MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of 1996. Its aim is to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons of present entanglement of the world developments, and participate in the search for prospective solutions.

About 30 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German. English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers.

Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new space for economic growth) , etc. Several specific projects of human capital investments have been developed on the basis of concepts analyzed in MARATHON.

The magazine can be accessed at www.valencik.cz

E-mail contact: valencik@seznam.cz

Do rukou se vám dostává Zvláštní číslo časopisu Marathon z roku2014. Jako obvykle, nejdřív některá základní sdělení:

- Časopis je dostupný prostřednictvím sítě INTERNET na www.valencik.cz

- Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou po sobě. Nejbližší řádné číslo (1/2015) bude vydáno a objeví se na Internetu 15. ledna2015.

- Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám standardního formátu (s výjimkou zvláštních čísel).

- Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat na e-mailovou adresu: valencik@seznam.cz.

- V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR.

Úvodní poznámka: Letošní zvláštní číslo obsahuje jediný materiál – pracovní (neúplnou, nehotovou a opravdu pouze pracovní verzi monografie, která chceme připravit na základě výsledků pracovní části konference Lidský kapitál a investice do vzdělání, která proběhne 5.12.2014. Tato varianta slouží jen ke „sladění not“, cokoli v ní je může být (a doufejme bude) nahrazeno kvalitnějším textem, přičemž okruh zpracovatelů je otevřený (zapojit se může každý, kdo má zájem). Ostatní je uvedeno přímo v monografii.

Perspektivy a financování odvětví produktivních služeb

Radim Valenčík a kol.

1. Úvod

1.1. Stručná charakteristika publikace

Text, který se vám dostává do rukou, vznikl v rámci seriálu čtyř navazujících vědeckých konferencí na téma Lidský kapitál a investice do vzdělání. První z konferencí proběhla v listopadu 2014. Další tři konference proběhnout vždy na podzim příslušného roku:

- První, pracovní proběhla 5. prosince 2014.

- Na druhé v roce 2015 bude projekt přípravy komplexních reforem představen mezinárodní odborné veřejnosti.

- Na třetí v roce 2016 by již měl být předložen a zevrubně prodiskutován propracovaný koncept vzájemně provázaných reforem v oblasti systémů sociálního investování a sociálního pojištění (tj. zejména v oblasti financování vzdělání, péče o zdraví a penzí).

- Na závěrečné konferenci tohoto seriálu, která proběhne na podzim roku 2017, bude prezentován jak příslušný komplex reforem, tak i výsledky jeho "prokomunikování" s veřejností a politickou sférou.

Seriál těchto čtyř vědeckých konferencí je pokračováním tradice konferencí na dané téma, které se konají každoročně od roku 1998. První ze seriálu konferencí byla 17. ročníkem této tradice.

Cílem seriálu čtyř konferencí je dát komplexní politickoekonomickou reflexi současného dění a odpověď na otázku, co dělat, formou konceptu komplexních reforem v oblasti sociálního investování a sociálního pojištění, Vycházíme z problematiky vývoje v ČR, kterou analyzujeme v globálním kontextu.

Politickoekonomická analýza, kterou předkládáme, obsahuje:

- Charakteristiku současné etapy současného vývoje globální společnosti.

- Identifikaci příčin současných problémů.

- Návrh základních prvků komplexních reforem, jejichž realizace umožní překonat úskalí současné doby (v ČR s přihlédnutím ke globálnímu kontextu).

- Analýzu bariér, na které naráží příprava a realizace výše uvedených reforem.

- Nástin možností překonání uvedených bariér.

- Metodologickou nadstavbu k výše uvedeným bodům.

Koncepce vědecké knihy, která je výsledkem týmové práce, vycházela z toho, že badatelské úsilí, volbu témat, použití teoretických nástrojů i formu výstupu (této publikace) je nutno podřídit tomu hlavnímu: Odpovědi na otázku, čím je současná doba specifická, proč dochází k nahromadění řady problémů a jak tyto problémy řešit (teoreticky s důrazem na praktickou realizovatelnost toho, co je navrženo).

Pro splnění tohoto cíle^{^[1]} jsme využili:

1. Tradici týmové práce, kterou v poválečném období zahájil tým R. Richty, návazně pak tým Y. Streckové a ve které pokračuje tým M. Potůčka. Vycházíme jak z výsledků, tak i zkušeností těchto týmů.

2. Tradici předcházejících 16 konferencí pořádaných od roku 1998 (nejdříve Bankovní akademií a od vzniku VŠFS touto vysokou školou, resp. v současné době již univerzitou, a jejími partnery).

3. Systém týmové práce, který zahrnoval následující:

- Zformulování výchozích tezí na základě výsledků předcházejících vědeckých konferencí na téma Lidský kapitál a investice do vzdělání. (Uveřejněny v červnu 2014.)

- Přípravnou diskusi k pracovní části 17. ročníku vědecké konference Lidský kapitál a investice do vzdělání. (Proběhla v červnu až listopadu 2014, zúčastnilo se jí 40 odborníků.)

- Hlavní část vědecké konference, kterou uspořádala VŠFS společně s CERGE. (Ta proběhla 4. listopadu 2014 a byly na ní analyzovány původní data výzkumu PISSA.)

- Pracovní část 17. ročníku konference Lidský kapitál a investice do vzdělání. (Ta proběhla 14. listopadu 2014, byly na ní předneseny příspěvky, které byly spolu s výsledky diskuse a navazujícího worskhopu využity při přípravě této publikace.)

- Ohlasy na příspěvky přednesené na konferenci. (Účastníci konference měli možnost reagovat do jednoho měsíce na příspěvky, které byly na konferenci předneseny.)

- Dodatky, náměty a kritické poznámky a pracovnímu textu této publikace, který dostali účastníci pracovní části 17. ročníku vědecké konference Lidský kapitál a investice do vzdělání v průběhu jejího konaní. (Průběžně po dobu zpracování finální verze.)

Sborník, který byl z pracovní části 17. ročníku vědecké konference Lidský kapitál a investice do vzdělání vydán (obsahuje úvodní teze, celou přípravnou diskusi, příspěvky na konferenci a ohlasy) byl vydán na CD a je ke stažení on-line na:

Na otázku, proč jsme publikaci nazvali Perspektivy a financování odvětví produktivních služeb odpovídají teze, ze kterých vzcházela přípravná diskuse a pojetí konference.

1.2. Výchozí teze v podobě publikované v červnu 2014

1. Nejobecnější příčinou současných problémů je to, že doposud nedošlo k přeorientaci stávajícího setrvačného vývoje směrem ke společnosti produktivních služeb, tj. společnosti, těžištěm ekonomiky, které jsou produktivní služby spojené a nabýváním, uchováním a uplatněním lidského kapitálu.

Témata:

- Vymezení společnosti produktivních služeb v kontrastu ke stávajícímu typu ekonomického růstu a společenského vývoje.

- Zdůvodnění, proč je pojem "společnost produktivních služeb" přesnější než pojmy "vzdělanostní společnost", "znalostní ekonomika" apod.

- Srovnání zrodu společnosti produktivních služeb s průmyslovou revolucí.

2. Ekonomický růst může být současně exponenciálně dynamický a trvale udržitelný, resp. dokonce musí být exponenciálně dynamický, aby byl trvale udržitelný. Základem tohoto typu růstu jsou produktivní služby, které mají efekty znázorněné následujícím obrázkem:

Témata:

- Identifikace a katalogizace všech možností spojených s a) rychlejším profesním startem, b) zvýšením výkonnosti, c) prodloužením zenitu profesní dráhy, d) prodloužením horizontu produktivního uplatnění (v oblasti vzdělávání, péče o zdraví, výchovy, rekreačních a relaxačních aktivit, péče o rodinu, v oblasti kultury apod.

- Komplementarita uplatnění osob různého věku při vhodně volené dráze profesního uplatnění a vhodných formách týmové práce.

- Rozvoj inovačních schopností, zvyšování dynamiky inovací umožňujících "odpoutávat ekonomický růst od závislosti na omezenosti některých přírodních zdrojů.

3. Rozhodující podmínkou přechodu k ekonomice produktivních služeb je zainteresovanost subjektů působících v oblasti produktivních služeb spojených s nabýváním, uchováním a uplatněním lidského kapitálu; vytvoření zpětných vazeb mezi efekty produktivních služeb a financováním těchto subjektů, může podstatným způsobem přispět k vyšší dynamice ekonomického růstu, pozitivním změnám jeho charakteru a zvýšení kvality života lidí.

Témata:

- Identifikace a katalogizace všech oblastí, v nichž se již nyní ekonomické efekty, které vznikají v oblasti produktivních služeb, vracejí těm ekonomickým subjektům, které se o ně zasloužily.

- Identifikace a katalogizace všech oblastí, v nichž je žádoucí či nezbytné příslušné zpětné vazby vytvořit.

- Navržení mechanismů, podmínek či pravidel, jejichž uplatnění či zavedení by příslušné zpětné vazby vytvořilo.

- Zdůvodnění toho, proč bez vytvoření zpětných vazeb vznikají bariéry zrodu ekonomiky založené na produktivních službách.

4. K prosazení nové ekonomiky, tj. ekonomiky produktivních služeb, je nutný komplex vzájemně provázaných reforem v odvětvích sociálního investování a sociálního pojištění (zejména vzdělání, péče o zdraví a penzijního pojištění).

Témata:

- Problematika financování vzdělání, zejména vysokoškolského z hlediska dlouhodobé uplatnitelnosti absolventů.

- Problematika financování zdravotní péče, zejména z hlediska prodloužení zenitu a horizontu produktivního uplatnění.

- Optimalizace penzijního systému z hlediska identifikace a zpětné alokace ekonomických efektů vznikajících působením produktivních služeb (tj. řešení otázky, jak musí být penzijní systém postaven, aby se v něm do nejvíce projevily efekty produktivních služeb).

- Identifikování a katalogizace vzájemné podmíněnosti reforem v jednotlivých odvětvích sociálního investování a sociálního pojištění.

- Reformy v dalších oblastech produktivních služeb.

5. Neschopnost vytvořit si realistickou představu o možnosti exponenciálně dynamického trvale udržitelného růstu je gnoseologickou příčinou vzniku a šíření představ o katastrofickém či silovém řešení problémů spojených s existencí nepřekonatelných bariér růstu (formou reglementace spotřeby, omezení počtu obyvatelstva apod.). Tyto představy následně zvyšují intenzitu pozičního investování, jehož důsledkem je ekonomická segregace a oslabování institucionálního systému společnosti působením struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad. Návazně pak dochází k deformování reforem v oblastech systémů sociálního investování a sociálního pojištění, zneužívání jejich objektivní nezbytnosti k aktivitám poškozujícím společnost.

Témata:

- Popis projevů katastrofického či silového řešení současných problémů.

- Vymezení a modelování pozičního investování, návazně pak jeho důsledků s využitím teorie her.

- Identifikování a katalogizace forem deformování a zneužívání reforem.

- Popis a modelování působení struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad s využitím teorie her.

- Neschopnost vytvořit se reálnou představu o možnosti exponenciálně dynamického a současně trvale udržitelného rozvoje jako "spouštěcí" mechanismus eskalace pozičního investování a jeho přerůstání ve vznik a rozrůstání se struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad.

6. Hrozby a příležitosti, které vytváří současná doba v jednotlivých zemích, umožňují spolu s využitím teorie otevřít cestu k prosazení koncepčních komplexních reforem v oblastech sociálního investování a sociálního pojištění. K analýze bariér, které vznikají mezi teoretickým řešením a jejich uplatněním v praxi, je možné i nutné využít teorii her, zejména při analýze pozičního investování a při analýze působení struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad.

Témata:

- Analýza reality z hlediska hrozeb i příležitostí souvisejících s nutností a možností komplexních reforem v oblasti sociálního investování a sociálního pojištění.

- Možnost aplikace teorie her k analýze společenského dění z hlediska prosazení reforem v oblastech produktivních služeb – vyhodnocení zkušeností a doporučení.

- Reflexe problémů medializace výsledků přípravy a průběhu čtyř navazujících konferencí.

1.3. Výsledky diskuse

1. Poněkud překvapivě byla nejdiskutovanějším tématem problematika penzijního systému: - - Za pozitivum považuji, že byla podpořena myšlenka plně zásluhového systému.

- Za významný nedostatek dosavadního průběhu diskuse považuji, že problematika významu a smyslu reformy penzijního systému není chápána v širším kontextu reforem všech systémů sociálního investování a sociálního pojištění.

- Podle mého názoru pak naprosto klíčový problém v této oblasti je, jaké jsou možnosti v oblasti prodloužení období produktivního uplatnění člověka na profesních trzích na základě synergického působení všech subjektů produktivních služeb.

2. Nejkontroverzněji diskutovanou otázkou byla role HCC a přenesené ceny (tj. zpětného financování, které se odvíjí od efektů investic do nabytí, uchování a uplatnění lidského kapitálu). Tady si myslím, že bude nutné znovu a znovu, trpělivě vysvětlovat, proč se jedná o naprosto zásadní předpoklad úspěšnosti všech "nikoli-škrtajících", tj. skutečných reforem.

3. Nejvíce nedorozumění vzniká v oblasti vytváření představy o možnosti dynamického a současně trvale udržitelného růstu, pokud dojde ke změně charakteru ekonomického růstu.

4. Největším nedostatkem diskuse bylo, že se jednotlivé problémy nechápou ve vzájemných souvislostech.

Při přípravě tohoto pracovního textu byly využity podklady dodané v rámci přípravné diskuse k 17. ročníku konference Lidský kapitál a investice do vzdělání, které poskytli:

Pavel Čírtek, Tomáš Fiala, Karel Hušner, Václav Leinweber, Jan Mertl, Jiří Mihola, Jiří Schneidar, Dominik Stroukal, Jaroslav Šetek, Radim Valenčík, Jaroslav Vostatek, Petr Wawrosz.

Byly použity či využity jako podnět následující materiály publikované v rámci přípravné diskuse:

Bohumír Štědroň: Prognostický aspekt
http://radimvalencik.pise.cz/1432-jake-reformy-a-proc-146-b-stedron-prognozy.html

Karel Hušner: K řešení problematiky současného společensko-ekonomického vývoje formou nutných reforem
http://radimvalencik.pise.cz/1427-jake-reformy-a-proc-147-karel-husner.html
http://radimvalencik.pise.cz/1428-jake-reformy-a-proc-148-karel-husner.html
http://radimvalencik.pise.cz/1429-jake-reformy-a-proc-149-karel-husner.html
http://radimvalencik.pise.cz/1430-jake-reformy-a-proc-150-karel-husner.html
http://radimvalencik.pise.cz/1431-jake-reformy-a-proc-151-karel-husner.html

Jaroslav Vostatek: Řešit a dořešit problémy prvního pilíře
http://radimvalencik.pise.cz/1459-jake-reformy-a-proc-153-vostatek-ad-1-pilir.html

Radim Valenčík: Plně zásluhový první pilíř
http://radimvalencik.pise.cz/1460-jake-reformy-a-proc-154-plne-zasluhovy-system-i.html
http://radimvalencik.pise.cz/1461-jake-reformy-a-proc-155-plne-zasluhovy-system-ii.html

Jan Zeman: Sociální pilíř udržitelného rozvoje
http://radimvalencik.pise.cz/1462-jake-reformy-a-proc-156-j-zeman-soc-prava-i.html
http://radimvalencik.pise.cz/1463-jake-reformy-a-proc-157-j-zeman-soc-prava-ii.html

Radim Valenčík: Definice důchodového systému (o jakou solidaritu jde)
http://radimvalencik.pise.cz/1464-jake-reformy-a-proc-158-definice-duch-systemu.html

Tomáš Fiala: Několik poznámek k důchodovému systému
http://radimvalencik.pise.cz/1465-jake-reformy-a-proc-159-t-fiala-k-duchodum.html

Jaroslav Vostatek: Penzijní sociální modely a potřebná výchozí reforma českého "důchodového pojištění"
http://radimvalencik.pise.cz/1475-jake-reformy-a-proc-162-vostatek-prehledne-i.html
http://radimvalencik.pise.cz/1476-jake-reformy-a-proc-163-vostatek-prehledne-ii.html
http://radimvalencik.pise.cz/1478-jake-reformy-a-proc-164-vostatek-prehledne-iii.html
http://radimvalencik.pise.cz/1479-jake-reformy-a-proc-165-vostatek-prehledne-iv.html
http://radimvalencik.pise.cz/1477-jake-reformy-a-proc-166-vostatek-prehledne-v.html

Ladislav Žák: Kritická reflexe tezí připravované konference
http://radimvalencik.pise.cz/1490-jake-reformy-a-proc-167-l-zak-co-je-dulezite.html

Jiří Šnajdar: Dokáže naše euroatlantická civilizace působit silou pozitivního příkladu?
http://radimvalencik.pise.cz/1495-jake-reformy-a-proc-168-j-snajdar.html

Jan Červenka: Rozvoj a řízení lidského kapitálu
http://radimvalencik.pise.cz/1496-jake-reformy-a-proc-169-j-cervenka.html

Jiří Mihola: Náměty k důchodové reformě
http://radimvalencik.pise.cz/1511-jake-reformy-a-proc-170-mihola-penzijni-reforma.html

Pavel Pršala: Poznámky ke členění do pilířů penzijního systému podle MMF
http://radimvalencik.pise.cz/1515-jake-reformy-a-proc-171-prsala-penzijni-system.html
http://radimvalencik.pise.cz/1516-jake-reformy-a-proc-172-prsala-penzijni-system.html

Jan Cambell: Ingotum Per Ignotus - vysvětlení neznámého ještě vice neznámým
http://radimvalencik.pise.cz/1532-jake-reformy-a-proc-182-cambell-o-kontextu.html

Tomáš Fiala: Reforma 1. pilíře v solidární a ekvivalentní flexibilnější systém
http://radimvalencik.pise.cz/1538-jake-reformy-a-proc-183-fiala-1-pilir.html

Pavel Schránil: Audit lidského kapitálu
http://radimvalencik.pise.cz/1409-jake-reformy-a-proc-185-audit-lidskeho-kapit-ii.html
http://radimvalencik.pise.cz/1409-jake-reformy-a-proc-185-audit-lidskeho-kapit-ii.html

Rafik Bedretdinov: Jak předvídat budoucnost?
http://radimvalencik.pise.cz/1544-jake-reformy-a-proc-186-bedretdinov-predvidani.html
http://radimvalencik.pise.cz/1545-jake-reformy-a-proc-187-bedretdinov-predvidani.html

Ladislav Žák: Člověk a jeho prostředí
http://radimvalencik.pise.cz/1557-jake-reformy-a-proc-188-zak-clovek-a-prostredi.html

Jan Cambell: Globalizace a národní myšlenka
http://radimvalencik.pise.cz/1570-jake-reformy-a-proc-194-cambell-globalizace-i.html
http://radimvalencik.pise.cz/1571-jake-reformy-a-proc-195-cambell-globalizace-ii.html

Václav Leinweber: Dnešní svět - od Fukuyamy k Huntingtonovi
http://radimvalencik.pise.cz/1576-jake-reformy-a-proc-196-leinweber-fukuyama.html
http://radimvalencik.pise.cz/1577-jake-reformy-a-proc-197-leinweber-huntington.html

Jan Kaleta: Ještě jednou k penzijnímu systému
http://radimvalencik.pise.cz/1578-jake-reformy-a-proc-198-kaleta-ad-penze.html

Jan Kaleta: Otrávená slova
http://radimvalencik.pise.cz/1579-jake-reformy-a-proc-199-kaleta-otravena-slova.html

Petr Wawrosz: Transferred price and the sector of productive services as the key preconditions to smart, sustainable, and inclusive growth
http://radimvalencik.pise.cz/1585-jake-reformy-a-proc-200-wawrosz-smart-growth.html
http://radimvalencik.pise.cz/1586-jake-reformy-a-proc-201-wawrosz-prod-services.html
http://radimvalencik.pise.cz/1587-jake-reformy-a-proc-202-wawrosz-transf-price.html
http://radimvalencik.pise.cz/1588-jake-reformy-a-proc-203-wawrosz-feedback.html
http://radimvalencik.pise.cz/1589-jake-reformy-a-proc-204-wawrosz-barriers.html

Ladislav Žák: Co dělat?
http://radimvalencik.pise.cz/1595-jake-reformy-a-proc-205-zak-co-delat-i.html
http://radimvalencik.pise.cz/1596-jake-reformy-a-proc-206-zak-co-delat-ii.html

Jaroslav Šetek: Příprava služebního zákona a ekonomické aspekty zaměstnávání vysloužilců ve státní správě
http://radimvalencik.pise.cz/1599-jake-reformy-a-proc-207-setek-sluzebni-zakon.html

Naděžda Petrů: K otázce vysokoškolského vzdělání
http://radimvalencik.pise.cz/1600-jake-reformy-a-proc-208-petru-vs-vzdelani.html

Jan Mertl: Ke vztahům mezi penzijním a zdravotnickým systémem
http://radimvalencik.pise.cz/1601-jake-reformy-a-proc-209-mertl-penze-a-zdravi-i.html
http://radimvalencik.pise.cz/1602-jake-reformy-a-proc-210-mertl-penze-a-zdravi-ii.html

Vítek Zažímal: Stát a vzdělání
http://radimvalencik.pise.cz/1605-jake-reformy-a-proc-211-zazimal-vzdelani.html

Ondřej Černík: Aktuální Heidegger
http://radimvalencik.pise.cz/1615-jake-reformy-a-proc-212-cernik-heidegger.html

Dominik Stroukal: Vztah mezi nezaměstnaností a zdravotním stavem v České republice – longitudinální analýza
http://radimvalencik.pise.cz/1621-jake-reformy-a-proc-215-stroukal-prace-a-zdravi.html

Václav Leinweber, Radim Valenčík: Politickoekonomická reflexe současného stavu globální společnosti I.-II.
http://radimvalencik.pise.cz/1641-jake-reformy-a-proc-213-polit-ekonom-reflexe-1.html
http://radimvalencik.pise.cz/1642-jake-reformy-a-proc-214-polit-ekonom-reflexe-2.html

Aleš Drahokoupil: Politický marketing na podporu komplexních reforem
http://radimvalencik.pise.cz/1625-jake-reformy-a-proc-216-drahokoupil-pm.html

Jana Kotěšovcová: Komparace finanční výkonnosti penzijních fondů ve světě a problémy s tím spojené
http://radimvalencik.pise.cz/1626-jake-reformy-a-proc-217-kotesovcova-penz-fondy.html
http://radimvalencik.pise.cz/1627-jake-reformy-a-proc-218-kotesovcova-penz-fondy.html

Pavel Makovec: Penzijní reforma a kapitálový trh
http://radimvalencik.pise.cz/1628-jake-reformy-a-proc-219-makovec-penz-reforma.html

Václav Janoušek: Technologie vytváření masového souhlasu ve společenském diskursu jako poziční investování
http://radimvalencik.pise.cz/1629-jake-reformy-a-proc-220-janousek-masovy-soulas.html
http://radimvalencik.pise.cz/1630-jake-reformy-a-proc-221-janousek-masovy-soulas.html

Václav Leinweber, Radim Valenčík: Politickoekonomická reflexe současného stavu globální společnosti III.
http://radimvalencik.pise.cz/1643-jake-reformy-a-proc-222-polit-ekonom-reflexe-3.html

Václav Leinweber, Radim Valenčík: Politickoekonomická reflexe současného stavu globální společnosti IV-VIII
http://radimvalencik.pise.cz/1645-jake-reformy-a-proc-224-polit-ekonom-reflexe-4.html
http://radimvalencik.pise.cz/1646-jake-reformy-a-proc-225-polit-ekonom-reflexe-5.html
http://radimvalencik.pise.cz/1647-jake-reformy-a-proc-226-polit-ekonom-reflexe-6.html
http://radimvalencik.pise.cz/1648-jake-reformy-a-proc-227-polit-ekonom-reflexe-7.html
http://radimvalencik.pise.cz/1649-jake-reformy-a-proc-228-polit-ekonom-reflexe-8.html
Irena Jindřichovská a Šárka Kocmanová: Etika na vysokých školách - aktuální otázky a co v etice vyučovat
http://radimvalencik.pise.cz/1659-jake-reformy-a-proc-229-is-sk-o-vyuce-etiky.html

Jaroslav Šetek: Lidský kapitál ve službách organizovaného zločinu při transformaci české ekonomiky
http://radimvalencik.pise.cz/1656-jake-reformy-a-proc-230-setek-lk-a-org-zlocin.html
http://radimvalencik.pise.cz/1660-jake-reformy-a-proc-231-setek-lk-a-org-zlocin.html
http://radimvalencik.pise.cz/1661-jake-reformy-a-proc-232-setek-lk-a-org-zlocin.html

Pozvánka na konferenci
http://radimvalencik.pise.cz/1681-jake-reformy-a-proc-233-pozvanka-na-konferenci.html

Petr Čechák: Zamyšlení nad možností "rozfázování" odchodu do starobního důchodu a zavedení institutu částečného starobního důchodu
http://radimvalencik.pise.cz/1682-jake-reformy-a-proc-234-cechak-k-otazce-duchodu.html

Pavel Makovec: Zdravotní pojišťovny? Zrušit je všechny!
http://radimvalencik.pise.cz/1683-jake-reformy-a-proc-235-makovec-zrusit-zdr-poj.html

Václav Leinweber, Radim Valenčík: Politickoekonomická reflexe současného stavu globální společnosti IX-XI
http://radimvalencik.pise.cz/1687-jake-reformy-a-proc-236-polit-ekonom-reflexe-9.html
http://radimvalencik.pise.cz/1679-jake-reformy-a-proc-237-polit-ekonom-reflexe-10.html
http://radimvalencik.pise.cz/1680-jake-reformy-a-proc-238-polit-ekonom-reflexe11.html

Jana Boučková, Jaroslav Viduna: Úvahy o lidském kapitálu
http://radimvalencik.pise.cz/1690-jake-reformy-a-proc-239-bouckova-viduna-lk-1.html
http://radimvalencik.pise.cz/1691-jake-reformy-a-proc-240-bouckova-viduna-lk-2.html
http://radimvalencik.pise.cz/1692-jake-reformy-a-proc-241-bouckova-viduna-lk-3.html

Pavel Čírtek: Lidský kapitál – ekonomie, štěstí a mlčící většina
http://radimvalencik.pise.cz/1694-jake-reformy-a-proc-242-cirtek-veda-umeni-1.html
http://radimvalencik.pise.cz/1695-jake-reformy-a-proc-243-cirtek-veda-umeni-2.html
http://radimvalencik.pise.cz/1696-jake-reformy-a-proc-244-cirtek-veda-umeni-3.html

Michal Blahout: Politický systém, aneb je třeba ho změnit?
http://radimvalencik.pise.cz/1633-jake-reformy-a-proc-223-blahout-polit-system.html

Radim Valenčík: Ekonomie a štěstí
http://radimvalencik.pise.cz/1709-jake-reformy-a-proc-245-rv-ekonomie-a-stesti-1.html
http://radimvalencik.pise.cz/1710-jake-reformy-a-proc-246-rv-ekonomie-a-stesti-2.html
http://radimvalencik.pise.cz/1711-jake-reformy-a-proc-247-rv-ekonomie-a-stesti-3.html
http://radimvalencik.pise.cz/1712-jake-reformy-a-proc-248-rv-ekonomie-a-stesti-4.html
http://radimvalencik.pise.cz/1714-jake-reformy-a-proc-249-rv-ekonomie-a-stesti-5.html
http://radimvalencik.pise.cz/1715-jake-reformy-a-proc-250-rv-ekonomie-a-stesti-6.html

(Stav k 15.10.2014)

2. Možnost dynamického a současně trvale udržitelného růstu

2.1. Význam odpovědi na otázku, zda je exponenciálně dynamický a současně trvale udržitelný růst možný

Význam odpovědi na otázku, zda může být růst trvale udržitelný a současně exponenciálně dynamický začneme citací z pojednání V. Klusoně O ekonomické odpovědnosti napsané v roce 2005 (Klusoň 2005, s. 445). Jedná se o jeden z příspěvků publikovaných v časopise Politická ekonomie, který se snaží o komplexnější politickoekonomickou reflexi současnosti. Ještě před tím upřesníme, co znamená exponenciálně dynamický a současně trvale udržitelný růstu:

1. Pod exponenciálně dynamickým růstem chápeme takový, kdy dlouhodobě se zvyšuje aktuální základ o stále stejné průměrné procento (v rozmezí dejme tomu 3-5 %). Tj. může např. dojít i ke krátkodobému poklesu růstu, ale dlouhodobě můžeme růst proložit exponenciálou.

2. Pod trvale udržitelným rozvojem má na mysli takový, který v dlouhodobě myslitelném horizontu nenaráží na bariéry dané omezením přírodních zdrojů ani bariéry dané omezenou schopností přírodního prostředí absorbovat důsledky lidské, zejména ekonomické činnosti.

Hlavní myšlenka je koncentrovaně vyjádřena v těchto větách: „Velký růst bohatství, majetku, vede k velké moci, která by měla být podložena velkou odpovědností. Je-li však majetek mezi obyvatelstvem rozdělován nerovnoměrně – často je toto rozdělení důsledkem porušení morálního zákona – je i moc rozdělena nerovnoměrně, a tato nerovnoměrnost se při růstu obyvatelstva dále zvyšuje. Pokud by se počet obyvatelstva příliš neměnil, bylo by snad možno rozdělení bohatství ve prospěch chudších vrstev alespoň poněkud upravit a při dosažení přijatelného stupně rovnoměrného rozdělení růst ekonomiky přibrzdit nebo dokonce zastavit a tím čelit ničení přírodního a životního prostředí. Přírůstu obyvatelstva to však není možné, protože právě chudí musejí důrazně požadovat stále rychlejší a rychlejší hospodářský růst, aby se jejich situace mohla alespoň poněkud zlepšit. Bohatství a moc bohatých pak roste nade všechny meze a tento růst nelze zastavit. – Moc bohatých se zvrhává době z moci a jejich odpovědnost degeneruje do neodpovědnosti. Čelíme pak paradoxu, který bychom mohli vyjádřit jako „bezmoc mocných a neodpovědnost odpovědných“. Ostatně právě nedávno zveřejněné obrovské příjmy nejmocnějších představitelů některých korporací byly výsledkem největší představitelné eroze odpovědnosti, a tedy hrubým narušením morálního zákona. Velká, nerovnoměrně rozdělená moc, jako kopie nerovnoměrně rozdělovaných důchodů, se oddělila od odpovědnosti, a stala se neovladatelnou. V těchto případech dochází k velkému paradoxu moci, kdy velká moc nedokáže sama sebe ovládnout.“ (Klusoň 2005, s. 443)

V naší práci se budeme problematikou příčin a důsledků nerovnoměrnosti rozdělení bohatství zabývat podrobněji. Ukážeme, jaké mechanismy působí a jak působení těchto mechanismů determinuje současný společenský vývoj. V této části je pro nás citovaná pasáž významná především tím, že nepřímo poukazuje na zcela zásadní význam vytvoření představy o možnosti dynamického a současně trvale udržitelného růstu. Pokud takovou teoreticky podloženou a realistickou představu nevytvoříme, musíme počítat s tím, že v reflexi společenského vývoje (mj. i v intencích toho, co říká V. Klusoň) - a to jak odborné a vědecké, tak i politické, koneckonců pak i v rovině mediální a v rovině běžného vědomí - budou převládat scénáře počítající se stupňováním intenzity a rozsahu konfliktů, scénáře počítající s katastrofickým vývojem společnosti. A převládnutí těchto scénářů v jednotlivých rovinách společenského vědomí podstatným způsobem ovlivní společenský vývoj právě ve směru zvyšování intenzity a rozsahu konfliktů.

V části, ve které se budeme věnovat otázce, jak je v současné době generována moc, kdo je jejím nositelem a jaké trendy v této oblasti působí, si ukážeme, proč je představa o možnosti exponenciálně dynamického a současně trvale udržitelného vývoje tak významná z hlediska vytvoření podmínek pro to, aby vývoj pokračoval nikoli katastrofickou cestou. Jde totiž o to, že pro fungování současného typu moci (kdo je jejím nositelem a jak je tato moc rozložena) je mimořádně významné spontánní vytváření toho, co nazýváme základním globálně i lokálně sdíleným ideovým paradigmatem. Ukazuje se, že současné základní globálně i lokálně sdílené paradigma prochází určitou krizí a návazně na tuto krizi dochází k jeho modifikaci. Ta může mít různá vyústění. Představa o tom, zda je či není reálný exponenciálně dynamický a současně trvale udržitelný růst hraje nesmírně významnou roli. To je velká příležitost, ale i velký závazek pro teorii. V této souvislosti je nutné upozornit na to, že pozitivní odpověď na otázku, zda je možný exponenciálně dynamický a současně trvale zadržitelný růst bezprostředně souvisí s pochopením zcela zásadních proměn v charakteru ekonomického růstu. Úkolem teorie je pak velmi přesně a jasně ukázat, v čem spočívá proměna charakteru či kvality ekonomického růstu.

2. 2. Ekonomický základ trvale udržitelného a současně exponenciálně dynamického růstu

Nejobecnější příčinou současných problémů je to, že doposud nedošlo k přeorientaci stávajícího setrvačného vývoje směrem ke společnosti produktivních služeb, tj. společnosti, těžištěm ekonomiky, které jsou produktivní služby spojené a nabýváním, uchováním a uplatněním lidského kapitálu. Ekonomický růst může být současně exponenciálně dynamický a trvale udržitelný, resp. dokonce musí být exponenciálně dynamický, aby byl trvale udržitelný. Základem tohoto typu růstu jsou produktivní služby. Rozhodující podmínkou přechodu k ekonomice produktivních služeb je zainteresovanost subjektů působících v oblasti produktivních služeb spojených s nabýváním, uchováním a uplatněním lidského kapitálu; vytvoření zpětných vazeb mezi efekty produktivních služeb a financováním těchto subjektů, může podstatným způsobem přispět k vyšší dynamice ekonomického růstu, pozitivním změnám jeho charakteru a zvýšení kvality života lidí. K prosazení nové ekonomiky, tj. ekonomiky produktivních služeb, je nutný komplex vzájemně provázaných reforem v odvětvích sociálního investování a sociálního pojištění (zejména vzdělání, péče o zdraví a penzijního pojištění).

Na včasné teoretické přípravě reforem v oblasti systémů sociálního investování a sociálního pojištění, následné realizaci těchto reforem zcela zásadním způsobem závisí možnost dalšího bezkrizového a bezkonfliktního vývoje společnosti, který předpokládá zásadní zvýšení role produktivních služeb jako těžiště takového ekonomického růstu, který může být jak rostoucí měrou dynamický, tak i trvale udržitelný.

Neschopnost vytvořit si realistickou představu o možnosti exponenciálně dynamického trvale udržitelného růstu je gnoseologickou příčinou vzniku a šíření představ o katastrofickém či silovém řešení problémů spojených s existencí nepřekonatelných bariér růstu (formou reglementace spotřeby, omezení počtu obyvatelstva apod.). Tyto představy následně zvyšují intenzitu pozičního investování, jehož důsledkem je ekonomická segregace a oslabování institucionálního systému společnosti působením struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad. Návazně pak dochází k deformování reforem v oblastech systémů sociálního investování a sociálního pojištění, zneužívání jejich objektivní nezbytnosti k aktivitám poškozujícím společnost. Proto se nyní budeme věnovat vytvoření představy o možnosti exponenciálně dynamického a současně trvale udržitelného ekonomického růstu na bázi role odvětví produktivních služeb.

Ekonomika založená na produktivních službách umožňuje ekonomický vývoj, o kterém lze (s určitým zjednodušením) říci, že je současně exponenciálně dynamický a současně trvale udržitelný. Jinými slovy - přechod k ekonomice založené na produktivních službách otevírá nový prostor pro dynamický růst. Není tedy nutná restrikce spotřeby ani boj o zdroje, jde o změnu charakteru potřeb. Jde o uspokojování potřeb spojených s rozvojem, uchováním a uplatněním schopností člověka. S takovým uspokojováním potřeb, které zpětně působí na ekonomický růst jako nejvýznamnější produktivní síla.

Prostřednictvím následujících obrázků se pokusíme představu o možnosti takového růstu konkretizovat a prezentovat ji v kontextu průmyslové revoluce, která otevřela prostor pro exponenciálně dynamický růst obdobným způsobem, jako v současné době přechod k ekonomice založené na produktivních službách.

Není jednoduché si představit, jak by mohl být růst exponenciálně dynamický (ve smyslu v průměru stejných procentuálních přírůstků v dlouhodobém časovém horizontu k postupně se zvětšujícímu základu) a současně trvale udržitelný.

Obrázek 1 porovnává alternativu pokračování exponenciálně dynamického růstu (čárkovaná křivka) s alternativou degresivního růstu limitovaného omezeností zdrojů a restrikcí spotřeby (tečkovaná křivka).

Obrázek 1:

GDP

Years

A

B

K tomu poznámka: Na nejrůznějších odborných fórech jsme se v diskusích jako s většinovým názorem setkávali s tím, že dříve nebo později nebude možné pokračování růstu, který by měl exponenciální dynamiku. Ukážeme nejen to, že takový růst je možný, ale i to, že v historii došlo k posunu této dynamiky.

Na jedné straně tedy platí, že žádný setrvačný růst nemůže být současně exponenciálně dynamický a trvale udržitelný. Na druhé straně však platí, že ekonomický růst, který není setrvačný, jehož charakter se výrazně mění, může být jak exponenciálně dynamický, tak i trvale udržitelný.

Ukážeme si to na příkladu průmyslové revoluce. Nejdříve použijeme velmi zjednodušené schéma, návazně pak schéma podrobnější, které vychází z analýzy reálných dat.

Na Obrázku 2 je prezentována situace, kdy je v ekonomice založené na starém odvětví (v daném případě zemědělství) v zárodečné podobě zastoupeno i nové odvětví (např. rodící se průmysl v podobě řemesel). Pokud má růst setrvačný charakter, pak většina produkce je zabezpečována starým odvětvím (např. zemědělstvím). Úměrně tomu se zvětšuje i produkce nového odvětví. Zvyšování produkce starého odvětví však stále více naráží na přirozené bariéry, které růst omezují (v daném případě omezenou zásobu půdy a omezenou produktivitu půdy).

Obrázek 2

Production of the New Economic Sector

Production of the Old Economic Sector

Ekonomická revoluce spočívá v tom, že expanduje nové odvětví (např. řemesla měnící se v průmysl), stává se nejdynamičtějším, přesouvá se do něj těžiště růstu nového typu, což následně umožňuje zvyšování produktivity i starého odvětví (v daném případě v zemědělství). Omezení, na která dříve staré odvětví naráželo, jsou překonávána inovacemi produkovanými v novém odvětví. Viz obrázek:

Obrázek 3

Production of the New Economic Sector

Production of the Old Economic Sector

Uvedené schéma ovšem lze využít i k popisu menších změn v ekonomice souvisejících s šířením inovačních vln. Vezměme třeba ekonomiku, která je založena na průmyslové produkci, ale nevstoupila do ní ještě elektronika:

- Staré odvětví = skoro celá průmyslová ekonomika.

- Nové odvětví = zárodky logistických prvků mechanického typu (od Pražského orloje, přes Wattův regulátor až po analogické počítače řídící palbu lodních děl).

Technologický pokrok (od vynálezu relé, přes elektronku, tranzistor, integrovaný obvod k mikročipu) umožňuje masivní (do té míry opravdu netušenou) expanzi logistických prvků v ekonomice, vznik mikroelektronické logistiky otevírající nový prostor pro ekonomický růst:

- Úsporou vstupů (prostoru, času, energií).

- Dosahováním technologických parametrů, které před tím nebyly možné (přesnost, fungování technologie bez přímé účasti člověka, a to nejen při výzkumu Vesmíru).

- Generováním nových potřeb lidí, jejichž uspokojování předpokládá existenci logistiky založené na mikroelektronice.

Podobně bychom mohli charakterizovat inovační vlny spojené s biotechnologiemi, laserovou technologií apod.

Uvedené schéma lze využít při znázornění změny naprosto zásadní pro současnou dobu: Přechodu k ekonomice založené na produktivních službách, tj. službách spojených s nabýváním, uchováním a uplatněním lidského kapitálu. Zde základní předpoklady nejsou ani tak technologické, jako systémové:

- Vývoj příslušných produktů finančních trhů, které by umožnily vytvořit zpětnou vazbu mezi ekonomickými efekty produktivních služeb a financování těchto služeb.

- Prolomení bariér působících proti přirozenému směřování společnosti k vyšší míře rovností příležitostí (bariér daných pozičním investováním).

2.3. Analýza dynamiky hospodářského růstu v dlouhodobém historickém období

Na Obrázku 4 je zachycen vývoj produktivity práce od začátku našeho letopočtu:

Obrázek 4

Vidíme, že G(HDP/L), (tj. tempo růstu na jednotku práce - moje poznámka), začíná významně narůstat v počátcích průmyslové revoluce a roste až do současnosti. Jeho růst se ale zmírňuje a ustálí se na průměrném meziročním tempu 1,4 %.

Obrázek 5

Přechod k ekonomice založené na produktivních službách může nastartovat obdobný proces. Nejenže ekonomický růst má z dlouhodobého hlediska exponenciální charakter, ale je ve skutečnosti ještě rychlejší. V tom smyslu, že v určité období se začala exponenciální dynamika tohoto růstu zrychlovat a ustálila se (dodnes) na exponenciálním růstu, který odpovídá průměrnému meziročnímu tempu 1,4 % tempo růstu na jednotku práce (tj. absolutní růst je vyšší v důsledku přírůstku zásoby práce). K tomuto vzestupu tempa růstu, které velmi dobře popisuje graf 7 prezentující zvyšování průměrných dlouhodobých přírůstků, dochází právě v období průmyslové revoluce. Přitom po celé období průmyslové revoluce se příslušná dynamika mírně, ale přece jen zvyšuje. Mnohem pravděpodobnější než to, že se tempo růstu začne snižovat, je naopak to, že nás čeká obdobný vzestup, k jakému došlo v průběhu průmyslové revoluce, kdy změnou charakteru ekonomického růstu začne růst i jeho meziroční dynamika ze stávajících 1,4 % na vyšší. To vyjadřuje následující graf:

Obrázek 6

The percentage rate of growth for one unit of work

Years

1000

2000

,4 %

The expected increase of the rate of growth due to the role of productive services

The increase in the rate of growth due to the industrial revolution

Další analýza ukazuje, jak v době průmyslové revoluce vstoupily do ekonomiky intenzivní faktory růstu. A to tak, že nejdříve se otevřel prostor pro akumulaci kapitálu (ten sám o sobě ještě intenzivním faktorem růstu nebyl), teprve následně se akumulace kapitálu se stala prostorem pro uplatnění inovací spojených s technickým pokrokem.

Obrázek 7

Intenzita vstupu intenzivních faktorů přitom závisí na úrovni lidského kapitálu (především inovačních schopnostech lidí). Produktivní služby ze své vlastní povahy (urychlením profesní přípravy, dosažením vyšší míry inovačních schopností, prodloužením období jejich nabývání a uplatnění, zvýšením efektivnosti jejich uplatnění) intenzifikují hlavní intenzifikační faktor. Jsou tedy, názorně řečeno, faktorem růstu, který intenzifikuje intenzifikaci, tj. velmi výrazným intenzivním faktorem.

Vývoj intenzity a extenzity světového vývoje od počátku letopočtu je zachycen na horním grafu. Je z něj zřejmé, že významný nástup intenzivních faktorů odpovídá období průmyslové revoluce. Do té doby byl vývoj podstatně mírnější, takže význam dynamických parametrů byl při tomto nepatrném růstu produktu podstatně menší. Tento vývoj se blížil vývoji čistě extenzivnímu.

Obrázek 8

Vstup lidských schopností, které se "přetaví" v technický pokrok, je faktorem intenzivního růstu a umíme ho už vyjádřit a na základě toho si ho i představit. Produktivní služby intenzifikují proces celkového využití lidských schopností (formou jejich efektivnějšího nabývání, lepšího uchování i uplatnění) a působí na intenzifikaci intenzivního faktoru. Budoucí rozložení podílu extenzivních, intenzivních a super intenzivních faktorů růstu může mít podobu uvedenou na obrázku.

Žijeme v době, kterou lze považovat za počátek přechodu k ekonomice, ve které bude dominantním sektorem sektor produktivních služeb (služeb umožňujících nabývat, uchovávat a uplatňovat lidský kapitál). Dominantním se tento sektor stává z následujících důvodů:

1. V tom smyslu, že produkuje rozhodující množství statků (produktivních služeb sloužících k uspokojování schopnostních potřeb).

2. V tom smyslu, že nejvíce ovlivňuje uspokojování potřeb a utváření jejich struktury (tj. nejvýznamnějšími potřebami člověka se stávají schopnostní potřeby, potřeby uspokojované rozvojem a realizací jeho schopností).

3. V tom smyslu, že v tomto sektoru nejintenzivněji probíhají inovační procesy.

4. V tom smyslu, že se do tohoto sektoru přesouvá těžiště ekonomické akumulace (tj. v tomto sektoru se nejvíce hromadí fixní kapitál, který má podobu lidských schopností a lidských vztahů).

5. V tom smyslu, že v tomto sektoru vzniká nejvíce čistého přebytku, který se stává zdrojem akumulace fixního kapitálu působícího v tomto sektoru.

Velmi důležitá je z tohoto hlediska podložená představa o možnosti takového růstu, který by byl současně dynamický (konce exponenciálně dynamický v tom smyslu, že jeho procentuální přírůstky dlouhodobě oscilují kolem určité konstantní hodnoty), a současně trvale udržitelný. To je reálné, pokud:

1. Podstatnou součástí růstu (toho, co se do něj "počítá") jsou produktivní služby spojené s nabýváním, uchování a uplatněním lidského kapitálu (tj. to, co umožňuje kvalitní a současně plnohodnotný život).

2. Tento lidský kapitál působí na zvýšení intenzity těch inovačních procesů, které radikálním způsobem snižují množství naturálních vstupů do procesu výroby (nové technologie apod.) a tím osvobozují ekonomický růst od bezprostřední závislosti na bariérách spojených s omezeností přírodních zdrojů a omezeností schopnosti přírodního prostředí absorbovat důsledky lidské činnosti.

Shrnutí

Žijeme v době narůstání problémů i konfliktů, které mají nejrůznější příčiny. Jejich společným základem je skutečnost, že setrvačný vývoj naší civilizace narazil na přirozené bariéry dané povahou světa, ve kterém žijeme. Překonání těchto bariér a nalezení cesty k řešení problémů vyžaduje, jak jsme se snažili ukázat, změnu charakteru ekonomického růstu. Ta je nejen nutná, ale - což je zvlášť důležité - i možná. Tuto změnu lze popsat, definovat a pojmenovat různě. Podle našeho názoru je její nejvýznamnější charakteristikou výrazný vzrůst role produktivních služeb, tj. služeb spojených s nabýváním, uchováním a uplatněním lidského kapitálu (vzdělání, péče o zdraví apod.).

K prosazení této změny je nutné reformovat systémy sociálního investování a sociálního pojištění (financování vzdělání, péče o zdraví, penzijní systém). Tak, aby ve společnosti působily mechanismy, které vytvářejí zpětnou vazbu mezi ekonomickými efekty produktivních služeb a zdroji jejich financování. Je důležité, aby byly minimalizovány či zcela vyloučeny přerozdělovací institucionální zásahy. Takové mechanismy lze vytvořit využitím HCC založených na přenesené cena a zprostředkovaném uplatnění principu přenesené ceny. To umožní, aby se odvětví produktivních služeb postavila na svůj vlastní ekonomický základ a aby působením konkurence vedlo k výraznému zvýšení jejich efektivnosti, Efektivnost v tomto případě znamená kvalitnější a současně produktivnější život lidí.

Jakkoli se zdá, že ekonomický růst nemůže být exponenciálně dynamický a současně trvale udržitelný, analýza průmyslové revoluce (zrodu průmyslu, růstu jeho role v ekonomice) a jejího srovnání s výrazným růstem role odvětví produktivních služeb ukazuje, že může. A to dokonce se vzrůstající dynamikou procentuálních přírůstků.

Považujeme rozpracování problematiky změn souvisejících s překonáním setrvačného charakteru vývoje, konkrétně pak formou vzrůstu role odvětví produktivních služeb, za aktuální a hodné širokému odbornému zájmu. Jednotlivé země mají různé výchozí podmínky. Může docházet k odlišným názorům na řadu otázek. Přesto či právě proto by se řešení problémů v námi tematizované oblasti mělo odehrávat s využitím mezinárodní spolupráce.

Litartura ke 2. Kapitole:

Barr, N., 2012, Economics of the Welfare State, 5th edition, Oxford University Press, Oxford.

Becker, G., 1993, Human Capital: A Theoretical and Empirical Analysis with Special Reference to Education, 3th edition, The University of Chicago Press, Chicago.

Cyhelský, L, Mihola, J. &Wawrosz P, 2012,‘Quality indicators of development dynamics at all levels of the economy‘, Statistika (Statistic and Economy Journal), vol. 49, no. 2, pp. 29-43.

Grossman, H., 1972, ‚On the Concept of Health Capital and the Demand for Health‘, Journal of Political Economy, vol. 80, no. 2, p. 223.

Grossman, H., & Herschel, I., 1998, Human capital and predation: a positive theory of educational policy, National Bureau of Economic Research.

Hájek, M., & Mihola, J., 2009, ‚Analysis of total factor productivity contribution to economic growth of the Czech Republic‘, Politická ekonomie (Political economy), vol. 57, no. 6, pp. 740-753.

Inglehart, R., 1977, The Silent Revolution, University Press, Princeton.

Johnstonoe, D., 1972, New patterns for college lending: Income contingent loans, Columbia University Press, New York.

Johnstonoe, D., 1986, Sharing the costs of higher education: Student financial assistance in the United Kingdom, the Federal Republic of Germany, France, Sweden, and the United States, College Entrance Examination Board, New York.

Johnstonoe, D., 2006, Financing higher education: Cost-sharing in international perspective, Boston College Center for International Higher Education, Boston.

Klusoň, V. 2005. O ekonomické odpovědnosti. Politická ekonomie. 2005., Vol. 52, No. 4. pp. 436-458

Marx, K., 1973, Grundrisse, Penguine, London,

online http://www.marxists.org/archive/marx/works/download/Marx_Grundrisse.pdf

Marx, K., 1974, Rukopisy „Grundrisse“ II, Svoboda, Praha.

Matějů, P., Schneider, O. & Večerník, J. 2003, Proč tak těžko...?, ISEA, Praha.

Matějů, P. & Simonová, N. 2005, České vysoké školství na křižovatce, Sociologický ústav, Praha.

Mihola, J., 2007, ‚Aggregate Production Function and the Share of the Influence of Intensive Factors‘, Statistika (Statistic and Economy Journal) vol. 44, no. 2, pp. 108-132.

OECD, 2011, Health at the glance, Organisation for Economic Co-operation and Development, Paris.

OECD, 2011, Pensions at a Glance 2011, Retirement-Income Systems in OECD and G20 Countries, OECD Publishing, Paris.

OECD 2012,Health Data: Health expenditure and financing, OECD Health Statistics (database), Paris.

OECD 2013, Health: Key Tables from, OECD, iLibrary, Organisation for Economic Cooperation and Development. Paris.

Orszag, P. & Stiglitz, E., 1999, Rethinking Pension Reforms: Ten Myths about Social Security Systems, The World Bank, Washington.

Palacios, M., 2004, Investing in Human Capital, Cambridge University Press, Cambridge.

Radovan Richta & An Interdisciplinary Research Team, 1969, Civilization at the crossroads; social and human implications of the scientific and technological revolution , 3rd Edition , International Arts and Sciences Press 1969, UK.

Sörlin. S. &Vessuri, H., 2011, Knowledge Society vs. Knowledge Economy: Knowledge, Power, and Politics, Palgrave Macmillam, Hampshire.

Stehr, N. & Böhme, G., 1986, The Knowledge Society: The Growing Impact of Scientific Knowledge on Social Relations, Springer, Heidelberg.

Urbánek, V., 2007, Financování vysokého školství, Oeconomica, Praha.

Vossensteyn, J., 2009, ‚Challenges in student financing: State financial support to students, worldwide perspective‘, Higher Education in Europe, vol. 34, no. 2, pp. 183-199.

3. Financování odvětví produktivních služeb (HCC a přenesená cena)

3.1. HCC a financování odvětví produktivních služeb

Myšlenka financovat jednu z forem produktivních služeb - terciární vzdělání - formou HCC byla poprvé formulována v roce 1955 M. Friedmanem (The Role of Government in Education). Ještě před tím, než napsal Teorii spotřební funkce (vydanou v roce 1957), kde formuluje myšlenku produktivní spotřeby, tj. spotřeby umožňující nabývání a uchování lidského kapitálu.

Od šedesátých let minulého století do současné doby jsme svědky řady pokusů uplatnit tuto myšlenku v praxi v různých obměnách s různými výsledky. Za nejzdařilejší byl považován delší dobu australský systém HECS, po určitou dobu se nadějným stal systém MyRichUncel v USA. V souvislost s navržením, zdokonalením a analýzou fungování těchto systémů vzniklo velké množství odborných prací, ze kterých mezi teoreticky nejvýznamnější patří práce N. Barra, B. Johnstonea, M. Pallaciose, H. Vossensteyna. Poslední ze jmenovaných podstatným způsobem upřesnil pojem HCC a pokusil se rozšířit jeho uplatnění i na oblast financování péče o zdraví. V ČR se uvedenou problematikou v teoretické rovině zabývá zejména V. Urbánek, A. Veselý, M. Kalous, B. Slintáková. Problémy systémů založených na HCC ukazují, že v této oblasti je potřebné postoupit v teoretické analýze a modelování HCC podstatně dál.

Naše pojetí vychází z práce týmu, který úspěšně řešil již tři navazující projekty GA ČR - Efektivnost investic do lidského kapitálu (2003-2005), Investice do sociálního kapitálu a efektivnost (2006-2008), Teorie redistribučních systémů (2009-2011).

Určitým způsobem (formou hledání základního teoretického modelu) vstupuje i do kontextu bádání významných českých týmů soustředěných kolem R. Richty (zejména 60. léta), Y. Streckové (zejména 80. léta), M. Potůčka (v současné době), jejichž pozornost byla zaměřena na roli lidského potenciálu v ekonomických procesech.

V následujícím textu oproti dosavadním přístupům:

- Upřesňujeme o jaké HCC jde (klíčovou roli zde hraje pojem přenesené ceny).

- Rozšiřujeme využití HCC na oblast zprostředkovaného využití přenesené ceny (tj. tam, kde se efekty produktivních služeb projevují např. prodloužením horizontu produktivního uplatnění), v rámci toho rozlišujeme mezi bezprostředním a zprostředkovaným uplatněním principu přenesené ceny.

- Prokazujeme souvislost mezi perspektivním směrem ekonomického vývoje spojeného s růstem role produktivních služeb zaměřených na nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu.

- Vytváříme obecný model uvedeného typu HCC, který umožní v případech všech typů produktivních služeb vytvořit zpětnou vazbu mezi jejich ekonomickými efekty (a oceněním těchto efektů na různých trzích) a jejich financováním (resp. ověřit hypotézu, zda se jedná o dostatečně obecný princip).

- Na základě modelu HCC a zdokonalení metod analýzy dat podstatně přesněji oceňujeme efekty produktivních služeb (zejména v oblasti vzdělání a zdraví).

V článku formulujeme základní charakteristiky HCC založených na přenesené ceně, ukazujeme jejich význam pro zvýšení role odvětví produktivních služeb. Návazně pak ukazujeme, jak růst role produktivních služeb ovlivní ekonomický růst.

V odvětvích spojených s nabýváním, uchováním a uplatněním lidského kapitálu lze využít HCC. Mezi tato odvětví patří především vzdělání a péče o zdraví, lze do nich zahrnout i výchovu v rodině, zabezpečení bydlení mladým rodinám, kulturu, některé oblasti relaxačních a rekreačních aktivit, lázeňství, pracovního poradenství apod. Ekonomické efekty, které v těchto odvětvích vznikají, mají podobu urychlení profesního uplatnění, dosažení lepšího profesního uplatnění, prodloužení zenitu i horizontu produktivního uplatnění.

Obecný modele HCC (návazně specifikovaný na jednotlivé oblasti produktivních služeb) založený na přenesené ceně a zprostředkovaném využití přenesené ceny (viz dále) umožňuje ukázat, jak ekonomické efekty vznikající v daných odvětvích prostřednictvím mechanismů (a tudíž nikoli prostřednictvím rozhodnutí různých subjektů působících v institucionálním systému) slouží jako zdroje financování těch subjektů, které se o ně zasloužily (poskytovatel produktivní služby, uživatel produktivní služby, příp. zprostředkovatel), a jak jsou rozděleny podle podílu těchto subjektů na jejich dosažení. Přenesená cena je kontrakt, při kterém nabyvatel produktivní služby:

- platí až z toho, co mu produktivní služba vynese,

- podle toho, kolik mu vynese,

- přímo tomu, kdo mu ji poskytl.

Umožňuje diverzifikaci rizika současně s financováním investice do lidského kapitálu z budoucích výnosů. Prostřednictvím ní lze financovat např. vysokoškolské vzdělání, ale třeba i startovní byty mladých rodin či imigrantů.

Pojem přenesená cena vychází z toho, že do oblasti kontraktu typu HCC se přenášejí ocenění z jiného trhu (např. trhu profesního uplatnění) a z jiného časového období. Zobecňuje pojem ceny z hlediska vzájemného propojení jednotlivých trhů.

Efekty některých produktivních služeb se projevují až v oblasti prodloužení zenitu a zejména horizontu produktivního uplatnění. V tomto případě hovoříme o zprostředkovaném využití přenesené ceny, protože podmínkou ocenění efektů je fungování pojišťovacích trhů, resp. trhu penzijního a zdravotního pojištění.

Definování a nastavení mechanismů, které umožňují vytvořit zpětnou vazbu mezi ekonomickými efekty produktivních služeb a financováním těch, kteří se o tyto efekty zasloužili, proto předpokládá mj. i plně zásluhový systém penzijního pojištění.

Pojem „ekonomika založená na produktivních službách“ používáme v obdobném smyslu jako pojem „knowledge society“. Považujeme jej z přesnější z několika důvodů:

- Je komplexnější. Nejde jen o vzdělání ale i další atributy lidského kapitálu. A nejde jen o jejich nabývání, ale i uchování a uplatnění.

- Nepřímo ukazuje na to, že k pochopení toho ekonomického systému, ke kterému se vyvíjí naše společnost, budeme potřebovat mikroekonomickou teorii, která překračuje rámce neoklasické ekonomie. Ta neuvažuje produktivní (zdrojový) charakter spotřeby.

Zdokonalování trhu obecně a konkrétně prostřednictvím HCC

Někteří se domnívají, že trh vyřeší vše, jiní zase trh je zdrojem všech problémů. Většinou se však nechápe, v čem je síla a v čem je slabost trhu:

- Pokud místo trhu zavedeme přidělování statků či tvrdou regulaci cen, trh o sobě dá vědět vznikem "podpultového" či "černého" trhu. V tom je jeho síla.

- Pokud proti trhu budeme působit vytvářením administrativních monopolů, nedokáže trh napomoci vytvoření konkurence, která by administrativní monopol oslabila. Podobně zranitelný je vůči pozičnímu investování - přeměně majetkové výhody ve výsadu, která omezuje šance (možnost uplatnění) těm, kteří si výsady formou pozičního investování nedokážou vytvořit.

Trh je velmi složitý systém vztahů a jen navenek ("na povrchu") se jeví jako jednouchý akt svobodné směny. Mnohdy může být směna velmi komplikovaná a transakčně náročná, vyžaduje např. zpracování obsáhlé smlouvy, aby se naplnil hlavní smysl tržního aktu: Přinést paretovské zlepšení oběma stranám.

Jiným příkladem komplikované směny je to, co souvisí s "přenesenou cenou". Je to případ, kdy ocenění toho, co člověk kupuje (např. v podobě komplexu vysokoškolských vzdělávacích služeb sloužících k navýšení lidského kapitálu), je v každém jednotlivém případě velmi individuální a projevuje se až na jiném trhu (na trhu profesního uplatnění v podobě příjmu, jehož výši však ovlivňují i další faktory). Bylo by možné pořizování takových služeb založit na jednoduchém mechanismu - ať si je prostě koupí za nabízenou cenu ten, kdo o ně má zájem, a ten, kdo na ně má. Tak je to u nás (v ČR) v případě platby školného na soukromých vysokých školách. Ovšem takový trh, pokud existuje paralelně s veřejným vysokým školstvím, přináší velké množství nejrůznějších distorzí (zkreslení), o kterých se na tomto místě nechci rozepisovat. Pokud naopak dokážeme vytvořit podmínky, za kterých by fungoval mechanismus přenesené ceny (každý by platil až z toho, co mu vzdělání vynese, podle toho, kolik mu vynese, a přímo tomu, kdo mu jej poskytl), přenášelo by se ocenění toho, co absolventovi vysoké školy vzdělávací služby přinesly, z trhu profesního uplatnění na ocenění příslušných vzdělávacích služeb. Trh by generoval to hlavní, o co jde. Informace a motivace.

Velmi často se setkávám s tím, že ti, co brojí proti trhu, obviňují ho z toho, že je původcem všeho zla, ve skutečnosti kritizují to, že trh je vůči některým vnějším vlivům slabý, nedokáže jim odolat. A tyto vnější vlivy pak omezují možnost směny právě v těch případech, které by přinesly větší míru rovnosti šancí. Omezení trhu pak vede k prohlubování ekonomické segregace společnosti (na bázi výsad vzniklých pozičním investováním), což však odpůrci trhu nedokážou vidět. A ti, kteří jsou nositeli pozičního investování a vytvářejí si prostřednictvím něj výsady, to vidět ani nechtějí.

Proto platí - važme si trhu, ale uvědomujme si i to, v čem on nám nepomůže, ale kde my musíme pomoci jemu, aby mohl fungovat. Choďme kolem trhu tam, kde funguje, po špičkách. Snažme se kultivovat tržní prostředí. A tam, kde to jde, napomoci vytváření kontraktů, které jsou tržní svou podstatou. Pokud půjdeme jinou cestou, bude nás vždy čekat zklamání, že "to nefunguje".

Podívejme se z tohoto hlediska např. na otázku, jak zlepšit vzdělávací systém (či spíše zvrátit proces jeho postupné degenerace). Právě v této oblasti je na místě kultivovat (trpělivě a s pochopením věci) trh. A pokud se nám jednou podaří nastartovat využití mechanismu přenesené ceny v oblasti financování vysokých škol, vytváříme tím reálný ekonomický základ pro přenesení toho hlavního, co trh přináší (informace a motivace), i do oblasti financování nižších vzdělávacích stupňů (středního a postupně i základního školství). Nikoli tak, že bychom "kopírovali" mechanismus přenesené ceny v této oblasti. To nelze již z toho důvodu, že ti, co studují na nižších stupních, nejsou právně způsobilí příslušné kontrakty uzavírat. Ale tím, že zde bude nacházet přenesená cena zprostředkované uplatnění. Bude totiž podporovat mnohem intenzivnější spolupráci středních a postupně i základních škol s vysokými školami tak, aby se to, co v sobě má člověk od přírody, co nejvíce a nejúčelněji využilo.

Pokud by např. byly kontrakty na bází HCC uzavírány přímo s univerzitami, byly by to pro ně peníze "navíc" a žádné překážky by zde nebránily. Univerzity však dávají přednost vymáhání peněz s odůvodněním své potřebnosti, protože se obávají konkurenčního prostředí, které by se vytvořilo a které by je nutilo k vyšším výkonům. (Je to dáno mj. "vnitřní strukturou moci", kterou na univerzitách generuje prostředí, ve kterém nejsou dostatečně účinná kritéria pedagogické a vědecké výkonnosti.) Hlavní překážkou však je, že se svět vydal cestou pozičního investování místo vytváření rovnosti příležitostí pro nabývání a uplatnění lidských schopností. Tj. vydal se do slepé uličky cestou narůstajících konfliktů. Právě toto směrování vývoje je nutné zvrátit a právě tomu je věnována naše monografie.

Jak lze kultivovat trh? Pod pojem trh svobodnou směnu. Každá taková směna se uskutečňuje v rámci konkrétní společenské situace, ve které je určitý reprezentant veřejné volby - stát. Interakcí státu a trhu vzniká určitý tržní mechanismus, který se historicky vyvíjí a ve kterém se role státu projevuje v několika rovinách:

- Při právní ochraně smluv uzavíraných mezi směňujícími stranami (právo a vynutitelnost práva).

- Při redukci transakčních nákladů (zajištění bezpečnosti a komunikační infrastruktury).

- Při zvýšení informovanosti směňujících stran (poskytováním informací, omezování informační asymetrie).

- Při omezování bariér vstupu do odvětví (ochrana svobodné soutěže).

- Při snižování rizika jako specifické formy transakčních nákladů (institucionální podporou pojišťovacích trhů).

Analýza problematiky vývoje tržního mechanismu v konkrétně daných společenských podmínkách z hlediska využívání možností paretovských zlepšení, které jsou tímto vývojem umožněny, patří k nejvýznamnějším úkolům mikroekonomické teorie. Bezprostředně souvisí s tím, co se nazývá odstraňování nedokonalostí tržního mechanismu. Je to přesnější výraz, než někdy používaný pojem "tržní selhání". Ten nevyjadřuje zcela přesně podstatu toho, o co jde. Neselhává trh (který je obecným základem každého aktu směny), ale projevují se různé okolnosti, v nichž se konkrétní akty směny uskutečňují. To, co se v prvním přiblížení jeví jako tzv. tržní selhání, je projevem nevyvinutosti tržního mechanismu a řada problémů spojených s tzv. tržními selháními je řešitelná formou vývoje tržního mechanismu, resp. aktivní rolí státu při odstraňování nedokonalostí či nevyvinutosti trhu.

Jednou z příčin omezujících vstup do některých odvětví jsou výnosy z rozsahu, resp. vysoké pořizovací náklady na fixní kapitál, který je nutný k využití výnosů z rozsahu. Ne každý má dostatek prostředků, aby mohl vyrábět konkurenceschopná auta či stíhací letouny. Vývoj kapitálového trhu (který je součástí tržního mechanismu a má podobu zdokonalování mechanismu) odstraňuje omezení vstupu do těchto odvětví, umožňuje kolektivní investování, odstraňuje tento typ omezení konkurence.

Z hlediska výše řečeného můžeme rozlišit mikroekonomickou roli státu na:

- Přímou, která spočívá v nahrazení role tržního mechanismu funkcí státu (alokací, redistribucí, regulací).

- Nepřímou, která spočívá v podpoře vývoje tržního mechanismu a odstraňování jeho nedokonalostí či nevyvinutosti.

Každá etapa vývoje společnosti vyzvedává do popředí jiné aspekty mikroekonomické role státu při podpoře vývoje tržního mechanismu, kdy v různých obdobích vystupuje do popřední např.:

- Budování obchodních cest a zajištění jejich ochrany.

- Vytvoření funkčního právního systému.

- Zajištění institucionální ochrany svobodné soutěže.

Uveďme si příklad z historie. Kdysi dávno stavěl osvícený panovník královské obchodní stezky a budoval královské hrady k jejich ochraně. Podporoval tím působení tržního mechanismu tím, že redukoval transakční náklady, tj. náklady na uskutečnění směny. Obchodníci měli usnadněnou cestu a nemuseli s sebou mít tak početnou ozbrojenou družinu. Mohly se tak uskutečnit akty směny, které by za jiných okolností byly o mnoho nákladnější a nevyplatily by se. Současně tím byl mohutně podpořen ekonomický rozvoj. Později se budovaly dopravní sítě železniční, silniční, dálniční. Vždy šlo o podporu směny formou redukce transakčních nákladů. Redukce transakčních nákladů formou technického, správního a legislativního zabezpečení směny je jedním z nejvýznamnějších směrů kultivace, zdokonalování a vývoje reálného tržního mechanismu, při kterém hraje významnou roli stát.

Obecně platí, že dnes se vývoj ve většině oblastí zrychluje. Platí to i pro vývoj tržního mechanismu. Nejdynamičtějším segmentem vývoje tržního mechanismu jsou finanční trhy. Dochází zde:

- ke vzniku a zdokonalování nových produktů a derivátů,

- interakci globálních a lokálních finančních trhů,

- interakci soukromého a veřejného investování a pojištění,

- zdokonalování institucionálního rámce,

- zdokonalování technické infrastruktury finančních trhů,

- vstupu finančních trhů (formou poskytování půjček, pojištění apod.) do těch sfér společenského života, kde dříve nepůsobily.

Redukce transakčních nákladů na uskutečnění směny zůstává i dnes jedním z hlavních tahů vývoje finančních trhů. I dnes je redukce transakčních nákladů jednou z hlavních podmínek uskutečnění těch aktů směny (a dosažení těch paretovských zlepšení), které by jinak neproběhly (a k nimž by bez toho nedošlo).

Již jsme uvedli, nepřímá role států spočívá v tom, že stát postupně pomáhá odstraňovat nedostatky tržního mechanismu a umožňuje tak působení tržního mechanismu i v oblastech, které byly dříve nepředstavitelné. Toto postupné zdokonalování může mít řadu podob, např.:

- vytváření pravidel, které odstraňují nedostatky tržního mechanismu,

- vytváření organizací, které napomáhají odstraňovat nedostatky tržního mechanismu.

Velmi vhodným příkladem ilustrování možnosti využití a odlišných efektů či důsledků přímé a nepřímé mikroekonomické role státu v oblasti sociálního investování je oblast propopulační politiky. S nízkou populační dynamikou, příp. i poklesem populace se potýká většina vyspělých zemí, včetně naší. Často se uvádí, že tento problém ohrožuje i stabilitu penzijního systému, zejména pokud jde o penzijní systém založený na průběžném financování. Podívejme se nyní, jak lze použít jednu či druhou formu uplatnění mikroekonomické role státu:

- V případě, že použijeme přímou formu, která spočívá v nahrazení role tržního mechanismu funkcí státu (alokací, redistribucí, regulací), znamená to, že různým způsobem budeme dotovat domácnosti, v nichž dojde ke zvýšení potomstva. To lze příspěvkem na dítě nebo daňovými úlevami. Můžeme například zvýšit rodičovský příspěvek až na takovou částku, kdy se významná část domácností rozhodne zvýšit počet dětí. Může však dojít k tomu, že tím podpoříme především populační aktivitu těch rodin, jejichž potomci budou ze solidárních systémů spíše čerpat po většinu svého produktivního života, než aby do nich přispívali. Místo toho, abychom takovou formou posílili solidární sociální systémy, dojde k jejich oslabení.

- V případě, že použijeme nepřímou formu, která spočívá v podpoře vývoje tržního mechanismu a odstraňování jeho nedokonalostí či nevyvinutosti, můžeme domácnosti stimulovat nejen podle toho, zda si pořídí dítě, ale také podle toho, jak je vychovají a jak se jejich potomek uplatní v době své profesní zralosti. Můžeme například část prostředků, kterými dospělý potomek přispívá do sociálních systémů, odvádět ve prospěch důchodového účtu jeho rodičů. Jedná se vlastně o určitý typ kontraktu mezi státem a domácností, který využívá princip přenesené ceny, o kterém bude řeč dále.

Odlišnost obou forem uplatnění mikroekonomické role státu v daném případě je zřejmá. Všimněme si přitom zejména následujícího:

- Přímá forma uplatnění mikroekonomické role státu v oblasti sociálního investování může vyvolat řadu vedlejší negativních účinků. Řada rodin si kupř. pořídí dítě a bude čerpat příslušnou sociální dávku. Tyto rodiny (respektive někteří jejich členové) však nebudou pracovat, takže nebudou produkovat zdroje, ze kterých by dané sociální dávky mohly být vypláceny.

Nepřímá forma je spojena s využitím kontraktů (přesněji HCC) na principu přenesené ceny, předpokládá rozvinutý kapitálový trh a státní oporu při zabezpečení příslušného typu kontraktů. Nepřímá forma vede k podstatně vyšší efektivnosti a současně i spravedlnosti než přímá. Při využití možnosti nepřímé formy hraje významnou (či dokonce klíčovou) roli vzdělání. Obecně platí závislost: čím vyšší vzdělání a schopnost uplatnit poznatky vzdělání v praxi, tím vyšší pravděpodobnost, že dotyčná osoba dosáhne vysokého příjmu. To, co jsme si ukázali na tomto ilustrativním příkladu, platí obecně v celé oblasti systému sociálního pojištění a sociálního investování s veřejnou podporou. V některých případech (kdy se ekonomické efekty produktivních služeb projeví až v prodloužení zenitu a především horizontu plnohodnotného produktivního uplatnění člověka) nelze princip přenesené ceny uplatnit přímo. Lze jej však uplatnit zprostředkovaně, což ovšem předpokládá existenci plně zásluhového systému penzijního pojištění.

Přímá alokační a redistribuční funkce státu pak může být kombinována s nepřímou funkcí státu, tj. podporou působení trhu a odstraňováním jeho nedokonalostí (zejména v oblasti pojišťovacích a kapitálových trhů). Přesné identifikování (rozlišení a pojmenování) jednotlivých funkcí státu a hledání způsobu jejich optimálního kombinování v konkrétně daných společenských podmínkách je základním předpokladem úspěšnosti reforem v této oblasti.

K dalším sociálně ekonomickým systémům tohoto typu patří (alespoň zčásti):

- Kultura.

- Bytová politika.

- Péče o rodinu.

- Aktivní politika zaměstnanosti.

- Řešení problematiky sociálního ohrožení či sociálního vyloučení z hlediska příjmově, etnicky či jinak definovaných skupin obyvatelstva.

- Apod.

Výše uvedené systémy nazýváme sociálně ekonomickými, protože mají jak významné sociální stránky, tak hrají důležitou roli i v ekonomickém vývoji, a to nejen na straně vstupů, ale i výstupů (toho, co je výsledkem - pozitivním, příp. i negativním) jejich reálného fungování v rámci celospolečenského vývoje.

Reforma financování investic do vrcholových forem vzdělání (vysokoškolského a celoživotního) je tedy klíčem k reformě všech sociálně investičních a sociálně pojišťovacích subsystémů veřejných financí. Řešení tedy není ve vnucených parametrických změnách, kterými je paušálně prodlužováno období, dokdy musí člověk pracovat, pokud nechce mít velmi nízké příjmy z veřejného penzijního systému, ale ve vytvoření podmínek, dokdy chce být produktivně činný (těší ho to, dává to smysl jeho životu, udržuje ho to v kondici fyzické a psychické) a dokdy může být produktivně činný. Zde jsou obrovské rezervy. Např. zaměstnanost věkové kohorty od 55 do 65 let v zemích EU se pohybuje od 22 do 68 % (!), tj. více než trojnásobný rozdíl.

Toto je cesta k reformě systémů sociálního pojištění a sociálního investování s veřejnou podporou (v případě systému vzdělání a systému zdravotní péče současně i ekonomicky produktivních) systémů, která by nejen "nebolela", ale naopak byla pro člověka, napomáhala mu intenzivněji naplnit bohatství jeho života a prodloužit mu jeho plnohodnotný život. Tyto změny jsou nejen možné, ale odpovídají obsahu a charakteru vzniku vzdělanostní společnosti.

Lze třeba realizovat reformu financování systému zdravotní péče tak, aby byl orientován nikoli na nominální délku života, ale na reálnou délku života, tj. na prodloužení horizontu produktivního uplatnění člověka? Ano, znamená to mj. přesun služeb poskytovaných systémem zdravotní péče do oblasti monitorování zdravotní situace a prevence. Příslušnou zainteresovanost lze vytvořit propojením systémů financování vzdělání, péče o zdraví a penzijního systému. A to – jak jsme již ukázali – prostřednictvím zprostředkovaného využití principu přenesené ceny.

Realizace souběžné (komplexní) reformy financování základních sociálních subsystémů (vzdělání, péče o zdraví, penzijního pojištění) a v návaznosti na to i v rámci možností navazujících sociálních subsystémů (financování bydlení, rodinnou politiku, politiku zaměstnanosti apod.) tedy znamená:

- Vzájemné propojení reformy těch systémů sociálního pojištění a sociálního investování, které fungují s veřejnou podporou.

- Místo centrálního přerozdělování jsou využívány nové produkty kapitálového a pojišťovacího trhu, které vytvářejí potřebnou zainteresovanost, generují inovace a eliminují majetkové bariéry v oblasti nabývání, uchování a uplatnění schopností; při využití těchto produktů hraje nezastupitelnou roli stát.

- To mj. umožní dosáhnout rovnováhy penzijního systému prohloubením solidarity mezi těmi, co mohou a chtějí pracovat i ve vyšším či vysokém věku, a těmi, které z různých důvodů (např. nedostatečné přípravy vzdělávacím a rekvalifikačním systémem, zdravotních problémů, neperspektivní profesní trajektorie apod.) profesní trhy vyřazují z možnosti produktivní činnosti.

Vlastní řešení si pak lze představit tak, že po dosažení určitého věku (40 - 50 let) a po splnění určitých kvalifikačních požadavků (které mohou být formulovány poměrně přesně a jejichž splnění může mít složku formální i testovatelnou) by člověk mohl dobrovolně volit zařazení do progresivní, resp. aktivní součásti systému veřejného penzijního pojištění spojeného se systémem zdravotní péče zaměřené na prodloužení produktivního života a systémem celoživotního vzdělávání. Mohlo by se např. jednat o následující předpoklady - dosažené vzdělání, dosahovaný příjem.

Současné systémy (zdravotnictví, penzijní systém apod.) možnost svobodné volby v dostatečné míře neumožňují. To mj. vede k demotivaci osob přispívajících do těchto systémů a je jednou (zdůrazněme, že nikoliv však jedinou) příčinou deficitů těchto systémů. Pokud stát vytvoří podmínky, pro komplexní reformu těchto systémů, tj. pokud půjde cestou rozvoje nepřímé role, lze se domnívat, že daná reforma bude mít pozitivní vliv na fungování celého tržního mechanismu. Pravděpodobně dojde např. k rozšíření subjektů na strany nabídky i poptávky, a to jak na trhu statků, tak na trhu výrobních faktorů. Dané rozšíření povede k větší konkurenci, větší možnosti výběru apod. Ekonomicky řečeno – lze předpokládat, že se zvýší jak přebytek spotřebitele, tak přebytek výrobce.

3.2. Financování vysokého školství

3.2.1. Teoretická východiska systému financování vzdělání

V této části uvedu některé myšlenky moudrých k problematice financování vzdělání, které je příkladem té produktivní služby, kde lze příslušný mechanismus nalézt nejsnadněji.

Jedním z ekonomů, který se zabýval problematikou vztahu rovnosti a spravedlnosti, byl F. Hayek – významný představitel rakouské školy. Ačkoliv ještě neviděl konkrétní cestu řešení konfliktu rovnosti a spravedlnosti (který úzce souvisí s konfliktem rovnosti a efektivnosti), jeho zásluhou je, že jej dokázal přesně pojmenovat a vymezit:

”Konflikt mezi formální spravedlnosti a formální rovností před zákonem na jedné straně a pokusy realizovat různé ideály předmětné spravedlnosti a rovnosti na straně druhé mají rovněž svůj původ na zmatku vládnoucím kolem pojmu ”privilegium” a jeho zneužívání. Zmíníme se pouze o nejdůležitějším případu tohoto zneužití – aplikaci termínu privilegium na majetek jako takový. Privilegiem by skutečně bylo, kdyby například, jako tak často v minulosti, bylo vlastnictví půdy vyhrazeno šlechtě. A privilegium je, jestliže, jako v současné době, je právo vyrábět nebo prodávat určité věci vyhrazeno určitým lidem vybraným autoritou. Avšak nazývat privilegiem soukromý majetek, který mohou získat všichni za stejných podmínek, protože jenom některým se podařilo ho získat, znamená zbavovat slovo privilegium jeho významu.” (Hayek, F.: Cesta do otroctví. Academia, Praha 1990, s. 72.) Tuto myšlenku pak Hayek dále rozvíjí: ”I když příležitosti v konkurenční společnosti otevřené chudému jsou mnohem omezenější než příležitosti pro bohatého, je nicméně pravda, že v takové společnosti je chudý mnohem svobodnější než osoba s mnohem větším hmotným komfortem v jiném typu společnosti. Ačkoli pravděpodobnost, že člověk, který začíná jako chudý, získá velké bohatství, je v podmínkách konkurence mnohem menší, než že je získá člověk, který zdědil majetek, je to pro chudého nejenom možné, nýbrž konkurenční systém je jediný, ve kterém to závisí pouze na něm a nikoli na přízni mocných a ve kterém nikdo nemůže člověku zabránit, aby se nepokusil tohoto výsledku dosáhnout.” (Hayek 1990, s. 88-89.)

Určitým problémem, který F. Hayek přehlíží, je investování do společenské pozice, kterému jsme se věnovali v předcházejících částech.

V obecné rovině navrhl řešení problému takového investování do lidských schopností, které by řešilo otázku rovnosti, M. Friedman již před mnoha a mnoha léty (ve své knize Kapitalismus a svoboda, Liberální institut, Praha 1993, která poprvé vyšla v roce 1963). Všimněme si některých jeho myšlenek. M. Friedman velmi přesně vystihuje příčinu toho, proč investice do lidského kapitálu (vzdělání apod.) "zaostávají" za investicemi do "normálního" kapitálu:

"Kdyby byl kapitál pro investování do lidských bytostí k dispozici tak pohotově jako pro investování do fyzických aktiv – ať už prostřednictvím trhu nebo přímými investicemi zainteresovaných jednotlivců, jejich rodičů nebo sponzorů – výnosová míra by měla v obou těchto oblastech tendenci vyrovnávat se. Kdyby byla vyšší u neživého kapitálu, byli by rodiče stimulováni pořizovat takový kapitál pro svoje děti a nikoliv investovat odpovídající obnos do jejich odborné výchovy a naopak. Ve skutečnosti však existuje značné množství empirických důkazů, že výnosová míra investic do vzdělání je mnohem vyšší než výnosová míra investic do neživého kapitálu. Tento rozdíl naznačuje existenci nedostatečného investování do lidského kapitálu.

Toto nedostatečné investování do lidského kapitálu pravděpodobně odráží nedokonalost trhu kapitálu. Investice do lidských bytostí nemohou být financovány za stejných podmínek či stejnou lehkostí jako investice do fyzického kapitálu." (Friedman 1993, s. 93.)

V závěru - poté, co navrhuje řešení problému, zdůrazňuje ekonomický i sociální význam toho, co předkládá:

"Existující nedokonalosti na trhu kapitálu mají sklon omezovat rozsáhlejší odbornou výchovu pouze na jednotlivce, jejichž rodiče či sponzoři mohou požadované vzdělání financovat. Činí z takových jednotlivců "nekonkurenční" skupinu chráněnou před konkurencí nedostupností nezbytného kapitálu pro mnoho schopných lidí. Výsledkem je petrifikace nerovnosti v příjmech a postavení. Zavedení takového uspořádání, jaké bylo naznačeno výše, by kapitál více zpřístupnilo a učinilo by tak hodně pro to, aby se rovnost příležitostí stala skutečností, aby se nerovnost příjmů a bohatství snížila a aby naše lidské zdroje byly plně využity. A neučinilo by tak kladením překážek konkurenci, narušováním stimulace a s příznaky, které by s sebou neslo přímé přerozdělení příjmů, ale posílením konkurence, zefektivněním stimulů a odstraněním příčin nerovnosti." (Friedman 1993 s. 98.)

Řešení, na které se odvolává, pak spočívá v následujícím:

"Žádoucím cílem není přerozdělovat příjmy, ale dosáhnout toho, aby byl kapitál přístupný za srovnatelných podmínek pro investice do lidského a fyzického kapitálu. Jednotlivci sami by měli nést náklady investování a dostávat odměnu. Tržní nedokonalosti by jim neměly překážet v investování, pokud jsou ochotni nést náklady. Jeden ze způsobů, jak může vláda tohoto výsledku dosáhnout, spočívá v investování do podílu na základním kapitálu člověka. Vládní orgán by mohl nabídnout financování či pomoc při financování vzdělání jakéhokoliv jednotlivce, který by splňoval určité minimální požadavky na kvalitu. Mohl by poskytnout určitý omezený roční obnos pro omezený počet let za předpokladu, že by tyto prostředky byly použity na zajištění výchovy uznávanou institucí. Jednotlivec by zase souhlasil s tím, že zaplatí vládě každý rok v budoucnu za každých 1000 USD, které od ní dostal, určité procento svých výdělků, převyšujících vymezený obnos. Tyto platby by mohly být snadno spojeny s platbami důchodové daně a představovaly by tak minimální dodatečné náklady. Základní obnos by měl být stanoven na úrovni odhadovaných průměrných výdělků bez odborné přípravy, zlomek splácených výdělků by měl být určen tak, aby se projekt financoval sám. Takto by ve skutečnosti nesli jednotlivci, kterým by se vzdělání dostalo, celé náklady sami. Investovaný obnos by byl jediný způsob, jak by vláda odbornou přípravu financovala, a za předpokladu, že by vypočtené výdělky odrážely všechny podstatné výnosy a náklady, měla by svobodná volba jednotlivců tendenci produkovat optimální objem investic. – Z několika důvodů by bylo výhodnější, aby se tohoto úkolu chopily soukromé finanční instituce a takové neziskové instituce, jako jsou nadace a univerzity. Vzhledem k potížím, které jsou spojeny s odhadem základních výdělků převyšujících tento základ, jenž má být placen vládě, existuje značné nebezpečí, že by se toto schéma změnilo v politický fotbal. Informace o existujících výdělcích v jednotlivých povoláních by poskytovaly pouze hrubé přiblížení hodnot, které by učinily program finančně samostatný." (Friedman 1993, s. 96-97.)

"Způsob, jak se s tímto problémem vypořádat u jiných rizikových investic, spočívá v investování do akcií a v omezeném ručení ze strany akcionářů. Odpovídající postup v oblasti vzdělání by představovalo "zakoupení" podílu na budoucích výdělcích, tzn. poskytnout žadateli prostředky nezbytné na financování jeho vzdělání s podmínkou, že bude souhlasit s vyplácením jisté dohodnuté části svých budoucích výdělků věřiteli. Věřitel by takto dostal od relativně úspěšných jednotlivců více, než činila jeho počáteční investice, a tím by byl odškodněn za ty původní investice, které se mu nepodařilo získat zpět od neúspěšných dlužníků." (Friedman 1993, s. 94.)

Stačí "maličkost", totiž rozpracovat toto řešení na konkrétní podmínky té či oné (v našem případě naší) země.

Mj. toto řešení navrhl M. Friedman poprvé již v roce 1955 a od té doby jsme byli svědky několika více či méně úspěšných pokusů ho realizovat v praxi.

Friedmanovy myšlenky uveřejněné v minulém díle této série, byly od poloviny 60. let v různé podobě prakticky aplikovány v řadě zemí. Poučné jsou pokusy v zemích, kde se již delší dobu hledá způsob zdokonalení půjček na vzdělání (např. Austrálie, Velká Británie, Spojené státy. Ale též Ghana, Čína). Zde narazili na řadu problémů. Především jde o to, že ten, kdo nemá dostatek prostředků, nemá čím ručit. Úrok z takové půjčky by byl příliš vysoký. Půjčky tohoto druhu by představovaly příliš velké riziko jak pro věřitele, tak pro dlužníka. A tak se došlo k následujícímu:

- Riziko dlužníka (toho, komu byly prostředky na vzdělání apod. poskytnuty), lze snížit, pokud bude splácet podle toho, jaké výše příjmu dosáhne, a to z částky přesahující určitou únosnou hranici (např. statisticky vyčíslenou průměrnou mzdu).

- Riziko věřitele lze snížit jeho rozložením na velký okruh (velké portfolio) dlužníků (od některých dostane více, od některých méně, v průměru dosáhne potřebného zhodnocení půjčené, resp. investované částky).

V této fázi rozboru problematiky financování investic do vysokoškolského vzdělání se zdá, že jde o nalezení optimální podoby a optimálních parametrů podílově splácených půjček. Tím spíše, že praktické pokusy jít touto cestou, jsou již reálně uskutečňovány v různých zemích a v různých podmínkách (jedná se např. o tzv. australský systém HECS financování investic do vzdělání, pokusy o jeho zdokonalování, které jsou zkoušeny ve Velké Británii a dalších zemích, systém soukromých půjček nazvaný "MyRichUncle", který se zrodil v USA apod.).

Postupně se ukázalo, že nejde ani tak o zdokonalování a modifikaci již známého principu (půjček), ale o využití nového principu, který lze nazvat princip přenesené ceny. Tento princip znamená, že:

1. Každý platí až z toho, co mu poskytnuté prostředky vynesou.

2. Každý platí podle toho, kolik vynesou.

3. Každý platí přímo tomu, kdo mu příslušné prostředky poskytl.

Stručně řečeno – platí se budoucím výnosem. Jedná se o typ kontraktu (HCC – human capital contracts), kterým je přenesen budoucí příjem do současnosti (proto název "přenesená cena").

Přenesená cena se liší od "normální" ceny následujícím:

- Má více parametrů – výši příjmu, od které začíná odvod, procentuálně stanovená výše odvodu, doba splácení.

- Nemá primární nominální hodnotu, teprve na kapitálových trzích může sekundárně vzniknout její nominální ocenění.

- Je odvozena od ocenění efektu služeb spojených s nabýváním lidského kapitálu (vzdělávacích, ale nejen vzdělávacích) na profesních trzích.

- Alokuje prostředky ve prospěch těch poskytovatelů služeb spojených s nabýváním lidského kapitálu (vzdělávacích, ale nejen vzdělávacích), jejichž produkce se nejlépe uplatňuje na profesních trzích.

- Vytváří "můstek" mezi specifickým vztahem věřitel – dlužník, který vzniká při investování do lidských schopností (např. studentem, resp. absolventem, který jako student "kupuje" systém vzdělávacích služeb a je současně dlužníkem, následně pak jako absolvent za vzdělání platí, a vysokou školou, která je "prodávajícím" a věřitelem současně), a kapitálovým trhem.

Cena plní především funkci informační, alokační a motivační. Přenesená cena tak zobecňuje pojem ceny jako takové (při uchování všech funkcí, které cena plní) v oblasti, kde v důsledku specifického charakteru transakcí "normální" cena nevzniká.

Pokud bychom si na chvíli představili, že existuje nějaký způsob, jak přesně rozpoznat investiční příležitosti, kterými každý z nás disponuje, a pokud by existovaly mechanismy, jak z výnosů využití těchto investičních příležitostí odměnit toho, kdo na jejich realizaci poskytl investiční prostředky, měl by každý z nás možnost plně rozvíjet a uplatňovat své schopnosti. Nebyl by přitom omezen nedostatkem vlastních investičních prostředků.

Problém je však právě ve složitosti rozpoznávání investičních příležitostí a v nevyvinutosti mechanismů investování prostředků jednoho člověka do využití investičních příležitostí druhého člověka (či obecněji nějakého subjektu):

- Pokud jde o problematiku rozpoznávání investičních příležitostí, lze uvést následující – nejobtížnější je identifikování sekundárních investičních příležitostí. Ty totiž vznikají v interakci s prostředím, ve kterém se člověk vyvíjí, přičemž velmi významnou roli zde hraje vzdělávací proces. Ten na jedné straně využívá vrozené předpoklady a vlohy, na straně druhé odhaluje nové možnosti dalšího rozvoje schopností člověka, které na počátku vývoje osobnosti člověka, ale i na počátku každé další fáze tohoto vývoje bylo možné tušit jen v hrubých obrysech a často ani to ne. Kdo a kdy dokáže s dostatečnou jistotou říci, co z toho či onoho člověka bude či může být, pokud se mu dostane náležitého vzdělání?

- Pokud jde o možnost investovat investiční prostředky, kterými disponuje jeden subjekt, do využití investičních příležitostí, kterými disponuje druhý subjekt, i zde vzniká řada zásadních problémů. Jednak je to dlouhá doba návratnosti a velké riziko. Otázkou např. je i to, jakým způsobem může být jeden zavázán k tomu, aby druhému půjčené prostředky skutečně vrátil. V neposlední řadě pak nikdy nebývá zcela zřejmé, jak rozlišit původ výnosu – byl dán skutečně poskytnutým vzděláním, nebo mělo větší roli rodinné prostředí, či snad vrozené schopnosti, případně nejvíce dala člověku samotná firma, ve které našel uplatnění?

- Je zde ještě problematika přesahů (tzv. externalit) individuálních výnosů. To znamená, že výnosy z využití investičních příležitostí (v jejich peněžní i nepeněžní podobě) si přivlastňuje nejen jejich vlastník, ale mají pozitivní význam i pro širší okruh zúčastněných, zpravidla pro celou společnost.

- Vzdělání má i řadu nepeněžních výnosů, které mohou motivovat dlužníka k výběru konkrétní podoby vzdělávacích služeb i ke způsobu uplatnění nabytého vzdělání, věřitel se však na těchto nepeněžních výnosech stěží může podílet.

- V neposlední řadě pak vše souvisí s transakčními náklady na identifikování investičních příležitostí a na zabezpečení směny mezi věřiteli a dlužníky (tj. mezi těmi, kdo poskytují své investiční prostředky k realizaci cizích investičních příležitostí, a těmi, kdo využívají cizí investiční prostředky k realizaci svých investičních příležitostí).

Pokud by byl dostatečně rozvinut kapitálový trh v oblasti investování do rozvoje schopností člověka, nehrálo by rozpočtové omezení domácností či samotných jednotlivců prakticky žádnou významnou roli. Každý by měl přístup ke kvalitnímu vzdělání nezávisle na majetkových a příjmových poměrech svých, resp. domácnosti, jejímž je členem. Tento způsob "vidění" ekonomické reality bezprostředně souvisí s pochopením role produktivních aspektů spotřeby domácností i jednotlivců v ekonomickém systému.

3.2.2. Popis systému financování vysokého školství prostřednictvím HCC s ohledem na podmínky ČR

V dalším budeme uvažovat oblast vysokoškolského vzdělání, která z řady důvodů souvisí s konstituováním společnosti založené na produktivních službách nejbezprostředněji a ve které dochází nejintenzivněji k využívání sekundárních investičních příležitostí. Uplatnění principu přenesené ceny v této oblasti lze popsat následujícím způsobem:

1. Prvotním věřitelem je samotná vysoká škola, tj. ten, kdo "prodává" systém vzdělávacích služeb.

2. "Kupující" (student, resp. po absolvování studia absolvent) "platí" za poskytnutý systém služeb podle toho, co mu nabytí schopností prostřednictvím systému vzdělávacích služeb přinese – tj. odvádí ze svého příjmu po absolvování vysoké školy a po překročení určité hranice příjmu (jedno- či vícenásobku statisticky vyčíslené průměrné mzdy) určitou částku (např. 3–5 % z dosaženého příjmu) buď po předem stanovenou dobu (10–15 let), čímž je závazek vyrovnán (bez ohledu na to, kolik a kdy bylo reálně zaplaceno), nebo do vyrovnání závazku (který může být či nemusí být úročen).

Pokud mají být problémy spojené s nedokonalostmi a nevyvinutostí kapitálového trhu v oblasti financování řešeny, musí dojít k vývoji tržního mechanismu (a to konkrétně v oblasti kapitálového trhu) takovým směrem, aby byly eliminovány překážky formulované v předcházející části. Zejména pak musí být vyhověno následujícímu:

- Poskytovatel vzdělávacích služeb musí být zainteresován na jejich kvalitě, a to i přímo finančně, svým postavením v konkurenčním prostředí, tj. musí být vytvořeny i podmínky pro konkurenci mezi poskytovateli vzdělávacích služeb ve srovnatelných oborech.

- Nesmí existovat bariéra přístupu ke vzdělání, která by vyplývala z majetkové, resp. příjmové situace domácnosti či zájemce o poskytnutí vzdělávacích služeb.

Tyto požadavky mechanismus placení založený na přenesené ceně splňuje. Ve stručnosti lze říci, že každý platí nikoli přímo, ale až výnosem z toho, co si pořídil. Cena se přenáší z budoucnosti (kde vzniknou reálná tržní ocenění) do kontraktů uzavíraných v současnosti. Připomeňme, že právě ve smyslu tohoto přenosu budoucích tržních ocenění do parametrů současných kontraktů hovoříme o přenesené ceně.

Je zřejmé, že přenesená cena zobecňuje pojem ceny jako takové. Původní pojem ceny je spojen s předpokladem, že nabyvatel statku v době, kdy platí, je schopen – alespoň přibližně – odhadnout užitek, který mu pořízením statku vznikne, příp. výnos z použití statku. V případě poskytnutí vzdělávacích služeb je takový odhad velmi obtížný z důvodů pojednaných výše. Navíc může docházet k předem nepředvídatelným individuálním rozdílům, kvalita poskytnutých vzdělávacích služeb se projeví v celém portfoliu případů, spojených s uplatněním těch, kterým byly vzdělávací služby poskytnuty.

Přenesená cena v oblasti financování vysokoškolského vzdělání plní několik funkcí současně:

1. Funkci investiční (úvěrovou): Každý má přístup ke vzdělání nezávisle na tom, zda má či nemá prostředky na úhradu studia.

2. Funkci solidární a pojišťovací: Úspěšnější absolventi zaplatí více než méně úspěšní (neúspěšní neplatí nic). Jedná se o určitou solidaritu méně a více úspěšných (neúspěšných) absolventů, o způsob jejich ochrany před rizikem i o rozptýlení rizika, které nese poskytovatel vzdělávacího servisu.

(Tato funkce se projevuje nejvíce u systémů typu absolventské daně. K tomu M. Palacios (Investing in Human Capital, Cambridge University Press, 2004., s. 76-77) uvádí: "Posledním argumentem podporujícím HCC (kontrakty založené na investování do lidského kapitálu – pozn. autorů učebnice) je, že tento systém rozděluje prostředky spravedlivě. Ekonomicky úspěšní absolventi odvádí vyšší splátky a studentům ve finanční tísni je umožněno splácení zkrátit (přerušit, odpustit, ...). HCC tak napravuje regresivitu, která existuje v systému tradičních půjček: v systému HCC absolventi s vysokými příjmy nepřímo subvencují absolventy s příjmy vyššími. Tento proces je typickým cílem mnoha politických stran na celém světě. HCC je tak jedním z mála nástrojů, které umožňují dosáhnout politického cíle a zároveň zmenšit nerovnost. Systém HCC uspokojí jak ty, kteří mají jako cíl samotnou rovnost, tak i ty, kterým záleží na participaci tržních vztahů v systému financování VŠ." Výrazné rozptýlení rizika, tj. ochrana investora, ale i neúspěšných absolventů, je i u systémů splácení neúročeného závazku.

3. Funkci ceny (resp. přenesené ceny): Vzdělávací zařízení je motivováno k co nejlepší kvalitě vzdělávacího servisu z hlediska uplatnění absolventa na profesních trzích a získává finanční prostředky podle toho, jak se jeho absolventi na profesních trzích uplatňují. Tj. tato "přenesená cena" plní funkci ceny v oblasti zabezpečení alokační efektivnosti prostředků (a plní ji podstatně lépe, než by byla "skutečná cena" v podobě předem předepsaného školného). Kromě motivační a alokační funkce plní ještě informační funkci. Splácení závazků může probíhat prostřednictvím centrálního evidenčního systému, který pro všechny hráče systému (vysoké školy, uchazeče o studiu, firmy i finanční instituce) poskytuje v anonymní a vhodně agregované podobě informace o tom, jakou příjmovou perspektivu má vzdělání na té či oné vysoké škole v tom či onom oboru.

Všechny typy přenesené ceny (která má podobu určitého závazku) mohou být obchodovány na sekundárních kapitálových trzích. Rovněž tak mohou mít alternativu přímé úhrady, kterou je nutné chápat jako nominální a následné (sekundární) ocenění původně "nenominálního" závazku. V obou případech pak na těchto sekundárních trzích vzniká nominální ocenění přenesené ceny.

K tomu M. Palacios (2004, s. 77-78) uvádí: "Investice do vzdělání je sama o sobě nelikvidním statkem, což se odráží ve vyšších požadavcích na návratnost v porovnání s investicemi, které lze běžně obchodovat. Vznik trhu s HCC (kontrakty založenými na investování do lidského kapitálu – pozn. autorů učebnice) však umožňuje část investice prodat a činí tak investici do vzdělání likvidní. V důsledku toho dochází ke snížení diskontní sazby požadované investorem a zvýšení hodnoty vzdělání pro studenta."

Souhrnně řečeno: Přenesená cena je tím, co umožňuje napravit nedostatky kapitálového trhu v oblasti investování do lidských schopností prostřednictvím poskytování vzdělávacích služeb.

3.1.3. Co bylo uděláno doposud?

Již v polovině 90. let se připravoval tzv. Botlíkův návrh na financování vysokých škol, který vycházel z australských zkušeností. Australský systém se ukazuje - i s odstupem téměř 20 let - jako nejvhodnější základ. Je založen na tom, že student platí (resp. může platit) až po ukončení vysoké škol procentuálně stanovenou část ze svého příjmu. A to ještě až tehdy, když má dostatečně vysoký příjem. Přímá platba je výrazně zvýhodněna. Na základě toho byl u nás zpracován výše zmíněný záměr zákona.

Na základě toho v roce 2001 připravil tým vedený P. Matějů zákon o změně financování na vysokých školách. P. Matějů byl spolu s poslankyní J. Mihalčinovou též jeho předkladatelem. V únoru 2002 tento zákon těsnou většinou neprošel. Návrh pracoval s podstatnou invencí, a to i oproti modelu uplatňovanému v Austrálii. Kladl důraz na to, aby způsob placení co nejvíce odpovídal tomu, jak funguje cena.

Podle tohoto návrhu každým rokem by tomu, kdo neplatí přímo, narůstal určitý závazek vůči fakultě. Tento závazek by nebyl úročen (což je podstatný moment systému). Přímé platby by byly výrazně zvýhodněny (až o 50 %).

Celý systém by vyrůstal na bázi uchování stávajícího způsobu financování jako jeho motivující nadstavba a postupně by na sebe přebíral těžiště financování. Riziko by nevznikalo ani na straně investora, který je v takovém systému současně poskytovatelem vzdělávacích služeb, ani na straně toho, komu jsou vzdělávací služby poskytovány. Nejsou potřeba banky ani žádné zvýhodněné úroky či jiné mimotržní prvky. V tomto systému je každá fakulta velmi silně zainteresována na tom, aby se její absolventi co nejlépe uplatnili. Pro studenta je to dokonce výhodnější, než studovat v nemotivujícím systému cechovního typu. Vysoké školy, zejména univerzity, by začaly systematicky vytvářet funkční absolventské sítě, umožňující zásadní zvýšení uplatnitelnosti absolventů. Způsob placení by umožňoval plnou informovanost všech zúčastněných stran o tom, jak se vyvíjí plat absolventů každé jednotlivé fakulty v dlouhodobější perspektivě.

Označením stávajícího postavení vysokých škol jako "systému cechovního typu" narážím na to, že oblast vysokého školství z hlediska svého chování v období, kdy nazrála nutnost přechodu ke vzdělanostní společnosti, má postavení a chová se jako oblast cechovně spoutaných řemesel na prahu průmyslové revoluce.

Byly promyšleny i detaily technické stránky, např. způsob odvodu prostředků od absolventů (obdobným způsobem, jakým se platí zdravotní či sociální pojištění) i to, jak by si samy fakulty mohly jednotlivé parametry nastavovat a jak by docházelo k jejich postupné deregulaci.

Další příležitost pro řešení problémů, které by znamenalo využití přirozených předpokladů naší země a zajistilo lepší perspektivu, bylo projednání zprávy OECD o stavu vysokého školství v ČR a na to navazující příprava tzv. Bílé knihy terciárního vzdělání v roce 2006. Zde byly jednak některé momenty systému doladěny a začleněny do vazeb na fungování celého systému vysokého školství. Ve snaze najít širší konsensus byly přijaty i některé kompromisy. Část akademické obce byla připravena se na cestu kvalifikovaně připravených reforem vydat. Proběhla intenzivní veřejná diskuse. Bohužel se tehdy proti celému systému vší silou postavila Paroubkova vláda, která si z antireformní politiky udělala laciný zdroj voličské přízně. Či alespoň se domnívala, že tomu tak bude. Byla hluchá ke všem argumentům a zakrátko na to doplatila.

Pro objektivní posouzení uvedeného návrhu (ke kterému ani s odstupem více než jednoho roku není nutné – podle mého názoru – nic dodávat) uvedu ještě námitky, které se mně podařilo identifikovat z diskusí o navrhovaném systému (velmi uvítám případné další):

1. Vysokým školám se vyplatí vzdělávat studenty jen v těch oborech, ve kterých získávají absolventi vysoký příjem, což ohrozí např. technické obory nebo pedagogické obory.

2. Vysoké školy pocítí reformu až za hodně let, navýšení peněz pro vysoké školy je ovšem neodkladné; zavedení navrhovaného systému by paradoxně mohlo vést k tomu, že by vysoké školy získaly méně peněz.

3. Výrazným zvýhodnění v podobě nižší nominální výše úhrady za vzdělávací služby v případě přímé platby mohou počítat jen studenti z příjmově silnějších skupin obyvatelstva, a tudíž budou zvýhodněni oproti studentům z příjmově slabších skupin.

4. Absolventi se mohou vyhnout zpětnému placení za studium tím, že odejdou pracovat do zahraničí.

5. Vysoké školy budou v přijímacím řízení diskriminovat dívky, aby minimalizovaly ztráty z potenciální doby jejich mateřství po absolvování vysoké školy.

6. Dojde k likvidaci soukromých vysokých škol, protože tyto budou mít již jen samé nevýhody.

7. Příjem absolventa vysoké školy nezávisí jen na kvalitě vzdělávacích služeb, které poskytuje, ale i na rodinném zázemí absolventa a dalších faktorech.

8. Nejde jen o to, kolik dokáže absolvent vydělat peněz, ale také o jeho mravní kvality.

9. Nejdříve musíme řešit otázku kvality vzdělávání na nižších stupních vzdělávacího systému, pak teprve můžeme otevřít otázku vysokého školství.

10. Školné na vysokých školách neprojde v žádné podobě, studenti to nepřipustí.

3.2.4. Vzdělání: rozlišení výnosů a nákladů

O tom, jakou roli jakou podobu, jaké příčiny mají, jakou roli hrají nedokonalosti tržního mechanismu a jak je překonávat vývojem tržního mechanismu, nejlépe vypovídá problematika financování investic do vzdělání. Navíc právě tato problematika nejvíce souvisí s procesem konstituování vzdělanostní společnosti a její ekonomiky. Proto se jí budeme věnovat podrobněji. První, čím je řešení dané problematiky nutné začít, je vhodně volená, přesná a úplná strukturace dané problematiky.

Individuální výnosy z investic do vzdělání jsou ty, které si přivlastňuje určitá fyzická nebo právnická osoba:

- Nabyvatel vzdělání (žák, student, absolvent).

- Domácnost nabyvatele vzdělání.

- Firma, kde je nabyvatel vzdělání zaměstnán.

- Region, kde nabyvatel působí (zde se ovšem projevují i společenské výnosy).

- Poskytovatel vzdělávacích služeb (škola, která vzdělání poskytuje).

- Investor (v případě, že jsou vzdělávací služby hrazeny formou půjčky).

Společenské výnosy z investic do vzdělání mají několik podob:

- Pozitivních externalit, tj. kladných přesahů individuálních výnosů (kvalifikovanější společenská angažovanost, lepší výchova dětí, pozitivní působení na mezilidské vztahy, schopnost poskytnout kvalifikovanou pomoc v případě potřeby, lepší péče o vlastní zdraví, větší odolnost vůči podlehnutí deviantním formám chování apod.).

- Veřejných statků, konkrétně pak typu nedělitelného statku (v řadě profesí jsou výsledky působení vzdělaného člověka volně přístupné, např. v oblasti základního výzkumu).

- Produkce kvalifikace zaměstnanců pracujících v oblasti v oblasti poskytování veřejných služeb (vojáci, policisté, učitelé, zaměstnanci státní správy apod.).

- Zvýšení daňových odvodů a odvodů do systémů zákonného sociálního pojištění.

Individuální i společenské výnosy ze vzdělání (jak je vidět i z výše uvedeného) mohou mít peněžní i nepeněžní formu. Podívejme se pro zajímavost podrobněji na individuální nepeněžní výnosy ze vzdělání. Patří k nim:

- Potěšení ze samotného procesu vzdělávání se.

- Zajímavější práce absolventů.

- Vyšší společenská prestiž nabyvatele vzdělání, jeho domácnosti, ale i poskytovatele vzdělávacích služeb.

- Možnost získat společenské kontakty během studia (efekt spolužáctví), tj. sociální kapitál.

- Možnost získat společenské kontakty v oboru uplatnění, tj. sociální kapitál.

Z předcházejícího textu můžeme odvodit závěr, že vzdělání je smíšený statek, přičemž míra jeho veřejné a soukromé složky se liší v případě různých stupňů poznání (předškolního, základního, středního, terciárního, postgraduálního), různých oborů, různých oblastí uplatnění nabytého poznání.

V podmínkách ČR prakticky neexistují výnosy ze vzdělání, na kterých by se přímo podílel poskytovatel vzdělávacích služeb. Málokdo si dokonce dokáže představit, jakou formou by k tomu mohlo nebo mělo docházet. Přitom je zcela přirozené, že by se na výnosech ze vzdělání měl podílet ten, kdo vzdělávací služby poskytuje. Ale jak?

3.2.5. Role absolventských sítí univerzit

K představě o tom, jaké možnosti radikálního zvýšení efektivnosti univerzitních vzdělávacích služeb, je vhodné uvést něco o absolventských sítích univerzit. Pokud totiž říkáme, že hlavním produktem univerzit by měl být kvalitně vzdělaný student (jako lidský kapitál), opomíjíme, že nejde jen o studenta jako jednotlivce, ale o možnost spojenou s vytvářením kooperující absolventské sítě (jako sociálního kapitálu). K tomu uvádím pár řádek z dříve napsaného článku:

Od doby přijetí absolventa k jeho nástupu do prvního zaměstnání uplyne zpravidla pět let. Za tu dobu se hodně změní a vysoká škola jej proto připravuje na budoucí situaci v oblasti profesních trhů, nikoli na tu, jaká je v době zahájení jeho studia. Nejde jen o vstup do prvního zaměstnání, ale o jeho připravenost reagovat na měnící se požadavky profesních trhů dlouhou dobu po absolvování vysoké školy.

Z hlediska trendů v oblasti sektoru terciárních vzdělávacích služeb platí, že jsme stále více vystaveni globální konkurenci, která nás nutí srovnávat se s úrovní odpovídající světové špičce. A nejen to. Vzhledem k tomu, jak dynamický vývoj zde probíhá, nestačí napodobovat jen to nejlepší. Než by k tomu došlo, bylo by už pozdě. Měli bychom umět odhadnout, kam v dohledné době způsob poskytování vzdělávacích služeb dospěje a zaměřit se na dosažení komparativních výhod z hlediska toho, co bude standardem za několik málo let.

Z tohoto hlediska je nepřehlédnutelným faktem, že výrazně roste role absolventských sítí špičkových světových univerzit. Jde o zásadní změnu finálního produktu, kterým byl dosud lidský kapitál – člověk se svými schopnostmi nabytými prostřednictvím vzdělávacího servisu. Nyní se jím stává sociální kapitál – lidský kapitál, který nachází své uplatnění a je využíván prostřednictvím sociálních sítí.

Dnes již klasickou koncepci sociálního kapitálu vypracoval Pierre Bourdieu v 80. a 90. letech. Podle něj se jedná o "kapitál sociálních konexí, počestnosti a vážnosti". (U nás vyšla v roce 1998). Na něj navázal Manuel Castells svou prací "Informační věk – ekonomika, společnost a kultura", která vyšla v roce 1999. Její stěžejní myšlenkou je idea síťové společnosti, čili společnosti sítí (network society): "Sítě konstituují novou sociální morfologii našich společností a difúze síťové logiky podstatně modifikuje postupy a výsledky výrobních, zkušenostních mocenských a kulturních procesů. Zatím co síťová podoba sociální organizace existovala v jiných dobách a prostorech, nové informačně technologické paradigma poskytuje materiální základnu pro její expansivní proniknutí veškerou sociální strukturou. Kromě toho... tato síťová logika indukuje sociální determinaci vyšší úrovně, nežli logika specifických sociálních zájmů vyjadřovaná sítěmi: moc toků získává nadřazené postavení nad toky moci. Přítomnost nebo nepřítomnost v síti a dynamika každé sítě vis-a-vis jiným sítím jsou rozhodujícími zdroji vlivu a změny v naší společnosti: společnosti, kterou proto můžeme, jak se sluší a patří, nazývat síťovou společností ..."

Je pozoruhodné, a v dějinách vědy o společnosti se to nestává často, jak teoretické řešení problematiky sociálního kapitálu a sociálních sítí koresponduje s výrazně rostoucí rolí špičkových univerzit při produkci absolventských sítí. Ukazuje se a potvrzuje, že klíčovou roli při tom mají informační toky. Vztah absolventa k jeho "mateřské vysoké škole” není jen záležitostí přirozených sympatií, vzpomínek na spolužáky, s nimiž se lze při různých příležitostech organizovaných univerzitou setkat. Špičkové univerzity poskytují svým absolventům celoživotní a informační servis, který je vybavuje nejnovějšími poznatky z oboru jejich uplatnění. Současně si tím univerzity zabezpečují zpětnou vazbu z hlediska ověření relevance výsledků poznání v praxi. Mnohem lépe se jim pak odhadují budoucí požadavky profesních trhů, pro které mohou připravovat svoji produkci.

Absolventské sítě hrají důležitou roli při uplatnění absolventů univerzit. Prostřednictvím absolventů, kteří již zastávají významná místa, se uplatňují noví absolventi. Přitom schopnost získávat špičkové odborníky v budoucnu zvyšuje hodnotu stávajících absolventů ve firmě. Firma nekupuje "zajíce v pytli”, ale toho, koho ti, co se ve firmě osvědčují, již znají z týmové práce na univerzitě. Firmy si navíc uvědomují, jak zcela zásadní význam (při realizaci jejich investiční a odbytové strategie) pro ně má spolupráce s univerzitami schopnými tvořit globální absolventské sítě.

Z hlediska našich "malých českých poměrů” však v této souvislosti vystupuje do popředí spíše otázka: Proč tyto tendence nepozorujeme u nás doma? Proč se u nás naše univerzity nejenže nesnaží o něco podobného, ale hrají spíše mrtvého brouka, který nevidí a neslyší? Odpověď je jednoduchá. Funkční absolventské sítě s výše popsanými atributy začaly vznikat tam, kde byly univerzity zainteresovány pozičně i finančně na uplatnění svých absolventů. Uplatnění absolventů bylo prvotním a nejdůležitějším stimulem, který vedl a vede k zásadní proměně finálního produktu. V našich podmínkách však zainteresovanost vysokých škol na uplatnění svých absolventů v podstatě neexistuje, rozhodně ne finanční a rozhodně ne v tom smyslu, že by si vysoké školy z tohoto hlediska konkurovaly. A tak jen nárokují více a více peněz, ignorují to, co se odehrává ve světě a produkují stále větší procento nezaměstnaných. Za zmínku stojí, že možnost a nutnost využití výše uvedených možností si u nás uvědomují některé soukromé vysoké školy

3.2.5 Jak financovat vysoké školy v ČR na bázi přenesené ceny

Nejdříve zformulujeme základní požadavky na systém financování vysokého školství v ČR

- Přístup ke vzdělání nesmí být omezen příjmovou situací domácnosti studenta, ale naopak - situace studentů z rodin s nižšími příjmy se oproti současnému stavu zlepšuje.

- Přístup ke vzdělání nesmí vytvářet sociální rizika pro absolventy vysokých škol a musí jim umožnit si zajistit dostatečné materiální podmínky pro společenský vzestup.

- Vysoká škola musí být střednědobě a pokud možno i dlouhodobě zainteresována na uplatnění svých absolventů, na růstu jejich příjmu a společenském vzestupu, tudíž i na zvyšování efektivnosti vzdělávacího procesu.

- Systém je dostatečně motivující již v období startu a současně umožňuje realizovat dlouhodobou strategii přesunu těžiště zdrojů financování do oblasti podílu na budoucích příjmech absolventů.

- Systém respektuje specifika jednotlivých oborů a vliv jejich absolvování na vývoj budoucího příjmu.

- Systém generuje informace o uplatnění absolventů jednotlivých vysokých škol a jednotlivých oborů, které jsou využitelné při investičním rozhodování nabyvatelů vzdělání, finančních institucí i zaměstnavatelů.

- Do systému mohou být zapojeny soukromé zdroje, aniž by se vytvářela majetková bariéra přístupu ke vzdělání.

- Změna současného systému (nastartování nového systému) bude postupná, přitom spojená zejména s tím, jak bude generovat informace o kvalitě vzdělávacího servisu z hlediska uplatnění absolventů té či oné vysoké školy, toho či onoho oboru.

- Postupně bude systém působit na zkvalitnění studia i na nižších vzdělávacích stupních.

Současný (daňově dotační) systém uplatňovaný v oblasti veřejného vysokého školství funguje následujícím způsobem:

- Každý občan odvádí prostředky bez ohledu na to zda, mu bylo vysokoškolské vzdělání poskytnuto nebo ne, a bez ohledu na to, zda mu byla poskytnuta kvalitní nebo nekvalitní vzdělávací služba.

- Poskytovatel služby (vysoká škola) dostává prostředky bez ohledu na to, jakou službu poskytl.

Navrhovaný systém (založený na platbě za studium formou přenesené ceny, tj. časově omezeném odvodu z budoucího příjmu absolventa ve prospěch příslušné vysoké školy) funguje následujícím způsobem:

- Platí jen ten, komu byla poskytnuta vzdělávací služba, a to podle kvality služby, přesněji pak podle toho, jaký osobní prospěch měřený jeho příjmem na profesních trzích mu přinesla.

- Prostředky, které se takto vytvářejí, jsou poskytovány přímo tomu, kdo mu vzdělání poskytl (tj. příslušné vysoké škole) a podle toho, kolik mu ex post (po poskytnutí vzdělávací služby) schopnosti nabyté vzděláním vynesly.

Vzhledem k tomu, že vzdělání je současně pozitivní externalitou, je systém doplněn financováním, které nezohledňuje individuální výnos ze vzdělání, ale charakter externalit a roli jednotlivých vzdělávacích zařízení při jejich poskytování.

Konkrétní podoba navrhovaného systému:

- Je uchováno stávající normativní financování vysokých škol, nejlépe formou valorizované výchozí základny stávajícího financování k určitému datu.

- Vysokým školám se umožňuje na jimi zvolených oborech a podle jimi předem stanovených a veřejně regulovaných pravidel požadovat časově omezený odvod (např. na 12 let) přímo ve prospěch příslušné vysoké školy. Tato povinnost vzniká po překročení určité hranice příjmu (např. 1,5 násobku průměrné mzdy nebo násobku průměrné mzdy) a nesmí zásadně ovlivnit příjmovou situaci mladých domácností (ve prospěch "mateřské" vysoké školy by se odvádělo okolo 3 % z příjmu).

- Odvody z budoucího příjmu jsou prováděny přes centrální systém jednak z důvodu redukce transakčních nákladů na minimum (v přímé návaznosti na odvod daně z příjmu), jednak z důvodu generování informací o uplatnění absolventů, které jsou ve vhodně agregované podobě poskytnuté zainteresovaným subjektům.

- Vysoká škola může povolit přímé vyrovnání závazku formou úhrady stanovené částky a získat tak prostředky ihned. Tím se současně vytvoří podmínky pro vstup soukromých finančních institucí do systému a vývoj vhodných produktů sekundárního kapitálového trhu.

Takto pojatý systém konkretizuje a rozvíjí způsob uplatnění investičního principu financování vysokého školství, jehož základní prvky byly obsaženy již v Návrhu zákona o změně ve financování studia na vysokých školách, který Poslanecká sněmovna projednávala a zamítla v únoru 2002. Tím došlo ke zbytečnému zpoždění v prosazování nezbytných a současně perspektivních změn systému financování vysokého školství v ČR.

Zásady legislativní úpravy navrhovaného systému:

Legislativní podoba navrhovaného systému by měla vycházet z následujících zásad:

Zásada 1: Stávající způsob financování studia na vysokých školách je součástí navrhovaného systému.

Zásada 2: Veřejné vysoké školy mají možnost na vybraných oborech uplatnit princip podílu vysoké školy na budoucích příjmech absolventů za následujících podmínek:

Podmínky podílu vysoké školy na budoucím příjmu absolventa jsou touto vysokou školou závazně stanoveny a veřejně oznámeny před zahájením přijímacího řízení.

Podmínky podílu vysoké školy na budoucím příjmu absolventa odpovídají požadavkům tohoto zákona.

Zásada 3: Podmínky podílu vysoké školy na budoucím příjmu absolventa musí odpovídat následujícím požadavkům:

Absolvent, případně ten, kdo školu neukončil, je povinen ve prospěch vysoké školy odvádět maximálně 3 % ze svého příjmu z výdělečné činnosti v případě bakalářského programu a 5 % v případě magisterského programu, resp. částku odpovídající době studia v případě že studium neukončí.

Absolvent, případně ten, kdo školu neukončil, odvádí tuto částku za období, kdy jeho příjem z výdělečné činnosti přesáhl 1,5 násobek statisticky vyčíslené průměrné mzdy v daném období.

Celková délka období, ze kterého je odváděna stanovená část příjmu absolventa ve prospěch vysoké školy, nesmí přesáhnout 12 let.

Zásada 4: Vysoké školy mají možnost určit podmínky pro přímé vyrovnání takto stanoveného závazku.

Zásada 5: Odvod prostředků ze strany absolventů, případně těch, co školu neukončili, a to jak v případě postupného vyrovnávání závazku, tak i v případě přímé úhrady, je realizován přes centrální evidenční systém, přičemž data o podmínkách úhrady i výsledcích úhrady jsou veřejně přístupná. Při odvodu těchto prostředků platí stejné zásady jako při odvodu daně z příjmu fyzických osob.

Zásada 6: Finanční instituce získává právo na zabezpečení stejných podmínek jako vysoké školy ohledně vymáhání splátek z půjček poskytnutých studentům na přímou úhradu závazku, pokud splní následující podmínky:

K vyrovnání závazku vůči finanční instituci ze strany absolventa vysoké školy, případně toho, kdo ji neukončil, dochází formou předem stanoveného podílu na budoucím příjmu z výdělečné činnosti a pouze v případě, že tento příjem přesahuje 1,5 násobek průměrné mzdy v daném období.

Platby absolventa, případně toho, kdo vysokou školu neukončil, jsou realizovány prostřednictvím centrálního evidenčního systému.

3.3. Penzijní systém – zprostředkované uplatnění přenesené ceny

3.3.1 Stávající penzijní systémy

Výchozí situace v ČR

Zastánci jednotlivých penzijních modelů a submodelů se pochopitelně navzájem kritizují. Všichni víme, že z tohoto pohledu ideální penzijní systém neexistuje. Všichni bychom se ale měli (mohli) shodnout, že dnešní český penzijní systém je netransparentní, nesrozumitelný atd., ve smyslu nálezu Ústavního soudu ČR z roku 2010. Z tohoto pohledu je účelné ho (první pilíř) reformovat tak, aby se zprůhlednil – "vyčistil" od nejrůznějších nánosů minulosti, řečeno mile.

Současně se klíčové politické strany (a hnutí) mohou dohodnout na dalším směrování rozhodujících parametrů reformy a systému – aby se míra solidarity buď zvyšovala či snižovala. Teoreticky je to jednoduché, v politické praxi samozřejmě obtížné. Najít konsenzuální řešení pro ústavní většinu by mělo být (ideálně) základním cílem Odborné komise pro důchodovou reformu. Má analýza ukázala, že tímto "společným" řešením je kombinace rovného důchodu a NDC, vycházející z parametrů veřejného penzijního pilíře platných od roku 2015 – viz obrázek 1.

Obrázek 1: Návrh zásadní reformy "důchodového pojištění" bez zásadní změny rozhodujících

náhradových poměrů (rovný důchod + NDC), údaje v % PM

Návrh lze dále rozpracovat, včetně stanovení dalších parametrů systému v duchu rovného důchodu a NDC. Zkušenosti s NDC jsou ve světě pozitivní a dostatečné, jsou shrnuty v obsáhlé publikaci Světové banky (Holzmann a kol., 2012). Bezděk se v posledních letech snaží NDC diskvalifikovat odvoláváním se na analýzy Výkonného týmu: "NDC systém jsme zvažovali už v roce 2005. Tento systém v českých podmínkách jednoduše nevychází, protože by dával obrovské rozpětí výše důchodů, a navíc by velkou část lidí odsunul pod hranici životního minima" (Mediafax.cz, 2010). NDC ale nemůže "nevycházet", NDC lze pouze naplnit nevhodnými parametry a doplňky, což se v zásadě stalo při analýzách v roce 2005.

Připomeňme, že životní minimum bylo u nás v roce 2004 stanoveno jinak než dnes, Výkonný tým pracoval s hranicí chudoby, resp. životním minimem ve výši 24,5 % PM. Bezděk i dnes neustále požaduje "diverzifikaci", z pochopitelných důvodů. Průhledné NDC s relativně nízkou sazbou pojistného mu přitom překáží hned dvojnásob. Ze stejných důvodů dávají lobbisté přednost dnešnímu netransparentnímu českému "důchodovému pojištění" před přechodem k NDC a k ryze solidárnímu pilíři. Netransparentní veřejný penzijní systém usnadňuje hledání individuálně výhodného opt-outu z tohoto systému do soukromého systému.

3.3.2. Přehled systémů penzijního zabezpečení a penzijního pojištění

Analýzy potvrzují, že "složitá konstrukce (českého) důchodového systému je natolik netransparentní, že je pro své adresáty de facto zcela nesrozumitelná". Řešením je zásadní důchodová reforma, která se opře o poznatky světové penzijní teorie a politiky. Obecně jsou pro "veřejnou volbu" k dispozici tři relevantní penzijní modely, zapadající do teorie sociálních modelů (welfare regimes) Espinga-Andersena: liberální, konzervativní a sociálně-demokratické. Moderní liberální penzijní model využívá robustní sociální penze, moderní konzervativní model klade důraz na penze závislé na výdělku a moderní sociálně-demokratický model staví na kombinaci dvou veřejných penzijních pilířů: univerzálního sociálního pojištění s penzemi plně závislými na výdělcích a sociálních penzí. V praxi se využívají i další penzijní pilíře, především podnikové penze.

Neoliberální penzijní politika spočívá v privatizaci veřejných starobních penzí závislých na výdělcích a v zásadní fiskální podpoře soukromého penzijního spoření. Domnělá výhodnost neoliberálních penzijních modelů se zakládá na vysokých investičních výnosech, které jsou schopny pokrýt i vysokou režii konkurenčního soukromého finančního sektoru. Přitom stejné penzijní produkty je schopen poskytovat i veřejný sektor, a to se zanedbatelnou režií. V době velkého rozmachu globalizace mohlo být výhodné se vrátit k fondovému financování sociálního pojištění. V dnešním globalizovaném světě je přebytek úspor a reálné investiční výnosy jsou poměrně nízké; ve střednědobém výhledu se změny neočekávají. Tak či onak platí, že benchmarkem pro hodnocení projektů plné či částečné privatizace veřejných starobních penzí nejsou parametry průběžně financovaných veřejných penzí, ale náklady a výnosy týchž potenciálních fondových produktů sociálního pojištění.

České veřejné "důchodové pojištění" je veřejným výdajovým programem, poskytujícím penze bez rozhodující vazby na zaplacené pojistné či výdělky "pojištěnců". Koexistence základní výměry důchodu a procentní výměry důchodu, s klíčovým významem redukčních hranic a sazeb, je zcela nesystémová, netransparentní a nesrozumitelná. Systémové řešení je přitom poměrně jednoduché: aniž bychom chtěli měnit dnešní index progresivity "důchodového pojištění", lze dnešní konglomerát nahradit dvěma veřejnými penzijními pilíři: rovným důchodem na úrovni 25-30 % průměrné celostátní mzdy a plně ekvivalentním sociálním starobním pojištěním s pojistným na úrovni 9-12 % ze mzdy. Toto doporučení je v souladu s expertizou Světové banky pro MPSV v roce 2003 i s doporučeními Světové banky, platnými od roku 2003 dodnes a opírajícími se o zkušenosti se zaváděním systémů sociálního pojištění typu NDC ve světě.

Liberální, konzervativní a sociálně-demokratické penzijní modely

Základní schéma moderního liberálního modelu se skládá ze dvou penzijních pilířů:

- soukromé penze a

- sociální penze, které mohou být koncipovány jako

* testované penze, nebo

* univerzální penze.

Sociální penze mohou být doplněny jedním nebo více testovanými příplatky k těmto penzím; lze k nim přiřadit i příspěvky na bydlení. Případnou finální sociální dávkou je obecná sociální pomoc.

Moderní liberální penzijní model doznal mnoha modifikací v zemích, kde v minulosti došlo k jeho zásadnímu uplatnění. V liberálních podmínkách, k nimž patří i neposkytování jakýchkoliv státních dotací k soukromým penzím (podnikovým i osobním), nedošlo v žádné z příslušných zemí k rozvoji soukromých penzí, který by zajistil přiměřené důchodové zabezpečení významné části populace. Dříve nebo později došlo ve všech liberálně orientovaných zemích ke vzniku nových pilířů sociálního či soukromého důchodového zabezpečení, které poskytují penze závislé na výdělcích, popř. na zaplaceném pojistném či příspěvcích. Tyto nové penzijní pilíře nabyly či nabývají na významu, v závislosti na své robustnosti a délce svého fungování.

Moderní liberální penzijní model je již jen historickým modelem. Jeho hlavní složky – univerzální či testovaný důchod mají však i nadále své uplatnění v nových penzijních mixech, jako jeden ze dvou či tří základních penzijních pilířů. Univerzální penze je použitelná např. v kombinaci s univerzálním sociálním pojištěním, orientovaným výhradně na penzi plně závislou na zaplaceném pojistném, popř. na předchozích výdělcích, z nichž bylo pojistné placeno. Při takovémto penzijním mixu plní jeden pilíř vyhraněně funkci solidární (odstranění chudoby, poverty relief) a druhý pilíř výhradně funkci pojištění, resp. vyhlazování spotřeby v životním cyklu (consumption smoothing).

Univerzální penze jsou financovány modelově ze státního rozpočtu a poskytovány rezidentům. Při strohé vazbě na placení příspěvků (britská praxe), nebo při nízké výši univerzálního důchodu (pod životním minimem) je nutno intenzívně využívat testovaných příplatků k univerzální penzi a tato penze plní svou funkci dosti problematicky. Již ze systémového hlediska je účelnější mít výraznější testovanou penzi, než kombinovat univerzální penzi s testovaným penzijním příplatkem. Financování univerzální penze pomocí daně z příjmů, např. v Nizozemsku, lze považovat za trik, který nemění nic na tom, že se efektivně jedná o "bezpříspěvkový" univerzální důchod, "daňovou" cestou je pouze zjišťována délka pobytu v zemi (Barr, 2012).

ODS v roce 2004 doporučovala přechod k (čistému) univerzálnímu důchodu na úrovni původně 30 %, později 20 % hrubého celostátního výdělku. Obě dvě české, donedávna vládní pravicové strany neměly zavedení univerzálního nebo testovaného starobního důchodu ve svém programu, nicméně jejich čelní představitelé (Nečas, Kalousek) se v reakci na výrok prezidenta republiky, projevujícího nesouhlas s fungováním státu jako pojišťovny (Klaus, 2011), vyjádřili, že toto stanovisko sdílejí. Klasičtí liberálové zásadně odmítají jakékoliv sociální pojištění, i podnikové penzijní a další sociální systémy: tyto systémy podle nich zdražují pracovní sílu a zejména nyní v podmínkách globalizace vedou k odlivu kapitálu do méně vyvinutých zemí; příspěvky na povinné sociální pojištění spoluvytvářejí daňové klíny a nahánějí pracovníky do šedé a černé ekonomiky, která uniká před tímto zdaněním.

Konzervativní (korporativistické) penzijní systémy sledují zájmy jednotlivých sociálních skupin a patří k nim různé metody financování. První sociální skupina, která získala výsadní starobní zabezpečení, byli státní zaměstnanci. Systém státního zaopatření státních zaměstnanců označujeme jako služební model. Označení tohoto zaopatření navazuje na služební poměr, od něhož se odvozuje. V tomto modelu hraje výraznou úlohu loajalita státního zaměstnance, a to nejen v době aktivní služby, ale i ve výslužbě, při pobírání penze ("odpočivného platu" podle dřívější právní úpravy na našem území). Státní zaměstnanec v tomto modelu může být odsouzen ke ztrátě důchodového nároku i již vyplácené penze. Důchody jsou v tomto modelu financovány ze státního rozpočtu, bez asistence pojistného či jiných příspěvků. Služební model přetrvává dodnes v celé řadě zemí. Jeho obecným charakteristickým rysem je poskytování vysoké (v podstatě nejvyšší možné) úrovně zabezpečení.

Podobným způsobem vznikly i podnikové systémy penzí. Původně i zde byla snaha o uplatňování "věrnostního" charakteru těchto penzí. Po druhé světové válce se v celé řadě zemí podnikové penze značně rozmohly, a to až do téměř celostátních systémů, kapitálově financovaných. Výjimečně však existují i podnikové penze jen s účetními rezervami. Zásadním význam pro rozvoj podnikových penzí v jednotlivých zemích měly daňové odpočty a podobné konstrukce. Dnes se ve světě klade důraz na přenositelnost takto vznikajících důchodových nároků. Tomu nejlépe odpovídá kapitálový systém financování podnikových penzí. Extrémní variantou modelu podnikových penzí jsou kvazipovinné podnikové penze, opírající se o kolektivní smlouvy vyššího typu a zahrnující více než 90 % zaměstnanců. Nejvýraznější verzí modelu kvazipovinných podnikových (a nadpodnikových) penzí je systém, který se plně řídí smlouvami mezi odborovými a zaměstnavatelskými svazy, mimo vliv vlády a parlamentu.

Nejvýraznějším konzervativním penzijním modelem je segmentované sociální důchodové pojištění. Jeho vznik je spojován s Bismarckem, se zákonem o dělnickém důchodovém pojištění, účinným od roku 1891. Toto zákonné pojištění bylo výsledkem politického kompromisu. Konzervativní politika se obdobně uplatnila i ve vztahu k elitním zaměstnancům v soukromém sektoru, s podstatně vyšší úrovní důchodů. Sociální důchodové pojištění může mít i více než sto různých systémů (segmentů) v dané zemi, přičemž některé z nich zahrnují i desítky ústavů sociálního důchodového pojištění, spravovaných a financovaných zaměstnavateli a zaměstnanci.

Základní schéma konzervativního modelu se skládá ze tří penzijních pilířů:

- veřejné penze

* segmentované sociální pojištění

* penze veřejných zaměstnanců

- podnikové penze

* povinné a kvazipovinné podnikové penze

* dobrovolné podnikové penze

- osobní penze

Sociální důchodové pojištění vzniklo jako plně kapitalizovaný (fondový) systém, který dostával státní dotace, např. na rozjezd systému či k plnění některých funkcí. Projevuje se dlouhodobá tendence k unifikaci těchto systémů, což ovšem potlačuje jejich korporativistický charakter a umožňuje výraznější zásahy (a garance) státu; k tomu patří i přechod k průběžně financovanému systému jako výrazný racionalizační krok: tzv. mezigenerační smlouva nahradila fondové financování.

Původní dělnické systémy sociálního důchodového pojištění byly kombinací pojistného (zásluhového) důchodu a rovného "základního důchodu" pro pojištěnce; v původní Bismarckově verzi v průměru výrazně převažoval tento základní důchod v součtu s říšským příspěvkem! V období výrazného nárůstu dělnických důchodů v padesátých a šedesátých letech minulého století ztratila základní složka důchodu základní, systémový smysl. Značný význam v tomto ohledu mělo i zavedení automatické a poloautomatické valorizace penzí a také snižování důchodového věku ve stejném časovém období. Významně se snížila i segmentace sociálního pojištění, zejména díky slučování dělnických a úřednických systému sociálního pojištění v soukromém sektoru.

Sociálně-demokratický sociální model bývá charakterizován dominancí univerzálních dávek. Této charakteristice odpovídá univerzální důchod jako základní pilíř sociálně-demokratického modelu. Tak tomu také původně bylo v zemích se sociálně-demokratickou orientací. V tomto smyslu bychom mohli formulovat klasický sociálně-demokratický penzijní model jako model využívající univerzální (rovný) důchod s vyšší úrovní penze v relaci k průměrnému celostátnímu výdělku, popř. k mediánovému příjmu. Ten byl v další vývojové etapě doplněn o univerzální sociální důchodové pojištění.

Moderní sociálně-demokratická politika se do značné míry orientuje na střední třídu. (Ostatně moderní sociální systémy ve vyspělých zemích v zásadě zabezpečují potřeby chudých vrstev obyvatelstva, zejména ve stáří. Odlišnosti jsou spíše ve formách a ve stupni využívání více či méně odstupňovaných dávek sociální pomoci.) Je-li zájmem, resp. cílem sociálně-demokratické politiky poskytnout pracujícím vyšší než základní univerzální starobní zabezpečení, tak se tak může stát jedině formou penzí závislých na výdělku. Cíle elektorátu moderní sociální demokracie se modelově nejsnadněji prosadí jednotným, univerzálním sociálním pojištěním. Moderní sociálně-demokratický penzijní model klade důraz na (moderní) univerzální sociální pojištění, doplněné robustním, několikasložkovým solidárním pilířem.

Základní schéma moderního sociálně-demokratického penzijního modelu, ovlivněného kolektivními smlouvami podnikatelských a odborových centrál, se skládá ze dvou zásadních penzijních pilířů a z osobních penzí:

- veřejné penze dvojího druhu:

* univerzální sociální pojištění

* sociální penze

-- testovaná penze, zvyšující nižší důchody z univerzálního sociálního pojištění

-- seniorský příspěvek na bydlení

- kvazipovinné a dobrovolné podnikové penze

- osobní penze

Klíčovou roli v sociálně-demokratickém penzijním modelu hrají veřejné penze; úloha osobních penzí je spíše symbolická. V praxi byly v dobách vysokých investičních výnosů výhodné fondové systémy, které se uplatnily zejména v pilíři podnikových penzí.

Neoliberální penzijní modely

Globalizace světové ekonomiky v 80. a 90. letech minulého století s sebou přinesla i zvýšení investičních výnosů, kterého mohly a začaly využívat i penzijní fondy všeho druhu. Ke kapitálovému systému financování se ale nezačalo vracet sociální důchodové pojištění, které desítky let předtím přešlo od fondového k průběžnému financování. Návrat by byl spojen s velkými náklady přechodu. Nové situace využili neoliberálové, kteří poukazovali na mimořádnou výhodnost důchodového spoření (investování) ve srovnání s průběžným financováním veřejných penzí. I u nás se objevily studie, které dokazovaly efektivnost přechodu na povinné soukromé důchodové spoření, včetně úhrady nákladů přechodu. Při patřičně vysokých investičních výnosech je toto řešení (paradigmatická důchodová reforma) možné, resp. efektivní – pokud modelové řešení zahrne i všechny podstatné makroekonomické vazby. Za mimořádných politických a ekonomických podmínek byla tato reforma provedena (spuštěna) chilskou vojenskou juntou od roku 1981 – a stala se základem "nové penzijní ortodoxie" Světové banky, důrazně prosazované v postkomunistických zemích v 90. letech minulého století. Pozitivem této teorie je důsledné vymezení role státu a soukromého finančního sektoru v oblasti starobních penzí: stát podle této teorie může a musí provozovat jen solidární penzijní pilíř, financovaný ze státního rozpočtu, shodně s moderním liberálním penzijním modelem. Klasický neoliberální penzijní model dále zahrnuje "druhý pilíř" – povinné soukromé důchodové spoření, kombinované s navazujícím starobním důchodem, poskytovaným soukromým penzijním fondem či soukromou životní pojišťovnou. Nová penzijní ortodoxie respektovala i alternativní "druhý pilíř" v podobě povinných podnikových penzí, poskytovaných (převážně) neziskovými, resp. nestátními podnikovými penzijními fondy, zřejmě v zájmu rozšíření podpory pro teorii a politiku Světové banky.

Základní schéma klasického neoliberálního penzijního modelu obsahuje tři pilíře:

- (výhradně) solidární veřejné penze

- povinné soukromé důchodové spoření či pojištění

- dobrovolné podnikové a osobní penze

Realizace tohoto klasického neoliberálního modelu narazila ve většině příslušných zemí na (dlouhodobé) fiskální náklady přechodu, které obvykle zapříčinily jen částečné uplatnění druhého pilíře při jeho zavádění a po nástupu ekonomické krize časté zásadní restrikce takto "diverzifikovaného" penzijního systému. Diverzifikovaný neoliberální penzijní model tak obsahuje čtyři pilíře:

- (výhradně) solidární veřejné penze

- průběžně financované (povinné) sociální starobní pojištění (s penzemi plně závislými na výdělku)

- povinné soukromé důchodové spoření či pojištění

- dobrovolné podnikové a osobní penze

Původní "diverzifikační teorie" ve své modelové podobě požadovala rozdělení pojistného mezi povinný soukromý pilíř a sociální starobní pojištění v poměru 1:1. S větším časovým zpožděním se prosadila diverzifikační teorie a politika i v Česku – za daných ekonomických podmínek se naši neoliberálové "spokojili" s opt-outem jen 3 % ze mzdy, diverzifikační politiku ale dále rozvinuli tím, že nepožadovali (nepožadují) rozdělení dnešního českého veřejného penzijního pilíře na solidární pilíř a pojistný pilíř; tímto způsobem se dále diferencují produkty "prvního" a "druhého" pilíře – až se stávají v zásadě zcela neporovnatelnými, což je ideální situace pro propagandu nového, druhého penzijního pilíře.

Důchodové reformy neoliberálního typu jen výjimečně probíhaly přesně podle instrukcí (studie) Světové banky z roku 1994. Ostatně již předobraz této koncepce – chilský penzijní model – nebyl spojen s okamžitou povinností přechodu na neoliberální penzijní model; povinný vstup do nového systému platil jen pro zaměstnance nově vstupující na trh. Téměř ve všech příslušných zemích se vedle důsledné, tvrdé povinnosti (hard compulsion) uplatnily i metody "měkké povinnosti" (soft compulsion), které umožňují odpůrcům systému se vyhnout začlenění do nového soukromého pilíře. Přitom se široce využívá behaviorální ekonomie, typických vzorců chování lidí ve vztahu k zabezpečení na stáří.

Nástroji neoliberální penzijní politiky typu soft compulsion jsou:

- opt-out, kdy účastník veřejného pojistného systému přejde do soukromého systému bez možnosti návratu,

- auto-enrolment, kdy je zaměstnanec automaticky zahrnut do soukromého systému s možností později vystoupit,

- matching contributions, kdy zaměstnavatel je povinen platit příspěvky do soukromého systému ve stanovené výši, pokud zaměstnanec sám přispívá;

- slevy na dani a přímé státní příspěvky, které stát poskytuje rezidentům k jejich příspěvkům do soukromého systému, v rozsahu přesahujícím běžné daňové zacházení s penzemi a s příspěvky na ně.

Všechny formy soft compulsion bývají často vysvětlovány zvláštními ohledy k nízkopříjmovým skupinám obyvatelstva – nelze je prý dávat do povinného pojistného systému, protože nemusí mít dost peněz na zaplacení příspěvku do tohoto systému. Praktickým výsledkem může být také to, že např. systému vysokých státních dotací či daňových zvýhodnění využívá v zásadě jen střední třída. V podstatě jde o využívání fiskálních iluzí – dotace jsou jakoby zadarmo. Ve skutečnosti si tyto dotace zaplatí střední třída – s vysokou režijní přirážkou soukromých poskytovatelů finančního produktu.

Moderní neoliberální penzijní model široce využívá "měkké povinnosti", ve zvláštních podmínkách jednotlivých zemí, k maximálnímu prosazení soukromého spoření a pojištění. Úkolem seriózní penzijní teorie a politiky je analyzovat stávající penzijní systémy a pilíře a nastavit nepokřivené zrcadlo produktům soukromého důchodového spoření a pojištění. Žádný z penzijních modelů není ideální a v tomto smyslu nelze a priori odmítat ani případnou významnou úlohu "druhého" penzijního pilíře, pokud by byla postavena na příslušné ideologii, výrazné nedůvěře k veřejným penzím v dané zemi. Odmítnout je ale třeba falešné ekonomické argumenty, stojící na dezinformacích, na fiskálních iluzích či na zneužívání úrokového počtu. "Konkurenčním" produktem k povinnému či polopovinnému soukromému důchodovému spoření a pojištění je tentýž produkt poskytovaný monopolní veřejnou institucí – a mající v důsledku toho řádově nižší režii. Srovnávání fondového soukromého produktu s průběžně financovaným veřejným produktem je podstatně obtížnější, v zásadě nemožné bez podstatných zjednodušení. Významnou skutečností, která ovlivňuje efektivnost využívání fondového systému, je podstatný pokles investičních výnosů oproti období nástupu globalizace. Dnešní a očekávané budoucí investiční výnosy u soukromých vyvážených fondů jsou na úrovni 1 % ročně po zohlednění inflace; veřejné penzijní fondy mohou v budoucnu dosahovat výnosů o 1-2 % vyšších.

České "důchodové pojištění" po malé důchodové reformě

V českém "důchodovém pojištění" převažuje redistribuce sociálního charakteru nad pojistnými prvky. To se odráží v tzv. indexu progresivity, který byl podle propočtů OECD 62,2, což je podstatně více ve srovnání se všemi sousedními zeměmi /Německo 26,8, Rakousko 27,9, Polsko 1,0 a Slovensko 13,9/ (OECD, 2013). Index progresivity ve výši 100 náleží k univerzálnímu důchodu a ve výši 0 pak k důchodu plně závislému na výdělku, tj. k pojistnému systému (ať již sociálnímu nebo soukromému). Přesto zaměstnanci a zaměstnavatelé platí u nás do státního rozpočtu "pojistné" na "důchodové pojištění" se sazbou zhruba 20 % ze mzdy (teoretická starobní složka z celkové sazby 28 %). Kdyby se dnešní české důchody rozdělily na pojistnou a solidární složku a kdyby pojistná složka byla financována pojistným, tak by toto pojistné činilo 7-8 % ze mzdy – soudě podle uvedeného indexu progresivity. I toto ukazuje značný stupeň deformace hodnotových vztahů v českém systému veřejného "důchodového pojištění" a v českém daňovém systému.

Česká "malá" důchodová reforma, postupně nabíhající do roku 2015, tyto relace trochu mění. Ještě větší dopady na financování veřejných penzí má ovšem hospodářská recese. Pojistné potřebné k financování modelové složky starobního důchodu závislé na výdělku by v podmínkách roku 2015 mohlo dosáhnout úrovně zhruba 10 % ze mzdy. Odpovídající racionalizační reforma financování důchodů by představovala zcela zásadní úpravu daňového systému, kdy příjem státního rozpočtu označovaný jako pojistné důchodového pojištění by podstatně poklesl: sazba by se snížila z 28 % na zhruba 18 % ze mzdy s tím, že výpadek příjmů by byl nahrazen např. zvýšením sazby daně z příjmů.

Složkou všech českých veřejných penzí je "základní výměra" důchodu. Je obdobou "základních částek" důchodů v historických dělnických systémech sociálního důchodového pojištění, které měly celkově nízkou úroveň důchodů a základní částka představovala jakýsi univerzální důchod pro všechny pojištěnce, představující preferenci dělníků s nižšími výdělky. Šlo tedy o redistribuci v rámci dělnického penzijního systému. S nárůstem dělnických důchodů se smysluplnost základní částky důchodu vytratila. U nás naposledy existovala podle zákona o národním pojištění z roku 1948 a při pozdějších reformách byla nahrazena zavedením redukcí vyšších výdělků při výpočtu starobních důchodů. V roce 1989 byla první redukční hranice 2 500 Kč, což po přepočtu na českou mzdovou hladinu 2013 představuje 20 459 Kč – a to je necelých 92 % mediánu mzdy, resp. taková první redukční hranice by se dnes nedotýkala více než 45 % zaměstnanců. Mzda do první redukční hranice nebyla a není ani dnes redukována.

Dnešní česká základní výměra důchodu vznikla od roku 1996 transformací státního vyrovnávacího příspěvku, zavedeného (dočasně) v roce 1990 jako sociální kompenzace jednorázového zrušení záporné daně z obratu, které vedlo k jednorázovému růstu maloobchodních cen, původně pro všechny občany. Za rok již byl tento drahotní přídavek omezen na děti a nepracující důchodce poté za několik let byl "zapracován" do přídavků na děti – a do penzí jako jejich "základní výměra". Čili víme, jak základní výměra důchodu vznikla – ale neumíme ji vysvětlit z pohledu penzijní teorie a politiky. Z pohledu penzijních modelů by základní výměra měla být buďto zrušena, nebo nahrazena univerzálním důchodem – pro všechny rezidenty, nejen pro pojištence s dobou pojištění řádu 35 let. Dnešní základní výměra činí 9 % z průměrné celostátní mzdy, v roce 2014 je to 2 340 Kč měsíčně. Při transformaci na rovný důchod bychom očekávali podstatné zvýšení dnešní sazby (výše) základní výměry důchodu.

Druhou složkou všech českých penzí je procentní výměra důchodu, obvykle je podstatně vyšší než procentní výměra. Vypočítá se z průměrných výdělků (od roku 1986), valorizovaných na dnešní mzdovou úroveň a poté redukovaných redukčními koeficienty, které jsme systémově zdědili z předchozího komunistického režimu a které s parametry platnými od roku 1996 nápadně připomínaly redukční hranice a koeficienty platné dlouhodobě v USA. Americký penzijní systém je v tomto ohledu unikátní, včetně financování zdaněním mezd se sazbou 12,4 % ze mzdy (polovinu platí zaměstnavatel); jde o systém výrazně redistributivní – ve srovnání s moderními systémy sociálního pojištění, nikoliv ovšem ve srovnání se systémem rovného či testovaného veřejného důchodu. Pokud by tedy česká vláda chtěla zachovat systém redukčních hranic a sazeb, tak by měla – ze systémového hlediska – zrušit základní výměru důchodu. I v tomto případě by ovšem bylo žádoucí odborně vysvětlit, proč jsou či mají být redukční hranice a sazby na té či oné úrovni. Zatím se lze opírat pouze o existenci takového systému v USA, a to je z pohledu penzijní teorie a politiky málo.

Do historie české penzijní politiky se zapsal Ústavní soud ČR svým nálezem z roku 2010. Ideově zřejmě vyšel z názoru, že české "důchodové pojištění" by mělo být sociálním pojištěním, které dnes, zejména v Německu, je založeno především na principu (pojistné) ekvivalence mezi penzí a pojistným. Platné redukční hranice, obsažené v § 15 zákona o důchodovém pojištění, prohlásil soud za protiústavní, "neboť ve svých důsledcích a v kombinaci s ostatními parametry a stávající konstrukcí důchodového systému negarantuje dostatečně ústavně zaručené právo na přiměřené hmotné zabezpečení dle čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svoboda vede k neakceptovatelné nerovnosti mezi různými skupinami důchodových pojištěnců" (Ústavní soud, 2010). Zrušený § 15 obsahoval 2 redukční hranice a 3 sazby: 10 500 Kč (zápočet 100 % do této výše) a 27 000 Kč (zápočet 30 % do této hranice a 10 % nad ní). Soud v této souvislosti v nálezu také uvedl, že "složitá konstrukce důchodového systému je natolik netransparentní, že je pro své adresáty de facto zcela nesrozumitelná".

Vláda musela zareagovat rychle, protože § 15 byl zrušen k 30. 9. 2011. Reakce nebyla zásadní, jak by odpovídalo nálezu ústavního soudu. 1. redukční hranice byla nově jen parametrizována jako 44 % průměrné celostátní mzdy (PM), do této hranice se výdělky i nadále neredukují. Největší změnou bylo stanovení 2. redukční hranice na 400 % PM, místo dosavadních cca 114 % s tím, že do této podstatně zvýšené hranice bude nově (po přechodném období) platit redukční sazba 26 % a nad ní 0 %. Obrázek 1 ukazuje, že v rozmezí hrubé mzdy do 40 000 Kč měsíčně byly změny malé. K zajímavému zvýšení budoucích penzí dochází jen u nejvyšších výdělků, což je dáno i zastropováním důchodu 2. redukční hranicí až na úrovni 400 % průměrné celostátní mzdy. Tento strop ovšem výrazně přesahuje zastropení doporučované světovými experty – na úrovni 125-200 % PM.

Za povšimnutí na obrázku 1 stojí i zvláštní tvar penzijní křivky před i po malé důchodové reformě. Demonstrujeme to více na obrázku 2 srovnáním s norskou křivkou. Norsko od roku 2011 zavedlo (plně ekvivalentní) systém NDC, doplněný zvýšením nízkých důchodů z NDC "garantovanou penzí". Na obrázku vidíme poměrně nízké zastropování důchodu z NDC na úrovni nižší než 120 % PM. Křivka NDC do tohoto stropu probíhá plynule od nuly: na obrázku je to vidět jen částečně, protože většina klientů se mzdou do mediánu má penzi z NDC zvýšenou příplatkem – garantovanou penzí, přitom rezidenti bez penze NDC mají garantováno 36 % hrubé PM (45 % čisté PM). K Norsku je třeba dodat, že tam mají ještě dva systémy podnikových penzí a seniorský příspěvek na bydlení. (Volba Norska je dána dostupností dat – skandinávské penzijní systémy totiž vesměs primárně nevycházejí z PM, ale ze specifických sociálních ukazatelů, označovaných jako "základní částky". Tvary penzijních křivek jsou v těchto zemích velmi podobné.)

Česká penzijní křivka odráží konstrukci obou "výměr" starobního důchodu. Kombinace nízké solidární "základní výměry", určené pro pojištěnce s dlouhou dobou účasti na systému, s "procentní výměrou", která je výrazně solidární od vcelku nahodile zvoleného bodu (44 % PM), nemá základní koncepční, systémovou logiku. Na druhé straně je většina klientů do mediánové mzdy (86 % PM) pokryta na úrovni odpovídající sociálně-demokratickým systémům veřejných penzí.

Závislost výše důchodu na průměrné celostátní mzdě a počtu let pojištění si můžeme ukázat dosazením konkrétních údajů do obrázku 3; využijeme všeobecného vyměřovacího základu platného při výpočtu důchodu v roce 2014: PM = 25 903 Kč a počtu let pojištění r = 43 a 30.

Návrh paradigmatické reformy bez zásadní změny progresivity systému

Tvary křivek na obrázku 3 přímo vybízejí k reformě, která by spočívala v "narovnání" nelogického levého konce křivek Důchod celkem. Za tím účelem jsem vypočetl výše důchodu do 1. redukční hranice podle vzorců platných pro osobní vyměřovací základy v rozmezí 1. a 2. redukční hranice. Výsledek pro dobu pojištění 43 let je na obrázku 4; po takovéto transformaci by výsledný důchod netto fakticky sestával ze základní výměry ve výši 30 % průměrné celostátní mzdy (všeobecného vyměřovacího základu) brutto a z pojistného důchodu plně závislého na osobním vyměřovacím základě brutto, resp. na zaplaceném pojistném. Analogický výsledek pro dobu pojištění 30 let zahrnuje základní výměru ve výši 23,65 % průměrné celostátní mzdy. Unifikace základní výměry důchodu u nás by tedy vyžadovala její sjednocení na úrovni v rozmezí 25-30 % průměrné celostátní mzdy. A jsme již "krůček" od paradigmatické důchodové reformy, která by výrazně neměnila dnešní míru intragenerační redistribuce u starobních důchodů u nás a která by přitom byla v souladu se světovou penzijní teorií a politikou.

Světová banka (Holzmann a kol., 2006) v posledních 10 letech rozpracovala projekt s ambiciózním názvem "Panevropský penzijní systém", který respektuje zkušenosti s využíváním penzijních pilířů a systémů ve vyspělých zemích. Základem ("jádrem") tohoto systému je univerzální sociální pojištění typu NDC, což respektuje nejen vývojové tendence v zemích s převážně sociálně-demokratickou orientací, ale i tendence k univerzalizaci sociálního důchodového pojištění v zemích převážně konzervativního typu. "Panevropský penzijní systém" má kromě jádra i dvě významná "křídla", se kterými se setkáme mj. i ve všech zemích moderního liberálního střihu:

- univerzální sociální pojištění NDC

- sociální (solidární) penze

- podnikové a osobní penze

Rozčlenění dnešních českých starobních důchodů na univerzální penzi a pojistnou penzi je představitelné již s ohledem na velkou nivelizaci důchodů. Panevropský penzijní systém je použitelný i u nás; jde "jen" o to, aby se relevantní politické strany shodly na základních parametrech.

Kombinaci NDC s rovným důchodem Česku navrhovala poradkyně Světové banky pro MPSV Chłoń-Domińczak (2003), jako alternativu k NDC, doplněnému minimálním důchodem. Stejný návrh publikovala Chłoń-Domińczak spolu s Morou v obsáhlé monografii Světové banky (Holzmann a Palmer, 2006) tři roky poté – viz obrázek 5. Navrhovaný rovný důchod měl být na úrovni 25 % z průměrné celostátní mzdy a sazba pojistného do pilíře NDC měla být 12 %. Bezděkovy komise se tímto návrhem vůbec nezabývaly. Doporučení Světové banky nebyla brána na zřetel.

Předchozí obrázky a analýzy dokládají rozsáhlou redistribuci v rámci českých veřejných penzí, která je větší než by odpovídalo modernímu sociálně-demokratickému sociálnímu modelu. Při srovnání s tímto modelem také překvapují nízké důchody těch nejchudších důchodců. Obojí je výrazem zastaralosti českého veřejného penzijního pilíře. Paradigmatická reforma je více než potřebná. Zkušenosti s NDC jsou ve světě pozitivní a dostatečné, jsou shrnuty v obsáhlé publikaci Světové banky (Holzmann a kol., 2012). NDC stačí jen "uchopit".

Bezděk se v posledních letech snaží NDC diskvalifikovat odvoláváním se na analýzy Výkonného týmu: "NDC systém jsme zvažovali už v roce 2005. Tento systém v českých podmínkách jednoduše nevychází, protože by dával obrovské rozpětí výše důchodů, a navíc by velkou část lidí odsunul pod hranici životního minima" (Mediafax.cz, 2010). NDC ale nemůže "nevycházet"; NDC lze pouze naplnit nevhodnými parametry a doplňky, což se v zásadě stalo při analýzách v roce 2005. Připomeňme, že životní minimum bylo u nás v roce 2004 stanoveno jinak než dnes, Výkonný tým pracoval s hranicí chudoby, resp. životním minimem ve výši 24,5 % PM. Naše analýzy dospěly k závěru o poměrně jednoduché možnosti přejít k rovnému důchodu na úrovni 25-30 % PM a k NDC s pojistnou sazbou v rozmezí 9-12 %. Je jen věcí modelového testování a politické dohody představitelů jednotlivých stran v Odborné komisi pro důchodovou reformu, jaké parametry těchto dvou veřejných penzijních pilířů budou zvoleny pro realizaci reformy.

Předběžné shrnutí východisek

Ve vývoji penzijních systémů hraje zásadní roli politika vlád a dalších aktérů, u nás zejména poskytovatelů finančních služeb. O penzijních systémech a reformách se rozhoduje "veřejnou volbou", v níž zájmy a moc mají podstatnou roli. Tak tomu bylo již v počátcích vzniku dnešních penzijních systémů. Takto vznikly a vyvíjely se i tři základní penzijní modely: liberální, konzervativní a sociálně-demokratický. Z obecného modelového hlediska lze pozorovat vývoj konzervativního a sociálně-demokratického penzijního modelu směrem k systému využívajícímu univerzálního sociálního pojištění, doplněného podnikovými penzemi jako nástrojem segmentace a diferenciace důchodového zabezpečení, jakož i významným sociálním pilířem. Liberální penzijní model využívá solidární penzijní pilíř jako jediný systém veřejných penzí.

Mnoho neoliberálů podpořilo privatizaci veřejných penzijních systémů, zejména odklon od segmentovaného i univerzálního sociálního pojištění. V zájmu privatizace byla i seriózní vědecká práce často nahrazena jednoduchými prodejními argumenty, ignorujícími skutečnou efektivnost soukromých penzijních produktů – ve srovnání s produkty sociálního pojištění. V zájmu privatizace došlo i k cílevědomé degeneraci veřejných penzijních systémů, potlačující pojistné prvky a směřující k jejich omezení na sociální veřejné penze, poskytované bez ohledu na zaplacené pojistné. Praktické problémy spojené s touto politikou vedly k modifikaci neoliberální politiky, jež se nyní spokojuje i s částečnou privatizací, uskutečňovanou pod heslem diverzifikace. Tuto politiku dodnes podporuje odborný aparát OECD.

Naproti tomu Světová banka, která zprvu (1994) zásadním způsobem nasměrovala důchodové reformy podle chilského vzoru a později již "jen" k poloviční či menší privatizaci, byla – i v pozici lídra světové penzijní teorie a politiky – schopna sebereflexe a od roku 2003 doporučuje tzv. Panevropský penzijní systém, který se opírá o univerzální sociální pojištění NDC a zahrnuje i dva další významné penzijní pilíře, jimiž je solidární pilíř a dobrovolné soukromé zabezpečení všeho druhu. Panevropský penzijní systém je modelovou variantou sociálně-demokratického penzijního modelu v jeho moderní podobě a může vyhovovat i zemím s konzervativním penzijním modelem, významně modifikovaným v posledních desetiletích.

Česká vládní penzijní politika byla ve vleku neoliberalismu (ideově) a zejména soukromého penzijního sektoru (fakticky). Česká vláda zavedla dílčí privatizační pilíř v době, kdy to bylo z fiskálního hlediska naprosto kontraproduktivní. Za příznivé ekonomické situace by mohlo být efektivní začít přechod k fondovému penzijnímu systému, efektivní využití potenciálně vysokých investičních výnosů je však možné jen v systému sociálního pojištění – ať již FDC, nebo NDC, doplněného rezervními fondy. Jak dokumentují i studie OECD, je povinné a polopovinné soukromé starobní pojištění nákladově velmi drahé; k tomu přispívají i transakční náklady. Pokud se různí teoretici a praktici snaží demonstrovat výhodnost soukromého spoření před veřejnými penzemi, tak by si měli uvědomit, že benchmarkem pro soukromé spoření a pojištění je sociální pojištění tvaru FDC, nikoliv degenerované veřejné penzijní produkty, které jim předhazují lobbisté pod heslem diverzifikace.

Kombinace základní výměry a silně redistribuční procentní výměry u českého starobního důchodu je systémovou vadou, která dopadá především na příjemce nejnižších důchodů. Má-li dále existovat základní výměra důchodu, tak je potřebné zrušit redukční hranice u procentní výměry důchodu a nastolit plnou závislost výše důchodu na výdělku, z něhož se platí pojistné. Pokud bychom chtěli ponechat dnešní rozsah intragenerační redistribuce u naprosté většiny starobních důchodů, tak nejjednodušším řešením je transformace veřejného "důchodového pojištění" na rovný důchod na úrovni 25-30 % průměrné celostátní mzdy, doplněný univerzálním sociálním pojištění (např. NDC) s důchodem plně odvozeným od zaplaceného pojistného se sazbou 9-12 % ze mzdy.

3.3.3. Cesta k perspektivnímu penzijnímu systému

Základní funkce penzijního systému

Vždy je důležité přesně definovat objekty, s nimiž teoreticky pracujeme. V našem případě např. - co je to vlastně systém penzijního pojištění, proti jakému riziku pojišťuje, resp. co je pojistnou událostí v tomto systému? Domníváme se - a to je jedna ze zásadních otázek -, že pojistnou událostí je případ, kdy člověk v důsledku procesu narůstajícího věku ztrácí (z různých příčin) schopnost získat prostředky k zabezpečení svého důstojného života formou produktivní (výdělečné) činnosti.

Z toho pak vyplývá, že hlavní typ solidarity, o který v systému jde, je solidarita mezi těmi, kteří chtějí a mohou být produktivně činní i ve vyšším věku (u kterých pojistná událost nenastala) a těmi, kteří nemohou či nechtějí (nemohou, protože jsou již psychicky vyčerpáni v daném oboru zaměstnání) získat prostředky formou produktivní činnosti.

Z tohoto pak vyplývá, že čím silnější motivace do systému dáme (a to pro všechny zúčastněné) k prodloužení horizontu i zenitu produktivního uplatnění, tj. čím více bude systém zásluhový, tím bude i solidárnější, pokud jde o tento hlavní typ solidarity. (Solidaritu mezi těmi, kteří si dostatečnými příjmy v plně zásluhovém systému vytvořili dostatek prostředků na tento hlavní typ pojištění, a těmi, kteří nikoli, je třeba řešit mimo pojistný systém a z jiných zdrojů, např. formou jednotné dávky vyplácené po splnění určitých podmínek.)

Pak můžeme uvažovat např. o následujícím:

- Systém nemusí mít nastavenu hranici odchodu do důchodu.

- Z hlediska plné zásluhovosti by se mělo uvažovat i časové rozlišení odvodů do systému (reálná hodnota peněz v čase).

Do budoucna pak můžeme uvažovat o tom, jak důležité je racionální projektování celoživotní dráhy profesního uplatnění, jakou roli zde má vzdělání na všech stupních, jakou roli mají profesní organizace, jaké možnosti nadstandardních forem zdravotního pojištění takové motivaci odpovídají, jaké jsou možnosti přechodů mezi profesemi apod.

Perspektivně jde o to, aby průběžný systém představoval nejspolehlivější formu úspor pro financování poproduktivního období života člověka.

Reformování systému tímto směrem je dlouhodobou záležitostí, přesahuje jedno volební období a předpokládá důsledné "prokomunikování" dané problematiky s odbornou sférou i veřejností tak, aby se vědělo, o co jde, a jaké jsou záruky trvalé stability systému.

K výše uvedenému je třeba poznamenat určitou korekci. Důchodové pojištění (pokud to tak budeme nazývat) je specifický typ pojištění. U "běžného" pojištění lze předpokládat, že většina lidí se chová tak, aby pojistná událost v jejich případě nenastala. S výjimkou patologických případů či pojistných podvodníků si zřejmě nikdo nepřeje, aby ho už konečně vykradli, aby už konečně vyhořel, aby už konečně havaroval, když si tolik let platí pojištění proti vykradení, požáru či havárii. Do této kategorie by mohly spadat invalidní či pozůstalostní důchody – pojištění proti riziku, že člověk "předčasně" z důvodu nemoci či úrazu s trvalými následky ztratí možnost pracovat v produktivním věku či pojištění proti riziku úmrtí osoby, na kterou je člověk odkázán výživou.

Takovéto pojištění (většinou) funguje na principu průběžného systému a solidarity. Kdyby si měl každý sám na svůj účet spořit pro případ, že např. vyhoří, bude vykraden či havaruje, jistě by to pojištění bylo mnohem dražší. Ti, které nepostihne pojistná událost, jsou po finanční stránce solidární s těmi, kteří jsou pojistnou událostí postiženi, a považuje se za přirozené, že ze systému pojištění čerpají mnohem méně, než do něj vložili, nebo nečerpají vůbec nic.

V případě starobního důchodu je situace jiná. Část lidí se na důchod těší. A vůbec to neznamená, že musí přestat pracovat. Často jim jde spíše o to, aby konečně mohli dělat to, co je baví, těší či zajímá, ale co v současném ekonomickém systému není náležitě honorováno. Důchodci mohou "pracovat" v takové míře a rozsahu, jak jim vyhovuje. Mohu mít radost toho, že konečně mohou dělat něco užitečného pro druhé třeba jen za malou protislužbu, za vynaložené náklady či zcela zdarma. Díky důchodu jsou v situaci, kdy v jejich případě o peníze může jít až v poslední řadě. Mohou se více nebo dokonce plně věnovat svým dětem a vnoučatům nebo svým zálibám.

Důchod může výrazně "osvobozovat" i v dosavadní profesi. Za všechny příklady lze uvést sdělení jednoho zkušeného vědeckého pracovníka, který listoval sborníkem jakési konference. Uvědomil si, že mezi desítkami příspěvků je pouze několik málo výrazně nadprůměrných. Autory všech těchto výborných příspěvků byli vědci v důchodovém věku, finančně dobře zajištění. Psali příspěvky především proto, že je daný problém opravdu zajímal, měli na přípravu příspěvku dostatek času, nemuseli brát v úvahu, za jak dlouho bude příspěvek dokončen, zda bude uveřejněn v tom "správném" časopise či sborníku atd. Lze tedy předpokládat, že část lidí nebude usilovat o to být ekonomicky aktivní až do smrti, ale bude chtít v posledních letech života pobírat starobní důchod.

Pojištění starobního důchodu je tedy specifické v tom smyslu, že se jedná o kombinaci pojištění a spoření. Proto musí být založeno nejen na solidaritě, ale do jisté míry i na (nejen) finanční zásluhovosti. Koneckonců i pojištění obvyklého typu umožňuje v některých případech možnost vyššího pojistného spojeného s nadstandardním plněním v případě pojistné události.

Pojistná událost v zásluhovém penzijním systému tedy nastává ve dvou případech:

- Když někdo v důsledku zvyšování věku ztrácí schopnost vykonávat produktivní činnost, kterou by jinak vykonával i nadále a která mu zajišťovala dostatek prostředků pro důstojný život.

- Když si někdo zvolil profesní dráhu, která mu nepřináší dostatečné uspokojení, a současně si v systému vytvoří dostatek prostředků, aby se mohl věnovat nevýdělečné či méně výdělečné činnosti, po které touží.

Oba případy mohou být a zpravidla též bývají kombinovány, resp. žádný z nich zpravidla nevystupuje v čisté podobě, a to jak z hlediska životních prožitků, tak i příjmu: Člověk odchází vykonávat činnost, která ho více baví, méně zatěžuje a současně může mít i doplňkový příjem.

Tím významnější bude racionální projektování dráhy celoživotního uplatnění, výchova k tomuto umění, nalezené cest spojení "příjemného s užitečným", kde jsou velké rezervy. A jsem přesvědčen, že právě ekonomika založená na produktivních službách nabídne obrovské množství pracovních příležitostí, které bude možné moci ve vyšším věku vykonávat s potěšením. Využívat k tomu např. životní zkušenosti a mezigenerační nadhled.

Všimněme si, že to, jak se díváme na roli, funkci či podobu penzijního systému velmi úzce souvisí s pojetím člověka, dokonce i s otázkou, v čem spočívá lidské štěstí či co je náplní smyslu jeho života. Proto – ovšem nejen proto – se budeme věnovat této otázce samostatně.

Plně zásluhový systém

Ideální penzijní systém skutečně patrně neexistuje. Ale ekonomové vždy hledají nějaké optimum v podobě nějakého typu rovnováhy. Bylo by otázku rovnováhy (ve smyslu vyrovnání protichůdných tendencí) nastolit v případě penzijního systému. Pokusme se vytvořit obecný model plně zásluhového penzijního systému, viz obrázek 1:

K tomu:

1. Na horizontální ose je velikost celoživotních odvodů do systému určité osoby v reálných hodnotách c_i (tj. jednak je nutné v podrobnějším modelu uvažovat, že příjem člověka se mění, dále pak i to, že peníze odvedené do systému mají větší hodnotu než peníze odvedené později, v neposlední řadě pak i to, že různí lidé odvádějí peníze do systému různou dobu).

2. Na vertikální ose je uveden základ pro výpočet výplaty důchodu (podíl, který může příslušná osoba čerpat z objemu peněz, které byly v běžném roce do systému odvedeny, po odpočtu částky, která připadá na výplatu základní dávky). Vlastní důchod se pak vypočítá podle toho, kolik bylo v běžném roce do systému odvedeno, a počtu let, po které bude z toho, co daná osoba do systému odvedla, svůj důchod čerpat podle statisticky vyčíslené průměrné doby dožití.

3. D₁ (dále viz (α× R₂₀₂₀)/L2020)je základní důchodová dávka. Objem peněz na základní dávku je stanoven jako procentuální částka z objemu peněz, které byly v běžném roce do systému odvedeny. Velikost částky, která je pro každou osobu v systému stejná, je pak podílem objemu peněz na základní dávku děleným počtem osob, které mají nárok na její čerpání.

4. D₁Z₁ je linie výplat podle zásluhovosti. Čím je strmější, tím větší je zásluhovost v systému. Pokud by byla vodorovná a začínala v D₁, dostávali by všichni stejnou důchodovou dávku.

K tomu nástin proměnných a vztahů mezi nimi:

Dejme tomu, že:

R₂₀₂₀ je celková suma prostředků, která byla vybrána do průběžného systému (1. pilíře) v tomto roce (např.) 2020.

α je procentuálně stanovený koeficient, který říká, jaká část z R₂₀₂₀ připadne na základní dávky (tuto základní dávku dostane každý)

α× R₂₀₂₀ je částka určená na výplatu základních dávek (např. 30 % z toho, co se v daném roce vybere)

L₂₀₂₀ je počet účastníků systému v roce 2020 – jsou to ti a jen ti, co již odešli do důchodu a čerpají ze systému

(α× R₂₀₂₀)/L₂₀₂₀ (1)

je velikost dávky, kterou dostane každý, kdo začal čerpat důchod

(1 - α) × R₂₀₂₀ (2)

je částka, která v systému zbude pro výplatu zásluhové složky

c_i celoživotní částka, kterou pojištěnec, který odešel do důchodu, odvedl do systému

d_i doba dožití příslušného jednotlivce

c_i/d_i vyjádření nároku na částku, kterou může jednotlivec ze zásluhové složky čerpat

C/D = ∑ c_i/d_i (3)

suma nároků všech osob, které čerpají ze zásluhové složky

(R₂₀₂₀ - α ×L₂₀₂₀)/ (C/D) (4)

"jednotka" nároku

((R₂₀₂₀ - α ×L₂₀₂₀)/ (C/D))×( c_i/d_i) (5)

je důchod, který v daném roce dostane příslušná osoba ze zásluhové složky

(α× R₂₀₂₀)/L₂₀₂₀ + ((R₂₀₂₀ - α ×L₂₀₂₀)/ (C/D))×( c_i/d_i) (6)

Je celkový důchod jednotlivce v systému

Co se stane, když v systému zvýšíme zásluhovost (jak ukazuje tečkovaná červená linie na obrázku 2):

Zdálo by se, že větší zásluhovost bude znamenat nižší výplaty základních dávek, tak jak je uvedeno na obrázku 3:

Základní dávka se sníží z D₁ na D₂, zato ty osoby, které do systému odvedly více, budou mít vyšší důchody.

Jenže tak to vůbec nemusí být. Uvědomme si, že více zásluhový systém je více motivující. Velká část lidí se bude snažit odvést během svého života do systému více, mj.:

- Intenzivněji si hledat práci v případě nezaměstnanosti.

- Prodloužit období svého produktivního uplatnění.

V důsledku toho pak celková částka odvedená do systému v běžném roce bude podstatně vyšší. A nezapomínejme, že to, co bude vyplaceno na základní dávky, se počítá jako procentuální částka z toho, co bylo celkově odvedeno. To však není všechno. V důsledku vyšší motivace klesne počet těch osob, které jsme označili jako "neúspěšné" (tj. těch, co se v systému "vezou"). Do určité míry zvyšování zásluhovosti systému tak bude základní dávka růst! Na vyšší míře zásluhovosti by tak měli mít zájem i ti, co jsou "neúspěšní". To popisuje obrázek 4:

Tím vzniká poměrně zajímavá poznávací situace, kterou neumím dostatečně jasně (ani pro sebe) interpretovat. Můžeme totiž hovořit o něčem jako "optimu neúspěšných". Udělejme si následující myšlenkový experiment.

1. Nechť platí tyto předpoklady:

- Nechť ti, co nazýváme "neúspěšnými" (příp. "laxními") mají zájem na maximalizaci základní dávky a se zásluhovou složkou nepočítají.

- Nechť jsou tito "neúspěšní" racionální a informovaní, takže jsou schopni volit parametr zásluhovost tak, aby (aniž by sami těžili ze zásluhové složky) měli maximální výplatu v podobě základní dávky.

2. Plně rovnostářský systém (neexistuje zásluhová složka) není motivující a tudíž není ani efektivní, odvody do něj nejsou velké a tudíž i základ pro výpočet procentuálně stanovené základní dávky je nízký, proto "neúspěšní" mají zájem na to, aby existovala přiměřená a pro ně optimální míra zásluhovosti, která činí jejich základní dávku maximální.

3. Optimum "neúspěšných" zabezpečuje dostatečnou efektivnost systému. Patrně odpovídá i něčemu, co by se dalo nazvat "ochranou před stresováním" či "přemotivováním", tj. aby každý byl systémem dostatečně motivován, ale ne stresován.

Čím začít?

Doposud jsme byli svědky několika více či méně úspěšných pokusů o oslabení prvního pilíře penzijního systému (daňovými úpravami, nevhodně nastavenou možností předčasného odchodu do důchodu, především pak vyvedením prostředků do tzv. druhého pilíře). Bylo by možné spekulovat, komu a proč vadí dlouhodobá stabilita prvního pilíře, co tím sleduje apod. Domnívám se, že vhodnější je udělat rázný a účinný krok k jeho stabilitě, který by neměl nikomu vadit a všem prospět.

Připomenu východisko svého přístupu k dané problematice: Základem toho, co by měl systém penzijního pojištění řešit, je vytvoření solidární báze mezi těmi, co chtějí a mohou být i ve vyšším věku být produktivně činní, a těmi, co v důsledku zvyšování věku tuto schopnost z různých příčin (z nichž vliv některých lze omezit) tuto schopnost ztrácejí, a to na bázi pojištění. Tím vytvořit motivační prostředí k prodloužení horizontu dobrovolného produktivního uplatnění nejen pro ty, kterých se to týká bezprostředně, ale pro všechny přímé i nepřímé poskytovatele produktivních služeb, kteří mohou napomoci prodloužit období dobrovolného produktivního uplatnění člověka.

Přetvořit první pilíř v plně zásluhový (který by nejvíce výše uvedenému požadavku vyhovoval) je poměrně složitý společenský problém. Předpokládá to fundamentální, kvalifikovaně vedenou, otevřenou a delší celospolečenskou diskusi, pro kterou v současné době nevidím z několika důvodů nejvhodnější podmínky. (Mj. i proto, že ani vědecká obec se s teoretickou povahou uvedeného problému dostatečně nevyrovnala a někdy do ní pronikají exogenní vlivy zájmů, které s věcným řešením problému nemají příliš mnoho společného, rovněž tak v ní působí i některé stereotypy a předsudky.)

Krok, který mám na mysli, lze udělat s minimálními riziky, bez vyvolání nejrůznějších společenských averzí, ale s nesmírně významnými společenskými dopady téměř okamžitě: Umožnit každému, aby v den svého řádného odchodu o důchodu vstoupil do plně zásluhového "postgraduálního" (ve smyslu po své zralosti, nikoli poproduktivnosti) prvního pilíře. Tj. v den, kdy by měl člověk odejit formálně do důchodu, pokračuje ve své produktivní (výdělečné) činnosti, odvádí nadále dle stávajících podmínek odvody do penzijního systému, a to v plně zásluhovém systému výplat.

Pro představu: Každý měsíc, co člověk funguje v rámci postgraduálního penzijního systému (průběžného, plně zásluhového), se mu (podle zásady – co tam kdo dá, to dostane zpátky) zvyšuje k tomu, co dostane jako "normální penzi", dodatečná penze:

- O prostředky, které dal do systému navíc.

- O zhodnocení těchto prostředků minimální sazbou či alespoň o inflaci.

- O statisticky vyčíslené zkrácení doby průměrného dožití.

Jsem přesvědčen, že tímto způsobem (při vhodném nastavení parametrů):

- by byl první pilíř významně stabilizován,

- je dost a hodně těch, co do postgraduálního prvního pilíře vstoupí,

- výhodu z toho budou mít i ti, kteří do něj nevstoupí ze zdravotních důvodů, z důvodu takové profesní dráhy, která to neumožňuje, apod.,

- již v takto redukované podobě bude systém poskytovat dostatečné stimuly pro zvýšení role těch, co poskytují či zprostředkují poskytování produktivních služeb umožňujících, aby byl člověk dlouhodobě psychicky a fyzicky fit,

- poskytne zkušenosti pro kvalifikovaně vedenou dlouhodobější společenskou diskusi o plné transformaci prvního pilíře v plně zásluhový.

Literatura k subkapitole 3.3:

Barr, N. (2012). Economics of the Welfare State. 5^th ed. Oxford: Oxford University Press.

Holzmann, R., Palmer, E., eds. (2006). Pension Reform: Issues and Prospects for Non-Financial Defined Contribution (NDC) Schemes. Washington: The World Bank.

Holzmann, R., Palmer, E., Robalino, D., eds. (2012). Nonfinancial Defined Contribution Pension Schemes in a Changing Pension World. Volume I: Progress, Lessons, and Implementations. Washington: The World Bank.

Chłoń-Domińczak, A. (2003). Evaluation of the Notional Defined Contribution Option for the Reform of the Pension System in the Czech Republic. Report prepared for the Czech Ministry of Labor and Social Affaires. Washington: World Bank.

Klaus, V. (2011). Stát není pojišťovna. DNES, 7. 7. 2011

Mediafax.cz (2010). Vostatkův návrh penzijní reformy s individuálními účty nic neřeší, soudí experti.

http://www.epravo.cz/_dataPublic/data/E-pravo_mag/2010_E2_web.pdf

OECD (2013). Pensions at a Glance 2013. OECD and G20 Indicators. Paris: OECD Publishing. ISBN 978-92-64-20392-1.

Ústavní soud (2010). Rozhodnutí Ústavního soudu ČR: Nález ÚS 8/07. http://www.asocr.cz/addons/files/stare/110107rozhodnuti.pdf

Willmore, L. (2011). Universal Pensions and Universal Minimum Pensions: Mexico City, Chile and Norway. Symposium "The International Experience of Universal Pensions”. Polytechnic University of Hong Kong. http://larrywillmore.net/HongKongPPT.pdf

D'Addio, A., Seisdedos, J., Whitehouse, E. (2009). Investment Risk and Pensions: Measuring Uncertainty in Returns. OECD Social, Employment, and Migration Working Papers, No. 70. Paris: OECD Publishing. http://www.oecd.org/officialdocuments/publicdisplaydocumentpdf/?doclanguage=en&cote=delsa/e lsa/wd/sem(2009)7

APF ČR (2011). Penzijni připojištěni se statnim přispěvkem. Supplementary Pension Insurance with State Contribution. Vyročni zprava Asociace penzijnich fondů ČR – duben 2011. http://www.apfcr.cz/publikace/2010/cz_verze.html

Chłoń-Domińczak, A., Gora, M., Rutkowski, M. (1999). Shaping Pension in Poland: Security through Diversity. Social Protection Discussion Series, č. 9923. Washington: The World Bank. http://siteresources.worldbank.org/SOCIALPROTECTION/Resources/SP-Discussion-papers/Pensions- DP/9923.pdf

Mediafax.cz (2010). Vostatkův návrh penzijní reformy s individuálními účty nic neřeší, soudí experti. http://www.epravo.cz/_dataPublic/data/E-pravo_mag/2010_E2_web.pdf

Yoo, K.-Y., de Seres, A. (2004). Tax Treatment of Private Pension Savings in OECD Countries and the Net Tax Cost per Unit of Contribution to Tax-Favoured Schemes. OECD Working Paper No. 406. Paris: OECD. http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=607185

Whitehouse, E. R., D'Addio, A. C., Reilly, A. (2009). Investment Risk and Pensions: Impact on Individual Retirement Incomes and Government Budgets. OECD Social, Employment, and Migration Working Papers, No. 87. Paris: OECD Publishing. http://www.oecdilibrary. org/docserver/download/fulltext/5ksgq0xtx1vc.pdf?expires=1344894197&id=id&accname=g uest&checksum=028D2329B0D66A4817E38F128FBE2345

http://radimvalencik.pise.cz/1459-jake-reformy-a-proc-153-vostatek-ad-1-pilir.html

3.4. Ke vztahům mezi penzijním a zdravotnickým systémem

Penzijní a zdravotnický systém, jako dva největší fiskální subsystémy ve většině zemí, ČR nevyjímaje, jsou na první pohled samostatné a vazby mezi nimi nejsou patrné. Až podrobnější analýza ukazuje, že vzájemné vazby těchto systémů existují a že jejich sociálně-ekonomický význam není zdaleka zanedbatelný.

Vzájemné vztahy těchto systémů jsou významné především z následujících důvodů:

- Oba dva systémy mají značný fiskální význam, případná selhání nebo naopak zlepšení v jednom systému ovlivňují i bilance systému druhého, proto je obtížné konstruovat "vyrovnané" či "efektivní" nastavení těchto systémů bez toho, aby se adekvátně vyvíjel i druhý z nich

- Lze vysledovat i vzájemnou podmíněnost efektivního fungování těchto systémů: zdraví populace determinuje také schopnost pracovat, důchodový systém zase determinuje koupěschopnost a obecně finanční situaci penzistů, kteří jsou typickými "spotřebiteli" značného objemu zdravotní péče

Základní vazby mezi těmito systémy spočívají především v následujících směrech:

- Penzijní systém obsahuje a distribuuje zdroje pro poproduktivní fázi života, včetně financování soukromě hrazené zdravotní péče

- Zdravotnický systém ovlivňuje zdravotní stav populace (přímo cca z 15-20 procent, nicméně řeší i sekundární důsledky ve smyslu léčby onemocnění s jinými primárními příčinami)

Výsledkem interakce těchto dvou sociálních subsystémů je změna řady demografických parametrů, mezi nimiž je nejvýznamnější střední délka života. Vývoj tohoto ukazatele ukazují následující grafy. Penzijní a zdravotnický systém jsou tedy propojeny přes prodlužující se střední délku života, která je do značné míry výsledkem fungování zdravotnictví a jeho rozvoje.

Klíčovou spojnicí ze strany důchodového systému je důchodový věk. Zdravotnický systém ovlivňuje délku dožití a práceschopnost (byť zprostředkovaně), penzijní systém zase určuje kdy je odchod do důchodu z fiskálního a sociálního hlediska možný.

Dalším "vazebným" parametrem je také nákladovost jednoho pojištěnce zdravotnického systému: ta musí být financovatelná veřejně (solidárně) nebo soukromě (privátně). V okamžiku, kdy daný člověk nemá pracovní příjem, generuje to v rámci vazeb penzijního a zdravotnického systému nárok na veřejné zdroje (daňové nebo z penzijního systému jako součásti veřejných rozpočtů v rámci jeho garantované části) nebo na soukromé zdroje, které jsou však v případě dosažení penzijního věku závislé na nastavení důchodového systému.

QALY, DALY a jejich vztah k důchodovému systému

QALY, DALY, příp. též HYE (Healthy Year Equivalent) jsou ukazatele, které usilují o kvantifikaci kvality života ve vztahu ke zdravotnímu stavu jednotlivce. To by teoreticky bylo možné využít v koncepci penzijního systému. Dokud je kvalita života dobrá (nezměněná či jen mírně snížená), předpokládá se i práceschopnost jednotlivce a daný člověk tedy má zachovanou schopnost ekonomické aktivity; nebude tedy muset (ještě) být příjemcem dávek penzijního systému.

Užitečné by pravděpodobně bylo, když QALY (individuální či průměrné) začne (na delší dobu či zcela trvale) klesat, aby již byla možnost odejít do starobního důchodu. Neznamená to, že by teoreticky neexistovala možnost odejít do penze dříve - výsluhová koncepce, ale částečný pokles QALY by nemusel zvýraznit ani koncepci invalidní, protože malý pokles QALY by ještě k invaliditě nemusel vést.

Při dosavadním výzkumu se zatím nepodařilo zjistit, zda existuje kvantifikace průměrných QALY pro český sociální systém. Naopak se projevuje to, že QALY je svou podstatou ukazatel individuálního stavu. Tudíž QALY, ale i další ukazatele tohoto typu jsou především vedoucí k individuální kalkulaci práceschopnosti a kvality života obecně.

Upozorněme ještě, že ukazatel QALY je svou podstatou v čase se měnící, tak jak se vyvíjí stav příslušného člověka nebo sociální skupiny. Z tohoto hlediska je vhodnější spíše pro stanovení invalidních penzí, které jsou se zdravotním stavem člověka přímo svázány. V případě důchodů starobních by asi bylo vhodné toto vztáhnout jen na některé diagnózy, které lze ve vyšším věku předpokládat.

3.4.1. Výzvy a problémové okruhy stárnutí pro zdravotnický systém

Stárnutí populace vnáší stále větší disproporce do tradičních systémů zajištění zdravotní péče, kde v minulosti nebyly vyšší věkové skupiny brány jako specifický problém – typickou výzvou poloviny 20. století byla naopak péče o děti a efektivní management onemocnění dětského věku. Jedná se jak o zvyšující se finanční náročnost péče o seniory, jednak o nutnost řešit nové situace, které sebou přináší stárnutí populace a zvyšující se podíl seniorů ve společnosti. Mezi fenomény, se kterými se setkáváme a na něž musí systém zdravotní péče v souvislosti se stářím reagovat, patří zejména:

- Růst počtu diagnóz specifických či výlučných pro starší populaci

- Nutnost realizace specifické péče o seniory (geriatrická péče)

- Selhání běžných léčebných postupů při uvedení zpět do aktivního života

- Zvyšující se podíl tzv. "old old people", tedy věkové skupiny nad 85 let věku se zcela specifickými problémy ve zdravotní i sociální oblasti

- Stále užší propojování zdravotní a sociální péče, kdy pouze syntetické působení těchto nástrojů přináší žádoucí pozitivní efekt

- Etické otázky související s problematikou možností medicíny, prodlužování faktické délky života a kvality takto prodlouženého života

Zmapování těchto faktorů a kvantifikace jejich důležitosti je důležitou podmínkou efektivního rozhodování a impulsem pro tvorbu nových mechanismů zdravotní péče pro seniory. Je zřejmé, že významným prvkem vyžadujícím interdisciplinární přístup je zvláště vazba na sociální aspekt péče o seniory. Pokud si vypůjčíme paralelu s dětmi, tak v jejich případě tuto roli plní nebo by alespoň plnit měla funkční rodina. Je však zřejmé, že zatímco rodičovská úloha směrem k dětem je chápána v tomto směru jako přirozená, tak v oblasti vztahu lidí ke svým vlastním rodičům tato úloha selhává nepoměrně častěji. Svou roli v tomto směru může sehrát i efekt dvojí závislosti (tedy dětí i rodičů) na ekonomicky aktivní osobě (živiteli v produktivním věku), kdy v případě nutnosti volby pravděpodobně většina lidí preferuje výchovu svých dětí, zejména tehdy, pokud se svými rodiči nesdílí společnou domácnost nebo nebydlí v jejich blízkosti. To je sice logické, na druhé straně však poněkud komplikuje situaci seniorů, protože "sociální část" léčby musí v jejich případě zastat někdo jiný.

Z hlediska zdravotní péče samotné je možno uvést následující cíle, které by měla zdravotní péče o seniory splňovat:

- Prodloužení střední délky života populace.

- Pokles celkové morbidity uplatněním metod primární prevence především civilizačních chorob v populaci středního věku, včasného screeningu zdravotních rizik a onemocnění u starších osob.

- Snížení výskytu a závažnosti zdravotního postižení v důsledku chronických onemocnění uplatněním metod primární prevence i sekundární prevence ve smyslu zmírnění následků a zdravotního postižení již existujících onemocnění.

- Prodloužení období bez zdravotního postižení a tím významné zlepšení kvality života seniorů

- Navracení seniorů zpět do aktivního života a snaha o kompenzaci změněného zdravotního stavu do té míry, aby byl život seniora i nadále smysluplný a neztratil aspekt individuálního rozhodování o způsobu vlastní existence.

Výše uvedené cíle zdravotní politiky, které souvisí se stárnutím populace, konkrétně ilustrují, že si de facto zdravotnictví jejich realizací nesporně vytváří "dodatečnou práci". Na druhé straně je nutno konstatovat, že každý rok života člověka, byť i s krátkodobě nebo trvale sníženou kvalitou života, je hodnotou s těžko vyčíslitelným přínosem. Z tohoto pohledu nelze uvedené cíle zdravotní politiky relativizovat ve vazbě na to, že si zdravotnictví způsobuje své vlastní problémy. Absolutní charakter práva na život a imperativ pomoci pacientovi tam, kde je to možné, stojí výše, než náklady na řešení, která jsou v souvislosti s realizací těchto imperativů potřebná.

3.42. Nemocnost ve stáří

Významné je duální chápání nemocnosti ve stáří jako expanze nemocnosti verus komprese nemocnosti. To přesně exponuje Műhlpachr (2004) v následujícím textu:

"Jednou ze základních gerontologických otázek je, zda je zdravotní a funkční stav ve stáří pozitivně ovlivnitelný. Pokud by ovlivnitelný nebyl, musí zákonitě s prodlužováním střední délky života a obecným dožíváním vysokého věku ve společnosti dramaticky přibývat závislých osob, musí se zvyšovat počet let závislého života a musí se šířit obraz senectus molesta (bolestného stáří) s nízkou kvalitou života a s vysokou potřebou zdravotně sociální péče. Jde o variantu expanze nemocnosti v souvislosti s prodlužováním střední délky života a období závislého, nemocného života. Proti této představě stojí varianta oddálení nemocnosti či dokonce komprese nemocnosti, která předpokládá nejen prodlužování, ale především zkvalitňování života ve stáří, de facto prodlužování středního věku."

Stárnutí populace lze jistě chápat jako negativní jev, který se "prostě musí řešit". Existuje však také možnost, abychom demografické změny ve společnosti chápali jako příležitost k rozvoji sociálních a zdravotních služeb s pozitivním vlivem na zaměstnanost, aplikaci a rozvoj nových léčebných metod atd. To je samozřejmě opticky náročnější na zdroje a hlavně na ochotu a motivaci lidí, ale vytváří to potenciál pro zvýšení kvality života podstatné části naší populace. Vzhledem k nutné individualizaci potřeb je nutno klást důraz na decentralizaci a skutečné zjištění potřeb konkrétního seniora, to však nemusí být důvodem k opuštění veřejného financování zejména tam, kde chceme zachovat bezplatnost v momentu spotřeby. Musíme se vždy ptát, kolik procent seniorů je skutečně využívá a zda skutečně v praxi zlepšují kvalitu jejich života.

Mezi faktory vedoucí ke zlepšení podmínek pro stárnoucí populaci lze zařadit zejména:

- růst životní úrovně obyvatelstva a zlepšování obecných sociálně-ekonomických podmínek,

- technologický pokrok,

- rozvoj biologie a medicíny jako dvou speciálních věd s přímým vlivem na délku života a dostupnost léčebných postupů,

- hygienicko-epidemiologické poznatky a jejich aplikace v praxi formou vzdělávání obyvatelstva a výkonu zdravotní politiky v širokém spektru nespecifické prevence (bezpečnost práce, hygienické standardy).

Interdisciplinární problém významu zdravotnictví je důležitým prvkem analýzy z pohledu současné doby a možností, které medicína nabízí a nabízet bude. Moderní medicína umí léčit stále více chorob a tak evidentně přežívají lidé, kteří by bez její pomoci na tomto světě už vůbec nebyli. Pokud tedy bylo možné argumentovat například ve středověku tím, že lékaři se pouze pokoušejí pomáhat přírodě tam, kde je to možné, pak v dnešní době již evidentně v mnohých případech zasahují do přirozených pochodů a postupů. Lze dlouze diskutovat o tom, zda tak mají činit či nikoli, v žádném případě se tím následně nemohou – a s nimi i celá společnost – zbavit odpovědnosti za osudy lidí, které takto vytrhli z mechanismů přírody. Pokrok lékařské vědy znamená, že se zdravotnictví stává novodobým lidským uměním, které konstruuje zcela nová kritéria přežití. To, do jaké míry bude zdravotnictví schopno tuto šanci na přežití ovlivňovat a zlepšovat, závisí na tempu pokroku, který bude realizován. Je pravděpodobné, že tato jeho úloha bude do budoucna ještě posílena. Již v současnosti dostupnost nových léčebných metod může indukovat poptávku po zdravotní péči. Například snižování rizik operačních výkonů (neinvazivní operační techniky, lepší přístrojové vybavení) vede k větší ochotě pacientů podstoupit určitý výkon, který by v minulosti i přes zdravotní problémy nemuseli být ochotni podstoupit vzhledem k jeho vedlejším efektům nebo možným nežádoucím účinkům. Tentýž efekt má i rozvoj v oblasti farmakoterapie.

Je nesporné, že tento vývoj nutně musí mít určitá omezení. Otázkou je, do jaké míry to budou omezení ekonomická a do jaké etická. Uvedené otázky snad dnes ještě nejsou tak prudce aktuální jako v budoucnu, kdy skutečně lékaři budou moci přímo zasahovat do osudů lidí, tak jak to naznačuje současný postup lékařské vědy. Tehdy lidstvo pravděpodobně bude muset přijmout nějaká závazná pravidla, jejichž porušování bude sankcionováno podobně jako jiné společensky nežádoucí jevy. Ponechme nyní stranou efektivnostní a etické aspekty vynucování takovýchto pravidel a položme si otázku, co tedy bude tím regulačním mechanismem v situaci, kdy překonáváme jednotlivé bariéry přírody? Zatímco v minulosti byla regulátorem přírodní kritéria přežití, pokrok v medicíně způsobuje, že lékaři nyní řeší mnohé situace, do kterých se pacienti v minulosti vůbec nemohli dostat. A je třeba se ptát, zda ekonomická omezení budou aplikována na úrovni celospolečenské, nebo zda budou záviset na individuálních možnostech každého a jeho ochotě a schopnosti investovat do svého zdraví.

Zdravotní péče je důležitou podmínkou efektivního řešení problémů v životě jednotlivce – mnohé životní osudy jsou zásadně determinovány právě tím, zda a jakým způsobem došlo k vyřešení jejich zdravotních problémů v určitém období života. Stejně tak s rozvojem a identifikací "moderních chorob" – například retrovirů a výzkumem vlivu genetické zátěže na život člověka souvisí nutnost zdravotního subsystému reagovat na tyto nové situace. Současný stav zdravotního stavu populace je takový, že mnozí lidé jsou na péči celoživotně závislí – kvalita jejich života je svázána i s úrovní péče, které se jim dostane.

Paradoxně tedy člověk s určitým zdravotním limitem, který chce vést aktivní život, vyžaduje od zdravotního systému větší rozsah kvalitnějších služeb než v případě, když by svou chorobu pouze pasivně prožíval. Zároveň se daleko větší část pacientů dříve izolovaných či z velké části vyloučených z běžného života do něj aktivně zapojuje, což je jistě z ekonomických i sociálních hledisek žádoucí, ale na druhou stranu to klade zvýšené nároky na zdravotnický systém, protože přímé vyčíslené náklady na "uvedení" takovéhoto člověka do adekvátně kompenzovaného stavu jsou vyšší než v minulosti. Ekonomický přínos začlenění lidí do společnosti je vyčíslitelný až z dlouhodobého hlediska. Je nutno zohlednit také obtížně vyčíslitelný přínos morální a etický, a to zejména ve vazbě na konkrétní osud a životní pocity konkrétního člověka. Lidé, kteří díky zdravotní péči mohou žít normální život, navíc ve většině případů právě díky prodělané životní zkušenosti bývají velmi vděčnými pacienty a jsou následně schopni zlepšení svého zdravotního stavu, které získali díky adekvátní léčbě své nemoci, skutečně promítnout do svého výkonu v práci a do zlepšení kvality svého života jako celku. Už to je důvod, pro který stojí za to hledat cesty, které povedou ke zlepšení možností takovýchto lidí se zapojit do běžného života.

Jinak řečeno, současný životní standard klade na zdravotnictví daleko větší nároky než v minulosti, protože mnohé životní aktivity či činnosti jsou podmíněny minimálně kompenzací negativního zdravotního stavu pacienta v určité oblasti, která sice není nutná pro jeho "běžné" přežití, ale pro vedení moderního, aktivního života je nezbytná. I rozsah aktivit, které lidé v životě vykonávají, se zvětšuje. Lidé do vysokého věku sportují, cestují, pracují na odpovědných pozicích. Existující studie potvrzují význam zdraví pro efektivní participace na trhu práce. Například Lindholm (2001) dokumentuje, že dlouhodobá zdravotní omezení způsobují vyšší nezaměstnanost a riziko sociálního vyloučení, podobně jako Gannon a Nolan (2004), kteří zjistili, že pravděpodobnost participace na trhu práce je pro muže o 61 % nižší a pro ženy o 52 % nižší, pokud mají chronická invalidizační onemocnění.

To vše klade zvýšené nároky na zdravotnický systém, neboť tito "pacienti" přicházejí do ordinace s tím, že se nechtějí smířit se svou nemocí či svými omezeními a chtějí je překonat. Proto jsou na zdravotnický systém náročnější lidé, kteří vzhledem ke svému povolání nebo zálibě potřebují být v dobrém zdravotním stavu a chtějí být jednoduše "v kondici" a v případě zdravotních problémů, pokud už vzniknou, je chtějí efektivně řešit, pokud možno s minimálním dopadem na jejich aktivitu v zaměstnání či ve volném čase. Náročnost těchto pacientů se projevuje i v úrovni požadovaných služeb, komfortu z hlediska časového apod. Tím dochází ke značné diferenciaci pacientů z hlediska potřeb, protože výše zmíněné skupiny se u lékařů mísí s těmi, kteří uvedené služby nevyžadují nebo nepotřebují.

Současná společnost přinesla zásadní změny v náhledu na jednotlivce a jeho životní styl. Z usilování o pouhé přežití se přenáší důraz na efektivní a zodpovědné chování všech subjektů v ekonomice. Ekonomizace všech oblastí života a důraz na individuální odpovědnost jednotlivce předpokládají, že každý člověk bude schopen vzít do svých rukou odpovědnost za vlastní konání a tedy i vlastní zdraví, stejně tak pozice člověka ve společnosti a relativní úroveň jeho odměny je dána především jeho aktuálně oceněným výkonem.

Odpovídající zdravotní stav se tak stává jednou ze základních podmínek toho, aby člověk mohl možností, které mu tržní ekonomika nabízí, využít, a to jak z hlediska dlouhodobé životní perspektivy, tak i z pohledu uplatnění jeho schopností v určité době. Proto je v tržní ekonomice snaha o dobré zdraví člověka nejen objektivním konstatováním, které vyplývá z obecné touhy a snahy člověka přežít, ale i důležitou podmínkou pro optimální "startovní pozici" člověka v jednotlivých životních situacích a ekonomice obecně. Jeho důležitost navíc vyplývá z toho, že dobrá úroveň zdravotního stavu není uměle nastaveným a časově pomíjivým kritériem, ale je v souladu s nejvlastnějším zájmem jedince prožít kvalitní a plnohodnotný život.

Výše uvedené faktory způsobují, že současná medicína se při léčbě konkrétního pacienta samozřejmě nadále potýká s problémy medicínského charakteru, ale stále více i se sociálně-ekonomickými omezeními. To je ještě umocněno zvyšující se závislostí efektivně prováděné medicíny na přístrojové technice a pokročilých farmaceutických postupech. Výsledky zdravotnického systému se tak dostávají do těsnější integrace s ekonomickou úrovní a mechanismy alokace prostředků do zdravotnictví.

34.3 Výdaje na zdravotnictví v kontextu penzijních systémů

Z hlediska výdajů na zdravotnictví je podstatné jejich rozdělení na veřejné a soukromé. Veřejné výdaje penzijní systém nijak neovlivňují, protože jejich alokace jde mimo tento systém prostřednictvím veřejného zdravotního pojištění. Soukromé výdaje teoreticky mají vazbu na penzijní systém v tom smyslu, že jeho existence vytváří u penzistů zdroje pro jeho financování zdravotní péče. Výše důchodů má tak význam z hlediska soukromých výdajů na zdravotnictví.

Výdaje na jednoho člena domácnosti ve zdraví v posledních sedmi letech mírně rostou absolutně i relativně, jak ukazuje následující tabulka:

Ukazatel	2005	2009	2010	2011	2012
Počet domácností	2 965	2 820	2 840	2 839	2 811
Průměrný počet členů	2,34	2,27	2,26	2,26	2,26
Průměrný počet nezaopatřených dětí	0,61	0,57	0,57	0,58	0,57
Hrubé peněžní příjmy celkem (Kč)	127 294	160 675	164 047	163 235	170 332
Čisté peněžní příjmy celkem (Kč)	108 676	142 402	145 437	145 081	152 125
v tom (%):
pracovní příjmy	69,7	66,0	65,6	63,5	63,4
sociální příjmy	24,9	27,5	27,8	29,7	28,4
ostatní příjmy	5,4	6,5	6,6	6,8	8,2
Hrubá peněžní vydání celkem (Kč)	117 784	146 895	148 629	150 369	152 581
Čistá peněžní vydání celkem (Kč)	99 165	128 622	130 019	132 215	134 374
A. Spotřební vydání (Kč)	91 085	115 309	116 244	117 882

Vztah mezi nezaměstnaností a zdravotním stavem v České republice – longitudinální analýza

Vztah mezi nezaměstnaností a zdravím je velmi dobře zdokumentovaná oblast. Ukazuje se, že zaměstnaní lidé jsou více zdraví (Ross & Mirowsky, 1995) a byl zjištěn pozitivní vztah mezi zaměstnaností a dobrým zdravotním stavem, a to jak psychickým (Cai & Kalb, 2006), tak fyzickým (Ahs & Westerling, 2006). Na druhou stranu pak platí, že nezaměstnaní lidé mají zdraví horší (Dooley, Fielding, & Levi, 1996). Velké shrnutí předkládají například Marmont a Wilkinson (2006).

Významným pokrokem v odhalení vztahu mezi nezaměstnaností a zdravím představují longitudální studie. Mezi průkopníky patří například Berkman (1984) s dokladem vztahu mezi nezaměstnaností a předčasnou úmrtností, depresemi (Aneshensel, 1985) nebo obecně u vztahu mezi nezaměstnaností a zdravotním stavem, který doložili na logitudálních datech Bolton a Oatley (1987) nebo Frese a Mohr (1987). Například Montgomery a další (1999) ukázali, že nově nezaměstnaní čelí oproti zaměstnaným více než dvakrát vyššímu riziku depresí, přičemž stejné výsledky obdrželi i po vynechání lidí s depresemi i před změnou zaměstnaneckého statusu. Tato práce v této linii pokračuje a předkládá longitudální analýzu vztahu mezi nezaměstnaností a zdravotním stavem pro Českou republiku.

Abychom ověřili vztah mezi nezaměstnaností a zdravím v kauzálním vztahu od nezaměstnanosti ke zdraví, použijeme několik modelů, jejichž společnou vlastností je možnost sledování vývoje proměnných v čase. Můžeme tak do modelů zahrnout různá zpoždění a sledovat vývoj vztahu mezi jednotlivými roky dotazování.

Cílem modelů je odhadnout srážku pravděpodobnosti zdraví za nezaměstnanost, tedy rozdíl pravděpodobností určitého zdravotního stavu mezi zaměstnanými a nezaměstnanými.

K tomuto účelu je použit pořádkový logit. Již na první pohled se ukazuje, že vztah mezi nezaměstnaností a zdravím je dle předpokladů pozitivní, tedy vyšší nezaměstnanost v daném roce i v letech předchozích je doprovázena horším zdravotním stavem.

Data k tomuto výzkumu pochází z Eurostatu, konkrétně z rozsáhlého dotazníkového výzkumu European Union Statistics on Income and Living Conditions. Data obsahují 9097 respondentů z České republiky sledovaných po dobu čtyř let. Výběr je reprezentativní.

Ukazuje se, že změna stavu na nezaměstnanost je významná z předchozího roku a na současný a v období t-1 a t-2. Bohužel není možné z dat zjistit, jak dlouho je respondent nezaměstnaný. Pokud při dotazování respondent odpověděl, že se mu změnil status na nezaměstnanost, netušíme, zda se stal nezaměstnaným den po předchozím dotazování nebo den před současným. To je zásadní rozdíl a jeho znalost by značně zpřesnila výsledky. K prvnímu odhadu je tak nutné přistupovat s opatrností, přestože statisticky předpokládáme, že jde o dobu nezaměstnanosti v délce půl roku.

Abychom mohli ilustrovat vliv lépe, opět byly odhadnuty srážky, stejně jako v předchozím případě, akorát jde nyní o srážky za přechod do nezaměstnanosti.

V průměru půlroční nezaměstnanost tak snižuje výborné zdraví o 13 procentních bodů oproti stavu zaměstnanosti. Jeden a půl roku nezaměstnanosti pak o 21 procentních bodů. Dva a půl roku vyšlo nevýznamně, pravděpodobně z důvodu nízkého počtu pozorovaných případů.

K interpretaci jsme navíc sestavili součty srážek u dobrého a špatného zdraví. Při součtu srážek u výborného a dobrého zdraví respektive u špatného a velmi špatného, obdržíme čísla, která ukazují, že nezaměstnanost snižuje šanci na obecně dobré zdraví v řádech jednotek procent. Nezaměstnanost nejvíce přesouvá zdravotní stav z výborného na velmi dobrý a řádově v jednotkách procent se přesune z těchto dvou na průměrný a v řádech desetin procenta na špatný či velmi špatný.

K testu, abychom výsledky ověřili, ještě použijeme vztah mezi změnami u vysvětlované, tak u vysvětlující proměnné. Odhadem probit modelu pravděpodobnosti zhoršení zdraví na základě změny statusu na nezaměstnanost zjistíme, že vliv nezpožděné změny je nevýznamný, stejně tak vliv změny zpožděné o jeden rok. Ovšem vliv dvakrát zpožděné změny je významný (0,7200). Mezní efekt je ve výši 0,1661, což ukazuje, že změna statusu na nezaměstnanost zvýší v průměrné délce 2,5 roku o necelých 17 procent pravděpodobnost na zhoršení zdraví. To je významný vliv, navíc se neprokázal vliv kratší než dva roky.

Pokud bychom měli výsledky interpretovat, potom věříme, že se podařilo prokázat vliv nezaměstnanosti na zdravotní stav v České republice. Většina odhadů byla významná a ukazuje na kauzální vztah od nezaměstnanosti k horšímu zdravotnímu stavu.

Otázkou zůstává, zda lze na zde dostupných datech prokázat healthy worker effect, tedy kauzální vztah od lepšího zdraví k vyšší pravděpodobnosti zaměstnání. Přestože považujeme kauzální vztah od nezaměstnanosti k horšímu zdravotnímu stavu za prokázaný, nevylučuje tato skutečnost existenci i dodatečného efektu z druhé strany.

Všechny odhady zdraví byly významné, nicméně ukázalo se, že u některých zpoždění je vhodné použít pouze dummy pro dobré zdraví. Modely dokázaly vysvětlit menší část variability, pouze kolem 10 procent. Modely tak mají nižší vypovídací schopnost než v předešlé kapitole, přesto je 10 procent obvyklá výše u podobných modelů u ostatních studií.

U prvního modelu bylo zachováno zdraví ve formě 1-5. Špatné zdraví (0,3997) se chová přibližně stejně jako dobré zdraví (-0,3377) a průměrný mezní efekt zdravotního stavu je 0,0179, tedy lidé s horším zdravotním stavem o jeden stupeň mají v témže roce vyšší pravděpodobnost nezaměstnanosti o necelé dvě procenta. U agregovaných zdravotních stavů zvyšuje špatný zdravotní stav pravděpodobnost nezaměstnanosti v daném roce o 3,22 %. Naopak dobré zdraví z pravděpodobnosti na nezaměstnanost ubírá 2,71 %.

Ukazuje se, že healthy worker effect v České republice platí. To znamená, že pravděpodobnost nezaměstnanosti je u zdravých lidí nižší, přičemž naopak je tato pravděpodobnost vyšší u lidí se špatným zdravotním stavem. Odhady pro vztah mezi špatným zdravotním stavem a nezaměstnaností jsou však ve dvou časově vzdálenějších případech nevýznamné.

Abychom tyto závěry ověřili, použijeme opět jako vysvětlující proměnnou změnu zdravotního stavu. Odhadujeme tedy stejné modely jako v předchozím případě, akorát místo zpožděných proměnných použijeme diference a zpožděné diference. Jelikož se modely pro změnu špatného či průměrného (3-5) zdravotního stavu na dobrý (1-2) neukázaly významné, jsou použity pouze významné odhady pro modely se změnou dobrého či průměrného (1-3) zdravotního stavu na špatný (4-5).

U prvního modelu se ukazuje, že změna zdravotního stavu reportovaná u posledního dotazování má významný vliv na změnu zaměstnaneckého stavu. Konkrétně je mezní efekt 0,0359, tedy zhoršení zdravotního stavu na špatný zvyšuje pravděpodobnost nezaměstnanosti o necelá čtyři procenta. Opět je nutné upozornit, že není z dotazníků možné zjistit, zda k této změně došlo těsně před dotazováním nebo těsně po předchozím dotazování.

Druhý model vychází opět významně a mezní efekt je vyčíslen na 0,0184. Zhoršení zdravotního stavu vede v průměru po roce a půl k vyšší pravděpodobnosti na nezaměstnanost o necelá dvě procenta. Třetí model nakonec vychází nevýznamně s mezním efektem pod půl procenta.

Stejně jako u opačného vztahu i zde lze provést test vztahu mezi změnami. Provedli jsme tedy odhad vlivu zhoršení zdravotního stavu na přechod k nezaměstnanosti. I zde jsou první dva odhady u diference a zpožděné diference nevýznamné. Dvakrát zpožděná diference je taktéž nevýznamná, ale je spíše kladná (0,1408, st.err 0,1944, p-value 0,469), s mezním efektem 0,7 procenta. Model vysvětluje přes 12 procent variability. U opačného vztahu, tedy mezi zlepšením zdravotního stavu a přechodem k zaměstnanosti nebyl nalezen žádný významný vztah. Nejblíže významnosti byl model mezi jednou zpožděným zlepšením zdravotního stavu a změnou zaměstnaneckého stavu na nezaměstnanost. Zde je výsledek spíše záporný (-0,1382, st.err 0,141, p-value 0,329) s mezním efektem -0,6 procenta. Model vysvětluje přes 10 procent variability.

Uzavíráme tedy, že healthy worker effect je v České republice přítomný a ve výši v řádech jednotek procent. V různých modelech se ukázaly rozdílné výsledky pro významnost efektu od dobrého zdravotního stavu k zaměstnání a od špatného zdravotního stavu k nezaměstnanosti. V modelech se zpožděnými proměnnými se ukázal spíše první efekt, u modelů s diferencemi druhý. Není nutné, aby existovaly oba efekty vedle sebe, věříme však, že se podařilo prokázat, že healthy worker effect přítomný je v obou směrech, přestože je relativně nízký.

4. Člověk a jeho potřeby (východiska ekonomie produktivní spotřeby)

V části věnované problematice penzijního systému jsme explicitně narazily na otázky týkající se problematiky kvality života, a to včetně otázek toho, jak chápat reálnou (prožitkovou) náplň lidského života, lidského štěstí či dokonce smyslu lidské existence. Nepřímo s těmito otázkami souvisejí i další části monografie. Proto jim budeme věnovat pozornost v samostatné kapitole.

Dobrým podnětem a dobrou inspirací pro odpověď na tyto otázky je příspěvek P. Čírtka, který si – jako ne-ekonom – klade otázka, zda o do jaké míry je ekonomická věda schopna se vyrovnat s otázkou lidského štěstí. Obdobné otázky si klade i řada odborníků jak z ekonomie, tak i dalších věd právě tak jako širší veřejnost. Uveřejňujeme tento příspěvek celý jako samostatnou subkapitolu. Návazně se pokusíme na otázky, které klade, odpovědět. Umožní nám to nejen konkretizovat některé složitější aspekty pojmu „kvalita lidského života“, ale rovněž zformulovat některá východiska jednoho z možných přesahů neoklasické ekonomie – ekonomie produktivní spotřeby. Tu chápeme jako teoretický základ problematiky financování odvětví produktivních služeb.

Zařazením této části se snažíme naplnit ještě další cíl naší monografie – v maximálně možné míře „prokomunikovat“ (tj. podrobit kritické a všestranné diskusi) klíčové otázky našeho přístupu, a to nejen v rámci odborné ekonomické obce.

4.1. Lidský kapitál – ekonomie a štěstí

(Příspěvek P. Čírtka do přípravné diskuse k pracovní části vědecké konference Lidský kapitál a investice do vzdělání, původní název Lidský kapitál – ekonomie, štěstí a mlčící většina)

K následující úvaze mě inspirovala práce doktora Pavla Štiky Ekonomie a štěstí[2], kterou mimo jiných citují i kolegové Václav Leinweber a Radim Valenčík v příspěvku Politickoekonomická reflexe současného stavu globální společnosti.[3]

Pavel Štika uvádí:

"Doposud jsme ukázali, že vazba mezi důchodem a štěstím není tak jednoznačná, jak by si mnoho ekonomů mohlo myslet. Málo ale bylo prozatím řečeno o tom, co štěstí vlastně je, a kde hledat jeho skutečný zdroj. Tato oblast se stala předmětem výzkumu mnohých dalších ekonomů, kteří si uvědomili, že ekonomie zaměřená dominantně na analýzu důchodu a spotřeby opomíjí něco zásadního. Na přesné specifikaci této zásadní věci se sice ekonomové zcela shodují málokdy, nicméně každý jednotlivý přístup má s ostatními jedno společné – týká se mezilidských vztahů."... "Mezilidské vztahy mají totiž samy o sobě hlubokou vnitřní hodnotu a jsou pro štěstí klíčovým zdrojem. Je tedy zřejmé, že pokud bude chtít ekonomie aspirovat na vysvětlení fenoménu štěstí, bude muset překročit práh ontologického individualismu a pokusit se o hlubší analýzu mezilidských vztahů z pohledu reciprocity."

1. V posledních letech se ukazuje, že ekonomové, alespoň jejich moudřejší či prozíravější zástupci, stále více naslouchají psychologům a sociologům. A faktem také je, že Robert Solow, kritizující zbožnění matematických modelů vzdalující ekonomy realitě, už určitě v tomto směru není sám[4]. Navíc zdá se, že koncept homo economicus vždy maximalizujícího svůj užitek, se konečně dostává tam, kam patří, totiž do ranku teorií, jejichž pravdivost odvisí od volby předpokladů a tyto předpoklady teorií, či chcete-li fungování modelů, se začínají říkat nahlas a nejen jakoby mezi námi, co spolu chodíme, jak praví Poláček. Takže i my, ekonomičtí neodborníci, můžeme rozlišit realitu našich životů od fikce ekonomických teorií, jakou je např. koncept homo economicus, jakkoliv jak píše Jitka Melzochová , „... jejich predikční schopnost je v některých případech dobrá." [5], což je dost možné, i když si z toho Sedláček dělá legraci.

Zcela pak sdílím názor Karla Hušnera, který vyslovuje na adresu ekonomů stran možnosti „uspět s reformami“ požadavek, že je „...musíme je být schopni jasně, logicky, jednoduše a přitom konkrétně, pragmaticky a krátce vysvětlit nikoliv teoretikům a "tzv. inteligenci", ale především té dnešní, často mlčící, ale vnitřně nespokojené většině, kterou mnozí pohrdavě označují jako "masu", ale bez níž a její práce všichni ostatní (i kdyby byli nositeli Nobelovy ceny) umřou hlady.[6]

Vysvětlovat reformy, nota bene v ekonomických kontextech, s ekonomickou sémantikou a syntaxí, je jistě už z povahy teorie této vědy hermeneutická dřina. Protože se ale této diskuse účastním jako neekonom a zástupce disciplin artistních, rád bych k tomu něco řekl právě z tohoto hlediska.

2. Stalo již téměř tradicí, že v diskusích s ekonomy narážím na problém, že pro mnohé z nich není umění, próza a drama použitelným, tím spíše legitimním a gnoseologicky relevantním zdrojem. Jestliže ekonomové, myslím, že mnozí z nich se skřípěním zubů, přijali jako legitimní poznatky psychologie a sociologie, pak krásná literatura, poezie a drama jim byla a je k užitku maximálně jako zdroj odpočinku po vyčerpávajícím kreslení grafů a matematických vzorců, odhlédnuto ovšem od Mandevillova průkopnického Bzučícího úlu. Jestliže se už ovšem věci dostaly tak daleko, že je třeba zkoumat fenomén štěstí, resp. jeho skutečný zdroj, protože právě otázka epistemologie pojmu užitek je stále více neodbytná a tvoří skutečně, jak praví citovaný Pavel Štika „něco zásadního“, pak se podle mého názoru ocitáme v hájemství sémantiky bližší spíše poetice než ekonomii, protože řeč je tu mušce jenom zlaté. Jak píše Adolf Heyduk: Štěstí! Cо je štěstí? Muška jenom zlatá, která za večera kol tvé hlavy chvátá; oblétá ti skráně, rusé vlasy kryje, v dlaně hlavu skládáš, ruka utlačí je... Nezávidím ekonomům tento úkol a trochu se bojím, že než jej vyřeší, třeba s pomocí teorie reciprocity, bude v dlaních spousta hlav. Jsem totiž přesvědčen a ekonomové mě mohou třeba ukamenovat, že právě v tomto punktu si vylámou zuby. Ne snad proto, že všechny možné teorie štěstí, co jich je na světě, se vztahují k nějakému specifickému myšlenkovému vesmíru, vezměme jen obtíž s budhistickým ideálem zbavení se vší touhy, ale bojím se, že se liší i člověk od člověka v čase a prostoru, kde se momentálně nalézá a v pachtění se po štěstí hraje roli Zenónova Achilla, který, jak známo, nedohoní želvu.

Přesto věřím, že kardinální podíl na lidském štěstí, ať už si je definujeme jakkoli, má skutečně kvalita mezilidských vztahů, kde klíčovou roli hrají láska, soucit a milosrdenství, navzdory tomu, že mnozí moji studenti dávají na první místo kariéru a peníze. Kdyby se mě ale někdo zeptal, proč nevěřím ve vizi ekonomické definice štěstí jako pravdivý odraz reality stavu lidské existence, odpovědět nedokážu, ale na všechno nedokáží odpovědět ani kvantoví fyzici a teoretičtí matematici a také to bez rozpaků přiznávají. Jako učitel marketingu si ovšem dokážu představit svět šťastných lidí, protože spokojených idiotů, jak tu vizi popsal Aldous Huxley v Konci civilizace, protože už dnes je možné marketingovou manipulací s lidskou myslí implementovat lidem do hlav takové potřeby, přání a očekávání, které je v důsledku zbaví nejen štěstí, ale i důstojné existence. Myslím, že právě ekonomové traktující člověka pouze jako konzumenta k takovému „šťastnému“ světu směřují a uznávám, že i díky tomu, že jejich predikční schopnost je v některých případech dobrá.

Jestliže jsem vůči ekonomistnímu bádání o lidském štěstí skeptický, pak to neznamená, že jsem skeptický vůči zkoumání tohoto fenoménu vůbec. Domnívám se totiž, že značný díl práce, který v tomto punktu stojí před ekonomy, už za ně udělali spisovatelé, básníci a dramatici a jsem přesvědčen, že navzdory úšklebkům zástupců pozitivních věd, už pro reflexi toho co je a hlavně co není štěstí, rozhodně udělali dost alespoň v tom směru, že v jejich tvorbě, pokud jde o skutečné spisovatele, básníky a dramatiky, jako tvůrce pravdivě reflektující reálný svět lidí a jejich vztahů, najdeme i to, po čem se hodlají pídit ekonomové.

3. Ale – může být umění, resp. poezie a próza, skutečně legitimní, protože realitu odrážející gnoseologií? Ta otázka není samozřejmě nová. Ale pro postmoderní současnost, typickou destrukcí hodnot, se znovu stává naléhavou, pokud hledáme gnoseologii opřenou o nějaký pevný hodnotový základ. A i když ani poezie, próza či drama neumějí odpovědět na tázání se po budoucnosti, jako to ostatně neumí žádná věda, nota bene vědy společenské včetně ekonomie, (jakkoliv to tvrdí), spisovatelé, básníci a dramatici přinejmenším evidují určité hodnoty prověřené časem, a to ve formě, po které volá kolega Hušner.

Spisovatel, resp. dramatik či básník na straně jedné a ekonom na straně druhé pak mají jeden zásadní společný rys. Ti i oni vytvářejí fikce. Zatímco ovšem literatura je přiznává a očekává, že čtenáři či diváci s tím počítají, jako s předpokladem porozumění uměleckému dílu, ekonomie, podle mého názoru, takovou férovku s lidmi nehraje. Shakespeare netvrdí, že pobíhal po Elsinoru a pečlivě zapisoval, co tam kdo udělal a řekl, Čechov nikdy neseděl ve višňovém sadu a nežádal Raněvskou - račte mi to Ljubov Andrejevno zopakovat, zlomila se mi tužka. Platí prostě předpoklad, že, až na blázny všeho druhu, nebude v (dospělém) publiku nikdo, kdo by své rodinné spory řešil jako Othelo, protože Shakespeare mu to poradil.

Dalším společným rysem je, že literatura i ekonomie pracují s enigmatickým světem a enigmatickými tématy, neboť co jiného jsou fenomény jako štěstí, užitek, hodnota, ekonomické cykly, vývoj akcií či finanční deriváty, jejichž enigmatičnost spočívá v tom, že ani jejich majitelé enigmaticky netuší, co mají. Ale tam, kde umění přizná barvu, že hic sunt leones, ekonomie, obávám se, snad z panické obavy před enigmatičností světa a člověka – mimochodem dodnes se pídíme po našem stvořiteli a ne a ne na to přijít, vytvoří si vlastní svět neenigmatický až na ty nešťastné předpoklady. Možná by bylo dobré zavést novou ekonomickou disciplinu enigmatická ekonomie a pouštět si při tom variace sira Elgara.

Ekonomové nám ovšem velmi často ať prostým opomenutím či naschvál tu skutečnost, že jejich příběhy se odehrávají v kulisách předpokladů a že nejde o reálný svět, tají. Jak často v jejich výkladech, a nechť mi odpustí ti, kterým teď křivdím, postrádáme premisu „Předpokládejme, že…“.

Stejně jako literatura i ekonomie parazitují, řečeno s Umbertem Ecem, na reálném světě, z něhož „...vykusují malé světy, které vydělují většinu toho, co o reálném světě víme a ...umožňují nám soustředit se na konečný, uzavřený svět, velmi podobný tomu našemu, ale ontologicky chudší.“[7] Takto si literatura i ekonomie vytvářejí světy tu veronských milenců či jedinců maximalizujících svůj užitek. Ten první je ovšem vždy pravdivý pokud jde o traktování hodnot lásky a tolerance, ten druhý by mohl být pravdivý, pokud by lidé v hledišti divadla skutečně uvěřili, že Molliérův Lakomec je prototypem všech lidí.

4. Aby bylo rozuměno, umí-li ekonomie vytvářet falešný obraz světa a lidí, literatura to umí rovněž a řekl bych, že komunikačně i více user friendly, to konec konců vidíme každý den v mainstreamové produkci televize či kinematografie a červená knihovna či westerny mají staletou tradici. Červená knihovna či western ovšem, až na nesporný vliv, který měly kovbojské eskapády na nejmenované hlavy států, nikdy neaspirovaly na roli univerzální gnoseologie, nota bene na roli tvůrců politik řídící svět v globálním rozsahu. Pokud ovšem hovoříme o slovesném umění jako o tvorbě artefaktů zobrazujících reálný svět lidských bytostí v jejich citech, emocích, snech, hodnotách a vášních, bez ohledu na to, zdali jde o Homéra, Sofokla, Danta, Shakespeara, Balzaca či Flauberta, Puškina, Dostojevského, Steinbecka, Hemingwaye či Theodora Dreisera, pak snad málokdo bude polemizovat o tom, že takoví autoři nám svět skutečných, jakkoli v postavě fiktivních lidí skutečně ukazují pravdivě. A navíc, podle mého názoru jsou mnohé z nich i učebnicemi ekonomie svého druhu.

5. Puškin charakterizuje Oněgina: Kam s Homérem či Theokritem, to raděj ekonomem Smithem se zabýval sám ekonom, a odbornicky hloubal v tom, čím sílí říše, čím se množí, proč beze zlata obstará si země vše, když postará se v pravý čas o prosté zboží.

Puškin samozřejmě neměl v úmyslu, objasňovat s pomocí Evžena Oněgina taje Smithovy ekonomie. Oněgin je portrétem určitého typu člověka, řekněme rovnou, že v podstatě bezcitného a cynického parchanta, pravda obdařeného panskou noblesou, což se o současných bezcitných buranech na manažerských postech a ve vládních pozicích nedá říct, navíc když většina z nich neměla Smitha v životě v ruce. Je ovšem zajímavé, že pro charakteristiku v podstatě budoucího vraha, nota bene vraha dobrého přítele, volí Puškin v rámci zásady – řekni mi, co čteš a já ti řeknu, jaký jsi člověk, právě Adama Smitha a do protipólu staví básníka a filosofa – Theokrita a Homéra. Myslím, že Adam Smith je v tom nevinně, asi si ho Puškin nepřečetl pozorně, nebo nečetl Teorii mravních citů, každopádně jde o příběh, kde bez ohledu na zmínku o Smithovi hrají hlavní roli právě vztahy a jejich hodnota pro lidské štěstí. Ekonomie se může ubádat k smrti a zkoumat reciprocitu shora zdola, takovou analýzu jakou nám předkládá geniální básník, prostě nemůže poskytnout. Navíc etický kontext Puškinova románu naprosto vylučuje extenzi pojmu užitek v ekonomickém slova smyslu, protože jen chorobná mysl by Oněginovo chování k Taťáně a Lenskému interpretovala jako užitek svého druhu. Ostatně, sám Oněgin si touto maximalizací žádné štěstí, nota bene jako výslednici reciprocity, nepořídí, protože jestliže byl před soubojem s Lenským „pouze“ cynický, ale společensky úspěšný hlupák, po něm začíná jeho úpadek, o to krutější, že si uvědomuje nesmyslnost, v ekonomickém smyslu neužitečnost a tedy iracionalitu svého činu.

Zároveň je ovšem jeho zločin investováním do pozice svého druhu, když před tragickým soubojem zvažuje, co by na to řekla společnost, kdyby souboj odmítl. Raději tedy zabije přítele, nota bene jen kvůli rozmarnému flirtu s Olgou, než by riskoval renomé zbabělce a tedy společenského opovržení. Je jen smutnou osudovou souhrou příběhu autora a jeho hrdiny, že Dantésova kulka samotného Puškina zabíjí v podstatě ve stejném vzorci cti.

Puškin tak ve svém díle i ve svém životě názorně traktuje vítězství vášně, citu, emoce nad racionálním rozumem, jakoby vzkazoval do budoucnosti – lidi pozor, ono to s tou maximalizací užitku bude všelijaké, když jsou lidé schopni hodit rozum za hlavu. Jistě, lásce se nedá poručit a Oněgin měl legitimní právo Taťánu odmítnout. Ale rozhodl-li se nakonec žádat od ní ve jménu své náhle objevené lásky manželskou nevěru a tedy znovu maximalizovat svůj užitek ve vztahu mimo ethos, konečně naráží na skutečnost, že jakkoli ho Táňa stále miluje, odmítá ona v tomto směru maximalizovat svůj užitek a nad tím vítězí opět tak ekonomicky povážlivé rozhodnutí dát přednost morálce. Obávám se, že popsat teorií reciprocity tuto lidskou ambivalenci mezi rozumem a citem, bude husarským kouskem, a to jsme se ještě nepustili do nesmrtelného díla Jane Austenové.

6. Shakespearovu Židu Shylockovi nabízí Bassanio, přítel banrotujícího Antonia, kupce benátského, trojnásobek částky úpisu, kterou mu Antonio dluží. Navzdory té sumě Shylock odmítá tuto maximalizaci užitku a trvá na tom, že chce svoji libru masa, což je v důsledku poprava jeho dlužníka.

A proč že chci spíš libru mršiny, než třikrát tisíc dukátů, aha! Protože proto, pouhý rozmar, stačí? Někdo se štítí pečeného vepře, někdo zas šílí sotva vidí kočku, pro změnu jiný neudrží moč, jak slyší kvílet dudy. Náklonnost, ta paní vášně, řídí se jen tím, co ráda a co nerada a dost… Tak ani já říct nemohu a nechci, proč vedu spor, v němž vyhraju-li, ztratím. Hluboce nenávidím Antonia, vzbuzuje ve mně jenom ošklivost. Já jiný důvod nemám, stačí vám to?

Jak „jednoduše a přitom konkrétně, pragmaticky a krátce vysvětlit nikoliv teoretikům a "tzv. inteligenci", ale především té dnešní, často mlčící, ale vnitřně nespokojené většině“, což myslím je více méně Hušnerova extenze pojmu obyčejní lidé, že existuje věda, která smrt člověka interpretuje jako „užitek“ na základě předpokladu, že hodnota užitku je subjektivní a je tedy užitečně legitimní i rozhodnutí poslat člověka na smrt, což dokonce snad i spadá do konceptu ekonomistního štěstí.

Jak popsat v teoretickém modelu s pomocí reciprocity vliv vztahu nenávisti na transakci, v níž Shylock „vyhraje-li, ztratí“? To je myslím legitimní tázání a je otázkou, zdali to dokáže ekonomické myšlení v ekonomickém diskursu. Tím chci položit otázku, je-li řeč o lidském kapitálu a nutných reformách, zdali, není namístě přijmout jako jeden z předpokladů případného úspěchu, že jako je skutečností, že každá věda má svůj specifický oborový diskurs, má jej i ekonomie. A to se všemi svými specifickými omezeními při zkoumání světa, který nás obklopuje. Je-li pak součástí tohoto diskursu problematika, kterou se specificky a realitě blíže, či kvalifikovaněji zabývá věda jiná, jak to konec konců ukazuje i ekonomická badatelská praxe, ekonomii jistě neuškodí plodná vzájemná spolupráce. Jestliže se to u zmíněných společenských věd začíná stávat stále častěji, rád bych se přimluvil i za obor umění, resp. literární tvorby.

Kdysi jsem četl sci fi povídku ruského autora Anatolije Dněprova o kybernetikovi, který sestrojil robota jménem Samuela a zadal mu úkol zpracovat referát na vědeckou konferenci o fyziologii člověka, načež se probudil ze spaní, když mu ten stroj hodlal začít kuchat mozek. Naštěstí ho dokázal vypnout, roztloukl ho napadrť a v jakémsi pominutí smyslů prchl na nádraží, kde nastoupil do vlaku, proč to už si nepamatuji. V tom vlaku, jak příznačné, s ním jel v kupé spisovatel, který si tu story vyslechl, a pak tomu kybernetikovi položil otázku, proč do té Samuely nedal nějaké brzdy, jako třeba do auta. Ten kybernetik pravil prostoduše něco v tom smyslu, no jo, na to jsem nepomyslel. Mimochodem - problém později řeší Issac Asimov svými třemi zákony robotiky.

7. Myslím, že ekonomie, hodlá-li „..té dnešní, často mlčící, ale vnitřně nespokojené většině…“ poskytnout takový lidský kapitál, který povede k její emancipaci, měla by i myslet na to, že její modely a teorie mohou nést značná společenská rizika, pokud do nich ekonomové nezapracují určité „brzdy“. O neustálém upozorňování na skutečnost předpokladů už jsem hovořil. Takovou brzdou by ovšem mohl být a jsem přesvědčen, že i je, ethos uměleckého díla, nehledě k tomu, že mnohá z nich by jistě mohla být i souborem ekonomických kazuistik. Pro problematiku štěstí či neštěstí to platí dvojnásob. Čím to totiž asi je, že právě humanitní background současných mladých lidí, jak se o tom dnes a denně přesvědčuji, je stále slabší? Že by ta mlčící většina nechtěla číst, chodit do divadla, sledovat víc než jen mainstreamovou kinematografii? Anebo už je pozdě na jakékoliv emancipační úsilí, protože o takový lidský kapitál už nestojí. Myslím, že právě zkoumání užitečnosti lidského kapitálu, který představuje humanitní vzdělání vůbec, by se měla ekonomie věnovat jaksi přednostně, pokud už ovšem není pozdě. Uklidňuje mě, že tázání se, jak je tomu s touhou lidí být svobodnými bytostmi, provází lidi co je svět světem a huxleyovský Brave New World alespoň zatím nenastal, i když marketing si v tom směru vede stále zdatněji. Ale nic není nemožné a myslím, že Puškinova hořká nevíra by nás měla strašit, ekonomy či neekonomy stále:

Vyšel jsem dřív než hvězda ranní, svobodu v poušti rozsévat, z čistého srdce, z duše rád, úhorům v zotročené pláni, životodárné sémě dát – nadarmo jsem však mrhal prací, námahou, časem, inspirací…

Paste se tedy klidně dál!. Hlas cti vás nevyburcoval. Nestojiť stáda o svobodu! Stříhej a řež je, bij a nič; Dědictvím jejich z rodu k rodu, je chomout s rolničkou a bič. A. S. Puškin, 1823

4.2. Jak funguje a jak se vyvíjí náš systém prožitků či požitků

Nejdříve si připomeneme (vybereme a zvýrazníme) základní tvrzení, která jsou v příspěvku P. Čírtka obsažena. Citace z příspěvku P. Čírtka uveřejňujeme proloženě, to, co zvýrazňuje proložením podtrhujeme, to, co chci zvýraznit, dáváme tučně:

- v diskusích s ekonomy narážím na problém, že pro mnohé z nich není umění, próza a drama použitelným, tím spíše legitimním a gnoseologicky relevantním zdrojem

- Jestliže se už ovšem věci dostaly tak daleko, že je třeba zkoumat fenomén štěstí, resp. jeho skutečný zdroj, protože právě otázka epistemologie pojmu užitek je stále více neodbytná a tvoří skutečně, jak praví citovaný Pavel Štika „něco zásadního“, pak se podle mého názoru ocitáme v hájemství sémantiky bližší spíše poetice než ekonomii, protože řeč je tu mušce jenom zlaté. Jak píše Adolf Heyduk: Štěstí! Cо je štěstí? Muška jenom zlatá, která za večera kol tvé hlavy chvátá; oblétá ti skráně, rusé vlasy kryje, v dlaně hlavu skládáš, ruka utlačí je... Nezávidím ekonomům tento úkol a trochu se bojím, že než jej vyřeší, třeba s pomocí teorie reciprocity, bude v dlaních spousta hlav. Jsem totiž přesvědčen a ekonomové mě mohou třeba ukamenovat, že právě v tomto punktu si vylámou zuby… bojím se, že se liší i člověk od člověka v čase a prostoru, kde se momentálně nalézá, a v pachtění se po štěstí hraje roli Zenónova Achilla, který, jak známo, nedohoní želvu.

- Kdyby se mě ale někdo zeptal, proč nevěřím ve vizi ekonomické definice štěstí jako pravdivý odraz reality stavu lidské existence, odpovědět nedokážu, ale na všechno nedokáží odpovědět ani kvantoví fyzici a teoretičtí matematici a také to bez rozpaků přiznávají.

- ekonomové traktující člověka pouze jako konzumenta

- k takovému „šťastnému“ světu směřují a uznávám, že i díky tomu, že jejich predikční schopnost je v některých případech dobrá.

- jsem vůči ekonomistnímu bádání o lidském štěstí skeptický

- Ekonomie se může ubádat k smrti a zkoumat reciprocitu shora zdola, takovou analýzu jakou nám předkládá geniální básník, prostě nemůže poskytnout. Navíc etický kontext Puškinova románu naprosto vylučuje extenzi pojmu užitek v ekonomickém slova smyslu, protože jen chorobná mysl by Oněginovo chování k Taťáně a Lenskému interpretovala jako užitek svého druhu.

- Puškin tak ve svém díle i ve svém životě názorně traktuje vítězství vášně, citu, emoce nad racionálním rozumem, jakoby vzkazoval do budoucnosti – lidi pozor, ono to s tou maximalizací užitku bude všelijaké, když jsou lidé schopni hodit rozum za hlavu.

- Jistě, lásce se nedá poručit a Oněgin měl legitimní právo Taťánu odmítnout. Ale rozhodl-li se nakonec žádat od ní ve jménu své náhle objevené lásky manželskou nevěru a tedy znovu maximalizovat svůj užitek ve vztahu mimo ethos, konečně naráží na skutečnost, že jakkoli ho Táňa stále miluje, odmítá ona v tomto směru maximalizovat svůj užitek a nad tím vítězí opět tak ekonomicky povážlivé rozhodnutí dát přednost morálce. Obávám se, že popsat teorií reciprocity tuto lidskou ambivalenci mezi rozumem a citem, bude husarským kouskem…

- Myslím, že ekonomie, hodlá-li „..té dnešní, často mlčící, ale vnitřně nespokojené většině…“ poskytnout takový lidský kapitál, který povede k její emancipaci, měla by i myslet na to, že její modely a teorie mohou nést značná společenská rizika, pokud do nich ekonomové nezapracují určité „brzdy“… Takovou brzdou by ovšem mohl být a jsem přesvědčen, že i je, ethos uměleckého díla, nehledě k tomu, že mnohá z nich by jistě mohla být i souborem ekonomických kazuistik. Pro problematiku štěstí či neštěstí to platí dvojnásob.

Poesie a literatura či umění jako takové jsou významným zdrojem lidského poznání, pozitivně ovlivňují nejen člověka a jeho poznání, ale i rozvoj vědy, včetně ekonomie. Právě tak platí, že umělecké vyjádření světa je svébytné a nelze jej nahradit sebelepší ekonomickou teorií.

Budu postupovat jinak. Místo polemiky na téma, co vše je v kompetenci ekonomické vědy, co vše může popsat a analyzovat, jaký to má praktický význam, nyní předvedeme, jak přesah neoklasické ekonomie ve směru ekonomie produktivní spotřeby problematiku lidského štěstí řeší. Ukážeme, jak podle ekonomické vědy vznikají lidské prožitky a požitky, jaká je logika jejich vývoje, jak se na základě nich člověk rozhoduje - a to i s přihlédnutím k existenciální dimenzi lidského života a hledání jeho smyslu.

Připomeneme, jak neoklasická ekonomie chápe užitek:

1. Původně a převážně jako subjektivní fenomén typu pociťovaného požitku (prožitku, slasti-strasti...).

2. Někdy a později spíše jako projev preferencí, aniž by byla specifikována jejich povaha či podoba.

V jedné i druhé interpretaci se předpokládá finalita užitku ve vztahu k ekonomickému systému. Tj. to, že racionální rozhodování je vztaženo k maximalizaci užitku (jakkoli interpretovaného), který nemá zpětnou vazbu na ekonomické procesy.

Jedním z významných představitelů neoklasické ekonomie, který rozvinul předpoklad neproduktivnosti osobní spotřeby či spotřeby domácností, byl Eugen von Böhm-Bawerk. Tento ekonom zároveň patří k zakladatelům a hlavním představitelům teorie užitku, kterou přejímá i současná neoklasická koncepce. Böhm-Bawerk (1991) např. říká:

"Všem statkům bez výjimky je – již podle pojmu statku (Gut = statek, gut = dobrý – pozn. překl.) – vlastní jistý vztah k lidskému blahobytu. Existují ovšem dva podstatně různé stupně vztahu k blahobytu (Wohlfahrtsbeziehung). Nižší existuje tehdy, má-li statek vůbec schopnost prospět lidskému blahobytu. Naproti tomu vyžaduje vyšší stupeň, aby statek nebyl pouze vhodnou příčinou, ale aby byl zároveň také nepostradatelnou podmínkou blahobytu (eines Wohlfahrtserfolges), takže s vlastnictvím anebo ztrátou stojí a padá požitek (Lebensgenuss)." (Bőhm-Bawerk, E.: Základy teorie hospodářské hodnoty statků. Academia, Praha 1991., s. 30.)

"Za prvé: Naše potřeby, přání, počitky jsou skutečně porovnatelné a společným srovnávacím bodem je intenzita slasti nebo odporu (Lust und Unlust), jež pociťujeme.

Za druhé: Jsme schopni odhadnout absolutně a relativně stupeň slasti a odporu, jež nám statky poskytují, respektive před nimiž nás chrání a tuto schopnost skutečně – i když se dopouštíme chybných ocenění – uplatňujeme.

Za třetí: Právě tato určení velikosti slasti nebo odporu jsou základem našeho chování vůči statkům; a to jak pro intelektuální soud o velikosti významu, jejž mají statky pro náš blahobyt, tedy pro hodnocení, tak i pro naše praktické hospodářské činy; z čehož plyne

Za čtvrté: že věda naprosto nesmí zanedbávat subjektivní potřeby, požitky atd. a subjektivní hodnotu, která má v nich svůj základ, ale že musí hledat kořeny pro vysvětlování hospodářských věcí právě v nich. Ekonomie, která nevytvoří teorii subjektivní hodnoty, je postavena na písku." (Bőhm-Bawerk, E.: Základy teorie hospodářské hodnoty statků. Academia, Praha 1991., s. 75.)

Srovnej též: ""Snažím se chápat ekonomii jako matematiku slastí a strastí (calculus of pleasure and pain)", napsal William Jevons. Snad žádná slova nevystihují Jevonsovu ekonomii lépe než tato. Člověk je veden snahou maximalizovat slasti a minimalizovat strasti, koupit si co nejvíce uspokojení a co nejméně utrpení. To je ono chování ekonomického člověka, které má politická ekonomie studovat." (Holman, R.,: Dějiny ekonomického myšlení, C. H. Beck, Praha 1999, s. 164.)

Rozpor v základech neoklasické teorie souvisí s objasněním úroku. Problém úroku, který vzniká při směně současných peněz za peníze budoucí (jako rozdíl mezi nominální hodnotou budoucích a současných peněz) a který je cenou peněz současných placených z peněz budoucích, rozpracoval americký ekonom Irwing Fisher. K objasnění velikosti úroku nabídl schéma, které je zobrazeno na grafu 1.:

Graf 1.: Fischerovo schéma

Křivka AZ popisuje investiční příležitosti, tj. jaký budoucí výnos (příjem) nám vynese investování současných investičních prostředků (současného příjmu):

V bodě A bychom všechen současný příjem spotřebovali.

Pokud investujeme AB našeho současného příjmu, získáme budoucí příjem X.

Pokud investujeme 0C našeho současného příjmu, získáme budoucí příjem Y.

V bodě 0 se vzdáváme veškerého současného příjmu a získáváme budoucí příjem ve výši Z.

Poměr mezi investovanými prostředky a budoucím příjmem se neustále zmenšuje. I zde působí zákon klesajících výnosu – investiční příležitosti, kterými disponují ostatní subjekty, mají klesající míru výnosu. (Tento poměr odpovídá sklonu tečny t_e.) Jinými slovy – první peněžní jednotka, kterou nespotřebujeme a investujeme, bude mít zpravidla vyšší výnos, než další peněžní jednotka. Zákon klesajících výnosů je příčinou konkávního tvaru křivky AZ.

Oproti křivce investičních příležitostí (kterou lze chápat jako zvláštní případ hranice produkčních možností) stojí indiferenční křivky IC vyjadřující v tomto případě vztah subjektivních preferencí nějaké osoby mezi jejím současným a budoucím příjmem – jinými slovy, body na indiferenční křivce zobrazují všechny kombinace současného a budoucího příjmu, které spotřebiteli přinášejí stejný užitek. Optimum dotyčné osoby se nachází v bodě dotyku příslušné indiferenční křivky dané osoby (IC_e) s křivkou jejích investičních příležitostí (tj. s křivkou AZ). Bod E říká, kolik peněz dotyčná osoba investuje – AC, tj. spotřebuje peněžní částku ve výši 0C, i jaký budoucí výnos dotyčná osoba získá – Y. Poměr mezi budoucím výnosem a investovanou částkou v případě poslední investované jednotky potom určí úrokovou míru, která odpovídá sklonu tečny t_e.

Podíváme-li se pozorně na graf 1, zjistíme, že se v něm předpokládá schopnost člověka porovnávat současné a budoucí užitky v podobě prožitků. Na tomto základě jsou totiž konstruovány příslušné indiferenční křivky. Pokud uvedený graf modeluje naše rozhodování mezi budoucí a současnou spotřebou, pak máme schopnost porovnávat užitek (požitek, prožitek) ze současné spotřeby s užitkem (požitkem, prožitkem). Tuto schopnost máme – obrazně řečeno – "v naší hlavě" (nikde jinde se totiž takové porovnání nemůže odehrát). Přitom platí, že musíme být schopni porovnávat to, co se dá porovnat. Musíme tedy mít schopnost svým způsobem představit si a prožít budoucí požitek či prožitek "on-line", tj. v současnosti. Když se podíváme, jak se rozhodujeme v čase, zjistíme, že tomu tak skutečně je. K tomu viz též: "Podle Fishera úrok existuje jen jako výsledek spolupůsobení dvou příčin, které nazval ochotou (willingness) a příležitostí (oportunity).

Ochota lidí vzdát se přítomné spotřeby ve prospěch spotřeby budoucí je subjektivním principem, spoluurčujícím úrok. Lidé jsou obvykle netrpěliví ve spotřebě, to jest dávají přednost přítomným statkům před statky budoucími. Úrok překonává tuto netrpělivost - vyvolává ochotu nespotřebovávat dnešní důchod a poskytnout jej k investici. Každý člověk má přitom určitou subjektivní časovou preferenci (time preference), která mu říká, kolikrát oceňuje dnešní statky (dnešní důchod) více než budoucí statky (budoucí důchod). Například jestliže oceňuje dnešní statky 1,05krát více než budoucí statky, bude ochoten vzdát se dnešního důchodu ve prospěch budoucího důchodu jen tehdy, bude-li jeho budoucí důchod minimálně 1,05krát vyšší než důchod dnešní. Jinými slovy, bude ochoten investovat nebo zapůjčit jinému investorovi svůj důchod minimálně na 5% úrokovou míru.

Příležitost investorů investovat dnešní důchod do výrobních metod přinášejících vyšší budoucí důchod je objektivním principem, spoluurčujícím úrok. Investor využije dnešní důchod k pořízení kapitálových statků, které investuje do výroby. Na konci výrobního procesu získá důchod, který je vyšší než investovaný. Poměr mezi očekávaným budoucím důchodem a dnešním (investovaným) důchodem determinuje maximální úrok, jaký je investor ochoten platit. Například investiční příležitost, která slibuje přinést budoucí důchod 1,08krát vyšší, než je dnešní investovaný důchod, se vyplatí maximálně při 8% úrokové míře.

Fisher graficky znázornil určení úrokové míry spolupůsobením subjektivní ochoty a objektivní příležitosti investování dnešního důchodu za účelem získání budoucího důchodu...

Křivka AZ je křivkou investičních příležitostí... - Tvar křivky vyplývá z toho, že investiční příležitosti se postupně zhoršují (působí zákon klesajících výnosů z kapitálu), takže každá další jednotka dnešního investovaného důchodu přináší postupně zmenšující se budoucí důchody." (Holman, R.,: Dějiny ekonomického myšlení, C. H. Beck, Praha 1999, s. 303-305.)

Všimněte si, že upřednostňování současné spotřeby před budoucí Fisher zdůvodňuje "netrpělivostí". V rovině naší psychiky ovšem působí i jiné faktory – vždyť máme schopnost i na něco se těšit, která působí zcela opačně. Vedla by spíše k upřednostňování budoucí spotřeby.

Lze předpokládat, že v případě pořízení a spotřeby většiny statků lze identifikovat jak subjektivní efekty (vyvolání požitku), tak i budoucí příjmové efekty (vliv pořízení a užívání statku na budoucí příjem). Neoklasická ekonomie přitom předpokládá důsledné oddělení statku sloužících ke spotřebě a statků, které jsou spojeny s investováním do budoucího příjmu. A právě to je její velký problém, protože:

1. Převažující část aktů spotřeby, která nám přináší užitek ve smyslu pozitivního vnitřního pocitu, má však též podstatný pozitivní vliv na náš budoucí příjem, např.:

- Dívka si pořídí kabelku, má z ní radost, ale tak je tomu mj. i proto, že tím působí na své okolí, otevírá si cestu k úspěšnosti.

- Domácnost si pořídí zahradní gril, členové domácnosti z toho mají radost, ovšem mj. i proto, že se těší, jak budou zvát návštěvy a podvědomě oceňují užitek ze společenských kontaktů, které takto budou nabývat.

2. A podobně i převažující část toho, co budeme považovat za investici do budoucího příjmu, nám při pořizování této investice přináší subjektivní pocit potěšení (když investujeme do lidského kapitálu formou studia, platíme si nějaký kurz apod.), nebo když si koupíme investiční zlato, může nám to rovněž přinést vzrušení, radost apod.

To je zjevný rozpor s jedním ze základních předpokladů, na kterých neoklasická ekonomie stojí. Pokud nejsme schopni oddělit investování a spotřebu podle výše uvedeného kritéria, nemůžeme se spokojit ani s neoklasickým objasněním mezičasové volby (volby mezi současnou a budoucí spotřebou). Z tohoto hlediska ani Fisherovo schéma objasnění úroku neplatí.

Jako příklad poctivého a důsledného uvažování dané problematiky lze uvést přístup G. Beckera k otázce porovnání současných a budoucích užitků (Becker, G.: Preference a hodnoty. Grada Publishing, Praha 1997., s. 24-25). Čistě ekonomickým uvažováním G. Becker poodkryl to, co se odehrává v hloubi naší psychiky:

1. Člověk se rozhoduje nejen podle současných, ale i podle budoucích užitků.

2. Proto v jeho psychice musí existovat mechanismus přenosu či oddiskontování budoucích užitků do současnosti.

3. Pokud má mít člověk schopnost porovnat oddiskontované budoucí užitky se současnými, musí existovat společná půda pro toto srovnání. Má-li současný užitek podobu prožitku, pak i oddiskontovaný budoucí užitek musí mít podobu nějakého současného prožitku. Člověk tak vlastně prostřednictvím svého prožitkového mechanismu porovnává současné prožitky s budoucími prožitky přenesenými do současnosti.

4. Váha, kterou mají přenesené (oddiskontované) budoucí prožitky v poměru k současným prožitkům, závisí na tom, jakým – slovy G. Beckera – "představivostním kapitálem" člověk disponuje. Ten, kdo má vyvinutý představivostní kapitál, nemusí budoucí prožitky podhodnocovat

Přečtěme si nyní některé pasáže, v nich se G. Becker k této otázce vyjadřuje:

- "Poptávka po statcích a zkušenostech zvyšujících budoucí osobní kapitál je stimulována tehdy, když tento kapitál zvyšuje užitek, a je omezována, když osobní kapitál užitek snižuje. Například důkazy o tom, že kouření dlouhodobě poškozuje zdravotní stav, které začaly být shromažďovány v 60. letech, způsobily rozsáhlý pokles v poptávce po tabákových výrobcích. Počáteční pokles poptávky po tabákových výrobcích vyvolal další rozsáhlá omezení, neboť kouření je věcí zvyku, a protože tlak na skoncování s ním přišel z referenčních skupin, kde bylo kouření mnohem méně rozšířeno. Mnoho lidí běhá pro zdraví a cvičí jenom proto, že to rozšíří jejich schopnosti užít si života." (Becker 1997, s. 20.)

- "Trvalá změna v prostředí, vyvolaná například hospodářským rozvojem, obvykle způsobuje větší změnu v chování mladých lidí než starých. Podle běžné interpretace jsou mladí lidé mnohem pohotověji sváděni od svých zvyků a tradic třpytem nového (západního?) prostředí. Podle naší interpretace reagují mladí a staří lidé odlišně, dokonce i když mají shodné preference a motivace. Aby mohli staří lidé drasticky změnit své chování, musí buď stáhnout investice ze svého kapitálu, který byl uzpůsoben starému prostředí nebo investovat do kapitálu, který je uzpůsoben novému prostředí. Jejich motivace to udělat může však být dost slabá, protože jim zbývá poměrně málo let, během nichž by dosahovali výnosů z nových investic, a z většiny lidského kapitálu lze stahovat investice pouze pomalu. - Mladí lidé naproti tomu nejsou tak svazováni akumulacemi kapitálu přizpůsobeného starému prostředí. V důsledku toho nemusí mít odlišné preference nebo motivace nebo být vnitřně pružnější, aby byli více ovlivněni změnou prostředí: mají pouze větší motivaci investovat do znalostí a dovedností (kvalifikace) přizpůsobené novému prostředí." (Becker 1997, s. 54 -55)

- "Ekonomie obvykle předpokládá, že jsou diskontní sazby budoucích užitků konstantní a dané pro každého, i když se mohou u jednotlivých lidí lišit. Takový předpoklad vytváří vhodné počáteční zjednodušení, ale nemůže vysvětlit, proč se diskontní sazby liší podle věku, příjmu, vzdělání a dalších osobních rysů, nebo proč se mění s časem u stejného jedince tak, jak jedinec dospívá." (Becker 1997, s. 24)

- "Váha, kterou jedinec klade na budoucí užitky při určování nynějších rozhodnutí, je ovlivněna tím, jak dobře si může představit podobu budoucích užitků. Schopnost anticipovat budoucí užitky není pevně stanovena, i když má pravděpodobně biologické složky (viz podnětná analýza provedená Rogersem, 1994). Lidé mění váhu připisovanou budoucím užitkům vynakládáním většího množství času, úsilí a statků na vytváření osobního kapitálu, který jim pomáhá lépe si představit budoucnost. - Celá staletí filozofové, ekonomové a mnozí další tvrdí, že většina lidí podhodnocuje budoucí užitky, protože si jen obtížně představuje budoucnost. To sice může být pravda, ale zároveň se lidé cvičí, aby omezili a někdy i více než potlačili jakýkoli sklon k jejímu podhodnocování. Analýza provedená v této knize dovoluje lidem maximalizovat diskontovanou hodnotu nynějších a budoucích užitků vynaložením času a dalších zdrojů na tvorbu "představivostního" kapitálu, který jim napomáhá lépe ocenit budoucí užitky (viz Becker a Mulligan, 1994)." (Becker 1997, s.. 24.)

- "Představivostní kapitál nejen že ovlivňuje diskont budoucího užitku, ale rovněž mění preference statků působením na nynější a budoucí volby. Ten, kdo klade větší váhu na budoucí důsledky současných voleb, je mnohem pravděpodobněji angažován v aktivitách, které zvyšují budoucí užitky, možná na úkor současného užitku." (Becker 1997, s.. 25.)

Problematika vývoje našich (lidských) prožitků bezprostředně souvisí s dalšími dvěma otázkami:

1. Co chápat pod pojmem "kvalita života"? (Tento pojem se často používá, ovšem ne vždy dostatečně přesně a jednoznačně vymezen.)

2. Co je smyslem našeho žití a bytí?

Mj. - obojí ukazuje, že pokud chceme úspěšně řešit problematiku reforem, které by vyvedly společnost ze současné slepé uličky, musíme k ní přistupovat velmi komplexně.

Mikroekonomie (neoklasická ekonomie) pracuje s velmi jednoduchým konceptem "maximalizace užitku". Ten je dobrým základem, ale jako každý abstraktní teoretický základ je jeho vypovídací schopnost omezena. Již v naší učebnici pro magisterské studium (Heissler-Valenčík-Wawrosz, EUPRESS 2010) upozorňujeme na to, že i pokud zůstáváme v rámci neoklasické ekonomie, musíme mít schopnost porovnávat mezi sebou užitky (prožitky, což je v neoklasické ekonomii synonymem užitku) z různých časových období, včetně současných. Jak to děláme? Zpřítomňujeme dříve prožité a vztahujeme své jednání k budoucímu, a to na základě toho, co jsme prožili, jak jsme si své prožitky uchovali, jakou máme představivost, pokud se týká budoucnosti. Čím více a plněji dokážeme své aktivity, své aktuální žití (svou existenci, v němčině pro to existuje velmi přesný výraz "Dasein") vztáhnout k budoucím (k očekávanému průběhu života) a tím zpřítomnit prožitky již prožité, tím plnější je náš život. A tím se i přesněji a efektivněji rozhodujeme. Uvažování života jako běhu na dlouhou trať včetně stále konkretizované (a případně i revidované) představy o celoživotní dráze profesního uplatnění je naprosto přirozeným způsobem žití, tím, co naše žití dělá kvalitním a produktivním současně.

Z mikroekonomického hlediska se rovněž ukazuje, že prakticky vše, co považujeme za spotřebu, může být součástí nabývání či provozování aktiv, od kterých očekáváme budoucí výnos. V tomto smyslu můžeme hovořit o ekonomii produktivní spotřeby, která považuje prožitkový mechanismu (zjednodušeně nazývaný "maximalizací užitku") za rozhodovací a nikoli cílotvorný. Cílem z ryze ekonomického hlediska může být maximalizace očekávaného budoucího příjmu z aktiv, jejichž součástí jsou i takové složky lidského kapitálu jako vzdělání, zdraví, dobrá pověst apod. (Mj. prvním, kdo možnost takového vidění ekonomiky postřehl, byl M. Friedman ve "Teorii spotřební funkce" z roku 1957 - pokud vím, jediný exemplář u nás je v knihovně CERGE.)

S tím souvisí ještě jeden zajímavý moment. Totiž to, že naše existence není v čase "bodová", tj. že naše přítomné bytí trvá nikoli nulový okamžik v čase. Jak je to možné, to současná fyzika nedokáže vysvětlit. Naše aktuální žití v daném časovém okamžiku patrně má podobu určitého "trvání", které nelze vyjádřit reálným fyzikálním časem. Pokusil jsem se o určité vysvětlení toho, jak by to bylo možné, ale to je již příliš vzdáleno tomuto tématu, viz:

http://radimvalencik.pise.cz/974-mozna-je-to-uplny-nesmysl-o-tzv-mnohosvetovosti.html

K mechanismu vzniku našich prožitků podrobněji a názorně:

Na realitu působíme, abychom uspokojili své potřeby. K působení na realitu:

- používáme určité prostředky,

- vykonáváme určité činnosti,

- dostáváme se do určitých situací.

Uspokojením potřeby dosahujeme určitý požitek či prožitek (tj. toto uspokojování je spojeno s určitou emocí).

Prostřednictvím prožitků oceňujeme (tj. prožíváme):

- Získání či nabytí (vlastnictví) prostředků, kterými vykonáváme činnosti.

- Vlastní výkon činností.

- Situace, v nichž se ocitáme, kterým se vyhýbáme či do kterých se dostáváme.

...a tak z původních prožitků bezprostředně spojených s uspokojením potřeby vznikají nové.

Názorně viz následující obrázek 1:

Těmito novými prožitky (emocemi) jsou fixovány nové potřeby, kdy potřebou se stává:

- Vlastnění či získání určitého prostředku (rybářský prut, peníze, auto, kabelka...).

- Výkon určité činnosti (lov ryb, vychovávání dětí, dokonce i práce).

- Ocitnutí se v určité situaci (být doma, v bezpečí, mezí přáteli, ve významné pozici).

Názorně viz následující obrázek 2:

Ke vzniku nových prožitků dochází formou syntézy přenesených prožitků pocházejících z uspokojení stávajících potřeb, kdy:

- jeden a tentýž prostředek činnosti...;

- jedna a tatáž činnost...;

- jedna a tatáž situace...

...současně podmiňují uspokojení velkého množství potřeb. Nejenže se prožitky z uspokojení potřeb přenášejí na zprostředkování, ale dochází k syntéze prožitků a vzniku nových. To je klíč k pochopení toho, jak vznikají naše emoce.

Názorně viz následující obrázek 3:

Naše prožitky či emoce (to, co i podle např. K. Čapka v R. U. R. dělá z člověka - i robota - člověka) nejsou něčím exogenním vůči racionalitě. Při chytání míče neřešíme rovnice numericky, ale analogově, resp. na základě naší představivosti. Podobně optimální chování "nepropočítáváme", ale oceňujeme emocemi, to co je vhodnější a co ne, to co preferujeme, a to, upozaďujeme. A i naše emoce se vyvíjejí (včetně těch nejhlubších existenciálních prožitků) a to v jistém smyslu slova "racionálně", tj. tak, aby nás co nejlépe vedly složitým a měnícím se světem. Logiku vzniku a vývoje emocí lze racionálně reprodukovat, a to včetně různých selhání, k nimž může v tomto procesu docházet.

Od mechanismu přenosu prožitků na zprostředkující činnosti, prostředky, jimiž vykonáváme činnosti, i situace, v nichž se nacházíme, je odvozen vznik nových prožitků. Vznik nových prožitků umožňuje efektivnější on-line rozhodování. Znalost mechanismu vzniku nových prožitků můžeme využít k tomu, abychom dokázali sami sebe motivovat, aby nás bavilo a těšilo to, co je pro nás užitečné.

Náš existenciální svět (Dasein, svět přítomného bytí) je světem vztahování se k budoucímu (hledání smyslu) a zpřítomňování minulého. Základem vztahování se ke světu v souladu s naplněním tohoto smyslu našeho žití je svobodný rozvoj naší individuality a plné uplatňování našich schopností jako produktivního faktoru. Obojí velmi úzce souvisí s výše popsaným mechanismem přenosu prožitků a vzniku nových.

4.3. Existenciální základy ekonomie produktivní spotřeby

Ekonomie nejenže může a musí počítat se změnou struktury prožitků jednajících lidských subjektů při výkladu celé řady otázek, ale může poskytnout i cenná východiska objasnění příčin a logiky změn této struktury. Uveďme některá z těchto východisek:

1. Mechanismus přenosu, syntézy a zafixování prožitků nad zprostředkováními podmiňujícími dosažení budoucích prožitků (těmito zprostředkováními může být vlastnění určitých statků nebo výkon určitých činností) plní dvojí roli:

- Na jedné straně výrazně zvyšuje motivace k vlastnění zprostředkujících statků či k výkonu zprostředkujících činností. Protože tyto zprostředkující statky či činnosti umožňují často produktivnější dosažení původního cílového stavu než situace, kdy se původní cílový stav dosahoval bez jejich existence, zvyšuje se i efektivnost rozhodování z hlediska dosažení původních cílových stavů.

- Na druhé straně odpoutává aktuální aktivity člověka od původních cílových stavů (příslušná zprostředkování se sama stávají tím, k čemu člověk směřuje svoji činnost).

2. Tato dvojakost mechanismu restrukturace a vývoje prožitků může vést ke vzniku rozporů, které subjekt pociťuje a se kterými se vyrovnává. Rozporů v tom smyslu, že člověk na jedné straně dosahuje toho, co mu prospívá, současně však produkuje to, co ho ohrožuje či co mu škodí. Tyto rozpory vznikají právě tehdy, když jednání člověka sloužící k dosahování jeho vlastních cílů má neparetovské důsledky (tj. přímo či nepřímo vede ke snížení užitku někoho jiného, případně i jeho samotného).

Pokud osobní spotřeba určitého statku přináší požitek či slast (Lust) a je současně v některých případech produktivní (tj. přináší budoucí příjem jako investiční statek, je současně statkem "nižšího řádu" i "vyššího řádu". Připomeňme, že s touto možností produktivní spotřeby Böhm-Bawerk nepočítá. Proto musíme dát tomuto statku dvojí ocenění:

- Jednak jako statku, který přináší "určitý stupeň slasti".

- Jednak jako statku, který zprostředkuje získání budoucích statků určených k osobní spotřebě. Protože však část těchto statků by měla rovněž produktivní užití, "utíkal" by nám horizont, od kterého bychom odvozovali hodnotu současných statků, do nekonečna. Nejedná se jen o nějaký okrajový problém, ale o problém zásadní povahy, zejména z následujících důvodů:

1. Pokud budeme abstrahovat od dvojího hodnocení statků, které jsou spotřebovány v rámci osobní spotřeby (tedy jejich ocenění prožitkem a současně jako produktivních statků, jejichž ocenění je dáno budoucím prožitkem z těch statků, které jsou prostřednictvím nich získány). Pokud produktivní charakter spotřeby nebudeme brát v úvahu, bude ekonomická teorie dávat závěry, které by způsobovaly, že se reálná volba, kterou denně provádějí lidé, výrazně odlišuje od teoretické volby, tj. od volby, kterou popisuje ekonomická teorie. Navíc – volba realizovaná podle teorie by byla mnohem méně "ekonomická" než volba, kterou lidé reálně uskutečňují. A to je již nejen nedostatek, ale dokonce ostuda teorie, pokud by se teorie s takovou situací smířila.

2. Pokud nebudeme počítat s tím, že spotřeba má produktivní charakter, tak teorie bude přehlížet vliv reálné ekonomiky na vývoj prožitkového mechanismu. Je sice pravda, že tento mechanismus do ekonomie nepatří. Ekonomie jako věda by si ovšem měla být vědoma nejen vlivu prožitkového mechanismu na ekonomické chování lidí, ale také vlivu ekonomické reality na vývoj prožitkového mechanismu, protože tímto vlivem je zpětné působení prožitkového mechanismu podstatně determinováno. Proč? Protože prožitkový mechanismus člověka má tu vlastnost, že prožitky vznikající při bezprostředním uspokojení potřeby mají tendenci se přenášet na zprostředkující články (činnosti a situace, které podmiňují uspokojení potřeby). Prožitkový mechanismus je tedy pružnější a "chytřejší" než teorie užitku předpokládá. Kromě toho – prožitek, který determinuje individuální subjektivní volbu, může vznikat i na základě zprostředkujících (např. výrobních) statků a zprostředkujích činností (např. práce, která nemusí být vždy strastí – "Unlust").

Existenci schopnosti člověka přeměnit vnější motivace ve vnitřní, tj. schopnosti "přenést" pozitivní prožitek, který je spojen s dosažením určitého cíle, na aktivity, které podmiňují dosažení cíle, či na statky, které jsou pro dosažení cíle nutným prostředkem, lze konstatovat a doložit množstvím nejrůznějších příkladů.

Mohou to být třeba prožitky závodníka sedícího v kokpitu vozu F1. Ten je během závodu každým okamžikem desetinku vteřiny vzdálen smrti, řízení vozu je z hlediska psychické i fyzické zátěže doslova stresující záležitostí, potí se dlouhé hodiny v neprodyšné kombinéze, vibrace a řev motorů, polykání zplodin, přetížení odstředivými silami a námaha krčních obratlů, nárazy do páteře... Stěží si lze představit stav většího "trýznění" člověka. Prožívá však závodník tyto chvíle jako trýznění? Nikoli. To by byl špatný závodník a žádná stáj by si jej nenajala. K čemu zde dochází? K přenosu prožitků, které v případě úspěchu doprovázejí odměnu, na aktivitu podmiňující dosažení tohoto úspěchu. Tento přenos prokazatelně existuje, má svoje zákonitosti. A nedochází k němu jen v prezentovaném případě. Obecně platí, že člověk může vykonávat určitou činnost na špičkové úrovni – a osvojit si předpoklady pro tuto činnost – jen tehdy, pokud se pro něj samotná tato činnost stane zdrojem pozitivních prožitků, vnitřní motivací. Jinými slovy a možná jednodušeji řečeno: K tomu, aby člověk byl na špičkové úrovni, musí dělat činnost, která jej zároveň baví.

Mnohé z toho, co pociťujeme jako příjemné, má dlouhodobou historii. Lov ryb v našich podmínkách je dnes spíše zábavou než cestou k zajištění obživy domácnosti. Nicméně rybář pociťuje příjemný pocit již ve chvíli, když si kupuje rybářský prut. Ze vzduchovky má radost každé dítě, právě tak jako zdatný šedesátník, když dostane k narozeninám loveckou pušku.

Můžeme tedy shrnout: Mnohé z toho, co je pro nás prospěšné, se pro nás (z hlediska historického i individuálního vývoje) stává postupně i příjemným.Ať již se jedná o činnost, kterou k dosažení určitého prospěšného cíle vykonáváme, nebo o statek, jehož použití je k dosažení cíle potřebné. Naše prožitky nezůstávají neměnné. Mají tendenci přenášet se z cíle na prostředky nutné k dosažení cíle.

Neoklasická ekonomie předpokládá, že osobní spotřeba, resp. spotřeba domácností je neproduktivní fenomén. Přijetí tohoto předpokladu znamená, že lze vyčlenit absolutně konečnou spotřebu, která končí vyvoláním užitku a která nemá produktivní charakter v tom smyslu, že by přispívala k tvorbě budoucího příjmu (např. formou nabývání vlastnictví nějakého výrobního faktoru v podobě lidského či sociálního kapitálu).
Podíváme-li se na reálný ekonomický systém, pak v něm doložitelně a prokazatelně roste role produktivních složek spotřeby, od nichž nelze abstrahovat a které nelze považovat za nepodstatné reziduum. Tatáž spotřeba (v podobě konzumace vzdělávacích služeb, vytváření společenských kontaktů prostřednictvím okázalé či klubové spotřeby apod.) je současně jak tím, co vyvolává užitek (jako subjektivně pociťovaný fenomén), tak současně vede k nabývání lidského či sociálního kapitálu, který je jako výrobní faktor vstupem do výroby a tudíž i zdrojem budoucího příjmu.

Vidíme tedy, že současný ekonomický systém nemůže být dostatečně věrohodně a relevantně popsán ekonomickou teorií vztahující volbu prováděnou lidmi či domácnostmi jako ekonomickými subjekty k užitku. Především je zřejmé, že v době, kdy začíná přechod ke vzdělanostní společnosti (vzděláním popoháněné či na vzdělání založené společnosti), nelze opomenout produktivní charakter spotřeby.

Cestu dalšího rozvoje ekonomické teorie nalezl již v roce 1957 v práci "Teorie spotřební funkce" M. Friedman. Zde ukazuje a dokazuje pozoruhodnou myšlenku. Ať již domácnosti spoří nebo spotřebovávají, tak či onak vytvářejí své majetkové portfolio stávající se z finančních i fyzických aktiv, lidského a nikoli lidského majetku, přičemž se chovají tak, aby maximalizovaly současnou hodnotu budoucího příjmu (výnosů) z tohoto portfolia. Friedmanova postřehu týkajícího se cílové orientace chování domácností i jednotlivců si u nás povšimnul M. Sojka (1996) i R. Holman (1999). Odsud již je jen malý krůček k ekonomii produktivní spotřeby.

Osobní spotřebou ekonomický proces nekončí. Řada složek (osobní) spotřeby má prokazatelně produktivní charakter v tom smyslu, že přispívá ke zvýšení budoucího příjmu spotřebitele. Zcela zřejmé je to v případě vzdělání, ale i péče o zdraví či při pořizování předmětů osobní spotřeby vedoucích k úsporám času. A to je jen malý zlomek názorných příkladů produktivní spotřeby jednotlivců či domácností. Mnohem jednodušší je najít příklady produktivní spotřeby než neproduktivní.

Vliv (osobní) spotřeby na budoucí příjem je fenomén, který, při pozornějším pohledu na věc, vnáší do jakéhokoli systému ekonomické teorie vztahující cílovost ekonomických procesů k užitku neřešitelný rozpor. Pokud předpokládáme, že individuum vztahuje veškeré své jednání k dosahování užitku (maximalizaci slastí a minimalizaci strastí) a pokud i připustíme možnost "oddiskontovat" budoucí prožitky, vzniká otázka, jak ocenit budoucí příjem ze spotřeby, při které jsou současně dosahovány prožitky. Tento rozpor je v rámci teorie užitku neřešitelný.

Předpokládejme nyní, že účelovost ekonomického jednání lidí a tím i účelovost ekonomických procesů je (byť i třeba jen "koneckonců") určena produktivním charakterem (osobní) spotřeby. V tom případě lze tuto účelovost vyjádřit takto:

Domácnosti využívají současné příjmy k vytváření a provozování svých aktiv (svého majetkového portfolia), které se sestávají z fyzických i finančních aktiv, z lidského i nikoli-lidského kapitálu, přitom tak, aby maximalizovaly současnou hodnotu budoucího příjmu.

Strukturu aktiv domácnosti, tj. "rodinné portfolio" lze členit a prezentovat různým způsobem (neexistuje ustálená deskripce aktiv srovnatelná s účetní v případě firmy), např.:

- aktiva ve formě fyzického kapitálu (pokud domácnost vlastní pozemky, nemovitosti, apod.),

- aktiva ve formě finančního kapitálu (pokud domácnost vlastní úspory, obligace, akcie, apod.),

- aktiva ve formě lidského kapitálu (vzdělání členů domácnosti, jejich zdraví, apod.)

- aktiva v podobě sociálního kapitálu (společenské kontakty a společenské postavení členů domácnosti).

Příklad výčtu aktiv domácnosti:

- Aktiva ve formě fyzického kapitálu (pokud domácnost vlastní pozemky, nemovitosti, další investiční majetek, který bezprostředně používá k podnikání či který pronajímá).

- Finanční aktiva vyjadřující vlastnický podíl domácnosti (akcie apod.).

- Finanční aktiva typu úspor (v podobě termínovaných vkladů, nakoupených dluhopisů apod.).

- Fyzická úsporová aktiva (zlato, šperky, umělecké předměty, sbírky).

- Plně likvidní aktiva (peníze).

- Aktiva v podobě "schopnostního" lidského kapitálu (počet členů domácnosti, jejich vzdělání, výcvik, zdraví atd.).

- Aktiva sloužící k provozu domácnosti umožňující dosahovat úspor času (většinou se jedná o předměty dlouhodobější spotřeby).

- Aktiva sloužící k zajištění obživy domácnosti a jejího běžného provozování.

- Aktiva sloužící k dosažení určité společenské pozice domácnosti (např. formou demonstrativní spotřeby).

- Aktiva v podobě sociálního kapitálu (začlenění v sousedských vztazích, širších rodinných vazbách, spolcích, náboženských organizacích, politických organizacích apod.).

- Aktiva morálního typu (důvěryhodnost členů domácnosti v povědomí širšího okolí).

Subjektivní užitek (požitek či prožitek), který leží v mimoekonomické sféře, tak nahrazujeme něčím, co zůstává v ekonomické sféře. Prožitkový mechanismus je z tohoto hlediska mechanismem rozhodovacím (nahrazuje kalkulaci, která "on-line", v reálném čase není s to plnit svou roli), nikoli cílotvorným. Mj. takový pohled odpovídá i tomu s čím se běžně setkáváme v realitě, totiž tomu, že naše psychika má schopnost to, co je pro nás prospěšné, "prožitkově ocenit" jako příjemné, tj. nejen jako zdroj budoucího příjmu, ale i formou subjektivně prožívaných pozitivních prožitků.

5. Bariéry přechodu ke společnosti založené na produktivních službách

Posílení role produktivních služeb v ekonomickém systému předpokládá vysokou míru vytvoření rovnosti příležitostí pro nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu. Ještě v 80. - 90. létech byla snaha myšlenku sociálního státu nahradit dynamičtější koncepcí společnosti vyšší míry rovnosti příležitostí ke společenskému vzestupu nezávislému na výchozí majetkové či příjmové situaci. Tento přístup byl z pozice tehdejší konzervativní snahy o uchování sociálního státu kritizován a blokován jako „ústupek neoliberalismu“. Důsledkem nepochopení doby bylo, že na přelomu minulého a tohoto milénia se ve většině zemí západního civilizačního okruhu zcela zjevně prosazuje investování do společenské pozice jako faktor velmi rychle narůstající ekonomické segregace společnosti. Faktor pozičního investování uvolnil, jak si ukážeme, ještě další společenské síly, které dnes vytvářejí velmi silné bariéry pro realizaci komplexu nezbytných reforem, čímž blokují i přirozené směřování společnosti ke společnosti, jejíž ekonomika je založená na produktivních službách. Nyní se naše civilizace nachází v období určitého historického excesu, který na jedné straně znamená prudký nárůst civilizačních rizik, na druhé straně si stále naléhavěji vyžaduje komplexní politickoekonomickou reflexi a na ni navazující praktickou odpověď na otázku, co dělat.

5.1. Fenomén investování do společenské pozice

Převládnutí pozičního investování nad vytvářením podmínek pro rovnost příležitostí se stalo živnou půdou (ekonomickou základnou), ze které vyrůstají společenské síly, které blokují přirozené směřování vývoje společnosti na které nasměrovaly ekonomický i celý společenský vývoj do slepé uličky stupňujících se konfrontací, ekonomického útlumu a postupné devastace společnosti. Proto nejdříve podrobíme tento fenomén podrobnější analýze.

Investování do společenské pozice a nedokonalosti kapitálového trhu v oblasti investování do lidského kapitálu jsou spojité nádoby:

- Nakolik je nerozvinutý kapitálový trh, natolik se otevírají možnosti a vznikají i podněty pro investování do společenské pozice.

- Nakolik jsou odstraněny nedokonalosti kapitálového trhu, natolik je investování do společenské pozice "vytlačováno" z ekonomického systému.

Koncem předminulého století vyšla kniha amerického ekonoma T. Veblena Teorie zahálčivé třídy ((The Theory of the Leisure Class, z r. 1899), Praha. Sociologické nakladatelství 1999) a okamžitě se stala bestsellerem. Je v ní řada pasáží, které lze interpretovat jako investice do společenské pozice s cílem dosáhnout zvýšení budoucího příjmu. Např.:

- "s kulturním pokrokem se majetek stává stále více trofejí svědčící o úspěšném výsledku v majetkové hře odehrávající se mezi členy skupin... příležitost získat si vyznamenání" (Veblen 1999, s. 28.);

- "touha vyniknout bohatstvím a úrovní majetku a tím dosíci úcty a vzbudit závist svých bližních" (Veblen 1999, s. 31.);

- "okázalá spotřeba drahých statků je pro zahálčivého gentlemana cestou k získání úctyhodnosti" (Veblen 1999, s. 63.).

Otázkou je, nakolik postihl jejich ekonomickou podstatu a zda jeho analýza není zavádějící. "Demonstrativní spotřeba", "okázalá spotřeba" či "prestižní spotřeba" není ničím jiným než projevem investování do společenské pozice, dosažení společenské pozice je pak investicí do společenské pozice, která má umožnit budoucí příjem. Tj. "demonstrativní spotřeba" není "spotřebou pro spotřebu", není samoúčelem, ale jednou ze složek majetkového portfolia, od níž se očekává budoucí příjem. Jak jsme uvedli výše, díky okázalé, demonstrativní spotřebě může člověk získat řadu kontaktů, z nichž získá budoucí příjem. Typický příklad je třeba příklad advokáta, daňového poradce, lékaře, který okázale spotřebovává – ukazuje tím, že je úspěšný a schopný a tím si láká nové zákazníky.

R. Reich v knize Dílo národů - Příprava na kapitalismus 21. Století (Praha, Prostor 1995) o mnoho let později ukazuje, kam až by mohla tendence k ekonomické segregaci vyrůstající z investování do společenské pozice vést:

"Symboličtí analytikové se budou snažit lišit od zbytku obyvatelstva svými globálními kontakty, dobrými školami, příjemným životním stylem, skvělou zdravotní péčí a dostatečným množstvím bezpečnostních strážců. Dokončí tak své odtržení od americké Unie. Obce a městské enklávy, v nichž žijí, a symbolickoanalytické zóny, v nichž pracují, se nebudou ničím podobat zbytku Ameriky. Nebude mezi nimi existovat žádné přímé spojení. Nejchudší občané Ameriky budou zatím izolováni ve svých městských a venkovských enklávách, v nichž bude vládnout zoufalství. A stále větší část mladých mužů bude plnit americká vězení. Zbytek obyvatelstva, který bude postupně chudnout, bude mít pocit, že se žádný z těchto trendů nedá změnit." (Reich 1995 s. 335.)

Životaschopnost a dravost pozičního investování je dána zejména tím, že vede ke vnucené konkurenci. K tomu dále přispívá skutečnost, že poziční investování využívá nedokonalostí vývoje lidských preferencí (prožitkového mechanismu), je založeno na "spojení příjemného s užitečným" (přesněji v ekonomickém smyslu – výhodným), vytváří skupinovou psychologii, včetně silných konvencí a destruuje předpoklady fungování kapitálového trhu v oblasti investování do lidských schopností. Nepřímo pak vyvolává potřebu sociálně orientovaného přerozdělování a determinuje v oblasti společenského vědomí předpoklady pro takový výsledek veřejné volby, který vede k tendencím rozšiřovat sociálně orientované přerozdělování. Tím rozšiřuje i oblast, ve které lze prostřednictvím pozičního investování dosahovat výhody.

Lze si představit, jak tento fenomén vznikl. Při vytváření majetkového portfolia mají domácnosti tendenci upřednostňovat příjemné (to je dáno setrvačností vývoje lidské prožitkové struktury, např. v určitém věku s oblibou souložíme, aniž by si tento akt kladl vždy za cíl rozmnožit potomstvo, nebo lovíme zvěř, aniž bychom tak činili z hladu). Fenomén prestižní spotřeby ukázal, že lze spojit "příjemné s užitečným", upřednostňovat příjemné a současně tím dobývat společenskou pozici, která umožňuje získat společenské kontakty, přístup k informacím apod. a stává se tak předpokladem dosažení budoucího příjmu. Umožňuje rovněž vyloučit ty, co "na to nemají", z konkurence.

Kvaziproduktivní spotřeba se historicky vyvinula ze spotřeby neproduktivní. V dějinách vždy existovaly domácnosti, které dosahovaly vysokých příjmů a ty nedokázaly produktivně využít. Původně neproduktivní spotřeba statků pořizovaných z těchto výdajů spontánně vytvořila určité konvence, působila na vytváření společenské pozice, vyvolávala imitační efekty a následně i záměrné investování do společenské pozice.

Současná ekonomická teorie narazila na řadu příkladů toho, jak investice do společenské pozice ovlivňují transakční (směnné vztahy) a jak je výnos do společenské pozice dosahován (k jejich popisu používá pojmy jako "dobývání renty", "asymetrie informací", "hry s nulovým součtem", "bariéra rozpočtového omezení domácností" a její využívání či spíše zneužívání při vytváření a prohlubování "ekonomické segregace" atd.).

Polarita investování do schopností a investování do pozice významným způsobem obráží problémy současného vývoje společnosti. V jednom i druhém případě taková investice vynáší, ovšem původ výnosu je odlišný:

- V prvním případě člověk se svými schopnostmi něco vyprodukuje, výnos z investic do jeho schopností tak má reálnou protihodnotu. Z ekonomického hlediska se jedná o "hru s nenulovým, resp. kladným součtem". Všude tam, kde taková situace vzniká, se nabízejí možnosti paretovských zlepšení.

- Ve druhém případě umožňuje společenská pozice dosáhnout přerozdělení zisků ve prospěch toho, kdo má tuto pozici výhodnější. Z ekonomického hlediska se jedná o "hru s nulovým součtem" (tj. pokud si má někdo zvýšit užitek, musí se užitek někoho druhého snížit).

Investováním do společenské pozice jsou nejvíce ovlivnitelné transakční vztahy v oblasti finančních trhů, směnné vztahy založené na dělbě budoucích výnosů. Ty mají totiž velmi komplikovanou strukturu a jak ten, kdo poskytuje investiční prostředky (a poptává investiční příležitosti), tak ten, kdo poskytuje investiční příležitosti (a poptává investiční prostředky), trpí deficitem informací.

Mj. právě proto, že finanční trhy jsou "zamořeny" investováním do společenské pozice, vyskytuje se v této oblasti (v lokálním i globálním měřítku) značné množství negativních jevů a k finančním trhům (jejich společenské funkci) panuje značná nedůvěra, ne-li averze.

Žádné "přerozdělování zisků" ovšem problém neřeší. Již proto, že druhou oblastí, kde se nejvíce projevují důsledky investování do pozice, jsou transakční vztahy mezi soukromými a veřejnými subjekty.

Existuje jediná cesta, která umožňuje "vytlačit" investování do společenské pozice a která umožňuje zlomit trend "bohatnutí bohatých a chudnutí chudých", prohlubování ekonomické segregace společnosti apod. – a to je cesta vytvoření podmínek, za kterých bude možné a výhodné investovat soukromé prostředky do rozvoje schopností lidí.

Jak si ukážeme dále, dochází k prorůstání sociálních sítí (konexí, známostí) založených na výše popsaném pozičním investování se sociálními sítěmi, které mají podobu struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad. (Kdy – mj. – se právě porušování obecně přijatých zásad stává zdrojem majetku, který investování do společenské pozice umožňuje.) Proto je reálné řešení problémů mnohem obtížnější, proto je potřeba velmi silná a elegantní teorie a proto každý, kdo pochopí, o co jde, bude hrát při prosazení reforem umožňujících řešit současné problémy významnou roli.

Uvedeme některé významné kontexty pozičního investování:

1. Poziční investování, též investování do společenské pozice je přeměna majetkové (příjmové) výhody ve výsadu (privilegium). Jedná se o investování, od kterého je očekáván budoucí výnos na základě omezení možnosti využití investičních příležitostí, kterými disponuje někdo jiný.

2. Vystupuje v polaritě s investováním do schopností. Principiální odlišnost investování do schopností a investování do pozice spočívá v tom, že:

- Z investování do schopností, které vede k navýšení lidského kapitálu, mají vzájemný prospěch všichni, vede k rozšíření možností směny a jedná se o hru s pozitivním součtem.

- Z investování do společenské pozice má prospěch jen ten, kdo vyhraje. A vyhraje ten, kdo může investovat více. Tomu, kdo prohraje, se užitek sníží a sníží se i celkový užitek. Jedná se o hru se záporným součtem.

3. Existuje velké množství nejrůznějších forem pozičního investování od méně nebezpečných až k velmi destruktivním:

- okázalá spotřeba – móda, sledování módních trendů,

- luxus a demonstrace luxusu jako "rozpoznávací znamení",

- právní nejistota, právní zmatečnost a růst role placených právníků (vyhrává nikoli ten, kdo má věcnou pravdu, ale kdo si může dovolit lepšího právníka),

- snižování úrovně bezpečnosti a "vyselektování" těch, co v dané oblasti nejsou sto zajistit svoji bezpečnost,

- prestižní klubová spotřeba,

- zbrojení a uzbrojování, hrozba použití síly a použití síly.

Ve všech hrách spojených s pozičním investováním vyhrává ten, kdo je schopen investovat více. Druhý ztrácí buď vše, nebo alespoň část toho, co měl, a to jak v průběhu hry (to, co sám investuje do společenské pozice), tak zejména v důsledku prohry.

4. Důsledkem pozičních her je ekonomická a následně i sociální segregace společnosti, selhávání liberální demokracie, kdy vítězství ve volbách si lze zajistit formou investování do takových forem společenské pozice jako je:

- image pěstované prostřednictvím reklamy,

- ovládání veřejného mínění sdělovacími prostředky,

- korumpováním institucí,

Apod.

Poziční investování vede k prohlubování ekonomické (sociální, komunikační, vlivové...) segregaci společnosti.

5. Rozvoj odvětví produktivní spotřeby předpokládá vytvoření rovnosti příležitostí pro nabývání, uchování a uplatňování lidských schopností (lidského kapitálu). Investování do společenské pozice působí přímo proti tomuto základnímu přirozenému trendu vývoje společnosti, podlamuje základ ekonomiky založené na roli produktivních služeb.

6. Právě tak, jako lze rozlišit investování do společenské pozice a investování do schopností, lze rozlišit:

- poziční a schopnostní potřeby,

- poziční a schopnostní spotřebu.

Mezi důsledky poziční a schopnostní spotřeby je zásadní rozdíl:

- Schopnostní spotřeba minimálně zatěžuje přírodní prostředí, schopnostní potřeby lze uspokojovat s nulovými či minimálními nároky na přírodní zdroje, současně však uplatnění schopností (formou zvýšené inovační aktivity) vede k úsporám přírodních zdrojů. Tj. schopnostní spotřeba dělá ekonomický růst trvale udržitelným.

- Poziční spotřeba je naopak zpravidla spojena se spotřebou značný přírodních zdrojů a někdy působí na přírodní prostředí přímo katastroficky. Navíc v jejím důsledku dochází ke snižování inovační aktivity.

7. S tím souvisí to, co lze nazvat "paradox pozičního investování": Poziční spotřeba (právě ona na rozdíl od schopnostní spotřeby) dělá ekonomický růst omezeným. Převaha poziční spotřeby ve společnosti vede k tomu, že dříve nebo později bude muset dojít k boji o omezené zdroje, což vede k tomu, že je nutné stále více posilovat poziční investování, aby nedošlo k prohře v tomto boji. – Tragickému vyústění tohoto typu společenského vývoje se lze vyhnout vytvořením společenských podmínek (spojených s vyšší mírou rovnosti příležitostí a omezením pozičního investování), za kterých budou základem ekonomiky produktivní služby.

8. Právě v konkurenci o získání prostředků pozičního investování došlo k rozbujení fenoménu porušování obecně přijatých zásad, k plné destrukci "zvyklostí", oligarchizaci společnosti, která neustále překračuje meze toho, co je považováno za "přijatelné". Současně došlo i k propojení sociálních sítí založených na dvou typech nejsilnějších afinit:

- Afinit vycházejících z pozičního investování.

- Afinit vzniklých na základě informace o porušování obecně přijatých zásad (a s tím souvisejícím vzájemným vydíráním, krytím a protěžováním).

5.2. Působení příkladem (má kemalismus šanci?)

Euroatlantická civilizace postupně pronikla do celého světa. Nejen silou zbraní, techniky či ekonomiky, ale zejména svým vlastním příkladem mu vtiskla svoji podobu. Víc než sto let byla pro řadu zemí vzorem, který byl napodobován a následován. Po dlouhá desetiletí o tom, že euroatlantická civilizace vzorem, ke kterému má smysl se přiblížit, nebylo většinou pochyb. Z toho vyplývají otázky:

1. Působí i nadála naše euroatlantická civilizace silou příkladu?

2. Pokud tuto roli ztrácí, jaké to má příčiny?

3. Může obstát v proměnách světa, které nás čekají, aniž by svou schopnost působit silou příkladu obnovila?

4. Co je potřeba udělat pro to, aby silou příkladu působila?

5. Co brání tomu, aby silou příkladu působila?

Odsud vyplývají následující hypotézy:

Ad 1. Naše euroatlantická civilizace stále více ztrácí schopnost působit silou pozitivního příkladu. V řadě svých charakteristik (nezvládnutá korupce, deformace způsobu život, žití na úkor jiných zemí, pokrytectví v podobě účelového používání dvojího metru apod.) se dokonce stává příkladem výstražným.

Ad 2. Hlavní příčinou patrně je to, že nedokázala včas řešit problémy, které by otevřely cestu k jejímu dalšímu vzestupnému vývoji. S tím souvisejí navazující otázky:

2.1. Jaké problémy to jsou.

2.2. Jak tyto problémy řešit.

Ad 3. Pokud se euroatlantická civilizace bude snažit řešit problémy s využitím své stávající technické, ekonomické, vojenské a zpravodajské převahy, aniž by obnovila svou schopnost působit silou pozitivního příkladu, budou po celém světě sílit nejrůznější podoby nepřátelství, včetně těch, které mají podobu extrémismu a terorismu.

Ad 4. Pochopit, co je příčinou současných problémů, jakým úskalím současný vývoj euroatlantické civilizace prochází, o jakou změnu se jedná. Především pak platí: Současné problémy euroatlantické civilizace nejsou vyvolány tím, že narůstá počet jejích nepřátel, ale právě naopak, nárůst počtu a síly nepřátel euroatlantické civilizace je dán tím, že není schopna překonat problémy svého vlastního vývoje.

Ad 5. Otázka, co brání tomu, aby euroatlantická civilizace obnovila svoji schopnost působit silou příkladu, je patrně nejsložitější. Promítá se do ní spousta aspektů. Bude to patrně:

- To, jakým způsobem je generována a reprodukována současná moc a čemu tato moc slouží.

- Zneužívání existence nepřátel k obraně tohoto typu moci, čím de facto dochází k posilování nepřátel.

- Selhání řady zpětných vazeb (demokracie, mediální sféry, ale také vědy, která se neorientuje na řešení priorit, tj. toho, co nejvíce ohrožuje naši budoucnost).

5.3. Lidský kapitál ve službách organizovaného zločinu při transformaci české ekonomiky

V této subkapitole ukážeme na jeden významný aspekt role lidského kapitálu a investování do lidského kapitálu, který lze vyjádřit následujícím výrokem:

Ne vždy je lidský kapitál ve službách dobra.

Fenomén organizovaného zločinu představuje pro miliony lidí světové populace primární existenční hrozbu a významně ztěžuje život milionům dalších. V postmoderní společnosti se projevuje nejen na úrovni lokální, ale s prohlubující se globalizací i mezinárodní či spíše transnacionální. Skupiny organizovaného zločinu se zaměřují na ekonomické cíle, tj. dosažení maximálního zisku vlivem finančního fetišismu.

Jeho podstata spočívá v dlouhodobé, plánovité kriminální činnosti, jejímž cílem je dosažení zisku, popřípadě získání vlivu na veřejný život. Tato forma kriminality má vždy ekonomické cíle, vždy je páchána hierarchicky strukturovanou skupinou osob, kde panuje striktně vymezená dělba práce a přísná disciplína. Snaží se proniknout do státní správy zejména proto, že potřebuje informace, obstarání dokladů, podporu či krytí svého konání. Korumpováním a zneužíváním kompromituje oficiální instituce a snižuje tak autoritu vlády, justice, policie, ministerstev, orgánů místní správy, sdělovacích prostředků. Za cílem eliminace podnikatelského rizika v nelegálních aktivitách usiluje proniknout do systému justice. Zároveň prostřednictvím lobbistických aktivit se pokouší ovlivňovat legislativní proces pro nastavení zákonů tak, aby riziko buď vůbec nevznikalo, nebo bylo minimální. Těmito aktivitami destabilizuje a rozkládá základní sociální, ekonomické a politické instituce a vytváří jiné, paralelně fungující. Dochází přitom k porušování obecně přijatých zásad - daných zákonem, morálkou, zvyklostmi, sousedskými vztahy apod.

Získané finanční prostředky z nelegálních transakcí se následně přelévají do legálního hospodářského života nebo využívány k dalším formám této kriminality tj. ke korupci, zastrašování a vydírání (lobbistických aktivit v zákonodárných sborech, kupování sdělovacích prostředků a další). Veškeré tyto aktivity se odvíjí od úrovně akcelerující hodnoty lidského kapitálu, který vstupuje do služeb skupinového zla zločinu s přívlastkem organizovaný.

Zločin v předmětu zájmu ekonomických disciplín:

Datovat počátky teorií, které se orientují na ekonomické aspekty zločinu a zvláště jeho organizované formy není jednoduché. Snad již sociologická teorie anomie dokládá první zmínky. Termínu "anomie"[1]užil (resp. "vypůjčil" od francouzského filosofa Jean-Marie Guyau) francouzský sociolog Emile Durkheimve ve své knize Sebevražda v roce 1897. V ní vysvětloval příčinu sebevraždy jako stav jedince, který se vyznačuje absencí, nebo oslabením norem a morálních hodnot, na což se váží pocity odcizení a zbytečnosti. Podle Durkheima se anomie u jedince objevuje pokud jeho okolí prodělalo významné změny v ekonomické dimenzi (týkající se zejména majetku). Obecněji se však dá říci, že podnětem k anomii může být stav výrazného rozporu mezi celkově uznávaným hodnotovým systémem a realitou všedního dne. Toto tvrzení odporovalo předešlým teoriím o sebevraždě, které za příčinu považovaly negativní události zasahující do života jednotlivce následované depresemi. Tím dochází k podstatnému oslabení sociální kontroly, dezorganizaci společenských institucí vytváří vhodné podmínky pro šíření různých sociálně negativních jevů a především pro vzestup kriminality.

Na E. Durkheina navázal Robert King Merton. Ten na pojmu anomie postavil teorii "sociálního napětí" [1]. Anomii definoval jako výraznou disproporci mezi obecně uznávaným hodnotovým systémem ve společnosti a legitimními prostředky pro jejich dodržování. Podle teorie Mertona jedinec trpící anomií sleduje legitimní celospolečenské cíle, avšak nemá patřičné schopnosti těchto cílů dosáhnout prostředky, které by nebyly v rozporu s obecně uznávanými hodnotami z důvodu strukturálních mantinelů společnosti. Z této situace vyplývá deviantní chování.

Asymetrické informace jako složka lidského kapitálu pro rozvoj organizovaného zločinu

Významný přestavitel sociologické teorie zločinu Willem Adrian Bonger[2], který v roce 1916 ve své knize Criminality and Economic Conditions spatřuje podmínky zločinu v tehdejším uspořádání kapitalismu – tedy v ekonomických aspektech. Podle jeho názoru vede chudší část společnosti k úpadku morálky, tedy k sociálně-patologickým jevům, které neumožňují vést řádný život směřující k degeneraci obyvatelstva a v konečném důsledku ke kriminálnímu chování. Společnost rozděluje do čtyř vrstev - buržoasie, malá buržoasie, proletariát a subproletariát ("Lumpenproletariát"). Všímá si však i typické kriminality tzv. buržoasie (bankovní konkurzy, podvodné machinace, porušování bezpečnosti práce), jakož i skutečnosti, že příslušníci vyšších vrstev jsou daleko méně odsuzováni než příslušníci proletariátu.

V roce 1949 americký sociolog a kriminolog Edwin Sutherland definoval termín "zločiny bílých límečků". Jedná se o zločiny spáchané respektovanými osobami, které používají sociálního postavení. Sutherland mezi tyto zločiny zahrnul podvody, podplácení, zneužití důvěrných informací a zpronevěru.

Lze konstatovat, že podle výše zmíněných dvou teoretických konceptů (Bongera a Sutherlanda) se jedná o osoby s patřičným lidským kapitálem, jehož složkou je vlastnictví asymetrických informací.

Zároveň po II. světové válce se paralelně rozvíjí ekonomický a manažerských teoriích myšlenkový proud manažerské revoluce (manažerského řádu). K autorům teorie se řadí T. Veblen, G. C. Means a J. Burnhama). Podle tohoto teoretického konceptu ekonomická a politická moc údajně přechází do rukou manažerského aparátu; vlastníci kapitálu ustupují do pozadí a mění se v pouhé rentiéry, ztrácejí moc v ekonomickém a politickém rozhodování.

Důsledky změny moci v ekonomickém rozhodování zákonitě směřují ke koncentraci asymetrických informací, které jsou předmětem zájmu ekonomických subjektů nelegální sféry.

Ekonomický systém a organizovaný zločin

Z hlediska vztahu kriminologie a ekonomie vzniká otázka, v jakém ekonomickém systému (mechanismu fungování ekonomik v centrálně řízeném či tržním) a politickém systému (demokratické či totalitním) jsou podmínky vzniku pro organizovaný zločin. Je jisté, že organizovaný zločin má všestranné podmínky pro existenci v tržních ekonomikách. Do roku 1989 nebyl problém organizovaného zločinu v České republice pociťován jako příliš naléhavý, byl vnímán jako vzdálený fenomén (např. mafiánské metody na západě). V duchu tehdejší monopolní stranické ideologie byl ve společenských vědách presentován jako projev "všeobecné krize kapitalismu", tím bylo míněno prolínání ekonomických, politických a morálních vazeb. Zároveň bylo deklarováno, že tato zločinecká forma nemá existenci v podmínkách socialistického uspořádání společnosti. V duchu této ideologie byl v médiích prezentován jako "mafiánský kapitalismus", tedy záležitost Západu.

S odstupem času lze z hlediska kriminologie a ekonomie vytipovat i v tomto období některé formy organizovaného zločinu. Typickým projevem bylo "veksláctví" – nelegální směna na valutových trzích, pašování luxusních nedostatkových komodit apod. Rovněž existovaly i různé formy korupce a klientelismu, nepotismu, prodejů pozic a to důsledkem kontaktů na tehdejší mocenskou stranickou sféru. Zmíněné formy existovaly relativně izolovaně bez mezinárodního elementu, a to důsledkem tehdejší uzavřenosti státu a jeho ekonomiky. V tehdejší společnosti neexistoval tlak objektivní potřeby a tím méně politické vůle k formování jakékoli systematické politiky zaměřené na potírání některých forem organizovaného zločinu.

Po událostech roku 1989 důsledkem zásadní strukturální transformace politického a ekonomického systému spojenému s otevřením hranic i ekonomiky a hlubokou přeměnou vlastnických vztahů se vytvořily podmínky pro všestranný rozvoj různých forem organizovaného zločinu v České republice. Ta se stala atraktivním územím pro pronikání mezinárodního zločinu a organizovaných skupin ze zahraničí. Proces transformace také vytvořil příhodné podmínky pro potenciální vznik domácích forem organizovaného zločinu na pozadí všeobecného vzestupu registrované kriminality [3]. Velmi často je tato realita označována jako "daň za demokracii".

V organizační struktuře téměř všech policejních sborů a zpravodajských služeb v regionu Evropské unie se nachází složka zaměřená na problematiku organizovaného zločinu – tedy anglosaský termín "organized crime". Jeho hlavním znakem je, že na nelegálních aktivitách prostřednictvím "dělby práce" spolupracují na delší či neurčitou dobu více než dvě zúčastněné osoby, a to uplatněním obchodních transakcí podobných struktur nebo užitím násilí nebo jiných prostředků sloužících k zastrašení nebo vykonávání vlivu na politiku, media, veřejnou správu, justici nebo hospodářství" [4]. Jednou ze strategických metod této kriminality je násilí a zastrašování.[5]Je třeba zásadně odlišovat termíny organizovaný zločin a terorismus, přestože potírání těchto forem skupinového zla je v rámci organizační struktury bezpečnostních sborů pod složkou "boj s organizovaným zločinem".

Organizovaný zločin v systému nelegální ekonomiky

Organizovaný zločin tají strukturu svého "portfolia". Jeho příjmy představují volné finanční zdroje, které ve formálních strukturách ekonomiky chybí a projevují se negativními makroekonomickými dopady pro stát. Proto z viktimologického hlediska není obětí této kriminality jedinec (jako v případu násilné, hospodářské, majetkové apod.), ale celý ekonomický systém - tedy stát a daňoví poplatníci. Jaké bude jejich využití těchto příjmů v nelegálním sektoru ekonomiky je dáno zejména "odbytovými možnostmi". Jako každý investor se snaží i buňky organizovaného zločinu sestavit takové "portfolio", které přinášejí maximální zisk. Hlavním faktorem odbytu je konkurence, a to její nedokonalá forma vytvářením bariér pro vstup do zločineckých odvětví. Konkurence zločineckých gangů nejprve formou "studené války" mnohdy přerůstá ve válku "horkou" (vraždy konkurentů, násilné činy a různé další podoby delikventního jednání, např. žhářství).

V případě neúspěchu některé buňky organizovaného zločinu obstát v "konkurenci" je zřejmé, že již nebude moci pokračovat expanzivní formou. To vyplývá z omezeného okruhu potenciálních zákazníků důsledkem vymezení sféry vlivů konkurenčním bojem v nelegálním sektoru ekonomiky. Tyto buňky budou muset zcela změnit své "investiční záměry". Tedy investovat v legálním sektoru, k tomu budou muset realizovat proces legalizace výnosů ze zločinu, tedy "praní špinavých peněz". Tento proces je důsledkem monitorování bezpečnostních složek značně rizikový. Z tohoto důvodu nelze vyloučit tok těchto peněz k teroristickým organizacím. Ty musí být z určitých ekonomických aspektů – finančního a logistického zabezpečení zapojeni i do tzv. praní špinavých peněz (legalizace zisků z kriminální činnosti), protože jinak by tyto zisky nebyly použitelné. Teroristé k tomu využívají jak spolupráce s již etablovanými zločineckými syndikáty, tak i vlastních struktur včetně krycích firem.

Aplikace asymetrických informací v rozvoji organizovaného zločinu v procesu transformace ekonomiku v České republice

Proces transformace ekonomiky ze zcela zestátněné ekonomiky na ekonomiku tržní byl do určité míry unikátní (vyjma bývalého Sovětského svazu mělo ze zemí bývalého socialistického bloku tehdejší Československo nejvyšší podíl zestátnění). Problém byl v tom, že transformace ekonomiky byla vydávána za proces transformace společnosti, což je ovšem zcela jiná kategorie. Teprve v posledních letech vychází (dokumentovaně) najevo, kdo se oné transformace realizované privatizací účastnil. Z tuzemska to byly subjekty zejména z prostředí předlistopadové "šedé" ekonomické zóny. Ze zahraničí zčásti subjekty, které chtěly využít neopakovatelnou šanci se obohatit. [6]

Z výše uvedených důvodů je pak zákonitě logické, že takováto transformace ekonomiky musela do transformace společnosti vnést i značně silná negativa. Nepodařilo se (a ani nemohlo podařit) zavést do podnikání v České republice morální dimenzi, která se uplatňuje v ekonomikách západních zemí (i když i tam jsou samozřejmě výjimky a selhání). Lze tedy konstatovat, že jeden z hlavních problémů spočíval z hlediska ekonomické teorie také v asymetrii informací. Ta za výše uvedené situace kladla důraz na skutečnost, že informace o aktuálním stavu ekonomiky a práva jsou nedokonalé a zejména, že se jednotlivé subjekty na trhu kvalitou svých informací významně liší, což má pro chování těchto trhů závažné důsledky. Za takovýchto okolností asymetrie informací směřovala do degenerace ekonomického systému spojeného s negativním výběrem a morálním hazardem.

Důsledkem negativního výběru byly z trhu vytlačovány kvalitnější subjekty, což bylo mj. dáno i tím, že odborní a kvalitní zaměstnanci manažerských pozic v orgánech státní správy a samosprávy odešli důsledkem klientelistických vazeb a lobbistických aktivit. Jejich pozice převzali určení jedinci pro korupční akce.

Morální hazard způsobil na tehdejších trzích s významnou asymetrií informací zneužití lépe informovaných subjektů ve strukturách organizovaného zločinu. Tyto struktury získaly mnohdy citlivé informace (z důvodu absence legislativních norem o ochraně utajovaných skutečností) z oblasti významných ekonomických zájmů státu netransparentním způsobem. Tímto byly značně ve výhodnější pozici (zejména při privatizačních tendrech, veřejných zakázkách apod.) oproti konkurentům ze sféry legální ekonomiky.

Příklady kauz organizovaného zločinu v rámci transformace ekonomiky při využití asymetrických informací

Způsoby jednání tzv. šedé zóny nejsou pro fungující ekonomický systém pochopitelně přijatelné; bylo tedy přistoupeno (opožděně) k represi cestou novelizace trestního práva. Tím vznikl značně nepřehledný právní systém, který dále komplikoval stav podnikání a tím i ekonomické základny. Z čistě ekonomické kriminality (kriminalita "bílých límečků") se tím, že se v ekonomice etablovaly již zmíněné osoby z kriminálního podsvětí stala směs, kterou tehdejší president Václav Havel ve známém rudolfinském projevu k poslancům a senátorům 9. prosince 1997 nazval "mafiánským kapitalismem". Některé kauzy tehdejší období tomuto označení odpovídají. Typickým učebnicovým příkladem je kauza Lehkých topných olejů z let 1990 – 1996. Její podstata byla čistě ekonomická záležitost, spočívala v rozdílných sazbách daně z přidané hodnoty. Nelegální obchody s lehkými topnými oleji se díky mezeře ve fiskálních zákonech navzájem formálně měnily topné oleje a motorová nafta. Stát tak přišel o daňové příjmy ve výši cca 60 mld. Kč. Vzhledem k obrovským ziskům plynoucí do podsvětí v této kriminální kauze totálně selhal stát, a to tehdejší složky ministerstva financí a orgány činné v trestním řízení. Výsledkem bylo vyřizování účtů stylem organizovaného zločinu - vraždy na objednávku, kdy v rámci zločinu lze z hlediska ekonomické teorie hovořit o oceňování hodnoty lidského života. [7]

Dalším momentem, který přispěl k rozvoji organizovaného zločinu, byla paradoxně sama zákonodárná činnost, ve které se v období transformace vytvořil prostor anomie, neboť chyběly jasné normy, jimiž by se chování v určité oblasti společenského života řídilo. Za takových okolností se i u orgánů činných v trestním řízení projevoval stav dezorientace a nejistoty. Bylo logické, že pachatelé ze skupin organizovaného zločinu byli na páchání trestné činnosti lépe připraveni, než orgány činné v trestním řízení; ty neměly žádné praktické ani teoretické zkušenosti s tímto typem zločinů a navíc jim ani samotní zákonodárci situaci příliš neusnadnili. [6]

Přijímaným zákonům chyběly regulační brzdy, nebyly stanovovány sankce apod. To byl případ jinak dobře míněné snahy po obnovení spořitelních a úvěrových družstev (tzv. kampeliček). Šlo navíc také o to, že v tomto případě šel poslanecký návrh proti mínění ministerstva a politické strany, za níž byl předkladatel zvolen. Zákon byl sice přijat, ale s takovými legislativními nedostatky, že již záhy po uvedení do života byla mnohá tato družstva vytunelována. Teprve ex post byly do zákona připojeny regulační mechanismy.

Třetí oblastí, jsou konkurzy a vyrovnání (případně likvidací). Konkurzy v tržní ekonomice samy o sobě jsou její nezbytnou součástí a přispívají k jisté samoregulaci ekonomického prostředí. Samotný zákon o konkurzu a vyrovnání byl však tak špatný, že musel být za dobu své platnosti mnohokrát novelizován. Lze se domnívat, že případy, které budou rozebrány níže, jsou jen pověstnou špičkou ledovce a že tato oblast je latentním rizikem – o to závažnějším, že je podkopáván i třetí pilíř demokratické společnosti, moc soudní.

Změna "investičního portfolia" organizovaného zločinu – růst poptávky po asymetrických informací

Z dlouhodobého sledování vývoje v bezpečnostní oblasti vyplývá, že nezákonné aktivity skupin organizovaného zločinu s ideologií síly peněz charakterizované "hrubým násilím” (vydírání, výpalné, únosy, obchod s lidmi, nelegální migrace, majetková a násilná trestná činnost) ustupují do pozadí. Je to dáno orientací jejich "investičního portfolia", což představují získané finanční prostředky v podobě "špinavých peněz". Ty investují na moderní formy legálního podnikání. Tento trend akceleruje zejména z rozmezí let 2006 - 2008. Podstata spočívá v realitě, že představitelé těchto nelegálních skupin zakládají obchodní společnosti. Ty jsou často využívány k legalizaci kapitálu ze zahraničí, který je často po "vyprání” (přeměně ilegálně získaných peněz na legální finanční a majetkové prostředky) vrácen zpět do země původu.

Zároveň top management – představitelé těchto společností jsou představiteli vlivových skupin regionálního i celostátního formátu. Tyto skupiny zesilují tlaky prostřednictvím různých nástrojů (tedy i asymetrických informací) na orgány státu a samosprávy zaměřený na získání výhod v soutěžích a výběrových řízeních o zakázky, majetek, dotace apod. S cílem získat určité výhody se rozvětvené klientelistické struktury se silným finančním zázemím snaží ovlivnit rozhodování některých orgánů státní správy a samosprávy, legislativních orgánů, ba i u orgánů činných v trestním řízení. Jejich aktivity jsou tedy namířeny proti principům demokratického politického systému, který realizuje zákonodárnou, výkonnou a soudní moc.

Schopnost vyprat špinavé peníze – strategická složka lidského kapitálu ve strukturách organizovaného zločinu

Začátek boje proti němu přišel v době, kdy je protivník mnohdy již dobře opevněn v expandujících daňových rájích, díky svým bohatým zkušenostem se velmi dobře orientuje v celosvětovém finančním systému a má k dispozici širokou škálu metod, díky kterým uniká potrestání. Z tohoto důvodů je hlavní prioritou bezpečnostních a finančních složek státu orientace na praní špinavých peněz. Z tohoto důvodu je tato podnikatelská fáze pro skupiny organizovaného zločinu nejvíce riziková. Proto je praní špinavých peněz "Achillovou patou" organizovaného zločinu.

Z výše uvedených důvodů lze tedy konstatovat, že vedle asymetrických informací lze považovat za další významnou složku lidského kapitálu ve strukturách organizovaného zločinu také obstát ve zmíněné v současnosti nejvíce rizikové fázi nelegálního podnikání, kterou je právě praní špinavých peněz. Zároveň snahou top managementu zločineckých struktur je z důvodu rizika zkracovat čas působnosti v nelegální sféře. To situaci dokumentuje níže uvedený graf – transformace podnikání struktur organizovaného zločinu z nelegální do legální sféry ekonomiky prostřednictvím praní špinavých peněz.

Legenda:

X ............. Etapy podnikání

Y ............. Výše podnikatelského rizika

B ............. Vrchol rizika – dochází k praní špinavých peněz

Závěrečné zhodnocení

Organizovaný zločin je konkurentem státu. Zároveň s rozvojem těchto nelegálních aktivit akceleruje užití asymetrických informací v pozici složky lidského kapitálu. Jejich nositeli jsou zejména osoby se znalostí citlivých údajů oblasti významných ekonomických zájmů státu. Vedle asymetrických informací se stávají v současnosti další složkou strategického významu schopnosti obstát ve fázi podnikání, kterým je praní špinavých peněz. Stejně jako o ostatních nelegálních aktivitách dbají bossové zločineckých struktur o skrytý průběh získávání těchto informací a realizaci praní špinavých peněz, tedy bez jakékoliv publicity. Z tohoto důvodu jsou složky lidského kapitálu ve strukturách organizovaného zločinu potenciálním rizikem asymetrické hrozby demokratické společnosti s mechanismem fungování tržní ekonomiky.

Literatura k subkapitole 5.3.

[1] CUIN, Ch.; GRESLE, F.: Dějiny sociologie. Sociologické nakladatelství, 2004.

[2] KELLER, J.: Dějiny klasické sociologie. Sociologické nakladatelství, 2004.

[3] FLORMANN, W., KREVERT, P.: In den Fängen der Mafia – Kraken. Mittler 2001.

[4] FASSMANN, M.: Stínová ekonomika a práce načerno.Briggs & Co., 2007.

[5] FONTE, J.: Trojský kůň demokracie. The National Interest, č.76, 2004.

[6] VAĎURA, V.: Organizovaný zločin a jeho ohniska v současném světě. Mezinárodní politologický ústav, 2007.

[7] SAY, J. B.: Traite d´economie politice, Paříž, 1803

5.4. Propojení pozičního investování a struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad

Při „čtení“ společenské reality prostřednictvím obecné teorie je velmi důležité volit správnou posloupnost kroků. Velmi obecný a velmi jednoduchý model, pokud je správně zvolen, pak umožní formou postupného rozšiřování a konkretizace identifikovat to nejdůležitější.^{^[8]}

Vyjdeme z toho, že prakticky v jakémkoli společenství lidí (na pracovišti, v instituci, neformálním společenství apod.) mohou vznikat koalice za účelem získání výhod pro ty, kteří (pokud vytvoří koalice s dostatečným vlivem v daném společenství) jsou členy této koalice, a to na úkor těch, kteří členy koalice nejsou.

Pro jednoduchost budeme uvažovat, že toto společenství je tvořeno třemi osobami (v terminologii teorie her hráči).^{^[9]} Pokud každý z nich má stejný vliv na rozhodování v systému, pak pokud dva z těchto hráčů vytvoří koalici, mohou rozhodovat v rámci možností o rozdělení výplat v daném systému.

Pokud definujeme množinu možných rozdělení výplat, tak (za velmi obecných podmínek, které odpovídají relevantním případům v praxi) každý hráč musí v každé ze dvou dvoučlenných koalic, do kterých může vstoupit, požadovat stejnou výplatu. Pokud by totiž požadoval vyšší výplatu, vytvořila by se koalice ostatních dvou hráčů. Tím jsou určena tři možná rozdělení výplat, která mohou vzniknout se stejnou pravděpodobností (pokud na systém nepůsobí vnější vlivy).^{^[10]}

Nyní předpokládejme, že na systém působí vnější vlivy v podobě afinit (vztahů spřízněnosti) mezi hráči. Hráči k sobě mohou mít pozitivní afinity (sympatie) či negativní afinity (antipatie). Tyto afinity mohou být jednostranné či oboustranné. Tyto afinity mohou předurčit vznik koalic. Pokud např. jeden hráč ke druhému chová pozitivní afinitu a jiné afinity v systému nejsou, vznikla by při stejném rozdělení výplat, jaké by odpovídalo množině tří možných rozdělení bez uvažování afinit, koalice hráče, který má pozitivní afinitu k druhému hráči, a toho hráče, ke kterému má tento hráč afinitu.

Predeterminování koalic afinitami ovšem platí pouze v případě původní množiny tří možných, stejně pravděpodobných výplat. Pokud se hráč, který by se pod vlivem působících afinit ocitl mimo koalici, vzdal části své výplaty, může se obnovit situace, kdy jsou všechny tři možné koalice stejně pravděpodobné. Tj. pokud budeme afinitu považovat za dodatečnou výplatu k výplatě získané v původní hře, můžeme určit i velikost výplat v případě, že působí afinity mezi hráči. Takto lze mj. ocenit cenu, kterou má pro hráče účast v různých sociálních sítích, které ovlivňují tvorbu koalic v různých společenstvích.

Doposud neděláme nic jiného než to, že velmi prostě formulujeme určitý koncept, kterým lze nahlížet to, jak se vytvářejí koalice v různých společenstvích pod vlivem vnějších vlivů (v daném případě afinit, které mohou vznikat jak na základě přirozených sympatií či antipatií, ale např. i pod vlivem různých sociálních sítí). Nyní se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu. Totiž vymezení podmínek, za kterých je působením afinit koalice predeterminována, tj. kdy nelze ústupkem v rozdělování výplat vykompenzovat vnější vliv. Jaké předpoklady musí být splněny, aby ten, kdo by se jinak ocitl mimo koalici, mohl formou kompenzace (snížením své výplaty) zůstat ve hře (tj. měl stejnou pravděpodobnost na účast ve vítězné koalici jako ostatní hráči)? V logice věci se jedná o následující dva předpoklady:

1. Musí být o příslušných afinitách informován.

2. Musí mít možnost vzdát se části své výplaty, kterou by měl v původní hře (tj. ve hře, ve které se neuvažuje vliv afinit).

Připomeňme si nyní fenomén investování do společenské pozice, resp. fenomén pozičního investování. Jedná se pořizování statků (včetně služeb), které umožňují demonstrovat vyšší příjmovou majetkovou pozici a na základě toho vytvářet pozitivní afinity mezi těmi, jejichž příjem umožňuje tyto statky pořizovat. Na základě pozičního investování se vytváří určitá společenská segregace, tj. nerovnost příležitostí při využívání investičních příležitostí.

Jakmile při predeterminování koalic působí afinity založené na pozičním investování, je vyloučena možnost kompenzovat tyto afinity ústupkem ve velikosti vyjednávané výplaty. Nižší příjem je totiž právě to, co člověka vyřazuje z účasti v síti pozitivních afinit založených na pozičním investování. Tj. v případě afinit vznikajících na bázi pozičního investování dochází k výraznému predeterminování koalic.

Aplikace modelu vycházejícího z teorie her umožňuje odhalit ještě další a významnější faktor predeterminující vznik koalic. Ve snaze získat prostředky pro poziční investování více či méně často dochází k tomu, že někteří hráči porušují obecně přijaté zásady (morální zvyklosti, zákony apod.), aby pro sebe získali jednostrannou výhodu. Tento společenský jev se modeluje hrou typu Tragédie společného. Hráči, kteří porušují obecně přijaté zásady, se vystavují riziku, že v případě, pokud budou přistiženi, vůči nim budou uplatněny sankce (budou potrestáni).

Empirický výzkum na základě modelu se zabýval mj. i otázkou, co udělá hráč, který ve hře typu Tragédie společného (společné pastviny či společné zásoby vody) zjistí, že jiný hráč porušil obecně přijaté zásady. Většinou se uvažují alternativy – a) oznámí to ostatním, b) začne rovněž porušovat obecně přijaté zásady, c) neudělá nic. Existuje však ještě jedna možnost, jak se hráč, který zjistil porušování obecně přijatých zásad, zachová. Totiž to, že začne hráče porušujícího obecně přijaté zásady vydírat. Návazně na to i krýt, příp. protěžovat v rámci institucionálních struktur. Vztahy vydírání, krytí a protěžování bývají vzájemné. Podstatné je, že afinity, které na tomto základě vznikají, nelze vykompenzovat ústupkem ve výplatě, a to právě proto, že o nich nejsou ostatní hráči informováni.

Jakmile se v určitém společenském systému rozbují vztahy vzájemného krytí porušování obecně přijatých zásad, snižuje se pro určitou část hráčů riziko, že budou odhaleni a potrestáni. Naopak. Podmínkou toho, aby se někdo stal součástí sítě afinit, která predeterminuje vznik koalic v různých společenstvích lidí (včetně různých institucí a to i těch, které mají bránit porušování obecně přijatých zásad), je právě to, „aby se na něho něco vědělo“, tj. aby se porušení obecně přijatých zásad dopustil. V této situaci dochází k prorůstání institucionálního systému společnosti tím, co jsme nazvali strukturami založenými na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad.^{^[11]}

Podstatný výsledek úvah odvozených od modelu predeterminování koalic pod vlivem afinit a modelu vycházejícího ze hry typu Tragédie společného je, že za určitých podmínek může ve společnosti dojít k tomu, že na sítě afinit vznikajících na bázi pozičního investování, naváže tvorba sítí finit založených na vzájemném vydírání, krytí a protěžování v důsledku toho, že určitá část hráčů o sobě vzájemně ví, že porušují obecně přijaté zásady, zatímco většina ostatních hráčů tuto informaci nemá.^{^[12]}

Hlavní problém, který v důsledku toho vzniká, souvisí s otázkou, proč se v současné době tak obtížně prosazují trendy směřující se společnosti založené na produktivních službách. Pro její vznik je totiž nezbytné vytvoření určité míry rovnosti příležitostí pro nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu. Propojení pozičního investování a působení struktur založených na vzájemném krytí rovnost příležitostí, a to právě v dané oblasti, podstatným způsobem omezuje. Jedná se hlavní bariéru naplnění pozitivní vize.

K překonávání této bariéry je nezbytným a hlavním předpokladem přesné teoretické uchopení dvou problémových okruhů:

1. Obsahu přeměn souvisejících s přechodem k ekonomice založené na produktivních službách, nové kvalitě i nových možnostech dynamického růstu na tomto základě. Formulování a propracování pozitivní vize a její konkretizace do podoby konkrétních vzájemně provazujících reforem vycházejících z konkrétně daných podmínek jednotlivých zemí.

2. Bariér, které jsou vytvářeny propojením sítí, které vznikají na bázi pozičního investování a vzájemného krytí porušování obecně přijatelných zásad. Vytvoření teoretického konceptu, který umožňuje „zviditelnit“ podstatné aspekty současného dění, pojmenovat standardní situace. Na základě toho posílit osvětové a expertní funkce ekonomické teorie při ochraně a zvýšení efektivnosti institucionálního systému společnosti (obnově narušeních funkcí státu).

Teorie, zejména její politickoekonomická část, má v této oblasti nezastupitelnou roli. Bez ní jsou jakékoli pokusy o řešení současných problémů předem ztracené. Z toho vyplývá i zodpovědnost, kterou v dané oblasti má.

Literatura k subkapitole 5.4.

Valenčík, R., Černík, O. (2014) Von Neumann-Morgenstern Modified Generalized Raiffa Solution and its Application. Contributions to Game Theory and Management, Vol. VII, 2014, St. Petersburg State University, pp. 393-403.

5.5. Struktury založené na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad a současný svět

Spontánně vznikající jádra vyjednávání vlivu

Z hlediska současného stavu rozpracování teorie a současné situace lze teoretický popis struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad rozdělit do dvou rovin:

1. Tu rovinu, která je poměrně srozumitelná, dobře propracovaná a empiricky doložená.

- Vychází z toho, že nejsilnější afinity mezi hráči vznikají na základě toho, že na sebe něco vědí takového, co je pro většinovou komunitu nepřijatelné (jeví se jí jako špatné, negativní zavrženíhodné).

- Podobně silnými afinitami jsou i ty, které jsou založeny na pozičním investování. Protože při získání prostředků pro poziční investování, konkurence dotlačí některé hráče k tomu, aby začali porušovat obecně přijatá pravidla (udělali něco zavrženíhodného), dříve nebo později se začnou sítě založené na obou typech afinit propojovat.

- Postupně pak penetrují celý systém státních, finančních, mediálních, kontrolních, bezpečnostních i zpravodajských institucí.

2. Tu rovinu, která logicky navazuje na první, je teoreticky náročnější a má více hypotetický charakter:

- Jejím základním předpokladem je, že neexistuje žádné "dominantní konspirační centrum globálního spiknutí", ale že moc, která vznikla ovládnutím klíčových institucionálních systémů (zpravodajských, mediálních, státních, finančních), pochází z propojení struktur vzniklých na bázi porušování obecně přijatých zásad a struktur vzniklých na bázi pozičního investování, je rozptýlena a generována poměrně spontánními mechanismy na vzájemně propojené globální i lokální úrovni.