Je reálné zpracovat takové pojetí výuky mikroekonomie na magisterském stupni, které napomůže odpovědět člověku na otázku, o co ve společnosti jde, a které mu bude cenným průvodcem i oporou při hledání této odpovědi?

Je reálné zpracovat takové pojetí výuky mikroekonomie na magisterském stupni, které může sloužit absolventovi bakalářského studia z ekonomických, ale i technických a přírodovědeckých oborů jako základ pro doplnění humanitního vzdělání?

Je reálné zpracovat takové pojetí výuky mikroekonomie na magisterském stupni, kterým se naše vysoká škola (VŠFS) stane v návaznosti na výše uvedené přitažlivou pro absolventy bakalářského stupně z ekonomických, ale i technických a přírodovědeckých směrů?

Domnívám se, že je to reálné a že stojí zato se o to pokusit. Naše škola by si měla udělat image v uvedeném směru. Následující text je pokusem učinit k tomu první krok. Tak, aby se vědělo, že se u nás učí tímto způsobem a s těmito efekty. Tak aby se vědělo, že přístup, který je na tomto pojetí založen, má rozsáhlé aplikace. Tak aby se vědělo, že absolventi naší školy se na aplikování výsledků takového pojetí mikroekonomie přímo podílejí.

Co by mělo přinést magisterské studium mikroekonomie oproti bakalářskému? Odpověď na tuto otázku velmi úzce souvisí s tím, jak chápeme smysl a význam mikroekonomické teorie. Pokud přijmeme názor, že mikroekonomická teorie umožňuje vidět nejvýznamnější (určující) aspekt společenského dění, vývoje společnosti a našeho místa v těchto procesech, vyplývá z toho následující:

Cílem magisterského studia je pozvednout úroveň chápání toho, co se ve společnosti odehrává a našeho místa v tomto dění tak, abychom znali to nejdůležitější, uměli se v souladu s tím orientovat, vycházeli ze systematicky uspořádaných znalostí z oboru mikroekonomie při studiu dalších disciplín a při uplatnění nabytých poznatků v profesní praxi.

Všimněme si, že přínos mikroekonomie je dvojí:

- Jednak nám umožňuje orientovat se ve společenském dění.

- Jednak je metodologickou oporou nabývání dalších poznatků za účelem profesního uplatnění.

Není přitom nutné zdůrazňovat, že jedno souvisí s druhým. Jakmile začneme poctivě studovat mikroekonomickou teorii na úrovni magisterského studia, měli bychom získat pocit, že nám tato věda odpovídá na otázky o společnosti i o nás samotných, které nás dlouho trápily, že začínáme chápat, o co ve složitém dění kolem nás jde, a měli bychom začít lépe chápat i sebe sama.

Za povšimnutí rovněž stojí to, že mikroekonomie není jen věda o světě kolem nás, ale je i o nás samotných, o tom, jak vznikají naše motivace, o tom, čemu připisujeme smysl atd. Je o tom, o co jde, i o způsobu rozhodování každého z nás.1)

Dosáhnout takový výklad mikroekonomie je ovšem velmi obtížné. Stávající učebnice se mu pouze přibližují v té či oné míře, výjimkou není ani tento učební text. Při jeho zpracování jsme se však snažili co nejvíce potlačit vše, co by bylo zavádějící a rozptylovalo, odvádělo pozornost stranou, k dílčím a nepodstatným problémům:

- Nesnažíme se dokázat užitečnost studia mikroekonomie formou interpretace některých prvků jejího aparátu na některých příkladech, kde se jeho použití osvědčuje. Tím se funkční systém poznatků, o jehož osvojení jde, rozmělňuje, mění v soubor neprovázaných prvků, které se s odstupem času rychle vypaří z hlavy toho, kdo si dal tu práci a mikroekonomii studoval.

- Nesnažíme zvyšovat náročnost studia použitím složitého (většinou matematického) aparátu. I to vede k rozmělnění poznatků. Metodologické prostředky používáme funkčně a tak, aby jejich osvojení bylo co nejjednodušší, přitom přímo vázané na potřeby výkladu dané problematiky.

V jednom i druhém případě se snažíme o to, aby nedošlo k tomu, že studující nevidí pro stromy les. Právě naopak - v průběhu celého výkladu nám jde o zvyšování provázanosti poznatků (nikoli o jejich hromadění či přidávání nových a nových, aniž by se ukázalo, jak souvisí s předešlým), o vytváření funkčního systému, kdy studující nejen zná, ale i chápe.

Mikroekonomie považuje efektivnost za to nejdůležitější, proto ani její výuka by neměla toto kritérium obcházet. Za kritérium efektivnosti její výuky považujeme to, že umožňuje pochopit nikoli některé vybrané případy vztahující se k reálné ekonomice a k reálnému ekonomickému systému, ale že umožňuje vidět a pochopit to nejdůležitější, to, o co jde2). To neznamená, že přichází s hotovými recepty a "jediným správným názorem". Většinou v úvahu připadá více vysvětlení událostí a více přístupů k řešení problémů. Jedním z takových "odvěkých" problémů mikroekonomické teorie i praxe např. je, kde lze a kde nelze využít tržní mechanismus. Tak jako se vyvíjí naše poznání, tak se vyvíjí i naše pochopení světa a cest řešení problémů. Studium mikroekonomie by však mělo umět problémy dokázat pojmenovat, vést o cestách jejich řešení kvalifikovanou rozpravu (byť i třeba formou vášnivých diskusí, ale se znalostí věci).

1. Nejde v něm o to, aby poskytl aparát, jehož užitečnost lze ilustrovat a dokumentovat na některých příkladech, ale o to, aby jako ucelený systém vzájemně provázaných poznatků umožnil přistoupit k analýze kteréhokoli významného společenského jevu. Tj. není to tak, že teorie si vybírá, kde bude demonstrovat svojí užitečnost, ale tak, že realita úkoluje teorii, aby dokázala, že umí dát odpověď na otázky nastolované samotným životem, např.:

- Je sociální stát v krizi? A pokud ano, jak ji řešit?

- Jak se mění role státu v současnosti, v čem by se měla zvyšovat nebo naopak snižovat?

- Měl by být trh omezován, abychom před škodlivými dopady jeho fungování ochránili veřejnost, nebo by naopak měl být tržní mechanismus rozvíjen?

- Jaké jsou zdroje sociální nerovnosti a lze hovořit i o sociální nespravedlnosti?

- Jak financovat takové oblasti, jakými je školství či zdravotnictví?

- Lze hovořit o trvale udržitelném rozvoji? A pokud ano, lze takový rozvoj zajistit? Jak?

- Jak se uchránit (jako firma, domácnost či stát) před dopady globální konkurence a jak obstát v globální konkurenci?

- Atd. Atd.

2. Na rozdíl od většiny dostupných učebnic klade důraz na dobové určení nabývaných poznatků a z hlediska toho, co vyzdvihuje jako podstatné současná doba, vybírá z mikroekonomického přístupu to nejdůležitější. Vychází z předpokladu, že zvládnutí mikroekonomie na magisterském stupni by mělo umožnit studentovi znát a chápat obsah přechodu ke vzdělanostní společnosti, klíčové momenty tohoto přechodu i jednotlivá úskalí3).

Co je vlastně cílem poznání a vědeckého poznání zvlášť? Odpověď na tuto otázku (která má specifický význam i pro mikroekonomii jako vědu a její studium) doznala v posledních létech podstatné proměny, a to zejména v souvislosti s teorií chaosu4). Pokusme se na ni odpovědět co nejjednodušeji a nejnázorněji.

Představme si nekonečnou posloupnost čísel, např.:

3, 8, 5, 14, 4, 21, 5, .......

2, 3, 5, 8, 13, 21, 34, ......

3, 6, 9, 12, 15, 18, 21, ......

V případě, že se nám podaří najít způsob generování čísel nějaké posloupnosti, můžeme říci, že ji lze "algoritmicky stlačit". Tj. členy nekonečné posloupnosti lze zadat předpisem, který je konečný.

Která z našich posloupností je ve výše uvedeném příkladu algoritmicky stlačitelná? Na první pohled vidíme, že třetí - představuje po sobě jdoucí násobky čísla tří. Po bližším ohledání najdeme i způsob jak stlačit druhou posloupnost - každý její další člen v pořadí je součtem dvou předcházejících. Kdo si dá hodně práce, najde způsob algoritmického stlačení i první posloupnosti.

Existují posloupnosti, které jsou principiálně algoritmicky nestlačitelné a nelze je zadat jinak, než výčtem sebe sama. Neexistuje v nich žádná pravidelnost, žádná zákonitost, každý další člen se objevuje naprosto neodhadnutelně.

Přesto, že algoritmicky stlačitelných posloupností je nespočetně (a to i ve smyslu Cantorovy teorie nekonečna), představují svým způsobem výjimku. "Normální" posloupnost by měla být algoritmicky nestlačitelná a je vlastně "štěstí", když narazíme na algoritmicky stlačitelnou posloupnost5).

Nyní přejděme od posloupností k reálnému světu. Pokud ho poznáváme a jsme schopni alespoň částečně poznat, snažíme se rovněž svým způsobem o jeho "algoritmické stlačení". Tj. snažíme se popsat to, s čím se v něm setkáváme, nějakou jeho konečnou reprezentací (teorií, modelem apod.), která je jednodušší než samotný svět, který popisujeme, resp. než ta část reality, kterou popisujeme. Podstatné je, že reprezentace, kterou část reality popisujeme, musí pro nás být algoritmicky stlačitelná do konečných rozměrů, protože s nekonečnými reprezentacemi nedokážeme pracovat. (Tj. můžeme používat nekonečno v nějakém modelu, ale to musí být algoritmicky stlačitelné tak, abychom s ním pracovali jako s konečnou veličinou.)

Svět ve kterém žijeme je - alespoň v určitých rámcích - algoritmicky stlačitelný. Jinak bychom v něm totiž nemohli žít a ani bychom v něm nevznikli. Nevnikly by dokonce ani nejprimitivnější formy života. (Nebylo by v něm např. možné rozmnožování.) Ve zcela chaotickém (tj. algoritmicky nestlačitelném) světě by nebyla možnost replikace, využití minulé zkušenosti k lepšímu jednání v budoucnosti, nic by se nedalo předvídat. Dokonce by neexistovala ani možnost odlišit nějaké entity v takovém světě a nacházet mezi nimi podobnost, případně vyjádřit jejich počet číslem...

To neznamená, že vše, s čím se ve světě setkáváme, je pro nás algoritmicky stlačitelné. Teorie chaosu, která se rozvíjí zhruba od 70. let 20. století nachází nové a nové případy, kdy se s možností řešení problémů formou algoritmického stlačení dat musíme rozloučit, kdy to zkrátka nejde a víme, že to nejde z principiálních důvodů6).

Mikroekonomie je schopna popsat standardní situace, které se v dané oblasti vyskytují, a standardní přechody od jedné takové situace k druhé7). Dokáže tedy předvídat, co se za určitých podmínek bude dít i k čemu dojde, pokud se podmínky změní. Její závěry tohoto typu přitom směřují i do oblasti utváření motivací lidí, vzájemných vztahů mezi lidmi apod.

Matematický a od matematiky odvozený aparát (zejména grafické vyjádření různých veličin a jejich vzájemných vztahů) pak využívá především k rozlišení a pojmenování standardních situací.

1. Při zpracování bylo dbáno na to, aby si ten, kdo jej bude studovat, vytvořil co nejvíce ucelený a vnitřně provázaný systém poznatků ve své hlavě. Toho je dosaženo tím, že mikroekonomie je vyložena jako celek v několika vrstvách:

- V úvodu jako jedna z prvních kapitol je zařazena část "Struktura - stručný přehled mikroekonomie", která dá studujícímu textu prvotní představu, odkud kam výklad směřuje.

- V části "Všeobecná ekonomická rovnováha", která je rovněž zařazena do první části textu, si studující může udělat ucelenou představu o fungování ekonomického systému.

- Určitým uceleným přehledem je pak závěrečná část nazvaná "Vyústění do praxe", která shrnuje výše předešlé pod příslušným zorným úhlem.

- Do vlastního textu jsme pak zařadili to nejdůležitější, aby studující získal poznatky v koncentrované podobě. Na ně navazují dva typy poznámek - pod čarou a za textem. To má svoji logiku. Poznámky pod čarou přímo doplňují text a studující se k nim může obrátit, pokud potřebuje bližší vysvětlení, pokud chce znát původ tvrzení apod. Poznámky za textem, na které odkazují některé poznámky pod čarou, přinášejí materiál, který rozšiřuje poznání v těch směrech, které považujeme za významné, aktuální, nosné. Studující se s nimi může seznámit výběrově, podle toho, jak ho jejich tématické zaměření zaujme.

- Určitý ucelený pohled na systém mikroekonomického poznání je obsažen i v poznámkách pod čarou, a to formou prezentace poměrně obsáhlých pasáží z učebnice J. Clarka (Clark, J., Základy národohospodářské teorie, Praha, Prometheus 1932), která v originále vyšla již v roce 1907 (!). Vstupy z této učebnice jsou vybrány a zařazeny tak, aby dávaly celkovou představu o systému mikroekonomické teorie, se kterým J. Clark ve své době přišel. Když se s nimi studující seznámí, zjistí, že připomenutí učebnice "starodávného" autora není náhodné. (Jde o to, že J. Clark si ještě velmi dobře uvědomoval význam dynamických aspektů ekonomického systému při objasnění řady významných otázek, mj. souvisejících s problematikou rozdělování a "čistého přebytku", později se tento aspekt z učebnicového výkladu mikroekonomie vytrácí.)

2. Dalším z pramenů, které jsou v odkazovém materiálu často používány, je učebnice R. Holmana Dějiny ekonomického myšlení (Holmana, R., Dějiny ekonomického myšlení, C. H. Beck, Praha 1999). Jednak pro svoji snadnou dostupnost (studující tohoto textu ji může poměrně snadno získat, jednak proto, že obsahuje pasáže, které jsou pro pochopení klíčových otázek mikroekonomické teorie (na úrovni magisterského studia) významnou oporou.

3. Poznámky za textem jsme v řadě případů využili rovněž jako svého druhu antologii (výbor z děl) různých autorů, jejichž příspěvek k výkladu mikroekonomie či její metody považujeme za přínosný.

Mikroekonomie je věda, která se zabývá problematikou výběru optimálních variant rozdělování (alokace) vzácných a užitečných statků v procesech jejich výroby a spotřeby. Přitom:

- Je z tohoto hlediska nejobecnější ekonomickou vědou.

- Hlavními subjekty jsou firmy (které statky vyrábějí) a domácnosti (které statky spotřebovávají); za mikroekonomické subjekty můžeme v některých případech rovněž považovat jednotlivce, stát, různě definované pospolitosti.

- Vzhledem k tomu, že výběr variant provádějí lidé nacházející se v určitých vzájemných vztazích, je mikroekonomie především vědou o lidském rozhodování a jejich následném chování na základě tohoto rozhodování - a to jak jednotlivců, tak i různě organizovaných skupin lidí.

Mikroekonomie je především vědou o člověku a společnosti, umožňuje pochopit vnitřní svět člověka, meze jeho libovůle (tj. v čem se musí podřizovat objektivním omezením, nemá-li utrpět újmu), vědou o vývoji lidské společnosti (vývojových tendencích, rozporech, bariérách vývoje, cestách řešení rozporů a cestách překonávání bariér vývoje).

Především o vytvoření uceleného systému poznatků, o jejich funkční provázanost, o vytvoření prizmatu nahlížení na sebe sama, své místo v ekonomickém systému a vývojové tendence ekonomického systému i na jejich společenské souvislosti. Příkladem aplikace mikroekonomie je sám život - vlastní, který prožíváme, i společenský, kterého se různými formami účastníme, a to v lokálním i globálním měřítku8).

Při popisu ekonomických situací hledáme optimální variantu, tj. optimum (které se v mikroekonomii chápe jako tzv. paretovské optimum). Ekonomický systém je ve stavu paretovského optima tehdy a právě tehdy, pokud nelze zvýšit užitek kohokoli, aniž by se snížil užitek kohokoli jiného.

Reálné ekonomické situace nejsou zpravidla pareto-optimální. Ekonomie z tohoto hlediska:

- Hledá příčiny toho, proč nejsou tyto situace pareto-optimální.

- Hledá možnosti tzv. paretovských zlepšení, tj. taká zlepšení, při kterých se zvyšuje užitek (alespoň některých) ekonomických subjektů, aniž by se snížil užitek kteréhokoli jiného subjektu.

Pokud jdeme cestou paretovských zlepšení, nesmíme např. "bohatým brát a chudým dávat". Pro názornost by bylo možné říci, že při hledání paretovských zlepšení musíme zakázat Jánošíka. V každém ekonomickém systému lze totiž dosáhnout zlepšení situace někoho na úkor někoho druhého. Problém je ovšem ukázat, zda lze zlepšit situaci někoho, většiny či všech, aniž by kdokoli utrpěl újmu. Mikroekonomie se zabývá především řešením tohoto typu otázek a má k tomu závažné (netriviální) důvody, které vyplynou postupně z dalšího výkladu.

V reálném ekonomickém systému dochází k řadě změn, které mají neparetovský charakter, tj. dochází ke zlepšení situace někoho na úkor druhého, resp. zlepšení situace někoho vede ke zhoršení situace druhého. Tak je tomu zejména:

- V důsledku některých státních zásahů do ekonomiky (mj. i vědomého sociálně orientovaného přerozdělování).

- V důsledku většiny inovací (tj. když je něco stávající nahrazeno něčím novým s odlišnými ekonomickými parametry).

- V důsledku násilných aktů typu válek, krádeže, vydírání, nátlaku apod.

- V důsledku vytvoření nerovnoprávných podmínek pro ekonomickou činnost.

Neparetovské důsledky změn v ekonomickém systému mohou vyvolávat určitá pnutí, mohou vést k organizaci za účelem bránit se těmto důsledkům a případně i ke konfliktům. Úloha státu může mít z tohoto hlediska podobu "vytloukání klínu klínem" - tj. buď brání změnám, které mohou mít neparetovské důsledky, nebo omezuje neparetovské důsledky změn, kterým nebylo možné zabránit. Účinky takového postupu bývají dvojaké. Proto mikroekonomická teorie preferuje cestu paretovských zlepšení tam, kde je to možné. To jí umožňuje odhalit a rozpoznat takové formy jednání, které mají neparetovské důsledky.

Hledáme-li optimum, nemáme jinou možnost než porovnávat jednu variantu s druhou (v mikroekonomii neexistuje žádný "pevný bod", který by nám dával nějaké absolutní měřítko efektivnosti). Nákladem na variantu, která je vybrána, je varianta, která musela být obětována. Je to současně cena, která musela být zaplacena, aby se realizovala vybraná varianta. Pokud je obětovaných variant více a pokud je porovnáme mezi sebou, pak nákladem obětované příležitosti (a cenou, která musela být zaplacena za vybranou variantu), je druhá nejlepší varianta.

K popisu ekonomického systému využívá mikroekonomie mj. kvantifikovatelných veličin, zejména:

- Náklady a výnosy (které lze rozlišit na příjmy a užitky).

- Vstupy a výstupy.

- Předpokládáme, že tyto veličiny jsou spojité, nekonečně dělitelné a identifikovatelné. To proto, abychom mohli vztahy mezi nimi vyjádřit pomocí poměrně jednoduchých modelů (většinou grafů). Zjednodušení, kterých se tím dopouštíme, nejsou ve většině případů významná. Tam, kde významná jsou, lze použít poměrně jednoduchých korekcí původních modelů se spojitými veličinami.

- Pod příjmem chápeme něco, co existuje v materiální podobě, zatímco užitek existuje jen v subjektivní podobě, v podobě prožitku či požitku v hlavě nějakého člověka.

- Některé ekonomické koncepce kladou důraz na to, že užitek nelze měřit, lze jen porovnávat, zda něco přináší určitému jednotlivci větší či menší užitek. Podle toho se rozlišuje kardinalistická verze (předpokládající měřitelnost užitku) a ordinalistická verze (která předpokládá jen možnost porovnání). Toto rozlišení ovšem není tak podstatné, jak se zdálo v dobách, kdy vzniklo. V našem přístupu je nebudeme brát v úvahu.

- Ne ve všech koncepcích se kromě nákladů a výnosů (příjmů - užitků) používají i veličiny vstupu a výstupu. V našem případě veličiny vstupů a výstupů používat budeme, mj. z terminologického hlediska i proto, že součástí výstupu výroby jsou i náklady obětované příležitosti.

- Ke kvantifikaci používáme vyjádření v podobě funkce typu:

Y = f(X).

- První derivace funkce tohoto typu v bodě maxima je rovna nule, tj. platí:

f´(X) = dY/dX = 0

- Druhá derivace funkce tohoto typu v bodě maxima je menší než nula, tj. platí:

f´´(X) = d²Y/dX² < 0

- První derivace je současně mezní (přírůstkovou) veličinou vztahující se k původní funkci.

- V obecném případě bychom měli využívat funkce typu Y = f(X₁,X₂,X₃,...X_n), tj. funkce o více proměnných. Ty lze ovšem graficky obtížně vyjádřit. Ve většině otázek, které nás budou zajímat, vystačíme s jednou proměnou.

- Další zjednodušení souvisí s tím, že nemusíme uvažovat matematický aparát odvozený od limitních přechodů, ale můžeme uvažovat, co se děje při malých změnách (např. o nějakou vhodně vybranou malou jednotku). Pak místo veličiny dX či dY můžeme uvažovat nějakou konečnou změnu

ΔX = X₂ - X₁

ΔY = Y₂ - Y₁

- Při grafickém vyjádření v limitních nekonečně malých veličinách je derivací funkce v bodě sklon tečny, v malých, ale konečných veličinách je to přepona trojúhelníčku.

- Mezní veličiny můžeme též chápat jako přírůstky určité funkce, mění-li se proměnná o nějakou malou jednotku.

Určitou "velkorysost" z hlediska použití matematických prostředků (např. to, že nemusíme brát příliš vážně v úvahu rozdíly mezi nekonečně malými a velmi malými veličinami, že můžeme "zgrupovat" veličiny tak, abychom dostali dvourozměrnou situaci, apod.) si můžeme v mikroekonomii dovolit vzhledem k odlišné roli, kterou zde hrají ve srovnání např. s fyzikou. Matematické prostředky totiž nelze použít k výpočtu průběhu procesů, které se v mikroekonomických systémech odehrávají. Reálné ekonomické procesy jsou příliš závislé na počátečních podmínkách (je to dáno nelineárním charakterem závislosti a existencí zpětných vazeb). Matematické prostředky proto hrají jen roli konceptu, který nám umožňuje zachytit standardní (tj. nejčastěji se vyskytující a určité společné rysy mající) situace a standardní přechody od jedné standardní situace k druhé.

Po dlouhou dobu vývoje mikroekonomie existovaly určité iluze o tom, jakou roli zde může matematika sehrát. Teprve teorie chaosu (jejíž počátky spadají přibližně do 70. let) ukázala na omezení v jejich aplikaci. Jejich role v "algoritmickém stlačení dat" je omezená, přesto však významná. Pomáhají nám hledat "řád v chaosu". Bez jejich použití (pokud bychom se například snažili ekonomický systém a procesy v něm probíhající popsat pojmově), bychom v mnoha případech neměli dostatečně názornou představu o tom, co je v daném ekonomickém systému důležité a co ne, kterým směrem se bude ubírat vývoj ekonomického systému apod. Proto také používáme matematické prostředky v takové podobě, ve které jsou snadno dostupné lidskému vnímání, lidské představivosti. Nejčastěji budeme používat jednoduché dvourozměrné grafy.

Z výše uvedeného mimo jiné vyplývá, že optimum (nikoli nutně paretovské, ale ve smyslu maximálního výstupu za daných podmínek) má podobu rovnováhy (podrobněji viz dále).

Pohyb je mnohem obtížnější zachytit než neměnný stav10). Mikroekonomická teorie se proto zpravidla zachycením toho nejpodstatnějšího, co se odehrává v ekonomickém systému, vyrovnává následujícím způsobem:

1. Vymezí podmínky optima (tj. podmínky, kdy vstupy jsou využity tak, aby byl maximalizován výstup). Zjišťuje přitom, že tento stav má charakter rovnováhy určitých veličin.

2. Návazně na to je schopna ukázat, k jakým procesům bude docházet, pokud systém není ve stavu optima. Tj. jak bude systém směřovat k rovnováze.

3. Původní optimum nemusí být nutně paretovské (tj. je to optimum, které je dosahována za daných podmínek, přičemž není vyloučena existence paretovských zlepšení) - mikroekonomie je svými prostředky schopna rozhodnout, zda se jedná či nejedná o paretovské optimum.

4. Pokud se nejedná o paretovské optimu, je mikroekonomie schopna navrhnout cesty paretovských zlepšení, resp. ukázat, které reálné procesy mohou vést k paretovským zlepšením.

5. Na základě tohoto konceptu je pak schopna ukázat:

Při popisu ekonomického systému vycházíme ze zachycení určitého stavu. Reálný ekonomický systém je však procesem reprodukce, kdy výstupy ze kteréhokoli ekonomického procesu jsou opět vstupy do dalšího ekonomického procesu11).

Pojem "čistý přebytek nad náklady" není tak jednoduché vymezit. Není totiž snadné vymezit ani to, co chápat pod "náklady" spojenými s využíváním toho či onoho výrobního faktoru. V teorii rozdělování tento pojem hraje mimořádně významnou roli. Použití tohoto pojmu najdeme v řadě učebnic i odborných prací, velmi často však bez náležitého vysvětlení. Jednou z příčin je skutečnost, že pojem "čistý přebytek" nelze objasnit bez uvážení dynamiky systému.

Budeme se proto přidržovat následujícího:

- Čistý přebytek, který vzniká vlastníkovi určitého výrobního faktoru, chápeme jako to, co lze vzít z příslušné oblasti výdělečného působení výrobního faktoru a využít v jiné oblasti, aniž by se změnil předešlý způsob využití výrobního faktoru. (Zkrátka - čistý přebytek poznáme podle toho, že jej lze odčerpat a použít jinde, aniž by se v oblasti, ze které jsme ho odčerpali, cokoli změnilo.)

- Náklady budeme chápat jako náklady na reprodukci výrobního faktoru (v případě reprodukce schopnosti vykonávat určitou práci), jako náklady na pořízení výrobního faktoru (zejména v případě kapitálových statků), jako náklady na provozování výrobního faktoru (na to, aby mohl být výrobní faktor využíván příslušným způsobem).

O dosažení čistého přebytku se snaží firmy i další mikroekonomické subjekty. Proto je tento pojem důležitý při objasnění motivací různých subjektů působících v ekonomickém systému12).

Mikroekonomie má poměrně přísnou logickou stavbu. Ze základních tvrzení (zákonů klesajícího užitku a klesajících výnosů) jsou odvozovány závěry, které se současně dají vyjádřit prostřednictvím matematického aparátu, resp. v názorné podobě grafů.

Velmi důležité je pak to, že při odvozování důsledků ze základních tvrzení lze s využitím empirických poznatků, resp. praktických zkušeností rozlišit různé případy, které mohou za určitých podmínek nastat. To je induktivní moment v logické výstavbě mikroekonomické teorie.

Důležité je uvědomit si, že bez toho, aby byly odlišeny závěry od předpokladů, tj. zvýrazněn deduktivní moment ve výstavbě mikroekonomické teorie, nebylo by možné uvidět a vhodně rozlišit jednotlivé podstatné případy, které nastávají v realitě (v praxi).

(Stačí, když si uvědomíme, jak vhodně definované a grafickými prostředky vhodně vyjádřené rozlišení dokonalé a nedokonalé konkurence otevřelo cestu k popisu ekonomické reality.)

Důležitou součástí logického vyzrávání mikroekonomické (a samozřejmě nikoli jen mikroekonomické) teorie je přechod od katalogizace ke konkretizaci13). Jedná se o jednu z nejčastějších forem algoritmického stlačení dat v těch případech, kdy nevystačíme s čistým matematickým popisem a s čistou dedukcí.

Při katalogizaci se snažíme zachytit všechny případy, které mohou za daných podmínek nastat, a vhodně je uspořádat (podle jednoho či více kritérií).

Při kategorizaci přecházíme od uspořádaného výčtu k jednoznačnému definování podmínek, za kterých nastává buď daná situace, nebo situace, která je jejím logickým doplňkem. Na tomto stupni poznání se realita jeví jako polarizovaná do párových alternativ, kdy každá z nich nastává za přesně definovaných podmínek a jejich porušením (změnou) přechází v doplňující.

Není přitom vyloučeno, že mohou vznikat přechodné situace a že samotný přechod může být z teoretického i praktického hlediska zajímavý. Obojí patří k odhalování standardních situací a standardních přechodů od jedné standardní situace k druhé.

Ukazuje, že prakticky vždy lze přejít od katalogizace ke kategorizaci a že kategorizace ve velké většině případů přinese velmi cenné poznatky14).

Změna paradigmatu se projevuje jako střet starého s novým, často i střed mezi generacemi vědců. Jak bylo kdysi vtipně poznamenáno - nová teorie nevítězí silou argumentů, ale tím, že vymřou její odpůrci. Ve vědách, které nashromáždily dost zkušenosti se změnou paradigmat, se nové prosazuje již poměrně snadněji a bývá očekáváno i vítáno.

Změna paradigmatu se projevuje jako střet starého s novým, často i střed mezi generacemi vědců. Jak bylo kdysi vtipně poznamenáno - nová teorie nevítězí silou argumentů, ale tím, že vymřou její odpůrci. Ve vědách, které nashromáždily dost zkušenosti se změnou paradigmat, se nové prosazuje již poměrně snadněji a bývá očekáváno i vítáno.

Každá věda a pochopitelně i ekonomie se rozvíjí formou určitých zvratů či skoků, které T. Kuhn15) nazývá změnou paradigmatu. Paradigma je charakteristické pro každý stupeň teorie. Vyznačuje se:

- Základními tvrzením, která jsou považována za samozřejmá.

- Používanými metodami.

- Způsobem ověřování poznatků.

- Způsobem chápání toho, jaký význam má teorie pro praxi a jak vyúsťuje do praxe.

- Standardním učebnicovým výkladem, který určuje, co je považována za "hlavní proud".

Změna paradigmatu se projevuje jako střet starého s novým, často i střed mezi generacemi vědců. Jak bylo kdysi vtipně poznamenáno - nová teorie nevítězí silou argumentů, ale tím, že vymřou její odpůrci. Ve vědách, které nashromáždily dost zkušenosti se změnou paradigmat, se nové prosazuje již poměrně snadněji a bývá očekáváno i vítáno.

Mikroekonomii, jejíž vývoj zastydl na paradigmatu stacionárního pohledu a exogenního pojetí užitku, které již neodráží současnou realitu, takové střídání paradigmatu patrně čeká.