, využití a předpoklady. Díky němu bude možné zvolit vhodnou metodu pro daný účel, případně kombinovat více metod a dobře rozumět všem případným úskalím.

Nelze předpokládat širší úspěšně použití v praxi, dokud nebudou tyto aspekty důkladně probádány a pochopeny.

Zdroje

BOAG, H. Human Capital and the Cost of the War. Journal of the Royal Statistical Society. 1916, č. 79.

DAŇKOVÁ, A. Ekonomické ztráty způsobené nehodovostí v silničním provozu v ČR za rok 2006. Praha, Centrum dopravního výzkumu, 2007

FRIEDMAN D., What is „fair compensation“ for death or injury?. International Review of Law and Economics. 1982. č. 2

LANDEFELD, S., SESKIN, E. The Economic Value of Life: Linking Theory to Practice. American journal of public health: JPH. New York, N.Y. 1982

SMITH, A. Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. Nové přeprac. vyd. opatřené margináliemi. Praha: Liberální institut, 1776

VALENČÍK, R. Různé přístupy a techniky oceňování hodnoty lidského života v souvislosti s uplatňováním Cost-Benefit analýz. Brno, 2005. Diplomní práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Malý, I.

VENCATACHELLUM, D. , CHENNY, S., ST-AMOUR, P. The Secondary Market Evaluation of Slaves in XIXth Century Mauritius. Montreal: Universite de Montreal, 2002

Vývoj moderního korporativismu z pohledu vyváženosti socioekonomických vztahů ve společnosti

Lukáš Žalek

A/ Úvodní slovo

„Corporativism is system of interest representation in which the constituent units are organized into a limited number of singular, compulsory, non competitive, hierarchically ordered and functionally differentiated categories, recognized or licensed (if not created) by the State and granted a deliberate representational monopoly within their respective categories in exchange for observing certain controls on their selection of leaders and articulation of demands and supports.“

(Schmitter, 1979)

Ekonomika a politika nejsou v mnoha ohledech protikladné světy. V praxi se až překvapivě často překrývají a ovlivňují. Liberalismus měl pravděpodobně největší vliv na ekonomické směry již ve svých počátcích přes anglického myslitele Adama Smithe (1723-1790), a socialismus a komunismus vycházely při formování vlastních politických požadavků mimo jiné z K. Marxova Kapitálu, jehož jádrem je kritika soudobé politické ekonomie a buržoasního kapitalismu. Nepřekvapí proto, že koncepce, jak má být spravována a organizována společnost se zákonitě dotýkají i tržních vztahů.

V předkládaném příspěvku bych se však nechtěl zabývat výše uvedenými politickými směry, ale vybral jsem si nepříliš zmiňovaný korporativismus, který představuje „střední“ cestu mezi nimi. Svoji práci jsem pojal z hospodářsko-dějinné perspektivy a hlavním cílem je postihnout formování a přetváření korporativismu v kontextu socioekonomických změn v průběhu historického vývoje.

B/ Začátky korporativismu a průmyslová revoluce

Průkopníkem novostavovských koncepcí byl již v první polovině 19. století Donoso Cortés (1809 – 1853), který se zabýval problémem rozpadu cechovního modelu a absence moderních podpůrných mechanismů již na samém počátku průmyslové revoluce. Východisko spatřoval v novém pojetí stavů – korporací jako společného orgánu vlastníků výrobních prostředků a zaměstnanců jednoho oboru, případně celého odvětví, ve kterém by zásadní věci byly řešeny na obou úrovních a s potřebou vzájemného konsensu. Předpokládalo se, že by souhlas pracujících s některými záměry kapitalistů byl oceněn patřičnými mzdami a jinými výhodami. Cortés také přišel s pojetím sněmu korporací jako vrcholného orgánu různých odvětvových a odborových uskupení.

Na Cortése v následujících desetiletích navázali další myslitelé. V období rozvoje průmyslové revoluce, zvláště při různých ekonomických a odbytových potíží, se stále s novou intenzitou ukazovalo, jak velikou chybou je přehlížet problémy nižších vrstev a odsouvat řešení sociálních a zaměstnaneckých otázek na neurčito.

V německém prostředí byl významným teoretikem korporativismu a národohospodářem Heinrich Pesch (1854-1926), který se dokonce pokusil definovat politický směr „střední cesty” mezi liberalismem a socialismem. Ústředním tématem jeho práce byl vztah hospodářských procesů a etiky, a své poznatky vyložil v knize „Dějiny ekonomické analýzy”.

Podobně jako Adam Müller (1779-1829) se postavil proti Smithovu liberálnímu individualismu a zdůrazňoval etické vazby v ekonomických procesech. Pesch vycházel z teze, že aby národohospodářství mohlo prosperovat, musí existovat stabilní společenský řád s politickou jednotou a uchováním základních etických aspektů. Ve státech, kde se eliminují vnitřní (občanská válka, časté střídání vlád, tvrdé politické zápolení, třídní boj, stávkové bouře atd.) a vnější konflikty (války, hospodářské krize), lidé budou stimulování k pracovitosti – za předpokladu náležitého finančního ohodnocení, a kde veřejné instituce budou nejrůznějšími způsoby podporovat celkový hospodářský rozvoj; se musí zákonitě docílit pozitivních ekonomických výsledků. Do jisté míry vytýkal moderní ekonomii zájem o jednotlivé hospodářské procesy a výstupy, které neberou v úvahu dopady na lidskou společnost. „Nesnáze hospodářského života, které má ekonomie analyzovat, jsou obrovské, a omyly mylných ekonomických učení měly na národy zničující dopad. Pokud by se aplikovaly principy morálního zákona, nemuseli bychom dnes stát tváří v tvář katastrofě. Individualistická svoboda, socialistické pojetí člověka a společenského života a „přirozené zákony” ryzí ekonomie způsobily rozmach toho, co se nazývá kapitalismus ve špatném slova smyslu. A je to naopak tento kapitalismus, který vysvětluje vznik, růst a vábení socialismu.”[4]

Díky svému odbornému zaměření si Pesch dále kladl otázku, jak v národohospodářství docílit sociálního smíru a vyváženosti „třídních” zájmů za aspirace udržet dostatečně vysoký ekonomický růst. Východiska spatřoval v politické a hospodářské rovině. V ideálním případě mají podle Pesche působit na politické scéně takové strany a hnutí, které by se zřekly čirého partajnictví a ideologické demagogie, a naopak hájily vedení státu podle obecných morálně hodnotových měřítek a byly by připraveny ke konstruktivnímu jednání s ostatními politickými partnery – a to z důvodu urychleného řešení neodkladných politických, sociálních a ekonomických problémů. Jeho představám pravděpodobně nejvíce odpovídala profilace německého středového Centra v předválečném a meziválečném období (předchůdce CDU/CSU)[5]. Na hospodářské záležitosti má podle Pesche hrát primární úlohu solidaristický přístup jako určitý společensko-ekonomický model, který bere v potaz nejen hospodářské ukazatele, ale také spravedlivé rozdělení příjmů a zohlednění nižších vrstev při jejich nabývání - a v neposlední řadě také podpory takových ekonomických a investičních projektů, které by byly dlouhodobým přínosem pro celou společnost (např. výstavba infrastruktury).

Peschem vypracovaná koncepce sociálního solidarismu byla idea kolektivního jednání, která překvapivě vycházela z tradiční křesťanské nauky a zdůrazňovala, že přes všechny rozdíly a odlišnosti, které ve společnosti přirozeně existují, jsou jisté společenské otázky, na které by měla panovat shoda. Pro Heinricha Pesche byl socialismus naprosto nepřijatelný, až společensky nebezpečný především tím, že podle něj podlamuje soukromé vlastnictví, lidskou iniciativu a po hospodářské stránce je destruktivní. Naopak liberalismus bez minimálního sociálního ukotvení vytváří sice bohatství, ekonomický růst a širokou škálu obchodních interakcí, ale z prosperujícího stavu má největší prospěch omezené procento lidí, zatímco většina má prospěch pouze druhotný. Solidarismus měl proto oslovit širokou veřejnost, byl výzvou k nápravě špatné distribuce statků, podporoval sociální zákonodárství a kooperaci státu s privátními subjekty. V obecném smyslu se také jedná o koncepci jednání společnosti a jednotlivých lidí ne podle subjektivních, často protichůdných zájmů, ale podle uvědomělé odpovědnosti za ostatní.

Za zmínku stojí, že již sociolog Émile Durkheim hovořil ve svojí knize „Dělba práce ve společnosti“ (La Division du Travail social) o organické sociální solidaritě, která měla být podpořena funkčními modely reprezentace mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, a kdy shledal, že nevyřešené rozpory mezi oběma stranami vytváří narušení soudobého společenského systému a latentní sociální napětí. A aby tento stav byl překonán, mají se vytvořit společné veřejné instituce, zahrnující obě dvě strany.

Heinrich Pesch také pokračoval v novém pojetí cechů, přičemž zdůrazňoval, že společné zvyky a cíle lidí, kteří se zabývají podobnými činnostmi, vytváří mezi nimi „přirozená pouta”, která jsou pro společnost přínosná a mají relevanci v mnoha oborech. Díky nim lidé navazují pevné vazby, a to ať jsou pracovního či jakéhokoliv jiného společenského charakteru. Vyvozoval z toho, že pracovní, zaměstnanecké a ekonomické vztahy nelze posuzovat odděleně, ale že výroba a jakákoliv ekonomická činnost v sobě obsahuje společenskou dimenzi. Podobně jako liberální korporativisté shledal, že firmy a korporace hrají nejen ekonomickou, ale také společenskou roli, a vedení firem by nemělo být zaměřeno čistě jen na ekonomický zisk, ale také na krytí potřeb zaměstnanců. Z tohoto důvodu se přimlouval pro těsnou spolupráci zaměstnavatelů a zaměstnanců, sdružených do jednotlivých odvětvových sdružení a odborových organizací, které by pomohly zmírnit vzájemné animosity a primárně se zabývaly nejzásadnějšími sociálními, pracovními, nákladovými, odbytovými a výrobními otázkami (korporativistické prvky).

Pesch zastával názor, že příčinou neuspokojivé hmotné situace dělníků a nižších vrstev byl fakt, že na přelomu 18. a 19. století nebyly skomírající a v podstatě živořící cechy nahrazeny žádnými novými pracovními korporacemi. Dále byl přesvědčen, že každé odvětví a profese má společnou řadu zájmů, a že pro obě strany je výhodné navázat vzájemný dialog a spolupracovat. Ve svých názorech vycházel i z poznatků jiných ekonomů, kteří zaznamenali rozrušení vazeb mezi prací a kapitálem na samém počátku průmyslové revoluce. Z toho vyvozoval, že soudobé sociální potíže vyvěraly právě z absence podpůrných mechanismů, z nedostatečné komunikace mezi pracovními silami a majiteli výrobních prostředků, z obapolného odcizení a lhostejnosti vůči druhé straně z důvodu čirého sledování ekonomických ukazatelů a profitu.

V určitém smyslu však tato proměna vztahu zaměstnavatel-zaměstnanec odpovídala celkovým společenským a výrobním změnám, které se odehrály v důsledku převratného hospodářského a technologického rozvoje v proběhu průmyslové revoluce. Zatímco v předcházejících staletí převažovalo úhradové hospodářství (Bedarfsdeckungswirtschaft), či-li taková organizace práce, která primárně vedla ke krytí potřeb relativně malými zemědělskými, řemeslnickými a obchodními celky, bez nutnosti velkých kapitálových investic a poměrně i nízkého zisku. Naopak v kapitalistickém systému (Erwerbswirtschaft) je primárním cílem zisk, protože podnikání v tomto prostředí vyžaduje vysoké finanční náklady.

Problém byl spatřován v tom, že v úhradovém hospodářství byla mnohem větší provázanost zájmů mezi zaměstnavateli a jejich pracovníky, kteří zvláště v řemeslech museli projít odbornou kvalifikací a byli za to i společensky ceněni. V kapitalistickém hospodářství je naopak práce díky výrobním pásům zmechanizovaná, řemeslná zručnost nehraje významnou roli a značně se rozšířilo spektrum lidí, kteří mohou zastávat stejný úkon (myšleno pro období druhé poloviny 19. století).

Vztah mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci prošel zásadní změnou v neprospěch pracovních sil vůči vlastníkům výrobních prostředků. Tento nepoměr se pak odrazil i v politické rovině, protože kapitalisté napojením na politické špičky měli možnost získat vedle hospodářské moci také politický vliv. Nezapojení nižších vrstev do procesu materiálního zabezpečení, jednání podnikatelů s nimi jako s lidmi, kteří při jakékoliv nevoli mohou být propuštěni a nahrazeni jinými, a nedostatečná podpora státu vůči této části společnosti v zajištění jejich adekvátního postavení, vedlo podle Pesche zákonitě k nespokojenosti, stávkám a sociálnímu neklidu.

Dále si Pesch uvědomoval, že pro stabilitu společnosti je důležitá střední třída. „K prosperitě národa patří neustálé opatřování materiálních prostředků, které v souladu s požadavky pokrokové kultury dostačují k uspokojení požadavkům národa s rostoucí populací, takže spolu se spíše větším počtem umírněně bohatých osob se bude udržovat četná a schopná střední třída, živobytí přinejmenším hodné lidské důstojnosti a odpovídající dosaženému stupni kultury bude zajištěno pro všechny členy, i pro ty nejnižší sociální vrstvy, přičemž trvalá chudoba zůstane vyloučena – všechno toto zároveň s ochranou vyšších hodnot člověka, rodiny, politické společnosti”.[6]

Práce Heinricha Pesche byla významná hned v několika aspektech. Svojí kritikou neomezeného kapitalistického trhu, který dle autora nedostatečně bere ohled na potřeby a zájmy sociálně slabých, se dopracoval ke koncepci sociálního solidarismu. Poukazoval také na nutnost oživit myšlenku tradičních cechů, ovšem zcela na jiném základě než v minulosti. V jeho pojetí střední třída hrála roli stabilizačního faktoru, která je přirozeným podporovatelem sociální politiky. Ta, při účinné realizaci, měla vést k začlenění co nejvíce lidí z dosud chudých vrstev do kategorie střední třídy, a celkově by se tak dopomohlo ke zkvalitnění životních podmínek napříč sociálními vrstvami.

C/ Meziválečné období a Velká hospodářská krize

První světová válka silně zapůsobila na všechny národohospodáře a ekonomy, protože tzv. „válečné hospodářství“ – kdy všechny materiální a lidské zdroje byly věnovány vítězství ve válce – byl zcela nový fenomén. Stejně tak poválečná rekonstrukce a přechod podniků z válečné na mírovou výrobu. Obstarat prostředky pro výstroj a výzbroj desítek divizí na frontě a v zázemí udržet přijatelné zásobování obyvatelstva potravinami, ošacením a ohřevem, kladlo obrovské nároky na organizaci. Státní orgány, snad kromě Ruska, v tomto v různé míře obstály, zároveň si osvojily nebývalé zkušenosti a pravomoci s řízením společnosti. Je všeobecně známo, že ruští bolševici v čele s V. I. Leninem se inspirovali německým vedením válečného hospodářství a státního direktivismu minimálně pro období tzv. „válečného komunismu“, jelikož německé císařství dokázalo maximálně mobilizovat vlastní omezené materiální a lidské zdroje v takové míře, že dokázalo solidně čelit koalici tří největších koloniálních říší (Velká Británie, Francie, Rusko).

Když za několik let po podepsání Versailleského míru vypukla hospodářská krize, bylo to v něčem obdobné. Státy se snažily zmírnit dopad ekonomického krachu různými nařízeními, nezaměstnaným nabídly uplatnění při práci na veřejných zakázkách (např. Tennessee Valley Project), ale ve skutečnosti následky krize byly překonány až během zbrojení, před nebo v průběhu druhé světové války. Černý pátek na newyorské burze v roce 1929 tak opětovně zahájil bouřlivou diskuzi o nezaměstnanosti, intervenci státu do ekonomických a bankovních vztahů, zazněly také názory o nutnosti zajistit pružnější sociální zabezpečení, případně zcela nově upravit vnitropolitické poměry. Světová veřejnost od Velké války zaznamenala růst působnosti státních orgánů do většiny významných oblastí společnosti a existovaly obavy z nepřiměřené závislosti občanů na stát, ztráty lidské iniciativy, kreativity a zeslabení samosprávných aktivit.

Korporativní řešení aktuálních hospodářských nesnází se v důsledku celkového vývoje na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století přesunulo k reálným pokusům o nastolení, kterému ovšem předcházela nová vlna otázek ohledně nalezení přijatelné formy sociální stability, vyváženosti politických zájmů a ekonomického rozvoje. V meziválečném období se korporativismus vyprofilovat v mnoha ohledech vůči liberalismu a socialismu, přičemž ústředními tématy bylo zabránit třídnímu boji, zajistit garanci soukromého majetku, podporu rodiny a tradičních komunit, a ve společenském uspořádání se opíral o koncepci subsidiarity a funkčního hierarchického členění celku. Podle nich nemá stát zasahovat do oblastí, které jsou si lidé schopni vyřešit sami, a zároveň je společnost chápána jako jakási analogická forma organismu, kdy jednotlivé orgány vykonávají vlastní specifickou funkci, jsou přitom autonomní – jiný orgán nemůže přebírat funkci druhého, společně však vytváří harmonický celek. Mezi státem a jedincem měly proto existovat stavy, odvětvová sdružení, samosprávné obce, nezávislá zájmová sdružení, občanská společnost, konfesijní a podpůrná společenství, včetně původních institucí – jako je rodina atd. Podstatou měla být co nejlépe možná vyváženost mezi potřebami celku a zachováním práv a lidské důstojnosti individua. Mihail Manoilesco to upřesňuje takto:

„Korporace je kolektivní a veřejná organizace, složená ze souhrnu osob (fyzických či právních), vykonávajících dohromady tutéž společenskou funkci a mající za cíl zajištění výkonu této funkce v nejvyšším národním celku.”[7]

Významným prvkem u soudobého korporativismu byl i princip subsidiarity neboli „případné pomoci”, který znamená postoupení určitých pravomocí do takové rozhodovací roviny, kde řešení bude působit nejúčinněji, případně bude i nejblíže občanovi. Intervence státu do oblastí, které by neměly bezprostředně patřit do jeho kompetence (regionální a komunální politika, vzdělání, vnitřní záležitosti nestátních organizací atd.) mají být výjimkou, a pokud se tak učiní, tak pouze k prosazení obecných norem či k nastolení práva, ale nikoliv se stát běžným pravidlem. Na jedné straně se v meziválečném období mluvilo o decentralizaci státu z důvodu finančních úspor všude, kde to bude možné, na druhé straně však korporativismus v autoritativních nebo fašistických státech (Portugalsko, Španělsko, Itálie) byl zneužit k legitimizaci režimu a zesílení kontroly státu nad profesními, odborovými a ekonomickými subjekty.

Když hospodářský systém v roce 1929 opětovně zažíval krizi a bylo zřejmé, že by mělo dojít k jakési reformě společnosti, novostavovství se stalo často zmiňovaným tématem. Od roku 1918 se korporativismus rozešel s monarchickým konzervatismem, v jehož spojení měl ještě příměs nostalgie po středověkých cechách. Základním bodem byla teze, že lidé mají k sobě nejblíže v rodině, na pracovišti, v obci atd. Ve 20. století nabyl korporativismus podobu profesního zastoupení různých odvětví, ve kterých měly být překonány třídní rozepře, definovány odbytové, pracovně-právní, zaměstnanecké a nákladové otázky. Zároveň měly být vytvořeny podpůrné programy, a vydány závazné výnosy nebo směrnice, které by přispěly k ochraně spotřebitele. V tomto období se v některých evropských zemích vedly i vážné diskuze, zda zavést „sněm korporací” jako horní komoru reprezentantů nebo jím zcela nahradit „klasický” parlament či jinak ustanovit ústřední orgány moci.

Tyto tendence musíme chápat v souvislosti s nebývale silným ekonomickým otřesem a z obecného závěru, že zcela volný neregulovaný liberální trh je z ekonomického hlediska výnosný, ale pokud se dostane do krize, tak strhne sebou sociálně slabé a zvýší chudobu. Proto logicky se tolik věřilo na různé hospodářské komory, které neměly „řídit” trh v socialistickém smyslu, ani uplatňovat sobecké zájmy svého odvětví na úkor jiných, ale v ideálním případě měly zmírnit nezaměstnanost, zavést systém sociální pomoci, zasadit se o stabilní cenovou hladinu základních potravin a strategických surovin, a o jejich snadnou směnitelnost na trhu.

V určitých společenských kruzích byl pozitivně přijímán návrh, aby činnost státu se primárně odvíjela právě od těchto sociálně-pracovních skupin a nikoliv od klasických politických stran. Ovšem v tomto případě se tímto popíraly dosavadní pilíře parlamentní, zastupitelské demokracie. V této linii pak pokračovaly soudobé diskuze ohledně funkčnosti stran, vztah elit a demokracie, a schopnosti stávajícího politického systému unést i nepopulární hospodářská a sociální opatření, které sice překračují rámec funkčního období vlády, ale jsou dlouhodobě nezbytné.

Ohledně problematiky stranictví existoval názor, že lidem bude nejblíže takový politický systém, který bude důsledně vycházet z principů subsidiarity a decentralizace. Někteří zastánci korporativismu byli dokonce toho mínění, že jednotlivé politické strany zastupují pouze část populace, kterým jsou zavázány a nedokáží proto překlenout stranické a skupinové preference nad zájmem celku. Ve stručnosti, že strany rozdělují společnost a přitom politická jednání jsou daleko od běžného života; a místo toho, aby se konkrétní problémy řešily co nejsnadněji, stávají se subjektem politického boje.

Problém elit a demokracie byl znám již za kritiků Francouzské revoluce (Alexis de Tocqueville). Základní tezí bylo, že všelidovláda ničí a zprůměruje politické, hospodářské, finanční a intelektuální elity, které budou vždy přehlasovány masou. Dále, že demokracie v mnohamilionových státech vede pouze ke „sčítání hlasů“ a k takové politice, která směřuje k úspěšnému volebnímu vítězství s využitím i nereálných slibů nebo uplatněním jednoduchých, radikálních či krátkozrakých hesel, které z dlouhodobého měřítka mohou být velice škodlivé.

Záměrem proto bylo odpolitizovat určité oblasti života společnosti (v hospodářství, samosprávě, školství atd.) a nabídnout lidem možnost co nejvíce ovlivnit záležitosti svého bezprostředního okolí. Politická elita měla být kontrolována různými nestátními institucemi a organizacemi. V podstatě se tyto názory dotkly stále ožehavé otázky, jak tržní vztahy doplnit o sociální rozměr, jak státníky přimět k odpovědnému jednání, a jak nastolit nejvhodnější podobu politické reprezentace. Třicátá léta 20. století jsou složitým obdobím a proto maximálně platí pravidlo, že člověk se musí na dějiny pohlížet z tehdejší časové perspektivy a nikoliv naší přítomnosti a znalosti dalšího vývoje.

Parlamentní demokracie tehdy v řadě zemí meziválečné Evropy prožívala krizi a mnohdy selhávala při rostoucích problémech v ekonomice a zajištění sociální koheze. Demokracie byla historicky prověřena v anglosaském světe, kde se těšila ocenění jako ostatní tradice (z hlediska dobře fungující samosprávy a značné míry občanské angažovanosti), ale v kontinentální Evropě, kde společenská realita byla založena i na jiných zkušenostech (na značné pozici státních orgánů), demokratické systémy teprve čekaly na osvědčení a ve skutečnosti se stahovaly z důvodů ekonomických problémů a agresivních totalitních režimů do defenzívy. Ve dvacátých a ještě více ve třicátých letech 20. století se proto vedly debaty, zda parlamentní zastoupení je opravdu tou nejlepší variantou, a zda naopak nevede k rozhádanosti, oslabení skutečného vedení státu a spravování věcí veřejných.

D/ Korporativismus a poválečný sociální stát

Po druhé světové válce získal korporativismus negativní konotaci ve spojitosti s totalitními režimy, které legitimovaly vlastní moc pomocí korporativních orgánů – které však podléhaly jejich naprosté kontrole. Na druhé straně však tyto režimy účelně poskytovaly nejnutnější sociální pomoc (přídavky pro vícečlenné rodiny s dětmi, sociální zákonodárství, bytová výstavba, podpora plné zaměstnanosti atd.). Když po druhé světové válce tyto režimy padly – nebo dále skomíraly - sociální dimenze ekonomických vztahů nebyla samozřejmě zapomenuta, ale naopak těšila se velké společenské poptávce. Korporativismus hrál nemalou roli při rekonstrukci zničené poválečné Evropy v tom smyslu, že soudobým politickým lightmotivem bylo zmírnit třídní a společenské animozity v zájmu výstavby evropských států, a ve svých důsledcích vzniku sociálního státu.

The welfare state has been approached both narrowly and broadly. Those who take the narrower view see it in terms of the traditional terrain of social amelioration: income transfers and social services, with perhaps some token mention of the housing question. The broader view often frames its questions in terms of political economy, its interests focused on the state´s larger role in managing and organizing the economy. In the broader view, therefore, issues of employment, wages, and overall macro-economic steering are considered integral components in the welfare-state complex. In a sense, this approach identifies its subject matter as the ´Keynesian welfare state´ or, if you like, ´welfare capitalism´.[8]

Esping-Andersen (1990:60)

Privátní vlastnictví bylo na Západě zachováno, stejně tak základní principy tržní ekonomiky, ovšem politické strany a vedení mnoha států přistoupilo k plnění sociálních závazků a došlo i ke státním zásahům do ekonomik v zájmu vysoké míry zaměstnanosti. A jak například keynesiáni tvrdili, že největším neduhem hospodářství je nezaměstnanost (ne tolik inflace), z tohoto důvodu soudobí státníci tolik dbali na co možná největší míru zaměstnanosti.

Pozoruhodných výsledků v tomto smyslu bylo dosaženo v Rakousku. Po neblahých zkušenostech z občanské války ve 30. letech 20. století mezi levicí a pravicí a nutnosti nastolit dlouhodobý smír mezi oběma tábory, „rudými“ odbory a zaměstnavateli, hlavním politickým principem se stalo tzv. sociální partnerství (Sozialpartnerschaft), což je ve své podstatě podobný termín jako solidarita, avšak u levice solidarismus byl spojován s křesťansko-demokratickým a pravicovým křídlem, proto termín sociální partnerství zní více neutrálně a byl akceptován i levicí. Výsledkem bylo otupení hran mezi levicí a pravicí, možnost navázat produktivní společenský a politický dialog, který dopomohl zařadit nepříliš průmyslově silné Rakousko mezi nejvyspělejší státy Evropy.

Obdobné procesy se uskutečnily také v západním Německu, kde Adenauer programově prosazoval smířlivou politiku, dalekosáhlou spolupráci při dělbě státní moci mezi pravicí a levicí, a kde úloha odborů stále hraje oproti jiným zemím specifickou funkci ve společnosti. Taktéž zazněly hlasy po uskutečnění sociálního partnerství a vedení sociálního dialogu mezi státem, politickými stranami, odbory a širokou veřejností. „Jako příklad solidarity může sloužit dohoda, kterou v SRN v roce 1995 uzavřel Svaz zaměstnavatelů se Svazem zaměstnanců. Zaměstnanci nežádali v roce 1996 zvýšení mezd a zaměstnavatelé na oplátku vytvořili 300 000 nových pracovních míst.“[9]

Jistě musíme také zmínit skandinávskou formu sociálního státu s korporativními prvky, který zajišťuje bohatou škálu sociálních služeb, avšak za cenu abnormálně vysokého zdanění obyvatelstva a nemalé míry státní byrokracie. Siaroff přesto označuje rakousko-skandinávský model korporativismus za ideální stav: „Corporatism in Austria, Norway, and Sweden is centred around peak labour confederations (ÖGB, LO, and LO respectively) and powerful social democratic parties (SPÖ, DNA, and SAP respectively). /.../ However, it is highly problematic to reduce corporatism to ‘that which is found in Austria’, and given that in their own way Norway and Sweden – with some deviations during ‘bourgeois’ governments – have achieved ‘peaceful industrial order’ as well as the remaining factors, one can still consider the ideal type of corporatism to be what we shall call Austro-Scandinavian in nature.“[10]

Zajímavou skutečností také je, že při výstavbě společenských institucí a prohlubování evropské integrace byly použity i výše uvedené principy subsidiarity a sociální koheze. Např. subsidiarita je v rámci Evropské unie chápána jako přesouvání některých úkolů na obce a regiony, ovšem bohužel v posledních letech se spíše zdá, že je to prováděno s cílem oslabit ústřední národní vlády členských zemí a posílit tak pozice bruselského centra.

Vedle Evropy a Latinské Ameriky byly korporativistické prvky použity také v jihovýchodní Asii, především v zemích označovaných v 80. a 90. letech 20. století za tzv. „ekonomické tygry“. Z nutnosti zamezit sociálnímu napětí během převratných ekonomických reforem a stinným stránkám modernizačního procesu (rozpad původních socio-ekonomických vztahů, tradičních komunit, snížení sociální koheze atd.), centrální úřady záměrně iniciovaly formování zaměstnaneckých a odvětvových korporací, které vedle řešení některých zaměstnaneckých a sociálních otázek de facto sloužily ke státní kontrole nad těmito subjekty a zaměstnanci. Stát se tím snažil zamezit stávkám a sociálním bouřím pro případ ekonomických potíží, udržet hospodářskou výkonnost a vysoké exportní parametry. Podle studie Jonathana Ungera a Anity Chan pod názvem „China, corporativism, and the East Asian model“, se Čína snaží napodobit a přijmout tento východoasijský model korporativismu.

V současnosti je korporativismus také zmiňován v USA v souvislosti celkové politiky Bushovy jr. a Obamovy administrativy. Od ukončení studené války západní a především americké firmy mohutně expandovaly nejen do střední a východní Evropy, ale dovršily hospodářskou expanzi v globálním měřítku. I když před rokem 1989 již mnohé americké firmy naplňovaly charakteristiky globálních nadnárodních korporací, přece jenom po skončení studené války v tomto směru nastala ještě větší dynamika. Vzhledem k tomu, že podstatná část největších světových nadnárodních korporací má sídlo - nebo alespoň původ - v USA, mají samozřejmě také vliv na formování americké domácí a zahraniční politiky.

V důsledku války proti terorismu a současného vytvoření největšího státního deficitu USA po skončení druhé světové války, Washington musel vyjít vstříc nadnárodním korporacím. Vzniká tak v USA zcela nová politická situace: nebývalá míra kooperace a propojování vysoké státní správy s managmentem nadnárodních korporací a jejich vzájemné ovlivňování. Tuto skutečnost lze doložit na příkladech těžařských firmem Exxon Mobil a Hulliburton, které získaly lukrativní zakázky na těžbu ropy v Perském zálivu, Blackwater (vojensko-bezpečnostní firma rekrutující privátní vojáky pro americké vojenské operace v Iráku, Afghánistánu atd.), nemluvě o největší bankovní domy Goldman Sachs a JP Morgan Chase podporující Washington a mající personálně vlivné zastoupení ve FEDu, a nedávná kauza Edwarda Showdena potvrdila již dřívější podezření, že významné informační a telekomunikační společnosti Apple, Google, Microsoft, Facebook předávají důvěrné osobní informace svých klientů americkým bezpečnostním orgánům.

V těchto souvislostech se hovoří o vzniku korporativismus ve Spojených státech amerických, který však lépe vystihuje termín korporatokracie (corporatocracy). V podhoubí tohoto procesu lze vysledovat vytváření prostoru pro nekalé formy lobbyingu či korupce, střetu zájmů a ovlivňování státních orgánů komerčními zájmy nadnárodních společností výměnou za poskytování finančních prostředků a dalších protislužeb.

Tento trend bohužel není výjimkou pouze v Americe, ale např. bývalý sociálně demokratický kancléř Gerhard Schröder nastoupil po ukončení politické kariéry do čela společnosti Nord Stream AG, ve které většinu akcií drží ruský Gazprom. Na této skutečnosti by nebylo nic zarážejícího, pokud by však ještě coby kancléř významně nepodporoval vznik nového baltského plynovodu Nord Stream. Gazprom jako reformovaný pozůstatek sovětského ministerstva energetiky také hraje klíčovou roli v ruské domácí a zahraniční politice. Nejvíce tento fakt lze doložit na skutečnosti, že bývalý ruský premiér Černomyrdin pocházel z nejvyšších struktur Gazpromu a také řízené výpadky dodávek surovin[11] ze strany Gazpromu jsou v intencích mocenských ambicí Kremlu.

E/ Závěrem

Jak jsme probrali výše, korporativismus prošel několika důležitými fázemi – od kritiky rozrušení původních socio-ekonomických vazeb v průběhu průmyslové revoluce, přes meziválečné období a snahy naleznout klíč k nápravě negativních dopadů Velké hospodářské krize, až konečně k realizaci koncepce sociálního státu. Okrajově jsme také zmínili formu korporativismu v jihovýchodní Asii a současnou kritiku vůči Obamově administrativě v USA.

Jak bylo možno vysledovat, korporativismus v každé této etapě se přizpůsoboval konkrétním problémům a místním specifikám. Je nutno zdůraznit, že korporativismus byl i rozporně chápán a realizován. Především do první světové války měl iniciovat vznik odvětvových a výrobních orgánů stojících mezi tradičními lokálními komunitami a státem. Ty následně měly bránit zasahování státu do oblastí, které si lidé dovedou vyřešit a zorganizovat sami. V důsledku válečného hospodářství a přesouvání stále více agendy na státní orgány v tomto záměru korporativismus neuspěl a v meziválečném období byl zvláště zneužit fašistickými nebo autoritativními režimy k legitimizaci vlastní moci. Po druhé světové válce představoval jeden ze základů moderního sociálního státu, který v 50. - 80. letech v mnoha zemích znamenal uskutečnění dlouho hlásané „střední cesty“ mezi liberalismem a socialismem. Korporativismus také úzce souvisel s odborovým hnutím a tripartitou v průmyslově rozvinutých zemích. V průběhu 70. - 80. let se již v Evropě hovořilo o krizi sociálního státu v důsledku ropné krize v roce 1973, rozbujení státní byrokracie, vzrůstu státního deficitu z důvodů poskytování širokého spektra sociálních dávek a služeb (a jejich zneužívání), a ztrátě významu velkých industriálních komplexů ve prospěch informačních a inovačních technologií.

Tato krize sociálního státu v podstatě stále trvá a stává se permanentním politickým a ekonomickým oříškem. Na erozi sociálního státu také významně přispívá stárnutí obyvatelstva, světová migrace a ekonomické tlaky v éře globalizace. Korporativismus tak zapadá do stále aktuální debaty o vyváženosti ekonomických a sociálních zájmů ve společnosti.

F/ Literatura

Odborná literatura:

Baccaro, Lucio (2002): What is dead and what is alive in the theory of corporatism. International Institute for Labour Studies, Geneva. ISBN 92-9014-664-8. http://www.unige.ch/ses/socio/luciobaccaro/iils/d5.pdf

Esping-Andersen, Gøsta (1990): The Three Worlds of Welfare Capitalism. Princeton University Press.

Harrison, Malcolm (1984): Corporatism and the Welfare State, Gower Publishing Company Limited England.

Jeřábek, Martin (2004): Konec demokracie v Rakousku 1932-38. Politické, hospodářské a

ideologické příčiny pádu demokracie. Dokořán, Praha.

Lehmbruch, Gerhard (1979): Liberal Corporatism and Party Government, in: Philippe Schmitter and Gerhard Lehmbruch (eds.): Trends Towards Corporatist Intermediation, Beverly Hills/London, Sage, s. 147-184.

Martinek, Cyril (1996): Cesta k solidaritě. Trinitas, Svitavy.

Marx, Karl (2011): Das Kapital. Kritik der politischen Ökonomie. Nikol Verlag.

Molina, Oscar; Rhodes, Martin (2002): Corporatism: The Past, Present, and Future of a Concept. Annual Review of Political Science, Volume 5.

http://www.izt.uam.mx/sotraem/Bibliografia/Molinacorporatism.pdf

Novak, Michael (1999): Katolické sociální myšlení a liberální instituce, ČKA Praha.

Unger, Jonathan; Anita Chan (1994): China, corporativism, and the East Asian model, Contemporary China Papers. The Australian National University, Canberra.

Pontusson, J. (1998): Corporatism versus Social Democracy: Divergent Fortunes of the Austrian and Swedish Labor Movements, West European Politics, Vol. XXI, No. 2, pp. 1-31.

Potůček, M. (1995): Sociální politika. Sociologické nakladatelství, Praha.

Prisching, Manfred (2002): Die Sozialpartnerschaft auf dem Weg zum Neo-Neo-Korporatismus, Österreichisches Jahrbuch für Politik 2001, Andreas Khol (Hg.), Wien, s. 299-320.

Royo, Sebastián: 'Still the Century of Corporatism?' Corporatism in Southern Europe.

Spain and Portugal in Comparative Perspective. Center for European Studies. Working Paper Series 75 (January 2001) http://aei.pitt.edu/9146/1/Royo75.pdf

Schmitter, Philippe. Still the Century of Corporatism? The Review of Politics, Vol. 36, No. 1, The New Corporatism: Social and PoliticalStructures in the Iberian World (Jan., 1974), s. 85-131 Published by: Cambridge University Press.

http://www.rochelleterman.com/ComparativeExam/sites/default/files/Bibliography%20and%20Summaries/Schmitter%201974.pdf

Schubert, K. (1995): Pluralismus versus korporativismus? Politologický časopis, roč. II, č. 3, s. 175-191.

Siaroff, Alan : Corporatism in 24 industrial democracies: Meaning and measurement. European Journal of Political Research. 1999 Kluwer Academic Publishers. http://www.sociol.unimi.it/corsi/polcomp/materials/siaroff.pdf

Voříšek, Rudolf (1936): Stavovská myšlenka 1, Vesmír, Praha.

Internetové zdroje k současným tématům:

Boaz, David: Bush and Obama Opt for Corporatism over Freewheeling Capitalist Economy. Investors Business Daily. Posted on December 17, 2008 http://www.cato.org/publications/commentary/bush-obama-opt-corporatism-over-freewheeling-capitalist-economy

Messmer, Ellen: U.S. high-tech industry feeling the heat from Edward Snowden leaks. Network World. July 19, 2013 02:58 PM http://www.networkworld.com/news/2013/071913-nsa-snowden-272024.html

Shivani, Anis: The Corporatist Explanation for Obama's "Failed" Presidency. Anis. Huffington Post. Posted: January 23, 2010 04:43 PM. http://www.huffingtonpost.com/anis-shivani/the-corporatist-explanati_b_434286.html

Webster, Stephen C. : Audit: Fed gave $16 trillion in emergency loans. The Raw Story Thursday, July 21, 2011 11:34 EDT. http://www.rawstory.com/rs/2011/07/21/audit-fed-gave-16-trillion-in-emergency-loans/

Pozice Československa (České republiky) v ekonomických souvislostech s produkcí a mezinárodním obchodem se zbraněmi ve světovém hospodářství

Jaroslav Šetek

Strukturální změny transformace ekonomiky během první poloviny 90. let minulého století se v našich podmínkách nejvíce projevily v průmyslové oblasti zbrojní výroby. Ta si již na tradicích významných českých společností získala od období I. republiky získala významnou pozici v národním hospodářství, čemuž odpovídalo i uplatnění těchto komodit na světových trzích s následným profitem pro ekonomiku.

V současnosti si v mezinárodním obchodu se zbraněmi z postkomunistických zemí dobře vede Ukrajina, Bělorusko a Polsko, špatně na tom není ani Slovensko. Naopak Česká republika si značně pohoršila.

Jaká byla pozice zbrojního průmyslu v dějinách našeho národního hospodářství a jaké ekonomické a sociální dopady provázel proces konverze je předmětem tohoto článku.

Úvod

Hospodářské dějiny Československa potvrzují, že tento státní útvar patřil mezi země s dlouholetou tradicí zbrojní výroby a patřičnou pozicí na světových trzích těchto komodit. Datovat počátky těchto tradic není jednoduché. Určité historické souvislosti lze hledat již ve středověku, nicméně základ této sféry ekonomiky až v 19. století za státního útvaru Rakouska-Uherska. V období I. republiky vyrábělo Československo téměř všechny základní druhy výzbroje, vojenské techniky a v exportu zaujímalo jedno z předních míst.

Toto přední místo si Československo ponechalo i za období 40. let komunistické nadvlády s mechanismem fungování centrálně-plánované ekonomiky, což se paralelně shoduje érou studené války. Československo se svým extenzívním rozvojem ekonomiky v rámci integračního seskupení tehdejší Rady vzájemné hospodářské pomoci a Varšavské smlouvy realizovalo zbrojní výrobu a její export podle centrálních požadavků ze Sovětského svazu. Zásadní zvrat nastal koncem 80. let – uvolňování mezinárodního napětí mezi Východem a Západem a následným zánikem vojensko-politického seskupení Varšavské smlouvy. Převážná část zbojní výroby byla určena ke konverzi, tj. její přeměně na nevojenskou výrobu. Tento proces byl provázen značnými sociálními a ekonomickými dopady, které vyžadovaly i státní intervenci zejména formou fiskální politiky – dotacemi podnikům na konverzi.

Tradice zbrojního průmyslu na českém území

Tradice zbrojního průmyslu na českém území je značně rozsáhlá, pestrá a proslavená zejména díky výrobě střelných zbraní. Hospodářské dějiny lze mohou datovat počátky tohoto odvětví ekonomiky již za vlády Lucemburků na českém trůnu (které se z hlediska historie vojenství a válečných dějin paralelně shoduje s nástupem éry palných zbraní). Z tohoto období je první známý výrobce tehdejších pušek. To bylo souhrnné označení pro veškeré palné zbraně, kterým byl mistr Jindřich z Malé Strany, který zahájil svou zbrojní výrobu roku 1373. [1]

Tradice moderní zbrojařské výroby za Rakouska-Uherska v 19. století

a) 20. letech 19. století – počátek, tehdy byla munice

Vznik významných subjektů české a československé zbrojní produkce lze datovat v době monarchie. Jako jedna z prvních vznikla na našem území firma vyrábějící munici Sellier a Bellot, která je podle svých zdrojů údajně jednou z nejstarších nepřetržitě vyrábějících firem na světě. [1]

Datovat počátky této zbrojařské společnosti lze 5. srpna 1825. V tento den francouzský obchodník Louis Sellier získal od rakouského císaře Františka I. privilegium vyrábět ve své nově založené továrně v Praze nárazové zápalky pro pěchotní palné zbraně. Krátce nato přizval do firmy svého krajana Jeana Mariu Nicolause Bellota. Pod jeho vedením se výroba rychle rozběhla a výrobky Sellier & Bellot se brzy pevně usadily na evropských i zámořských trzích. [1]

b) 90. léta 19. století – začíná zásadní rozvoj zbrojního průmyslu

Přes značný respekt k výrobě munice v Praze ve 20. letech 19. století lze za start rozvoje zbrojního průmyslu na českém území považovat zejména počátek ve společnosti Škoda Plzeň v 90. letech 19. století. [2] Tato společnost se tak stala z poměrně nevelké a nijak zvlášť významné firmy v tehdejší ekonomice monarchie důležitým centrem pro výrobu zejména dělostřeleckého materiálu. Tato oblast zbrojního průmyslu představuje z pohledu historie vojenství v daném období nejvýznamnější část zbrojní výroby.

Tehdejší velitel Rakousko-Uherského námořnictva Admirál Sterneck přemluvil po špatné zkušenosti s firmou Krupp Emila Škodu k zahájení výroby artilerie v jeho továrnách a ocelárnách. [3] V Plzni se od konce 19. století začaly vyrábět děla a kanóny. Firma však neměla žádné předchozí zkušenosti, byla výroba velmi komplikovaná. Avšak tato nezkušenost nebyla pro Škodovy závody žádnou tragédií. Bylo v době, kdy a ve zbrojních technologiích docházelo k zásadním změnám, které spočívaly v náhradě oceli za bronz při výrobě děl. Oproti bronzu byla ocel značně levná a z hlediska vojenské standardizace stejně účinná jako bronz. Společnost Škoda tak získala poměrně výraznou konkurenční výhodu a stala se významným producentem artilerie nejen pro Rakousko – Uhersko. [3]

Plzeňská „dělovka“ zahájila svou zbrojařskou činnost výrobou lodních kanonů, produkce se neomezila pouze na lodní děla. Velmi známá byla také děla polní a horská, která se dočkala úspěchů nejen v tuzemsku. Z historických údajů lze soudit, že výrobky byly již tehdy předmětem velkého zájmu, mimo monarchii a exportovaly se také do Belgie, Švýcarska, později i do Francie, Ruska, Číny, Uruguaje a Kostariky. Společnost Škoda Plzeň se tak stala významným členem zbrojního průmyslu, který dokázal poměrně rychle vybudovat svou pozici nejen v rámci monarchie, ale také dokázal své výrobky uplatnit v evropském regionu i mimo jeho prostor. V prvních letech 20. století se tak stala prakticky monopolním dodavatelem rakouského námořnictva, neboť jejími děly byly vyzbrojeny bitevní lodi, křižníky, torpédoborce, ponorky a pobřežní dělostřelectvo. Zbrojní oddělení Škodových závodů se rychle vyvíjelo důsledkem výstavby námořních sil. Nepřetržité a stále stoupající objednávky umožnily značné investice v plzeňském hutním a zbrojním oddělení. [1]

Začátkem první světové války Škodovka prováděla rozsáhlou investiční výstavbu zaměřenou právě na růst zbrojní výroby. Přesto však bylo Rakousko-Uhersko na počátku válečného konfliktu nejslabší z osmi tehdejších námořních mocností. [3] Navíc zachováním neutrality Itálie zcela zkrachovaly předválečné strategické plány vojenského námořnictva, podle kterých měly rakousko-uherské a italské námořnictvo společně operovat a přerušit přepravu francouzských vojsk z Afriky na Evropská válčiště. [4] Válečné loďstvo monarchie odsouzené na Jadranu takřka k nečinnosti, přestalo být hlavním odběratelem společnosti Škoda, což ji značně ekonomicky postihlo.

Zbrojní průmysl na území Československa za období I. republiky

Po vzniku samostatného Československa v roce 1918 se nacházely na jeho území pouze dva významné zbrojní podniky, a to Sellier & Bellot v Praze na Žižkově a Škodovy závody v Plzni. Během krátké doby začaly pracovat další zbrojovky v Praze, Brně a Strakonicích a ve třicátých letech již patřilo Československo k největším výrobcům a exportérům ručních palných zbraní a střeliva na světě. [1] Zásluhu na tom mělo nepochybně vyřazení potenciálních konkurentů německých a rakouských zbrojovek na základě Versailleské mírové smlouvy z výroby vojenských zbraní, ale tak rychlý pokrok by nebyl možný bez technického umu a pracovních znalostí českých konstruktérů a dělníků.

Armáda Československé republiky disponovala po svém vzniku v roce 1918 směsicí různých zbraní z dob Rakouska–Uherska. Proto bylo v druhé polovině 20. let zahájeno přezbrojení s cílem dosažení jednotnosti zbraní a střeliva. Důraz byl kladen na soběstačnost státu ve zbrojním průmyslu pro případ války a pro omezení závislosti na spojencích. Všechny hlavní typy pěchotních zbraní byly české konstrukce, případně převzaté a upravené podle požadavků armády. Požadavky armády – armádní poptávka po zbraních patřičných standardů tak ovlivnily zásady hospodářské politiky státu po vzniku samostatného Československa.

a) výroba děl – základ zbrojní výroby pro armádu

Kritická situace nastala po skončení války, kdy mamutí podnik Škoda určený k výzbroji armády již neexistujícího státu Rakousko-Uherské monarchie, nebyl schopen udržet stávající výrobu. Této krize využil dávný konkurent - francouzský koncern Schneider, který v letech 1919 až 1921 získal ve Škodovce rozhodující vliv. [2] Zbrojovka se brzy přizpůsobila nové situaci a v 20. letech již znovu nastává konjunkturní vývoj, neboť podle vojenské obranné doktríny byla od poloviny 20. let minulého století tehdejším složkám Československého armádního dělostřelectva věnována značná pozornost. Důsledkem takto orientované základny zbrojního průmyslu patřilo tehdejší dělostřelectvo Československá armády v roce 1938 k nejlépe připraveným druhům vojska. Dělostřelecký materiál s patřičnými takticko-technickými daty vyvíjený v Plzeňské zbrojovce představoval svoji konstrukcí nejlepší konfiguraci pro výstavbu prostředků stálého opevnění v nastolené obranné strategii státu v druhé polovině 30. let 20. století.

b) dilema o výrobě obrněných vozidel či tanků

Na počátku dvacátých let panoval v diskusi o budoucnosti obrněné techniky spor mezi zastánci pásových vozidel - tanky a obrněnými automobily. Právě tyto automobily se staly prvními vyráběnými zbraněmi v této kategorii, především z důvodu nižší konstrukční náročnosti. Objednávka prvních československých obrněných automobilů připadla Škodovým závodům. Práce na konstrukci byly zahájeny roku 1922 a již v roce 1924 byly obrněné automobily tehdejšími odborníky považovány za světovou špičku. Jeho hlavní nevýhoda ale spočívala v neschopnosti pohybovat se v náročnějším terénu a překonávat překážky. Jedinými pásovými obrněnci v naší výzbroji se tak nadlouho stalo 7 francouzských lehkých Renaultů M 18 – tehdy nejrychlejší tank z první světové války.

V roce 1926 byla formulována armádní zakázka na tank, ale výsledky se dostavily až mnohem později, a to již ne ve prospěch Československa (jak se ukáže). Nadále pokračoval vývoj upřednostňované automobilové varianty. Samostatnou kapitolu představoval vývoj tzv. tančíků (malých obrněných pásových strojů se slabou výzbrojí), které sice byly zavedeny do výzbroje v podobě tančíku vzor 33, ale o jejich kvalitách a bojové použitelnosti odpovídajícím tehdejším standardům boje velení armády tehdy oprávněně pochybovalo. Moderní lehký tank se objevil až v období II. republiky v podobě LT – 38. Zavedení do výzbroje Československé armády nedočkal. Byl zařazen do výzbroje Slovenského štátu i Wehrmachtu, který s ním slavil úspěchy během tažení do Francie. [1]

c) rozvoj leteckého průmyslu pro obranu

V oblasti zajištění letectva tehdejší armády nově vzniklého Československého státu se vedl spor o to, zda je výhodnější zůstat v závislosti na Francii, která byla považována za leteckou velmoc v Evropě nebo spustit výstavbu vlastního leteckého průmyslu. V roce 1919 se na území Československa nacházely stroje zkonfiskované rakousko-uherské armádě na našem území, stroje přelétnuté našimi letci z fronty, letadla nakoupená v Německu či darovaná Francií. Bohužel naprostá většina byla v neuspokojivém technickém stavu, nebo už přímo zastaralá.

Z výše uvedených důvodů se v okruhu českých konstruktérů začaly prosazovat vývojové firmy, které se brzy vypracovaly v základnu domácího leteckého průmyslu. Jednalo se zejména o Avii, Letov a Aero. Ve třicátých letech přibyly ještě Praga, Beneš – Mráz, Zlínská letecká a Tatra. Letecký průmysl tak byl postupně od roku 1923 schopen zabezpečit armádu dodávkami stíhacích letounů, bombardérů a průzkumných letounů. Některé Československé letouny se exportovaly pro výzbroje armád Belgie, Turecka, Jugoslávie a Lotyšska. Největšího úspěchu na zahraničních trzích získaly československé stíhací letouny, které svými takticko-technickými daty dle tehdejší standardizace předčily dokonce anglické a francouzské typy.

d) rozvoj výroby ručních palných zbraní

Zakladatelská vlna výroby ručních palných zbraní v tehdejším Československu se datuje v roce 1919 a odehrála se výlučně v českých zemích. Zde vznikaly nové výrobní závody - Strakonice, Praha, Semtín a Brno. Až téměř do poloviny třicátých let pak na úseku pěchotních zbraní a pěchotního střeliva nedošlo v rozmístění výroby a v nové výstavbě k výraznějším změnám. [5]

Existující plány výstavby nových závodů pozdržela hospodářská krize. Po roce 1934 se uskutečnily zásadní změny ve výstavbě a dislokaci. Brněnská zbrojovka přemístila výrobu pěchotního střeliva z Bratislavy do Povážské Bystrice a Sellier & Bellot přestěhoval celý svůj závod do Vlašimi. Brněnská zbrojovka také vybudovala nový závod ve Vsetíně, určený pro těžké kulomety a velkorážové střelivo a Česká zbrojovka zřídila nový závod v Uherském Brodě se záměrem vyrábět zde letecké zbraně.

Od roku 1919 byla základním druhem výzbroje armády mechanická opakovačka s bodákem. Jako předloha byl vybrán systém Mauser, jehož zdokonalení Zbrojovkou Brno vyústilo v nejrozšířenější pušku pro armádu – vzor 24, která se začala vyrábět od roku 1925 a stala se východiskem i pro mnohé exportní úpravy. Pro jednotky četnictva a finanční stráže byla zkonstruována karabina vzor 33. [5]

Pistole Mauser-Nickel byla od roku 1920 licenčně vyráběna Československou zbrojovkou v Brně. Do roku 1922 byla zbraň několikrát upravována. Od tohoto roku se výroba rozběhla a byla převedena do České zbrojovky Strakonice. Pistole byla zavedena do výzbroje armády pod označením armádní pistole vzor 22 a jednotek četnictva. [5]

Na jaře 1922 byl poprvé předveden lehký kulomet zbrojním konstruktérem Václavem Holkem. [5] Tato zbraň měla řadu nedostatků, ale zaujala svým řešením a vlastnostmi. Proto byla nadále zdokonalována a již v roce 1924 zvítězila v soutěži na vyzbrojení armády. Kulomet byl zaveden jako Praga vzor 24, jeho výrobu převzala brněnská Zbrojovka, kam přešel i tvůrce zbraně V. Holek. Modifikace lehkého kulometu byly vyváženy do Rumunska, Jugoslávie, Bolívie a dalších zemí. [5] Nejvýznamnější byla zakázka Anglie, která prostřednictvím britského ministerstva války uzavřela s brněnskou Zbrojovkou licenční smlouvu a začala jej vyrábět pod názvem BREN. Tato zbraň se za druhé světové války stala jedním z nejrozšířenějších kulometů nejen na západní frontě a britská armáda ji používala až do sedmdesátých let.

Stejně tak uspěl i těžký kulomet podle konstruktéra Václava Holka. [5] Rovněž se dočkal licenční výroby v Anglii, kde byl vyráběn pod názvem BESA a byl ve velkém počtu využit jako výzbroj britských tanků a dočkal se nasazení ve válečném konfliktu. [5] V tehdejší Československé armádě našel uplatnění jako součást prostředků stálého opevnění.

Tehdejší Československo a jeho ekonomické vztahy k produkci

a mezinárodnímu obchodu se zbraněmi za období studené války

a) Pozice v produkci a v mezinárodním obchodu se zbraněmi

V období studené války představoval obchod se zbraněmi ve světové ekonomice vysoce politickou a ideologickou záležitost. Hlavní producenty a exportéry zbraní a vojenské techniky lze za toto období členit do několika kategorií podle různých kritérií. První skupinu tvořily vyspělé země světového hospodářství a členové NATO, tedy Spojené státy americké, Kanada, Velká Británie, Francie, Spolková republika Německo, Itálie, Nizozemí, Belgie. Tyto země (až na občasné výjimky) prodávaly zbraně pouze těm zemím, jejichž režimy byly prozápadní, neutrální či nezúčastněné v tom smyslu, že nebyly členy vojensko-politického seskupení Varšavské smlouvy či sovětskými satelity (jako byla např. Kuba). [6] Západní zbraně se tak mohly dostat např. do Indie, Egypta a tehdejší Jugoslávie. Na druhé straně spektra byly pochopitelně státy bývalého sovětského bloku, na prvním místě sám Sovětský svaz, po něm tehdejší Československo a Polsko. [6] Jejich zákazníky byly jak režimy prosovětské, ale také ty neutrální a nezúčastněné, jež nebyly přímými spojenci Západu (jako jím bylo např. Japonsko). Skutečně nezúčastněné země jako zmíněná Indie nebo Egypt tedy mohly bez problémů kupovat zbraně od obou hlavních mocenských bloků. [6]

Další skupinu tvořily tři evropské neutrální země, Švédsko, Švýcarsko a Rakousko. [6] Jejich exportní politika byla prapodivná a v průběhu let jaksi nevysvětlitelně oscilovala mezi vysoce morálně-etickým posuzováním zájemců až po zcela bezzásadový prodej zemím, s nimiž jinak nikdo nechtěl nic mít. Výrobky trojice hlavních zbrojních korporací neutrálních zemí (Bofors, Oerlikon a Steyr) se tak dostaly do Jihoafrické republiky či jihoamerických ultrapravicových diktatur. [6]

Poslední skupinu tvořily jen dvě „izolované“ země, Izrael a Jihoafrická republika. Obě byly předmětem embarga, fungovaly v neustálém ohrožení a v případě krize nechtěly být závislé na vnějším dodavateli, takže vytvořily vlastní zbrojní průmysl, který pak začal zásobovat zbraněmi další „problematické zákazníky“, kteří se o nějaká embarga prostě vůbec nestarali, např. Tchaj-wan nebo již zmíněné jihoamerické diktatury. [6]

V 70. a 80. letech začali na trh vstupovat noví producenti a exportéři. Vesměs šlo o země, jež získaly potřebné zkušenosti licenční (a občas i bezlicenční) výrobou zahraniční techniky, poté přešly k modifikování a modernizování a nakonec začaly vyvíjet vlastní typy zbraní. Hlavním novým hráčem se stala Čína, která získávala odběratele hlavně nízkými cenami, jimž však také odpovídala někdy příšerná kvalita výrobků. Dalšími nováčky na trhu vojenské techniky byly Jugoslávie, Rumunsko, Finsko, Indie, Brazílie, Turecko či Tchaj-wan. [6]

b) Ekonomická analýza produkce zbraní v Československu

Za období studené se na výrobě zbraní podílelo více než 100 podniků, z nich v České republice přibližně 60. Největšího rozsahu zbrojní produkce a exportu zbraní dosáhlo Československo v roce 1987. [7] Tehdy její podíl na celkové průmyslové výrobě činil téměř 3 % (v České republice 2 % a ve Slovenské republice 6 %) a na produkci strojírenství 10 — 11 % (v České republice 6 % a v Slovenské republice 24 %). Tehdy v oblasti vojenské produkce pracovalo asi 73 tisíc osob a nepřímo se na ní podílelo (podle různých odhadů dalších 50—70 tisíc pracovníků). [7]

Z teritoriálního hlediska připadalo více než 60 % zbrojní výroby na Slovenskou a necelých 40 % na Českou republiku. Z pohledu věcné struktury, pak v České republice byla rozvinuta zejména výroba ručních zbraní, munice, automobilní a letecké techniky a vojenské elektrotechniky a elektroniky. Na Slovensku byla soustředěna hlavně výroba těžké vojenské techniky – tanků, bojových vozidel pěchoty a dělostřeleckých systémů.

V období 1988—1989 pak nastává pokles československé zbrojní výroby, který byl podmíněn řadou vnějších i vnitřních faktorů. Rámec tomuto procesu vytváří všeobecné zmírňování mezinárodního napětí ve druhé polovině 80. let, změny světové vojenskopolitické situace, směřující k rozpadu vojenské bipolarity Východ – Západ. [7] Šlo zejména o zastavení výroby tanků a bojových vozidel pěchoty i útlumu další vojenské produkce. Bylo stanoveno, že v roce 1992 by se proti roku 1987 měla československá vojenská produkcesnížit v rozmezí 85—89 %. [7]V České republice měl v období 1987—1992 tento pokles dosáhnout asi 80 % a ve Slovenské republice více než 90 % . [8]

Pouhý útlum zbrojní výroby by mohl vést ke komplikacím ekonomického a sociálního vývoje. Mělo proto docházet k její konverzi, tj. procesu převádění vojenských výrobních programů na produkci mírového určení. Při řešení ekonomických problémů odzbrojení je věnována značná pozornost i vytváření příznivých podmínek a předpokladů úspěšné konverze, které mohou eliminovat případné hospodářské potíže a komplikace v jejím průběhu. Mezi obecné předpoklady úspěšné konverze patří zejména její důkladná příprava, koncepčnost, plynulost a postupné uskutečňování v delším časovém období.

Pozice Československa (České republiky) mezi producenty a exportéry zbraní

po skončení studené války

a) ztráta pozice Československa (České republiky) na světových trzích se zbraněmi – noví hráči ve světové ekonomice

Zásadní změny po skončení studené války byly v počtu hráčů. Rozpad bipolárního světa a velká redukce rizika globálního konfliktu znamenala, že jednotliví aktéři začínají sledovat jen vlastní mocensko-ekonomické zájmy, takže často dochází ke střetům těch, kdo byli ještě nedávno těsnými spojenci (zejména Spojených států amerických a Evropy), ale naopak se vytvářejí i nová spojenectví (např. Číny a islámských a afrických zemí).

Žebříček vývozců zbraní se poněkud změnil. Navíc není zcela jasné, podle jakého kritéria mají být země hodnoceny. Obvyklejší je řazení podle finanční hodnoty uzavřených obchodů. Na prvním místě jsou dlouhodobě USA, jejichž náskok stahuje Rusko. Třetí je Velká Británie a na čtvrtém a pátém místě se střídají Francie s Izraelem. Pak následují země jako Německo, Itálie, Ukrajina a Čína. Méně často se vyskytují žebříčky podle množství vyvezených zbraní; v tomto ohledu už od roku 2002 vede Rusko, které paradoxně doplácí na to, že jeho technika je výrazně levnější než západní (na rozdíl od Číny však nikoli na úkor kvality).

b) Nastolení hospodářské politiky na konverzi zbrojního průmyslu v rámci transformačního procesu

Počátkem 90. let se konverze uskutečňovala v poměrně nepříznivých podmínkách hospodářské recese, provázené poklesem výroby, zvyšování životních nákladů, značné platební neschopnosti podniků i některých dalších ekonomických a sociálních problémů. Ve svém celku pak zásadní význam má skutečnost, že konverze probíhá v období přechodu od centrálně řízené k tržní ekonomice a je bezprostředně ovlivňována hlavními principy a hospodářskými a sociálními důsledky transformačního procesu.

Zabezpečení průběhu konverze se v našich podmínkách soustřeďovalo zejména na dva okruhy problémů:

1) překonávání důsledků náhlého útlumu zbrojní výroby,

2) přípravu a zavádění nových výrobních programů a jejich odbytové zajištění. [9]

c) Ekonomická analýza konverze

V roce 1990 požadoval zbrojní průmysl na konverzi dotaci ve výši 2 mld. Kčs a na období 1991—1992, kdy se předpokládalo, že bude konverze kulminovat, další necelé 4 mld. Kčs. Ze státního rozpočtu byla však v roce 1990 deseti zbrojním podnikům vyčleněna pouze celková částka 1,2 mld. Kčs. [8] Při zabezpečování alternativních výrobních programů však podniky narážely na závažné ekonomické bariéry a problémy, zejména na nedostatek prostředků, které byly zpravidla v počáteční fázi konverze poměrně vysoké.

V roce 1991 téměř 100 podniků s vojenskou výrobou zpracovalo více než 300 projektů náhradní produkce s náklady na realizaci ve výši 26 mld. Kčs. Z toho na rok 1991 připadalo 7,1 mld. Kčs, z nichž podniky byly schopny vlastními prostředky a předpokládanými úvěry schopny pokrýt asi 47 % a žádaly o finanční pomoc státu ve výši 3,6 mld. Kčs. Federální vláda však na rok 1991 uvolnila na tento účel, vedle 0,5 mld. Kčs na prodloužení existence fondu speciální techniky, z fondu strukturálních změn pouze 1,5 mld. Kč, což přispělo k financování 125 projektů v 66 podnicích. (Z této částky připadalo České republice 0,3 a Slovenské republice 1,2 mld. Kčs.) [8] V roce 1992 pak požádalo o dotaci 62 podniků na 172 projekty s náklady ve výši 14,7 mld. Kčs a s účastí sátu 2,7 mld. Kčs. [9]

Ve skutečnosti byla uvolněna pouze 1 mld. Kčs (České republice 0,21 mld., Slovenské republice 0,79 mld. Kčs), a to ve prospěch 90 projektů ze 46 podniků. Po rozdělení Československé federace byla státní podpora konverzi řešena již odděleně a odhaduje se, že v roce 1993 dosáhla na Slovensku výše 0,5 mld. Sk a v České republice 120 -150 mil. Kč. [9]

V historické situaci první poloviny 90. let byly české podniky se zbrojní výrobou nuceny řešit složité problémy konverze v procesu adaptace na podmínky trhu. Souběh úkolů konverze a transformace kladl značné nároky na finanční, materiálové i lidské zdroje a vyžadoval komplexní přístup podnikové sféry, státu i regionů. Mezi klíčové ekonomické problémy konverze a v našich podmínkách i adaptace zbrojních podniků na podmínky tržní ekonomiky patří problém kompenzace státní vojenské poptávky. Mezi způsoby kompenzace vojenské poptávky je v zemích s tržní ekonomikou připisována významná úloha změnám ve struktuře státní poptávky při zachování jejího objemu. Tím se rozumí přesun vojenské poptávky do jiných oblastí, zejména na rozvoj ekonomické a sociální infrastruktury (např. dopravy, energetiky, ochrany životního prostředí apod.) cestou změn ve struktuře státního rozpočtu. V našich podmínkách však restriktivní finanční rozpočtová a měnová politika směřovala k omezování státní poptávky. [9]

Závěrečné zhodnocení – kde bylo ohnisko problémů při transformaci ekonomiky

Vzhledem k růstu životních nákladů se počátkem 90. let výrazněji nezvyšovala ani soukromá spotřební poptávka po průmyslových výrobcích dlouhodobé osobní spotřeby, která by rovněž mohla příznivě ovlivnit odbyt náhradní produkce mírového určení. Rovněž ve výrobní sféře, se vzhledem k závažným ekonomickým problémům zmenšovala investiční poptávka podniků, což dále oslabovalo odbytové možnosti alternativní civilní produkce dosavadních zbrojařských podniků. Ve směru omezování poptávky a tedy i možností kompenzace vojenské poptávky působily i problémy odbytu našich produktů na světových, jak východních, tak západních trzích.

K nejvýznamnějším krokům přechodu k tržní ekonomice patřila přeměna vlastnických vztahů. Ta se v oblasti průmyslové výroby realizovala různými formami privatizace. Pro zbrojní podniky nebyla žádná specifická legislativní opatření. Tudíž se na ně vztahovaly všechny privatizační právní normy s tím, že případný rozsah státní majetkové účasti může doporučit zakladatel, tj. příslušná ministerstva.

Seznam použitých zdrojů:

[1] ŠÁDA, M. a kol., Umlčené zbraně, Praha, 1966.

[2] DOLÍNEK, V, a kol.: České zbraně a střelivo, Praha, 1998.

[3] BENEŠ, C: Rakouské válečné námořnictvo 1848–1866. Praha: MARE-CZECH, 2004.

[4] MAREK, J.: Pod rakouskou vlajkou – čeští námořníci v létech 1900-1918. Svět křídel, 2003.

[5] POPELINSKÝ, L: Československé automatické zbraně, Praha, 1999

[6] FUČÍK, J.: Průmyslová základna v zemích NATO a perspektivy přizvaných zemí. Praha, Ústav mezinárodních vztahů MZV ČR, 1997

[7] IVÁNEK, L.: Český zbrojní průmysl v transformačním procesu. In Specifika transformačního procesu. 1. vyd. Brno: ESF MU, 2002.

[8] ČEHÁK, O., IVÁNEK, L., KRČ, M., ŠELEŠOVSKÝ, J.: Zbrojní výroba – konverze – obranyschopnost, Praha 1993

[9] IVÁNEK, L.: Ekonomické aspekty české (československé) zbrojní výroby. Obrana a strategie, Brno: Ústav strategických studií Vojenské akademie v Brně, 2002.

4. Teorie her - pracovní materiály

Superaféra a možnosti teorie her - 2. část

Radim Valenčík

Převzato ze seriálu R. Valenčíka pravidelně publikovaném na jeho blogu, viz:

http://radimvalencik.pise.cz

Jedná se přímou konfrontaci konceptu vycházejícího z teorie her s realitou, konkrétně aktuálním děním spojeným s pádem Nečasovy vlády a s tím související kaskádou afér. Datum u každého dílu seriálu označuje den, ze kterého jsou čerpány informace (tj. co se tehdy dle veřejně dostupných zdrojů událo). Články jsou publikovány se čtyřdenním zpožděním, zpracovány zpravidla následující den dopoledne.

Ve 4. čísle časopisu Marathon jsme uvedli příspěvky od 13.6.2013 do 25.6.2013.

Co přinesl 26.6.2013

Někdy je zajímavé podívat se na to, co se odehrává, alespoň s malým odstupem. Tato série (uveřejňujeme ji od 13.6., kdy superaféra začala) sleduje, jak je částečně eliminována role struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad. Mechanismy jejich vzniku, fungování a vývoje jsme teoreticky popsali dávno před tím, než krize začala. Nyní se nám vyjevují v "plné kráse". Prostor, který se uvolní narušením a vytlačením části těchto struktur, bude dříve nebo později (spíše dříve) opět zaplněn. Nicméně současný vývoj má osudový význam zejména z hlediska následujícího:

- Míra, ve které tyto struktury u nás rozbujely, dosáhla takového stupně, že s tím prostě něco bylo nutno dělat.

- "Restrukturalizace struktur" umožní určitý posun základního ideového paradigmatu (jeho naší lokální modifikace), o kterém jsem psal dříve, což za určitých podmínek může otevřít cestu k rozumnějšímu typu reforem, než byly ty, jejichž cílem bylo jen umožnit tunelování veřejných zdrojů.

- Veřejnost projde určitou osvětou, udělá si lepší představu o tom, co a jak ve skutečnosti funguje, bude schopna kvalifikovaněji reagovat na to, s čím se bude setkávat.

- Aktuální dění přináší cenný materiál pro rozvoj teorie.

Středa 26.6. 2013 přinesla řadu úvah na téma, kdo bude v Zeman-Rusnokově dočasné vládě. Kromě různých spekulací (často sloužících k preventivnímu zpochybnění vlády) byla zveřejněna tři jména (včetně premiéra) a tak můžeme porovnávat:

Petr Nečas : Jiří Rusnok (premiér)

Jan Kubice : Matrin Pecina (vnitro)

Petr Bendl : Miroslav Toman (zemědělství)

Zatím to nevidím jako nějakou tragédii, spíš naopak. Možná se mýlím, ale zdá se mi, že nová vláda může vzbudit pozitivní očekávání a poněkud tak prodloužit svůj mandát. Předseda ČSSD B. Sobotka patrně poněkud promanévrovává svoji pozici ostrými útoky proti ní.

Na Aktuálně.cz byl uveřejněn výběr z komentářů několika známých osobností, viz:

http://aktualne.centrum.cz/blogy-a-nazory/komentare/grafika/2013/06/26/blogeri-rozebiraji-zemanovo-jmenovani-rusnoka/#z-kotva

Zdá se mi, že některé z nich by bylo možné nazvat "commentarii praecox". Z hlediska dokumentování vývoje stojí za to je zaznamenat:

J. Urban "Jájá Zeman a zbytečný puč"

Miloš Zeman předvedl jeden z nejslabších výkonů svojí kariéry a očekávaná myš horou zrozená se jmenuje Jiří Rusnok. Prezidentův projev při jmenování úřednického premiéra byl shrnutím celé operace - nejčastějším slovem bylo ,,já" - slíbil jsem, udělal jsem, vyslovil jsem, podnikl jsem, utíral jsem se... atd, atd. Pak ještě bezelstně prozradil, že jediné, o co mu šlo, bylo vyprovokovat předčasné volby, protože doufal, že se Sněmovna po takovém naschválu jemu natruc rozpustí sama. A že mu to až do včerejška vycházelo, protože mu paní Karolína Peake říkala, že jejích osm poslanců dnešní koalici nepodpoří. Stal se opak a prezident Jájá Zeman je i se svým oblíbencem, alespoň na chvíli, poněkud sám.

B. Sobotka "Vláda odborníků? Zatím spíše vláda SPOZ"

Řadu lidí asi napadne, zda nově jmenovaný premiér Rusnok pochopil zcela správně zadání prezidenta Zemana, který v souvislosti s prezidentskou vládou opakovaně hovořil o vládě odborníků. Podle dosavadních vyjádření Jiřího Rusnoka k personálnímu složení jeho vlády se zdá, že sestavuje zcela jiný kabinet a to vládu SPOZ, Strany práv občanů - zemanovců. To u vlády, která nemá žádný demokratický mandát od voličů ( což je podstatný nedostatek legitimity) jen dále zhorší její vnímání občany.

M. Žák "Prezident Zeman a naivní koalice"

Prezident Zeman si zahrává s poslanci koaličních stran jako kočka s myší. Ukazuje to skutečnost, že dává koaličním poslancům naději (ve skutečnosti planou naději), že ve druhém kole jmenuje paní poslankyni Němcovou do funkce ministerské předsedkyně. Zcela jistě nejmenuje. Jde spíše o to zabránit předčasným volbám. Jak již dříve naznačil, dobře si uvědomuje, že mnoho poslanců si přeje dokončit svůj mandát. Na druhé straně prezident Zeman jednoznačně slíbil, že když se poslanci shodnou na rozpuštění sněmovny, bude to respektovat a jím jmenovaná vláda odborníků bude působit jen v době, než bude zvolena nová vláda.

L. Macek "Kam až chce Miloš Zeman zajít?"

Dnešní situace totiž posiluje důvody k lítosti nad dvěma promarněnými příležitostmi: nad trestuhodným přijetím přímé volby prezidenta bez promyšleného doladění Ústavy; a nad politováníhodným rozhodnutím Ústavního soudu vyvléci se z obtížného rozhodování o žalobě z velezrady na Václava Klause. V obou případech šlo o šanci upřesnit mantinely, ve kterých se musí prezident pohybovat. Po včerejšku víme, že s Milošem Zemanem na Hradě by se nám takové upřesnění obzvlášť hodilo...

J. Dolejš "Víra ve 101 a předčasné volby"

Vládu pragmatického Jiřího Rusnoka lze uvítat jako politický nástroj odchodu dosavadní sestavy, která zklamala. Mluvit o ústavním puči ještě před tím než si nová vláda řekne o důvěru, je mimo mísu. Nyní je hlavní otázka s jakým zadáním se bude po jejím jmenování dotvářet návrh státního rozpočtu na rok 2014, který má být předán do poslanecké sněmovny do 30. září. Pokud bude rozpuštění sněmovny 120 hlasy podepsané, otevírá to cestu k novým dohodám a to jak k politikům, tak i směrem k tripartitě. Rozpočtové provizorium je předčasný a nefér argument. Nová sněmovna přeci ještě může stihnout do konce roku rozpočet projednat. Čas ale kvapí.

J. Pehe "Prezidentský puč?"

Zemanovým hlavním důvodem pro jmenování vlády odborníků tak není snaha změnit ústavní systém. Ten zůstává ve vztahu k jeho pravomocem stejný, jako byl u prezidenta voleného nepřímo. Jmenování vlády odborníků má důvody zcela konkrétně ekonomicko-politické. Chceme-li odpověď na otázku, jaké důvody to mohou být, přestaňme fantazírovat o Zemanově ústavním ,,puči" a ptejme se spíš, co důležitého pro Zemana a jeho okolí odbornická vláda může schválit do okamžiku, než ji, třeba v předčasných volbách, nahradí vláda regulérní. Odpovědí leží tam.

(Dokončeno v Petrohradě v 8.00 27.6.2013)

Co přinesl 27.6.2013

Čtvrtek 27.6.2013 se stal dnem, který snad dosud nejlépe ilustruje, jak neznalost toho (a nejen neznalost, ale i nedostatečná představa o tom), jak fungují struktury založené na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad, může vést k chybnému rozhodování a následně mít fatální důsledky. V tomto případě to předvedlo Sobotkovo vedení tím, jak razantně (ovšem toporně a hloupě) se postavilo proti vznikající Zeman-Rusnokově "dočasné" vládě:

Sociální demokraté vyzvou Marii Benešovou, která kývla na to, že bude ministryní spravedlnosti v kabinetu premiéra Jiřího Rusnoka, aby vystoupila z ČSSD. Ve čtvrtek to uvedl předseda strany Bohuslav Sobotka. Kabinet vznikající pod patronací prezidenta Miloše Zemana prý nemá budoucnost... Bývalá nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová kývla Jiřímu Rusnokovi na post ministryně spravedlnosti... "Pokud některý ze členů ČSSD poruší rozhodnutí sociální demokracie o tom, že nevstupujeme do prezidentské vlády, vyzve ho vedení strany, aby z ČSSD vystoupil,” napsal v textové zprávě Sobotka na dotaz, jak bude jeho strana postupovat vůči Benešové... "Vzhledem k tomu, že Rusnokova vláda nedostane důvěru a poté skončí, nebudeme těmito věcmi jinak ztrácet čas,” dodal... Benešová se rozhodla přijmout post v novém kabinetu navzdory stranickému usnesení, že sociální demokracie nebude bez nových voleb vstupovat do vlády. Stranu, jejíž byla do letoška místopředsedkyní, však opouštět nehodlá. "Já se za to nestydím. Chodím na pět schůzí ročně v místní organizaci, komu by to mělo vadit? Nejsem ve vedení, jsem řadová členka na místní kladenské úrovni," nechala se dříve slyšet... Podle Sobotky, který požaduje rychlé rozpuštění Poslanecké sněmovny a předčasné volby, se však účast v Rusnokově vládě neslučuje se členstvím v sociální demokracii. Očekává proto, že sociální demokraté, kteří do kabinetu vstoupí, ukončí své členství ve straně.

Článek "ČSSD chce vypudit Benešovou za to, že kývla Rusnokovi", viz:

http://www.novinky.cz/domaci/306213-cssd-chce-vypudit-benesovou-za-to-ze-kyvla-rusnokovi.html

Jedná se nešťastný postoj. Stačí kombinatoricky spočítat všechny možnosti. Ony jsou totiž jenom dvě:

1. Zemanova vláda bude úspěšná, získá podporu veřejnosti. To se jí podaří tehdy a právě tehdy, když alespoň částečně omezí vliv struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad. ODS a TOP se budou kompromitovat útoky vůči ní, aniž by mohly ohrozit její pozici. Dovládne až do voleb, protože nikdo Poslaneckou sněmovnu nerozpustí. – Pak "protizemanovská" pozice ČSSD této straně uškodí.

2. Zemanova vláda brzy ztratí důvěru veřejnosti. K tomu dojde tehdy a právě tehdy, když podlehne tlaku struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad. ODS a TOP vystoupí s tím, že právě Zemanova vláda otevírá prostor pro korupční jednání a budou stupňovat tlak na to, aby byl konečně pověřen sestavením vlády jejich nominant (M. Němcová). ČSSD se k tomuto tlaku přidá (nic jiného jí nezbyde) a pozice Zemanovy vlády se stane neudržitelnou. Pověřena bude M. Němcová, což bezprostředně před volbami ODS a TOP nahraje. ČSSD si žádné zásluhy nepřipíše, spíš bude diskreditována neúspěchem Zemanovy vlády .

(Předpokládám, že nastane spíše první případ.)

Nevím, na co Sobotkovo vedení ČSSD spoléhá. Zemanova vláda dobrovolně neodejde. Koalice se k rozpuštění Poslanecké sněmovny nepřidá (alespoň ne v dohledné době). Nebylo lepší vyjednávat se Zemanovou vládou o některých věcných otázkách, které bude muset řešit? Např. rozpočet, protikorupční politika, politická kontrola stávajícího rozplétání korupčního propletence apod. Tak, aby se i ČSSD "svezla" na případné oblibě Zeman-Rusnokovy "dočasné" vlády, současně přitom měla možnost přejít ke kritické pozici v případě jejích problémů či neúspěchů. Šlo by o pozici podmíněné kritické podpory dočasnosti s tím, že jakmile by nastaly podmínky umožňující rozpuštění sněmovny, vláda by skončila.

Podle mě se jedná o selhání B. Sobotky a jeho okolí (mj. – jde o lidi, které mám rád a vážím si jich). Příčiny tohoto selhání jsou dvě:

- Osobní averze (dovedu je pochopit, ale skutečný politik by měl být více nad věcí).

- Nedocenění toho, jak stávající institucionální systém prorostl strukturami založenými na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad a jak bude obtížné se z toho vymanit. A nejen nedocenění, ale spíše absence představy o tom, jak propletenec těchto struktur funguje.

Postoj ČSSD je neudržitelný. Zajít až k vylučování členů za účast ve "vládě spásy" (jak může být také za pár dnů či týdnů chápána) není dobré. A ani nevím, jak z této pasti Sobotkovo vedení ČSSD vyklouzne.

Z výše uvedeného považuji za velmi cennou poznámku, kterou dal k mému příspěvku J. J.:

"Naprosto jste nepochopil jakou politiku vlastně předseda Sobotka a lidé z jeho křídla dělají. Není to pragmatická Haškova politika okamžiku s okamžitými výsledky. Není to politika vyjednávání, politických dealerů a programových kompromisů. Sobotkova politika je většinou (protože bohužel najdou se v ní podstatné výjimky)politikou založenou na přísném dodržování základních principu demokratického a právního státu. Sobotka není počtář z hokynářství, autorova typu. On má vizi a představivost. Dnes možná Zemanovo politicky nekorektní řešení vypadá jako možnost zbavit se nenáviděné vlády pravice, možná je to konečně cesta k novým volbám. Jenže co se stane, když toto nestandardní řešení použije jiný prezident za 5 nebo 10 let proti vládě vedené ČSSD? Sobotka není typ politika, který pragmaticky vymění zásadní principy, na kterých stojí parlamentní demokracie v tomto státě za okamžitý a krátkodobý zisk. Tento krátkodobý zisk v sobě totiž skrývá dlouhodobou ztrátu."

Neuvědomil si dvě věci:

1. V ČSSD mají struktury založené na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad velmi silnou pozic, např. v Praze a některých dalších krajích s nimi Sobotkovo vedení nic nezmůže. Čím více se vztah mezi M. Zemanem a Sobotkovým vedením vyhrotí, tím více budou tyto struktury vztaženy do hry. Tím obtížnější pak bude alespoň částečně se z jejich vlivu vymanit, resp. politiku vymanit z jejich vlivu.

2. M. Zeman má poměrně volné ruce, aby alespoň částečně eliminoval největší excesy, které působením struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad omezil. V tom potřeboval podmíněnou a kritickou podporu, nikoli "zabejčený" (omezený) ublíženecký postoj.

Mimo jiné – Sobotkovo vedení mohlo situaci řešit mnohem efektivněji. Požadovat od M. Benešové a případně dalších přerušení členství v ČSSD po dobu jejich působení v "dočasné" vládě s tím, že tam nebyli nominováni za ČSSD a ČSSD nepřebírá za výsledky činnosti této vlády odpovědnost. Současně tím vyjádřit stanovisko, že "dočasná" vláda je jedním z možných přechodných řešení, která má řadu rizik. Černý Petr by pak zůstal v rukou současné koalice, která by odmítnutím rozpuštění Poslanecké sněmovny ztratila poslední zbytky svého kreditu.

(Dokončeno 28.6.2013 v 6.00 v Petrohradě)

Co přinesl 28.6.2013

Která hra je ta hlavní (dominantní, vůči které jsou ty ostatní překrývající)? Odpověď na tuto otázku není tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát na první pohled. Jednu z možných odpovědí přinesl server Aktuálně.cz:

Snad je to shoda okolností, ale jako první obsadil designovaný premiér Jiří Rusnok ve své vládě posty, jejichž držitel může značně ovlivnit asi největší policejní případ historie, pro který se trochu nepřesně vžila nálepka Nagygate. Martin Pecina a Marie Benešová, kteří povedou ministerstvo vnitra, respektive resort spravedlnosti, převezmou úřady uprostřed rozsáhlého vyšetřování státních zakázek a vztahů mezi politiky, státními úředníky a podnikateli. Oba tyto resorty jsou dnes kvůli zatčení premiérovy pravé ruky Jany Nagyové, bývalých poslanců a razii v domech vlivných podnikatelů Romana Janouška a Ivo Rittiga pod poměrně velkým tlakem. Oba noví ministři shodně říkají, že se do práce policistů či státních zástupců nebudou vměšovat. "Policii nechám pracovat, je to hrozně jednoduché. Ať si dělají, co chtějí," řekl Aktuálně.cz Martin Pecina. Právě policejní prezident Martin Červíček se podle něj o místo bát nemusí. "Pan plukovník Červíček je skvělý manažer a má velkou autoritu. Říkám hned, že se ani nebudu snažit ho nějak měnit," řekl Pecina. Nutno dodat, že šéf policie je podle současného zákona prakticky neodvolatelný, pokud není obviněn. Ministr vnitra od něj dostává informace o velkých raziích. Stejně tomu bylo i v případu zatčení Jany Nagyové. Právě kvůli kauze nejbližší spolupracovnice Petra Nečase si končící ministr spravedlnosti Pavel Blažek nechal zpracovat zprávu, která má odpověď na otázku, zda je možné více než jeden rok odposlouchávat blízké okolí premiéra. Blažkova nástupkyně Marie Benešová počítá s tím, že si zprávu určitě přečte. "Až tam budu, budu se zajímat o všechno, co tam je rozdělané," říká Benešová. Naopak Pecina tvrdí, že informace v této věci od svých podřízených požadovat nebude. "Ministr na to nemá žádné právo, na to má právo nejvýše náměstek policejního prezidenta pro trestní řízení. Ani ministr nemůže nahlížet do trestních kauz," uvedl. Stejně jako Pecina i budoucí ministryně spravedlnosti odmítá personální čistky na nejvyšších místech státních zastupitelství i na svém úřadě. "Jestli budete ve vládě na určitou dobu, tady je předpoklad na několik měsíců, tak tam těžko budete dělat personální zemětřesení," konstatuje Benešová. Na otázku, zda uvažuje o odvolání šéfa žalobců Pavla Zemana, odpověděla: "To určitě ne. Já jsem ráda, že ho máme," uvedla Benešová.

K tomu viz: http://aktualne.centrum.cz/domaci/politika/clanek.phtml?id=783800

Samozřejmě hra "kam až se půjde" v eliminování vlivu struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad, nemusí být ta určující. Nicméně její vliv je nutné brát v úvahu. Novinářská obec (kterou má M. Zeman tak rád a která má tak ráda M. Zemana) patrně zaujme postoj "nic se nezměnilo", "jsou tam stejní lidé, kteří kauzy kryjí".

Jednou z prvních vlaštovek tohoto typu je článek na blogu J. Urbana nazvaný "Zeman, Rusnok, Pecina – proč musí policie pospíchat" uveřejněný 28.6.2013, který ukazuje na některá možná propojení. I když se v tomto článku patrně vyskytují některé fabulace, stojí za přečtení, viz:

http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/jan-urban.php?itemid=20368

Současný vývoj tak velmi dobře ilustruje, jakou regenerativní a penetrační schopnost mají struktury založené na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad. Je to dáno zejména tím, že fungují velmi spontánně. Dokážou využít každou skulinku v lidské psychice a začít si člověka podřizovat. Ti, co se angažují ve vysoké politice, jsou vystaveni velmi silným tlakům.

Ukázal to i případ uklouznutí B. Sobotky, který nepříliš šťastně reagoval na to, že mu M. Zeman trochu sebral vítr z plachet a pokusil se zvrátit situaci z pozice síly a nepřátelství. Naštěstí si stačil včas uvědomit, že by se mohl dostat přímo do náruče těch, co současnou situaci způsobili. A tak manévruje. Vyzývá k jednotě strany, nepovažuje trestání těch, co pomohou M. Zemanovi sestavit vládu, za prvořadé, připouští, že by s M. Zemanem mohl začít jednat o tom, že ČSSD dostane druhý pokus na sestavení vlády, viz:

http://www.novinky.cz/domaci/306298-hadat-se-mezi-sebou-je-sebevrazedne-tvrdi-sobotka.html

To vše je lepší než původní "tvrdý postoj". Požadavek, aby ČSSD měla druhý pokus při sestavení vlády vůbec není jen prázdné gesto, jak uvedl např. M. Kalousek. Podstatným způsobem rozšiřuje prostor pro jednání s M. Zemanem a naopak omezuje prostor pro současnou "stojedničkovou" koalici. J. Rusnok to totiž při sestavení vlády nebude mít tak jednoduché a současně je velmi málo pravděpodobné, že by do voleb (ať již řádných nebo mimořádných) došlo na třetí pokus.

Co přinesl 29.6.2013

Sobota 29.6.2013 nepřinesla nic, co by bylo zvlášť zajímavé. To je patrně to nejzajímavější na tomto dni. "Pevné jádro" koalice si snad již uvědomuje, že "stojedničková většina" nemá žádný význam. Jediná její šance je v delegitimizaci a diskreditaci Zeman-Rusnokovy "dočasné" vlády. K tomu jsou dobrým východiskem jednání související se sestavováním této vlády.

Téměř na každého, kdo se pohybuje ve vyšších patrech politiky, lze totiž něco najít (z větší či menší minulosti, příp. i současnosti). Z tohoto hlediska by se dalo čekat, že bude velmi bedlivě sledován proces obsazování ministrů, na případné kandidáty se bude stupňovat tlak, aby odmítli, což vyústí v obvinění J. Rusnoka, že není schopen vládu sestavit. S určitými projevy medializace tohoto problému se bylo možné setkat, ale v mnohem menší míře, než jaká by se dala předpokládat. To má dvojí vysvětlení:

- Buď se čeká na vhodnou příležitost několikanásobného "viditelného" odmítnutí vstupu "viditelných" osobností.

- Nebo zasvěcenější již počítají s tím, že "dočasná" vláda nebude zase tak dočasná, že se prostřednictvím ní budou "restrukturovat struktury" založené na vzájemném krytí a jádra jejich vyjednání.

Tomu, že může jít o významnější výměnu stávající garnitury (zejména pak "pevného jádra" současné koalice) by nasvědčovalo to, že Kalouskovy argumenty jsou v poslední době na první pohled sice poměrně logické, ale projevují se v nich dva zásadní problémy:

- Stále se do nich promítá pohled, který považuje za normální to, co normální není (což vede k topornosti pozice, stereotypům a stále větší izolovanosti).

- Evidentně postrádají in-side informace v rozsahu, v jakém tomu bylo dříve.

Co přinesl 30.6.2013

Někdy se hovoří o tom, jak jsou parlamentní politici (koalice, ale i ČSSD) současným vývojem zmateni. Tedy - říkají to publicisté. Pokud něco zajímavého přinesla neděle 30.6.2013, tak to, že se projevila především zmatenost podstatné části novinářské obce.

Týká se to především V. Moravce. který se v pořadu Otázky Václava Moravce na ČT projevil jako nesmírně slabý tváří v tvář pochopení toho, co se děje. V podstatě umožnil J. Rusnokovi, aby se prezentoval jako výborný národohospodář a korektní politik. Týká se to ovšem i dalších novinářů. Jinak řečeno - na plno se projevilo, že nejen politikům, kteří byli vtaženy do her ovládaných strukturami založenými na vzájemném krytí jako figurky, ale i novinářům chybí "čtecí prizma".

K tomu vtipný komentář jednoho z významných členů ODS, který zveřejnily Parlamentní listy:

"Ještě pár rozhovorů V. Moravce s J. Rusnokem a z nového premiéra se zákonitě musí stát "miláček" národa. Bohužel.... Tak drzý, nefér, manipulativní, bez respektu k autoritě premiéra vedený rozhovor v úvodu jeho pořadu se mi zdá neuvěřitelný... Znovu a znovu si v neděli nadávám, že mi to nedá a Moravce si nakonec pustím. Místo moderátora, který řídí debatu konkurujících si politických názorů a jehož názor mě ale vůbec nezajímá, se najednou divám na V. Moravce, který byl zřejmě do tohoto pořadu pozván, aby veřejnost přesvědčil a obhájil svůj - pro mě prapodivný - politický názor a pohled na svět... Úplné otočení role... J. Rusnok, který je pro mě politicky na "druhé straně barikády", ale kterého považuji za poměrně inteligentního, kultivovaného a racionálního člověka, je tam Moravcem peskován jak žáček v základní škole. A není to jen tuto neděli. Jak dlouho si to ještě nechá řada mnohem sečtělejších, inteligentnějších, kultivovanějších a respektu hodnějších hostů, než je moderátor sám, líbit?"

Viz: http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Politik-ODS-odsoudil-Vaclava-Moravce-za-to-co-vcera-predvedl-s-Rusnokem-277501

Z úplně jiných konců světa jsme se v neděli 30.6.2013 začali dozvídat další podrobnosti týkající se práce rozvědky USA. Např. na Centrum.cz v článku "Štěnice v Bruselu. Rozvědka USA cíleně sledovala EU" se mj. píše:

"Americká tajná služba Národní agentura pro bezpečnost (NSA) cíleně sledovala Evropskou unii. Napsal to v sobotu německý zpravodajský portál spiegel.de s tím, že Američané nainstalovali odposlouchávací zařízení na unijním zastoupení ve Washingtonu a že také pronikli do příslušné počítačové sítě. Útokům údajně byly vystaveny i kanceláře v New Yorku a Bruselu. Magazín Der Spiegel se odvolává na dokumenty někdejšího technika amerických tajných služeb Edwarda Snowdena, jenž vyzradil výzvědné praktiky rozvědky a který se nyní skrývá před americkou justicí. Ze zmíněných tajných listin, do nichž Der Spiegel nahlédl, vyplývá, že sledováním nebyli vystaveni jen občané EU, ale i unijní kanceláře. V reakci na informace německého týdeníku prohlásil podle BBC šéf Evropského parlamentu Martin Schulz, že Evropská unie trvá na "vyčerpávajícím objasnění" zpráv o odposlechu kanceláří EU americkými tajnými službami. "Jménem Evropského parlamentu žádám vyčerpávající objasnění a urychlené dodání dalších informací od amerických úřadů," uvedl v prohlášení Schulz. K jeho slovům se připojil lucemburský ministr zahraničí Jean Asselborn. "Jsou-li tyto informace pravdivé, je to nechutné. Spojené státy by měly spíš špehovat vlastní tajné služby než své spojence," uvedl ministr. V jednom z dokumentů NSA ze září 2010, který nese označení "přísně tajné", se popisuje, jak tajná služba napadla diplomatické zastoupení unie ve Washingtonu. V rámci průniku, kdy agenti v unijním centru nainstalovali takzvané štěnice a infiltrovali počítačovou síť, získali Američané přístup nejen k poradám v unijních prostorách, ale také přístup k elektronické poště a interním dokumentům v počítačích. Útoky na zařízení EU tak podle Der Spiegel ukazují na další rovinu špionážních aktivit Spojených států. Obdobným způsobem americká rozvědka pronikla údajně i do unijního zastoupení při OSN. Ve zmíněném zářijovém dokumentu jsou podle Der Spiegel jmenováni Evropané jako cíl... Američané jsou zřejmě zodpovědní i za odposlechovou operaci, která se uskutečnila v Bruselu. Před zhruba pěti lety upoutalo pozornost unijních bezpečnostních expertů vícero nezdařených telefonátů. Incident se týkal unijní budovy Justus Lipsius, kde sídlí Evropská rada a Rada ministrů EU. Stopa volajícího přivedla experty do bruselského sídla NATO. Podrobná analýza údajně ukázala, že telekomunikační útoky směřovaly z chráněného zařízení NATO, které používala NSA. V budově Justus Lipsius má každý členský stát unie prostory, kam se mohou ministři uchýlit například k poradám. Tyto prostory jsou vybaveny telefonní a internetovou linkou. Materiály, které Snowden médiím předal, informují o tajném protiteroristickém programu, který nese krycí název PRISM. V jeho rámci získávají NSA a Federální úřad pro vyšetřování (FBI) z centrálních serverů devíti velkých internetových společností údaje z elektronické pošty, fotografie a další dokumenty, které lze využívat ke sledování lidí a jejich styků. Program zahrnuje také odposlechy."

Viz: http://www.novinky.cz/zahranicni/amerika/306495-usa-sledovaly-vedle-eu-take-dalsi-spojence.html

O co ve skutečnosti jde? Již vícekrát jsem psal o to, že spontánně vznikající a fungující struktury založené na vzájemném krytí, které koordinují svou činnost prostřednictvím rovněž spontánně utvářených jader vyjednávání vlivu se dostávají do kontaktu se zpravodajskými službami. Každá významnější služba se vždy snažila vytvářet svou síť s využitím cíleně i příležitostně získávaných kompromitujících materiálů. A postupuje v lecčems obdobně strukturám založeným na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad – vytipuje si ty, které lze vydírat, krýt a protěžovat v rámci institucionálních struktur. Moderní technika podstatným způsobem rozšiřuje možnosti pro takovou "práci". Kontakt zpravodajských služeb se strukturami založenými na vzájemném krytí má i opačný efekt – dochází ke zpětnému ovlivňování (kontaminaci) zpravodajských služeb, které pak nejsou již jen tím, kdo "hájí zájmy vlastního státu". Tak tomu je delší dobou všude, tj. v případě různých rozvědek a různých zemí.

Globální pozice Spojených států vede k tomu, že její zpravodajské služby mají poněkud větší vliv než ostatní. A nepochybně dochází k protěžování osob v rámci institucionálních struktur nejrůznějších zemí právě na základě informací, které je kompromitují. Ale to také dělají i ostatní v rámci svých možností.

V čem je tedy problém? V tom, že využívání informací o porušování obecně přijatých zásad k uplatňování vlivu prostřednictvím vydírání, krytí a protěžování vede k tomu, že vznikají celé garnitury politické reprezentace, které již ztratily schopnost rozeznat, co je a co není normální. Ty pak přejímají současné základní ideové, globálně polarizované paradigma, založené na představě všemocnosti silových řešení, aplikace dvojího metru, pěstování obrazu nepřítele, který umožňuje odůvodnit vše, řízení formou in-side informací...

Kombinace standardního způsobu uplatňování vlivu zpravodajských struktur se strukturami založenými na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad se mění v destrukční systém, který se stává globálně neudržitelným. A to si dnes uvědomují všichni, kteří jsou schopni si ještě něco uvědomovat, tj. kteří nepodlehli skupinové konformitě (omezenosti) profilované stávajícím základním ideovým paradigmatem.

To, co se odehrává u nás, je tak i určitým způsobem jednou z epizod, kterou prochází a bude procházet současný svět. Nejsme sami. Stačí se podívat, co se děje ve Vatikánu a jinde. A hlavně porozumět tomu, o co jde.

Co přinesl 1.7.2013

V pondělí 1.7.2013 se J. Rusnokovi podařilo bez větších problémů doplnit sestavu své patnáctičlenné vlády do téměř poloviny. Tím, jak se zdá, se vyhnul jednomu z velkých úskalí, tj. tomu že soustředěným nátlakem na potenciální členy se podaří zmařit sestavení vlády. Lze to číst i tak, že struktury založené na vzájemném krytí u nás nevyužily (rozhodly se nevyužít) svůj vliv. To znamená že v podstatě odepsaly politické krytí v podobě současné koalice. Výkony M. Kalouska, které jsou v současné době obdivuhodné (bez ironie) tomu nezabrání. Navíc bez potřebných in-side informací se bude dopouštět stále větších chyb. Zde je sestava ministrů:

Předseda vlády - Jiří Rusnok

Ministerstvo vnitra - Martin Pecina

Ministerstvo spravedlnosti - Marie Benešová

Ministerstvo zemědělství - Miroslav Toman

Ministerstvo kultury - Jiří Balvín

Ministerstvo zahraničí - Jan Kohout

Ministerstvo práce a sociálních věcí - František Koníček

Ministerstvo zdravotnictví - Martin Holcát

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy - Dalibor Štys

Neobsazené pozice

Ministerstvo financí

Ministerstvo dopravy

Ministerstvo obrany

Ministerstvo průmyslu a obchodu

Ministerstvo životního prostředí

Ministerstvo pro místní rozvoj

Vládní výbor pro koordinaci boje s korupcí

Zrušená ministerská místa

Předseda Legislativní rada vlády

Ministr bez portfeje

Viz: http://wiki.aktualne.centrum.cz/vlada-jiriho-rusnoka/

Problém s tím má ČSSD, resp. Sobotkovo vedení této strany, které manévruje dosti nešťastně, viz (kráceno):

"Sociální demokracie není jednotná v názoru na to, zda její členové, kteří vstoupí do vznikající vlády Jiřího Rusnoka, mají odejít ze strany. Zatímco předseda ČSSD Bohuslav Sobotka nadále trvá na tom, aby sociální demokraté, kteří v Rusnokově vládě zasednou, stranu opustili, místopředseda Michal Hašek je opatrnější. "Na vzniku Rusnokovy vlády se ČSSD nepodílí a nevysílá do ní žádné své členy. Ti, kteří tam přesto vstoupí, by měli z ČSSD odejít," napsal v textové zprávě Sobotka. "Osobně bych kolegům, kteří byli osloveni premiérem Rusnokem jako odborníci, doporučil na dobu jejich vládního angažmá přerušit členství v ČSSD, aby bylo zřejmé, že fungují jako odborníci, nikoliv zástupci ČSSD," uvedl Hašek. Podle Haška je nyní klíčové zejména hlasování o rozpuštění sněmovny ve dnech 16. a 17. července. "Do té doby je třeba se věnovat získání podpory dalších parlamentních stran a většiny 120 hlasů, to má z hlediska státu přednost před řešením otázky členství několika lidí v ČSSD," uvedl místopředseda ČSSD... Ze zatím šesti oznámených ministrů Rusnokovy vlády je jich polovina členy ČSSD. Jde o ministryni spravedlnosti Marii Benešovou, ministra práce a sociálních věcí Františka Koníčka a šéfa diplomacie Jana Kohouta. Sociální demokracie již dříve uvedla, že účast ve vznikající vládě je neslučitelná s členstvím v ČSSD. Nezdá se však, že by záležitost nyní chtěla řešit příliš aktivně. "Já v tomto smyslu myslím, že bychom neměli být hysteričtí. Ta vláda je, předpokládám, přechodná a to, co je důležité, je, abychom se snažili všichni přesvědčovat ostatní strany směrem k tomu, aby byla rozpuštěna Poslanecká sněmovna a konaly se v září volby," řekl šéf poslanců ČSSD Jeroným Tejc k současným prioritám." "Pokud se nám nepodaří rozpustit sněmovnu, zvažuje ČSSD možnost ucházet se o druhý pokus sestavení vlády," dodal Sobotka, který tak zopakoval páteční překvapivé stanovisko. Sociální demokraté do té doby odmítali účast na vládě, která nevzejde z nových voleb. V tomto smyslu přijalo vedení strany usnesení. Když se ukázalo, že Benešová v rozporu s ním kývla na Rusnokovu nabídku, uvedl Sobotka, že členy, kteří navzdory usnesení přijmou místa ve vládě, vedení ČSSD vyzve, aby stranu opustili. Marii Benešové se podle jejích slov zatím žádné takové výzvy nedostalo."

Viz: http://aktualne.centrum.cz/domaci/politika/clanek.phtml?id=784033

Globální (patrně rovněž super-aféra) "Snowden" také narůstá do větších rozměrů. Toto psal server Aktuálně.cz 1.7.2013 (kráceno):

"Snowden mezitím obvinil prezidenta Baracka Obamu, že se snaží zabránit mu v získání azylu. Uvedl to v prohlášení zveřejněném serverem WikiLeaks, s nímž muž obviněný Spojenými státy ze špionáže spolupracuje. Snowden také poslal dopis ekvádorským úřadům, v němž tvrdí, že jej USA pronásledují nezákonně. Jde o první Snowdenovy ohlasy na dění kolem jeho osoby od chvíle, kdy před osmi dny vyrazil z Hongkongu do Ruska. Třicetiletý muž Obamu nařkl z toho, že viceprezidentu Joe Bidenovi nakázal "tlačit na lídry národů, u nichž jsem žádal o ochranu, aby zamítli mé žádosti o azyl", píše se v prohlášení zveřejněném WikiLeaks. Snowden obvinil Obamovu vládu z toho, že si osvojila strategii "používání občanství jako zbraně". Muž, který se přiznal k vyzrazení informací o tajném americkém sledovacím programu Prism, se v současnosti nachází v tranzitním prostoru moskevského letiště a nemůže odletět, neboť mu USA zrušily cestovní pas... Ruský prezident Vladimir Putin v pondělí na tiskové konferenci v Moskvě oznámil, že Rusko Snowdena prchajícího před americkou spravedlností do USA nevydá. Pokud nebude dále poškozovat Spojené státy, může Američan v Rusku zůstat. "Rusko nikdy nikam nikoho nevydalo a vydávat se nechystá. V nejlepším případě jsme si za jistých okolností vyměňovali naše agenty," odpověděl šéf Kremlu na dotaz, zda je Moskva ochotna uspokojit žádost USA o Snowdenovo vydání. "Pokud tady (Snowden) bude chtít zůstat, máme jednu podmínku. Musí zastavit svou činnost zaměřenou na to, aby způsobil škody našim americkým partnerům... Jakkoli to zní z mých úst podivně," podotkl Putin, který v sovětské éře působil jako agent KGB v komunistickém Německu. Snowden se podle ruského prezidenta považuje za ochránce lidských práv a svou aktivitu namířenou na šíření utajovaných informací podle všeho zastavit nehodlá. "Takže si musí zvolit jinou zemi svého pobytu a vydat se tam," uvedl Putin. Kdy k tomu dojde, prezident ale neví. "Kdybych to věděl, hned bych vám to řekl," ujistil novináře. Z informací vynesených bývalým agentem a spolupracovníkem americké rozvědky vyplývá, že Spojené státy špehovaly nejméně 38 evropských ambasád a misí. V oficiálních dokumentech je dokonce označovaly jako "cíle"... Zatím poslední přísně tajné dokumenty amerických zpravodajských služeb, které zveřejnil whistleblower Edward Snowden, mohou vážně poškodit euro-americké vztahy, shodují se politické špičky starého kontinentu... "Jsem hluboce zděšen a šokován. Pokud se ta obvinění prokážou, bude to mít extrémně vážné dopady na euro-americké vztahy. Za Evropský parlament důrazně žádám vysvětlení," prohlásil předseda europarlamentu Martin Schulz. Někteří evropští politici už hovoří o tom, že aféra ohrožuje dohadovanou úmluvu o volném transatlantickém obchodu. "Partneři se navzájem nešpehují. Nemůžeme jednat o velké zóně volného obchodu, když je na stole sebemenší podezření na špionážní aktivity v úřadech našich vyjednavačů," reagovala například eurokomisařka pro spravedlnost Viviane Redingová. Američané své evropské spojence odposlouchávali, sledovali a monitorovali jejich elektronickou komunikaci. Snowden prozradil německému týdeníku Der Spiegel, že evropským činitelům mimo jiné instalovali do kanceláří štěnice, "napíchávali" optické kabely a kopírovali data z počítačů."

Viz: http://aktualne.centrum.cz/zahranici/evropska-unie/clanek.phtml?id=784021

Zajímavé je i to, co se děje ve Vatikánu. I to totiž potvrzuje globální krizi systému založeného na dominantním vlivu struktur založených na vzájemném krytí, viz (kráceno):

"Generální ředitel vatikánské banky Paolo Cipriani a jeho zástupce Massimo Tulli rezignovali. Banka v posledních letech čelí podezření, že se podílela na praní špinavých peněz a že si v ní někteří Italové ukrývají příjmy před zdaněním. Povinnosti generálního ředitele zatím převezme prezident banky Ernst von Freyberg, informovala agentura Reuters. Vatikán oznámil, že Cipriani a Tulli nabídli svou rezignaci "v nejlepším zájmu institutu a Svatého stolce"... Ciprianiho a von Freyberga už v roce 2010 začaly vyšetřovat italské úřady pro podezření z porušení italských norem proti praní špinavých peněz. Finanční policie předtím zmrazila 23 milionů eur (zhruba 600 milionů korun) uložených na vatikánském účtu jedné z římských bank. Nikdo nebyl obviněn a peníze byly uvolněny. Vatikánská banka, známá jako Ústav pro věci víry (IOR), se ale podezření nezbavila a papež František koncem června jmenoval zvláštní komisi pro vyšetřování banky. Hovořilo se o dosud nejodvážnějším kroku, který hlava katolické církve uskutečnila ve snaze vnést světlo do činnosti banky, která spravuje peníze Vatikánu a katolických organizací po celém světě. Ještě předtím František jmenoval důvěryhodného preláta monsignora Battistu Maria Salvatoreho Riccu, aby dohlížel na řízení banky. IOR založil v roce 1942 papež Pius XII., aby spravovala převážně peníze určené pro církevní instituce a charitativní práce. Banka není přístupná veřejnosti. Ústav dosud obvinění z praní špinavých peněz odmítal."

Viz: http://aktualne.centrum.cz/zahranici/evropa/clanek.phtml?id=784080

Co přinesl 2.7.2013

Ve XII. pokračování uveřejněném 28.6.2012 jsem uvedl, že dříve nebo později bude muset začít stávající koalice (ODS-TOP-LIDEM) začít uvažovat o změnách svých postojů, což bude příležitost (pro některé) vymanit se ze skupinové konformity (omezenosti), kterou jsou její členové dosud ovládáni. Prezentoval jsem i jednoduché schéma, které popisuje dilemata každého ze členů skupiny, která je skupinovou konformitou ovládána. V případě stávající koalice je skupinová konformita založena na tom, že se dlouhodobě považovalo za normální to, co normální není. K tomu viz:

http://radimvalencik.pise.cz/388-71-24-hra-co-prinesl-24-6-2013-superafera-xii.html

Úterý 2.7.2013 přineslo mnoho událostí, které nabízejí příležitost ilustrovat možnost číst prostřednictvím dobré teorie to, co se odehrává, a předvídat další vývoj. Vyberu právě to, co se týká výše uvedeného.

Na zpravodajském serveru Novinky, ale i z dalších zpravodajských zdrojů jsme mohli zaznamenat:

"Občanští demokraté v rámci příští předvolební kampaně uvažují, zda nepředstoupit před voliče s pokorou a neomluvit se za chyby a přešlapy, kterých se strana dopustila a jež vyvrcholily demisí premiéra Petra Nečase (ODS) v souvislosti se skandálem kolem jeho spolupracovnice Jany Nagyové. Někteří představitelé ODS vnímají mizivou podporu strany, kterou dokreslil nedávný průzkum agentury ppm factum, podle něhož by občanští demokraté oslovili pouze osm procent voličů. "Omluva by měla zaznít od bývalého premiéra a předsedy ODS Petra Nečase," řekl Novinkám místopředseda Senátu Přemysl Sobotka. "Jeho vinou se odehrává tento destabilizační problém v české politice," dodal s dovětkem, že všichni vědí, proč koaliční vláda padla. Podle Sobotky se o podobných tématech zatím v ODS mluví jen v "nižších etážích" a na grémiu ani na výkonné radě zatím nic podobného nezaznělo. To potvrzuje i úřadující předseda ODS Martin Kuba, podle něhož jsou podobné úvahy zatím předčasné. "Podobnou debatu jsem na grémiu nezaznamenal," uvedl Kuba, který stranu po Nečasově odchodu řídí. Nečas, který v polovině června rezignoval na post premiéra i šéfa ODS, se za údajné jednání Nagyové, které nyní vyšetřuje policie, omluvil všem, kterých se mohlo týkat. Omluva voličům ODS, potažmo veřejnosti nezazněla. Nečas pouze přijal politickou zodpovědnost a rozhodl se odejít z politiky."

Viz: http://www.novinky.cz/domaci/306641-ods-uvazuje-o-omluve-volicum.html

Na Aktuálně.cz:

"Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka (ODS) navrhne grémiu občanských demokratů, aby vyzvalo odstupujícího premiéra Petra Nečase (ODS) k omluvě voličům. Vedení strany se sejde ve středu. Nečas se v úterý omluvil klubu senátorů ODS, řekl Sobotka v pořadu Interview ČT 24. Nečas odstoupil kvůli aféře své blízké spolupracovnice Jany Nagyové. Podle Sobotky přivedly Nečase jeho osobní problémy tak daleko, že musel podat demisi, tím padla celá vláda a byla destabilizována politická situace. "To, že padne vláda, se stává, ale ty důvody, proč padla, jsou pro ODS personifikovatelné," řekl Sobotka v ČT. Grémium strany by mělo podle něj Nečase vyzvat k omluvě voličům, Sobotka to vedení ODS navrhne. "Dnes byl (Nečas) u nás na klubu senátorů a omluvil se nám. Takže on v sobě ten prvek té omluvy má," dodal Sobotka. Nečas rezignoval na post premiéra i předsedy ODS kvůli kauze bývalé šéfky svého kabinetu Jany Nagyové. Podle policie se domluvila s vedením Vojenského zpravodajství na sledování Nečasovy manželky, měla se také podílet na podplacení tří exposlanců ODS. Odstupující premiér vyzval v úterý v otevřeném dopise státního zástupce, aby byl v kauze vyslechnut."

http://aktualne.centrum.cz/domaci/politika/clanek.phtml?id=784201

Úmyslně jsem uveřejnil celé, aby se čtenář udělal představu o tom, v jakém duchu vedení ODS doposud uvažuje. Vše považuje za selhání jednotlivce a to čistě osobní. Členům vedení ODS vůbec nedochází, o co jde. Propad této strany bude hlubší.

Vyvstal ovšem ještě jeden problém. Sobotkovo vedení rovněž nepochopilo o co jde a jaký má ČSSD manévrovací prostor. Mj. proto, že nemá "čtecí prizma", které vychází z pochopení logiky vzniku, fungování a geneze struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad a role jader vyjednávání vlivu, které se mezi těmito strukturami vytvářejí. V důsledku toho se dopustilo několika hrubých chyb a v ČSSD se znovu otevřel konflikt "zemanovci versus antizemanovci". K tomu viz např. (z hlediska událostí 2.7.2013):

"Kladenská ČSSD se postavila za svoji členku a bývalou místopředsedkyni strany Marii Benešovou, která přijala nabídku stát se ministryní spravedlnosti ve vznikající úřednické vládě premiéra Jiřího Rusnoka. Místní organizace sociálních demokratů přijala stejné usnesení jako jihočeský krajský výbor ČSSD, řekl kladenský sociální demokrat Pavel Volf, jenž je zároveň členem krajského výkonného výboru strany. František Koníček, jenž má být také členem Rusnokova kabinetu, členství v ČSSD přerušil, sdělil místopředseda středočeské ČSSD Marcel Chládek. Ve středu se bude situací zabývat předsednictvo středočeské ČSSD. "My zatím nevíme, jestli vláda projde, nebo neprojde, ale zatím se stavíme za svého člena," uvedl Volf k Benešové. Podle něj je důležité, aby případný nový kabinet se členy ČSSD prosazoval sociálně demokratický program. Aktuální politickou situací se bude zabývat předsednictvo středočeské ČSSD, které podle Chládka bude chtít také vysvětlení, proč se kladenská sociální demokracie za Benešovou postavila. "To pak nemusíme mít politické strany a každý si ad hoc může tvořit vládu, jakou chce," uvedl Chládek, který bude na schůzi prosazovat názor nejvyššího vedení strany. Sociální demokracie podle svého šéfa Bohuslava Sobotky trvá na tom, aby členové, kteří vstoupí do Rusnokovy vlády, odešli ze strany. "Jsem pro to, aby členové ČSSD, kteří přijali nabídku premiéra Rusnoka, v první fázi pozastavili členství v ČSSD. Další postup by pak měl být předmětem jednání," řekl šéf středočeské ČSSD Miloš Petera. Tři z dosud známých ministrů ve vznikajícím kabinetu Jiřího Rusnoka jsou sociální demokraté. Jeden z nich, Jan Kohout, členství ve straně přerušil v pondělí. Stejný krok podle Chládka učinil také František Koníček, který bude ministrem práce a sociálních věcí. "Když dva ze tří vyslyšeli tu výzvu a pozastavili členství, tak si myslím, že by paní Benešová tento krok měla udělat také, protože to není vláda ČSSD a sociální demokracie nemůže být spojena s takovýmto slepencem," uvedl Chládek. Novou vládu kritizuje i Sobotka. Usnesení sociálních demokratů na podporu Benešové je podle Volfa stejné jako to z Jihočeského kraje. "Jihočeská ČSSD nesouhlasí se zneužíváním současné politické situace k personálnímu vypořádání se s vnitrostranickými oponenty a vyzývá vedení ČSSD, aby jednalo v zájmu občanů ČR," uvádí například usnesení z jednání krajského výboru strany z minulého týdne."

http://aktualne.centrum.cz/domaci/politika/clanek.phtml?id=784187

Mj. důsledek tohoto dění v ČSSD bude následující:

- Zpomalí se reformní procesy ve stranách stávající koalice.

- Do velkých problémů se dostane celé "staré" politické spektrum, tj. jeho restrukturace (která může mít různá vyústění) bude patrně větší, než si nyní uvědomujeme.

Příloha:

K tomu se odehrála zajímavá výměna názorů na Facebooku v návaznosti na názory J. Šídla uveřejněné v Parlamentních listech.

Zde jsou názory J. Šídla prezentované v Parlamentních listech:

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Jindrich-Sidlo-ma-strach-ze-lide-budou-chtit-277663

Reagoval jsem na ně na svém blogu s trochou nadsázky:

http://radimvalencik.pise.cz/412-ad-j-sidlo-vyslysi-plukovnici-hlasy-lidi.html

Návazně na to proběhla tato výměna názorů:

J. Šídlo: "Nechce se mi to číst celý, ale o plukovnících jsem nepsal ani čárku, o to snad nejde."

R. Valenčík: "Jak to, že nepsal? Cituji: "tu chvíli bude veřejnost přesně naladěna k tomu, aby vyslyšela hlasy". - Je zcela legitimní se zeptat, jaké hlasy či koho hlasy se mají na mysli, když to není explicitně vyjádřeno. To přece mohou být i plukovníci, ne? Když si přečtete můj článek, tak v něm vyslovuji jiný názor. Považuji prostě za chybné, když se naznačuje něco, a neuvede se přesně subjekt, který se má na mysli."

J. Šídlo: "Asi jsem to měl napsat úplně jasně - když si Zeman řekne o větší pravomoci, bude mít veřejnost tendenci na to slyšet, což zas asi nezůstane úplně bez odezvy u politiků."

R. Valenčík: "Jo. Teď je to jasné. A myslím důležité upřesnění. Myslím však, že lidé u nás jsou skutečně kvalifikovanější a jemu (ani plukovníkům, ani nové "vedoucí síle") bianko šek nedají. V tomto jsem optimista."

Co přinesl 3.7.2013

Za nejvýznamnější událost středy 3.7.2013 lze patrně považovat zveřejnění toho, jak navrhuje M. Kalousek řešit problém malé účasti lidí v tzv. druhém pilíři. Ten byl od počátku podroben ostré (a kvalifikované) kritice, Nečasova vláda jej prosadila silou moci.

Pro vstup do druhého pilíře se rozhodlo pouhých 75 tisíc lidí. Protože ten penzijní fond, který nebude mít alespoň 50 tisíc pojištěnců, nezíská licenci, znamená to, že vznikne maximálně jeden jediný! To by byl debakl druhého pilíře.

V reakci na tento vývoj M. Kalousek udělal další těžkou chybu. Připravil návrh na prodloužení doby, po kterou se mohou občané nad 35 let přihlásit do systému, současně by však po pěti létech bylo možné z druhého pilíře vystoupit. Tím tento pilíř přeměnil ve hru typu letadlo. Prostředky z něj totiž vytáhnou jen ti první, co z něj vystoupí. Pokud se nenajde elegantnější řešení, tak po pěti létech bude následovat masívní úprk z fondů, či spíše z jednoho penzijního fondu, který bude existovat.

K tomu viz:

"Do druhého důchodového pilíře za prvního půl roku vstoupilo 74 573 lidí. Třetinu účastníků tvoří lidé mladší 35 let a lidé nejčastěji volili dynamickou investiční strategii. Ministr financí Miroslav Kalousek (TOP 09) zároveň navrhuje, aby lidé mohli z druhého pilíře po pěti letech vystoupit. Možnost vystoupit ze systému a zvýšení věku pro vstup z 35 na 40 let jsou nejvýraznější změny, které ministr spolu s dalšími poslanci navrhuje. Oznámil to náměstek ministra financí Radek Urban. Při vystoupení ze systému po pěti letech by se 60 procent naspořené částky vrátilo do státního průběžného systému."

http://www.novinky.cz/domaci/306767-do-druheho-pilire-vstoupilo-jen-75-000-lidi-kalousek-navrhuje-zmeny.html

M. Kalousek se snaží zachránit své nepovedené dítě. Ale tímto jej spíše pohřbí. Lidé si velmi rychle uvědomí, jak 2. pilíř funguje, přesněji nefunguje. A jen pro ty první budou peníze na výplatu aspoň části toho, co tam dali. Proto po pěti létech nastane hromadný úprk, který systém zcela pohřbí. Takto si to penzijní fondy nepředstavovaly. Počítaly, že budou mít k dispozici peníze na třicet let, se kterými si budou moci dělat, co chtějí. Změna pravidel je natolik zásadní, že může dojít dokonce i k arbitrážím.

Tragikomické pokračování příběhu s Kalouskovou penzijní reformou ukazuje hned několik věcí:

1. Prosazovat něco silou moci a nedbat na připomínky odborných oponentů se nevyplatí.

2. Rovněž tak se nevplatí dělat pod hlavičkou reforem tunely.

3. Vláda, která napáchala takové škody, byť by byla přelakována z Nečasové na Němcovou, ztratila svoji legitimitu a je absurdní, když se dožaduje práva na vládnutí.

4. Skutečnost, že M. Kalousek dotáhl své pojetí "reforem" do tak nesmyslného návrhu, znamená, že již ztratil oporu v odborném zázemí, kterým disponuje, a že byl odstaven od přísunu in-side informací, tj. že se s ním už zkrátka nepočítá (jinak by mu nebylo umožněno takový nesmysl navrhnout).

Ač to tak na první pohled nevypadá, bylo M. Kalouskem připravené rozhodnutí dosluhující vlády o výše uvedeném způsobu "nápravy" penzijní reformy tím, co do budoucna vyřadilo úvahy o třetím pokusu pro stojedničkovou vládu jako možné variantě.

Co přinesl 4.7.2013

Čtvrtek 4.7.2013 přinesl mnoho zajímavého, pokud jde o vnitřní pnutí v ODS z hlediska toho, zda (a jak) tuto stranu reformovat (polepšit se). Především se však ukázalo, jak obtížné pokusy o prolomení skupinové konformity (omezenosti) jsou a jak dlouho bude muset ODS na svou proměnu čekat. V tomto dílu našeho seriálu se s využitím aparátu, který postupně zdokonalujeme, pokusíme odpovědět, proč tomu tak je a co z toho vyplývá. Nejdříve připomeneme to, co již máme k dispozici. Pak doplním teoretický koncept a aplikuji jej na současné dění v ODS. Na základě toho pak zformuluji závěry.

Hra typu Loajalita vůči struktuře (uchování paradigmatu, resp. skupinové konformity):

Ještě jednou připomenu matici, se kterou pracujeme a intepretaci jednotlivých veličin v ní:

		Hráč 2
		Strategie 1	Strategie 2
Hráč 1	Strategie 1	a₁₁; b₁₁	a₁₂;b₁₂
Hráč 1	Strategie 2	a₂₁; b₂₁	a₂₂; b₂₂

Výplaty Hráče 1 (tj. jak tento hráč vidí své výplaty):

a11 – Hráč 1 použil Strategii 1, Hráč 2 použil Strategii 1

(Případ ortodoxie hráče a reformní změny ve struktuře)

Znamená to, Hráč 1 ("náš člověk") podlehl či nadále podléhá skupinové konformitě, zatímco Hráč 2 (jádro vyjednávání vlivu) se rozhodlo reformovat, začalo provádět změny. Hráči 1, jak se říká, ujel vlak. Z čeho se bude sestávat jeho výplaty v tomto případě:

(-) ztratil možnost podílet se na reformě, být mezi reformátory, uchovat si možnost pro společenský vzestup a z toho vyplývající benefity

(+) situace se může zvrátit a pak by z toho profitoval (ve stylu normalizátorů začátku 70. let)

a12 – Hráč 1 použil Strategii 1, Hráč 2 použil Strategii 2

(Případ ortodoxie hráče a uchování ortodoxie struktury)

Znamená to, Hráč 1 ("náš člověk") podlehl či nadále podléhá skupinové konformitě, Hráč 2 (jádro vyjednávání vlivu) se rozhodlo nereformovat, zachovat původní paradigma. Z čeho se bude sestávat jeho výplaty v tomto případě:

(+) může vydělat na tom, že někteří se pokusili reformovat a ztratí svoji pozici, jeho postoj bude jádrem vyjednávání vlivu oceněn (ostatně na tomto základě se v opakované hře dělá kariéra, která právě takovéto lidi vyselektuje)

(-) riskuje, že se příliš naváže na ortodoxii jádra a až bude příležitost pro reformu, nebude již moci vstoupit do hry jako nositel reformních postojů

(-) riskuje, že celá struktura ztratí schopnost reagovat na reálný vývoj a příslušnost k této struktuře bude mít nižší a nižší, případně dokonce zápornou hodnotu

a21 – Hráč 1 použil Strategii 2, Hráč 2 použil Strategii 1

(Případ vymanění se z vlivu skupinové konformity hráče a reformní změny ve struktuře)

(+) ocitl se na správné straně ve správnou dobu, má šanci na vzestup

(+) omezí se ztráty spojené se zabřednutím do slepé uličky ortodoxie základního paradigmatu, tj. pokračování skupinové konformity (omezenosti)

(-) hrozí ztráta reformní orientace jádra vyjednávání vlivu (zvrat k ortodoxii)

(-) na reformu může být již pozdě výnosy z reformních postojů mohou být mizivé, zatímco uchování ortodoxie by přineslo možnost ještě po určitou dobu získávat určité výnosy (zde je negativním výnosem náklad obětované příležitosti

a22 – Hráč 1 použil Strategii 2, Hráč 2 použil Strategii 2

(Případ vymanění se z vlivu skupinové konformity hráče a uchování ortodoxie struktury)

(-) bude následovat trest ze strany struktury

(+) může si uchovat určitý podíl na prolongování výnosů z uchování struktury díky převládnutí ortodoxie

Výplaty Hráče 2 (tj. jak tento hráč vidí výplaty hráčů vytvářejících jádro):

b11 – Hráč 1 použil Strategii 1, Hráč 2 použil Strategii 1

(Případ ortodoxie hráče a reformní změny ve struktuře)

(-) riziko, že na reformu může být již pozdě a výnosy z reformních postojů mohou být mizivé, zatímco uchování ortodoxie by přineslo možnost ještě po určitou dobu získávat určité výnosy (zde je negativním výnosem náklad obětované příležitosti

(-) riziko, že hráč, který si uchoval ortodoxní postoje, podpoří možný protireformní zvrat

(+) přežití a případně i posílení struktury díky reformně

b12 – Hráč 1 použil Strategii 1, Hráč 2 použil Strategii 2

(Případ ortodoxie hráče a uchování ortodoxie struktury)

(+) stabilita struktury, alespoň dočasná, eliminování rizika, že na reformu může být již pozdě a výnosy z reformních postojů mohou být mizivé, zatímco uchování ortodoxie by přineslo možnost ještě po určitou dobu získávat určité výnosy (zde je negativním výnosem náklad obětované příležitosti)

(-) ztráta vhodné příležitosti pro uskutečnění reformy

b21 – Hráč 1 použil Strategii 2, Hráč 2 použil Strategii 1

(Případ vymanění se z vlivu skupinové konformity hráče a reformní změny ve struktuře)

(-)riziko, že na reformu může být již pozdě a výnosy z reformních postojů mohou být mizivé, zatímco uchování ortodoxie by přineslo možnost ještě po určitou dobu získávat určité výnosy (zde je negativním výnosem náklad obětované příležitosti

(+) hráč, který si uchoval ortodoxní postoje, snižuje riziko možného protireformního zvratu

(+) přežití a případně i posílení struktury díky reformně

b22 – Hráč 1 použil Strategii 2, Hráč 2 použil Strategii 2

(Případ vymanění se z vlivu skupinové konformity hráče a uchování ortodoxie struktury)

(-) oslabení struktury spojené s nutností eliminovat hráče, který se vymanil z vlivu skupinové konformity

Doplnění konceptu

Vzniká otázka, jak v reálném životě hráči jednotlivé hodnoty odhadují, jak je porovnávají mezi sebou.

1. První množností, jak přesněji vyjádřit rozhodování hráče v reálném životě, je rozdělit jednotlivé parametry na dva typy:

- Ty, které jsou považovány hráčem v daném horizontu dění za neměnné.

- Ty, které jsou považovány hráčem v daném horizontu vyvíjející se.

Pokud má vývoj určitý trend (např. zhoršování pozice těch, co podlehli skupinové konformitě), pak se hráč již zaměřuje na to, aby odhadl vhodnou dobu pro změnu svých postojů. Zde se většinou projevuje fenomén vyčkávání - hráč se cítí reformátorem, vyčkává vhodný moment, vyčkává... až je nakonec pro jakoukoli reformu pozdě. To bude patrně jeden z důležitých faktorů, který ovlivní i dění v ODS.

2. Druhou možností, jak přesněji vyjádřit rozhodování hráče v reálném životě, je použít princip kontextuálních her. Hráč místo rozhodující role nějakého trendu považuje za hlavní nějakou navazující hru, která rozhodne o výsledku té, která se hraje.

Příklady toho jsem uvedl ve třetím pokračování série věnované problematice skupinové konformity, viz:

http://radimvalencik.pise.cz/122-thbu-skupinova-konformita-20-3.html

Za nejpoučnější považuji víru podstatné části německého obyvatelstva v konečné vítězství v totální válce ještě na začátku roku 1945. Představu o možnosti vítězství v daných podmínkách - z našeho dnešního hlediska naprosto absurdní - si odůvodňovali vložením kontextuální hry:

- Ti více jednodušší spoléhali na to, že Hitler přijde se zázračnou zbraní, která válku rozhodne.

- Ti inteligentnější vycházeli z možnosti konfliktu mezi protiněmeckými spojenci, který se stane rozhodujícím a prostřednictvím kterého se Německo opět dostane do popředí vítězného dění (společně s USA porazí SSSR a bude z toho profitovat).

Lze očekávat, že ODS bude intenzivně vnímat konflikty v ČSSD a uklidňovat se tím, že i její hlavní protivník na tom není dobře. Při tom zákonitě u členů příslušné skupiny vzniká iluze, že reformovat postoje (prolomit "pevné semknutí", tj. skupinovou omezenost) by znamenalo vyklidit prostor protivníkovi, který má sám velké problémy. Proto šance na to, že z prvních náznaků pokusů o sebereflexi vyroste něco, co vrátí ODS do hry jako "použitelnou stranu". je poměrně malá.

Závěr z doplnění konceptu v návaznosti na aktuální dění

Problémy "starých" politických stran a jejich omezená schopnost kvalifikovaně reagovat na probíhající dění otevřou politický prostor pro vstup dalších politických sil. Této problematice se budeme věnovat v některém dalším pokračování. (Rozhodně to nebude tak, že levicovou oblast ovládne SPOZ, že se Okamura stane miláčkem národa, že nějací plukovníci a podplukovníci vyhlásí výjimečný stav apod. - vývoj bude mnohem "jemnější".)

Co přinesl 5.7.2013

Pokud sledujeme super-aféru Snowden, měli bychom vycházet z historického kontextu a současné podoby role struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad. Jde o to, že tradiční role zpravodajských služeb (vždy v dějinách a všude na světě) podstatným způsobem využívala získávání kompromitujících materiálů (o porušování obecně přijatých zásad), na základě nichž byly vytipované osoby vydírány a současně kryty i protěžovány v rámci institucionálních struktur příslušných zemí. Jakmile se však "zdola" rozbujel celý systém spontánně vzniklých struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad a začalo docházet k jeho propojování s činnosti zpravodajských služeb, vznikla nesmírně složitá situace. Ta je příčinou toho, co dnes sledujeme. Proto je důležité vzít rozum do hrsti a snažit se pochopit, jakou logiku má současné dění. K tomu několik obecných tvrzení, to nejdůležitější, co se týká super-aféry Snowden, je tučně.

Struktury založené na vzájemném krytí vždy existovaly jako významný společenský fenomén, jejich role však byla omezována:

- Možnostmi ekonomiky ("uživit" tyto struktury znamenalo vždy značnou ekonomickou zátěž).

- Konkurencí mezi zeměmi (ty, v nichž se tyto struktury rozbujely, zaznamenaly úpadek a jejich vliv (mnohdy i formou obsazení teritoria) převzaly země s dobře fungující státní správou.

- Uchováním funkčnosti státní správy.

- Omezenou možností kontaktů podmiňujících rozsáhlejší vliv a včasnou reakcí na vnější vlivy.

Naopak v současné době se kromě zániku omezujících podmínek objevila i řada faktorů přispívajících k expanzivnímu růstu struktur založených na vzájemném krytí, jejich propojování až na globální úrovni a dominanci jejich vlivu.

1. Pokud jde o zánik omezujících podmínek, jedná se zejména o následující:

- Podstatně vzrostly možnosti ekonomiky, je tedy "z čeho brát", aniž by to aktuálně obyvatelstvo pocítilo (k tomuto pociťování problémů ze strany obyvatelstva dochází až nyní, a to zejména v důsledku selhání mechanismů alokační efektivnosti, což se zcela zjevně projevuje např. v kauze "Řecko").

- "Vyčišťující" konkurence mezi zeměmi prakticky neexistuje v důsledku monopolárního světa.

- Institucionální systém prakticky všech zemí je plně penetrován těmito strukturami a v boji proti nim zcela ztratil funkčnost (a to včetně zpravodajských centrál); navíc je schopen i v rovině národní či dokonce nadnárodní legislativy otevírat prostor pro to, aby mohly být beztrestně a bez evidence vytěženy prostředky spravované veřejnými institucemi ve prospěch příslušných struktur (poučná je zde opět kauza "Řecko").

- Nejen informační technologie, ale rozšíření všech forem cestování a vznik míst pravidelných neformálních setkání, která mají nejrůznější podobu, umožnilo zcela zásadní rozšíření kontaktů podmiňujících funkčnost struktur založených na vzájemném krytí a jejich spontánně vzniklého jádra vyjednávání reakcí na nejrůznější vnější vlivy.

2. Pokud jde o faktory přispívající k bujení struktur založených na vzájemném krytí, jde zejména o následující:

- Vývoj finančních trhů umožňuje systematické, masívní a skryté vyčerpávání obrovských prostředků na základě propojení in-side informací s aktivními a cíleně medializovanými opatřeními.

- Zpravodajské služby, které tradičně využívají obdobný nástroj, jaký vede ke vzniku a bujení struktur založených na vzájemném krytí (souběh vydírání a protěžování osob, na které existují kompromitující materiály), již nejsou dominantním hráčem, ale naopak, podřizují se vlivu jader vzniklých na bázi struktur založených na vzájemném krytí (to nádherně ilustrují miliardové defraudace a podpora organizovaného zločinu v oblasti teritorií silových zásahů formálně prezentovaných jako zásahy k potlačení "terorismu" ze strany "vyspělého světa").

- Ke krytí porušování obecně přijatých zásad podstatným způsobem přispívá omezování informační demokracie (či obecněji rovného přístupu k informacím), a to od manipulace veřejným míněním až po špiclování s využitím nejmodernějších technologií; přitom penetrace institucí, které toto provozují, strukturami založenými na vzájemném krytí sice paradoxně, ale zcela v logice věci vede k tomu, že špiclování nevede k odhalování porušování obecně přijatých zásad, ale naopak k potlačování toho, co by mohlo vést k indiskreci a jejímu šíření.

Dokud se nepodaří vytlačit vliv struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad, tak:

- Budou spontánně vznikat v celé hierarchické struktuře (od lokální až po globální) jádra vyjednávání vlivu využívající pákové a synergické efekty spojené s působením těchto struktur.

- Bude docházet ke globální synchronizaci, pokud jde o sdílení základního ideového paradigmatu, které vede k jevům zmíněným v úvodu, protože právě toto paradigma nejvíce napomáhá vzájemnému krytí porušování obecně přijatých zásad ve stále rostoucím měřítku.

Pokud chceme dosáhnout pozitivní změny, musíme (a není účinnější prostředek než běžná osvěta) využívat konkurenční ideové paradigma pracující s pozitivní vizí, které současně dává odpověď na to, proč právě v současné době došlo k takovému vyhrocení problémů, jakého jsme svědky.

Pokud tedy shrneme uvedené, tak náš svět dělá nebezpečným zejména to, co se spontánně vyvinulo: Propojení struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad s jádry vyjednávání vlivu uplatňovaného prostřednictvím těchto struktur. Ta vznikají přirozenou selekcí, těží z existence struktur založených na vzájemném krytí a stabilizují tyto struktury. Z logiky věci vyplývá, že musí mít základní ideové paradigma, to musí být stejným způsobem polarizováno v celé hierarchii od jader s lokálním působením až po jádra s globálním působením a musí sloužit ke krytí struktur založených na vzájemném vydírání a protěžování (tj. musí fungovat jako kouřová clona krytí porušování obecně přijatých zásad). Právě toto základní ideové paradigma, které těží z historických stereotypů, vytváří iluzi o vlastní nadřazenosti a oprávněnosti k uplatňování globální role, umožňuje demonstrativní používání dvojího metru, pěstuje nepřítele a vytváří pocit stálého ohrožení, vede k tomu, proč jsou snahy o racionální tvorbu bezpečnostní architektury neúčinné.

Co přinesl 6.7.2013

V řadě veřejných vystoupení J. Rusnok s úsměvem jemu vlastním na pochybnosti týkající se toho, zda jeho vláda získá důvěru, odpovídal: "Jak víte, že nedostane?" Je to člověk nepochybně velmi racionální a vypadal přitom velmi sebevědomě. Také si myslím, že Zeman-Rusnokova vláda důvěru dostane. – Ovšem ne v Poslanecké sněmovně. Tam ho podpoří VV, které se svezou na jeho popularitě (a dojde patrně i k jednání mezi VV a SPOZ), částečně komunisté, někteří z ČSSD, právě tak jako někteří ho rozhodně nepodpoří. Stojedničky se nedopočítá.

Důvěru však Zeman-Rusnokova vláda dostane. Veřejnosti. A tato důvěra bude patrně poměrně vysoká. Na rozdíl od toho důvěra v Poslaneckou sněmovnu bude v důsledku její neochoty rozpustit se dramaticky klesat. Otázka je, co bude důležitější: Nedůvěra nedůvěryhodné instituce, nebo důvěra důvěryhodných (tedy normálních lidí, kteří "v tom nejedou")?

Ve sporu o tom, co je a co není ústavní postup pak může padnout i argument opírající se o článek 23 Listiny základních práv a svobod: "Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny."

Proto by Poslanecká sněmovna udělala nejlépe, pokud by se co nejrychleji rozpustila.

Jen pro zajímavost některé údaje z článku "SANEP: Víc jak polovina Čechů podporuje jmenování Rusnoka", cituji:

Jak ukázal aktuální bleskový průzkum společnosti SANEP, jmenování Jiřího Rusnoka premiérem vlády odborníků tzv. úřednické vlády, prezidentem Milošem Zemanem, podporuje v souhrnu 52,8% veřejnosti. Podle názoru v souhrnu 54,5% dotázaných, kteří představují reprezentativní vzorek domácí populace, je pak jmenování Jiřího Rusnoka premiérem tzv. vlády odborníků a snaha o co nejrychlejší vypsání předčasných voleb správným řešením stávající politické krize. Podle názoru v souhrnu 53,1% dotázaných není rozhodnutí prezidenta Miloše Zemana jmenovat premiérem vlády odborníků Jiřího Rusnoka v rozporu s přáním voličů. S tvrzeními, že prezident Miloš Zeman jmenováním Jiřího Rusnoka premiérem vlády odborníků, konečně ukončil vládu zkorumpované vládní koalice, jedná v souladu s přáním většiny voličů, učinil kroky k zametení s vládní korupcí, je to prezident občanů ČR a ukončil vládní krizi v souhrnu, vyjádřilo souhlas 53,6% dotázaných. Naopak kritická tvrzení proti Miloši Zemanovi, že prezident si dělá, co chce, dal vládu svým kamarádům, měl jmenovat Miroslavu Němcovou, která má podporu 101 poslanců, jedná v rozporu s parlamentní demokracií a je to prezidentský puč podporuje 45,4% respondentů. Jak dále ukázal exkluzivní bleskový průzkum společnosti SANEP, 38,6% veřejnosti vidí řešení stávající politické situace a vládní krize v sestavení úřednické vlády premiéra Jiřího Rusnoka a co nejrychlejším vyhlášení předčasných voleb. V okamžité rozpuštění Sněmovny a vyhlášení předčasných voleb pak vidí východisko ze stávající politické situace a vládní krize 31,1% dotázaných a v sestavení vlády s podporu 101 poslanců pod vedením Miroslavy Němcové a dovládnutí této vlády do řádných voleb v roce 2014 vidí řešení 24,2% veřejnosti. Z exkluzivního bleskového průzkumu společnosti SANEP v souvislosti se jmenováním Jiřího Rusnoka premiérem vlády odborníků prezidentem Milošem Zemanem, vyplývá, že většina veřejnosti stojí za prezidentem Milošem Zemanem a podporuje existenci vlády odborníků s cílem o co nejrychlejší vypsání předčasných voleb. Exkluzivní bleskový internetový on/off-line průzkum byl proveden ve dnech 25. – 27. června 2013 na vybrané skupině 2.827 dotázaných, kteří představují reprezentativní vzorek obyvatel ČR ve věku 18-69 let. Celkově se průzkumu společnosti SANEP zúčastnilo v rámci respondentního panelu více jak 220 tisíc registrovaných uživatelů 10.264 dotázaných. Reprezentativní vzorek byl vybrán metodou kvótního výběru a odpovídá sociodemografickému rozložení obyvatel ČR dle údajů Českého statistického úřadu. Statistická chyba u uvedené skupiny obyvatel se pohybuje v rozmezí +-1,5%. Kontrola daného vzorku byla provedena triangulační metodou."

Viz: http://www.prvnizpravy.cz/zpravy/zpravy/sanep-vic-jak-polovina-cechu-podporuje-jmenovani-rusnoka/

Co přinesl 7.7.2013

Pondělí 7.7.2013 velmi dobře ilustruje, jak spolu souvisejí tři zdánlivě nesouvisející oblasti dramatického dění, z nichž každá má podobu toho, co lze nazvat super-aférou:

- Pád Nečasovy vlády a navazující vývoj, což ukazuje, jakým způsobem "fungovala" a byla držena u moci zkompromitovaná politická garnitura u nás.

- Kauza Snowden, která ukazuje, jak určité skupiny ve zpravodajských službách Spojených států získávaly kompromitující informace z oblasti politicky aktivních osob i u svých evropských spojenců, aby pak ovlivňovaly dosazování celých politických garnitur, které tímto způsobem měly pod kontrolou.

- Boj Františka proti mafiím ve Vatikánu a jeho úsilí o očistu Vatikánské banky propletené s organizovaným zločinem.

Všechny tři super-aféry ukazují, jak celou naší civilizací prorostl systém struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad, které se vzájemně koordinují prostřednictvím spontánně vznikajících jader vyjednávání vlivu. A také ukazuje, že celý tento systém se ocitl v krizi, jejíž řešení se již nebude odkládat. Vymanit se z tohoto systému bude nesmírně obtížné a v každé z oblastí, ve které k pokusu o dílčí očistu bude docházet, bude vývoj dramatický i poučný. Důležité je:

- Využít to, co se odehrává ke zviditelnění toho, co zůstávalo skryto – opřít se o dobrou teorii a zdokonalovat "čtecí prizma". Bez toho budeme dělat chyby a nepochopíme smysl toho, co se odehrává.

- Kultivovat veřejné vědomí a povědomí, neustále zdůrazňovat, že to, co se děje, je čitelné a lze vyčíst to, jaká hra se hraje.

- Pochopit to, že jakýkoli posud je spojen se změnou základního ideového paradigmatu vyjednávání vlivu. K tomu viz např.:

http://radimvalencik.pise.cz/236-57-2-hra-o-smyslu-jistote-a-kontextu-kontextu.html

(a další z této série 57.1 – 57.3).

- Uvědomovat si, že současné problémy mají řešení a že existuje pozitivní alternativa. Na to se dnes tak trochu zapomíná, uvažuje se jen v horizontu střídání politické reprezentace. Přitom jde o hlubokou proměnu ekonomických základů společnosti (ve smyslu přechodu ke společnosti produktivních služeb). K tomu viz:

http://radimvalencik.pise.cz/3-ceka-nas-revoluce-pokud-ano-tak-jaka.html

Co přinesl 8.7.2013

Pondělí 8.7.2012 bylo zajímavé dramatickým vývojem v Egyptě. Zaznamenejme jej. Brzy se totiž ukáže, jak to souvisí s vývojem po 13. červnu tohoto roku u nás. Proběhl v Egyptě vojenský puč, nebo občané projevili právo na odpor, pokud se demokraticky zvolená vláda vydala cestou omezování demokracie? Připomeňme si, co říká naše Listina základních práv a svobod, článek 23:

"Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.”

Obdobnou pojistku mají všechny vyspělé demokracie. Proto si lze položit (v návaznosti na to, jak chápeme demokratický řád a záruky jeho fungování) několik otázek:

1. Vydal se svržený prezident Mursí cestou odstraňování demokratického řádu a oslabování role institucí, které mají demokratický řád chránit?

2. Kolik procent obyvatelstva či miliónů obyvatel (z 82 celkem) musí být v ulicích, aby byl jejich protest uznán, je 10 až 20 miliónů málo?

3. Lze nazvat pučem takovou reakci armády na masový odpor obyvatelstva proti omezování demokratických práv, která si za hlavní cíl stanoví uspořádat předčasné volby?

4. Je čitelné to, kdo v Egyptě usiluje o konsensus, o to, aby se dala občanům země možnost vyjádřit se, a kdo vyhrocuje situaci s cílem omezit možnost svobodného vyjádření vůle?

O celkové situaci informoval vyvážený a se znalostí věci článek M. Žáka "Povstání v Egyptě zvedlo stranu, jež chce zavést šaríu". Mj. se v něm uvádí:

"Povstání 30. června", které cloumá Egyptem, není jen konfliktem mezi konzervativními muslimy a mladými liberály, odhalilo i rozkol v samotném táboře islamistů. Vliv Muslimského bratrstva, doposud dominantního hráče egyptské politiky, se sesazením prezidenta Muhammada Mursího notně oslabil, hybnou silou v nejlidnatější arabské zemi se stává salafistický Núr (Strana světla). Ve chvíli, kdy statisíce Egypťanů volají v ulicích po větší demokracii, se tak nejvlivnějším hráčem politické scény stává dva roky existující ultrakonzervativní strana, jejímž stěžejním bodem programu je zavedení islámského práva šaría. Núr v posledních dvou letech bratrstvu kryl záda, ale nakonec minulý týden podpořil kroky armády. Prý neměl jinou možnost. "Egypt byl na pokraji občanské války a (Mursí) odmítal všechny kompromisy, jež by mohly situaci zachránit," hájil Mursího sesazení v televizi Al-Džazíra jeden z čelných představitelů partaje Ašraf Thabet. "Nikdy jsme nezpochybňovali Mursího legitimitu coby zvoleného prezidenta, ale situace se pořád zhoršovala a nikdo s tím nic nedělal."... "Núr a salafisté se cítili zrazeni. Kvůli většímu podílu na moci podpořili Mursího jako prezidentského kandidáta a v listopadu i novou ústavu. Ale bratrstvo se nechtělo dělit," vysvětlil.

Viz: http://aktualne.centrum.cz/zahranici/blizky-vychod/clanek.phtml?id=784567

O další dramatické události, která se odehrála v Egyptě 8.12.2013, informuje článek "Egypt: Skupina Mursího věrných padla při bitce s vojáky", viz:

"U kasáren Republikánské gardy v Káhiře, kde je podle zvěstí zadržován Muhammad Mursí, vypukla ráno přestřelka mezi vojáky a stoupenci sesazeného egyptského prezidenta. Původní zprávy hovořily o 16 mrtvých, jejich počet se ale nakonec více než zdvojnásobil. Zatím poslední bilance uvádí 51 mrtvých a přes 435 zraněných. Podle armádního prohlášení se do objektu pokusila dostat "ozbrojená teroristická skupina". Muslimské bratrstvo oponuje, že šlo o "poklidný protest" a vojáci zaútočili kolem čtvrté hodiny ranní, během modliteb. Tvrdí, že zemřelo dokonce 53 lidí a 40 vojáků bylo zraněno a vyzvalo veřejnost, aby povstala proti těm, kteří "chtějí ukrást" jejich revoluci. "Na protest proti vojenskému převratu a spáchanému masakru vyzýváme všechny občany a čestné lidi, aby v úterý protestovali proti celé zemi," uvedl mluvčí koalice vedené Muslimským bratrstvem. Demonstrace mají pokračovat tak dlouho, dokud svržený prezident Mursí nebude propuštěn a nevrátí se ke svým přívržencům. Egyptská armáda vyzvala stoupence sesazeného prezidenta Mursího, aby ustali v protestech, a uvedla, že nedovolí ohrožení bezpečnosti země. "Nedovolíme jakékoli ohrožení egyptské národní bezpečnosti bez ohledu na okolnosti," dodal mluvčí armády na adresu stoupenců Mursího, kteří se rozhodli na několika místech v Káhiře demonstrovat v sedě. Slíbil ale, že proti nim nebudou podniknuty žádné kroky."

Důležité jsou reakce na tuto událost (citováno ze stejného zdroje):

"Americký Bílý dům a ministerstvo zahraničí, které výzvu islamistů k povstání odsoudily, zároveň vyzvaly přechodné vedení v Egyptě, aby se vyvarovalo násilného potlačování projevů nesouhlasu a zasahování do svobody médií. Také vyzvaly všechny zúčastněné strany, aby se neuchylovaly k dalšímu radikálnímu chování. Mluvčí Bílého domu Jay Carney řekl, že Washington si vezme dostatečný čas na rozmyšlenou, zda má Mursího svržení vnímat jako státní převrat. Dodal také, že není v zájmu USA překotně zasahovat do hospodářské pomoci, kterou v současnosti Američané Egyptu dodávají."

"Salafistická strana Núr (Strana světla), po Muslimském bratrstvu druhá nejsilnější formace v parlamentu, v reakci na incident oznámila, že odstupuje z jednání o vytvoření nové přechodné vlády... Strana již o několik hodin dříve sdělila, že nepodporuje návrh na to, aby se prozatímním premiérem stal levicový právník Zijád Baháildín a viceprezidentem liberál Muhammad Baradej."

"Liberální kandidát na dočasného egyptského viceprezidenta Muhammad Baradej násilný akt odsoudil a prohlásil, že země "s krajní naléhavostí potřebuje" usmíření znesvářených stran. Vyzval rovněž k okamžitému vyšetření události."

http://aktualne.centrum.cz/zahranici/blizky-vychod/clanek.phtml?id=784523

Z hlediska toho, co v Egyptě probíhá, se zdá být stanovisko USA těžko pochopitelné. Mají s ním problém i někteří představitelé zemí EU. Uvidíme, co přinese další vývoj k otázce, jaká hra se zde vlastně hraje a jak to souvisí s děním unás.

Co přinesl 9.7.2013

Úterý 9.7.2013 přinesl řadu událostí souvisejících s kauzou Snowden. Na rozdíl od nás, třeba v Německu (kde jsem v tu dobu náhodou povídal), jí byla věnována prvořadá pozornost. A. Merkelová se dokonce obrátila na vládu USA se žádostí poskytnout vysvětlení toho, jak se mohla něco takového odehrát.

Nejde totiž jen o to, že někdo – včetně nejvýše postavených osobností zemí, které jsou spojenci USA – je systematicky špehován. Jde o to, že na tomto základě mohou být v rámci institucionálního systému těch (spojeneckých, ale i ne spojeneckých) zemí, které jsou tímto způsobem systematicky a efektivně monitorovány, protěžovány vydíratelné osoby (tj. osoby, které se dopustily nějakého porušení obecně přijatých zásad. Je to model dosazování vydíratelných a současně zkorumpovatelných politických garnitur. Kým? Nikoli administrativou cizí země, ale strukturami, nad kterými samotná oficiální administrativa nemá kontrolu. (Obamovi se to bude těžko vysvětlovat.) Mimo jiné – nás by to mělo zajímat víc, než Německo, protože u nás je role některých osob výše uvedeného typu, které pak následně získaly velkou moc, snadno identifikovatelná.

Z metodologického hlediska je důležité pochopit vzájemný vztah, který se vytváří mezi přirozenou expanzí (bujením a metastazováním) struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad na jedné straně, na straně druhé pak působením (ale současně desagregací a deetatizací) nejrůznějších globálně působících zpravodajských struktur, které využívají monitorování obecně porušování obecně přijatých zásad.

Systém moci, který takto funguje, dozrál a přezrál. Je hlavním zdrojem globálního ohrožení. To si občas uvědomí lidé typu:

- Manninga (skoro zapomenutého, ale nejvíce trpícího, ještě, že je alespoň ve Wikipedii).

Viz: http://cs.wikipedia.org/wiki/Bradley_Manning

- Assangeho (více známého, méně trpícího, také již ve Wikipedii).

Viz: http://cs.wikipedia.org/wiki/Julian_Assange

- Snowdena (nejnovější případ, ale v anglické verzi je už též ve Wikipedii).

Viz: http://en.wikipedia.org/wiki/Edward_Snowden

(Přes represe, které budou vůči těmto jednotlivcům uplatňovány, budou další a další. Je to dáno charakterem doby, kdy jde doslova o přežití. Ostatně teorie her to popisuje jako hru typu Dilema dobrovolníka.)

Nyní jen pro ilustraci, jak byla kauza Snowden prezentována u nás. Základní zpravodajství 9.7.2012 si všímalo jen okrajových záležitostí, viz např. článek Aktuálně.cz "Kde skončí Snowden? Ruský politik mluví o Venezuele":

"Třicetiletý Edward Snowden zřejmě nakonec přijal nabídku "humanitárního azylu", s níž přišel venezuelský prezident Nicolás Maduro. S odvoláním na Twitter Alexeje Puškova, ruského politika blízkého Kremlu, o tom informovaly světové agentury. Puškov ale tweet nedlouho poté smazal a žádný z úřadů zvěsti doposud oficiálně nepotvrdil. Ještě před pár dny Snowdena nikdo nechtěl, najednou si ale mohl vybírat. Podle agentury Associated Press totiž kromě Venezuely akceptovaly jeho žádost o azyl i Bolívie a Nikaragua. A další z jihoamerických zemí - Ekvádor - ji zvažuje. Maduro to dokonce označil za pravděpodobně "první kolektivní humanitární azyl" na světě, když Spojenými státy pronásledovanému muži nabídlo úkryt hned několik států najednou. Bývalý agent a spolupracovník amerických služeb stojí za jedním z největších skandálů v americké historii. Vyzradil existenci a rozsah supertajného programu PRISM, v jehož rámci bezpečnostní složky USA sledovaly komunikaci svých občanů i cizinců. Aféra silně poškodila euro-americké vztahy a může zhatit dohodu o transatlantické zóně volného obchodu. Zatímco politici měli plné ruce práce s hašením skandálů, Snowden, který byl na moskevském letišti bez platného pasu jako v pasti, řešil, zda přijme nabídku azylu ve Venezuele, o níž Caracas informoval v pátek."

Poněkud podrobněji a zejména ve významnějších kontextech se této problematice 9.7.2013 věnovaly Britské listy v článku "Jak Amerika hrubou silou globálně likviduje lidská práva", viz:

"Případ Edwarda Snowdena a tajného protizákonného špehování občanů po celém světě začal jako odhalení vládních špehovacích programů odvážným whistleblowerem. Tak vznikl konflikt mezi "námi", občany Spojených států a "nimi", vládou tajně porušující zákony a naši ústavu, píše v deníku Guardian Mark Weisbrot. Avšak za několik posledních týdnů zmanipulovala mocná americká média tento terén. "My" nyní znamená "Amerika", náš bezpečnostní stát, který se "snaží nás ochraňovat". "Oni" jsou naši protivníci - teroristé, samozřejmě, ale také každá vláda, která je natolik nezávislá, že je ji možno označit za "protiamerickou". A Edward Snowden, "zrádce a špion", jakýmsi nevysvětlitelným způsobem pomohl "jim" a "oni" mu pomáhají i nadále (tedy, vlády, které jsou "protiamerické, tedy, nezávislé na Washingtonu). Jedna z nejvlivnějších organizací na světě, hájících lidská práva, Amnesty International, nepřistoupila na tento mediální narativ. Minulé úterý obvinila Amnesty International americkou vládu z "hrubého porušování lidských práv Edwarda Snowdena" tím, že se mu snaží zabránit, aby požádal o politický azyl. Amnesty konstatovala: "Zdá se, že ho americká vláda obviňuje především z toho, že Snowden odhalil její nezákonné činy - a nezákonné činy jiných vlád - které porušují lidská práva. Nikdo nesmí být trestán podle žádného zákona za zveřejnění informací o porušování lidských práv. Snowden je whistleblower. Zveřejnil informace, které jsou obrovského veřejného zájmu v USA i na celém světě. Čelná média zcela ignorovala tento hlas a právní otázky, které tak byly vzneseny. V dané chvíli může danou situaci změnit jen sám Edward Snowden. Zatím natočil jen jediný rozhovor, ten s Glennem Greenwaldem, v němž přiznal odpovědnost za zveřejnění svých materiálů. Byl to brilantní rozhovor, Snowden v něm hovořil naprosto jasně - morálně, politicky, i rétoricky: "Nijak se neodlišuji od ostatních lidí. Nemám zvláštní kvalifikaci. Jsem prostě jen obyčejný člověk, který sedí každý den v kanceláři, dívá se, co se děje, a uvědomuje si: "O tomhle přece nemáme právo rozhodovat, veřejnost musí vědět, zda jsou tyto programmy a tato politická strategie správné. Snowden je jediný člověk, který nyní může oslovit stamiliony lidí pravdou. Juliana Assangeho média zdémonizovala, i když nebyl obžalován z jediného zločinu, ani přestupku. Zničí i Snowdena, pokud ten nyní energicky nepromluví na svou obhajobu. Pokud Snowden vysvětlí světu, proč byly jeho činy legitimním odhalením vládní zločinnosti, Bílý dům se neodváží sestřelit v mezinárodním leteckém prostoru letadlo, které by Snowdena dopravovalo do země, která mu poskytla azyl. Snowden musí promuvit, nejen na svou záchranu, ale také proto, aby ochránil budoucí whistleblowery, které chce Obamova vláda umlčet tím, že ho potrestá. Jde o celou kauzu lidských práv, zejména práva na azyl. Občané světa musejí být svědky toho, aby Snowden zvítězil nad těmi, kteří si myslí, že na světě platí jen hrubá síla."

Viz: http://blisty.pz/art/69248.html

Co přinesl 10.7.2013

Středa 10.7.2013 byla dnem jmenování Rusnokovy vlády. V souvislosti s tím stojí za zaznamenání zejména dvě následující události, které na tuto předem avizovanou událost navázaly:

1. Uveřejnění prvního serióznějšího právního rozboru toho, jak dlouho může Rusnokova vláda vládnout.

2. Velmi přesné definování postoje k otázce předčasných voleb faktickým lídrem stávající koalice M. Kalouskem.

Obojí přibližně vymezuje oblast nadcházejícího boje, způsob a prostředky jeho vedení.

Nejdříve si stručně ukážeme, k čemu dospěli právní experti. Jedná se o výtah nejdůležitějších myšlenek z článku J. Němce "Rusnokova vláda tu s námi může být měsíce. I bez důvěry" uveřejněného 10.7.2013 na Aktuálně.cz (to nejdůležitější jsem podtrhnul):

Po demisi Rusnokova kabinetu by měl odstartovat druhý pokus pro sestavení vlády.

"V každém případě se musí přistoupit ke druhému pokusu. Ale připomínám, že třeba první Topolánkova vláda vládla v roce 2006 v demisi čtyři měsíce. Už tehdy jsem to považoval za problematické, ale je to precedens," říká Václav Pavlíček. Prezident to skutečně může protahovat. Riskuje sice ústavní žalobu, ale pro ni je nutná třípětinová většina v obou komorách, takže prakticky je to obtížné," dodává Vladimír Balaš. Ale dodává: "Kdyby to protahoval neúměrně, bylo by to za hranicí, dá se říct, že by to byla zvůle." "Lhůty tu nejsou dané, ale bez zbytečného odkladu by měl prezident začít jednat. Z praxe ale víme, že to může být i několik měsíců. Každopádně by to nemělo být tak, že by měsíce nekonal a ostentativně dával najevo, že tato vláda dovládne," přidává se Aleš Gerloch... "Může i napodruhé pověřit někoho podobného Rusnokovi. A protahovat to až do doby, kdy poslední tři měsíce volebního období už nelze rozpustit sněmovnu," vidí další vývoj Vladimír Balaš. Ani mávání většinou ve sněmovně nemusí v okamžiku, kdy prezident Zeman využívá mantinely ústavy "nadoraz", bývalé koalici zdaleka stačit. "Sto jedna podpisů - to bych viděl jako sporné. Je to na místě až ve třetím pokusu," říká Aleš Gerloch s odkazem na pokus, kdy prezident musí premiérem jmenovat člověka podle návrhu předsedy sněmovny. Václav Pavlíček jde ještě dál: "Dohoda stran z iniciativy Miroslava Kalouska, že navrhnou kandidátku na premiéra, byla mimo rámec ústavy. To je věc prezidenta. Ale třetí pokus je v rukou předsedy sněmovny." "Mají být vyčerpány všechny tři pokusy, aby byla naplněna ústava," má ohledně třetího pokusu jasno Václav Pavlíček. "Dá se to sice protahovat, ale nejpozději koncem roku by k onomu třetímu pokusu mohlo dojít," říká Aleš Gerloch.

Právě třetí pokus vidí dosavadní koalice jako šanci a dokonce nevylučuje, že v tom případě by Miroslava Němcová jako předsedkyně sněmovny mohla navrhnout sama sebe jako kandidátku na premiérku - a mávat přitom právě oněmi sto jedna podpisy poslanců. A její představitelé dodávají, že návrh může přijít "hodinu poté", co by kabinetu vzešlému z druhého pokusu odmítla sněmovna dát důvěru. Ke třetímu pokusu je ale skeptický Vladimír Balaš. "Nemusí k němu ani dojít, i když může. Sněmovna se ale kdykoliv může rozpustit sama. Považoval bych to v této situaci za lepší," uzavírá Balaš.

Viz: http://aktualne.centrum.cz/domaci/politika/clanek.phtml?id=784655

Z tohoto rozboru je zřejmé, že Rusnokova vláda může bez větších problémů dovládnout až do řádných voleb. Stačí, když prezident bude aktivní, podaří se mu zpochybnit funkčnost vlády vzešlé z tzv. stojedničkové většiny a usilovně jednat o alternativě jak této iluzorní, tak Rusnokovy vlády, která by získala reálnou podporu v Poslanecké sněmovně.

V článku J. Němce a Z. Kubátové "Kalousek: Sněmovnu nerozpustíme, je to boj o demokracii" uveřejněném rovněž 10.7.2013 na Aktuálně.cz. M. Kalousek na otázku, proč je proti rozpuštění Poslanecké sněmovny, což je rychlá a efektivní cesta ukončení Rusnokovy vlády, říká (to nejdůležitější je podtrženo mnou):

"...mám tři silné argumenty proti. Tím prvním je, že institutem předčasných voleb se nemá plýtvat - v ústavě je mandát čtyřletý a možnost předčasných voleb je z jediného důvodu: není-li sněmovna schopna sestavit funkční většinu a podpořit akceschopnou vládu. Nejsou pro to, když je tu vláda, která se lidem nelíbí nebo se nelíbí panu prezidentovi. Tady většina je.Druhý: když takto prezident chápe své pravomoci, pak se ptám, co by volby vyřešily. Pokud si bez ohledu na většinu ve sněmovně najmenuje vládu, jakou chce, jak si můžete být jisti, že po volbách, které by vytvořily zase jinou většinu, by se nezachoval úplně stejně.

A.cz: No ale teď může říkat, že situace je nestandardní...

Ne, teď je standardní situace. Ve sněmovně je většina. A prezident republiky jedná proti ní. Kdyby alespoň jednal v zájmu menšiny proti většině - ale on jedná proti celé sněmovně. Řešením je důsledné uplatnění pravomocí sněmovny, které má vůči vládě a částečně vůči prezidentovi republiky tak, aby prezidentovi i ministrům této vlády bylo zřejmé, že se nezachovali úplně správně, a neměli chuť to opakovat.

A.cz: A třetí důvod?

Třetím argumentem je kontrolní úloha Poslanecké sněmovny. Vznikla vláda proti vůli všech politických sil ve sněmovně, navíc sestavená z lidí, kteří se nemusejí zpovídat ani svým voličům ani svým politickým stranám. Někteří možná svým sponzorům. A tato vláda by tu několik měsíců vládla bez kontroly sněmovnou. To je absurdní představa. Teď sněmovna musí zmobilizovat všechny své kontrolní pravomoci, aby nikoho ani nenapadlo, že vládne bez kontroly."

http://aktualne.centrum.cz/domaci/politika/clanek.phtml?id=784712

M. Kalousek se snaží, seč může, ale jeho argumenty jsou slabé z jednoho důvodu. Cituji z toho, co říká a co jsem podtrhnul: "možnost předčasných voleb je z jediného důvodu: není-li sněmovna schopna sestavit funkční většinu a podpořit akceschopnou vládu". Nečasová vláda, ve které by došlo k výměně Nečase za Němcovou a výměně ministryně kultury není tím, co by se v současných podmínkách dalo nazvat "akceschopnou vládou". A ani stojedničková většina není funkční většinou. Existuje víc než dostatek důvodu, proč může prezident jednat o jiné alternativě, a tím prodlužovat život Rusnokově vládě.

Druhý argument, který M. Kalousek použil, nemá opodstatnění. Pokud bude mít Rusnokova vláda ve svém programovém prohlášení nějakým způsobem zabudováno, že je vládou pro překlenovací období do "nového rozdání karet", nemůže se situace se "svévolným" jmenováním po mimořádných volbách opakovat. S kontrolní rolí Poslanecké sněmovny má M. Kalousek pravdu. Ale ta svým způsobem bude Rusnokovu vládu spíše legitimizovat.

Gladiátoři jsou vpuštěni do arény a publikum může sledovat, co se bude dít. A tentokrát bude velmi záležet na tom, jaká část publika komu ukáže palec nahoru a komu palec dolu. Svým způsobem se bude dít něco, co jsme tu ještě neměli.

Co přinesl 11.7.2013

Ve čtvrtek 11.7.2013 poodhalil v rozhovoru pro Právo M. Zeman své záměry (v článku s názvem "Zeman: Koalice se 101 podpisy má určitě naději na pokus o sestavení vlády"). Zde je nejdůležitější část rozhovoru (to nejdůležitější jsem podtrhnul):

"Myslíte si, že Rusnokův kabinet má šanci dovládnout do řádných voleb?

Samozřejmě že bych si to přál, protože Sněmovna je rozpolcena zhruba půl na půl. Křehká stojedničková většina se může kdykoliv zhroutit. A o přibližné vyváženosti Sněmovny svědčí i to, že dva poslanci jsou už ve vězení, z toho jeden levicový a druhý pravicový...

Měla by ČSSD podpořit Rusnokovu vládu?

Uvítal bych to, protože pokus soc. dem. sestavit vládu by patrně nezískal důvěru ve Sněmovně, a to by zákonitě podle ústavy vedlo ke třetímu pokusu, kdy by vládu sestavila bývalá vládní koalice. Myslím si, že soc. dem. si toto nebezpečí uvědomuje.

Předseda soc. dem. Bohuslav Sobotka si o druhý pokus sestavit vládu řekl. Má nějakou šanci?

Budu o tom samozřejmě vážně uvažovat. Na druhé straně bych uvítal, kdyby si řekl o první pokus, protože první pokus má vždycky větší naději než pokus druhý. Bohužel, Bohuslav Sobotka tehdy několikrát veřejně prohlásil, že tento pokus odmítá.

V souvislosti se jmenováním vlády odborníků je vám vyčítáno, že porušujete ústavní zvyklosti. Jak zareagujete na tuto kritiku?

Především bych řekl, že pojem ústavní zvyklosti je naprosto idiotský, protože kdyby to byly opravdu ústavní zvyklosti, tak by nějakým způsobem byly zakotveny v ústavě. Jsou to jenom zvyklosti. Prezident, byť přímo zvolený, nemůže měnit ústavu, ale má samozřejmě svaté právo měnit zvyklosti, které nejsou zakotveny v ústavě.

Ještě se vrátím k druhému pokusu o sestavení vlády. Dožaduje se ho též nyní již bývalá vládní koalice, která operuje se 101 podpisy. Zeptám se obdobně, má nějakou naději?

Má zcela určitě naději, protože já musím zvažovat oněch 101 podpisů. Budu pouze naléhat na to, aby to bylo 101 podpisů v okamžiku jmenování případného nového premiéra či premiérky. Ale stále věřím, že Rusnokova vláda dostane důvěru a že druhý pokus nebude zapotřebí."

http://www.novinky.cz/domaci/307453-zeman-koalice-se-101-podpisy-ma-urcite-nadeji-na-pokus-o-sestaveni-vlady.html

V rozhovoru M. Zeman se přihlásil k tomu, že své ústavní pravomoci využije beze zbytku, a to bez ohledu na nějaké zvyklosti. Ve stojedničkovou většinu nevěří, ale cynicky ji použije k vydírání ČSSD. Čím víc hlasů Rusnokova vláda od ČSSD dostane, tím větší bude mít legitimitu a budoucí vývoj bude právě sporem o tuto legitimitu.

ČSSD je tak pod velkým tlakem a nejrozumnější by asi bylo, pokud by Rusnokovu vládu podmíněně podpořila. Tj. zahájila jednání o některých bodech jejího programu. K tomu asi dojde. Přibývá významných osobností, které se k tomu přiklánějí, viz článek "Sobotka nevyloučil podporu "Rusnokovi, novou vládu ale zároveň kritizuje" uveřejněný rovněž 11.7.2013 na Novinkách.cz:

"Na debatu o prezidentské vládě je dost času. Navíc ani nevíme, jaké bude její programové prohlášení, řada členů vlády je orientována pravicově. Prioritou ČSSD nadále zůstávají nové volby, ne podpora vlády, která nemá mandát od voličů. Nejlepším řešením je rozpuštění Poslanecké sněmovny a volby do 60 dnů," sdělil ve čtvrtek Sobotka na dotaz Novinek, zda by jeho strana měla vyslovit důvěru Rusnokovu kabinetu v případě, že se nerozpustí Sněmovna.

Možnou podporu nové vládě už nevyloučili první místopředseda sociální demokracie Michal Hašek, místopředseda strany Zdeněk Škromach a šéf poslanců ČSSD Jeroným Tejc.

http://www.novinky.cz/domaci/307544-sobotka-nevyloucil-podporu-rusnokovi-novou-vladu-ale-zaroven-kritizuje.html

Pokračování lze sledovat na blogu autora:

http://radimvalencik.pise.cz

[1] Zde se údaje různých autorů a z různých lokalit liší.

[2] Vzhledem ke stáří článku, autor s největší pravděpodobností nebral v úvahu ostatní formy nehmotného kapitálu.

[3] Rozdíl spočívá v existenci rizika pádu.

[4] Citace převzata, viz.: Michael Novak, Katolické sociální myšlení a liberální instituce, ČKA Praha 1999, str. 122.

[5] Pesche lze také označit za katolického myslitele, ovlivněného tzv. „dělnickou“ encyklikou Rerum Novarum z roku 1891.

[6] Tamtéž, str. 110 (Citace z práce: Mulcany: The Economics of Pesch, str. 29).

[7] Dr. Rudolf Voříšek připoměl definici korporativismu od Mihaila Manoilesca in: Stavovská myšlenka 1, Vesmír, Praha 1936.

[8] Introduction, str. 1, 2 v : The Three Worlds of Welfare Capitalism. Princeton University Press.

[9] Martinek, Cyril (1996). Cesta k solidaritě. Trinitas, Svitavy, str. 153.

[10] viz str. 5 v: Corporatism in 24 industrial democracies: Meaning and measurement. European Journal of Political Research. 1999 Kluwer Academic Publishers. http://www.sociol.unimi.it/corsi/polcomp/materials/siaroff.pdf

[11] Mezi Ruskem, Ukrajinou a Běloruskem dochází k občasným konfliktům ohledně výše dodávek a ceně zemního plynu, které se však úzce dotýkají evropské energetické bezpečnosti a faktické závislosti řady členských zemí EU na ruské energonosiče. K nejvážnějšímu výpadku zemního plynu došlo v lednu 2009, kdy nejvíce byly postiženy země střední a jihovýchodní Evropy: Bulharsko, Česká republika, Makedonie, Moldávie, Polsko, Rakousko, Řecko, Slovensko, Srbsko atd.