Poslal mi jeden známý (a to jeden z nejchápavějších v ČSSD) následující reakci na můj příspěvek k programové diskusi:

Díky tomu jsem si uvědomil, v čem je celá šíře problému. Naše strana se totiž stala úřednickou stranou a vidí realitu jen z tohoto pohledu. To je past, ze které se budeme jen velmi obtížně dostávat.

Vše je totiž úplně jinak, než je v "růžové" představě, kterou mi můj známý poslal v bleděmodrém. Nejde o to dělat "nepopulární" kroky, ale kvalifikované. Ty vůbec nemusejí být sociálně odpudivé. Lidé se oprávněně ptají - proč bychom nemohli žít lépe jako dříve, když produktivita práce roste? Že je globální konkurence a soutěží s námi země s výrazně nižšími mzdami? Tak proč nedokážeme prodat větší kvalifikovanost (a zajistit větší kvalifikovanost) a proč nedokážeme prodat lepší a výkonnější infrastrukturu? Co tomu brání?

A proč - když už jsme u toho - reforma nejde cestou využívání (výše tematizovaných) našich konkurenčních výhod? Vždyť je to lumpárna. Rok a půl od začátku reformy a vůbec se nemluví o zvýšení kvality vzdělávacích procesů s ohledem na uplatnitelnost lidí.

Mj. to není zase tak náhodou. Jestliže udělám z přerozdělování pilíř politiky (původní Špidlova koncepce), udělám ze strany stranu byrokracie (to se také stalo, ČSSD je svým "třídním" složením z 80 % (!) stranou úředníků, kteří od ní něco očekávají jako úředníci). No ale pak nikoho z těch, co jsou takovou stranou vygenerováni na příslušné pozice ani nenapadne, že by mohlo rozhodovat, kdo co umí, a ne, kdo s kým vychází a jakou pozici obsadil, komu může co nabídnout (viz to, co napsal můj známý - to je přesně úřednický model rozdávání prebend). A taková strana není schopna nedělat nepopulární opatření. Může se stokrát, tisíckrát zaklínat, jak je sociální, stejně jí nezbude nic jiného než dělat nepopulární, přesněji asociální kroky. A ani si nebude uvědomovat, že je to ona, kdo přináší útrapy lidem, že tyto útrapy nebyly nutné... To veřejnost instinktivně cítí - a proto si o ní nikdo nedělá iluze. Proto se od ní distancuje mládež, kterou taková strana zbavuje perspektiv a vede ji do těžkých zkoušek. Proto budou chudí volit pravici - protože od ní jim takové nebezpečí nehrozí, ať se to zdá být jakkoli paradoxní.

Na problémy (pokud mají být řešitelné), je nutné jít úplně jinak:

Zainteresované školství, tj. vzdělávací systém, který je finančně zainteresován na dlouhodobém uplatnění svých absolventů. Systém, ve které jsou jednotlivá vzdělávací zařízení (zejména vysoké školy, resp. univerzity) nuceny konkurencí hledat cesty zvyšování efektivnosti vzdělávacího procesu.

Zainteresované zdravotnictví, kterému jde o takovou zdravotní péči, která by co nejvíce prodloužila dobu produktivního uplatnění člověka.

Celoživotní vzdělání a tvorba absolventských sítí, které jsou schopny vtahovat (formou rekvalifikací) i ty, co chytají druhý dech (dnešní 30-50tníci, dost "pokaženi" tím, že prošli systémem "nezainteresovaného" školství, ale leccos lze ještě napravit).

Rozhodující je obrat v pojetí vzdělávacího systému: Ten musí zajistit, aby člověk neustále ukládal své zkušenosti a nové poznatky tak, aby jeho kvalifikační hodnota celoživotně rostla, aby se zvyšovaly jeho schopnosti inovační, systematizační, komunikační a realizační.

Jde o úplně jiné pojetí vzdělání, než převažuje dnes. Nikoli důraz na certifikát spojený s ukončením (např. vysoké) školy, ale na schopnost otevřít člověka přijímání dalších a dalších informací a poznatků, které získává:

- Napojením na "mateřskou" vysokou školu (která mu jako absolventovi nebo "přifázovanému" rekvalifikantovi zprostředkovává nejnovější poznatky z oboru jeho uplatnění). (Jak to, že to, co je dnes ve světě atributem špičkových univerzit u nás žádná univerzita nedělá a ani ji to nenapadne?!)

- Ze svých životních zkušeností - zobecněním a zatříděním těchto poznatků, což předpokládá příslušné metodické a metodologické vybavení.

- Z různých forem běžného doplnění vzdělání a samostudia.

Prodloužení horizontu (i zenitu) zainteresovaného (tj. takového, o které bude mít člověk vnitřní zájem, protože ho to bude bavit, protože tím bude žít) produktivního uplatnění člověka (kdy může při dobrém vzdělání, začlenění do absolventské sítě a kvalitní zdravotní péči vrcholit profesní život člověka - v 60?, 70?, 80?...) je dostatečným zdrojem vyvážení penzijního systému, ale i tím, co je klíčovým zdrojem růstu a dává ekonomickému růstu novou kvalitu a poskytuje mu v podstatě neomezený prostor.

(Vím, že pro úředníka, který je závislý jen na své pozici a tu si může zvýšit, jen když jeho šéf úplně zblbne nebo ho klepne pepča, je výše uvedené něčím, co nedokáže pochopit a co se mu zdá nehumánní... Kdo však dělal skutečně kvalifikačně náročnou týmovou práci s lidmi, kteří na sobě celý život pracovali, ví, jakou obrovskou hodnotu mají dobře zobecněné a zatříděné životní zkušenosti.)