Marathon 124

MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim is to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons of present entanglement of the world developments, and participate in the search for prospective solutions.

About 30 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German. English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers.

Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new space for economic growth) , etc. Several specific projects of human capital investments have been developed on the basis of concepts analyzed in MARATHON.

The magazine can be accessed at www.valencik.cz

E-mail contact: valencik@seznam.cz

Do rukou se vám dostává časopis Marathon 4/2014. Jako obvykle, nejdřív některá základní sdělení:

- Časopis je dostupný prostřednictvím sítě INTERNET na www.valencik.cz

- Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou po sobě. Nejbližší řádné číslo (5/2014) bude vydáno a objeví se na Internetu 15. září 2014.

- Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám standardního formátu.

- Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat na e-mailovou adresu: valencik@seznam.cz.

- V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR, na vyžádání je distribuován užšímu okruhu čtenářů v běžné časopisecké podobě, je rovněž k dispozici v Národní knihovně v Praze Klementinu.

1. Úvodní poznámka

Letošní čtvrté, prázdninové číslo obsahuje velmi zajímavé a aktuální pojednání M. Dlouhého Současný český neofašismus: recyklace staronových taktik. V diskusní části pak porovnání dvou vizí dalšího vývoje společnosti. Jedna je pokračováním z předcházejícího čísla, druhá (od J. Zemana) byla psána speciálně pro Marathon, mj. i jako určitá polemika s některými jinými názory, které jsou zde publikovány. V úvodní poznámce uveřejňujeme ještě podrobnou informaci o připravované konferenci a průběhu příprav.

Informace o stavu příprav pracovní části 17. ročníku konference

Lidský kapitál a investice do vzdělání

Začalo léto, čas prázdnin a dovolených. Ale také čas oprostit se o vyřizování každodenních povinností a trochu popřemýšlet, výsledky intelektuální aktivity pak převést do podoby textu.

K tomu přistupuje i to, že současná společenská situace by každého soudného člověka, který to ještě "nevzdal" (nečeká jen na to, že "to nějak dopadne") měla vést k hledání cesty, která vede ze slepé uličky, do které směřuje současné dění. Nenabízím cestu jednoduchou. Pojem "reformy" je zdiskreditovaný, a pokud budeme o reformách uvažovat, tak o úplně jiných, než jsou ty, které jsou nám předkládány. Předpokládám však, že si každý soudný člověk uvědomuje, že nalezení cesty vpřed nespočívá jen k přihlášení se k nějaké modle, nějakému mýtu apod. Že musí být založeno na použití rozumu, být výsledkem týmové práce (či spíše dřiny), musí být podloženo rozborem dat, vyhodnocením toho, proč se to doposud nedaří apod.

A mělo by mít ještě jeden rozměr. Nemůže být výsledkem jen úzkého okruhu těch, co se rádi nazývají "odborníci na něco", kterým však mnohdy unikají významné společenské kontexty. Proto každý, kdo se nebojí používat svůj rozum, přesto, že působí v jiné odborné či praktické oblasti, je vítaným účastníkem hledání a promýšlení cesty ze slepé uličky.

Proto jsem před několika dny opublikoval následující text:

Následující materiál zveřejňuji pro potřeby těch, kteří se budou aktivně účastnit naši podzimní konference, aby měli po ruce všechny důležité informace:

- Prvním důležitým krokem letošního (již 17.) ročníku konference Lidský kapitál a investice do vzdělání bude zveřejnění tezí jednotlivých účastníků 31.8.2014. K tomu podrobně viz:

http://radimvalencik.pise.cz/1321-jake-reformy-a-proc-107-vystupy-z-konference.html

Zde jsou uvedeny všechny důležité termíny a nastíněn obsah odborné monografie, která bude na základě jednání a výsledků konference připravena.

Poznámka: Doporučuji se podívat, protože jde jsou popsány čtyři výstupy: Úvodní teze, hlavní příspěvek, reakce na výsledky konference, odborná monografie, která bude z výsledků konference sestavena.

- Podrobnější informace o konferenci jsou uveřejněny zde:

http://radimvalencik.pise.cz/1306-jake-reformy-a-proc-98-konference-lk.html

- Zde jsou informace o všech čtyř konferencích, které proběhnou v roce 2014-2017:

http://radimvalencik.pise.cz/1204-jake-reformy-a-proc-63-konference-lk-2014.html

- Pokud bude mít někdo zájem podívat se na shrnutí toho, co bylo při přípravě konference diskutováno a k jakým posunům došlo, pak mu doporučuji ještě tyto články:

http://radimvalencik.pise.cz/1324-jake-reformy-a-proc-108-nove-ad-1-tema.html

http://radimvalencik.pise.cz/1325-jake-reformy-a-proc-109-nove-ad-2-tema.html

http://radimvalencik.pise.cz/1326-jake-reformy-a-proc-110-nove-ad-3-tema.html

http://radimvalencik.pise.cz/1333-jake-reformy-a-proc-111-nove-ad-4-tema.html

http://radimvalencik.pise.cz/1334-jake-reformy-a-proc-112-nove-ad-5-tema.html

http://radimvalencik.pise.cz/1335-jake-reformy-a-proc-113-nove-ad-6-tema.html

Viz: http://radimvalencik.pise.cz/1387-jake-reformy-a-proc-132-konference-1-krok.html

Jsou v něm odkazy na všechny nejdůležitější materiály týkající se přípravy pracovní části podzimní konference a celého seriálu čtyř navazujících konferencí orientovaných na přípravu a prokomunikování komplexního programu reforem umožňujících posílit roli odvětví produktivní spotřeby. (A tím i otevřít cestu k řešení současných problémů, které vznikají v důsledku pokračování nyní již i krátkodobě neudržitelného setrvačného růstu a setrvačného vývoje, který narazil na přirozené a nepřekonatelné bariéry.)

Byl bych velmi rád, pokud by se mi během prázdninového období, resp. období dovolených, podařilo pokročit v "prokomunikování" (a na základě toho i rozvinutí, doplnění, upřesnění, příp. přehodnocení) základního konceptu, tj. následujícího:

1. Nejobecnější příčinou současných problémů je to, že doposud nedošlo k přeorientaci stávajícího setrvačného vývoje směrem ke společnosti produktivních služeb, tj. společnosti, těžištěm ekonomiky které jsou produktivní služby spojené a nabýváním, uchováním a uplatněním lidského kapitálu.

Témata:

- Vymezení společnosti produktivních služeb v kontrastu ke stávajícímu typu ekonomického růstu a společenského vývoje.

- Zdůvodnění, proč je pojem "společnost produktivních služeb" přesnější než pojmy "vzdělanostní společnost", "znalostní ekonomika" apod.

- Srovnání zrodu společnosti produktivních služeb s průmyslovou revolucí.

Oponentura základního tvrzení a jednotlivých témat

2. Ekonomický růst může být současně exponenciálně dynamický a trvale udržitelný, resp. dokonce musí být exponenciálně dynamický, aby byl trvale udržitelný. Základem tohoto typu růstu jsou produktivní služby, které mají efekty znázorněné následujícím obrázkem:

Témata:

- Identifikace a katalogizace všech možností spojených s a) rychlejším profesním startem, b) zvýšením výkonnosti, c) prodloužením zenitu profesní dráhy, d) prodloužením horizontu produktivního uplatnění (v oblasti vzdělávání, péče o zdraví, výchovy, rekreačních a relaxačních aktivit, péče o rodinu, v oblasti kultury apod.

- Komplementarita uplatnění osob různého věku při vhodně volené dráze profesního uplatnění a vhodných formách týmové práce.

- Rozvoj inovačních schopností, zvyšování dynamiky inovací umožňujících "odpoutávat ekonomický růst od závislosti na omezenosti některých přírodních zdrojů.

Oponentura základního tvrzení a jednotlivých témat

3. Rozhodující podmínkou přechodu k ekonomice produktivních služeb je zainteresovanost subjektů působících v oblasti produktivních služeb spojených s nabýváním, uchováním a uplatněním lidského kapitálu; vytvoření zpětných vazeb mezi efekty produktivních služeb a financováním těchto subjektů, může podstatným způsobem přispět k vyšší dynamice ekonomického růstu, pozitivním změnám jeho charakteru a zvýšení kvality života lidí.

Témata:

- Identifikace a katalogizace všech oblastí, v nichž se již nyní ekonomické efekty, které vznikají v oblasti produktivních služeb, vracejí těm ekonomickým subjektům, které se o ně zasloužily.

- Identifikace a katalogizace všech oblastí, v nichž je žádoucí či nezbytné příslušné zpětné vazby vytvořit.

- Navržení mechanismů, podmínek či pravidel, jejichž uplatnění či zavedení by příslušné zpětné vazby vytvořilo.

- Zdůvodnění toho, proč bez vytvoření zpětných vazeb vznikají bariéry zrodu ekonomiky založené na produktivních službách.

Oponentura základního tvrzení a jednotlivých témat

4. K prosazení nové ekonomiky, tj. ekonomiky produktivních služeb, je nutný komplex vzájemně provázaných reforem v odvětvích sociálního investování a sociálního pojištění (zejména vzdělání, péče o zdraví a penzijního pojištění).

Témata:

- Problematika financování vzdělání, zejména vysokoškolského z hlediska dlouhodobé uplatnitelnosti absolventů.

- Problematika financování zdravotní péče, zejména z hlediska prodloužení zenitu a horizontu produktivního uplatnění.

- Optimalizace penzijního systému z hlediska identifikace a zpětné alokace ekonomických efektů vznikajících působením produktivních služeb (tj. řešení otázky, jak musí být penzijní systém postaven, aby se v něm do nejvíce projevily efekty produktivních služeb).

- Identifikování a katalogizace vzájemné podmíněnosti reforem v jednotlivých odvětvích sociálního investování a sociálního pojištění.

- Reformy v dalších oblastech produktivních služeb.

Oponentura základního tvrzení a jednotlivých témat

5. Neschopnost vytvořit si realistickou představu o možnosti exponenciálně dynamického trvale udržitelného růstu je gnoseologickou příčinou vzniku a šíření představ o katastrofickém či silovém řešení problémů spojených s existencí nepřekonatelných bariér růstu (formou reglementace spotřeby, omezení počtu obyvatelstva apod.). Tyto představy následně zvyšují intenzitu pozičního investování, jehož důsledkem je ekonomická segregace a oslabování institucionálního systému společnosti působením struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad. Návazně pak dochází k deformování reforem v oblastech systémů sociálního investování a sociálního pojištění, zneužívání jejich objektivní nezbytnosti k aktivitám poškozujícím společnost.

Témata:

- Popis projevů katastrofického či silového řešení současných problémů.

- Vymezení a modelování pozičního investování, návazně pak jeho důsledků s využitím teorie her.

- Identifikování a katalogizace forem deformování a zneužívání reforem.

- Popis a modelování působení struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad s využitím teorie her.

- Neschopnost vytvořit se reálnou představu o možnosti exponenciálně dynamického a současně trvale udržitelného rozvoje jako "spouštěcí" mechanismus eskalace pozičního investování a jeho přerůstání ve vznik a rozrůstání se struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad.

Oponentura základního tvrzení a jednotlivých témat

6. Hrozby a příležitosti, které vytváří současná doba v jednotlivých zemích, umožňují spolu s využitím teorie otevřít cestu k prosazení koncepčních komplexních reforem v oblastech sociálního investování a sociálního pojištění. K analýze bariér, které vznikají mezi teoretickým řešením a jejich uplatněním v praxi, je možné i nutné využít teorii her, zejména při analýze pozičního investování a při analýze působení struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad.

Témata:

- Analýza reality z hlediska hrozeb i příležitostí souvisejících s nutností a možností komplexních reforem v oblasti sociálního investování a sociálního pojištění.

- Možnost aplikace teorie her k analýze společenského dění z hlediska prosazení reforem v oblastech produktivních služeb – vyhodnocení zkušeností a doporučení.

- Reflexe problémů medializace výsledků přípravy a průběhu čtyř navazujících konferencí.

Oponentura základního tvrzení a jednotlivých témat

K tomu otázky (velmi uvítám reakce na ně):

1. Jaké téma navrhujete doplnit?

2. Které téma se vám zdá zbytečné, nesrozumitelně či špatně formulované?

Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/967-jake-reformy-a-proc-2.html

Otevírám tedy prázdninovou burzu pracovních verzí úvodních tezí. V tuto chvíli mám první tři příspěvky od kolegů. Počítám, že po zveřejnění určitého počtu příspěvků (na přelomu první a druhé poloviny července) provedu určité vyhodnocení toho, kam se téma posunulo. Jsem vděčný každému, kdo k diskusi přispěje. Stačí i pár poznámek.

Podněty a příspěvky lze napsat formou komentáře k tomuto nebo dalším článkům na mém blogu, na Facebooku, nebo mně zaslat na můj mail vylencik@seznam.cz

2. Hlavní materiály

Současný český neofašismus: recyklace staronových taktik

Miloš Dlouhý

Úvod

V soudobé České republice stále existují radikální a antisystémová hnutí, která odkazují na tradice historického fašismu a jsou nesmlouvavým oponentem liberálně demokratického systému, jenž jim je ze samé své podstaty úhlavním nepřítelem. Současná ekonomická a hodnotová krize je tak živnou půdou pro pestrá ,,společenství“ českého neofašismu a integrálního nacionalismu, vystupujíce společně ve vzájemné konfrontaci a jednotě proti svým společným nepřátelům.

Studie se věnuje ideologické představě o socioekonomické struktuře společnosti a makroekonomických alternativách neofašistického hnutí České republiky, která nejčastěji vycházejí z historických odkazů německého, španělského a italského fašismu. Za pomocí historických a soudobých autentických pramenů je rozebírán korporativní systém fašistického typu a ideologická fašistická fikce tzv. ,,třetí cesty“, kterou představují i čeští současní neofašisté. Pozornost je také věnována tématice antikapitalismu, kde autor vysvětlí zásadní rozdíl v přístupu antisystémové pravice ke kapitalismu a antisystémové levice, která jakékoliv pojetí kapitalismu ze samé jeho podstaty zcela odmítá.

Text ve své úvodní části představí ideovou koncepci současného českého neofašismu a čtenáři nastíní politické myšlení neofašistického aktivisty, které často začíná ve ztracené minulosti a končí jeho dalekou budoucností. Studie posléze představí historické fašistické korporativní systémy a podrobí kritické analýze domnělou funkčnost korporativního systému autoritářského typu. V konečné části textu se dopouštím kritické polemiky s fašistickou/neofašistickou teoretickou představou ekonomického systému. Je fašistický politický systém vskutku společensky sjednocující? Proč fašistické korporativní uspořádání nesjednocuje dělníky a zaměstnavatele? Je alternativa neofašistické tzv. ,,třetí cesty“ kvalitativně lepším ekonomickým systémem a opravdovou demokracii, která respektuje obecnou vůli lidu?

Politické myšlení českého neofašismu – ideová ,,koncepce"

,,Znělo to tak staře, a přece to bylo tak nové“

Termín neofašismus je užíván většinou badatelů především na politické skupiny, hnutí a strany, které svou ideologií odkazují k různým formám předválečného revolučního fašismu. Určující pro diferenciaci neofašistických uskupení mohou být negativistické postoje k demokratickému systému a fašistické rysy strany, skupiny či hnutí a jejich historicko – ideologické pozadí. Neofašistické hnutí lze označit jako proud otevřeně antisystémový, který odmítá demokratické uspořádání a aktuálně usiluje o likvidaci ústavního řádu parlamentní demokracie, v ideologii a praxi dominuje biologický rasismus a politicky motivované násilí. Politická soutěž v rámci demokratického systému je prý v praxi vyloučena. Je tedy možné pouze násilné ,,revoluční“ ovládnutí společnosti. Hnutí vědomě navazuje na tradice fašismu a nacismu. Případná ,,kolaborace“ s demokratickým politickým systémem a ,,zneužívání“ občanských svobod je vnímána jen jako dočasné využití ,,slabin“ systému k nastolení nového režimu.

Soudobá evropská neofašistická scéna je progresivní a stálé se pokouší vytvářet nové projekty a aktivistické strategie, které potažmo mají nesporný vliv i na krajně pravicové aktivisty v ČR. Nová generace českého neofašismu převážně hledá svou inspiraci u filozoficko-teoretických proudů ,,revolučního“ fašismu z první poloviny 20. století. Mládežnické skupiny ctí italského fašistického filosofa Julia Evolu a jeho organické pojetí národů, které je spojené s odporem k moderní společnosti anebo vyzdvihují antikapitalistický étos španělského fašistického syndikalisty José Prima de Rivery. Z české historie je uznávána Národní obec fašistická s Radolou Gajdou a prvorepubliková Vlajka v čele s Františkem Marešem a Janem Vrzalíkem. Historický, ale i soudobý národní a katolický integrální nacionalismus je přijímán a dílčí aktivistické koncepce se prolínají a vzájemně se shodují na společné platformě hodnotově – tradicionální, korporativistickém uspořádání společnosti, militantním antikomunismu a ekonomickém nacionalismu, který je zejména spojen s bojem proti globalizaci a nadnárodním strukturám. Jan Rataj upozorňuje na ideovou rozpolcenost české krajní pravice a její neschopnost naleznutí jednotné sjednocují ideové koncepce, o kterou se zatím marně pokouší od počátku své obnovené existence najít svou historickou paměť a vybudovat vlastní historický mýtus.

V současnosti slouží české neofašistické mládeži jako vzor agilní studentské neofašistické spolky z Itálie, odkud je přebírán nekonformní aktivismus S ekonomickou a hodnotovou krizí ve společnosti rezonuje v mládežnických hnutích silný sociální akcent spojený s antikapitalismem, který je směřován proti konzumním a materialistickým hodnotám a liberálnímu pojetí kapitalismu. Globální řád a současná neoliberální politika je vnímána jako protinárodní element, jenž je řízen ,,elitní skupinou politiků, ekonomů, kapitalisty a levicovými humanitáři“. Mladí aktivisté se vnímají jako revoluční avantgarda, která se prý musí pokusit přivést mladé lidi zpět ke tradičním hodnotovým kořenům. Postmoderní evropská mládež je údajně ,,obluzená“ konzumním stylem života a nakažená ,,úpadkovou“ morálkou. Neofašisté z organizace Revolta charakterizují současnou mladou generaci jako ,,bez cíle a bez perspektivy do budoucna přežíváme my, mladá generace dneška, svoje životy namísto toho, abychom je prožívali“ Již, ale i moderna je představována jako zlo a soumrak evropské tradice a je vyzýváno ke vzpouře proti moderním světu.

Návrat k ,,mýtické“ a heroické minulosti je zde spojen s vágně definovanou tradicí, která má být ,,zářivým“ antipodem k moderní společnosti. Alternativou k liberálně demokratickému systému má být ,,revoluční“ fašismus a tzv. ,,třetí cesta“, která má být cestou mezi marxismem a kapitalismem a údajně i přirozenou symbiózou a amalgámem mezi národní pospolitostí a socialismem. Striktně je odmítnuto údajné ,,egalitářské“ dělení společnosti na pravici a levici. Revoluční hnutí neofašistické mládeže se prezentuje jako zcela nekompromisní a propaguje militantní přímou akcí. ,,Nevydáme se ani vpravo, ani vlevo. Náš směr bude důsledným příkladem třetí cesty. Jednou provždy vybočme ze zaběhnutých schémat politických půtek napříč pravicí a levicí a pošleme tento stereotyp jednou provždy na propadliště dějin. Protože žádná z těchto cest není úplná, žádná v sobě neslučuje plně ideál národa a sociální spravedlnosti. Naše idea se podpírá oběma těmito pilíři. Naším cílem již není sjednocovat různé směry napříč radikální mládeží. Naším cílem budiž stvoření nového organismu na scéně, organismu s vlastním srdcem a vlastní duší, schopného vlastního samostatného bytí. Právě pro italský fašismus je příznačná myšlenka korporativismu , o němž Mussolini prohlašoval, že je ,,třetí cestou“ mezi kapitalismem a socialismem. Třetí cesta se poté opět začala recyklovat v italském neofašistickém hnutít v 60 letech 20.stol a byla formulována teoretiky fašismu jako byl Evola či Freda .

Veškeré zmíněné aktivistické strategie a ideové postuláty, ale směřují k nejvyšší hodnotě, jenž je pro antisystémovou krajní pravici všezahrnující posvátný národ. Národ je zde líčen jako uzavřený organismus s exklusivním členstvím určitého etnického či rasového kmene. Biologické – krevní pojetí je z části doplňováno a nahrazováno metafyzickou představou o revoluci vlastního ducha, jenž, prý musí být svébytnou podstatou každého národa. ,,Ideu národní uchopme z hlediska nepoznaného. Národ je celkem, živoucím organizmem, pro jehož správné fungování musí být zdravé všechny orgány. Národ jako veličina stejné krve, etnicity, historie, jazyka a kultury, má svou vlastní duši. Ideu národní nelze dále stavět pouze na nenávisti ke všemu odlišnému. Je potřeba napnout všechny síly v boji za duši národa, za jeho identitu. Buďme dále pažemi a pěstmi národa, ale staňme se i jeho mozkem a srdcem. Dejme tělu duši a pohybům směr.“ Manifest revoluční mládeže se otevřeně přihlašuje k definici národa jako úzkého pokrevního kmene a převládá zde biologické pojetí národa. Nelze tedy hovořit o integrálním nacionalismu mladé avantgardy mládeže, která se pokouší rasové hledisko nahradit metafyzickou podobou svébytné duše národa (Volksgeist) . Jedná se jen o ,,moderní“ postup ,,Nové“ autoritářské pravice, která se snaží nahradit primitivní biologický rasismus tzv. etnopluralismem. Etnopluralismus – moderní pojetí rasismu vychází z premisy rasově čistého národa (organismu). Národ má být ochráněn před cizími elementy aby zůstala zachována jeho ryzí a nezměnitelná identita. ,,Pojem národ a jeho biologický původ (který má celá Evropa společný) nesmí být tabuizovaný. Národ, který nemá dostatek biologické homogenity je v dlouhodobém horizontu ohrožen vnitřním rozkladem. Biologické, duchovní a kulturní rozdíly mezi lidmi jsou bohatstvím, jakmile jsou však dělící linie odstraněny, skrývají v sobě konflikty.“ Jednotlivé rasy a národy, prý musí zůstat homogenní entitou, aby přežily v mezinárodní konkurenci.

Čeští neofašisté jako revoluční avantgarda se pokoušejí vytvořit politický mýtus o konci tradiční civilizace a soumraku dějin. S eschatologickou představou budoucnosti očekávají nový počátek, kde jako mladá avantgarda dosáhnou privilegovaného vztahu dějin. Heywood se domnívá, že fašistická hnutí poukazují zejména na morální úpadek spojený s bankrotem dosavadního společenského řádu a nabízejí vidinu národa, který jako bájný Fénix vzlétne z popela. Příznačné je očekávání nového počátku a krachu soudobé liberální demokracie. ,,Je zapotřebí revoluce ducha, teprve tehdy všechny materialistické spory o kapitál, jeho vlastnictví a hromadění padnou. A právě my aktivisté musíme začít sami u sebe, my budeme první u koho revoluce ducha a myšlení proběhne“. Ideálním členem národa je antický hrdina, který je ,,opěvován“ za fyzickou a intelektuální všestrannost. Cílem je tak vytvořit nového ,,čistého“ člověka, oproštěného od materialismu a dekadentních hodnot. Nový systém pro nového člověka musí být organickou totalitní ,,demokracií“, která bude vyjádřená autoritou a řádem. ,,Svoboda člověka nám sama o sobě nic neříká, svobodu člověku dává jeho společenství, v jehož rámci se rozvíjí a maximalizuje své individuální schopnosti. Demokracie má taktéž jasný předpoklad, dá se uskutečnit pouze v organickém společenství, které je spojeno identitou, historií a budoucím úkolem“ Demokracie má zde totalitní a organický charakter, kde jedinec ,,stojící“ mimo organismus-společenství je odsouzen k jistému zániku. Individualismus je chápan jako umělý konstrukt moderní doby započatý Francouzkou revolucí, která se, prý měla postavit proti všem elementárním přírodním zákonům.

.,,Progresivní“ politické myšlení neofašistické mládeže je spojeno s novým přístupem k aktivistickému stylu a přijímání nových strategií ze zahraničí. Nová a mladá generace aktivistů se místy i ostře vymezuje proti tzv. ,,starým“ skupinám, které kritizuje zejména za roztříštěnost národní scény a úzkoprsý přístup k novým ideovým a strategickým koncepcím.

Fašistický stát jako ekonomický systém nového řádu?

Fašističtí teoretikové se vždy ,,pyšnili“ údajným ,,receptem“ k překonání liberalismu a marxismu a vytvořením nové společenské syntézy v podobě tzv. korporativního státu. Fašismus měl být revoluční a vytvořit nové společenské zřízení, jenž se ostře vymezí proti hodnotám moderního světa. Revoluční étos fašismu usiloval o ,,návrat“ k organické jednotě ve společnosti a nastolení rasové či etnické pospolitosti národního kmene lidí jedné krve.

V duchu rasové či etnické solidarity měl fungovat i celý ekonomický systém, který údajně usiloval o překonání třídního antagonismu a vytvoření národní symbiózy mezi dělníkem a zaměstnavatelem. Korporativní systém byl plně zaveden pouze ve fašistické Itálii a posléze byl více zdokonalován v poslední fázi italského fašismu, v Italské sociální republice. Nacistické Německo či Frankův autoritářský režim nikdy teorie korporativismu plně do praxe nezaváděl. V případě nacistického Německa se historik Robert Paxton domnívá, že Adolf Hitler a NSDAP narážela na odpor továrníků a velkostatkářů, kteří odmítali korporativismus jako nefunkční a odporující německým tradicím. Jak španělský frankistický autoritářský režim, tak i nacistické Německo udělalo v oblasti korporativního uspořádání mnohé ústupky ekonomickým silám.

Korporační zřízení bylo v Itálii vyhlášeno tzv. Chartou práce vydanou dne 3.dubna 1926. Vydaný zákon sice umožňoval volné spolčování, ale ihned rozlišoval syndikátní organizace na plnoprávné a bezprávné.,, Článek 3 Charty práce zcela jasně definuje podstatu ,,svobody syndikátu, kde jasně popisuje právní ukotvení státních syndikátů oproti organizacím, které se do systému korporací nezačlení. ,,Syndikátní nebo odborové sdružení jest svobodné. Avšak syndikáty zákonem uznané a podrobené státnímu dozoru,, mají právo zastupovati celou kategorii, pro níž jsou zřízeny, mají právo zastupovati její zájmy vůči státu a vůči ostatním odborovým sdružením, sjednávati kolektivní pracovní smlouvy pro všechny členy této organizace, ukládati peněžité příspěvky a vykonávati na svou odpovědnost veřejné funkce jim přiznané.“ V praxi italského fašistického systému byly syndikáty zpřístupněny pouze politicky spolehlivým osobám a tzv. skupiny politicky závodové byly z odborových organizací vyloučeny. Členové syndikátu museli kromě odborných schopností také vykazovat .,,národní smýšlení a politickou loyalitu to jest přiznávati se k politickým principům“

Nezávislost a svoboda státních syndikátů byla jen pouze domnělá, jelikož si státní orgány v důsledku svého dozorčího práva usurpovaly možnost kdykoliv jmenovat a odvolat funkcionáře syndikátu a odejmouti organizaci legalitu. Stávky a výluky byly pod trestem zapovězeny a zvláště přísně byly stíhány stávky politické. Nicméně syndikáty i v této okleštěné podobě mohly si sjednávat kolektivní smlouvy s podniky či právo ukládat organizační příspěvky. V daleko nepříznivém postavení byly bývalé odborářské organizace, které do jisté míry a v první fázi fašistického režimu stále fungovaly. Pracovní organizace, které stály mimo fašistické syndikáty nemohly sjednávat platné pracovní smlouvy a ukládat svým členům nějaké závazky. Dělník stojící mimo fašistickou organizaci pociťoval problémy při hledání práce či se musel smířit se sociální perzekucí. Kromě toho, že neměl zastání jako člen, byl vyloučen i z volebního práva do parlamentu a degradován na občana druhé třídy.

Fašistická korporační soustava

Fašisté s oblibou tvrdili, že jejich stavovská ústava dalece překonává ústavu demokratickou a systém korporací jako jediný ctí skutečné zájmy dělníků a zaměstnavatelů. Jednotlivé zájmové skupiny obyvatelstva, prý tak mohou lépe hájit svoje zájmy a spolupůsobiti na řešení národohospodářsky důležitých problémů a prospívati celku svými zkušenostmi více, nežli v liberální demokracii. Jediná věc, na které fašista, údajně trval, bylo to, aby ekonomickým silám, jejichž zájmy jsou výlučně ekonomické byla odňata možnost diktovat státu svou vlastní politiku. ,,Tradiční“ liberální demokracie má být překonána demokracií stavovskou, která údajně lépe ochrání národní pospolitost.

Nicméně i přes deklarovanou svobodu korporací a syndikátu byl celý systém přísně řízen na vůdcovském principu. Předseda syndikátu mohl být volen členy, což záleželo na úředně povolených stanovách. Veškerá zodpovědnost za chod pracovní organizace spadala na předsedu daného syndikátu. Členstvo si mohlo volit správní radu, kterou členové volili k rukám předsedovým a měla sloužit pouze jako poradní orgán. V této fázi končí bez tak zcela omezená participace fašistických syndikátů a na správu vyšších složek fašistické pracovní hierarchie, nemá členstvo žádných rozhodovacích pravomocí. Neomezený vliv při jmenování kandidátů na funkce v syndikátu měla především fašistická strana. Jednotlivé oborové korporace byly plně řízeny funkcionáři fašistické strany v čele s ministrem korporací a v konečném ,,rozhodovacím“ procesu má poslední slovo vůdce vlády- Benito Mussolini.

Korporační systém se také stal nedílnou součástí volebního systému a základem italského fašistického ,,parlamentarismu.“ Volební proces, kde opět kandidáti byli navrhování Velkou fašistickou radou a hlasování o kandidátních listinách bylo podřízenou pouze tzv. aprobaci, kde se Italové způsobilí aktivního volebního práva mohli vyjádřit plebiscitní formou svůj souhlas či nesouhlas. Z tohoto systému je zřejmé, že na kandidátní listiny se nedostali tzv. nespolehlivé osoby. Vůdce italského fašismu zpupně prohlásil o korporativním systému, že je předurčen k tomu, aby se stal civilizací 20. století. Realitou fašistického Italského státu bylo, že se Italové nedočkali deklarované třídní harmonie a naopak byli připraveni o svá sociální a občanská práva pod komandaturou stranické diktatury. Celý fašistický systém byl také příznačný ohromnou byrokracií a zatížen silnou korupcí. Trefně to komentoval dobový The Economist, jenž se ,.štiplavým“ komentářem poznamenal, že ,,korporativistický systém nejen že nenabízí nic nového, ale vyklubal se z něj ten nejobyčejnější protekcionismus a nic víc.“

Rozpínavá autarkie?

Při analýze ekonomických teorií fašistických režimů by nebylo prozíravé opomenout doktríny autarkie a rasové teorie vycházející ze sociálního darwinismu o rozšiřování životního prostoru. Ideologové nacismu si představovali německý národ krve a půdy, a snili o návratu k rolnickému způsobu života. Tato rolnická ideologie měla prakticky závažné důsledky, pokud jde o zahraniční politiku. Pomáhala zejména živit expanzionistické tendence, a to zvyšováním přitažlivosti životního prostoru (Lebensraum). Nicméně i v otázce rozšiřování životního prostoru se např. Adolf Hitler obával míšení jednotlivých ras a vedl ostrou polemiku s ideology nacismu o vhodnosti rozšíření Nordické rasy dále na Východ. ,,Ukazuje se strašlivou zřetelností, že při každém míšení krve árijce s nižšími národy dochází k zániku nositele kultury. Severní Amerika jejíž obyvatelstvo se skládá z největší části z germánských elementů, jež se jen velmi málo mísili s nižšími barevnými národy, představuje jiné lidstvo a kulturu než Střední a Jižní Amerika, kde se hlavně románští přistěhovalci mnohdy ve velkém rozsahu mísili s původním obyvatelstvem. Na tomto jediném příkladu můžeme už jasně a zřetelně rozpoznat působení rasového míšení. Rasově čistý a míšení nepodléhající Germán amerického kontinentu se stal jeho pánem; zůstane jím tak dlouho, dokud i on se nestane obětí krvesmilství.“

Autarkie zde dostává širší dimenzi, kde národ rasově čistých árijců využívá a řídí v globálním měřítku podmaněnou otrockou sílu a čerpá přírodní zdroje. Soběstačnost je tedy zaručena výbojnou válkou. Nižší rasa měla být v globálním prostoru nové říše vděčná, pokud je prý ovšem dostatečně inteligentní, za racionální uspořádání světa, jenž navrhuje Adolf Hitler. Hitler uznával závislost Německa na světových trzích ,,jsme nuceni importovat všechny důležité suroviny a stejně tak jsme nuceni exportovat své výrobky, nemůžeme, nechceme s tím přestat“. Německá forma fašismu se tak v praxi přiklonila k násilnému ovládnutí světových trhů pod diktátem árijského živlu.

Odlišná situace byla v kolébce fašismu v Itálii či v první fázi frankistického režimu ve Španělsku. Benito Mussolini i Francisco Franco se spíše snažili vybudovat soběstačnost v jedné zemi s rozšířením na ,,nejbližší kolonie říše.“ Válka sloužila spíše jako prostředek – hromosvod k odvádění energie černých košil a k opíjení mas z úspěšného válečného prožitku.

Italští fašisté aktivně usilovali o ekonomickou soběstačnost v Itálii pro Italy. Fašistická Itálie se zaměřila na budování velkolepých projektů v podobě výstavby nových moderních měst v Pontinských bažinách na jihovýchod od Říma, výstavbu průlivů, cest a melioraci luk. Občanská a sociální práva byla nahrazena sociálním paternalismem a dělník začleněn ve fašistickém syndikátu se mohl těšit dosud nevídaných sociálních výdobytků ve formě jídelních kantýn a společných pracovních overalů. Aby se zlepšila údajně lenivá povaha Italů tak pod dozorem černých košil započala výsadba stromů, s příslibem ochlazení italského podnebí. Fašisté významným způsobem neeliminovali soukromé vlastnictví, ale stát se stal dominantním aktérem v energetickém, potravinářském a těžkém průmyslu.

Pro fašistickou Itálii měla být schopnost vlastní autarkie důkazem o převaze fašismu nad dobovou západní liberální demokracií. Nicméně hospodářské výsledky a mohutná intervence do ekonomiky nepřinášela kýžené výsledky. Mussolini nedosáhl ani předválečného stavu italské ekonomiky a hospodářský růst se pohyboval za vlády fašistů po celých 20 let na stejné úrovni Režim musel posléze, aby uspokojil veřejné mínění se obrátit na dobyvačná tažení po boku nacistického Německa.

Antikapitalismus - sociální étos soudobého českého neofašismu

Současná ekonomická krize je reflektována i na scéně české antisystémové pravice, která již i ve své rétorice zvýraznila kritiku konzumní společnosti spojenou s kapitalistickým systémem. Kapitalismus je zde pranýřován za poživačný materialismus, hodnotovou dekadenci spojenou s individualismem a destrukcí národní pospolitosti. Především liberalismus má vést ke ,,ztrátě citu pro smysl života, ze kterého se vytrácí veškeré duchovno a spirituálno, které vedou k rozvoji kultury a velikým činům ducha. Dnešní život podle výkladu nihilismu již nemá smysl.“ Kapitalismus je také přestavován jako ,,pátá kolona“, která byla důmyslným způsobem vypuštěna rovnostáři a kosmopolity, kteří se prý, tak pokoušejí rozbít národní identitu. ,,Multikulturní svět se bez svého otce kapitalismu neobejde. To ať si kosmopolité a rovnostáři uvědomí, až na své cestě za šedivým a monokulturním světem budou kritizovat kapitalismus. Na nás je, abychom zabránili kapitalismu v jeho destruktivním jednání, které otevírá cestu vykořisťování práce, vykořenění identity, globální zbastardizované kultuře a sociálnímu napětí“.

Nabízenou alternativou je již výše zmiňovaná tzv. ,,třetí cesta“, která údajně nejlépe ctí zájmy organického národa. Třetí cesta byla formována předními evropskými fašisty a je považována za jeden ze základních pilířů fašistické ideologie. Jedná se o specifický ekonomický koncept, který je založen na korporativním uspořádání společnosti a fikci, která má být alternativou k marxismu a kapitalismu. Autoritářský korporativismus v podobě ,,třetí cesty“ je představován jako ekonomický systém fungující na předpokladu organické společnosti, kde jednotlivé části jako zaměstnanec, zaměstnavatel a stát jsou v přirozené symbióze. Myšlenky alternativního ekonomického systému jsou pouze teoretického zaměření, ale pro aktivisty ze skupiny Revolta je korporativní systém i nedílnou podstatou budoucího uspořádání a zároveň i ,, metafyzickou filosofií“. ,,Třetí cesta prosazuje Nového člověka, ve kterém opět vyklíčí „antické ctnosti“ ve smyslu archeofuturismu. Nechce být tedy ničí historickou nostalgií, ani voláním po starých časech. Třetí cesta znamená ideu současnosti, která vznikla z důvodu potřeb současnosti - v ní bojuje a navrhuje své alternativy proti „modernímu světu“, který přináší pouze smrt a nespravedlnost“

Agilní aktivisté se účastní odborových demonstrací anebo nabádají nezaměstnané na úřadech práce k odporu proti veřejným službám. Akční týden proti nuceným pracím byl organizován aktivistickou skupinou Revolta, která rozdávala své letáky přímo na úřadech práce. Odborová činnost je viděna jako užitečná, ale málo výkonná a nedostatečně chránící práva zaměstnanců, které často a záměrně staví proti zaměstnavatelům. Nelze tedy hovořit o kritice třídní společnosti jako u radikální levice, ale o pranýřování liberálního kapitalismu, který z pohledu českých neofašistů, ,,tříští“ údajnou organickou pospolitost národa. "Jsem nacionalista. To znamená, že se hlásím ke své státní příslušnosti. Celé mé myšlení a jednání tomu podléhá. Jsem socialista. Nevidím žádné třídy a žádné sociální rozdíly, ale vidím národ, tvořen lidmi, kteří jsou spojeni krví, které spojuje jazyk a stejný osud." Kapitalismus jako systém není zcela zatracován, ale jde spíše o požadavek na autarkii, který vychází z ekonomického nacionalismu a společnosti postavené na organickém základě a zcela oproštěné od nežádoucích ,,protinárodních ,,elementů.“

V duchu národní solidarity a k odporu k tržnímu hospodářství se aktivisté starají o psí útulky, sázejí stromy anebo se pyšní ,,humanitární“ pomocí při povodních. Neofašistická skupina Revolta ve spolupráci s hnutím autonomního nacionalismu pořádá tzv. sociální aktivismus, který je zaměřen na sběr hraček pro nemocné české děti. Současný vládnoucí establishment se údajně není schopen dostatečně postarat o členy národa a aktivisté svou činnost představují jako ,,závazek vůči příslušníkům svého národa s jasným vzkazem : Tam kde vládnoucí systém selhává, musíme být my, abychom lidem dokázali, že dokážeme být jeho rovnocennou alternativou“

Česká neofašistická scéna přes již výše uvedenou roztříštěnost a nejednotnost není zatím schopna nějaké větší ,,sociální“ akce, která by mohla svou sociální rétorikou a angažovaností podchytit nezaměstnané, dělníky anebo studenty natož, aby iniciovala své vlastní ,,černé“ odbory jako italské neofašistické hnutí Casa Pound Italia s odborovou organizací Blocco Lavoratori Unitario. Pranýřování kapitalismu v jeho neoliberální podobě a upozorňování na sociální rozdíly ve společnosti je v současné postmoderní krizi sice legitimním postojem, ale je nutné to považovat od neofašistické mládeže za strategii, a ,,tradiční“ taktiku fašistických hnutí, jenž se snaží nabídnout ,,umírněnou“ tvář v podobě fašismu nového tisíciletí.

Závěr

Z autentických dobových pramenů vyplývá, že ekonomické alternativy fašistických režimů byly spíše taktikou k podchycení tehdejší střední a dělnické třídy než reálně uplatňovanou hospodářskou politikou. Sjednocení dělníka a zaměstnavatele ,,stejné krve“ nikdy prakticky nedošlo a byla spíše zachována předchozí předválečná vlastnická struktura. ,,Alternativní“ verze fašistického korporativismu byla tedy nedokonanou fikcí, která dělníkům znemožnila demokratický výkon občanských a sociálních práv. ,,Cukrem“ jim byl sociální paternalismus uplatňovaný jak v nacistickém Německu, tak i ve fašistické Itálii a frankistickém Španělsku. Antikapitalistická agitace neofašistických skupin je značně odlišná od radikálních a antisystémových uskupení na levici. Ve fašistickém pojetí musí kapitalismus sloužit národním zájmům a být přínosem společenství – celku. Soukromé vlastnictví je u členů národa či příslušníků stejného rasového kmene respektováno. Fašistická verze ,,socialismu“ by se dala shrnout pod frázi ,,vše pro dělníka, ale nic skrze dělníka“. Kapitalismus zde není ostrakizován a tradiční vlastnické vztahy jsou zcela ctěny. Tady se nachází základní rozpor s antisystémovou levicí např. anarchistickou, komunistickou anebo trockistickou, která usiluje o co největší emancipaci dělnické třídy a razantně zavrhuje soukromé vlastnictví a ruší předchozí vlastnické struktury.

Soudobá společenská krize přináší opětovné otevírání staronových témat, které do společnosti vnášejí i agilní aktivisté krajní pravice, kteří tvrdí, že objevili recept na krizi v podobě tzv. třetí cesty a ,, čisté“ národní jednoty. Recyklací staronových témat se snaží zatím neúspěšně získat ,,srdce“ české veřejnosti, která byla doposud téměř imunní proti veškerým výzvám neofašistických aktivistů. Nejednotnost neofašistického hnutí nemusí být pouze ideovou záležitostí, ale i případnou vzájemnou antipatií na této scéně, kde se pohybuje spoustu řevnivých podvůdců, ale žádný skutečný vůdce sjednotitel, který by případně jednotlivá uskupení zaštítil svou ,,nezpochybnitelnou“ autoritou.

Cílený sociální aktivismus a ,,disidentský“ způsob oslovování občanů se může do budoucna a s prohlubující ekonomickou a hodnotovou krizí stát účinnou metodou jak vytvářet obraz jakéhosi fašismu nového tisíciletí s ,,lidskou tváří“ jak to s úspěchem činí Casa Pound Italia. Současný stav českého neofašistického hnutí je, ale zatím obrazem marného hledání společné ideové ,,větve“, která by výrazným způsobem aktivizovala celé hnutí. Nicméně poslední velké demonstrace v severních Čechách a Českých Budějovicích nám ukazují, že občanská pospolitost v době ekonomické krize je střídána a nahrazována pospolitostí národní. Tento jev nepochybně nahrává zkušeným aktivistům krajní pravice, kteří obratně využívají společenské nepokoje ve svůj prospěch. Česká krajní pravice opět aktivně vstupuje do veřejného prostoru s nabídkou ,,lákavého“ autoritářského sociálního paternalismu, jehož jediným příjemcem je etnický Čech, restrikcí občanských práv pro ,,nežádoucí“ skupiny obyvatel, a s odvodem frustrací přes ,,hromosvod“ v podobě etnických menšin a tzv. nežádoucích skupin ve společnosti.

Prameny a odborná literatura

a.) Orální prameny

Záznam z rozhovoru, Macháček D., předseda VF, rozhovor v restauraci U pomníku, 1.4. 2008

Záznam z rozhovoru se skupinou Revolta, 9.10. 2012

b.) Beletrie

Pierce W.,(2008) Turnerovy deníky, Kontingent-Press

c.) Tisk

Národní myšlenka, červen 2007

Národní myšlenka, září 2007

d.) Internetové prameny

Antifa, (2010):Neonacistická parodie na Black Bloc, http://www.antifa.cz/content/neonacisticka-parodie-na-black-bloc?page=0%2C0%2C0%2C1 dostupné ověřeno ke dni 29.8.2012

An Interview with Gianluca Iannone (2008):http://www.alternativeright.com/main/the-magazine/in-the-house-of-pound/ ověřeno ke dni 8.10.2012

Blood and Honour (2011):Autonomní nacionalismus, http://www.bhbohemia.org/clanky.html ověřeno ke dni 2.9.2012

Casa Pound Italia (2011): Programma, http://www.casapounditalia.org/images/unanazione.pdf ověřeno ke dni 7.10.2012

Casa Pound (2012): La historia, http://www.casapoundpiemonte.org/?s=Fiamma+Tricolore ověřeno ke dni 7.10.2012

Červenobílí, Červenobílí v Římě (videoreport), http://cervenobili.cz/7182/cervenobili-v-rime-videoreport/ ověřeno ke dni 1.10.2012

Dokument o Casa Pound 2012:http://www.youtube.com/watch?v=gNwxFTjbc- ověřeno ke dni 29.8.2012

Emilia-Romagna (2011): Azione regionale del Blocco Studentesco, shttp://www.bloccostudentesco.org/news/285-emilia-romagna-azione-regionale-del-blocco-studentesco.html ověřeno ke dni 7.10.2012

Le FAQ di CPI (2011): Casa Pound, http://www.bloccostudentesco.org/news/285-emilia-romagna-azione-regionale-del-blocco-studentesco.html ověřeno ke dni 7.10.2012

Casa Poun Italia (2011): Programma, http://www.casapounditalia.org/images/unanazione.pdf ověřeno ke dni 7.10.2012

Casapound (2012): Simbolo, http://www.casapounditalia.org/index.php?option=com_content&view=category&id=37&Itemid=62 ověřeno ke dni 6.10.2012

Panni sporchi , Casa Pound ., http://www.youtube.com/watch?v=Xez14RFR0Lc ověřeno ke dni 6.10.2012

Panni sporchi (2012): Casa Pound,http://www.youtube.com/watch?v=Xez14RFR0Lc dostupné on-line 7.10.2012

Patriopluralismus,(2013): http://cervenobili.cz/wp-content/uploads/patriopluralismus.pdf, s.6 ověřeno ke dni 29.6.2013

Patriopluralismus,(2013): http://cervenobili.cz/wp-content/uploads/patriopluralismus.pdf, s. 15 ověřeno ke dni 29.6.2013

Patriopluralismus,(2013): http://cervenobili.cz/wp-content/uploads/patriopluralismus.pdf, s.6 ověřeno ke dni 29.6. 2013

Revolta (2012):Globalizace, http://revolta114.blogspot.cz/2012/06/globalizace.html#more ověřeno ke dni 29.8.2012

Revolta (2010): Manifest, http://revolta114.blogspot.cz/p/manifest.html#uds-search-results ověřeno ke dni 3.10. 2012

Revolta (2012):Aktivismus Praha – Jižní Město http://revolta114.blogspot.cz/2012/06/aktivismus-praha-jizni-mesto.html ověřeno ke dni 2.9.2010

Revolta (2012): Reportáž ze čtvrtého ročníku Jízdy na Tygru, http://revolta114.blogspot.cz/2012/05/reportaz-ze-ctvrteho-rocniku-jizdy-na.html ověřeno ke dni 20.7.2012

. Revolta (2012): RaB: Rozhovor s redaktorem webu Revolta.info, http://revolta114.blogspot.cz/2012/03/rab-rozhovor-s-redaktorem-webu.html#more ověřeno ke dni 1.6.2012

Revolta, RaB: Rozhovor s redaktorem webu Revolta.info, http://revolta114.blogspot.cz/2012/03/rab-rozhovor-s-redaktorem-webu.html#more ověřeno ke dni 1.6.2012

Revolta (2010): Manifest, http://revolta114.blogspot.cz/p/manifest.html#uds-search-results ověřeno ke dni 3.10.2012

Revolta (2012): Kapitalismus a multikulturní společnost, http://www.revolta114.blogspot.cz/2012/10/kapitalismus-multikulturni-spolecnost.html#more ověřeno ke dni 12.10.2012

Revolta (2012):21.duben - Proti reformám!, http://revolta114.blogspot.cz/2012/04/21duben-proti-reformam.html ověřeno ke dni 27.8.2012

Revolta (2012): Akční týden proti nuceným pracím a solidarita v Kutné Hoře, http://revolta114.blogspot.cz/2012/09/akcni-tyden-proti-nucenym-pracim.html dostupné on-line 6.9.2012

Revolta (2011) : Evropský socialismus – třetí cesta?, http://revolta114.blogspot.cz/2011/05/evropsky-socialismus-treti-cesta.html ověřeno ke dni 26.8.2012

Revolta (2010) : V duchu pozitivní akce http://revolta114.blogspot.cz/2010/12/v-duchu-pozitivni-akce.html ověřeno ke dni 2.6.2012

Revolta (2012) : Národ, http://revolta114.blogspot.cz/2012/03/narod.html ověřeno ke dni 6.10

e.) Odborná literatura

Adorno, T, W., (1950):The Authoritarian Personality, University of California, Berkely

Bosworth R.J.B.,(2009):The Oxford Handbook of Fascism, Oxford:Oxford university press

Collotti, E., (1996): Hitler a nacismus, Praha : Colombus

Fiala, P., (1998): Český politický extremismus a radikalismus z hlediska politologie, Brno: Masarykova univerzita

Fredrickson M., Georgie. (2003): Rasimus – stručná historie, Praha

Heywood. A.,( 2007): Politologie, Praha: Eurolex Bohemia

Heywood, A., (2008): Politické ideologie,Plzeň: Aleš Čeněk

Charvát , J., (2007):Současný politický extrémismus a radikalismus, Praha: Portál

Mareš, M., (2003):Pravicový extrémismus a radikalismus v ČR, Brno: Barrister & Principal

Mareš M.,(2005) Terorismus v ČR, Centrum strategických studií Brno

McGovan, L., (2004): Radikální pravice v Německu od roku 1870 po současnost, Praha: Prostor

Modráček, F., (1947):Fašistické převraty: krise poválečných demokracií, Praha Rudé právo

Mudde, C., (2007):Populist radical right parties in Europe, Cambridge University Press

Nolte, E., (1999): Fašismus ve své epoše,Praha: Argo

Pasák, T.,(1999) Český fašismus 1922 – 1945 a kolaborace 1939-1945, Praha: Práh

Milza, P.,(2005) Evropa v černých košilích, Praha: Themis

Paxton, O., (2007): Anatomie fašismu, Nakladatelství Lidové noviny

Pitigliani, F., (1933) The Italian corporative state, London

Rataj, J., (2006): Národ – nejvyšší hodnota, nacionalismus, ústřední (jednotící) prvek hnutí radikální a antisystémové pravice, Politologická revue, č. 1, s. 54 – 58

Rataj, J., (2007): O autoritativní stát národní stát,Praha: Karolinum nakladatelství Univerzity Karlovy Praha

Rataj, J., (2006): Vize české nacionální politiky v soudobých konceptech krajní pravice v České republice, Praha – Olomouc: Česká společnost pro politické vědy,

Sullivan, N.,( 2002): N.,Fašismus, Brno: Centrum pro demokracii a kulturu

Weber, E., (1964) Wariets of Fascism, Kriege

3. Hledání nosné vize

Sociální pilíř udržitelného vývoje

Jan Zeman

Udržitelný vývoj (substanable development) má tři základní pilíře: environmentální (životní prostředí), ekonomický a sociální. Tato stať analyzuje základní problémy sociálního pilíře udržitelného vývoje (rozvoje).

Sociální pilíř udržitelného vývoje má řadu aspektů. Je logické, že se místy prolíná s pilířem ekonomickým a s pilířem environmentálním. Jeho východiskem je právo člověka na život, právo člověka na bezpečnost, právo člověka na ochranu zdraví a právo člověka na rozvoj, pokud možno všestranný. Základem práva na rozvoj bylo, je a bude právo na práci a na mzdu za ni, která ho uživí. S právem na rozvoj úzce souvisí právo člověka na bezplatnou zdravotní péči, na bezplatné vzdělávání, na základní sociální zabezpečení a právo na bydlení.

Na základě kritického hodnocení zkušeností budování reálného socialismu mám za to, že sociální pilíř udržitelného vývoje by měl zahrnovat zejména:

Bezplatné školství všech stupňů pro všechny občany

K velkým úspěchům někdejšího reálného socialismu patří dosažení bezplatného školství na školách všech stupňů pro všechny občany, které ale kazila praxe kádrování. Děti kádrově špatně zapsaných rodičů mívaly problém se na příslušnou střední a zejména vysokou školu dostat, popř. jim na ní bylo studium zcela odepřeno. Zásadním úspěchem bylo i vytvoření jednotné školské soustavy, zničené po roce 1989 v rámci likvidace socialismu pod rouškou různých reforem a transformací.

Systém školství pokrýval přiměřeně celé obydlené území Československa. Byl v zásadě jednotný (jednotné učební osnovy pro základní školy a pro základní typy středních škol) a kompatibilní mezi základními typy škol. Přechod žáka či studenta ze školy na školu tudíž probíhal z hlediska učebních osnov bez komplikací. Tomu odpovídal i relativně malý počet kvalitních a levných učebnic, které byly na základních, učňovských a středních školách žactvu k disposici zdarma.

Úroveň základního, učňovského a středního školství v Československu patřila ke světové špičce, což nepřímo potvrzuje i skutečnost, že četní emigranti z Československa se na Západě chytali vesměs dobře. V 70. letech se podařilo prosadit systém v zásadě desetileté povinné školní docházky – 4 ročníky nižší stupeň, 4 ročníky vyšší stupeň základní školy a na to navazovala buď čtyřletá střední škola, nebo čtyř, tří či dvouleté učiliště s možností studia na čtyřleté s maturitou. Vysoké školství svou úrovní za světovou špičkou mírně zaostávalo.

K problémům školství patřily zejména nízké platy učitelů i nepedagogických pracovníků škol, byť v podmínkách nízkých cen základních životních potřeb to bylo pociťováno méně bolestně než dnes. Platit učitele a další pracovníky školství je nutné podle tarifní stupnice, postavené na základě počtu odučených let (čím déle učí, tím vyšší plat) s tím, že kvalitu kantora by mělo zohledňovat osobní ohodnocení. Také vybavení zejména vysokých škol učebními pomůckami nebylo vždy na světové úrovni, obvykle z ekonomických důvodů. Relativně nízká byla výměna studentů s jinými státy, a to i v rámci socialistického tábora. Budovy škol, internátů, studentských kolejí a menz byly různého stáří, čemuž často odpovídal jejich technický stav a vybavení. Rychle rostoucí poptávka po vzdělávání předbíhala ekonomické možnosti společnosti. Odkaz na prudký růst počtu a podílu středo a vysokoškoláků po roce 1989 má problém zásadního snížení kvality většiny dosavadních a velké části nových škol.

Moderní socialismus by se měl vrátit k jednotnému systému řízení školství z dob reálného socialismu, s jednotnou učební osnovou a silnou kontrolou kvality výuky, ale bez zbytečného kádrování a ideologizování. Toho nelze dosáhnout financováním škol dotacemi odvozenými od počtu žáků (studentů), uplatňovaným u nás po roce 1989. Takové financování vede k bezuzdnému boji o získání a udržení co největšího počtu žáků (studentů), v prvé řadě cestou snižování kvality výuky a nároků na žáky a studenty, byť se předstírá opak. Výsledkem je, že dnešní absolventi škol umí v mnoha směrech mnohem méně, než uměli absolventi škol za socialismu. Znalosti dějepisu bývají takřka nulové. Úroveň mnoha soukromých, ale i některých státních škol je mizerná. Skandál plzeňských práv je jen špičkou ledovce. Nepřekvapuje, že se úrovní škol ČR výrazně propadá mezi vyspělými státy, o tragédii učňovského školství a ohrožení průmyslu chybějícími absolventy technických oborů nemluvě. Nekvalitní školy je nutné rušit, byť to bude politicky choulostivé.

Školství by mělo být v zásadě veřejné. Soukromé a církevní školy by měly mít jen doplňkový charakter. Stát by jim měl přispívat penězi jen v případě, že by suplovaly obory, které by nebyly s to zajistit veřejné školy.

Pro rozvoj škol je zásadní i otázka uplatnění absolventů. Socialistické plánování se snažilo, aby počty absolventů s určitým převisem zhruba odpovídaly předpokládané společenské poptávce po pracovnících. Absolventi škol tak měli do značné míry zajištěno uplatnění nabytého vzdělání po škole v praxi. Po roce 1989 zavedená svoboda přijímat ke studiu nezávisle na očekávané společenské poptávce vede ve velkém ke studiu oborů, pro které nebývá uplatnění v praxi, navíc i studenty, kteří pro studium nemají předpoklady. Absolventi takových studijních oborů pak míří ve velkém ze škol rovnou na úřady práce, zatímco průmysl si stěžuje na nedostatek kvalifikovaných absolventů technických oborů, o hrozbě dalšího propadu průmyslu pro chybějící technicky kvalifikované pracovníky nemluvě. Totiž, značně degradovaná maturita přestala být zárukou uplatnění v praxi. Totéž lze říci i o diplomu o absolvování mnohých vysokých škol. Odborná úroveň velké části vysokých škol povážlivě klesá, navíc převis vysokoškolských diplomů nad potřebami praxe je vysoký. Socialismus problém vysokého nadbytku absolventů škol znal hlavně z uměleckých vysokých škol. Osobně doporučuji usměrňování počtu studentů podle potřeb praxe, byť to znamená určité omezení svobody výběru oboru studia. Problém ale stojí za širší diskusi.

Rozpočet školství by měl být významně posílen, resp. dlouhodobý stav výrazného podfinancování školství je neúnosný, zvláště pokud jde o platy a učební pomůcky. Učebnice musí být objektivní. Hrubé zkreslování českých dějin, mizerné pojímání občanské výchovy a další výrazně převyšuje problémy obdobných učebnic reálného socialismu v ČSSR. Tehdy problémy s historií začínali až rokem 1948. Dnes je zostouzeno i husitství a doba reformace a naopak je neoprávněně idealizována doba protireformace a habsburská monarchie. Výuka dějepisu a občanské výchovy pro posledních cca 20-25 let ale bude nejspíš vždy problematická pro nízkou sebereflexi společnosti.

Také pro budovy škol všech stupňů je aktuální jejich urychlené zateplení, pokud se tak již nestalo.

Celkem vzato, problém osvěty je mnohem širší. Týká se i gramotnosti v některých nových či staronových sférách – počítačové, finanční ad.

Reálně zajistit bezplatnou zdravotní péči pro všechny občany

Reálný socialismus zajistil v Československu bezplatnou zdravotní péči, s výjimkou „zákroků pro krásu.“ Byl to obrovský úspěch, byť některými jedinci zneužívaný. Velmi vysoké a často zbytečné požadování předepisování léků některými (nejen hypochondry, ale i v rámci tvorby domácích zásob léků pro každý případ) vedlo k jediné výjimce z bezplatné zdravotní péče – zavedení placení 1 Kčs za recept v lékárně.

Lékařská péče v ČSSR pokrývala celé obydlené území. Uplatňovala se jednotná státní koncepce, která zdravotnictví citelně zlevňovala. S menším množstvím peněz se dosahovalo vyšších efektů. Srovnejme jen tehdejší plánovité vybavování nemocnic potřebnou zdravotnickou technikou s dnešním živelným zápolením veřejných i soukromých nemocnic, spojeným s nedostatečným využíváním mnohé drahé zdravotnické techniky, o množství pijavic vysávajících rozpočty veřejného zdravotnictví nemluvě.

Otázkou je, jak dobrá byla prevence zdravotních problémů. V očkování, patřila ČSSR ke světové špičce. Některé zlé nemoci u nás byly vymýceny jako v první zemi světa. Otázkou může být, zda některá očkování se nestala časem nadbytečná a nepřispívala k růstu alergií. Dnes je problematická snaha o očkování proti některých dětským nemocem (příušnice ad.). Optimální míra očkování nebude zřejmě nikdy uzavřenou záležitostí. Žádnou šablonu a už vůbec ne bezhlavost zde nelze doporučit.

Největším problémem prevence zdravotních problémů byla nedostatečná pozornost, kterou svému zdraví věnovala významná část občanů. Přes rostoucí poznatky o škodlivosti kouření a konzumace alkoholu jejich spotřeba na obyvatele, v ČSSR, v ČR i v SR rostla po celé období socialismu a v ČR i v SR roste i po roce 1989. V 80. letech k nám začaly ve větším rozsahu pronikat ze západu i drogy. Problém ochrany obyvatelstva před drogami je ožehavý v celém světě. Prvním předpokladem jeho úspěšného řešení je odpovědný přístup občanů ke svému zdraví. Rozumný člověk nefetuje, nekouří cigarety, alkohol užívá jen s mírou nebo také vůbec. Rozumných občanů ale podle všeho ubývá, což je tristní, stejně jako častá kritika státu za kampaně zdravotní osvěty.

Rychlý úbytek namáhavé fyzické práce při zlepšování stravování vedl ve významném rozsahu k růstu nadváhy a nejednou i k obezitě. Náhradní pohyb mnozí jedinci nezvládali. Některé výzkumy zdraví v 80. letech shledávaly, že se kouření, alkohol a nadváha včetně otylosti (plus na ně vázané jevy jako nedostatek pohybu či kofeinismus) podílely na nemocnosti a úmrtnosti obyvatel 60 %. Dalších 20 % činí ve vyspělých státech nedostatky ve zdravotnictví a zbylých 20 % připadá na všechny ostatní faktory včetně dopravních nehod a narušeného životního prostředí. Tristní je, že lehkomyslný přístup části občanů ke svému zdraví narůstal, včetně podceňování preventivních zdravotních prohlídek mnohými občany. Zde se ani reálný socialismus chlubit nemůže, stejně jako dnešek.

S rychlým rozvojem silniční dopravy narůstala nehodovost včetně četných obětí nehod na silnici. Za socialismu byl v ČSSR nejkrvavější rok 1969. Absolutně nejkrvavějším rokem v ČR byl rok 1994. Velmi krvavé přitom bylo celé období 1990-2003. V obou případech se na tom významně podílelo zaměňování demokracie za anarchii za volantem, provázející politické uvolnění.

Zdraví lidí poškozoval i neutěšený stav životního prostředí, zvláště pak vysoké znečištění ovzduší v řadě regionů. Jak moc ale zůstává otázkou. Skutečnost, že se ani po roce 1989 mnoho nepodařilo zde prokázat, ještě nemusí znamenat, že vše bylo podchyceno. V případě nadměrného hluku docházelo k přesunu zátěže „z továren“ na „silnice.“

Ve vazbě na reálné zajištění života v míru, odstranění bídy a potření mnohých zhoubných infekčních nemocí se rychle a významně zvyšoval výskyt tzv. civilizačních nemocí, zvláště pak nemocí kardiovaskulárních a zhoubného bujení – rakoviny. Postupně se staly zdaleka největšími zabijáky obyvatel.

Moderní socialismus by měl v zásadě uplatňovat zdravotnickou politiku někdejšího reálného socialismu, tj. zdravotní péči poskytovat bezplatně na základě jednotné celostátní koncepce a neziskovém principu hospodaření zdravotnických zařízení, při odstřihnutí četných stávajících pijavic od veřejných rozpočtů zdravotnictví. Zdravotnictví nelze hodnotit podle vytvořeného zisku. Lékařskou péči je nutné poskytovat na dosažitelné úrovni vědeckých poznatků, lékařských přístrojů a metod, s přihlédnutím k ekonomickým možnostem, k demografickým změnám a změnám stavu zdraví obyvatel. Zásadním problémem zůstávají tzv. civilizační nemoci včetně klesající vitality, rostoucí neplodnosti a degenerace lidského rodu, byť nelze podceňovat ani tradiční infekční nemoci, úrazy (problém adrenalinových sportů zásadně narostl) aj. Je nemravné, aby rozhodující část zdravotnického výzkumu byla zaměřena na velmi vzácné nemoci a nemoci – masové zabijáky – přehlížela. Je neúnosné, aby se i nadále často hrubě zanedbávala prevence zdravotních problémů významnou částí občanů.

Je nutné zrušit všechny zdravotnické poplatky (chudým brání v přístupu ke zdravotní péči) s výjimkou cca pěti korunového poplatku za recept a zvýšit dostupnost lékařské péče na odlehlejším venkově. Zpoplatňovat je nutné i nadále tzv. zákroky pro krásu a poskytování luxusních pokojů v nemocnicích. Je nutné zrušit zastropování placení zdravotního pojištění, zvýšit platby za tzv. státní pojištěnce a procento sociálního pojištění placené zaměstnavateli. Nelze doporučit převádění výnosu spotřební daně za cigarety a alkohol do zdravotních rozpočtů, resp. závislost financování zdravotnictví na příjmech z těchto aktivit těžce poškozujících zdraví lidí je nežádoucí.

Návrhy účtovat feťákům, pijákům, kuřákům a dalším hazardérům se svým zdravím náklady na léčení je nutné odmítat, neboť by to ve většině případů znamenalo ztrátu práva na bezplatnou zdravotní péči a často i práva na jakoukoliv nákladnější zdravotní péči. Často drsné následky hazardu se zdravím nesou především příslušní hazardéři svým zhoršeným zdravím a nejednou i předčasným úmrtím. S výjimkou úrazů je přitom v mnoha případech těžké rozlišit, co vše tu či onu vážnou chorobu způsobilo. Ani rakovina plic nemusí být následkem kouření tabákových výrobků včetně tzv. „pasivního“ kouření.

Budovy nemocnic a poliklinik je nutné zateplit všude, kde se tak dosud nestalo.

Léky a jiné zdravotní potřeby je nutné nechat ve snížené sazbě daně z přidané hodnoty (DPH), ale tuto sazbu je nutné snížit z 15% sazby k 1. 1. 2014 na 5 % sazbu i za cenu, že ČR bude mít dočasně 3 sazby DPH.

Moderní socialismus by měl mnohem větší pozornost věnovat podpoře zdravého životního způsobu. Komercializace mnohých sportovních aktivit je nežádoucí a vylučuje z nich děti ze sociálně slabých rodin. Škodí i vrcholovému sportu, který pak má nedostatek talentů.

Ustupovat před demonstranty za legalizaci měkkých drog, aby si mohli ještě více ničit své zdraví, nelze. Nejen proto, že jde o plivání na nelehkou práci rodičů, vychovatelů a lékařů. Tvrdě je nutné stíhat napadání lékařů a sester agresivními pacienty. Je neúnosné, aby byly v hromadných sdělovacích prostředcích hrdinou dne feťáci, alkoholici, kriminálníci, hazardéři, exhibicionisté, kuřáci atd.

Nulová nezaměstnanost

Bedřich Engels ve svém spise „Podíl práce na polidštění opice“ dokázal základní revolucionizující vliv lidské práce na rozvoj člověka, na přeměnu některých primátů na lidi. Dnes existuje dostatek studií, že nucená zahálka, obvykle v důsledku nezaměstnanosti, lidi degraduje, někdy až zpátky na primáty. Nezaměstnanost není přirozená, jak nám nalhávají různí apologeti kapitalismu. „Nezaměstnanost je dítětem kapitalismu,“ psal Karel Marx už v Kapitálu i jinde. Lze říci, že nezaměstnanost nebyla před kapitalismem (případně byla jen okrajovým jevem) a nebyla ani za reálného socialismu. Problém je ale podstatně složitější. Totiž, před kapitalismem existovalo dvojí přímé donucení k práci, zvané slušně řečeno bič otrokáře či feudálova drába a potřeba získat aspoň něco málo k uspokojení základních potřeb, aby jedinec a jeho rodina přežili. Také za reálného socialismu existovala pracovní povinnost, byť v nesrovnatelně civilizovanější podobě a s řadou výjimek (děti, studenti, nemocní, matky s malými dětmi, invalidé, důchodci). Zásada K. Gottwalda: „kdo je práceschopný a nepracuje, ať nejí,“ odsouzeníhodná určitě není za podmínky, že existuje nabídka dostatečně placené práce. Obnovený kapitalismus v ČR i v SR ale rychle vytvořil masovou armádu nezaměstnaných, která přes různá statistická vylepšování narůstá. Už dnes dosahuje kruté úrovně – v ČR cca 750 000 osob. Podobně je tomu i v jiných bývalých socialistických státech i ve státech kapitalistických, které nepoznaly socialismus.

Jen ideové klišé je tvrzení, že nezaměstnaní většinou pracovat nechtějí. Vyvrátil to jak reálný socialismus, tak to denně vyvrací i značně děravé statistiky kapitalistických států. Evidují mnohem větší počet nezaměstnaných než volných pracovních míst. Existuje i vážný problém častého strukturálního nesouladu mezi požadovanou a nabízenou kvalifikací a místa bydliště a potenciálního pracoviště, jeho dopravní nedostupností za ekonomicky přijatelných podmínek a někdy i dopravní nedostupností fyzickou.

Produktivita práce od roku 1945 rychle roste a hrozí, že při uspokojení základních potřeb a dokonce i při uspokojování množství falešných potřeb bude v dohledné době většina lidí bez práce. Pracovní síly dlouhodobě uvolňuje nejen zemědělství, ale přinejmenším od roku 1989 u nás též průmysl a začínají je uvolňovat ve značném počtu i mnohé služby. Situaci zhoršuje silně závislý charakter ekonomiky ČR, zejména na Německu, po roce 1989. Tvorba nových pracovních míst vázne, tradiční lokomotivy zaměstnanosti nefungují, byť je nám nejednou nalháván opak. Na tuto hrozbu musí moderní socialismus nalézt přiměřený lék, má-li prokázat své přednosti.

Postup cestou brzdění růstu produktivity práce je neperspektivní, byť se používal jak za reálného socialismu, tak ve vyspělém kapitalismu, aby byl ve společnosti relativně klid. Plně se ho nebude možné zřeknout i v moderním socialismu.

Základní cesta zabezpečení práva na práci pro všechny je zkracování pracovní doby. Může mít čtyři základní podoby:

a) Prodlužování délky přípravy na povolání (při inflaci často nekvalitních vzdělávacích aktivit v ČR zde větší rezervy nejsou a v dohledné době nebudou),

b) Prodlužování dovolené za podmínky, že určitá regulace zajistí funkčnost klíčových sektorů společnosti i v dobách dovolených. Využití této cesty je aktuální,

c) Vlastní zkracování pracovní doby. Nepoložilo ekonomiku v minulosti přes zásadní varování mnoha bulvárních ekonomů, nepoloží ji ani v budoucnu. Jde o základní cestu snižování nezaměstnanosti. Již dnes je v ČR i leckde jinde vysoce aktuální přechod na čtyřdenní pracovní týden, byť pravicové i sociálně demokratické vlády o něm neuvažují,

d) Snižování věku odchodu do starobního důchodu, nikoliv jeho prodlužování, jak je nejen v ČR po roce 1989 nemilosrdně prosazováno neoliberálními ekonomy. Prodlužování věku odchodu do důchodu prohlubuje beztak masovou nezaměstnanost. I když by snižování věku odchodu do důchodu mělo být nejsnáze prosaditelné, zatím se v ČR děl pravý opak.

Podivná je i praxe zavedená Nečasovou vládou, kdy pracující důchodci berou jak starobní důchod, tak mzdu v případě přesluhování, zřejmě s cílem kompromitovat zbytky sociálního státu. Tuto praxi je nutné zrušit.

Choulostivou otázkou zůstane, jak náklady zkracování pracovní doby rozložit mezi zaměstnavatele a zaměstnance. Představy, že ji plně ponesou zaměstnavatelé (názor odborů) nebo naopak že ji plně ponesou zaměstnanci (názor podnikatelů) je zjevně nereálný. Situaci zásadně komplikuje velmi nízká úroveň minimální mzdy, rozsáhlá práce přes čas (špatný zákoník práce) a rozsáhlá práce načerno. Bude narážet i na kvalifikační a územní nesoulad nabídky a poptávky po pracovní síle.

Určitou roli při snižování nezaměstnanosti mohou sehrát podpůrná opatření. Jde zejména o:

a) kvalitní fungování úřadů práce (jejich personální zdecimování za Nečasovy vlády je odstrašující). Musí provádět i aktivní politiku zaměstnanosti (organizovat různé rekvalifikační kurzy, veřejně prospěšné práce apod.),

b) lepší příprava mládeže na povolání. Svoboda volby druhu studia, vedoucí k situaci, kdy podstatná část absolventů míří ze škol rovnou na úřady práce, protože poptávka po jejich kvalifikaci není, je problematická. Nelze ji sice plně vyloučit, ale s výjimkou uměleckých škol, kde na větší regulaci pro obtížnou realizovatelnost rezignoval i reálný socialismus, by neměla být masová,

c) znevýhodňování přesčasů, tj. skrytého prodlužování pracovní doby. Mělo by být pro podnikatele výhodnější zaměstnávat další pracovníky než platit přesčasy. Zdvojnásobení povolených přesčasů v zákoníku práce za vlády P. Nečase je mimo jiné sabotáží politiky podpory zaměstnanosti. Je nutné zásadně snížit počet hodin povolených předčasů,

d) potírání práce načerno, ve švarcsystému apod., neboť významně zhoršuje podmínky zaměstnávání zde a nepřímo i v ostatní ekonomice, o ničivých dopadech na důchodové zabezpečení příslušných pracovníků a zvyšování daňových úniků nemluvě,

e) možné je i omezování imigrace. Zde je nutné pečlivě zvažovat pro a proti.

Nutné je změnit pohled na dosud neplacenou veřejně prospěšnou práci. Více je třeba cenit péči rodičů o své děti a dospělých o své staré nemocné rodiče, práci pro obec, pro ochranu přírody a životního prostředí ad. I dnes problémem není absence poptávky po práci, ale absence nabídky placené práce. Zásadním problém je, že stávající kapitalismus hodnotí lidi hlavně podle peněz, resp. majetku, navíc často nezávisle na způsobu jeho nabytí. Systematické vtloukání občanům do hlavy, že za nic nestojí, protože si nedokázali vydělat, nahrabat či nakrást velký balík peněz, je mimořádně škodlivé, dehonestující.

Otázkou je, zda lze v moderním socialismu dosáhnout stoprocentní zaměstnanosti, tak jak jsme ji znali z reálného socialismu. Jisté je, že to nebude vůbec snadné, a to i s mobilizací tzv. neziskového sektoru, zejména v oblasti silně podvyživených sociálních služeb.

Garance mzdy za vykonanou práci, která by pracovníka uživila

Garance vyplacení mzdy za vykonanou práci by měla být samozřejmostí. Za reálného socialismu tomu tak nejen v Československu bylo, za vlády lumpenburžoazie po roce 1989 tomu tak není vždy. Důvodů je více, druhotná platební neschopnost podniků, bankroty podniků, vydřidušské praktiky některých podnikatelů ad.

Tristní je, že i řádně vyplácená mzda nemusí pracovníka a jeho rodinu uživit. Smrtící bývá zejména tržní nájemné a nízká výše minimální mzdy. Za tento neutěšený stav odpovídá stát, neboť udržuje minimální mzdu na velmi nízké výši. Z 8 000 Kč v letech 2008-13 ji od 1. 8. 2013 zvýšil na 8 500 Kč za měsíc. Z takové mzdy se žít nedá, dokonce ani při relativně nízkém nájemném. Kolik tak stát ušetří, je otázkou. Mnozí špatně placení pracující musí za ponižujících podmínek žádat o sociální dávky, aby vyžili. Někteří se stydí o sociální dávky žádat a nedostávají je, jiní zase zkouší žádat o sociální dávky i neoprávněně. Někteří oficiálně vykazovaní špatně placení pracovníci dostávají část mzdy tzv. na ruku, tj. bez placení sociálního a zdravotního pojištění s negativním dopadem do příslušných účtů států a jejich pozdějších důchodů. Stát obvykle neušetří, zato narůstá byrokracie i možnost podvodů.

Má-li se tento neutěšený stav změnit, musí stát významně zvýšit životní minimum, zvýšit minimální mzdu asi na 12 000 Kč/měsíc v ekonomických podmínkách roku 2013 a ve spolupráci s obcemi, městy a kraji umožnit chudým nebydlícím sociální bydlení. Ušetří si tak i nemalé úřadování, sociální kriminalitu a ponižování mnohých chudých.

Zásadní komplikací pro uživení se vlastní prací se u nízko příjmových pracovníků staly děti. Jisté je, že děti vždy byly pro své rodiče značně nákladné. Děti si zaslouží tudíž právem významnou společenskou podporu. Jsou přece budoucností národa Stát musí obnovit za socialismu úspěšně praktikované zvýhodňování rodin s dětmi proti rodinám bezdětným. Jednak relativně vysokými přídavky na děti, jednak podstatně vyššími sazbami daně z příjmů fyzických osob pro bezdětné rodiny. Stávající úleva na dani z příjmů fyzických osob je nízká a netýká se nejchudších, zejména nezaměstnaných a důchodců. Typicky dětské potřeby by měly být zatíženy sníženou sazbou DPH cca 5 %. Pravicí prosazovaná rovná daň z příjmu fyzických osob kromě jiného významně znevýhodňuje rodiny s dětmi, což je špatné.

Výsledkem ignorantství potřeby prorodinné politiky po roce 1989 v ČR je mimo jiné silně antipopulační klima, nízká porodnost a vymírání českého národa, které se vláda snaží kompenzovat státem podporovaným přistěhovalectvím. Nepřijatelná je i po roce 1989 znovu zavedená praxe vysokých příjmů soudců, poslanců, vysokých státních úředníků, zlatých padáků, velkých výhod managerů ad.

Odstranit bezdomovectví, reálně zajistit právo na bydlení

Bezdomovectví je velmi tragický sociálně patologický jev, produkovaný obnovenou kapitalistickou společností nejen v ČR po roce 1989. Totálně degraduje člověka, zásadně mu zhoršuje životní podmínky, zdraví, zkracuje délku života a také významně zvyšuje strach a tím i omezuje svobodu a demokracii. Své oběti rychleji či pomaleji zabíjí. Bezdomovectví patří k předním zločinům proti lidskosti v obnovené demokracii či spíš demokratuře v ČR.

Odborníci na bezdomovectví rozlišují čtyři typy bezdomovců. Tím nejhorším, nejvíce degradovaným je občan, který je nucen spát pod širým nebem – na lavičce, v lese, na seníku či v opuštěné budově odpojené od technické infrastruktury – tzv. úplný bezdomovec. Problém se přiměřeně týká i těch bezdomovců, kteří zatím mohou přespávat u známých apod. I když existuje i dobrovolné bezdomovectví, proti kterému nelze navzdory jeho absurdnosti dost dobře namítat, rozhodující je i v ČR bezdomovectví primárně nedobrovolné.

Stát se bezdomovcem lze v dnešní ČR velice snadno, stačí jedno větší i nezaviněné zakopnutí či (státem chráněný) podvodník. Zruší se ubytovna, nechá se nájemní dům zchátrat, rozpadne se manželství a jeden z partnerů, obvykle muž, přijde o střechu nad hlavou, důchodce či nezaměstnané zadluží velmi vysoké nájmy v rámci politiky tzv. deregulace nájemného. Na konci bývá exekuce, tj. násilné vystěhování, přičemž vystěhováním z bytu na ubytovnu to nemusí končit. Domovské právo bylo u nás v minulosti zrušeno. Bydlení se po roce 1989 stalo zbožím skoro jako každé jiné. Široké vrstvy obyvatel jsou ožebračovány celkově a uživatelé nájemného bydlení zaváděním tržních vztahů do bydlení zvlášť. Navíc se drasticky zdražily služby podmiňující moderní bydlení, tj. vodné, stočné, odvoz tuhých komunálních odpadů, paliva a energie. Uplatňování zásady, že se má každý o sebe postarat sám v bydlení, vede k bezpočtu tragédií. Děje se tak přitom v situaci, kdy podle sčítání bytů v roce 2011 má ČR asi 652 000 neobydlených bytů, z nichž asi polovina by mohla být využita k bydlení. Problém je, že na jejich velmi vysoké nájemné z hlediska příjmu dolní a nejednou i střední vrstvy obyvatel nemají peníze.

Základním řešením je uzákonění a praktická realizace povinnosti stavět a provozovat sociální byty. Tato povinnost musí být uzákoněna pro stát, kraje, města, obce a městské části statutárních měst. Neefektivní je ale dotovat různé spekulanty s bydlením, jak to zavedla vláda P. Nečase. Sociální bydlení musí provozovat veřejný sektor, nejlépe obce nebo jimi zřízené neziskové organizace s přiměřenou finanční podporou státu. Obydlí může být malé, ale musí mít zajištěnu pitnou vodu, teplo a elektřinu.

Právo na bydlení patří k základním lidským právům. Bez bydlení není žití snesitelné, bez bydlení není domov, resp. je jen živoření a předčasné umírání, často i na banální příčiny. Jde ale o poměrně nákladnou záležitost. Sociálně slabí občané nejen za kapitalismu mívají zásadní problémy si bydlení sami zajistit a za kapitalismu i udržet, proto potřeba regulovaného nájemního bydlení i potřeba sociálního bydlení. Situaci paradoxně ztěžují platné technické a hygienické normy obytných budov včetně povinnosti vybavit každý byt garáží. Tyto normy jsou sice z hlediska civilizačního pokroku pochopitelné, ale jejich zajištění je poměrně nákladné. Například povinnost vybavovat sociální byty pro chudé garážemi pro auto by byla absurdní. V nárocích na sociální bydlení by neměla být.

Potřeby bydlení se historicky vyvíjely. Lišily se a liší na vesnici a ve městě, často nesrovnatelně vyšší potřeby bydlení (kvantitativně i kvalitativně) měli páni a preláti ve srovnání s kmány. Není těžké dokazovat, že bydlení v minulosti bylo proti dnešku velmi primitivní, že se standard bydlení po roce 1945 zásadně zvyšoval. Bydlení početných chudých rodin ve vyřazených železničních vagonech či malých zahradních domcích (a i to jim úřady nejednou bouraly se zdůvodněním, že nesplňují platné technické a hygienické normy), ale i nejčastější bydlení chudých v malých bytech 1+1 s lokálním vytápěním uhlím nebo dřevem ve čtvrtích vesměs zakouřených kouřem z továren, parních lokomotiv a lokálního vytápění za Masarykovy první Československé republiky bylo špatné, o ratejnách nemluvě. Ale i ta nejhorší ratejna byla lepší než osud dnešních bezdomovců, přespávajících pod mosty, pod horkovody, v krmelcích v lese, na lavičkách apod. Jen výroční zpráva pražských hasičů za rok 2013 uvádí čtyři požáry s uhořením bezdomovce. Pomoc bezdomovcům, ponechaná většinou na charitu, je zjevně nedostatečná a v zásadě i neefektivní, protože nepomáhá bezdomovcům v návratu do normálního života. Zásadní problém přitom je nevytvářet bezdomovce a stávající bezdomovce zpět integrovat do společnosti. S rostoucí délkou bezdomovectví schopnost bezdomovce integrovat se zpět do společnosti rychle klesá a brzy (u plného bezdomovce údajně po 2-3 měsících) dosahuje hodnot blízkých nule.

Řešit problém bydlení je otázkou nejednoznačnou. Mám za to, že standard zavedený reálným socialismem v Československu, tj. aby každá rodina mohla užívat byt někdejší první či druhé kategorie (tj. se samostatným WC a koupelnou nebo sprchovým koutem) o počtu místností odpovídající počtu členů domácnosti, je přijatelný i do budoucna. Standardem bydlení je elektřina a vytápění, nejlépe centrální nebo blokové, ve vilách s vlastním kotlem pro celý objekt, vodovod, kanalizace (v menších obcích ale kanalizace a někdy i vodovod dosud chybí), běžný, ale nikoliv nutný je zemní plyn. Vybavenost domácností automatickou pračkou, televizí a rozhlasem je prakticky plná. Rychle se zvyšuje i vybavenost počítačem včetně jeho připojení na internet, jež by mělo být bezplatné. Standardem ani za socialismu nebude „právo bydlet ve vile“ či „v Praze“.

Systém bydlení v bytech včetně bytů sociálních musí doplňovat systém bydlení na ubytovnách pro ty, kteří byt nemají (například pro značný rozdíl mezi místem bydliště a studia či pracoviště) nebo o něj přišli. Na vysokých školách jde o bydlení ve studentských kolejích, které by ale mělo být mnohem levnější než je v roce 2013.

Z hlediska zabezpečení bydlení není směrodatný spor mezi stavěním domů ze dřeva, z cihel či z panelů, resp. je to spíš otázka technická, ekonomická a jen pro někoho i ideologická.

Zásadním problémem není otázka, zda bydlet ve městě nebo na vesnici. Suburbanizace ve venkovském prostoru dosáhla již za socialismu rozsahu, kdy se bydlení ve městech a na venkově příliš neliší, byť zejména v menších obcích leckde ještě chybí místní vodovody a ještě více místní kanalizace a čistírny odpadních vod, bývá slabá veřejná doprava, hůře dostupné školy, školky, zdravotní střediska, pošty, kultura. Zásadním problémem není ani v minulosti lepší životní prostředí na vesnici než ve městě, resp. dnes jsou mnohé vesnice zamořeny kouřem z lokálního vytápění tuhými palivy a emisemi z intenzivní silniční dopravy víc než mnohá města, zejména centrálně vytápěná panelová sídliště měst mimo hlavní silnice.

Preference lidí jsou přitom různé. Neúnosné je vyhánět obyvatelstvo z vesnic do měst likvidací pracovních míst, škol, zdravotních středisek, pošt, neopravováním silnic a železnic, omezováním veřejné dopravní obslužnosti a dalšího, jak se po roce 1989 v ČR na venkově běžně děje. Neúnosné je, aby kromě cca 4 104 000 obydlených bytů bylo cca 652 000 bytů neobydlených, z nichž asi polovina by mohla sloužit jako bydlení včetně bydlení sociálního. Ponechávání bytů prázdných, protože na požadované, často lichvářské nájemné chudí lidé nemají peníze, je nutné postihovat placením za neobydlené byty, popř. za nadměrné metry. V západní Evropě jde o standardní nástroj bytové politiky. Prvním předpokladem je řádná evidence bytového fondu v ČR. Samozřejmě, nelze podporu sociálního bydlení stanovovat na byty do 135 m² obytné plochy, jak ČR před lety zavedla.

Závažná je otázka míry bydlení v bytových a rodinných domech – vilách. Bydlení v bytových domech (ať už ve vlastních nebo v pronajatých bytech) je vesměs levnější z hlediska nákladů na údržbu a opravy i pohodlnější. Tyto byty ale bývají vesměs menší. Také soužití s dalšími rodinami v bytovém domě nemusí být bez problémů. Občan bydlící ve své vile se může právem cítit svobodnější, resp. méně omezovaný druhými občany. Bydlení ve vilách má do budoucna některé zajímavé možnosti – nejsnáze se v něm dá uplatnit minimální požadavky na vytápění (tzv. pasivní standard), využívání obnovitelných zdrojů energie (zejména sluneční kolektory, tepelná čerpadla a časem i malé fotovoltaické elektrárny) a na venkově i záhumenkové hospodářství, jež zvyšuje soběstačnost domácností v potravinách.

Jako zjevný omyl je nutno hodnotit výstavbu tzv. milionářských čtvrtí v přírodě, kde kromě velkých vil a k nim přiléhajících velkých zahrad a základní technické infrastruktury nebývají obchody, služby, pošty, školy, školky, zdravotní střediska, pracovní místa, veřejná doprava atd., resp. pro všechno se musí jezdit, zpravidla osobním autem, protože veřejná doprava tam také obvykle chybí. Také společenský život je tam nutně zásadně redukovaný podle zásad dopravní odlehlosti a „moje vila = můj hrad“. Problematické jsou i oplocené a hlídané okrsky, izolující jejich majitele od běžného života. I v nich je společenský život nutně omezen. Pokud ale stát není s to potlačit kriminalitu na přijatelnou míru, praxi oplocených hlídaných obytných celků nelze dost dobře ostře kritizovat.

Ožehavá se stala a v budoucnu ještě více stane otázka nákladů na vytápění. Ceny paliv a energie a tím i náklady na vytápění povážlivě rostou a do budoucna zřejmě porostou ještě víc. Šetrná spotřeba paliv a energie, resp. energeticky úsporný životní způsob, se stane ještě více nutností. Z hlediska bydlení to znamená, že bydlení vyžaduje teplotěsné budovy (stěny, okna, střechy a podlahy), žádnou klimatizaci, žádné či omezené využívání výtahů a menší dopravní nároky, uspokojované pokud možno veřejnou dopravou.

Teplotěsné budovy jsme dnes s to technicky dotáhnout až do cílového pasivního standardu. Problémem je, že jsme s to tak většinou učinit jen za cenu vyšších investic, které se i při stávajících relativně vysokých cenách paliv a energie k vytápění nemusí ani dlouhodobě zaplatit. Podmínkou je přitom kvalitní provedení, jež dosud činí nejednou problém. Z cíle dosažení nízkých nároků na vytápění budov nelze slevovat. Normy teplotěsnosti budov se zpřísňovaly a dál budou zpřísňovat. Plně je oprávněný požadavek stavět tzv. nízkoenergetické domy, jež bude snad od roku 2017 závazný v celé Evropské unii. Tyto normy se snad budou i postupně uplatňovat v praxi. Náklady na energii bude snižovat i vyšší využívání paliv a energie z obnovitelných zdrojů, zejména slunečních tepelných kolektorů, tepelných čerpadel a časem snad i z malých fotovoltaických elektráren.

Problémem je pokračující výstavba výškových budov s vysokými nároky na práci výtahů, což obnáší citelnou spotřebu energie, o všelijakých pocitech při práci či životě ve dvacátém či vyšším patře nemluvě. Obvykle též potřebují energeticky značně náročnou klimatizaci. Optimální jsou bytové domy s pěti až deseti patry, rozhodně ne s více patry.

Podobně se staví mnoho rozsáhlých, nejčastěji kancelářských či obchodních budov se značnými nároky na energeticky náročnou klimatizaci, což je neúnosné a neperspektivní. Nároky na vytápění snižuje užívání atrií.

Novou výstavbu je třeba lokalizovat s ohledem na minimalizaci dopravních potřeb, nejlépe do dosahu kapacitní kolejové dopravy.

V Evropě existuje již vícero zelených ekovesniček, jejichž domy mají nejvyšší, tzv. pasivní standard a tím i potřebu jen minimálního vytápění. Nepotřebují také klimatizaci a výtahy. I když jsou v mnoha směrech inspirativní, jako vesnice zabírají značnou plochu, byť s vysokým podílem zeleně, a vyžadují rozsáhlou dopravu, často navíc energeticky náročnými a závadnými osobními auty, takže nejsou zas tolik ekologické, jak se tvrdí.

Jen skloubení výše uvedených čtyř kritérií minimální energetické náročnosti bydlení může být realistickým cílem snažení moderní společnosti včetně socialistické.

Otázkou je, jak odstranit spekulační držení bytů bohatými vlastníky. Institut placení za nadměrné metry, používaný např. v 50. letech v Československu, je reálný. Samozřejmě ne v tehdejších hodnotových parametrech. Ještě aktuálnější je jeho uplatňování na neobydlené byty. Naopak násilné dosazování nebydlících do volných bytů je opatření problematické nejen proto, že jde často o tzv. špatně přizpůsobivé občany, byť ho nelze zcela zatratit.

K právu na bydlení se musí pojit i povinnosti, v prvé řadě přiměřeně přispívat na úhradu nákladů na bydlení, o bytový fond řádně pečovat, nepoškozovat jej a dodržovat zásady řádného občanského soužití, tj. nebýt spolubydlícím v bytovém domě na obtíž. První podmínkou hladkého fungování občanského soužití v bytových domech je absence nezaměstnanosti a garance pravidelného vyplácení mezd a sociálních dávek. U neplatičů je nutné uplatňovat systém strhávání nájemného z platu nebo sociálních dávek. Pravicí v ČR zavedený stav, kdy je sociální dávka neadresná a nedotknutelná, takže není problém ji například propít či prohrát v hernách, je nepřijatelný. Podobně nelze řešit problém „vybydlení“ bytů poskytnutím nového bytu první kategorie, resp. na místě je holobyt, tj. byt s minimálním vybavením vzhledem k hrozbě devastace nepřizpůsobivými nájemníky.

Ožehavou otázkou je, co s tzv. sociálně nepřizpůsobivými občany. I když ČR po roce 1989 politikou vytváření mafiánského kapitalismu vytváří i množství sociálně vyloučených a časem i nepřizpůsobivých občanů, lze důvodně předpokládat, že jistý, byť podstatně nižší počet nepřizpůsobivých občanů bude existovat i v podmínkách moderního socialismu. Konečně, určité, byť nízké procento bezdomovců si svůj strašný úděl zvolilo podle svých výpovědí dobrovolně.

Jedinou účinnou cestou k odstranění bezdomovectví je prevence. Totiž, kdo jednou propadne na dno společnosti, velmi těžko se do normální společnosti vrací. Nejen moderní socialismus, ale každá slušná společnost musí vytvářet mechanismy, aby nikdo nemohl nedobrovolně propadnout až na samé dno společnosti – stát se bezdomovcem bez střechy nad hlavou. Jinak řečeno, ubytovna, byť prostě vybavená, musí být k disposici pro každého. Společnost je přitom povinna žádat po všech občanech, aby se slušně chovali, tj. nenarušovali zásady občanského soužití, nepoškozovali byty ani ubytovny apod.

Minimálním požadavkem nejen moderního socialismu, ale i každé civilizované společnosti musí být zajistit všem občanům střechu nad hlavou. Určitý počet reálně, ne ve vztahu k stávajícímu absurdistánu v ČR nepřizpůsobivých občanů zřejmě i v budoucnu bude realitou. V těchto souvislostech vyvstává požadavek zajistit jim bydlení alespoň na úrovni holobytů, tj. plošně malých bytů, které mají jen jeden kohoutek vody, sprchu a tzv. turecký záchod. Holobyt je ale jen minimální reakce na nově vzniklou zoufalou situaci bezdomovců. Proti reálnému socialismu představuje velký krok zpět. Pokrokem je jen proti stávající šílené praxi vytváření a následném zabíjení bezdomovců nejen mrazem.

Potírání chudoby a efektivnost

Předně, extrémní chudobou rozumím neuspokojování základních hmotných potřeb části občanů z důvodů nouze. Příčinou jsou primárně nedostatečné příjmy příslušných občanů, sekundárně vysoké ceny uspokojování základních potřeb, zejména bydlení, a přímé (reklamou) i nepřímé (zbavováním občanů možnosti jednodušeji a levněji uspokojovat své základní potřeby) vnucování uspokojování potřeb nepravých, falešných. Nouzi může vyvolat i sociálně patologické chování jedince, např. fetování, alkoholismus, gemblersví ad. Kuřáctví bídu přinejmenším zhoršuje. Nemůže to být ale důvod ke snižování sazeb spotřební daně na tabák, cigarety, alkohol či dokonce k legalizaci drog.

Choulostivou otázkou může být i vymezení chudoby. I osobní auto zejména v odlehlých regionech či při některých profesích, nemusí být luxusem.

Politika potírání chudoby stála za reálného socialismu a měla by stát i za moderního socialismu na dvou základních pilířích:

a) zajištění práva na práci a práva na spravedlivou mzdu, která příslušného pracovníka a jeho rodinu uživí,

b) zajištění systému sociálních dávek, které zabezpečí uspokojování alespoň základních hmotných potřeb i chudým občanům.

Jestliže podmínka ad a) je zřejmá, byť nesnadno zajistitelná, podmínka ad b) zdaleka tak jednoznačná není. Samotná potřebnost určitého počtu sociálních dávek, existence podmínek přiznávání sociálních dávek a stanovování jejich výše závisí na řadě okolností. Za reálného socialismu zde docházelo a za moderního socialismu může opět docházet k řadě problémů. Podívejme se na základní kladné a záporné zkušenosti odstraňování chudoby někdejším reálným socialismem a na možnosti vyhnutí se recidivě zjištěných problémů.

Předně, politika reálného socialismu, kdy uspokojování vybraných klíčových základních potřeb bylo bezplatné (vzdělávání, lékařská péče, základní sociální zabezpečení) byla správná. Hradila se z výnosu tzv. parafiskálu, tj. příspěvku na sociální a zdravotní zabezpečení v postátněné socialistické ekonomice, který dnes známe v pozměněné podobě povinného sociálního a zdravotního pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti pracovníků. Je významným socializujícím prvkem, byť vznikl už v Německu za Bismarka jako opatření k paralyzaci sílícího dělnického hnutí a hrozby socialistické revoluce.

Otázkou je, zda by neměl pokrývat také náklady na vzdělávání, resp. na školství.

Zřejmě vyžaduje i dílčí parametrické změny, nejen odstranění tzv. zastropování.

Určitým problémem mohlo být zneužívání sociálních dávek tzv. nemakačenky. Podporu rodinám s dětmi je nutné vždy vázat na řádnou docházku dětí do škol. Provádět důslednou kontrolu si žádá vždy odvahu. Nutná je důsledná kontrola a přiměřený postih provinilých, nikoliv omezování pomoci, jak se dožaduje část pravice nejen v ČR.

Určité problémy přinášela politika levného až velmi levného uspokojování řady základních hmotných potřeb. Šlo zejména o politiku:

a) levné energie, zajišťované tolerancí externalit a tzv. zápornou daní z obratu, tj. dotacemi jejich cen. V 70. a v 80. letech šlo reálně o dotace tuhých a plynných paliv a elektřiny domácnostem. Dotace cen paliv a energie je ekonomicky neodůvodnitelná. Byla tak stimulována nadměrná spotřeba paliv a energie, vyšší poškozování životního prostředí a destimulována opatření na jejich úspory. Důvody nízkých cen paliv a energie přitom nebyly (sociální hledisko mohlo platit v 50. letech a i tehdy zde byly na místě vyšší sociální dávky), nejsou a nebudou. Není ve veřejném zájmu stimulovat nízkými cenami paliv a energie jejich vysokou spotřebu. Nutné je uplatňovat politiku drahé energie a případné negativní sociální dopady řešit jinými nástroji. Paliva a energie musí být zařazeny do základní sazby DPH, s výjimkou šetrného centralizovaného zásobování teplem,

b) velmi levného vodného a stočného, neboť nemotivovala k šetrné spotřebě vody. Stejným směrem působilo neměření spotřeby vody v každém bytě a placení za průměrnou spotřebu v domě, rozpočítávanou na jednotlivé obyvatele domu. Velmi levné vodné a stočné se zajišťovalo nepřímými křížovými dotacemi, kdy vysoké ceny vodného a stočného pro podniky hradily ztráty z nízkých cen vodného a stočného pro domácnosti. Rozpětí 60 a 20 hal./m³ (trojnásobku) bylo neodůvodněně vysoké. Nízké vodné a stočné také nelze zajišťovat zanedbáváním čištění odpadních vod, jak se u nás ve velkém dělo a někde se dodnes děje. Protože vodovod a kanalizace patří k základním civilizačním vymoženostem, vodné a stočné by měly být zařazeny i nadále do snížené sazby DPH,

c) velmi nízké ceny za odvoz tuhého komunálního odpadu, které podporovalo i nízké zajištění skládek. Na místě je uplatňovat nákladovou výši poplatků za odvoz tuhého komunálního odpadu plus určitý minimální zisk a politiku řádného zabezpečení skládek, pokud se je v souladu se záměry EU nepodaří zcela eliminovat,

d) od roku 1953 velmi nízké a nevalorizované ceny nájemního bydlení. Nízké nájemné nestimulovalo řádnou péči o příslušné obytné domy a vytvářelo situaci, kdy bydlet ve vlastním domě bylo sice pohodlnější mnohem, ale i podstatně nákladnější. Na místě je v zásadě nákladová cena nájemního bydlení plus určitý, nikoliv lichvářský zisk. Výše uvedené nemůže platit pro sociální bydlení. Ztrátovost sociálního bydlení bude nutné dotovat z veřejných rozpočtů. Protože bydlení je základní potřebou lidí, nájemné musí být zařazeno do snížené sazby DPH,

e) nízké ceny potravin. Není sice dobré vytvářet ekonomickou bariéru zajištění dostatečné výživy pro chudé občany, ale také bylo (a podobně by tomu bylo i v budoucnu) problematické zajišťovat nízké ceny potravin formou záporné daně z obratu, tj. pomocí dotací. Vysoké dotace cen potravin stimulovaly plýtvání s potravinami při spotřebě. Část potravin i proto končila v odpadu, případně se levným chlebem krmil dobytek. Cenu potravin lze snižovat jen v rámci dotací do zemědělství (i zde jsou určité efektivně nepřekročitelné hranice) a jejich zahrnutím do snížené sazby DPH. Nepřijatelné je uplatňování individuálních sazeb daně z obratu, jak se dělo před rokem 1989,

f) dotování levné veřejné dopravy bylo, je a bude nutné, má-li moderní společnost efektivně fungovat. Ne každý má či může mít a řídit osobní auto, je nemravné nutit špatným stavem či dokonce úplnou absencí veřejné dopravy občany riskovat zdraví i život v individuální automobilové dopravě, je nebezpečné stimulovat rozvoj národohospodářsky enormně nákladného a škodlivého bludného kruhu silniční dopravy.

Použitá forma nepřímých křížových dotací v osobní železniční dopravě na vrub zisků z nákladní železniční dopravy byla problematická vytvářením neprůhledných vztahů, kolik co stojí. Neprůhledná byla i realizace údržby, oprav a investic do železničních tratí. Obojí stěžovalo racionální řízení osobní železniční dopravy. Nevytváření integrovaných dopravních systémů a nedostatečná výstavba chybějících zastávek osobní železniční dopravy byla do jisté míry důsledkem vysokého zatížení většiny tratí nákladní železniční dopravou, jež limitovalo větší počet vlaků osobní železniční dopravy, často i taktový jízdní řád a na trati „Ústí nad Labem západ – Obrnice“ údolím Bíliny zcela vylučovalo osobní železniční dopravu.

Nízké jízdné v osobní železniční dopravě by mělo být zajišťováno na základě objednávky státu (a krajů) s tím, že prokazatelné ztráty z jejího zajišťování budou přepravcům hrazeny na základě uzavřených smluv o zajištění veřejné dopravní obslužnosti, její kvalitě a úhradě prokazatelných ztrát z jejího zajištění. Podobně by ztrátové jízdné ve veřejné silniční dopravě (linkové autobusy) měly na základě uzavřených smluv dotovat příslušné kraje a v městské hromadné dopravě příslušná města. Na místě je poskytování těchto služeb za nákladové ceny včetně dotací, obsahující i jistou ziskovou marži, zhruba jako dnes. Veřejná doprava osob by měla být i nadále ve snížené sazbě DPH.

Veřejnou dopravu železniční, městskou hromadnou a linkové autobusy je nutné dotovat, neboť většinou není s to být finančně soběstačná, a to ani v provozu. Jízdné musí být konkurenceschopné s individuální automobilovou dopravou. Veřejnou dopravu může zlevnit budování integrovaných dopravních systémů. Přes nesporný pokrok zde má ČR i nadále značné rezervy, nejen v neutěšeném stavu mnoha železničních tratí a nejen v krajích Vysočina, Ústeckém, Středočeském, Jihočeském a Plzeňském, kde je nedostatečnost rozvoje integrovaných dopravních systémů zjevná.

Naopak vysoké zdanění škodlivé spotřeby, v prvé řadě cigaret, resp. tabáku, alkoholických nápojů a pohonných hmot (jejich spotřeba je spojena s rozsáhlými škodami na veřejném zdraví a životním prostředí) je nutné, byť kuřáci, pijáci a motoristé tvrdí opak. Nutná je i relativně vysoká daň na spotřebu fosilních paliv, nejlépe přímo úměrně emisím CO_2ekv., které vznikají při jejich spalování. Rozvrat klimatu je již dnes alarmující. Politika levné vody, kanalizace, odvozu odpadů, energie a levné silniční dopravy je pseudosociální, reálně škodlivá. S bojem za moderní socialismus nesouvisí, byť se jí někteří pokouší zvyšovat zaměstnanost.

Nastavení výše uvedeného má značný dopad jak na výši reálných mezd, tak na výši a strukturu sociálních dávek. Tyto faktory je nutné citlivě vybilancovat. Jejich důslednou realizací se odstraní pseudosociální prvky sociální politiky a posílí se zásluhovost v životní úrovni. Nelze opomíjet kritéria ekonomické efektivnosti. Platí, že uspokojování základních potřeb má být zajišťováno co nejlevněji, ale ne na úkor kvality.

Proti výše uvedenému, podle mého názoru socialistickému řešení problému chudoby bylo ze strany tzv. nové levice navrženo odlišné řešení, požadavek zavedení tzv. základního nepodmíněného příjmu pro každého občana nezávisle na jeho pracovních zásluhách. Základní nepodmíněný příjem by měl zajistit chudou existenci každému občanu, takže by neambiciózní lidé nemuseli pracovat, aby se uživili. Existuje petice za zavedení minimálního nepodmíněného příjmu v EU. V ČR je největším propagátorem této myšlenky M. Hrubec. Vzor vidí v konzervativní řídce osídlené Aljašce s velmi vysokou těžbou nerostných surovin, zejména ropy a zemního plynu, kde je již řadu let rozdělován zisk z vysoké těžby nerostů podle zásady „každému občanu stejná částka.“

Zásadní problém je, že ČR ani jiné státy EU nejsou řídce osídleny a nemají vysokou těžbu paliv a nerostných surovin, takže požadavek základního nepodmíněného příjmu vede buď k mizivému dopadu (bude-li se rozdělovat malá částka) nebo ke zjevné ekonomické nereálnosti. Konkrétní představa efektivní výše základního nepodmíněného příjmu M. Hrubce pro ČR je cca 10 000 Kč na občana a měsíc, což v přepočtu v roce 2013 obnáší zhruba celý státní rozpočet ČR. Současně předpokládá, že by základní nepodmíněný příjem nahradil všechny stávající sociální dávky, tj. asi jednu třetinu výdajů státního rozpočtu. Čistý dopad návrhu M. Hrubce obnáší asi dvě třetiny státního rozpočtu ČR 2013.

Snad každý ekonom na takový návrh řekne, že jde o návrh v prvé řadě ekonomicky zjevně nereálný, viz jeho základní ekonomické parametry. Argument disfunkce daňového systému nejen v ČR včetně rozsáhlých daňových úniků je sice pravdivý, ale představa o tak zásadním zvýšení výnosů daňové soustavy její racionalizací je zjevně mimo realitu. Prostě, na základní nepodmíněný příjem cca 10 000 Kč/osobu a měsíc ČR nemá a podle všeho nikdy mít nebude peníze. Přitom při stávajícím lichvářském nájemném ani tato poměrně vysoká částka nemusí části chudých zajistit střechu nad hlavou.

Pokud by se částka zásadně snížila, aby byla ekonomicky reálná, například na 1 000 Kč/osobu a měsíc, z hlediska omezení chudoby v ČR to bude mít jen okrajový význam.

Lze jmenovat i vysoce pravděpodobnou inflační reakci ekonomiky na zavedení základního nepodmíněného příjmu cca 10 000 Kč/osobu a měsíc (na zvýšené příjmy obyvatel zareaguje trh zvýšením cen) a jistě i mnohé další, které ekonomové proti této myšlence rádi použijí. S výše uvedenou kritikou myšlenky základního nepodmíněného příjmu se ztotožňuji.

Tím se ale její problémy nevyčerpávají. Za zásadní problém myšlenky základního nepodmíněného příjmu považuji skutečnost, že její případná realizace popírá zásluhovost občanů. Podporuje nemakačenky (snad aby nebyli ekonomicky nuceni krást), uráží důchodově dobře situované vrstvy obyvatel, které základní nepodmíněný příjem nepotřebují a pro které by šlo o příjem okrajový významem, důchodcům s důchodem nad 10 000 Kč/měsíc důchod snižuje. Pokud by se základní nepodmíněný příjem na děti vztahoval, mohl by stimulovat početné rodiny a špatnou péči o děti rodiči i pěstouny. Pokud by se na děti nevztahoval, znevýhodňoval by rodiny s dětmi. Neřeší nezaměstnanost, pouze chce zajistit, aby nezaměstnaní neumírali na podchlazení pod mosty i jinde. Ignoruje, že to byla práce, která polidštila opici.

Z výše uvedeného považuji myšlenku základního nepodmíněného příjmu za nereálnou a v zásadě i hrubě chybnou. Její prosazování k socialismu nemůže vést.

Kvalitní kultura

Reálný socialismus bohatě podporoval kvalitní kulturu, uměleckou i lidovou tvorbu a tvrdě potíral brak a bulvár. To byl obrovský pokrok, byť části občanů bulvár i brak chyběl.

Mimořádně rozporuplná byla cenzura za socialismu. Na jedné straně účinně chránila společnost před brakem a bulvárem, na druhé straně nebyla imunní k přehmatům, a to nejen politicky motivovaným, o uražených autorech braku nemluvě. Někdy brzdila i rozvoj společenského poznání. Je-li do budoucna cenzura nepřípustná a v podmínkách počítačových sítí zřejmě i technicky nemožná, vzniká velmi ožehavá otázka, jak společnost chránit před záplavou domácího i zahraničního kulturního braku. Zatím nikdo neví. Skuteční umělci se stávají disidenty, což je špatné, o úpadku českého jazyka nemluvě.

I budoucí moderní socialistický stát bude muset prosazovat kvalitní kulturu, uměleckou i lidovou tvorbu. Ponechat kulturu na trhu je cestou k její likvidaci, jak ukazuje vývoj v ČR po roce 1989. Výsledkem je stále větší živoření kvalitní kultury, její klesající ekonomická dostupnost pro velkou část obyvatel, odkázanost většiny občanů na bulvární televizní kanály (velmi negativně působí i veřejnoprávní Česká televize a Český rozhlas, které by měly být základní oporou kvalitní kultury) či tisk zadarmo. Špatně vychází i kvalita komerčních televizních a většiny rozhlasových stanic a periodických neodborných tiskovin. Vážným problémem je i fakt, že hromadné sdělovací prostředky orientované na zisk nebo alespoň na ekonomické přežití jsou objektivně zcela závislé na hlavních zadavatelích reklam, tj. na hlavních ekonomických lobby, a jimi fakticky nepřímo, ale velmi účinně cenzurovány. Naivní představa někdejších disidentů, že novináři budou hlídacími psy demokracie, se nenaplnila a v tržních podmínkách se ani naplnit nemůže.

Neoprávněné jsou i naděje spojované některými se svobodným internetem, neboť i na něm kanalizační stoky tečou proudem a nechybí i pokusy o cenzuru internetu. Navíc se stává dalším nástrojem státního i soukromého špehování a manipulování občanů. Samozřejmě, nekvalifikované zásahy z moci úřední situaci zhoršují, bez ohledu na režim. Cenzura internetu by měla být nepřípustná.

Otázka, do jaké míry má stát, resp. společnost dirigovat kulturu, je ožehavá. Škodí jak přísný režim, tak ponechání kultury na výlučné iniciativě umělců, zvlášť pokud umělcem může být kdokoliv, kdo se za umělce prohlásí. Dokládá to mimo jiné neradostný stav české kultury po roce 1989. Veřejný sektor při financování kultury musí uplatňovat požadavek na vysokou kvalitu příslušné kulturní produkce, ne dotovat „moderní“ brak. Brak si žádnou veřejnou podporu nezaslouží. Neplyne z toho ale, že bude mít nouzi o konzumenty, že se některé soukromé kulturní instituce produkující brak tržně neuživí. Veřejnoprávní média by měla jít příkladem v kvalitě pořadů a ne v pokleslosti.

Hlavní směr kulturních institucí by měl být rozvíjen vesměs na neziskovém principu. Nedostatečné dotování kultury brzdí její rozvoj a nejednou ji i likviduje. Nejde jen o podíl ministerstva kultury na státním rozpočtu cca 0,5 % (měl by být alespoň 1 %), ale také o skutečnost, že významná část peněz na kulturu jde reálně na podporu církví a další část na podporu braku, zatímco na podporu kvalitní kultury nejde téměř nic. Část rozpočtu kultury bude muset být i nadále vynakládán na údržbu historických památek, muzeí, galerií apod.

V kultuře lze uplatňovat jak osvobození od DPH (pro uměleckou a lidovou tvorbu), tak základní sazbu DPH pro bulvár a jiný komerční brak. Pornočasopisy by měly platit ještě zvláštní spotřební daň.

Protože si bulvár a brak zřejmě udrží i v moderním socialismu významné pozice, není reálné očekávat obnovu kvalitní kultury na úrovni někdejšího reálného socialismu.

Podpora masovému sportu

Stát, resp. veřejný sektor, musí výrazně podporovat masový sport. Nemělo by to být příliš obtížné, protože ekonomické zajištění rozvoje masového sportu není náročné. Masový sport má přitom vysoký pozitivní vliv na prevenci nemocí a civilizačních chorob i na zdravý životní způsob. Udržovat v dobrém stavu dětská a školní hřiště, značení turistických cest, cyklostezky, základní síť nejen školních tělocvičen apod. nemůže být větší problém. Jde ale i o zajištění základní plošné sítě cvičitelů běžných druhů sportu pro všechny zájemce.

S výjimkou prestiže není důvod podporovat vrcholový sport, který je již dlouho ryze komerční a se sportem nemá mnoho společného. Mnohem více odpovídá hazardu se zdravím sportovců za velké peníze. Neměly by být vynakládány značné peníze na vrcholový sport za cenu, že mnohem levnější masový sport živoří, přestože významně přispívá k prevenci četných zdravotních problémů. Velká mistrovství světa včetně pořádání Letních i Zimních olympijských her jsou zde špičkou ledovce. Svou nákladností se podílejí i na ekonomickém krachu států, viz letní olympijské hry v Athénách v roce 2004. Je přitom třeba odlišovat investice do vlastního vrcholového sportu (např. sportovních objektů) od investic, které se s významným mistrovstvím „svezou“ (některé velké dopravní stavby apod.).

Nelze samozřejmě předpokládat, že by moderní společnost byla ochotná zcela odepsat vrcholový sport. Základním kamenem podpory sportu by mělo být zajištění masového sportu.

Ochrana zranitelných skupin obyvatel

Kromě základních (prvořadých) výše uvedených sociálních problémů existuje i velké množství dalších sociálních problémů. Není reálné ani smysluplné zde mnohé rozebírat. V každém případě každý civilizovaný stát a tím víc stát socialistický musí věnovat zvýšenou pozornost ochraně více zranitelných skupin obyvatel. Jde zejména o zvláštní ochranu žen, žen - matek, dětí, nemocných, invalidů a důchodců.

Zvláštní ochrana žen zahrnuje bezpečnost, neboť ženy jsou víc zranitelné než muži. Násilí na ženách nelze tolerovat, naopak všem ženám je nutné zajistit právo na antikoncepci a právo na potrat, byť zejména náboženští tmáři jsou a budou proti.

Zvláštní ochrana žen – matek – zahrnuje zdravotnictví (ženští lékaři, gynekologové, porodníci), školství (fyzická i ekonomická dostupnost mateřských školek a jeslí, má-li žena matka malých dětí zájem o jejich služby), veřejnou dopravu (nezanedbatelnou pomocí jsou nízkopodlažní vozidla, chodníky se sjezdy pro kočárky, což ocení ještě více důchodci a zvláště invalidé) a služby pro domácnost, neboť péče o domácnost dosud spočívá převážně na ženách. Štvanice proti Mezinárodnímu dni žen, rušení jeslí a mateřských apod., organizované zejména částí taky křesťanů v ČR po roce 1989, jsou pokračováním středověkých praktik inkvizice.

Potřeby dětí a mládeže jsou poměrně rozsáhlé a řada jich je ve srovnání s potřebami dospělých odlišná. Nepokrývá je jen sektor školství, mládeže a tělovýchovy, i když na něm leží zdaleka nejvíc. Problém je zajistit přiměřené aktivity dětí mimo školní výuku. Dětská hřiště a školní družiny jsou nutné, ale zdaleka nestačí. Zatímco za socialismu do jisté míry postátněné dětské a mládežnické organizace pokrývaly cca 90 % dětí a z velké části jim dávali smysluplné využití volného času, dnes svobodné dětské a mládežnické organizace pokrývají sotva 10 % dětí, což je velmi málo. Mnohým dětem rodiče nejsou s to zaplatit různé zájmové kroužky, protože na ně nemají peníze, popř. na venkově zájmové kroužky nejsou k disposici. Ideálem ale nemůže být děti převážet z kroužku na kroužek, jak to někteří rodiče zejména ve větších městech praktikují v mylné představě, že je to pro jejich děti to nejlepší možné. Problém přiměřeného společenského vyžití se ale týká i četných vrstev dospělých, které obnovená demokracie více méně odsoudila k „přežívání ve strachu o budoucnost.“

Tristní jsou zjištění, že pozornost děti dnes z 45 minut výukové hodiny vydrží 13-15 minut, že děti mimo školní výuku na místo společné zábavy venku vesměs sedí doma u počítače a možná se i radují, kolik mají na facebooku kamarádů, které většinou nikdy neviděli a nejspíš ani neuvidí atd. Pobyt v přírodě je nezbytný, ale je dětem dopřávám stále méně. Neúnosná je situace, kdy rodiče na své děti nemají čas, například pro enormní vytížení v práci včetně podstatně delší než osmihodinové pracovní doby, když čtení poohádek nahrazuje televize nebo internet apod. Někdy ale rodiče mají jen vymytý mozek různými podivnými teoriemi o výchově dětí ve stylu „vychovávejte děti bezstresově.“

Pomoc nemocným je nezbytná i mimo zdravotnictví. Nemocní mívají více či méně omezení, která musí respektovat jak zákoník práce, tak i sami nemocní (klasicky dietu).

Velmi zranitelnou sociální skupinou jsou invalidé. I když ke své invaliditě mohou přijít různě, i vlastní vinou, je nutné jim co by osobám vážně postiženým život usnadňovat, a to nejen částečnými či úplnými invalidními důchody, finanční podporou nákupu nezbytných pomůcek (sem patří i podpora breilovu písmu a znakové řeči a opatření k usnadňování orientace) a zpřístupňováním veřejné dopravy a budov.

Početnou skupinou osob se speciálními potřebami jsou důchodci, odkázáni zejména na svůj starobní důchod. Část důchodců vyžaduje i další pomoc, resp. značná potřeba domovů pro seniory je v civilizované společnosti reálná. Najít přiměřené společenské vyžití pro všechny seniory, zejména ty osamělé, nebylo, není a nebude jednoduché.

Na výše uvedených základech lze odvozovat základní sociální dávky včetně dávek podpory rodinám s dětmi.

Reálný socialismus v Československu dosáhl asi v letech 1965-75 uspokojování základních hmotných potřeb občanů a tím i vymýcení bídy. Tato skutečnost patří k jeho největším úspěchům a svítí jako maják do budoucnosti. Efektivitu vymýcení bídy zesilovala skutečnost, že se lidi nehodnotili podle množství (často našmelených či nakradených) peněz a jiného majetku, ale především podle jejich pracovních a dalších reálných zásluh. Určitým problémem byla skutečnost, že ne všechny nové civilizační sociální problémy byl s to reálný socialismus předvídat a rychle na ně reagovat.

Přispívaly k tomu i psychické faktory. Pro generace, které prožily první a druhou světovou válku, byla šílená představa, že počet invalidů poroste v důsledku narůstání civilizačních nemocí, obětí silniční dopravy apod. Proto se neuplatňoval požadavek na pořizování dražších nízkopodlažních vozidel veřejné dopravy, bezbariérových chodníků, přístupů do veřejných budov, na zastávky vlaků a tramvají a další.

Samozřejmostí v moderní civilizované společnosti nejen socialistické musí být potírání rasismu, šovinismu, politického a náboženského fanatismu, neofašismu, cynismu a jiných xenofobií. Na druhé straně je nutné tolerovat práva a zájmy i značně specifických menšin, samozřejmě za podmínky, že budou dodržovat platné zákony a dobré mravy. Jde zejména o problém církví, cizinců a homosexuálů.

Problém církví má tři základní rozměry:

a) navrácení majetku lidu, které mu církve za pomoci korupční vlády P. Nečase odcizily tzv. církevními restitucemi,

b) realizace odluky církví od státu (není důvod, aby daňoví poplatníci – ateisté – přispívali na fungování církví (na platy kněží ad.). Vysoká propagace církví ve veřejnoprávní televizi je v převážně ateistické ČR přinejmenším nemravná aj.),

c) skoncování s překrucováním dějin ve prospěch katolické církve, nejen v učebnicích dějepisu.

Aktuální zůstane problém financování sakrálních památek. Zejména katolická církev se o ně vesměs odmítá starat. Pokud se budou církve věnovat duchovním potřebám svých věřících, nelze mít s jejich působením problém. Náboženský fanatismus ale tolerovat nelze, stejně jako církevní parazitismus a kriminální činnost některých duchovních.

Rostoucí počet cizinců trvale žijících v ČR i v řadě jiných vyspělých států je realitou. Jejich základním problémem bývá neznalost českého jazyka. Od ní se odvíjí četné další problémy. Zde musí pomoci zejména stát prostřednictvím vzdělávacích institucí. Cílem společnosti nemůže být vytváření uzavřených cizineckých enkláv, žijících si více méně vlastním životem, někdy i v rozporu se zákony. Rozptylovat některé národnostní menšiny (např. ruskou nebo čínskou) ale nebude jednoduché. Národnostní práva menšin je nutné respektovat. Cizinci ale musí respektovat právní řád ČR a domácí zvyklosti.

Spíš jen obnaženým problémem jsou homosexuálové. Homosexualita je v zásadě určitou prakticky neléčitelnou nemocí. Není sice příliš nebezpečná, ale jako každá nemoc je nežádoucí. I zde platí nutnost tolerance včetně v ČR již uzákoněné možnosti registrovaného partnerství homosexuálů. Existence homosexuálů vytváří dva problémy, které vyžadují civilizované řešení. Protože v zásadě trpí nevyléčitelnou nemocí či poruchou, která by se neměla pokud možno šířit, neměli by se dávat za vzor, jak se dnes občas děje pod praporem jejich zrovnoprávňování. Ožehavou otázkou je i některými požadované právo homosexuálů adoptovat, osvojit si cizí děti, protože homosexuálové jim vzhledem ke své nemoci nemohou být kladným vzorem pro založení normální heterosexuální rodiny. Situace není ale jednoduchá, resp. osvojení dítěte párem homosexuálů nemusí pro dítě být horší než jeho další pobyt v dětském domově.

Krach tzv. nové levice na západě od 60. let 20. století se zakládal na opuštění tradičních témat boje za přednostní řešení základních sociálních problémů neprivilegovaných tříd a vrstev občanů ve prospěch řešení tzv. nových sociálních problémů – plné demokracie, ochrany národnostních (v USA zejména rasových) menšin, od 70. let i ochrany životního prostředí, boje za práva homosexuálů ad. Chybou nebylo věnování se těmto a dalším starým i novým sociálním problémům. Zásadní chybou bylo, že se tzv. nová západní levice ve jménu řešení nových sociálních problémů odklonila od přednostního řešení základních sociálních problémů v naivní víře, že už jsou v zásadě (v podmínkách výjimečné konjuktury 1960-73), vyřešeny. Mnohé části nové evropské levice postupně opustily úplně tématiku základních sociálních práv neprivilegovaných. Destruovaly tak mezinárodní komunistické a dělnické hnutí a také tak napomáhaly nepřímo pádu zemím reálného socialismu v Evropě. Konečně, myšlenky hnutí nové levice s výjimkou ochrany životního prostředí a homosexuálů (ty přišly později) byly významným tématem i v roce 1968 jak v Paříži, tak v Praze. V USA dominoval boj proti válce ve Vietnamu a proti rasové nerovnosti.

Relativně vyrovnaný regionální rozvoj

Z regionálně ekonomického hlediska jsou pro sociální pilíř udržitelného vývoje podstatně tyto skutečnosti. Nepřijatelné jsou regiony výrazně chudé, regiony s nedostatkem cenově dostupných bytů, regiony s nedostatečnou technickou, sociální a ekologickou infrastrukturou, regiony s nedostatkem pracovních míst a regiony se špatným životním prostředím. Ve čtyřech z pěti výše uvedených okruhů problémů byl někdejší reálný socialismus úspěšný. Nedokázal ale v řadě směrů zajistit dobré životní prostředí.

Moderní socialismus musí mimo jiné nepřipouštět regiony se silně narušeným životním prostředím. Zajistit zejména dostatek pracovních míst na odlehlejším venkově bude náročné. Po roce 1989 je v ČR stále více ohrožena i technická, zejména dopravní a také mnohá sociální infrastruktura na venkově.

Redukovat kriminalitu na velmi nízkou úroveň

Kriminalita, byť v různých dobách mohla být pojímána různě široko, byla odjakživa sociálně patologický jev. Ohrožuje právo lidí na život, právo lidí na zdraví, právo lidí na důstojnost a právo lidí na majetek. Je-li kriminalita vysoká, vyvolává pocit strachu, degraduje humanitu, spravedlnost, svobodu, demokracii atd. Neoddiskutovatelný úkol každého státu a tím víc státu socialistického je potírání kriminality. Nejde ale o úkol snadný a není zřejmě plně řešitelný (nulová kriminalita je zřejmě utopie), resp. cílem nejen socialismu musí být nízká kriminalita a vysoká objasněnost a potrestanost zjištěných trestných činů.

Kriminalita má řadu podob. Z hlediska původce se nejčastěji rozlišuje kriminalita válečná (zde bývá ochrana mimořádně těžká, protože válčení má podobu více či méně organizované, státem posvěcené, byť do jisté míry mezinárodním právem válečným regulované kriminality), státní (stát se může chovat kriminálně, obvykle v rámci zneužívání své moci), velká (obvykle mafiánských klanů) a drobná (individuálních zlodějů, násilníků a vrahů, popř. jejich malých skupin, dále kriminální chování neukázněných jedinců v afektu, za volantem, pod vlivem alkoholu, drog, vandalů apod.). Vysoká příjmová polarizace společnosti často vede ke kriminalitě sociální. Velmi chudí občané jsou doháněni k drobné kriminalitě, aby byli s to přežít. Známé je také rozdělení kriminality na násilnou trestnou činnost a na majetkovou (hospodářskou) trestnou činnost.

Kriminalita má více příčin: násilné sklony jednotlivců (zesilovat je může náboženský, národnostní, rasový či jiný fanatismus), snaha o žití na úkor druhých i mimo rámec platných zákonů, někdy i v rámci boje s konkurencí a někdy i chudoba, resp. sociální důvody. Rozsáhlá kriminalita se pojí s herním průmyslem, s nelegální výrobou a prodejem drog, s nevěstinci, s pašováním zboží. Ublížení na zdraví pod vlivem drog nebo alkoholu bývá větší, než jakého by se pachatel dopustil za srovnatelné situace takovými látkami neovlivněný. K rozsáhlému poškozování zdraví lidí (nehody, ale také systematický stres, emise, hluk, destrukce územní struktury sídel i přírody ad.) způsobuje intenzivní silniční doprava. Soudy ale řeší vesměs jen oběti dopravních nehod, nejen na silnici, v případě absence pojištění i zaplacení způsobené hmotné škody.

Potírání kriminality by mělo zahrnovat jak prevenci, tak represi.

Prevence by měla zahrnovat výchovu, jednoduché a jednoznačné zákony bez mezer, rychlou a pokud možno bezchybnou práci policie, soudů a věznic. Důležitou součástí prevence kriminality je vytváření společenského klimatu, že poctivost se vyplácí (každému i potenciálnímu pachateli by mělo být zřejmé, že ho nejspíš rychle vypátrají, odsoudí a potrestají, u závažnějších deliktů i vězením), a nenutit lidi ke kriminalitě vytvářením vysoké příjmové a majetkové polarizace a zejména masové bídy. Ale ani vysoká pravděpodobnost odhalení část pachatelů v ČSSR neodrazovala zejména od drobné hospodářské kriminality. Podobně ne všichni byli s to dostatečně krotit své případné násilnické sklony.

Represe zahrnuje policii, soudy, prokuraturu či státní zastupitelství a věznice.

Reálný socialismus v Československu po své konsolidaci k roku 1960 dosahoval nízké kriminality, neboť mafiánské podnikání bylo prakticky potlačeno, nebyly sociální důvody ke kriminalitě, ČR netrpěla, popřípadě účinně potlačovala rasismus, šovinismus a náboženský fanatismus, zákony byly jednoduché a srozumitelné, efektivně řízené policii se dařilo objasňovat vysoký podíl trestné činnosti, soudy soudily rychle a přiměřeně, věznice pracovaly dobře, sázkové aktivity stát plně kontroloval, herny prakticky nebyly, veřejné domy nebyly připuštěny, byť k drobné prostituci docházelo, drogy k nám začaly pronikat ze západu výrazněji až v 80. letech apod.

Významnou příčinou byl fakt velmi silně postátněné ekonomiky, kdy společenská kontrola hospodaření socialistických podniků byla vysoká, hromadit velké majetky prakticky nešlo a krást mnohé věci nemělo smysl, neboť je nešlo dost dobře prodat. Výjimkou jsou amnestie, které sice měly mnohem nižší rozsah než po roce 1989, ale též přispívali k růstu kriminality, stejně jako dnes, o negaci spravedlnosti nemluvě. Výjimkou byla část amnestie v roce 1960, která řešila dřívější politicky motivované přehmaty československé justice a ochránců bezpečnosti.

Problémem byla jistě i skutečnost, že stát v rámci potlačování třídního nepřítele do určité míry omezoval svobodu a demokracii obyvatel v politickém smyslu, viz vedoucí úloha KSČ a systém vlády Národní fronty, ovládané KSČ. Za to dával obyvatelstvu bezprecedentní sociální jistoty. Otázkou je, jak moc tak činil a zda to stálo za to. Na to asi nebude nikdy jednotný názor. Konkrétně historicky bylo Československo konfrontováno mimo jiné:

a) s nutností odsunu Němců a z části i Maďarů, páchajících za války na Češích, Židech, Cikánech a Slovácích genocidu (vynucené opatření, dokončené koncem roku 1946, které mělo ale i stinné stránky na morálku v Československu, tak jako každý, byť historickými okolnostmi vynucený kolektivní trest). Soužití tří či spíš čtyř kultur v českých zemích ale zlikvidovala již nacistická politika genocidy v letech 1938-45. Sem patří i invaze Bandlerovců do slovenských hor, trvající až do roku 1947,

b) se studenou válkou, která probíhala i organizováním teroristické činnosti (dnešním jazykem), s vrcholem v letech 1950-53. Společnost se musela bránit. Vyprovokovaná odveta zašla podle všeho příliš daleko. Rehabilitace probíhali zbytečně pomalu. Rozporuplný ostnatý drát na hranicích se SRN a Rakouskem vydržel až do roku 1990,

c) tvrdé potlačování až kriminalizace skutečné i údajné protisocialistické opozice. Byla zjevnou chybou, narůstající v čase, byť šlo o navenek pohodlné řešení a ve srovnání se stalinským SSSR mělo mnohem mírnější podobu. Již v 60. letech mělo vymizet. Místo toho od roku 1970 přibylo absurdní kádrování ve smyslu dotazování se občanů na kladné či záporné hodnocení vstupu vojsk pěti států Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968,

d) rozporuplná byla přímá a od roku 1968 nepřímá cenzura. Účinně potírala nejrůznější brak, významně zvyšovala laťku pro uměleckou tvorbu a chránila český jazyk, ale také se někteří autoři mohli právem i neprávem cítit poškozováni.

Netroufám si hodnotit, jak hodně své vlastní zákony porušoval socialistický stát u nás v rámci zneužívání pravomoci veřejného činitele a další. Statistiky zde bývají hrubě neúplné. Zdá se, že proti mafiánským praktikám polistopadové demokratury v ČR i v SR šlo jen o drobnosti. Ani ve srovnání s Masarykovou první republikou nevyznívá špatně, viz častá střelba do stávkujících zbídačených neprivilegovaných občanů či cenzura, která nevynechala jediné médium, ale asi polovina zákroků připadala na komunistické Rudé právo včetně jeho úplného zákazu v roce 1934. Doba mezi tím ale dost pokročila.

Srazit reálnou kriminalitu na úroveň 80. let by byl dnes obrovský úspěch. Otázkou je, zda v podmínkách soukromokapitalistické tržní ekonomiky s velkými rozdíly v příjmech a silně děravou záchrannou sociální sítí jde i v případě prosazení konsolidace policie, justice a státních zastupitelství o cíl reálný. V každém případě zákony musí být jednoduché a jednoznačné, srozumitelné každému, soudci je musí jednotně vykládat a musí podle nich jednotně soudit. Zákony musí být spravedlivé. Současný stav, kdy zákony často chrání podvodníky všeho druhu a zejména velké mafiány, takže jejich oběti nemívají šanci, je tristní. Policie musí efektivně vyšetřovat trestné činy, soudy je musí spravedlivě soudit, věznice musí stačit kapacitně pro všechny osoby, které byly právoplatně odsouzeny za porušování platných zákonů. Institut amnestie je přežitkem monarchie. Měl by být zrušen. Podobně by měly být zrušeny akcie na doručenky (k zprůhlednění vlastnických vztahů v podnikání a tím i k vyloučení takových podniků z výběrových řízení, když izolovaný zákaz účasti povolených firem s vlastníky na doručenku ve výběrových řízeních považuje EU za diskriminaci) a zavedeny povinné elektronické pokladny, aby bylo podnikání aspoň trochu transparentní. Ve hře jsou i nemalé úniky na DPH a spotřební dani.

Skutečnost, že prakticky na každé ustanovení zákona mají právníci více názorů, že soudy stejné delikty soudí často různě nebo také nesoudí vůbec, je tristní. Politicky i jinak motivované války soudců, státních zástupců a policistů, provázející ČR po roce 1989, jsou tristní. Také demokratická ČR má své politické vězně a vězně svědomí, což je špatné.

Zabezpečení života všem občanům v míru

Právo člověka na život začíná právem na život v míru, protože válka znamená pro území, kde se válčí, zabíjení, ničení, negaci všeho humánního ve velkém.

Válku lze vymezit v souladu s Clausewitzem jako „pokračování politiky jinými (vojenskými) prostředky.“ Tuto definici lze doplnit o nespravedlivé a spravedlivé války, třídní charakter mnohých válek, byť nejednou maskovaný národnostními a náboženskými konflikty, nově bojem proti terorismu, ad. Podstatné je, že na území, kde se válčí, jdou všechny humánní hodnoty stranou. Lidé přicházejí o své životy, zdraví, majetky, jsou ve velkém ničeny materiální hodnoty, dochází ke zbídačování obyvatelstva materiálnímu i duchovnímu. Války provází úpadek mravů. Nákladná je jak příprava války, tak její průběh, tak náprava válečných škod v regionech, kde se bojovalo. Boj za mír je tudíž pro socialismus naprosto nezbytný.

V podmínkách koexistence nerozvinutého socialismu se světovým kapitalismem se mírová existence socialismu zajišťovala obtížně. Samotný základ socialismu v Rusku sice vznikl poměrně hladkým převratem v Petrohradu 25. - 26. října 1917 podle starého ruského kalendáře (ve válčícím Rusku do počátku německého útoku v únoru 1918 šlo asi o 1 000 obětí na životech), ale následný útok Německé a Rakousko uherské armády, zastavený ve směru na Petrohrad 23. února 1918, mír uzavřený v Brestu Litevském 3. března 1918, následná okupace zbylého Pobaltí, Běloruska a Ukrajiny Rakušany a Němci a již v květnu 1918 se vzbouřivší část československých legií otevřely cestu domácí kontrarevoluci k rozpoutání občanské války, kterou po kapitulaci Německa 11. 11. 1918 zesílila intervence řady imperialistických států. Občanská a intervenční válka v letech 1918-21 byla mimořádně krutá. Odhady obětí občanské a intervenční války v sovětském Rusku jsou jen hrubé, ale i tak děsivé: cca 7 milionů mrtvých (Dějiny VKSB) + oběti následného hladomoru, o zablokování možnosti demokratického rozvoje nemluvě. 20 let po jejím skončení se Svaz sovětských socialistických republik (SSSR) stal obětí nacistické agrese, kterou se podařilo zastavit a později i rozdrtit jen za cenu obrovských vojenských i civilních obětí – podle různých odhadů 20-27 miliónů životů lidí, o obřích materiálních ztrátách nemluvě. Ekonomicky byl vržen asi o 10let zpět.

Spíš pro ilustraci, podle Turka za 2. světové války činily ztráty obyvatel 27 mil. v SSSR, 20 mil. v Číně, 13 mil. v Německu, 6 mil. v Polsku, 2,5 mil. v Japonsku, 1,7 mil. v Jugoslávii, 719 000 v Indii, 650 000 ve Francii, 405 000 v USA, 375 000 ve Velké Británii, 360 000 v Československu, 358 000 v Řecku, 200 000 v Nizozemí, 88 000 v Belgii, 41 000 v Kanadě, 28 000 v Albánii, 13 000 v Austrálii, 10 000 na Novém Zélandě atd., úhrnně asi 55 mil. obyvatel. Z toho padlo na frontách 27 mil. a 110 mil. vojáků bylo zraněno, zůstalo 13 mil. sirotků a 40 mil. dětí zůstalo bez otců. 55 minus 27 znamená, že cca 28 mil. lidí zahynulo v zázemí, často povražděno fašisty a japonskými militaristy. Existují i mírně odlišné odhady počtu obětí druhé světové války. Na tom, kdo byl její hlavní obětí, ale mnoho nemění.

Zkušenosti reálného socialismu v Československu jsou mnohem příznivější. Za necelých 42 let existence reálného socialismu se českoslovenští vojáci neúčastnili žádného válečného konfliktu. Je ale třeba vidět, že:

1) zabezpečení mírové existence reálného socialismu v Československu bylo možné v prvé řadě díky velké vojenské síle Svazu sovětských socialistických republik (SSSR), takže si na něj ani na jeho evropské spojence nikdo vojensky netroufnul zaútočit,

2) socialistické Československo materiálně, zejména dodávkami zbraní, podporovalo řadu států, bojujících za nezávislost proti kolonialismu a imperialistické agresi,

3) socialistické Československo bylo 21. srpna 1968 obsazeno vojsky pěti států Varšavské smlouvy, což zastavilo rozporuplný reformní proces tzv. pražského jara a mělo kromě jiného velmi negativní dopad na důvěru v socialismus. Sovětská vojska byla z Československa stažena v zásadě až v letech 1990-91,

4) hlavní socialistické velmoci SSSR a Čína z hlediska mírové politiky nemají zcela čistý štít. Válečné konflikty, kterých se zúčastnily, lze rozdělit na tyto skupiny:

a) kdy byly samy napadeny a musely se bránit – občanská a intervenční válka v sovětském Rusku (1918-20), Velká vlastenecká válka v SSSR (1941-45), obrana komunistické i čankajškovské Číny proti Japonsku (1933-45) + následná občanská válka v Číně (1945-50), osvobozenecký boj vietnamského lidu postupně proti okupaci japonské (1940-45), francouzské (1947-54), americké (1963-73), dále proti agresi kambodžských Rudých Kmérů (1975-79). Významná byla i vojenská pomoc Kubánců demokratické Angole (legální vládě MPLA) proti intervenci vojsk Jihoafrické republiky (1975 a 1988),

b) konflikty, které byly součástí rozbíhající se druhé světové války, boje s fašismem. Druhá světová válka začala oficiálně 1. září 1939 útokem nacistického Německa na Polsko, reálně ale začala již dříve – útokem Itálie na Habeš v říjnu 1935, dále frankistickým pučem ve Španělsku, následnou občanskou válkou plus intervencí fašistické Itálie, Portugalska a Německa proti španělské republice od července 1936 do 28. 3. 1939, anšlusem Rakouska Německem v březnu 1938, Mnichovským diktátem o postoupení československého pohraničí hitlerovskému Německu 28. - 29. 9. 1938 + dalších území Maďarsku a Polsku, obsazením zbytku českých zemí Německem a Albánie Itálií v březnu 1939. V této logice je nutné vidět obsazení západního Běloruska a západní Ukrajiny SSSR po 17. 9. 1939 (polské armády k 17. 9. 1939 již byly reálně rozdrceny armádou Německa, byť jejich část ještě vzdorovala), Moldavska a pobaltských států SSSR v létě 1940 a sovětsko finskou válku o předpolí Leningradu v roce 1940. V boji s fašismem jde i o potlačení krvavé „bílé“ kontrarevoluce v Maďarsku v roce 1956,

c) konflikty sporné – jde zejména o korejskou válku 1950-53. K odvrácení hrozící světové války Stalin nařídil svému delegátovi nevetovat rezoluci Rady bezpečnosti OSN proti severní Korey a tím umožnil rozpoutání války řady kapitalistických států včele s USA proti socializující severní Korey pod hlavičkou OSN i za použití biologických a chemických zbraní hromadného ničení. Po té severní Korey přišla na pomoc vojska socializující Číny. Válka byla ukončena uzavřením příměří. Mírová smlouva zde nebyla dodnes uzavřena.

Obsazení Československa vojsky pěti států Varšavské smlouvy 21. 8. 1968 naštěstí ve válku nepřerostlo. I když určité ohrožení socialismu v Československu bylo v důsledku velmi neschopného Dubčekova vedení KSČ, intervence „spřátelených vojsk“ byla principiálně chybná a socialismus v Československu vážně zkompromitovala. Pokud by Dubčekovo vedení KSČ přivedlo socialismus v ČSSR k pádu, byl jeho pád jen o 20 let oddálen.

Zde je nutno dodat:

- Řešení horkých situací bývá značně kontroverzní. V případě realistického přístupu obou stran se dají přijatelně zvládnout i velmi horké krize, viz vyřešení karibské krize v roce 1962 dohodou „Kenedy - Chruščev.“ K rozumnému řešení sporů je ale nezbytný konstruktivní přístup všech hlavních aktérů konfliktu, který ale bývá nedostatkový,

- Zkušenost nejen Československa říká, že optimální je pro stát být bez cizích vojsk. Výjimkou je dlouhodobá poválečná okupace těch někdejších fašistických států, jejichž významná část obyvatel podporovalo fašismus, vítězi druhé světové války, v zájmu jejich denacifikace a demilitarizace. Šlo o horthyovské Maďarsko (SSSR), ustašovské Chorvatsko a o Bosnu (vítězná Titova partyzánská armáda se stala státní), o Lotyšsko a o Estonsko, částečně o západní Ukrajinu (připojeny k SSSR) a samozřejmě o hlavní strůjce druhé světové války - nacistické Německo (rozděleno, zejména mezi SSSR a USA), militaristické Japonsko (USA), a v zásadě i o Mussolimiho Itálii (USA), byť tam masová podpora fašismus nebyla. Ve Španělsku a v Portugalsku západní mocnosti podržely fašismus i po roce 1945. Rumunská armáda se Rudé armádě vzdala (1. 9. 1944 Bukurešť), bulharský fašismus smetla národně osvobozenecká revoluce 8. 9. 1944, slovenským fašismem zásadně otřáslo Slovenské národní povstání z 29. 8. 1944. Osvobozené Slovensko se vrátilo do antifašistického Československa,

- Zahraniční vojenská pomoc k ochraně civilistů byla po roce 1945 účinná jen zcela výjimečně – v Bangladéši (indická armáda v roce 1971 zachránila Bangly před genocidou Pákistánu, i tak jich Pákistánci za 9 měsíců povraždili na 3 miliony a dalších 10 miliónů jich uprchlo do Indie), v Nové Quinei Papui (australská armáda v roce 1979 zachránila tamní obyvatelstvo před indonéskou genocidou, i tak byla zavražděna třetina z asi 600 000 obyvatel), v Kambodži (vietnamská armáda v roce 1979 zachránila zbylé Kambodžany před genocidou Rudých Kmérů, kteří navíc napadali vietnamské území a masakrovali tamní civilní obyvatelstvo), v Angole (s pomocí kubánských vojsk byla v roce 1975 a v srpnu 1988 odražena vojenská agrese JAR) a v Jižní Osetii (ruská vojska v srpnu 2008 zachránila tamní Osetince před genocidou Gruzínců). Podle způsobu počítání desítky až stovky ostatních vojenských intervencí, vesměs ze strany imperialistických států, nejčastěji USA, Izraele, JAR, Francie a Velké Británie) byly přinejmenším problematické a mnohé zcela katastrofální pro státy – oběti intervence.

d) konflikty neospravedlnitelné – pohraniční střety na řece Usuri mezi Čínou a SSSR v roce 1969, intervence Sovětské armády na pomoc levicové vládě v Afganistanu 1979, útok socialistické Číny na socialistický Vietnam v roce 1979. Sem patří i intervence armád pěti socialistických států včele se SSSR v Československu 21. 8. 1968, i při vědomí určitého ohrožení socialismu v něm.

Zde je nutné připomenout, že podmínkou socialistických přeměn v jednotlivých státech je jejich vnitřní zralost na tyto přeměny. Tato zralost má dva rozměry: zralost ekonomická (čím zaostalejší stát, tím je v něm objektivně nižší zralost na socialistické přeměny) a společenská, tj. uvědomování si obyvatelstva potřeb socialistických přeměn. Nejsou-li subjektivně zralé na socialismus, socialistická revoluce, resp. přeměny nemají naději uspět, klasicky Afganistan. Vysoká religiozita a národnostní konflikty snižují naději na úspěch úsilí o socializaci, zvláště pokud církve nejsou spjaté s příslušnou zemí, klasicky římskokatolická církev řízená z Vatikánu. Konečně, problémy na Kavkaze nebo v Jugoslávii jsou výmluvné, byť ty v Jugoslávii byly významně přiživovány ze zahraničí. Problémem může být i zlé historické dědictví, viz Polsko versus Rusko či západní Ukrajina.

Konkrétně, v Sovětském Svazu, v Mongolsku, v Československu, v Bulharsku, v Jugoslávii, v Albánii, v Číně, ve Vietnamu a na Kubě zvítězil socialismus výlučně nebo aspoň v rozhodující míře vlastními silami. V Německé demokratické republice a v Maďarsku byl socialismus budován na základě sovětské poválečné okupace s primárním cílem navždy vymýtit fašismus a válku v nich. Slovensko bylo do značné míry k socialismu strženo socializujícími se českými zeměmi. Odpor české, ale zejména slovenské pravice byl do značné míry podvázán kompromitací její velké části spoluprací s fašismem. V Polsku a v Rumunsku socialismus zvítězil převážně na bázi osvobození Rudou armádou v letech 1944-45, tj. byl do nich převážně vyvezen. Tomu také odpovídal vlažný přístup tamních levicových stran k jeho rozvíjení, k socialistické ekonomické integraci (v Polsku, v Maďarsku a v Rumunsku) apod. Vietnam, Kambodža a Laos se osvobodili od francouzských kolonizátorů v roce 1954. Po roce 1963 se staly obětí vojenské agrese USA. V Kambodži zvítězili proti intervenci USA v roce 1975 tzv. Rudí Kmérové, kteří ale prováděli politiku genocidy vlastního obyvatelstva, zvláště inteligence, a agrese vůči Vietnamu. Po jejich svržení vietnamskými vojsky v roce 1979 došlo v Kambodži k určitým socializujícím přeměnám. V Laosu v roce1973 zvítězilo národně osvobozenecké hnutí proti intervenci USA, které se snažilo socializovat společnost na základě spojení marxismu a budhismu. Úspěchy a neúspěchy socializace indočínských států si netroufám hodnotit.

K určité socializaci docházelo i v řadě afrických a arabských států. Většinou ale šlo jen o dílčí socializaci s cílem zbavit se tíživého koloniálního dědictví a usnadnit překonávání katastrofální zaostalosti. K socialistickému společenskému zřízení nesměřovaly. Nejčastěji uplatňovaly státní kapitalismus, např. ve spojení se znárodněním významných přírodních či ekonomických zdrojů a jejich využívání k vlastnímu urychlenému rozvoji.

Snahy přeskočit kapitalismus jsou velice obtížné, byť v Kaddáfího Libyi se to díky využívání velkého ropného bohatství ve prospěch lidu v sociální oblasti více méně dařilo. Svržení pokrokového Kaddáfího režimu intervencí západních států a islamistů v roce 2011 vrhlo zemi hluboko zpět, viz následné podrobení ústavy Libye středověkým právem šaria a znovu uloupení ropného bohatství ropnými monopoly západu. Od roku 2011 ohrožují islamisté částečně socializující nenáboženský režim presidenta Asada v Sýrii.

Vážné problémy s překonáváním předkapitalistických společenských formací znaly i někdejší SSSR a Mongolsko, dále čínský Tibet a Etiopie. Leninův dekret o půdě (znárodnění veškeré půdy, nikoliv kolektivizace jejího využívání) sledoval zejména likvidaci předkapitalistických společenských formací v asijských regionech Ruska, zejména střední Asie a Kavkazu, zčásti i Sibiře. Problém je, že jisté prvky klanového uspořádání tam podle všeho působí dodnes.

5) vývoj po porážce socialismu v Evropě ukazuje, že války jsou zákonitou součástí světového kapitalismu, imperialismu. Jestliže českoslovenští vojáci za socialismu neopustili území Československa, po roce 1989 se vojáci či spíš žoldáci ČR i Slovenska podíleli na řadě válek vedených Spojenými státy americkými (USA) a jejich koalicemi ochotných a všehoschopných (účast na okupaci Bosny, Kosova, Iráku, Afganistanu). Děje se tak navíc v situaci, kdy těžce zdecimovaná armáda ČR není s to bránit území ČR před případným útokem ze zahraničí.

I když se požadavek zabezpečení mírového života za socialismu zdá samozřejmý a snadný, jeho praktické zabezpečení nebylo a nejspíš ani nebude snadné, pokud bude existovat světový imperialismus. Pokud k socialismu se hlásící politické strany, klasicky francouzští socialisté, podporují neospravedlnitelné intervence Francie v zahraničí nebo je i sami vedou (F. Hollande), pak se socialismem nemají mnoho společného.

Použitá literatura:

Stať se opírá o četné diskuse, které kriticky hodnotí klady a zápory prvního pokusu o vybudování socialistické společnosti v Československu, s přihlédnutí ke zkušenostem druhých, socialismus budujících států, a o diskuse a úvahy o moderním socialismu v ČR. Stať má mnoho často dílčích pramenů včetně četných statistik a podrobných rozborů, které zde vzhledem ke koncepčnímu zaměření stati uvádět není dost dobře možné. Mohlo by tu být víc citací než textu. Významným zdrojem je někdejší generální linie budování socialismu v Československu, schválená 9. sjezdem KSČ v roce 1949, jako program odstraňování bídy a budování základních sociálních jistot, dále kritický rozbor úspěchů a problémů budování socialismu v Československu. Takto strukturovaná stať jde prakticky výlučně za autorem, byť velká část myšlenek je více či méně známa.

Budoucnost sociálního státu

Zdeněk Bačík

(Zpracováno v rámci Studentské odborné činnosti, Obor Filozofie, politologie a ostatní humanitní a společenskovědní obory, pokračování z předcházejícího čísla)

1.1.4 Krize sociálního státu

Už na konci minulého století (přibližně od 70. let 20. století) se začaly projevovat problémy, které se naplno rozvinuly v ekonomické a finanční krizi, která trvá od roku 2008.

Tyto problémy se navzájem liší. Sledujeme je v různých tabulkách a často mají i jinou příčinu, ovšem prakticky mají všechny stejný důsledek a to takový, že ubývá lidí přispívajících a naopak přibývá čerpajících. Navíc tyto problémy působí současně, a tím se jednak zvětšuje jejich dopad a také se zmenšuje prostor pro jejich řešení. Proto od 80. let minulého století mluvíme jako o krizi sociálního státu.

Obecně bychom tedy mohli říct, že sociální stát prochází obdobím, kdy stále více lidí čerpá ze sociálního státu více peněz, ale méně lidí do něj přispívá. Navíc správné řešení této krize nikdo přesně nezná a často tak vidíme spíše než koncepční řešení, různé chaotické pokusy, které situaci jen zhoršují. A jaké hlavní problémy tedy sužují sociální stát?

Problém osamocené střední třídy - v 60. a 70. letech 20. století se na financování sociálního státu podílela naprostá většina společnosti. Dnes ovšem můžeme sledovat, jak si elity vymáhají právo do sociálního státu nepřispívat např. stropem na zdravotní a sociální pojištění nebo zavedením rovné daně.

Zajímavou statistiku k tomuto problému přináší Německo. Ačkoliv nejvyšší příjmové skupiny a velké firmy zbohatly v Německu od roku 1950 do roku 2000 dvanáctkrát a zbylých 90% Němců zbohatlo jen dvakrát až třikrát; rozložení daňové zátěže se výrazně změnilo v neprospěch většiny německých obyvatel a to tak, že v roce 1950 bylo 10% nejbohatších Němců zdrojem tří čtvrtin daňových příjmů, v roce 2000 to byla jen jedna pětina.[1]

Zároveň dochází k odpadávání lidí ze střední vrstvy do chudoby (růst nezaměstnanosti, snižování příjmů atd.). Lidé z nižší vrstvy už přispívat nemohou, protože nemají z čeho a naopak začínají ze sociálního státu čerpat (a to, i když někteří z nich pracují, protože mají jen neplnohodnotnou - prekérní práci[2]). Výsledkem tedy je, že oslabená střední vrstva musí sama platit do sociálního státu, z kterého čerpá stále více lidí.[3]

Problém krize rodiny - s přechodem k moderní společnosti prochází rodina revolucí. Rozpadá se velká tradiční rodina a nastupuje rodina nukleární. Tím přichází systém sociálního zabezpečení k trhlinám (především konzervativní model). Malá rodina totiž není schopna pokrýt sociální rizika v dostatečné míře a je tedy více náchylná k nestabilitě při ztrátě práce či dlouhé nemoci. Od druhé poloviny dvacátého století se navíc zvyšuje rozvodovost (z velké části právě kvůli tlaku trhu na flexibilitu a nevázanost) a to prakticky nepřetržitě (dle statistik se od roku 2012 rozvádí každé druhé manželství).

Se snižující se mírou sociálního zabezpečení od státu a stále větší nestabilitou rodin jsou lidé odkázáni jen na vůli trhu. Navíc jsou často v tak špatné sociální situaci, že si nemohou dovolit zaplatit pojištění u soukromých společností, což pro ně při ztrátě zaměstnání znamená prakticky okamžitý pád do chudoby (samozřejmě dle většiny pravicových ekonomů a politiků se chovají nezodpovědně, neboť se dostatečně nepojistili. Kde však tito lidé mají na pojištění vzít, se od nich odpovědi nedostává).

Rodiny tak přestávají plnit jednu ze svých hlavních funkcí a většina lidí přestává být schopna čelit sociálním rizikům a je zcela vydána na pospas trhu.[4]

Problém práce žen - masové rozšíření práce žen nastává v druhé polovině 70. a první polovině 80. let. Do té doby bylo zvykem, že pracoval jen muž, který přinesl dostatečný příjem k uživení rodiny a zároveň měl i dobrý důchod, žena tak mohla zůstat v domácnosti. V tuto dobu byla také častá plná zaměstnanost, sociální stát tak měl malé výdaje a velké příjmy a mohl se tak rozvíjet.

Po masovém nástupu žen do pracovního poměru se (přes pozitivní efekty jako ekonomická samostatnost žen, či zvýšení příjmů domácností) s rostoucí konkurencí na trhu práce začíná zvedat nezaměstnanost (a hlavně dlouhodobá), tím se najednou vytváří větší skupina lidí, o kterou musí sociální stát pečovat.[5]

Problém imigrantů - tento problém se naplno projevuje až v 21. století (hlavně ve Francii, Německu a Skandinávii) a roste s ekonomickou krizí. Tendence migrace je jasná, přechod ze států s malým sociálním zabezpečením do států s vysokým. Pro jednotlivé země jsou migranti velký problém. Zaprvé zvyšují konkurenci na pracovním trhu a dále tak zvyšují již dosti vysokou nezaměstnanost a z velké části také čerpají ze sociálního státu, ovšem sami mnoho nepřispívají, protože většina přistěhovalců dostává jen malou mzdu.

Problém modernizace – dvacáté století a hlavně jeho druhá polovina je značně ovlivněna obrovským rozvojem vědy, přichází také velká modernizace jak v primárním, tak v sekundárním sektoru. To způsobuje značnou nezaměstnanost, protože zaměstnavatelé potřebují jen pár zaměstnanců na obsluhu strojů.

K tomu se navíc v ekonomické krizi vytváří enormní tlak na úspory a konkurenceschopnost. Výsledkem je tak propouštění, a tím i menší kupní síla, ovšem výrobků je kvůli modernější výrobě víc. Nemá je však kdo kupovat, což vede jen k dalšímu propouštění a situace se opakuje.[6]

Problém flexibilizace práce – trend flexibilizace práce, což je přechod od tzv. plnohodnotné práce (práci na plný úvazek) na práci neplnohodnotnou (na zkrácený úvazek).

Tato práce má hned dvě značná negativa. Prvním je, že prací na zkrácený úvazek si zaměstnanec není schopen vydělat dostatek peněz na to, aby byl schopen zaplatit si své potřeby a k tomu přispívat do sociálního státu (někdy není schopen ani toho prvního). Další negativní jev působí na stát, ve kterém je takový druh práce ve větším měřítku. Protože ti, kdož mají neplnohodnotnou práci, nepomáhají v daném sociálním systému (kvůli malým příjmům) a naopak na něj často vytváří tlak (doplácení příjmů do minimální mzdy, častější nezaměstnanost).

Až absurdní je, že v některých státech byla situace s nezaměstnaností natolik špatná, že od odmítání prekérní práce tam začala její podpora (názornou ukázkou může být Francie a její dávka RMA). Sociální stát tak místo ochrany a pomoci zaměstnancům, pomáhá spíše velkým firmám.[7]

Problém stárnutí populace - tento jev se vyskytuje napříč celým vyspělým světem. Obecně ubývá lidí v produktivním věku a přibývá lidí penzistů. K funkčnosti většiny důchodových systémů je ovšem třeba mít dost pracujících na jednoho důchodce, pokud je v systému důchodců příliš mnoho, přestává být financovatelný. Vlády dost často místo systémového řešení pouze zvyšují věk odchodu do důchodu, což ovšem jen zvětšuje počet nezaměstnaných a je to vytloukání klínu klínem (většinu starších lidí nikdo nezaměstná a ti, co v práci vydrží, zase blokují místo mladým lidem).

Přesto je pro stát výhodnější (alespoň zdánlivě) mít lidi nezaměstnané než v důchodu a to kvůli výši podpory. Často se však nehledí na další ukazatele jako kupní síla obyvatel a také životní úroveň lidí.[8]

Problém financializace ekonomiky - nastává od 80. let 20. století a trvá dodnes. Hlavní propagátoři jsou především v řadách neoliberálů. Do praxe tuto politiku uváděli mezi prvními Margaret Thatcher a Ronald Regan. Dnes má tuto tendenci většina vyspělých států. Jedná se o přesunutí těžiště ekonomiky z výroby (reálné ekonomiky) na burzy, dluhopisy a do bank. Peníze se tak staly abstraktními a utvořil se prostor pro vytváření tzv. finančních bublin, které v roce 2008 způsobily finanční krizi v USA. Dalším problémem je, že k ziskům už není třeba nic vyrobit a není tak třeba zaměstnanců, což jen prohlubuje problémy reálné ekonomiky.[9]

Problém nadnárodních firem – na trhu vždy působily větší a menší firmy s různým vlivem jak na trh, tak na politiku. Po nástupu globální ekonomiky se však vytváří obrovské kolosy, tedy nadnárodní firmy, které se často stávají natolik mocné, že jsou schopny ovlivňovat politiku států a často je i vydírají (např. svým odchodem ze země). Jednotlivým zemím tak prakticky diktují jejich sociální politiku a jednotlivé země se stávají spíše loutkami, kterými tyto firmy pohybují, než suverénními státy, které na svém území určují vlastní podmínky. Většina jich samozřejmě na nátlak přistoupí a snižuje tak náklady práce i za cenu snížení životní úrovně. Tyto firmy si také často velmi šikovně dokážou zajistit, že za prosperity neodvádí státu prakticky nic a pokud na ně přijde krize, tak stát financuje jejich neúspěch, jen aby zachoval pracovní místa. Ve výsledku působení všech výše zmíněných faktorů současně vzniká enormní tlak na sociální stát, který ho však není schopen v současné podobě vyřešit.[10]

Narůst neplnohodnotné práce demonstruje následující tabulka.

Země	Časové období
	2002	2007	2012
EU (28zemí)	16,1	18,1	19,9
Belgie	19,1	22,1	25,1
Dánsko	20	23,7	25,7
Německo	20,8	26,1	26,7
Irsko	16,5	17,7	24
Francie	16,4	17,3	18
Itálie	8,6	13,6	17,1
Nizozemsko	43,9	46,8	49,8
Rakousko	19	22,6	25,7
Finsko	12,8	14,1	15,1
Švédsko	21,5	25	26,5
Norsko	26,4	28,2	28,1
Velká Británie	25	25,2	27,2

tab. 1 –

pracovníci na časově omezený úvazek jako procento všech zaměstnaných ve státech severní a západní Evropy

2 Sociální stát dnes v ČR

2.1 Společnost České republiky a její rozvrstvení

Abychom mohli správně popsat sociální stát, je třeba správně poznat stav naší společnosti z hlediska sociálního a ekonomického rozvrstvení. Ta prošla za posledních 20 let razantní obměnou. Po pádu komunistického režimu a nástupu kapitalismu se změnilo rozvrstvení společnosti a ekonomické rozdíly v ní. Velmi výrazně přibylo lidí bohatých (tedy elit), ale také členů dolních vrstev. Navíc se životní úroveň jak nižších, tak středních vrstev začala výrazně vzdalovat od horní a v posledních letech se dokonce zhoršuje. Jan Keller ve své knize Tři sociální světy rozděluje dnešní společnost na horní vrstvy, střední vrstvy a nižší vrstvy neboli deklasované.[11]

Horní vrstvy – tvoří je diskrétní elity a pomocné elity, tedy vyšší a nižší horní vrstva. Mezi horní vrstvy se může řadit asi 10 procent obyvatel a drží velkou většinu majetku (každý ze tří nejbohatších lidí světa vlastní více majetku než 48 nejchudších zemí světa).

Tyto horní vrstvy se vytváří v 19. století s nástupem kapitalismu z bohatých měšťanů, či velkých šlechticů, kteří měli velký kapitál. Obecně jsou to majitelé velkých firem (dnes koncernů).

Horní vrstvy jsou obecně schopné čelit sociálním rizikům samy, či za pomoci soukromých pojištění. Do sociálního státu více přispívají, než čerpají, ovšem za poslední roky dokázaly díky svému vlivu snížit své platby (stropy pojištění, rovná daň atd.), a tím postupně příjmy a výdaje srovnat, ba spíše tento poměr otočit.

Diskrétními elitami míníme lidi, kteří si jsou schopni zaplatit si ze svých peněz všechny své potřeby sami. Ve společnosti tvoří asi 1% obyvatel, jsou v pozadí, mají vlastní instituce a pravidla, setkat se s nimi pro běžného člověka je prakticky nemožné.

Mezi pomocné elity patří lidé, kteří jsou, díky nějakým výjimečným vlastnostem pro elity potřební a pomáhají jim udržet si podíl na moci. Do pomocných elit patří přibližně 9% obyvatel a jsou to dnešní politici, které vidíme na obrazovkách televizí a čteme o nich v novinách. Dále to mohou být soukromí lékaři, právníci, nebo vysocí manažeři. Pomocné elity mají dostatečné příjmy na to, aby se mohli soukromě pojistit proti rizikům, a jsou schopny jim čelit i bez sociálního státu.[12]

Střední vrstvy – je těžké přesně definovat, kdo je jejich součástí a kdo už ne, často je totiž zařazování do středních vrstev vítanou manipulací u různých výzkumů a i napříč státy mohou střední vrstvy obsahovat např. jiné profese.

Střední vrstvy vznikají ve 20. století z maloobchodníků a vytváří byrokracii. Jsou to tedy řídící pracovníci v továrnách. Později se navíc do středních vrstev dostávají i někteří dělníci a stávají se nejširší vrstvou společnosti.

S nástupem globalizace a masivního zeštíhlování firem dochází k růstu nezaměstnanosti, která výrazně postihuje střední vrstvy a značná část příslušníků středních vrstev padá do vrstev nižších. Střední vrstvy se vyznačují tím, že mají jak movitý, tak i nemovitý majetek, dokážou svým dětem zajistit vzdělání a vydělávat dostatek peněz k udržení slušné životní úrovně. Střední vrstvy jsou také největším plátcem do sociálního státu (a podíl jejich plateb stále roste), ale také ze sociálního státu hojně čerpají.

I ve středních vrstvách mohou být mezi jednotlivými členy nezanedbatelné majetkové rozdíly. Pro lepší popsání dělíme střední vrstvy na nižší a vyšší.

Pro příslušníka vyšších středních vrstev je typické vlastnictví alespoň jedné (často i více) nemovitosti (spíše domů, či velkých bytů), dále vlastnictví auta. Členové vyšší střední vrstvy mají nadprůměrnou životní úroveň (např. úředníci, mistrové atd.).

Zásadním rozdílem od pomocných elit je však to, že ačkoliv si jsou schopny na krytí sociálních rizik připlácet (někdy i značné částky), již nejsou schopny krýt svá sociální rizika výhradně ze svých příjmů, potřebují tedy k jejich krytí sociální stát. V dnešní době tvoří jen malou část středních vrstev.

Zbytek střední třídy můžeme nazvat nižší střední třídou. Patří sem většina lidí ze středních vrstev. Je zde opět typické vlastnictví nemovitosti (ovšem už spíše menší) a vlastnictví automobilu. Tyto vrstvy obyvatel, mají mírně nadprůměrnou, až podprůměrnou životní úroveň (např. učitel). Na ochranu proti sociálním rizikům si jsou schopny přispívat jen malými částkami a k tomu, aby dokázaly čelit sociálním rizikům a zároveň si udržely svou životní úroveň, nutně potřebují sociální stát a to v rozvinutější formě.

Dolní vrstvy - i tyto vrstvy obyvatel se dělí na vyšší dolní vrstvy a na nižší dolní vrstvy. Počátek vzniku dolních vrstev můžeme identifikovat při vzniku kapitalismu, kdy se z propuštěných nevolníků stali svobodní, ale nezaměstnaní dělníci, kteří šli hledat práci do města.

Jejich sociální situace byla velmi špatná a to až do 30. let dvacátého století, kdy byl v začátcích sociální stát a také nastupovala byrokracie. Zlatá léta pak prožívá v padesátých a šedesátých letech, kdy je ve většině západní Evropy plná zaměstnanost a i nižší vrstvy mají dobrý životní standart a část z nich dokonce přeskočila do vrstev středních. Ovšem v krizi sociálního státu svou dobrou pozici ztrácí a postupně se jejich životní úroveň začíná propadat.

Dolní vrstvy do sociálního státu přispívají jen omezeně, jelikož je jejich životní úroveň natolik nízká, že nejsou schopny uvolnit větší prostředky, aby mohly do sociálního státu přispívat. Zároveň jsou však (spolu s deklasovanými) největším příjemcem dávek.

Členové vyšších dolních vrstev mají v dnešní společnosti celkem velké zastoupení. Jsou zde jednak lidé, kteří si udrželi své platové zařazení z minulého století a také lidé, kteří sem spadli ze středních vrstev. Příslušníci vyšších dolních vrstev se od střední třídy odlišují tím, že většinou nevlastní nemovitost a automobil zároveň, ale občas vlastní alespoň jedno z toho a stále mají nějaký majetek. Také si dokázali udržet plnohodnotné zaměstnání. Dále si jsou schopni, ač ve velmi omezené míře přispívat na pojištění. Jejich životní úroveň je ovšem značně podprůměrná a při ochraně proti sociálním rizikům jsou zcela závislí na sociálním státu; mohou mezi ně patřit např. prodavačky.

Mezi nižší dolní vrstvy zatím patří jen menšina z dolních vrstev, ovšem v poslední době zaznamenává tato skupina největší nárůst ze všech vrstev. Tito lidé sem padají z vyšších dolních vrstev, výjimečně dokonce i z nižších středních vrstev.

Členové nižších dolních vrstev většinou nemají téměř žádný majetek a nevlastní ani nemovitost či automobil. Jejich možnosti se připojišťovat proti rizikům jsou skoro nulové a jsou kompletně v ochraně proti nim odkázáni na sociální stát. Jejich životní úroveň je velmi malá a nejsou si schopni najít plnohodnotnou práci, jsou tedy odkázáni na práci prekérní (např. uklízečky) a často se ocitají až na hranici chudoby. Mnoha z nich hrozí pád k sociálně vyloučeným.

Sociálně vyloučení - do této vrstvy patří všichni, kteří sami nedosahují ani minimální životní úrovně. Z drtivé většiny nemají žádný majetek, jejich životní úroveň je velmi nízká a jejich příjmy jsou nedostačující k pokrytí jejich mandatorních výdajů. Jsou to buďto lidé, kteří si nejsou schopni na delší časový úsek najít práci a pokud zrovna práci mají, jejich příjmy z ní nedosahují ani garantovaného minima. Do sociálního státu tak nepřispívají a naopak pravidelně pobírají dávky.

2.3 Finanční krize a role trhu

Možná by se mohlo zdát, že finanční krize se sociálním státem nesouvisí, opak je však pravdou. Právě finanční krize z velké části způsobila i krizi sociálního státu a umocnila jeho problémy. Zaměřme tedy naši pozornost na finanční krizi.

Sametová revoluce v roce 1989 byla mezníkem přechodu od socialistické, centrálně plánované ekonomiky k ekonomice tržní. Sic se ještě dnes vedou spory o to, jestli u nás transformace vůbec byla úspěšná a pokud ano, tak do jaké míry a jestli je u nás “opravdový“ kapitalismus. Jisté je, že naše ekonomika se stala závislou na volném trhu.

Česká republika se stala malou, velmi otevřenou exportní zemí s hlavními vazbami na Německo a zbytek EU, ovšem stále s vlastní měnou. Tato volba se zdála být dobrá. I přes ne příliš úspěšnou privatizaci a bankovní krizi na konci 90. let se česká ekonomika rozvíjela a snaha přiblížit se státům západní Evropy se nezdála až tak nerealistická. Německu jakož i zbytku EU se dařilo a to táhlo i českou ekonomiku.

Zásadním zlomem byl však rok 2008 - začátek finanční krize, která odstartovala prasknutím hypoteční bubliny a krachu Lehman Brothers. Do Evropy se krize dostala s předpokládaným zpožděním, ovšem její následky byly nečekaně drtivé. A nejbolestivěji zasáhla EU, konkrétně Řecko.

Jak se později ukázalo, Řecko falšovalo své hospodářské výsledky. Takové zjištění pak spustilo další krizi a to krizi důvěry. Ta pak velmi silně zasáhla celou EU a nejvíce tzv. jižní křídlo, tedy Řecko, Španělsko a Portugalsko. Řecko bylo označeno za viníka krize a bylo nuceno přijmout tvrdá opatření výměnou za půjčku od Eurozóny. Ale je opravdu veškerá vina na straně Řecka? Jak je možné, že si nikdo podivných řeckých čísel nevšiml a že trh tak zásadním způsobem selhal při vyhodnocování rizik? A nebylo takové selhání záměrem?

V souvislosti s krizí v Evropě se vůbec nemluví o dalších hráčích, kterými jsou německé a francouzské banky. Právě ty špatně vyhodnotily riziko úvěrů a poskytly spoustu peněz, o kterých věděly, že nemohou být nikdy splaceny a to hlavně Řecku. Proto bychom mohli říci, že spíše než na záchranu Řecka, Portugalska apod. se musí obyvatelé EU skládat na německé a francouzské banky, kterým by jinak hrozil krach a ten by způsobil velmi závažné hospodářské potíže právě Německu a Francii. Na mysl tak může vyvstávat otázka, zda tyto banky (a to nejen v Evropě ale i v USA) už předem nepředpokládaly, že úvěry které poskytly, jsou nesplatitelné, ale že státy ze strachu, co by nastalo, po krachu těchto bank se za úvěry zaručí a bankám je zaplatí oni, tedy občané. Tuto domněnku veřejně vyslovil například Jan Keller v Otázkách Václava Moravce.[13]

Tato už celosvětová krize ovšem Německo přeci jen zasáhla, tak jako celou EU, sice ne takovou měrou jakou by byl krach bank, přesto ale výrazně. Její dopad je navíc velmi zesílen strukturou a ideologií západních ekonomik, které se změnily v 70. letech 20. století, kdy USA a západní Evropa přechází na doktrínu neoliberalismu.[14] Krize v Německu pak zasáhla, jako i jiné části ekonomiky německý import a tím i ČR. Ukázalo se, že taktika jedné karty, tedy exportu do Německa asi nebyla nejšťastnější. Ekonomka Ilona Švihlíková mluví o tzv. ekonomické kolonizaci České republiky. Což znamená, že se ČR stala ekonomicky nesamostatnou a plně závislou na jiných, velkých ekonomikách.[15]

Dalším důsledkem „krize a sociální nejistoty“ byl významný pokles spotřeby. Česká ekonomika se tak ocitla v problémech, které přetrvávají dodnes. Návody na řešení se různí a Evropa i ČR se rozdělila. A to na proevropské ideology, kteří tvrdí, že krizi zavinila příliš nízká integrace, a na euroskeptiky, kteří tvrdí, že integrace tyto problémy zapříčinila. Dalšími dvěma znesvářenými skupinami jsou levicoví ideologové, kteří tvrdí, že krizi zavinil trh a přílišná nerovnost mezi lidmi, a pravicoví ideologové, kteří tvrdí, že příčinou je regulace trhu a přebujelý sociální stát. Česká republika tedy stojí před otázkou, zda se z krize prošetřit, či proinvestovat.

2.4 Podoba sociálního státu

Dnešní sociální stát v ČR vychází do značné míry ze socialistického modelu, kde byl stát poskytovatelem veškerých služeb a zároveň výběrčím všech poplatků. Po Sametové revoluci v roce 1989 se kompletně změnila politická doktrína a tím i vize jak má sociální stát fungovat (a nejenom on). Zásadní změny se začaly ve velkém projevovat po rozdělení ČSFR v roce 1993.

Za prvé zde začala působit sociální rizika (hlavně nezaměstnanost), služby sociálního státu se začaly zdražovat a také rostl počet lidí, kteří nějak začali sociální stát využívat. Za druhé se s kuponovou privatizací změnila struktura vlastnictví, kdy státní vlastnictví bylo tlačeno do pozadí a hlavní roli přebralo vlastnictví soukromé. Byla zde vytvořena úzká vrstva milionářů (elit) a naopak také vrstva těch, na něž jako první dopadla sociální rizika - lidí, kteří byli nuceni přijímat dávky sociálního státu.

Postupně se i u nás jako v západním světě vyvinul systém soukromých pojištění. Od roku 2006 ovšem sociální stát čelí značnému tlaku a je velmi osekáván, což společně s příchodem ekonomické krize vážně poškozuje jeho funkčnost.

Dnešní sociální stát v ČR je postaven na statusu občana. Můžeme tedy označit (s jistou nadsázkou) náš sociální stát za sociálně-demokratický.

Pojďme si tedy náš sociální stát probrat podrobněji. Každý výdělečně činný občan má povinnost platit daně a přispívat do státních pojišťovacích systémů. Za tyto poplatky pak má k dispozici určité služby, některé z nich jsou ovšem přístupné pouze za splnění dalších podmínek.

Sociální stát nás provází už od narození (příspěvky na mateřskou), v průběhu dospívání, kdy jsou dostupné bezplatně školky i školy, hradí nám zdravotní péči a většinu léků. Pokud ztratíme práci, poskytne nám podporu v nezaměstnanosti, která nám umožní toto období přečkat, a po dosažení důchodového věku je nám vyplácen starobní důchod. Jsou zde samozřejmě i jiné dávky, jako například důchod invalidní, či vdovský atd. Kromě dávek také zajišťuje služby jako zdravotnictví, policejní ochranu, hasiče a jiné. Sociální stát v ČR je koncipován tak, aby měl každý občan zajištěn alespoň trochu důstojný život a přístup k základním službám. Pravdou ovšem také je, že tento model postupně opouštíme. V posledních letech můžeme být svědky zásadního oslabování sociálního státu. Došlo k výrazným omezením jak ve výši dávek, tak zpřísnění kritérií pro jejich vyplacení. Dále i služby začínají být hůře dostupné (méně nemocnic, méně policistů atd.). A ani nám se krize sociálního státu nevyhnula, navíc při silné finanční krizi, kdy prudce stoupla nezaměstnanost, se ještě prohloubila.

I my tak stojíme na křižovatce. Důchodový účet je každým rokem v mínusu, zdravotní pojišťovny nemají dost peněz, aby zajišťovaly zdravotní péči v takové míře jako v minulosti a vláda není schopna najít peníze na sociální výdaje, které pak lidem nemohou zajistit ani minimální životní úroveň. Je tedy stále jasnější, že sociální stát se bez reformy neobejde. Nyní vyvstává otázka, jaký druh reforem se prosadí. Tedy zda bude sociální stát nadále oslabovat, nebo naopak budou přijaty zákony, které úpadek sociálního státu zastaví a posílí ho.

obr. 1 – vývoj salda důchodového účtu

2.5 Benefity a negativa

Sociální stát je rozsáhlá instituce, která by měla plnit řadu funkcí, ale dokáže je plnit? A je toto řešení opravdu efektivní? A co vlastně znamená spravedlivá společnost, kterou chce sociální stát nastolit? To jsou otázky, které řeší nejenom sociologové, ale i řada ekonomů.

Pravicoví liberalisté tvrdí, že spravedlivou společnost nemůže nastolit nějaká státní instituce, ale jedině trh. Ekonom Tomáš Sedláček dokonce tvrdí, že nespravedlnost odstranit nejde a je jedním ze základů společnosti. A pokud bychom se podívali dál do jeho úvah, svým způsobem tvrdí, že ona nespravedlnost je pouze pozitivní, nikoliv negativní a že tedy není nikdo poškozen, akorát někdo jiný byl nespravedlivě odměněn lépe.[16] Otázkou je, zda by stejný názor zastával i tehdy, pokud by nebyl velmi dobře odměňovaným ekonomem.

Dalším velkým sporem mezi zastánci a odpůrci sociálního státu je jeho efektivita. Je tedy sociální stát opravdu užitečný? K zodpovězení této otázky je třeba poznat jeho plusy a mínusy.

Hlavním argumentem pravicových ekonomů a politiků je, že sociální stát sice udržuje sociální smír, ovšem za nepřiměřenou cenu. Je třeba se tedy celospolečensky zamyslet, co nám sociální stát dává a co nám naopak bere. Ironií je, že dost lidí sociální stát kritizuje a přitom ho hojně využívá, aniž by si to uvědomovali. Kritik sociálního státu by jistě namítl, že si stejně všechno musí zaplatit, akorát své peníze musí dávat státu, místo toho aby si s nimi hospodařil on sám a dle něj efektivněji, ovšem je to pravda?

Faktem je, že člověk s průměrnou mzdou (kdyby si šetřil peníze ze zdravotního pojištění) by si nikdy nedokázal zaplatit pravidelnou lékařskou péči a výměnu kyčelního kloubu, nebo léčbu rakoviny. Většina rodin (i kdyby neplatila daně) by nedokázala svým dětem zaplatit vzdělání (a to ani střední školu!). A bez státních příspěvků by rozhodně lidé neměli ve svých penzijních fondech kladné zhodnocení.

Je třeba si také uvědomit, že sociální stát tu není jen pro nízko-příjmové skupiny obyvatel, nebo pro nezaměstnané. I lidé s nadprůměrnými příjmy z vyšších středních vrstev sociální stát a jeho služby potřebují.

Samozřejmě, že pokud by byl člověk zdravý, pocházel ze zajištěné rodiny a dostal by stipendium, a tím i dobré vzdělání, se kterým by pak měl celý život vysoce nadprůměrné příjmy, by na tom byl bezpochyby finančně bez sociálního státu lépe, ale kolik takových lidí je? Pravdou je, že velmi málo.

Ano, sociální stát nás z našich příjmů bezpochyby něco stojí, ať už jsou to daně či zdravotní, nebo sociální pojištění. Je pravdou, že státu odevzdáte téměř polovinu svých příjmů, ovšem dalším faktem je, že jediní, kteří by dokázali čelit sociálním rizikům bez sociálního státu, jsou pouze diskrétní a pomocné elity, tedy 10% obyvatel, zbytek by byl bezbranný.

Výměnou za tyto příspěvky je lidem poskytnuta jistota, že po ztrátě práce neskončí na ulici, že jim bude poskytnuta lékařská péče a ochrana, že se budou moct vzdělávat, seberealizovat se a prožít důstojné stáří. Sociální stát je humanistickým výtvorem a symbolizuje lidskou solidaritu a vyspělost. Umožňuje fungování svobodné společnosti a demokracie. Pokud přijdeme o sociální stát, přijdeme nepochybně i o to, co ho doprovází a o co lidé tak dlouho bojovali.

3 Budoucnost sociálního státu

3.1 Možné cesty vývoje

Můžeme říct, že nyní před námi stojí rozhodnutí, co se sociálním státem udělat. Buď se společnost (nebo alespoň její malá část, která je u moci) rozhodne pokračovat v trendu jeho oslabování (které skončí jeho osekáním na naprosto minimální formu, či jeho úplným zrušením), nebo zvítězí snaha sociální stát zachovat ve formě, kdy bude moct opravdu změkčovat sociální dopady ekonomických výkyvů na obyvatelstvo (ať jeho zakonzervováním na současném stavu, či jeho posílením).

Neměnným faktem však je, že si západní státy musí vybrat. Buď se vydají cestou neoliberalismu, nebo neoliberální myšlenky odmítnou. Protože kombinace těchto dvou systémů, jak se můžeme v současnosti přesvědčovat, absolutně nefunguje, což je asi jediná věc, na které se oba tábory shodnou.

První možnost je prosazována hlavně pravicovými politiky, ekonomy a ideology. Neoliberální teorie počítá s výrazným omezením, či dokonce zrušením sociálního státu, ovšem také zrušením státu, jak ho dnes známe.[17]

Druhá možnost je prosazována převážně z levé strany politického spektra. Počítá s tím, že elity se vzdají části svého bohatství a přesunou ho do sociálního státu k přerozdělení. To, jak budou naplňovány potřeby obyvatel, závisí na velikosti prostředků, ovšem zachování i menšího sociálního státu by mělo zajistit přinejmenším základní životní úroveň pro většinu obyvatel a možnost jejich slušného života. V tuto chvíli asi nikdo nedokáže odhadnout, kterou cestou se vyspělý svět vydá, pojďme se tedy hlouběji podívat, co jednotlivé cesty nabízí.

3.2 Cesta k zachování sociálního státu

V této kapitole bych rád přednesl scénář budoucnosti sociálního státu, pokud se lidé rozhodnou zastavit neoliberální reformy a zachovat sociální stát.

3.2.1 Cesta k zachování sociálního státu aneb jak financovat sociální stát

Jak je popsáno na začátku práce, financování sociálního státu se stalo jeho největším problémem, proto pokud chceme sociální stát a jeho jistoty zachovat pro další generace, je nezbytné najít prostředky pro jeho zaplacení. Hlavním zdrojem jsou bezpochyby daně spolu se zdravotním a sociálním pojištěním. Otázkou je, jakými kroky dosáhnout toho, aby příjmy přesáhly výdaje.

Nyní bych chtěl nastínit dvě série opatření - jednu krátko až střednědobou a druhou dlouhodobou. Spojení těchto dvou souborů opatření by tak mohlo problém vyřešit. Samozřejmě žádné řešení není univerzální, proto pro krátkodobější opatření užiji příkladu ČR, ale u dlouhodobějšího opatření je již nutno počítat s celoevropskou spoluprací. Opatření, která navrhuji, by k prosazení samozřejmě potřebovala silnou politickou vůli. Dále si také uvědomuji, že prosazení takových zákonů, které by významně omezovaly korupci, by vyžadovalo zákonodárce bez napojení na různé zájmové skupiny. Ač se to může zdát nerealistické, věřím, že je možné tohoto cíle dosáhnout, alespoň postupnými kroky.

Níže jsou uvedeny návrhy opatření pro Českou republiku, které by pomohly stabilizovat situaci v naší ekonomice a tím i v sociálním státu:

a) Vytvoření progresivní 3 pásmové daně z příjmu.

Měsíční mzda	Sazba daně v %
Minimální mzda – 80 000 Kč	25%
80 000 Kč - 250 000 Kč	35%
250 000 Kč a více	45%

b) Zvýšení daně z příjmu u právnických osob z 19% na 23%.

c) Zakonzervování DPH – 15% a 21%.

d) Zvýšení spotřební daně lihu z 28 500 na 33 500 Kč/hl ethanolu a tabákových výrobků procentní část daně z 28% na 33%.

e) Každoroční automatické zvyšování minimální mzdy o inflaci.

f) Zvýšení odvodů na sociálním pojištění z 31,5% na 35% (zaměstnanci – 6,5% na 9%, zaměstnavatelé z 25% na 26%).

g) Oddělení důchodového účtu od zbytku rozpočtu.

h) Zvýšení odvodů na zdravotní pojištění z 13,5% na 15% (zaměstnanci z 4,5% na 5%, zaměstnavatelé z 9% na 10%).

i) Důchodový systém jen ze stávajících 2 pilířů, ovšem s větším důrazem na penzijní připojištění, s větší státní podporou.

j) Zvýšení podílů investic ve státním rozpočtu.

k) Zvýšení zaměstnanosti - vytváření státních zakázek.

l) Povinná majetková přiznání.

m) Zpřísnění a zefektivnění daňové kontroly.

n) Přijetí opatření proti schwarz systému.

o) OSVČ - odpis z daní jen u věcí sloužící k přímému vykonávání práce, zrušení daňových bonusů.

p) Výrazně tvrdší postihování finanční kriminality.

Dovolte mi, abych výše uvedená opatření okomentoval. Základem k financování sociálního státu je zvýšení daní fyzickým osobám a vytvoření progresivního pásma. Zvyšování daní samozřejmě vždy budí nevoli a vyvolává kritiku, hlavně takovou, že zvýšení daní výrazně sníží spotřebu a velká progrese zapříčiňuje útěk bohatých do daňových rájů. Dovolím si nesouhlasit: pokud lidem poskytnete jistotu fungujícího sociálního státu, tak nebudou necháni napospas sociálním rizikům a jejich chuť utrácet tak bude větší a hlavně peníze, které se vyberou navíc, by byly investovány do státních zakázek, které by daly lidem práci. Takové zakázky navíc mají velký multiplikační efekt, z toho vyplývá, že na celkovou spotřebu zvyšování daní negativní efekt mít nebude, spíše naopak.

Pokud jde o hromadné útěky do daňových rájů, je pravdou, že věc není tak jednoduchá, jak se zdá. Tyto daňové ráje mají většinou tak velké ceny za nemovitosti, že aby byl takový přesun výhodný, je třeba být opravdu velmi bohatý. Dále jsem přesvědčen, že každý pro koho je takový přesun výhodný, již v daňových rájích daní. Pokud pak výši daní srovnáme se zbytkem EU, není nijak závratně vysoká, hlavně s porovnáním se severskými zeměmi. Nynější nízké zdanění v České republice dobře znázorňuje následující graf.

obr. 4 – výška zdanění všech příjmů v zemích EU jako podíl HDP jednotlivých zemí v %

Co se týká zvýšení daně právnických osob a zvýšení nákladů na práci se zvýšením zdravotního a sociálního pojištění, či zvyšováním minimální mzdy, je kritika obdobná a to ve ztrátě konkurenceschopnosti a v hrozbě odlivu firem do zahraničí. Faktem je, že daně právnických osob jsou oproti okolním zemím v České republice nízké a zvýšení nákladů na práci je jen minimální. Velké nadnárodní firmy již dávno daní jinde a pro tuzemské firmy by nemělo jít o částky natolik velké, aby způsobily nějaký odliv firem z ČR.

Proti argumentu ztráty konkurenceschopnosti a ztráty šance nalákat zahraniční firmy do ČR, bych se rád ohradil, protože v dnešní globalizované ekonomice se většina firem stěhuje do jihovýchodní či jižní Asie. Abychom mohli konkurovat takovým ekonomikám, museli bychom nastolit podobné podmínky, tedy zrušit sociální i zdravotní pojištění, daně snížit na absolutní minimum, patrně i povolit dětskou práci, která je v těchto zemích hojně využívaná, vzdát se naprosté většiny zaměstnaneckých práv a také zrušit veškeré ekologické limity.

Jestli však nechceme naši společnost vrátit o více než 100 let zpět, nepřichází takové změny v úvahu a tím pádem nepřichází v úvahu ani globální konkurenceschopnost ČR. Pokud se podíváme na konkurenceschopnost v rámci EU, pak můžeme vidět, že ta nijak zvlášť neutrpí. Tématu jak udržet zaměstnanost i přes tento odliv firem, se budu věnovat zvlášť v další podkapitole. Níže je přehled sazeb zdanění právnických osob v OECD.

Země	Sazba daně v %
Irsko	12,5
Slovinsko	17,0
Polsko	19,0
Maďarsko	19,0
Česká republika	19,0
Island	20,0
Chile	20,0
Turecko	20,0
Estonsko	21,0
Švýcarsko	21,1
Švédsko	22,0
Slovensko	23,0
Velká Británie	23,0
Jižní Korea	24,2
Finsko	24,5
Rakousko	25,0
Dánsko	25,0
Izrael	25,0
Nizozemí	25,0
Řecko	26,0
Kanada	26,1
Itálie	27,5
Norsko	28,0
Nový Zéland	28,0
Lucembursko	29,2
Mexiko	30,0
Austrálie	30,0
Španělsko	30,0
Německo	30,2
Portugalsko	31,5
Belgie	34,0
Francie	34,4
Japonsko	37,0
USA	39,1

tab. 2 – zdanění právnických osob v zemích OECD pro rok 2013 v procentech

Další velmi “populární“ daní je daň z přidané hodnoty. Tato daň výrazně ovlivňuje konečnou cenu výrobků, osobně nesouhlasím s jejím navyšováním v minulých letech, ale nemyslím si, že by mělo docházet k jejímu zpětnému snižování a to proto, že přeci jen přináší do rozpočtu významnou část příjmů, ale také proto, že ze zkušeností ve snižování DPH můžeme vyčíst, že snížení DPH většinou neznamená snížení výsledné ceny, ty obvykle zůstávají stejné, akorát se zvednou marže firem. Stát by však měl jasně deklarovat, že dál s daní z přidané hodnoty manipulovat nebude a sazby zůstanou stejné. To by bezpochyby přidalo na jistotě v českém podnikatelském prostředí a i na stabilitách cen.

Následujícím krokem, je zvýšení spotřební daně a to na tvrdý alkohol a cigarety. Zde je důvod zvýšení jednoduchý, je jím zvýšení daňových příjmů. Ukázalo se totiž, že spotřeba alkoholu a cigaret i přes stále zvyšující se cenu neklesá či dokonce roste.

Dalším navrhovaným opatřením je zvýšení minimální mzdy a to každoročně o míru inflace, důvod zvýšení minimální mzdy je, aby lidé, kteří pracují, měli zajištěnou základní životní úroveň a minimální finanční ohodnocení bylo vyšší, než lze dosáhnout dávkami, což dnes ne vždy platí.

Dalším krokem je zvýšení zdravotního a sociálního pojištění. Toto zvýšení není nijak dramatické, přesto by do státního rozpočtu přineslo značnou část prostředků, které by pomohly zlepšit finanční situaci důchodového účtu a financování zdravotnictví. Konkrétně sociální pojištění by šlo pouze na důchodový účet, který by byl oddělený od zbytku rozpočtu, aby s ním nebylo možné manipulovat. K důchodovému systému bych snad ještě poznamenal, že onen zvýšený důraz na penzijní připojištění (s většími výhodami od státu) má za cíl odlehčit prvnímu pilíři a zajistit lidem jistotu dostatečně vysokého důchodu ke slušné životní úrovni. Žádná nová, velká penzijní reforma není potřeba, nikdo totiž nenašel lepší řešení, než jakým je průběžný důchodový systém. Není pochyb, že naše populace stárne, ovšem místo složitých pokusů o reformu, na které nakonec vydělají jen soukromé fondy, je důležité zavést pro-populační politiku, aby se zastavil úbytek obyvatel.

obr. 2 – ukazatel porodnosti v ČR od roku 1900 do roku 2012

obr. 3 – obyvatelstvo ČR dle věkových skupin od roku 1950 do roku 2001

Zvětšení objemu peněz, které by do zdravotnictví přitekly, pak zajistí bezplatnou a kvalitní zdravotní péči pro všechny obyvatele. Nebylo by pak nutné si na zdravotní péči šetřit, a tím by byla uvolněna značná část peněz ke spotřebě.

Neméně důležitým krokem je navýšení podílu investic a to i za cenu zvýšení schodku státního rozpočtu (maximálně však do hranice 3,5%). Hlavní proudy investic by měly směřovat do vzdělání, výzkumu, inovací a infrastruktury. Ve vzdělání je důležitý důraz na vysokoškolský a učňovský sektor, měla by tu být snaha o kvalitní vzdělání, které připraví studenty na reálný život a vybaví je znalostmi, s kterými najdou uplatnění na trhu práce.

Výzkum je dalším velmi důležitým sektorem, který ovšem strádá. Je tedy třeba ho výrazně podpořit. Každý vynález, ať už ve zdravotnictví, stavebnictví, či kdekoliv jinde znamená pokrok a výzkum vytváří stálá pracovní místa, protože výzkumná zařízení se jen těžce stěhují do států třetího světa. Se silným vysokoúrovňovým sektorem může Česká republika vybudovat silnou ekonomiku, která nebude mít negativní dopady na životní prostředí.

Další oblastí investic je infrastruktura. Státní zakázky v infrastruktuře mají hned několik výhod. Dobrá infrastruktura je základem každého moderního státu a pro firmy je jedním z velmi důležitých faktorů. Navíc takové projekty zaměstnávají spoustu lidí a mohou se pochlubit velkým multiplikačním efektem. Jsou tedy ideální pro rozvoj ekonomiky i státu.

Obecně by mělo o státních zakázkách platit, že budou zadávány jen firmám, které daní své zisky v České republice a pro průhlednost by měl být stanoven limit tzv. subdodavatelů. Samozřejmě státní zakázky mají i velká rizika, např. předražení a špatná kvalita, proto je taky důležité jasné legislativní prostředí. Velmi důležitým krokem proti předraženým zakázkám a tzv. tunelům je přijetí zákona o majetkových přiznáních. Toto přiznání by musel podávat nejenom každý politik, vysoký státní úředník, ale i každý podnikatel ucházející se o státní zakázku, nebo se na ní podílející.

Velmi důležitý je také výběr daní. Ten se bohužel v posledních letech nedaří. Proto je zásadní zvýšit četnost a efektivitu daňových kontrol. Tvrdé a časté kontroly jsou také nutné jako posílení boje proti schwarz systému.

Dalším opatřením je kontrola odpisů z daní a jejich zredukování. U OSVČ je nutné zavést možnost odpisů z daní jen za věci, které přímo slouží k vykonávání výdělečné činnosti a to jen do výše 100% přiznaných ročních příjmů. Možnost uplatnění dalších daňových slev maximálně do výše 50% vypočítané daně, z čehož vyplývá zrušení daňových bonusů.

V neposlední řadě jsou důležité výrazně tvrdší postihy za finanční kriminalitu, která ve velké míře bují nejenom v České republice, nýbrž po celém světě. Jenom v České republice je odhadovaná ztráta z daňových úniků přes sto miliard korun. Pokud by alespoň část těchto peněz natekla do státu místo do kapes zločinců, byla by ekonomická situace okamžitě lepší. Je proto třeba přijmout nové tvrdší zákony s možností udělení i výjimečného trestu (dnes je sazba za zpronevěru, pojistný či úvěrový podvod 2 až 8 let odnětí svobody, takové sazby však neplní preventivní funkci, a proto by měly být zvýšeny nejméně dvojnásobně) a posílení řad policie, aby takové podvody byly odhalovány a trestány.

3.4.1 Cesta k zachování sociálního státu, aneb jak vyřešit krizi zaměstnanosti

Jak je již výše zmíněno, od sedmdesátých let minulého století se v Evropě zvyšuje nezaměstnanost. Toto zvyšování nezaměstnanosti bylo umocněno finanční krizí, která začala v roce 2008.

Na některé evropské státy dolehla nezaměstnanost přesahující až 20%. Je potřeba říci, že v evropských demokraticko-kapitalistických společnostech byla nezaměstnanost vždy. Dokonce i v době největšího poválečného rozvoje v 60. a 70. letech. Ovšem tato nezaměstnanost byla malá a krátkodobá. Většina států západní Evropy se tak mohla pochlubit plnou zaměstnaností a zároveň lidé, kteří zaměstnáni nebyli, měli velkou šanci na nalezení práce. S nástupem globalizace a finanční krize se povaha nezaměstnanosti mění. Velkou část nezaměstnanosti začíná tvořit nezaměstnanost dlouhodobá a navíc se zvětšuje počet lidí bez práce. Tato situace v posledních letech doléhá i na Českou republiku.[18]

Zvýšení nezaměstnanosti má příčinu v propadu světové i české ekonomiky a hlavně v odlivu firem do zahraničí. Zatímco v roce 2007 byla výše nezaměstnanosti těsně pod 6%, v roce 2012 už přesáhla 9,3%. Dalším problémem je neplnohodnotná práce, kterou je zaměstnáváno stále více lidí.

Tito lidé sice nejsou ve statistikách nezaměstnanosti uvedeni, ovšem vydělávají tak malou mzdu, že stát je nucen jejich příjmy doplácet do minimální výše. V posledních letech byl sociální stát nucen výrazně zvýšit počet prostředků na podporu v nezaměstnanosti a zároveň přišel o část přispěvatelů. Při takovémto nárůstu nezaměstnanosti a hrozbě jejího dalšího zvýšení pak můžeme mluvit o krizi zaměstnanosti. Před tímto zásadním problémem stojí celý vyspělý západní svět, Česká republika nevyjímaje. Otázkou tedy je, jaké kroky je třeba učinit pro vyřešení tohoto problému.

Část řešení jsem již uvedl v minulé podkapitole a jsou jím hlavně státní zakázky a stabilní podnikatelské prostředí. Přesto je dnes jasné, že celou krizi zaměstnanosti vyřešit Česká republika sama nemůže. A to hlavně proto, že jsme malou otevřenou ekonomikou, která nemá na poli globalizace dostatečnou sílu.

Přesto řešení existuje a leží v evropské či evropsko-americké integraci. Dosud největším pokusem o evropskou integraci je Evropská unie. Spojení 28 států Evropy (v budoucnu možná i více) by už mohlo najít dostatečnou politickou i ekonomickou sílu k zastavení odlivu firem do Asie a Afriky. Takováto spolupráce - hlavně ekonomická by se pak mohla rozšířit i do USA, Kanady a popř. do Ruska. Avšak pro správnou funkci by bylo třeba značného rozšíření a racionalizace spolupráce. Zmíněné spojenectví států by pak mohlo jednotně vystupovat proti tlakům nadnárodních korporací a zajistit tak svým občanům práci. Jak by takové společenství mohlo konkrétně fungovat? A jaké kroky by bylo nuceno přijmout? Níže uvádím seznam opatření, která by mohla zabránit odlivu firem do zahraničí, a tím krizi nezaměstnanosti vyřešit.

a) Sblížení sociálních systémů všech států v EU.

b) Ekonomické spojenectví a společný postup EU, USA, Kanady a popř. Ruska.

c) Zpětné zavedení a zvýšení cel mimo výše zmíněné země.

d) Podpora domácí ekonomiky.

e) Zlepšit postavení zaměstnanců - legislativní podpora a větší vliv odborů.

f) Postup proti daňovým rájům.

Ad 1)

Jedním ze základních kroků k odstranění nezaměstnanosti je sblížení sociálních systémů všech států v EU, a tím pádem možnost lépe a pružněji reagovat na sociální rizika. Tyto sociální systémy by nemusely být úplně stejné, ovšem měly by být postaveny na stejném základu.

Ad 2) - 5)

Spojenectvím a společným postupem je myšlena obchodní strategie vůči nadnárodním firmám, ale i vůči ostatním zemím. V praxi by tento postup vypadal tak, že by se zavedla vysoká cla na výrobky vyrobené mimo společenství, což by mělo za důsledek prakticky neprodejnost takového zboží uvnitř této skupiny států, tím pádem by se nadnárodním firmám přestalo vyplácet stěhovat se do zemí druhého a třetího světa, protože by sice ušetřily na daních a na nákladech práce, ale výsledná cena výrobků by byla natolik vysoká, že by ztratily konkurenceschopnost oproti výrobkům vyrobených v domácích ekonomikách. A to i přesto, že takové výrobky by měly velké výrobní náklady. Naopak členové společenství by podporou domácí ekonomiky docílili dostatečné produkce za přijatelnou cenu.

Také by se mělo zlepšit postavení zaměstnanců a to jak legislativními změnami, tak zvýšením vlivu odborů, aby zaměstnanci posílili svoji vyjednávací pozici, která je nyní natolik slabá, že dnešní vliv zaměstnanců na firmu, ve které pracují, je minimální, nebo vůbec žádný.

Dalším důležitým krokem by byl diplomatický i ekonomický tlak na daňové ráje a snaha o jejich zrušení. Pokud by se prostředky daněné v daňových rájích podařilo danit v Evropě či USA, přineslo by to těmto státům značné zisky. Zmíněné kroky by pak mohly způsobit nový příliv investic a pracovních míst a peněz.

Jsem si plně vědom, že takováto obrovská změna v zahraniční a ekonomické politice se může zdát nepravděpodobná hlavně kvůli síle lobby nadnárodních korporací. Přesto věřím, že pokud si chce západní svět udržet své životní standardy, je těsná integrace správnou a dost možná jedinou cestou, ač je k ní potřeba silná a velká politická vůle, kterou dnes často postrádáme.

(Dokončení v příštím čísle)

[1] KELLER, Jan. Přednáška- arogance financí, http://www.youtube.com/watch?v=CY47vSevyQM

[2]Neplnohodnotná práce viz.: KELLER, Jan. Tři sociální světy. Praha: Sociologické Nakladatelství, 2012, s. 22. ISBN 978-80-7419-044-5.

[3] KELLER, Jan. Soumrak sociálního státu. Praha: Sociologické nakladatelství, 2005, s. 108-109. ISBN 80-86429-41-5.

[4] KELLER, Jan. Soumrak sociálního státu. Praha: Sociologické nakladatelství, 2005, s. 29-30. ISBN 80-86429-41-5.

[5] KELLER, Jan. Soumrak sociálního státu. Praha: Sociologické nakladatelství, 2005, s. 24. ISBN 80-86429-41-5.

[6]KELLER, Jan. Nová sociální rizika. Praha: Sociologické nakladatelství, 2011, s. 15-18. ISBN 978-80-7419-059-9.

[7] KELLER, Jan. Tři sociální světy. Praha: Sociologické Nakladatelství, 2012, s. 22-27. ISBN 978-80-7419-044-5.

[8] KELLER, Jan. Soumrak sociálního státu. Praha: Sociologické nakladatelství, 2005, s. 30-31. ISBN 80-86429-41-5.

[9] KELLER, Jan. Nová sociální rizika. Praha: Sociologické nakladatelství, 2011, s. 15-18. ISBN 978-80-7419-059-9.

[10] KELLER, Jan. Nová sociální rizika. Praha: Sociologické nakladatelství, 2011, s. 15-18. ISBN 978-80-7419-059-9.

[11] KELLER, Jan. Tři sociální světy. Praha: Sociologické Nakladatelství, 2012. ISBN 978-80-7419-044-5.

[12] KELLER, Jan. Tři sociální světy. Praha: Sociologické Nakladatelství, 2012, s. 62-64. ISBN 978-80-7419-044-5.

[13] KELLER, Jan. Otázky Václava Moravce. http://www.ceskatelevize.cz/porady/1126672097-otazky-vaclava-moravce-2-cast/212411030510624/video/

[14] ŠVIHLÍKOVÁ, Ilona. ZDay: krize a její česká specifika, Hnutí Zeitgeist ČR. http://www.youtube.com/watch?v=E_Ez10N4V2g

[15] ŠVIHLÍKOVÁ, Ilona. Peníze a/nebo život: ekonomické myšlení současnosti – přednáška, ProAlt. http://www.youtube.com/watch?v=YGATIg6XdVI

[16] Sedláček, Tomáš. Ekonomie dobra a zla- přednáška, 21.ročník Akademických týdnů

[17] Aréna v aréně, rozpad veřejného prostoru- debata. KELLER, Jan; PŘIBÁŇ, Jiří; ZAORÁLEK, Lubomír. http://www.youtube.com/watch?v=sZRkFQmKiGE, http://www.youtube.com/watch?v=9pzjhgavC8A, http://www.youtube.com/watch?v=BSY3ZChV4GE, http://www.youtube.com/watch?v=m43lRNeiRco

[18] BECK, Ulrich. Riziková společnost. Praha: Sociologické nakladatelství, 2004, s. 143-145. ISBN 80-86429-32-6.