Téma čísla je věnováno metodologickým aspektům globalizace. V části hlavní materiály je zajímavý příspěvek amerického autora E. Wrighta, který přeložil a pro náš časopis jeho uveřejnění zprostředkoval T. Vaško. Je pohledem "zleva" (a to dost výrazně "zleva") a - což je zvlášť zajímavé - z akademického prostředí v USA. Příspěvek mohl být zařazen i do předcházející části, protože se zabývá problémy související s globalizací a s otázkou vzniku nové ekonomiky. Dalším příspěvkem je závěrečná část obsáhlého materiálu vycházejícího z bakalářské práce studenta (nyní již absolventa) VŠFS O. Glötzera, který je věnován penzijní reformě. Dlužno dodat, že se jedná o část nejvýznamnější a že problém toho, jak reformovat penzijní systém se v současném vývoji naší společnosti stává klíčovým. Jakkoli se jedná "pouze" o materiál vycházející z bakalářské práce, čtenář může porovnat vyzrálost názoru, komplexnost a fundovanost pohledu i konkrétnost a reálnost navrhovaného řešení s tím, co předkládají ti, co za uskutečnění reformy penzijního systému u nás zodpovídají. (Myslím, že toto porovnání výmluvně dokresluje povahu současné doby.)

V příloze jsem si dovolil zveřejnit tři materiály, které vznikly v období po volbách do EU (kdy ČSSD řešila svou vlastní a následně i vládní krizi). Reagovaly na výzvy nejdříve V. Špidly a následně S. Grosse. Kromě iniciátorů těchto výzev byly rozeslány asi na 300 adres politické a odborné reprezentace ČSSD. Jak je zřejmé, bylo to ono známé "házení hráchu na zeď" (příp. se nabízí ještě jedno úsloví). I tak se však domnívám, že moje snaha měla smysl. Alespoň ukázala (těm, co chtějí a umí přemýšlet), že bez zakomponování problematiky zkvalitnění vzdělání do systému kroků usilujících o řešení současných problémů (ve smyslu toho, jak je to podáno v uvedených třech materiál) prostě není možné dát program praktických kroků, které by mohly být úspěšné (např. v podobě vládního programu a jeho následné realizace). Dokonce se ukázalo, že nelze ani napsat text, který by měl podobu něčeho realistického. Velmi brzy se ukáže v praxi, že koncepční ujasnění toho, co dělat, není pro okrasu. že je prostě nutné a že bez něj se upadne do starých chyb a chaotických kroků.

Z výše uvedeného vyplývá dost zásadní otázka (nikoli řečnická), kterou si v závěru úvodní poznámky dovolím vypíchnout: Proč je tak usilovně odmítán koncept, který by problémy řešil a nevedl k tomu, že se ti, co se snaží řešit problémy bez jeho využití "historicky znemožní"? Proč, když je to šance pro ty, co si jinak udělají obrovskou ostudu? Sám na tuto otázku odpověď neznám a budu rád, když mi s ní někdo pomůže.