Ze zákona klesajících výnosů a klesajícího užitku odvodíme základní nástroje popisu ekonomické reality - indiferenční křivky, izokvanty, smluvní křivky, hranici produkčních možností, nabídku, poptávku, apod.

Předvedeme ucelený koncept všeobecné ekonomické rovnováhy na modelu 2 x 2 x 2 x 2.

Na základě něj si můžeme udělat představu o všech hlavních tendencích obnovování rovnováhy ekonomického systému či posunech směřujících k obnově rovnováhy ekonomického systému.

To umožňuje nastolit otázky:

- Co vnáší do ekonomického systému nerovnováhu?

- Co brání obnovování rovnováhy, resp. brzdí proces obnovy rovnováhy?

Do popředí naší pozornosti se tak dostanou otázky inovací (toho, co vyvádí systém z rovnováhy) a monopolních struktur (toho, co brání obnově rovnováhy). Ekonomický systém lze z tohoto hlediska chápat i jako střet dočasných monopolů (založených na inovaci) a trvalých monopolů (založených na omezení vstupu do odvětví).

Důležitou roli hraje odpověď na otázku, za jakých podmínek mohou být eliminovány neparetovské důsledky inovací (tj. to, že někdo je důsledky inovací poškozen). Odsud vyplyne klíčová role univerzality lidských schopností jako jediného zdroje ekonomiky, jehož hodnotu nemohou inovace snížit a jehož hodnota se zvyšováním dynamiky inovací roste.

To nás přivede k tomu, abychom věnovali pozornost produktivním aspektům osobní spotřeby (resp. spotřeby domácností). Tj. spotřeby, při které dochází k nabývání lidského kapitálu, což se projevuje zvýšením jeho ocenění na profesních trzích. Místo konceptu založeného na vztažení rozhodování k užitku (chápaného subjektivně jako požitek či prožitek) tak máme koncept založený na maximalizaci současné hodnoty budoucího příjmu jednotlivců (či domácností).

Na základě toho lze ukázat, že za určitých podmínek nemusí existovat rozpor mezi ekonomickou efektivností a rovností příležitostí. Touto podmínkou je především vývoj kapitálového trhu tak, aby umožnil plné využívání investičních příležitostí spojených s rozvojem schopností člověka.

Vývoj kapitálového trhu v uvedeném směru otevírá prostor pro paretovská zlepšení spojená s využíváním lidských schopností.

Existuje však polarita investování současného přijmu do zvýšení budoucího příjmu, a to:

- v podobě investování do rozvoje schopností (což se v nejobecnější rovině projevuje ve schopnosti generovat inovace a podílet se na jejich realizaci),

- v podobě investování do společenské pozice (což se v nejobecnější rovině projevuje ve schopnosti podílet se na omezování vstupu do odvětví druhým).

Tato polarita se promítá i do oblasti rozdělování, resp. do otázky, kdo a za jakých podmínek si může přisvojit čistý přebytek. Vzhledem k tomu, že si tato otázka vyžaduje zevrubný výklad, je jí věnována obsáhlejší část, přitom ve dvou podobách:

- z hlediska koncepce rozdělování založené na oceňování výrobních faktorů,

- z hlediska vzniku přebytku výrobce či přebytku spotřebitele na trhu statků.

V obou případech se ukazuje, že čistý přebytek může vzniknout jen v důsledku inovace (dočasného monopolu), anebo omezení vstupu do odvětví (trvalého monopolu). Současně se ukazuje, že není ostrá hranice mezi trhem statků a trhem výrobních faktorů.

Tato polarita možností získání čistého přebytku se promítá i do utváření naší prožitkové struktury, která nám umožňuje bezprostřední rozhodování. Lze ukázat mechanismy utváření prožitkové struktury i vliv fungování ekonomického systému na naši prožitkovou strukturu (na naše motivace, emoce apod.).

Při každém rozhodování o alokaci našich aktivit a prostředků (v oblasti produktivní činnosti i při spotřebě, v oblasti pracovní i mimo ni) řešíme problémy typu vězňova dilematu (tj. problémy, které popisuje teorie her). Jinými slovy - vše, co děláme, je volbou mezi sázkou na rozvoj schopností a sázkou na zlepšení společenské pozice nikoli na základě lepších schopností, ale nepřipuštěním druhého. I do oblasti každodenních aktivit (podobně jako životních strategií a lidských osudů) se promítá toto dilema, u jehož ekonomických základů stojí polarita dočasných a trvalých monopolů (inovací a omezení vstupu do odvětví).

Jedním z důsledků těchto her je vznik sociálních sítí, které mají povahu jednak kooperujících a jednak pozičních sítí. I do nich se promítá výše uvedené dilema (schopnosti a inovace versus omezení druhého o monopol). Tyto sítě se liší jak vztahem ke svému okolí, tak i způsobem zapojení jednotlivce do sítě. Lze ukázat, jak ekonomický systém svým stavem působí na utváření těchto sociálních sítí.

Z výše uvedeného vyplývají konkrétní závěry týkající se vyhodnocení problematiky přechodu ke vzdělaností společnosti "zde a nyní", tj. v daných konkrétních podmínkách a v dané konkrétní době - např. tady u nás a v nejbližších létech.

K popisu ekonomické rovnováhy využijeme zjednodušený model 2 x 2 x 2 x 2, tj. 2 vstupy, 2 výrobci, 2 výstupy, 2 spotřebitelé. Jedná se o zjednodušení vhodné, protože z něj lze odvodit vše podstatné, co nás bude zajímat.

Q¹,Q² - množství vstupu (zdroje nějakého procesu výroby či výrobního faktoru)

Q¹´,Q²´ - množství výstupu (spotřebního statku)

Izokvanta (IQ) = křivka stejného výnosu. Její průběh je přímým důsledkem zákona klesajících výnosů. Každé úrovni výnosu odpovídá určitá izokvanta, tj. izokvanty tvoří mapu izokvant. Čím je izokvanta vzdálena více severovýchodně od počátku souřadnic, tím vyšší úroveň výnosu představuje.

Indiferenční křivka (IC) = křivka stejného výnosu. Její průběh je přímým důsledkem zákona klesajícího užitku. Každé úrovni užitku odpovídá určitá indiferenční křivka, tj. indiferenční křivky tvoří mapu indiferenčních křivek. Čím je indiferenční křivka vzdálena více severovýchodně od počátku souřadnic, tím vyšší úroveň užitku představuje.

Tvar izokvanty i indeferenční křivky je přímým důsledkem zákona klesajícího výstupu na jednotku vstupu. Snižuje-li se množství jednoho vstupu, zvyšuje se množství druhého vstupu, kterým musí být úbytek prvního vstupu substituován (tj. zvyšuje se jeho cena), tj.:

Klesá-li Q¹ či Q¹´, pak roste ΔQ¹/ΔQ² (mezní míra technické substituce - MRST), resp. ΔQ¹´/ΔQ²´ (mezní míra substituce ve spotřebě - MRSC).

K vyjádření rovnováhy využijeme tzv. krabicový digram:

- Levý dolní roh označený jako 0 (1. výstup) můžeme chápat jako počátek souřadnic os, na které vynášíme množství 1. vstupu využitého při výrobě 1. výstupu (horizontálně) a 2. vstupu použitého při výrobě 1. výstupu (vertikálně). Pokud disponujeme zásobou M 1. vstupu a N 2. vstupu, pak koncový bod (M, 0) na horizontální ose představuje situaci, kdy při výrobě 1. výstupu byla použita veškerá zásoba 1. vstupu, a koncový bod (0, N) situaci, kdy při výrobě 1. výstupu byla využita veškerá zásoba 2. vstupu.

- Křivka IQ (1. výstup) představuje jednu (z mnoha) izokvant, tj. křivek, které popisují různé kombinace 1. vstupu a 2. vstupu nutné k dosažení určitého množství 1. výstupu. Každému zadanému množství 1. výstupu odpovídá nějaká taková izokvanta. (Další taková izokvanta je naznačena čárkovaně a je rovněž konvexní ve vztahu k počátku 0 (1. výstup), zařazujeme ji do obrázku jen pro ilustraci a bez označení.)

- Pravý horní roh označený jako 0 (2. výstup) můžeme chápat jako počátek souřadnic os, na které vynášíme množství 1. vstupu využitého při výrobě 2. výstupu (horizontálně) a 2. vstupu použitého při výrobě 2. výstupu (vertikálně). Jedná se vlastně o zrcadlové převrácení původních souřadnic podle diagonály vymezené koncovými body (M, 0) a (0, N). Tyto koncové body však z hlediska 2. výstupu mají odlišnou (právě opačnou interpretaci).

- Křivka IQ (2. výstup) představuje jednu (z mnoha) izokvant, tj. křivek, které popisují různé kombinace 1. vstupu a 2. vstupu nutné k dosažení určitého množství 2. výstupu. Každému zadanému množství 2. výstupu odpovídá nějaká taková izokvanta. (Další taková izokvanta je naznačena čárkovaně a je rovněž konvexní ve vztahu k počátku, kterým je ovšem v zrcadlovém zobrazení roh 0 (2. výstup), v našem obrázku sehraje určitou roli.)

- Náš graf se tak skládá ze dvou - prvního a zrcadlově obráceného. První umožňuje zobrazit izokvanty 1. výstupu, druhý umožňuje zobrazit izokvanty 2. výstupu. Jaký je smysl tohoto propojení dvou grafů do jednoho? Abychom tento smysl pochopili (a to je důležité i pro pochopení dalších úvah), musíme si uvědomit, že souřadnice každého bodu uvnitř (i na hranicích) obdélníku v prvním grafu nám říkají, jaká množství jednotlivých vstupů byla využita při výrobě 1. výstupu, a souřadnice v druhém (zrcadlově převráceném) grafu říkají, jaká množství jednotlivých vstupů byla využita při výrobě 2. výstupu. Přitom je zřejmé, že k produkci 1. výstupu a 2. výstupu byla využita celá zásoba obou vstupů. Každý bod uvnitř a na hranici obdélníku tedy popisuje nějaké rozdělení celé zásoby vstupů do výroby dvou výstupů.

- Lze předpokládat, že ne každý bod uvnitř a na hranicích plochy obdélníku je bodem, ve kterém jsou vstupy do produkce výstupů rozděleny optimálně (ve smyslu paretovského optima).

- Vezměme například bod X. Ten leží na průsečíku jedné z izokvant 1. výstupu a jedné z izokvant 2. výstupu IQ (1. výstup) a IQ (2. výstup). (Není podstatné, že právě těch izokvant, které jsme zobrazili, veškeré další úvahy platí pro libovolný bod, který leží na jakémkoli průsečíku dvou izokvant. Tvrdíme, že tento bod nemůže představovat optimální rozdělení vstupů.

- Výše uvedené tvrzení lze snadno dokázat. Pohybujme se po křivce IQ (1. výstup) z bodu X do bodu E (jak ukazuje šipka v grafu). Bod E je zajímavý tím, že se v něm křivka IQ (1. výstup) dotýká s jednou z izokvant popisujících druhý výstup. Po celé trajektorii tohoto pohybu a samozřejmě i v bodě E je produkováno stejně množství 1. výstupu (protože se pohybujeme po izokvantě), dochází jen k jinému rozdělení vstupů (přitom ve smyslu dříve řečené je celá zásoba vstupů vyčerpána).

- Pokud si představíme izokvantu 2. výstupu, která prochází bodem X (v našem grafu ji nemáme zakreslenu, protože by tím byl obrázek příliš "přetížen", nepředstavuje však žádnou obtíž si ji domyslet), je zřejmé, že právě v bodě dotyku IQ (1. výstup) s příslušnou izokvantou popisující druhý výstup (v grafu je zakreslena čárkovaně a není zvlášť označena) je při zadaném množství prvního výstupu dosaženo maxima druhého výstupu. To je to, co jsme potřebovali dokázat, tj. že jakýkoli bod, který leží na průsečíku izokvant popisujících v našem grafu dva různé výstupy nemůže být bodem optima a že všechny body na dotyku izokvant popisujících dva různé výstupy mohou být body optima. (Ke stejnému závěru bychom dospěli, pokud bychom se z bodu X posouvali příslušným směrem po křivce IQ (2. výstup); v tomto případě by zůstalo zachováno množství druhého výstupu a zvětšovalo by se množství prvního výstupu.)

- Spojíme-li všechny body na dotyku izokvant popisujících různé výstupy získáme tzv. smluvní křivku (CC), která je v grafu vyznačena tučně. (Důvod, proč se tato křivka nazývá "smluvní" bude zřejmé, až se budeme zabývat optimem ve směně.)

Z výše prezentovaného krabicového schématu lze snadno odvodit hranici produkčních možností (křivku PPF), se kterou jsme se setkali již dříve. Představme si mapu izokvant 1. výstupu, kdy každá další izokvanta představuje zvýšení produkce 2. výstupu o jednotku, a mapu izokvant 2. výstupu (odvíjející se od zrcadlového počátku souřednic), kdy se každá izokvanta 2. výstupu dotýká příslušné izokvanty 1. výstupu. Máme tak přesně zadané maximálně možné kombinace dvou výstupů. Pokud je vyneseme do souřadnic jejichž osy vyjadřují množství 1. výstupu a 2. výstupu, dostaneme nám známou PPF. Krabicové schéma popisující situaci 2 vstupy, 1 firma, 2 výstupy lze tedy bez problémů přetransformovat do PPF.

V této souvislosti lze dát podrobnější zdůvodnění konkávního tvaru PPF směrem k počátku souřadnic. Příčin je několik:

1. Pokud působí zákon klesajících výnosů při výrobě každého z výstupů (tak tomu nemusí být vždy, zákon klesajících výnosů se může začít projevovat až za hranicí dosažitelných kombinací).

2. Pokud jsou některé vstupy vhodnější pro výrobu jednoho výstupu a méně vhodné pro výrobu druhého výstupu.

3. Pokud jsou vyráběné statky různě náročné z hlediska použitých vstupů.

Z výše řečeného vyplývá ještě jeden velmi významný závěr, který je první podmínkou optimální alokace zdrojů: Pokud má být alokace (umístnění) zdrojů v případě 2 vstupy, 1 firma, 2 výstupy optimální, musí být využity všechny zdroje a mezní míra technické substituce (MRTS) vstupů, tj. poměr ve kterém lze při produkci jednoho výstupu zaměnit jeden vstup za druhý, aniž by se změnil výstup, musí být u každého z výstupů stejná.

(To je zřejmé mj. z toho, že v bodě dotyku mají izokvanty obou výstupů stejný sklon, přitom právě tento sklon vyjadřuje poměr, ve kterém lze zaměnit jeden vstup za druhý, aniž by se změnil výstup.)

V tomto případě lze podmínku optima najít poměrně snadno.

Máme grafické vyjádření mezního výstupu z 1. vstupu každé z firem (víme, že mezní výstup s každou další jednotkou vstupu klesá). Nechť v počátečním stavu (1) je mezní výstup 1. firmy větší než mezní výstup 2. firmy. Převodem jedné jednotky 1. vstupu z druhé firmy do první dojde ke zvýšení společného výstupu obou firem. Tak tomu bude až do té doby, dokud se mezní výstupy obou firem nebudou rovnat, tj. pokud nenastane stav (2).

Z výše řečeného vyplývá další významný závěr, který je druhou podmínkou optimální alokace zdrojů: Pokud má být alokace (umístnění) zdrojů v případě 2 vstupy, 2 firmy, 1 výstup optimální, musí být mezní výstup z každého vstupu pro obě firmy stejný.

I v tomto případě lze podmínku optima najít poměrně snadno. Jedná se vlastně o nalezení optimální struktury produkce (výstupů) každé z firem v případě že chceme maximalizovat celkový výstup obou firem.

Stačí, když si uvědomíme, že sklon PPF v každém bodě (znázorněný tečnou) v případě obou firem vyjadřuje množství jednoho výstupu, kterého se musíme vzdát, pokud chceme zvýšit výstup druhý. Tento poměr (jak jsme si říkali již dříve) nazýváme mezní mírou transformace produktu (výstupu) - MRTP. Pokud by se mezní míry transformace produktu (výstupu) nerovnaly, lze zvýšit celkové množství produkce tím, že by jedna z firem vyráběla větší množství toho výstupu, u kterého je množství druhého výstupu, který musí obětovat, menší než u druhé firmy; druhá firma by pak zvýšila výrobu výstupu obětovaného první firmou.

Z výše řečeného vyplývá třetí významný závěr, který je třetí podmínkou optimální alokace zdrojů: Pokud má být alokace (umístnění) zdrojů v případě 2 firmy, 2 výstupy optimální, musí být mezní míra transformace výstupu u obou firem stejná.

K vyjádření rovnováhy opět využijeme tzv. krabicový digram. Dlužno dodat, že toto použití je nejtypičtější. Setkáme se zde se všemi typy grafických prvků, pouze jejich interpretace je odlišná. Tento graf popisuje efektivnost směny, tj. umožňuje odlišit ty situace, v nichž si spotřebitelé mohou směnou statků mezi sebou zlepšit svůj užitek, od situací, v nichž není možné pouhým přerozdělením statků zvýšit užitek jednoho ze spotřebitelů aniž by se nesnížil užitek druhého ze spotřebitelů.

Situaci, kterou graficky znázorníme, si můžeme přiblížit následujícím příkladem. Nechť máme zajatecký tábor, ve kterém každý zajatec dostává každý den nějaké množství čokolády a cigaret. Někteří zajatci jsou ovšem nekuřáci, jiní zase rádi mlsají sladké. Lze očekávat, že si mezi sebou začnou směňovat cigarety za čokoládu, každý tak bude ovšem činit tak, aby si zvýšil svůj užitek.

(Tento příklad není vymyšlený, existence tohoto typu směny se vyskytovala a empirická data, která byla získána, sloužila k potvrzení některých teoretických předpokladů.)

Vzhledem k tomu, že jednotlivé případy hledání optima, kterými se zabýváme, na sebe navazují, budeme pro příslušné dva spotřební statky používat označení 1. výstup a 2. výstup. Oba spotřební statky jsou totiž výstupem produkce nějakých firem.

Vzhledem k tomu, že se opět jedná o poměrně náročné schéma, budeme jej "dešifrovat" postupně.

- Levý dolní roh označený jako 0 (1. spotřebitel) můžeme chápat jako počátek souřadnic os na které vynášíme množství 1. výstupu, určitého statku, který byl vyprodukován a který slouží ke spotřebě (horizontálně), a 2. výstupu, určitého statku, který byl vyprodukován a který slouží ke spotřebě (vertikálně). Pokud disponujeme zásobou M 1. výstupu a N 2. výstupu, pak koncový bod (M, 0) na horizontální ose představuje situaci, kdy 1. spotřebitel spotřebovává veškerý 1. výstup a žádný 2. výstup, a koncový bod (0, N) situaci, kdy 1. spotřebitel spotřebovává veškerý 2. výstup a žádný 1. výstup.

- Křivka IC (1. spotřebitel) představuje jednu (z mnoha) indiferenčních křivek, tj. křivek, které popisují různé kombinace 1. výstupu a 2. výstupu, při jejichž spotřebě má spotřebitel stejný užitek. Každé úrovni užitku 1. spotřebitele odpovídá nějaká taková indiferenční křivka. (Další taková IC je naznačena čárkovaně a je rovněž konvexní ve vztahu k počátku 0 (1. spotřebitel), zařazujeme ji do obrázku jen pro ilustraci a bez označení.)

- Pravý horní roh označený jako 0 (2. spotřebitel) můžeme chápat jako počátek souřadnic os na které vynášíme množství 1. výstupu, který spotřebovává 2. spotřebitel (horizontálně), a 2. výstupu (vertikálně). Jedná se vlastně o zrcadlové převrácení původních souřadnic podle diagonály vymezené koncovými body (M, 0) a (0, N). Tyto koncové body však z hlediska 2. spotřebitele mají odlišnou (právě opačnou interpretaci).

- Křivka IC (2. spotřebitel) představuje jednu (z mnoha) jeho IC. Všechny tyto IC tvoří indiferenční mapu. (Další taková IC je naznačena čárkovaně a je rovněž konvexní ve vztahu k počátku, kterým je ovšem v zrcadlovém zobrazení roh 0 (2. výstup), v našem obrázku sehraje určitou roli.)

- Náš graf se tak skládá ze dvou - prvního a zrcadlově obráceného. První umožňuje zobrazit IC 1. spotřebitele, druhý umožňuje zobrazit IC 2. spotřebitele. Jaký je smysl tohoto propojení dvou grafů do jednoho? Abychom tento smysl pochopili (a to je důležité i pro pochopení dalších úvah), musíme si uvědomit, že souřadnice každého bodu uvnitř (i na hranicích) obdélníku v prvním grafu nám říkají, jaká množství jednotlivých výstupů, tj. nějakých spotřebních statků spotřebovává 1. spotřebitel, a souřadnice v druhém (zrcadlově převráceném) grafu říkají, jaká množství jednotlivých výstupů spotřebovává 2. spotřebitel. Přitom je zřejmé, že oba spotřebitelé spotřebovávají v každém bodě celou zásobu obou výstupů. Každý bod uvnitř a na hranici obdélníku tedy popisuje nějaké rozdělení celé zásoby dvou spotřebních statků mezi dva spotřebitele.

- Lze předpokládat, že ne každý bod uvnitř a na hranicích plochy obdélníku je bodem, ve kterém jsou spotřební statky rozděleny optimálně (ve smyslu paretovského optima).

- Vezměme například bod X. Ten leží na průsečíku jedné z IC 1. spotřebitele a jedné z IC 2. (Není podstatné, že právě těch IC, které jsme zobrazili, veškeré další úvahy platí pro libovolný bod, který leží na jakémkoli průsečíku dvou IC různých spotřebitelů. Tvrdíme, že tento bod nemůže představovat optimální rozdělení výstupů.

- Výše uvedené tvrzení lze snadno dokázat. Pohybujme se po křivce IC (1. spotřebitel) z bodu X do bodu E (jak ukazuje šipka v grafu). Bod E je zajímavý tím, že se v něm křivka IC (1. spotřebitel) dotýká s jednou z IC popisujících preference 2. spotřebitele. Po celé trajektorii tohoto pohybu a samozřejmě i v bodě E je užitek 1. spotřebitele ze spotřeby obou výstupů stejný (protože se pohybujeme po indiferenční křivce), dochází jen ke změně kombinací výstupů, které jsou spotřebovávány. Vyčerpána je přitom vždy celá zásoba výstupů.

- Pokud si představíme indiferenční křivku 2. spotřebitele, která prochází bodem X (v našem grafu ji nemáme zakreslenu, protože by tím byl obrázek příliš "přetížen", nepředstavuje však žádnou obtíž si ji domyslet), je zřejmé, že právě v bodě dotyku IC (2. spotřebitel) s příslušnou indiferenční křivkou popisující preference 2. spotřebitele (v grafu je zakreslena čárkovaně a není zvlášť označena) je při neměnné úrovni celkového užitku 1. spotřebitele dosaženo maxima užitku 2. spotřebitele. To je to, co jsme potřebovali dokázat, tj. že jakýkoli bod, který leží na průsečíku IC popisujících preference různých spotřebitelů nemůže být bodem optima a že všechny body na dotyku IC popisujících preference dvou spotřebitelů mohou být body optima. (Ke stejnému závěru bychom dospěli, pokud bychom se z bodu X posouvali příslušným směrem po křivce IC (2. spotřebitel); v tomto případě by zůstala zachována úroveň užitku 2. spotřebitele a zvyšoval by se užitek 1. spotřebitele.

Spojíme-li všechny body na dotyku IC dvou spotřebitelů získáme tzv. smluvní křivku (CC), která je v grafu vyznačena tučně. Název "smluvní" je odvozen od toho, že se statky (výstupy) mezi spotřebiteli směňují dobrovolně, jako výsledek vzájemně výhodné smlouvy.

Z výše řečeného vyplývá další významný závěr, který je čtvrtou podmínkou optimální alokace zdrojů: Pokud má být alokace (umístnění) výstupů v případě 2 výstupy, 2 spotřebitelé optimální, musí být mezní míra substituce (MRSC) výstupů, tj. poměr ve kterém může být nahrazen ve spotřebě každého spotřebitele jeden statek (výstup) druhým, aniž by se snížila úroveň celkového užitku spotřebitele, stejná.

(To je zřejmé mj. z toho, že v bodě dotyku mají IC obou spotřebitelů stejný sklon, přitom právě tento sklon vyjadřuje poměr, ve kterém lze zaměnit jeden spotřebovávaný statek za druhý, aniž by se snížil užitek ze spotřeby obou statků daným spotřebitelem.)

Jedná se o nejrozvinutější schéma, které použijeme. Bývá též nazýváno schématem výrobně spotřební efektivnosti. Z toho, co potřebujeme, nezahrnuje v explicitní podobě pouze dva aspekty:

- Optimalizaci rozdělení vstupů mezi dvě firmy.

- Optimalizaci podílu obou firem na produkci dvou výstupů.

Obě tyto optimalizace však lze uvažovat relativně samostatně.

K vyjádření optima v tomto případě využijeme schématu složeného z krabicového (popisující optimum ve směně) a hranice produkčních možností:

Z obrázku je zřejmé, že schéma vzniklo vložením krabicového diagramu popisujícího optimum ve směně, do schématu popisujícího hranici produkčních možností, která popisuje optimum ve výrobě.

Klíčovou roli v něm hrají tečny s a t. První je společnou tečnou dotýkajících se IC obou spotřebitelů (a vyjadřuje nám již známou skutečnost, že mezní míra substituce obou spotřebitelů musí být shodná). Druhá je tečnou PPF v bodě dotyku krabicového schématu popisujícího směnu. O ní víme, že vyjadřuje mezní míru transformace.

Tvrdíme, že schéma bude vyjadřovat paretooptimální situaci pouze a právě v tom případě, kdy obě tečny (s a t) budou rovnoběžné, tj, když mezní míra substituce obou spotřebitelů ve vztahu ke statkům, které spotřebovávají a které jsou výstupy výroby, bude rovna mezní míře transformace při výrobě těchto statků.

Výše řečené můžeme formulovat jako další závěr, který je pátou podmínkou optimální alokace zdrojů: Pokud má být alokace (umístnění) výstupů v případě 2 vstupy, 2 výstupy, 2 spotřebitelé optimální, musí být mezní míra substituce (MRSC) výstupů, tj. poměr ve kterém může být nahrazen ve spotřebě každého spotřebitele jeden statek (výstup) druhým, aniž by se snížila úroveň celkového užitku spotřebitele, stejná a současně se rovnat mezní míře transformace produktu (MRPT).

1. Právě uvedené velmi významné tvrzení dokážeme v další části. Důkaz si totiž vyžaduje zavedení některých dalších pojmů.

2. Pokud výše uvedené tvrzení dokážeme, budeme moci zformulovat podmínky všeobecné rovnováhy.

3. O tom, ve kterém bodu smluvní křivky CC se transakce uskuteční, rozhoduje důchodová (příjmová) situace obou spotřebitelů, tj. to, jakými prostředky disponují. Otázku, odkud se příjmy spotřebitelů berou (čím je dána důchodová situace obou spotřebitel), model neřeší. (A ani to od něj nelze vyžadovat.)

4. Na poměrné důchodové situaci obou spotřebitelů ovšem závisí sklon tečny s. Při zlepšování poměrné důchodové situace 1. spotřebitele se bude bod transakce na smluvní křivce posouvat směrem od počátku souřadnic (k vyšší hladině jeho užitku). A naopak - při zlepšování poměrné důchodové situace 2. spotřebitele se bude bod transakce na smluvní křivce posouvat směrem k počátku souřadnic (směrem od druhého rohu diagonály).

Doposud jsme se při hledání optima obešli bez explicitního bez pojmu "cena", resp. bez uvažování role cenového mechanismu. Vystačili jsme pouze s technickými parametry výroby a subjektivními preferencemi spotřebitelů.

Implicitně ovšem byl pojem ceny (resp. jejích některých atributů) v našich úvahách přítomen:

- MRTP je svým způsobem "cena" obětované příležitosti v podobě množství jednoho z výstupů, kterého se musíme vzdát, pokud chceme zvýšit množství druhého výstupu.

- MRSC představuje "cenu" v podobě množství jednoho výstupu, který se musí spotřebiteli zvýšit, aby byl ochoten obětovat určité množství druhého výstupu.

V obou případech porovnáváme množství dvou statků a to, co připomíná "cenu" má podobu poměru mezi dvěma statky (tj. podobu poměrné ceny).

O ceně jako takové ovšem můžeme hovořit teprve tehdy, když předpokládáme působení směnného, resp. tržního mechanismu. Cena jako taková je poměr, ve kterém se směňuje jeden statek za druhý. Přesněji - v tomto případě se jedná o poměrnou cenu. Pokud má jeden ze směňovaných statků specifickou podobu peněz, získáváme cenu v běžném smyslu slova.

Vraťme se nyní k našemu schématu výrobně spotřební efektivnosti a předpokládejme, že tečny s a t mají odlišný sklon.

Dále předpokládejme, že výrobci budou své výstupu dodávat na trh spotřebitelům za poměrnou cenu, která odpovídá sklonu tečny t.

(Další výklad provedeme až po prezentování schématu.)

V tomto případě (při výše uvedené poměrné ceně) představuje přímka t´, která je rovnoběžné s tečnou t linii rozpočtového omezení obou spotřebitelů. Její umístění závisí na poměrné důchodové situaci obou spotřebitelů.

Bod dotyku t´ s příslušnou idndiferenční křivkou každého ze spotřebitelů představuje bod optima každého ze spotřebitelů představuje jeho bod optima jako spotřebitele.

Jak je zřejmé z obrázku, není daná situace paretooptimální. Příslušné body optima totiž neleží na CC a bylo by možné zvýšit užitek některého či obou spotřebitelů, např. (graficky vyjádřeno) posunem po IC každého z nich až do bodu, kde příslušná indiferenční křivka protíná CC.

Tohoto zvýšení užitku by bylo možné dosáhnout ještě jedním způsobem. Totiž tím, že by se (graficky vyjádřeno) posunul bod, v němž se dotýká tečně t hranice produkčních možností (křivky PPF), přitom tak, aby linie rozpočtu t´ splynula s tečnou s. (Tj. výrobci by volili jinou kombinaci výstupů.)

Dostáváme tak důležitý závěr, který představuje podstatnou část toho, co potřebujeme dokázat a co jsme si uvedli v předcházející části. Totiž že: Pokud má být alokace (umístnění) výstupů v případě 2 vstupy, 2 výstupy, 2 spotřebitelé optimální, musí být mezní míra substituce (MRSC) výstupů, tj. poměr ve kterém může být nahrazen ve spotřebě každého spotřebitele jeden statek (výstup) druhým, aniž by se snížila úroveň celkového užitku spotřebitele, stejná, přitom stejná s mezní mírou transformace produktu (MRPT).

Zbývá ještě dokázat, že pokud budou výrobci nabízet své výstupy za jinou poměrnou cenu než odpovídá sklonu tečny t, situace rovněž nebude paretooptimální. K tomu použijeme následující schéma:

Nechť nyní výrobci dodávají své výrobky na trh za poměrnou cenu, která je vyjádřena sklonem přímky s´. Ta je rovnoběžná s tečnou s, která je tak současně linií rozpočtového omezení spotřebitelů. Problém, se kterým jsme se setkali v přecházejícím případě, nevzniká.

Vzniká ovšem jiný problém. Posuneme-li se po hranici produkčních možností ve směru šipky, zvýší se příjem výrobců. To znamená, že ani v tomto případě nemohla být situace paretooptimální. Tím jsme vlastně dokázali to, co jsme potřebovali dokázat, tj. že situace je paretooptimální tehdy a právě tehdy, když jsou tečny s a t rovnoběžné.

Pokud bychom měli konkrétní zadání, nebyla by konkrétní cesta nalezení optima, které by splňovalo všechny optimalizační podmínky (tj. optimalizace využití vstupů v každé výrobě, optimalizace rozdělení vstupů mezi dvě výroby, optimalizace složení výstupů a optimalizace směny), jednoduchá.

To je dáno tím, že všechny optimalizace musejí být provedeny současně, resp. každá dílčí optimalizace okamžitě mění podmínky pro všechny ostatní. Bylo by možné postupovat např. cestou postupného přiblížení (iterace). Výsledek ovšem může být velmi závislý na počátečních podmínkách.

Nám však nejde o číselné řešení. Smysl výše uvedeného je jiný. O tom si řekneme něco více poté, co zformulujeme podmínky všeobecné rovnováhy.

Mj. - ukazuje se, že reálně působící tržní mechanismus se v podstatě chová jako iterativní mechanismus a jím generované tržní ceny poskytují informace, které orientují ekonomické subjekty při zlepšování jejich užitku.

Na základě výše uvedeného lze formulovat podmínky, které musí být splněny, pokud má být dosažena všeobecná rovnováha. A to jak v námi uvažovaném případě 2 vstupů, 2 firem, 2 výstupů, 2 spotřebitelů, tak i v případě libovolného počtu vstupů, firem, výstupů, spotřebitelů:

(Tj. - a to je rovněž důležitý závěr - cena není vnější veličinou, ale je výsledkem utváření všeobecné rovnováhy, tj. - z hlediska modelu - vnější, tj. endogenní veličinou. Dlužno zdůraznit, že na rozdíl od důchodové situace spotřebitelů, která je ve vztahu k modelu vnější, tj. exogenní veličinou.)

Existuje rozšířený model, který i důchodovou situaci všech subjektů, které se podílejí na utváření všeobecné rovnováhy, odvodil jako endogenní veličinu. Takový model lze vytvořit na základě pojetí spotřeby jako produktivního fenoménu, přičemž výsledkem spotřeby je vytváření investičních příležitostí, kterými disponují jednotlivé ekonomické subjekty. Ukážeme si ho v příslušné části tohoto textu.

Model všeobecné rovnováhy je nepochybně elegantním (a ne triviálním) výsledkem ekonomického bádání. O jeho praktickém přínosu či praktické aplikovatelnosti se vedou spory. Problém je totiž v tom, že reálný ekonomický systém nevede k jejímu vytváření a že všeobecná rovnováha není ani "ekonomickým ideálem". Reálný ekonomický systém je dynamický a inovace (které do něj prostřednictvím lidských schopností vstupu), ale i řada dalších vlivů jej neustále vyvádějí z rovnováhy (a to dříve, než by ji bylo možné dosáhnout).

Přesto - či právě proto - má model všeobecné rovnováhy značnou vypovídací schopnost. Musíme si ovšem uvědomit, že v každém okamžiku působí dva protichůdné vlivy:

1. Adaptační chování ekonomických subjektů na základě informací zprostředkovaných tržních mechanismem a jím generovanou cenou statků, které iterativním způsobem směruje ekonomický systém k rovnováze.

2. Inovační chování ekonomických subjektů (které je také zprostředkováno informacemi poskytovanými cenami), které vyvádí ekonomický systém z rovnováhy (mění podmínky rovnováhy).

Kromě toho v reálném ekonomickém systému působí i vlivy, kterými se některé ekonomické subjekty snaží zlepšit svůj užitek blokováním procesů vedoucích k rovnováze i blokujících inovační chování (tak je tomu zejména v případě působení některých typů monopolů).

Navíc v reálném ekonomickém systému hraje určitou roli stát (případně i další subjekty veřejné volby). Těmito otázkami se budeme zabývat v dalším oddílu.

Představa o všeobecné rovnováze je při pohledu na reálný ekonomický systém velmi důležitá. (Máme samozřejmě na mysli představu, která vyplývá z pochopení jejího modelu a schopnosti správně jej používat jako prizmatu, přes které se na ekonomickou realitu díváme.) Umožňuje totiž mj. následující:

1. Vidět adaptační procesy směřující k obnovování rovnováhy.

2. Identifikovat roli inovačních procesů.

3. Odhalit různé překážky jak adaptačního, tak i inovačního chování (podstatné či v daných podmínkách určující vlivy, které v dané situaci působí proti efektivnosti ekonomického systému).

4. Identifikovat případy tzv. tržních selhání či tzv. nedokonalostí trhu.

5. Hledat cesty tzv. paretovských zlepšení v případech kdy z různých důvodů dochází k selhání trhu nebo když proces optimalizace naráží na nedostatky (nerozvinutost) trhu.

Optimum spotřebitele: Posun po linii rozpočtu (BL) z bodu A do bodu E, který je dotykem BL a příslušné indiferenční křivky (IC). Spotřebitel optimalizuje svůj užitek. Q¹, Q² jsou statky, kterou jsou spotřebovávány spotřebitelem.

Obrázek 1.

Optimum výrobce: Posun po izokostě z bodu A do bodu E, který je dotykem izokosty a příslušné izokvanty. Výrobce optimalizuje svůj výstup. Q¹, Q² jsou statky, kterou jsou vyráběny výrobcem.

Obrázek 2.

Tržní rovnováha: Posun ceny (navrhované výrobci a akceptované spotřebiteli) směrem dolů (v případě přebytku) nebo naopak směrem nahoru (v případě nedostatku).

Poznámka: Efekt pavučiny (který byl objasněn v rámci bakalářského kurzu) ukazuje, že cesta k bodu rovnováhy nemusí být snadná.

Posun do bodu zvratu: Cena (P+) je nad bodem zvratu (E_f´). Firmy v daném odvětví dosahují kladnou hodnotu ekonomického zisku. Proto do odvětví přicházejí další firmy, což vede k posunu křivky tržní nabídky (z S do S´). Tím se posouvá tržní rovnováha (z E_m do E_m´) a bod rovnováhy firmy (z E_f do E_f´).

Optimalizace produkce dvou výstupů ze dvou vstupů: Posun z bodu A do bodu E znamená, že se přerozdělí množství vstupů na výrobu dvou výstupů, a to tak, že se zvýši výroby každého ze vstupů.

Optimalizace užitku dvou spotřebitelů prostřednictvím směny: Posun z bodu A do bodu E znamená, že se přerozdělí množství spotřebních statků, a to tak, že každý ze spotřebitelů si zvýší svůj užitek.

Optimalizace jednoho výstupu ze dvou firem: Přerozdělí se vstupy mezi dvěma firmami tak, aby jejich mezní výstup byl stejný.

Optimalizace rozdělení dvou výstupů mezi dvě firmy: Výroba dvou výstupů se přerozdělí mezi dvě firmy tak, aby MRTP (vyjádřená tečnou k PPF) byla v obou případech shodná.

Dosažení souladu mezi strukturou výroby a strukturou preferencí: Výrobci mění strukturu výroby tak, aby odpovídala struktuře preferencí spotřebitelů (bod A₁ se přesouvá do bodu A₂, přitom tečna odpovídající mezní míře substituce ve spotřebě je rovnoběžná s tečnou odpovídající mezní míře transformace produktu). Spolu s tím se posouvá celá smluvní křivka CC₁ (do polohy CC₂ vyznačené čárkovaně) a s ní i bod E₁ do bodu E₂.

Jak spolu jednotlivé posuny a tendence směřování ke všeobecné rovnováze navzájem souvisejí a jak se vzájemně podmiňují? To nejdůležitější lze postihnout následujícím způsobem:

1. Vše se odvíjí od subjektivních preferencí spotřebitele. Ten maximalizuje svůj užitek formou dosahování rovnováhy spotřebitele (obrázek 1). A to tak, že buď při každém výdaji peněžních prostředků na přírůstek určitého spotřebního statku (a tím i dosažení určitého mezního užitku) postupuje v souladu s příslušnou optimalizační tendencí (šipka na obrázku 1), nebo tak, že optimalizuje strukturu statků, kterou disponuje prostřednictvím směny s jinými spotřebiteli (v souladu se situací, kterou popisuje obrázek 6). Obojí se může odehrávat a v realitě také většinou odehrává prostřednictvím tržního mechanismu a konkurence spotřebitelů (viz další bod, tj. bod 2).

2. Vztah mezi nabídkou a poptávkou (existence přebytku či nedostatku) na trhu poskytuje informaci výrobcům o preferencích spotřebitelů. To, že jeden spotřebitel upřednostňuje ve spotřebě jeden statek a vytlačuje ze spotřeby jiného spotřebitele, zatímco druhý spotřebitel téhož dosahuje v případě jiného statku, má na výsledné rozdělení statků mezi spotřebitele stejný účinek jako dosahování optima ve směně (viz již zmíněný obrázek 6). Jedná se jen o rozdíl mezi naturální směnou, v níž fungují pouze poměrné ceny, a situací, kdy již vznikly peníze a penězi vyjádřené ceny. Výrobci na informaci o preferencích spotřebitelů reagují změnou množství nabízeného zboží (obrázek 3, posuny po křivce S naznačené šipkami).

3. Tím dochází i ke změně celkového množství (zásoby) statků na trhu (posunu z bodu A₁ do bodu A₂ ve směru šipky na obrázku 9, přitom se "stěhuje" celá smluvní křivka a s ní i bod rovnováhy dosahovaný naturální směnou či směnou zprostředkovanou penězi).

4. Při tomto přesunu dochází současně k následujícím optimalizacím:

- Firmy přizpůsobují strukturu vyráběných statků společné hranici produkčních možností (v souladu s obrázkem 8.1 - 8.2).

- Optimalizují množství výstupu na jednotku vstupu (v souladu s obrázkem 7.1 - 7.2).

- Optimalizují množství dvou výstupů ze dvou vstupů (v souladu s obrázkem 5).

Všechny tyto posuny probíhají současně a jsou navzájem odlišné povahy. Například přizpůsobení struktury výstupu společně vytvářené hranici produkčních možností určitou firmou může vést k tomu, že rozložení vstupů do výstupů firmy neleží na smluvní křivce (tj. optimalizace popsaná obrázkem 8.1 - 8.2 vede k narušení rovnováhy situace popsané na obrázku 5 a následnému optimalizačnímu posunu, který obrázek 5 popisuje).

5. Posuny nabízeného množství při vytváření tržní rovnováhy (obrázek 3) implikují posuny na individuálních nabídkových křivkách jednotlivých firem (obrázek 4) a v případě, že jejich výsledkem je situace, při které je bod vyrovnání nad bodem zvratu (firmy dosahují kladný ekonomický zisk), vstupují do odvětví další firmy. Vstup firem do odvětví vede k posunu křivky tržní nabídky tak, aby bod tržní rovnováhy byl na stejné úrovni ceny jako bod zvratu jednotlivých firem.

Vzniká otázka, k čemu nám znalost optimalizačních posunů slouží, jaký má význam z hlediska role ekonomické teorie v praxi. Na tuto otázku dáme odpověď v následující části.

Vraťme se ještě jednou k obrázku 4, dobře si ho prohlédněme a následně si položíme důležitou otázku.

Úkol k zamyšlení:

Představme si, že všechny optimalizační procesy, které popisuje tento obrázek, probíhají bez jakýchkoli omezení. Jaký tvar bude mít křivka tržní nabídky?

Budou-li mít firmy v příslušném odvětví kladný zisk, bude to motivovat jiné firmy, aby do daného odvětví vstoupily (kladný zisk = přebytek nad náklady obětované příležitosti). Přitom (viz podmínka, že optimalizační procesy probíhají bez jakéhokoli omezení):

1. Jiné firmy mohou do příslušného odvětví vstoupit okamžitě (bez časových omezení).

2. Jiné firmy mohou vstoupit do příslušného odvětví bez jakýchkoli transakčních nákladů.

3. Jiné firmy mohou vstoupit do příslušného odvětví za stejných podmínek jako firmy, které zde již působí.

4. Vstup jiných firem do příslušného odvětví není ničím omezen.

Závěr z výše uvedeného lze učinit jediný: Nabídková křivka bude absolutně elastická:

Určitý statek bude nabízen za určitou cenu (P₁), která je určena technologickými podmínkami výroby (konkrétně pak bodem zvratu), bez ohledu na množství, v jakém je poptáván16).

Poznámka:

Samozřejmě, že můžeme uvažované období rozlišit na krátké a dlouhé:

- Krátké období je to, ve kterém jiné firmy nevstupují do daného odvětví.

- Dlouhé období je to, ve kterém jiné firmy vstupují do daného odvětví.

Pak se výše uvedený závěr bude týkat jen dlouhého období. Přitom není důležité, "jak dlouho trvá" dlouhé období. Ani toto rozlišení nás však nezbavuje potřeby odpovědět na otázku, co vlastně činí nabídkovou křivku nikoli absolutně pružnou.

Fakt, že v odvětví, ve kterém není žádné "tření", žádné bariéry apod., je křivka tržní nabídky absolutně elastická znamená současně následující: Poptávka po produkci kterékoli firmy v tomto odvětví je rovněž absolutně elastická. Vyplývá to z toho, že firma prodá veškerou produkci za cenu, za kterou ji prodávají i ostatní firmy, za vyšší cenu by neprodala nic. Z toho vyplývá, že nedokonalá konkurence se objevuje vždy tam, kde existuje nějaké tření či bariéry působící proti obnově rovnováhy.

Úkol k zamyšlení: Pokuste se samostatně vyjmenovat všechny vlivy, jejichž výsledkem je skutečnost, že křivka tržní nabídky není absolutně elastická17).

Metodologická vsuvka:

Aby čtenář měl prostor pro samostatnou úvahu a nepředběhl očima text, učiníme nejdříve krátkou metodologickou vsuvku, která se týká katalogizace a kategorizace jako metodologického postupu uplatněného ke konkrétnímu příkladu.

Připomeňme si z toho, co známe již bakalářského studia:

- Na úrovni katalogizaci si všímáme, že existují různé firmy - velké a malé, firmy dosahující větší či menší zisk, firmy, jejichž produkce se výrazně odlišuje od ostatních firem (tj. kdy není žádná jiná firma s podobnou produkcí), a firmy, které vyrábějí tutéž nebo obdobnou produkci jako ostatní firmy.

- Přechod ke kategorizaci je založen na přesném vymezení dvou vzájemně se doplňujících situací - dokonalé a nedokonalé konkurence. Rozlišujícím kritériem (tím, co vymezuje tyto polarity) je vztah mezi cenou a rozsahem produkce uplatnitelné na trhu (v dokonale konkurenčním prostředí cena nezávisí na rozsahu produkce, se kterou firma přichází na trh, v nedokonale konkurenčním prostředí závisí na rozsahu produkce, kterou daná firma na trhu uplatňuje).

Jakmile přejdeme od katalogizace ke kategorizaci, otevíráme si cestu k tomu, abychom v dané oblasti poznání identifikovali to, co před tím zůstávalo skryto, a to:

- Vzájemné působení dvou vzájemně se doplňujících podoblastí.

- Přechody mezi nimi.

- Podmíněnost toho, čím je určena příslušnost k té či oné podoblasti.

Poznáváme-li určitou oblast, kterou jsme určitým způsobem katalogizovali, nestačí nám zpravidla jedna polarita kategorizace, ale nacházíme jich více. Příslušná oblast jevů se nám ukazuje jako vícerozměrná.

Na základě kategorizace můžeme ukázat standardní situace a přechody mezi nimi.

V rovině katalogizace můžeme dát následující odpověď na otázku, co brání tomu, aby nabídková křivka byla dokonale elastická:

- Transakční náklady na vstup do odvětví (náklady na specializaci výroby, časová zpoždění...).

- Omezení vstupu do odvětví (administrativní, daná vlastnictvím omezených zdrojů, neznalostí příslušné technologie...).

- Inovace a konečná rychlost jejich šíření (tj. to, že někdo přichází s něčím novým a než se rozšíří schopnost využívat stejnou technologii, má dočasnou výhodu).

V rovině kategorizace můžeme rozlišit:

1. Polaritu transakčních nákladů na vstup do odvětví (včetně časových nákladů a tím vznikajících zpoždění) a monopolního postavení vzniklého v daném odvětví.

2. Uvnitř polarity monopolních struktur pak mezi trvalými monopoly (danými administrativními omezeními, vlastnictvím omezených zdrojů apod.) a dočasnými monopoly založenými na inovacích.

Výše uvedený příklad ukazuje smysl vyjádření všeobecné ekonomické rovnováhy a posunů, které jsou s jejím vytvářením spojeny. V žádném případě se nejedná o nějaký ideální stav ke kterému by měla ekonomika směřovat. Jedná se o koncept, který nám umožňuje ukázat (a v souvislosti s tím dát i odpověď na příslušné otázky):

1. Co vyvolává nerovnováhu v ekonomickém systému?

2. Co brání směřování ekonomického systému k rovnováze?18)

Inovace vnášejí do ekonomického systému nerovnováhu, ekonomický systém na tuto nerovnováhu reaguje optimalizačními posuny, které jsou však současně bržděny existencí transakčních nákladů na realizaci optimalizačních posunů a monopolních prvků v ekonomickém systému.

Tak tomu je ovšem jen v prvním přiblížení, kdy inovace považujeme za pouze za exogenní prvek ekonomického systému, který zvyšuje jeho efektivnost při současném vyvolání nerovnováhy. V tomto pohledu samotné inovace vstupují do ekonomického systému díky vynalézavosti lidí a lidmi odhalovaných zákonitostí.

Při podrobnějším pohledu na vlivy, které podmiňují vliv inovací, zjistíme, že podstatná část z nich je motivována nikoli jen přirozenou vynalézavostí, ale reaguje již na existující prvky nerovnováhy ekonomického systému. A to zejména na ty prvky nerovnováhy ekonomického systému, které vzhledem k "brzdícím" vlivům (transakčním nákladům a monopolním prvkům) způsobují, že v ekonomickém systému dlouhodoběji neprobíhají příslušné optimalizační procesy.

Jinými slovy - existence zejména monopolních prvků (ať již daná vlastnictvím omezených zásob zdrojů, vysokými náklady na vstup do odvětví s výnosy z rozsahu, administrativními bariérami vstupu do odvětví apod.) provokuje vznik inovací, které vedou:

1. K eliminování monopolního postavení.

2. K posunu ekonomického systému směrem k rovnováze.

3. Ke vnesení dalších prvků nerovnováhy (ale již na jiné úrovni).

Z tohoto hlediska můžeme celý ekonomický systém nahlížet jako systém, jehož fungování a vývoj jsou doprovázeny střetem (relativně) trvalých a (relativně) dočasných monopolů19).

Veškerý společenský pokrok se uskutečňuje prostřednictvím inovací20). Inovace jsou tím, co zvyšuje efektivnost. Bez inovací, tj. při setrvačném využívání přírodních zdrojů, by naše civilizace nejen velmi rychle narazila na nepřekročitelné bariéry svého růstu, ale dostala by se i do kleští stále obtížněji dosažitelných základních zdrojů a zanikla by.

Inovace buď snižují množství vstupů nutných k dosažení určitého srovnatelného efektu, nebo při srovnatelném množstvím vstupů umožňují dosažení většího efektu (případně vedou k obojímu). Otevírají cestu k využívání vnitřních vlastností hmoty i k naplnění vnitřního bohatství života člověka (vytvářením nových užitečných efektů).

Inovace tedy přinášejí zlepšení, často velmi výrazná. Tato zlepšení však nemusejí mít a zpravidla také nemají paretovský charakter. To znamená, že ačkoli vytvářejí přebytek užitku nad ztrátou užitku, může jejich důsledkem být snížení užitku některých subjektů. (Pod paretovským zlepšením chápeme situaci, kdy se alespoň někomu užitek zvýší a nikomu užitek nesníží.)

Jak k tomuto snížení užitku některých subjektů dochází? Dvojím způsobem:

- Buď je v důsledku inovace uspořen určitý zdroj. V důsledku toho je ho poptáváno menší množství. Vlastníkovi tohoto zdroje nezbývá nic jiného, než tento zdroj využít alternativně. Alternativní využití zdroje vede ovšem k jeho nižšímu ocenění (a to právě ocenění na úrovni nákladů původně obětované příležitosti alternativního použití zdroje).

- Nebo v důsledku inovace dochází k vytvoření nového užitečného efektu, který umožňuje substituci stávajících užitečných efektů. V důsledku toho se snižuje poptávané množství po statcích vyvolávajících původní užitečné efekty, snižuje se jejich cena i množství statků, které lze uplatnit na trhu. Jedno i druhé se projevuje ve snížení příjmu těch, co tyto statky produkují.

(Na příklady těchto důsledků lze narazit na každém kroku - diktafony připravily o práci ty, kteří se s velkým úsilím naučili těsnopis, rozšíření televize a videa vedlo k poklesu návštěvnosti kin atd. Obětí může být jak vlastník příslušného zdroje, tak i zaměstnanec toho, kdo s příslušnými zdroji hospodaří; obětí může být jak výrobce příslušného statku, tak i zaměstnanec tohoto výrobce.)21)

Fakt existence neparetovských důsledků inovací má závažné společenské důsledky. Poškození a potenciálně poškození se brání. A brání se tím více, čím větší a aktuálnější je jejich ohrožení. (Neparetovské změny v ekonomickém systému vždy vedou k vnitřním rozporům ve společnosti a projevují se jako střet zájmů.) A vzhledem k tomu, že celé dějiny jsou spjaty s tendencí rostoucí dynamiky inovačních procesů, není divu, že se v určitých dobách tyto konflikty vyhrotily a hledal se způsob, jak zdroje konfliktů odstranit, aniž by došlo k zablokování inovací (což by pro společnost na současném stupni rozvoje znamenalo zkázu).

Samotná realita nastolila otázku, jak dosáhnout toho, aby přebytek užitku, k němuž ta či ona inovace vede, byl rozložen "paretovsky", tj. aby nedošlo ke zhoršení užitku nikoho. V realitě jde z tohoto hlediska spíše o to, aby se případy tohoto zhoršení minimalizovaly natolik, že již ve střednědobém horizontu běžný občan cítí spíše převažující pozitivní dopad celkového ekonomického vývoje hnaného inovační dynamikou, než případné negativní dopady inovací.

Cestou, která se (jako první a někoho ani nenapadne, že existuje i jiné řešení) nabízí a kterou zná i ekonomické teorie (ačkoli řešení bylo nacházeno spíše spontánně), je kompenzace negativních důsledků inovací.

Společným jmenovatelem kompenzačního způsobu minimalizace neparetovských dopadů inovací na sociálně nejvíce ohrožené skupiny obyvatelstva v podmínkách inovačně dynamické společnosti se stal sociální stát. Nástroji pak:

- Nepřímá redistribuce formou právní ochrany orientované na nejčastější případy poškození zaměstnanců v důsledků inovací (např. povinnost zaměstnavatele převést v určitých případech zaměstnance na jinou práci, poskytovat mu průběžnou rekvalifikaci apod.).

- Přímá redistribuce formou různých forem sociálního pojištění a sociálních dávek, dále pak aktivní politika zaměstnanosti.

S dalším zvyšováním inovační dynamiky se začalo stále více ukazovat, že cesta snížení neparetovských dopadů inovací formou kompenzací má své limity. Byla narušena rovnováha mezi pociťováním střednědobých důsledků zvyšování blahobytu a ochoty trpět dopady inovací zmírněné kompenzacemi. Tam, kde byla kompenzace realizována v největším rozsahu, tam se inovační dynamiky začala zpomalovat natolik, že přestalo být pociťováno zlepšení blahobytu, aniž by přitom bylo možno zajistit minimalizaci neparetovských dopadů inovací probíhajících v okolním světě a přenášejících se svými důsledky do dané země.

V této situaci dochází k tomu, co se nazývá krizí sociální státu. Roste averze k flexibilitě, změnám, vývojové dynamice, objevuje se snění o možnosti zablokovat vývoj apod.

(Vznik sociální psychologie i sociálního pnutí tohoto typu ne náhodou připomíná ludisty. Ti také považovali stroje za nepřátele, kteří jim brali práci.)

Vraťme se však k prapůvodní příčině toho, proč byl využit mechanismus kompenzací. K tomu, jakým způsobem inovace vyvolávají snížení užitku některých subjektů. Všimněme si, že stejným způsobem, jakým dochází ke snížení užitku některých subjektů, dochází i k rozšíření okruhu subjektů, na které má inovace pozitivní dopad. Jedná se o všechny subjekty, které vlastní či produkují zdroje, jež si realizace inovací vyžaduje. Tak jako jsou některé zdroje uspořeny, snižuje se jejich poptávané množství a jejich vlastníci či producenti utrpí újmu, tak se současně zvyšuje poptávané množství některých jiných zdrojů, které si realizace inovací vyžaduje, které jsou spjaty s šířením inovací apod.

Položme si nyní otázku: Existuje nějaký zdroj, jehož hodnotu prakticky žádná inovace nesníží, ale jehož hodnota naopak roste s dynamikou inovací (tj. s tím, jaká je intenzita generování, realizace a šíření inovací)?

Ano. Takovýto zdroj existuje. A tímto zdrojem je právě lidská schopnost aktivně reagovat na změny, inovační schopnosti člověka spjaté s jeho univerzalitou - všestranností rozvoje jeho poznání a poznávacích schopností22).

Pokud co největší množství lidí a v co největší míře je vybaveno schopnostmi tohoto typu, pokud lidem vzdělávací systém poskytne tento vzácný a užitečný zdroj, pokud se stanou jeho vlastníky, jsou nejlépe pojištěni proti riziku změn, nejlépe chráněni před neparetovskými dopady inovací a stávají se těmi, co mohou z inovací těžit.

Právě proto hraje vzdělávací systém v současné době mimořádně významnou roli. Jak tuto roli naplní ovšem závisí na tom, zda jeho výsledkem nabytí příslušných inovačních schopností je či nikoli23).

Z výše uvedeného vyplývá, že při hledání odpovědi na otázku, jaký by měl být vzdělávací systém, k čemu by mělo vzdělání člověka přivést, jaké schopnosti by měl prostřednictvím vzdělání člověk nabývat atd. je nutné vycházet z pochopení charakteru inovačních procesů a z toho, jak na ně může člověk aktivně reagovat tak, aby je využil ke zvýšení svého užitku.

Univerzalita znamená především schopnost disponovat investičními příležitostmi. Z tohoto hlediska jde ve vzdělání především o to, aby byly využívány investiční příležitosti spojené s rozvojem schopností člověka, které mu umožňují vytvářet si investiční příležitosti indukované inovačními změnami (tj. ty, které reagují na primární inovace probíhající v ekonomickém systému).

Univerzalita rovněž znamená schopnost pracovat v týmu a vytvářet kooperující sítě, tj. sítě založené na tom, že jak ti, co přicházejí s investičními příležitostmi, tak ti, co se podílejí na jejich realizaci, si zlepšují svůj užitek.

Jednou z nejdůležitějších otázek tedy je, jak dosáhnout toho, aby v rámci fungování ekonomického systému bylo co nejvíce lidí vybaveno schopnostmi disponovat investičními příležitostmi, které vznikají při vstupu inovací do ekonomického systému. Tím jsme si ukázali jeden z podstatných aspektů přechodu ke vzdělanostní společnosti i důvod, který nás vede k tomu, abychom se zabývali produktivními aspekty osobní spotřeby.

Tuto část záměrně vyložíme poněkud jiným způsobem než ostatní části. Půjde o to, aby si ten, kdo ji studuje, sám na sobě ověřil:

- jaký význam má teoretický koncept při katalogizaci příslušné oblasti poznání,

- jak přejít od katalogizace ke kategorizaci,

- jaký význam to má pro poznání dané oblasti i pro rozvíjení základního teoretického konceptu.

Proto budeme při výkladu v této části klást důraz na kladení otázek.

Otázka č. 1: Jakým způsobem může ekonomický systém reagovat na nerovnováhu? Uveďte tři různé způsoby.

Kdo si dá tu práci a pokusí se k následujícím pomocným otázkám přistoupit poctivě, ten si uvědomí, jak od nalezení jednotlivých případů, hledání typově odlišných případů, jejich uspořádání podle různých kritérií (a tudíž od katalogizace) postupně přecházíme ke kategorizaci, při které máme příslušnou část reality popsanou prostřednictvím přesně vymezených a vzájemně se doplňujících polarit.

Překryjte papírem následující text a papír posouvejte řádek po řádku tak, aby se vám jednotlivé pomocné podotázky objevovaly postupně. Pokuste se na ně odpovědět a případně si odpověď i zaznamenejte, než přejdete k dalšímu řádku. Podobně to dělejte i u dalších otázek.

- Můžete uvést nějaký příklad reakce ekonomického systému na nerovnováhu?

- Můžete uvést nějaký další příklad a více příkladů?

- Můžete příklady uspořádat podle nějakého kritéria či typově rozlišit?

- Existuje ještě jiný způsob reakce ekonomického systému na nerovnováhu než prosté rozšiřování výroby nějakého statku?

- Můžete rozlišit dva případy rozšiřování výroby nějakého statku?

- Může dojít k vyrovnávání nerovnováhy v ekonomickém systému i v případě, že je nějakým způsobem omezen vstup do odvětví, které by mělo rozšířit produkci statků?

- Mohou zde sehrát nějakou roli inovace?

- Existují nějaké systémové a dlouhotrvající zábrany obnovy rovnováhy, které lze překonávat vývojem trhu?

Stručná odpověď na otázku č. 1:

Můžeme rozlišit tři základní případy reakce ekonomického systému na nerovnováhu:

- Prosté rozšiřování výroby (a to buď ve stávajících firmách působících v odvětví nebo vstupem dalších firem do odvětví).

- Inovace, které jsou schopny prolamovat bariéry vstupu do odvětví.

- Vývoj tržního mechanismu tak, aby nevznikaly bariéry vstupu do odvětví.

Je zřejmé, že tyto tři možnosti se velmi podstatným způsobem liší, pokud jde o to, jak významnou změnu v ekonomickém systému znamenají.

Otázka č. 2: Kdy k obnovení rovnováhy systému stačí prosté rozšiřování výroby, kdy jsou k tomu nutné inovace a kdy nestačí ani inovace a je nezbytný i vývoj tržního mechanismu, aby odstranil trvalé zdroje nerovnováhy?

Otázka č. 3: Co může být příčinou omezení vstup do odvětví (kdy vstup do odvětví je podmínkou rozšiřování výroby a eliminování nerovnováhy systému)?

Proveďte katalogizaci a následnou kategorizaci všeho, co může hrát při omezení vstupu do odvětví roli.

Otázka č. 4: Kdy a jak lze vytvořit bariéry vstupu do odvětví formou investování do našeho?

Proveďte katalogizaci a následnou kategorizaci všeho, co může hrát při omezení vstupu do odvětví roli.

Otázka č.5: Jak by bylo možné odstranit bariéry vstupu do odvětví vznikající investováním zdokonalováním tržního mechanismus? Bylo by či nebylo by možné je odstranit i jinak?

Na většinu otázek si dáme postupně odpověď v dalším výkladu. Přesto by však stálo zato, aby si každý pokusil dát a nějak zaznamenat vlastní odpovědi, byť i jen neúplné. Rozhodně by měl využít příležitost a ověřit si význam přechodu od výčtu a uspořádání jednotlivých případů k přesnému vymezení podmínek, za kterých vystupují jako vzájemně se doplňující polarity, tj. od katalogizace ke kategorizaci. Jedná se totiž o postup, který každý (ať již si to uvědomuje či nikoli) neustále používá - a to jak při poznávání nového, tak i při ukládání poznatků tak, aby měly využitelnou podobu a abychom měli pocit, že chápeme, o co jde. Je pouze otázkou, jak kdo z nás je důsledný, pokud jde o dotahování vyjádření dané oblasti až na úroveň kategorizace.

Pokud si chceme ukázat cestu k vytvoření podmínek, za nichž se v reálném ekonomickém systému minimalizují neparetovské dopady inovací (tj. ve kterém přinášejí inovace zlepšení paretovského typu), musíme překročit omezení, která do mikroekonomické teorie vnáší princip vztažení optimalizace k užitku chápanému jako subjektivní fenomén.

Připomeňme si: Užitek se v ekonomické teorie chápe:

1. Původně a převážně jako subjektivní fenomén typu pociťovaného požitku (prožitku, slasti-strasti...).

2. Někdy a později spíše jako projev preferencí, aniž by byla specifikována jejich povaha či podoba24).

V jedné i druhé interpretaci se předpokládá dvojí - finalitu a exogenní charakter užitku ve vztahu k ekonomickému systému:

1. Finalita užitku znamená, že racionální rozhodování je vztaženo k dosahování užitku (jakkoli interpretovaného), který nemá zpětnou vazbu na ekonomické procesy.

2. Exogenní charakter užitku znamená, že způsob fungování ekonomického systému nemá žádný vliv na utváření (jakkoli interpretovaného) užitku.

Přijetí tohoto předpokladu znamená, že ze spotřeby lze vyčlenit absolutně konečnou spotřebu, která definitivně končí vyvoláním užitku a která nemá produktivní charakter v tom smyslu, že by vedla k nabývání vlastnictví nějakého výrobního faktoru (např. lidského či sociálního kapitálu), který je vstupem do výroby a který je jako takový oceňován a tím se stává i zdrojem příjmu.

Podíváme-li se na reálný ekonomický systém, pak v něm doložitelně a prokazatelně roste role produktivních aspektů spotřeby, od nichž nelze abstrahovat a které nelze považovat za nepodstatné reziduum. Tatáž spotřeba (v podobě konzumace vzdělávacích služeb, vytváření společenských kontaktů prostřednictvím okázalé či klubové spotřeby apod.) je současně jak tím, co vyvolává užitek (jako subjektivně pociťovaný fenomén), tak současně vede k nabývání lidského či sociálního kapitálu, který je jako výrobní faktor vstupem do výroby a tudíž i zdrojem budoucího příjmu.

Exogenní charakter užitku ve vztahu k ekonomickému systému znamená, že vztahy či mechanismy o nichž pojednává ekonomická teorie, v nichž se nacházejí lidské ekonomické subjekty navzájem (jednající lidé), nehrají žádnou roli při vytváření jejich subjektivně pociťovaných prožitků.

I v tomto případě lze na řadě příkladů doložit, že tento předpoklad nejenže není v reálném ekonomickém systému splněn, ale že to, co lidé považují za užitek, resp. pociťují jako užitek, je výrazně podmíněno mj. charakterem vzájemného působení (včetně rozporů) dočasných a trvalých monopolů.

Vidíme tedy, že současný ekonomický systém nemůže být dostatečně věrohodně a relevantně popsán ekonomickou teorií vztahujícím volbu prováděnou lidmi či domácnostmi jako ekonomickými subjekty k užitku.

Především je však zřejmé, že v době, kdy začíná přechod ke vzdělanostní společnosti (jak se různě uvádí - vzděláním popoháněné či na vzdělání založené společnosti), nelze opomenout produktivní charakter spotřeby.

Viděli jsme, že současný ekonomický systém nemůže být dostatečně věrohodně a relevantně popsán ekonomickou teorií vztahujícím volbu prováděnou lidmi či domácnostmi jako ekonomickými subjekty k užitku.

Cestu z této situace nalezl již v roce 1957 v práci Teorie spotřební funkce M. Friedman. Zde ukazuje a dokazuje pozoruhodnou myšlenku. Ať již domácnosti spoří nebo spotřebovávají, tak či onak vytvářejí své majetkové portfolio stávající se z finančních i fyzických aktiv, lidského a nikoli lidského majetku, přičemž se chovají tak, aby maximalizovaly současnou hodnotu budoucího příjmu (výnosů) z tohoto portfolia. Friedmanova postřehu týkajícího se cílové orientace chování domácností i jednotlivců si u nás povšimnul M. Sojka (Milton Friedman - Svět liberální ekonomie, Praha,. Epocha 1996) i R. Holman (Dějiny ekonomického myšlení, C. H. Beck, Praha 1999). Odsud již je jen malý krůček k ekonomii produktivní spotřeby25).

Osobní spotřebou totiž ekonomický proces nekončí. Řada složek (osobní) spotřeby má prokazatelně produktivní charakter v tom smyslu, že přispívá ke zvýšení budoucího příjmu spotřebitele. Zcela zřejmé je to v případě vzdělání, ale i péče o zdraví či při pořizování předmětů osobní spotřeby vedoucích k úsporám času. A to je jen malý zlomek názorných příkladů produktivní spotřeby jednotlivců či domácností. Mnohem jednodušší najít příklady produktivní spotřeby než neproduktivní.

Vliv (osobní) spotřeby na budoucí příjem je fenomén, který - při pozornějším pohledu na věc - vnáší do jakéhokoli systému ekonomické teorie vztahující cílovost ekonomických procesů k užitku neřešitelný rozpor. Pokud předpokládáme, že individuum vztahuje veškeré své jednání k dosahování užitku (maximalizaci slastí a minimalizaci strastí) a pokud i připustíme možnost "oddiskontovat" budoucí prožitky (jak to dělá G. Becker), vzniká otázka, jak ocenit budoucí příjem ze spotřeby, při které jsou současně dosahovány prožitky. Tento rozpor je v rámci teorie užitku neřešitelný.

Předpokládejme nyní, že cílovost ekonomického jednání lidí a tím i cílovost ekonomických procesů je (byť i třeba jen "koneckonců") určena produktivním charakterem (osobní) spotřeby. V tom případě lze tuto cílovost vyjádřit takto: Domácnosti využívají současné příjmy k vytváření a provozování svých aktiv (svého majetkového portfolia), které se sestávají z fyzických i finančních aktiv, z lidského i nikoli-lidského kapitálu, přitom tak, aby maximalizovaly současnou hodnotu budoucího příjmu.

"Rodinné portfolio" lze členit a prezentovat různým způsobem (neexistuje ustálená deskripce aktiv srovnatelná s účetní v případě firmy), např.:

- aktiva ve formě fyzického kapitálu (pokud domácnost vlastní pozemky, nemovitosti, další investiční majetek, který bezprostředně používá k podnikání či který pronajímá),

- finanční aktiva vyjadřující vlastnický podíl domácnosti (akcie apod.),

- finanční aktiva typu úspor (v podobě termínovaných vkladů, nakoupených dluhopisů apod.),

- fyzická úsporová aktiva (zlato, šperky, umělecké předměty, sbírky),

- plně likvidní aktiva (peníze),

- aktiva v podobě "schopnostního" lidského kapitálu (počet členů domácnosti, jejich vzdělání, výcviku apod., zdraví atd.),

- aktiva sloužící k provozu domácnosti umožňující dosahovat úspor času (většinou se jedná a předměty dlouhodobější spotřeby),

- aktiva sloužící k zajištění obživy domácnosti a jejího běžného provozování,

- aktiva sloužící k dosažení určité společenské pozice domácnosti (např. formou demonstrativní spotřeby).

Subjektivní užitek (požitek či prožitek), který leží v mimoekonomické sféře, tak nahrazujeme něčím, co zůstává v ekonomické sféře. Prožitkový mechanismus je z tohoto hlediska mechanismem rozhodovacím (nahrazuje kalkulaci, která "on-line", v reálném čase není sto plnit svou roli), nikoli cílotvorným. Mj. takový pohled odpovídá i tomu s čím se běžně setkáváme v realitě, totiž tomu, že naše psychika má schopnost to, co je pro nás prospěšné, "prožitkově ocenit" jako příjemné, tj. nejen jako zdroj budoucího příjmu, ale i formou subjektivně prožívaných pozitivních prožitků.

V modelu 2x2x2x2 (dva výrobní faktory, dvě firmy, dva spotřební statky, dva spotřebitelé) lze od smluvní křivky (CC) v případě dvou výrobních faktorů (vstupů) a dvou spotřebních statků (výstupů) odvodit hranici produkčních možností (PPF). V jiném schématu (když zkoumáme případ dvou spotřebních statků a dvou spotřebitelů), máme rovněž smluvní křivku, ze které lze obdobným způsobem odvodit křivku, která je obdobou PPF a která byla nazvána hranicí dosažitelného užitku (UPF). Následně byla podniknuta snaha o interpretaci této křivky, a to patrně se snahou najít jakési odůvodnění sociálně zaměřeného přerozdělování.

Hranice dosažitelného užitku, která je odvozena od smluvní křivky, bývá interpretována takto:

- Představuje všechny možné kombinace rozdělení dosažitelného (maximálně možného) užitku mezi dva spotřebitele.

- Body na ní jsou paretoefektivní.

- Ne každé rozdělení užitku však musí být spravedlivé. (Spravedlnost se chápe jako exogenní faktor modelu a posuzuje se z normativního hlediska.)

- Pokud chceme zvýšit spravedlnost, musíme obětovat efektivnost.

U¹ a U² jsou užitky spotřebitelů

A - některý z bodů, který prezentuje jedno z možných rozdělení užitků

B - bod blaženosti

K vyjádření konfliktu mezi efektivností a spravedlností se používá křivka společenského blahobytu (W), která spojuje různé kombinace užitku dvou spotřebitelů představující stejnou úroveň společenského blahobytu. Bod dotyku UPF a (příslušné) W představuje bod blaženosti (B). Uvádí se, že tento bod je zpravidla nedosažitelný, protože pokud se chceme posunout po křivce UPF do bodu B (přerozdělit určitým způsobem příjmy spotřebitelů a tudíž i jejich užitky), můžeme např. oslabit motivy k práci a tudíž dosáhnout jen některý vnitřní bod z hlediska UPF. Tj. preferujeme-li spravedlnost, sníží se efektivnost.

Toto vysvětlení má řadu dílčích problémů, např. o následující:

- Způsob konstrukce křivky W.

- Přerozdělení (jako nástroj posunu po UPF) nemusí nutně vždy vést ke snížení efektivnosti, může např. snížit ztráty vznikající při hledání zaměstnání těmi, co se ocitli bez práce i bez prostředků.

Rozdělení užitků mezi dva spotřebitele je determinováno (určeno) působením samotného systému, který popisujeme. Není tedy faktorem exogenním, ale endogenním. (Tak tomu je již v původním Walrasově modelu, kdy každý jedince něco vlastní a z toho má příslušný důchod.)

Na výše naznačený problém je nutné pohlížet z hlediska interpretace reálného obsahu, který se za použitými schématy (paretovské) optimalizace skrývá. Tato schémata popisují jen jeden akt procesu použití zdrojů (vstupů) při výrobě spotřebních statků určených ke spotřebě. (Spotřeba pak končí užitkem, který chápeme jako subjektivní fenomén a vyvolání užitku je tím posledním, co v rámci příslušných schémat uvažujeme.) Takovéto omezení modelu vede k oprávněné skepsi, pokud se týká prakticky relevantních závěrů, které na základě něj můžeme formulovat.

Problém vztahu mezi efektivností a rovností (jehož součástí je mj. i otázka bohatství a chudoby, odstraňování nerovností apod.) patří mezi nejzávažnější společenské problémy vůbec a přístup k jeho řešení určuje koncepci ekonomiky veřejného sektoru, která je realizována v praxi v té či oné zemi. V oblasti teoretického pojetí vztahu mezi efektivností a rovností dochází k podstatnému posunu, který má závažné dopady i pro ekonomickou praxi.

Stávající ekonomie se domnívá, že mezi efektivní s rovností existuje rozpor, resp. substituční vztah. Dostatečně reprezentativně se k tomu vyjadřuje J. Stiglitz: "...i když je výsledek fungování tržních mechanismů efektivní, může docházet k případům, kdy je výsledné rozdělení příjmů velmi nerovnoměrné. Jedním z hlavních cílů vlády je proto ovlivnění rozložení příjmů ve společnosti." (Stiglitz, J.: Ekonomie veřejného sektoru, Grada Publishing, Praha, 1997, s.123) "...abychom dosáhli vyšší rovnosti, musíme se vzdát části efektivnosti... Například progresivní zdanění příjmů, které snižuje nerovnosti ve společnosti, snižuje podněty ke zvyšování pracovní výkonnosti, čímž snižuje efektivnost." (Stiglitz, s.124)

Grafické vyjádření výše uvedeného (Stiglitz, s. 124):

Další grafické vyjádření se týká optimalizace rozdělení užitků (Stiglitz, s. 133):

"Paretovský přístup nám bohužel nedává žádný návod, jak porovnávat rozdílné alokace zdrojů, které leží na hranici užitkových možností, například body A a B. Nemůžeme tedy říci, zda je bod A výhodnější než bod B, nebo naopak. Nemůžeme také zodpovědět otázku, zda je výhodnější snížit současné nebo budoucí sociální dávky. Nemůžeme ani ohodnotit posun z bodu pod hranicí užitkových možností (bod I) na bod ležící na hranici užitkových možností, ale ne napravo a nahoře od bodu I (bod A). Takže ačkoli alokace A je paretovsky optimální, kdežto alokace I ne, nemůžeme říci, zda je bod A výhodnější než bod I, nebo zda je tomu naopak." (Stiglitz, s. 133-134)26)

V rámci ekonomie produktivní spotřeby se nám situace jeví poněkud jinak:

Y´PF je hranice příjmových možností obou spotřebitelů, tj. maximální současná hodnota budoucího příjmu, který mohou společně dosáhnout.

Může být bod A ve výše uvedeném grafu bodem optima? Nikoli, jak je zřejmé z dalšího grafu:

Bod optima je v tomto případě jednoznačně určen (tečnou se sklonem 45° , resp. 135° ). Přechod od bodu A k bodu E je paretovskou optimalizací. Pokud se totiž přesunujeme z bodu A směrem k bodu E, přichází druhý spotřebitel o menší část současné hodnoty budoucího příjmu, než první spotřebitel získává, tj. současná hodnota jejich společného příjmu roste. Protože za určitých podmínek si (na rozdíl od subjektivně pociťovaných užitků) mohou tento příjem přerozdělit, může si každý zvýšit současnou hodnotu budoucího příjmu (a mj. tím i svůj užitek).

Jak tento výsledek interpretovat? Na kapitálovém trhu proti sobě - přitom v opačném gardu - stojí:

- Nabídka a poptávka investičních prostředků (věřitel nabízí vlastní investiční prostředky a dlužník poptává cizí investiční prostředky).

- Poptávka a nabídka investičních příležitostí (věřitel poptává cizí investiční příležitosti a dlužník nabízí vlastní investiční příležitosti).

Každý je vlastníkem investičních prostředků i investičních příležitostí. Co rozhoduje o tom, kdo bude věřitelem a kdo dlužníkem?27) K tomu viz následující graf poptávky a nabídky investičních prostředků a investičních příležitostí:

Kde je:

Y - současný příjem

D₁ - mezní výnos z realizace vlastních investičních příležitostí prvního spotřebitele = poptávka po cizích investičních příležitostech (do linie rozpočtu) = poptávka po cizích investičních prostředcích (od linie rozpočtu)

S₂ - mezní výnos z realizace vlastních investičních příležitostí druhého spotřebitele = nabídka vlastních investičních prostředků (do linie rozpočtu) = nabídka vlastních investičních příležitostí (od linie rozpočtu)

i -míra výnosu z vlastních investičních prostředků poskytnutých k realizaci cizích investičních příležitostí (úroková míra)

K výše uvedenému grafu existuje symetrický.

První spotřebitel je dlužník - poptává cizí investiční prostředky (viz předchozí graf) a nabízí vlastní investiční příležitosti (viz tento graf).

Druhý spotřebitel je věřitel - poptává cizí investiční příležitosti (viz předchozí graf) a nabízí vlastní investiční prostředky (viz tento graf).

Trojúhelníky EAB a ECB představují paretovská zlepšení jednoho a druhého spotřebitele.

Budeme-li uvažovat velké množství subjektů (spotřebitelů) bude i - míra výnosu z vlastních investičních prostředků poskytnutých k realizaci cizích investičních příležitostí (úroková míra) - určena následujícím způsobem:

Kde je:

S Y_n - součet příjmů všech subjektů

S D_n - mezní výnos z realizace vlastních investičních příležitostí všech subjektů = poptávka po cizích investičních příležitostech = poptávka po cizích investičních prostředcích.

K tomuto grafu existuje symetrický, ve kterém figuruje S S_n.

Odsud pak lze odvodit grafické vyjádření postavení věřitele a dlužníka:

Graf věřitele

Graf dlužníka

Kde existenční pásmo je ta část prostředků, které subjekt musí využít k zabezpečení své existence či k uspokojení potřeb, kterých se nechce vzdát.

K výše uvedeným grafům rovněž existují symetrické, v nichž mezní výnos z realizace vlastních investičních příležitostí určuje nabídku vlastních investičních, resp.vlastních investičních příležitostí.

O tom, zda se ten či onen subjekt ocitne v postavení věřitele či dlužníka rozhodují dvě okolnosti:

1. Rozpočtové omezení příslušného subjektu (tj. jakým současným příjmem disponuje).

2. Mezní výnos z jeho vlastních investičních příležitostí (tj. jakými investičními příležitostmi disponuje).

Následující graf pak ukazuje, z čeho se sestává další (budoucí) příjem věřitele a dlužníka:

Kde je:

Plocha A - velikost příjmu z vlastních investičních prostředků

Plocha B - velikost příjmu z využití vlastních investičních příležitostí

A závisí na velikosti současného příjmu, B nikoli.

Z výše uvedeného lze mj. odvodit, že systém, ve kterém by dostatečně fungoval kapitálový trh v oblasti využívání investičních příležitostí spojených s rozvojem schopností člověka, by konvergoval (a nikoli divergoval, jak se někteří domnívají!), pokud se týká majetkové diferenciace. Jinými slovy - vliv majetkové výhody na budoucí příjmy se v systému, kde nepůsobí jiné faktory, snižuje. Současně se ukazuje, že mezi rovností a efektivností lze vytvořit komplementární vztah28).

Ukazuje právě tento pohled na ekonomický systém prizmatem ekonomie produktivní spotřeby cestu k řešení odvěkého problému bohatství a chudoby? Patrně ano. Mezi prokázáním teoretické možnosti a praktickým využitím těchto možností je však ještě velký rozdíl. J. Mládek v diskusích na dané téma upozornil např. na následující problém: Čím více investičních prostředků má subjekt dispozici, tím větším množstvím výnosnějších investičních příležitostí disponuje, tj. bohatí si půjčují a chudí spoří. Kapitálový trh tak majetkovou divergenci společnosti spíše urychluje.

K Mládkovu paradoxu dochází pouze za dvou předpokladů:

1. Není rozvinuto investování do sekundárních investičních příležitostí prostřednictvím kapitálového trhu.

2. Je rozvinuto investování do společenské pozice.

Grafické vyjádření Mládkova paradoxu:

Investičních příležitostí totiž existuje několik druhů:

- Primární - schopnosti, které má člověk od narození.

- Sekundární - spojené s rozvojem schopností člověka, využíváním jedněch vznikají další.

- Terciární - schopnost iniciovat a realizovat inovační projekty.

V našem případě jde zejména o to, aby rozvojem kapitálového trhu (a odstraňováním jeho nedokonalostí) byly vytvořeny podmínky pro využívání sekundárních investičních příležitostí. To je důležité i z hlediska protichůdného působení dvou typů sociálního investování - do rozvoje schopností a do společenské pozice. Investování do společenské pozice je spontánně vzniklé skupinové investování formou demonstrativní spotřeby, které omezuje volný přístup do oblasti využívání investičních příležitostí. Jedná se o způsob přeměny majetkové výhody ve výsadu (omezení konkurence v oblasti nabývání a uplatnění schopností). Jeho důsledkem je sociální a ekonomická segregace.

Při analýze zájmového kontextu přechodu k ekonomickému systému, ve které jsou rovnost a efektivnost komplementárními parametry systému, se zdálo být jednou z největších překážek poziční investování, resp. investování do společenské pozice. Jedná se o fenomén, který mohl být odhalen teprve poté, co byly doceněny možnosti investování do lidských schopností. V určitém smyslu se jedná o doplňující se a proti sobě stojící formy investování. Podstatou pozičního investování je přeměna majetkové výhody ve výsadu (privilegium) formou investování do společenské pozice29). Mechanismus působení tohoto fenoménu je následující:

- Představme si, že v ekonomice existuje (pomyslné) odvětví nabývání a uplatnění schopností.

- V rámci tohoto odvětví dochází k tomu, že aktéři:

. získávají schopnost disponovat investičními příležitostmi,

. získávají investiční prostředky k využití investičních příležitostí, u nichž vzniká přebytek.

- Investicemi do společenské pozice jedněmi aktéry dochází k tomu, že se vstup do tohoto odvětví omezuje jiným aktérům, kteří nemají prostředky pro investování do společenské pozice.

Fenoménem investování do společenské pozice (formou prestižní spotřeby, která segreguje společnosti z hlediska toků informací a společenských kontaktů, formou kupování poslušnosti a preferování poslušnosti před efektivností) dochází k omezování konkurence v odvětví nabývání a uplatnění schopností. Reálný společenský systém je investováním do společenské pozice podstatným způsobem kontaminován. Je to jedna z hlavní příčin, proč se celý reálný ekonomický systém nechová dostatečně "paretovsky". Tím částečně odpovídáme na otázku, proč se orientace na produktivní charakter spotřeby a využívání investování do lidského kapitálu prosazuje jen velmi pomalu a obtížně.

Investování do společenské pozice a nedokonalosti kapitálového trhu v oblasti investování do lidského kapitálu jsou spojité nádoby: Nakolik je nerozvinutý kapitálový trh, natolik se otevírají možnosti a vznikají i podněty pro investování do společenské pozice, nakolik jsou odstraněny nedokonalosti kapitálového trhu, natolik je investování do společenské pozice "vytlačováno" z ekonomického systému.

Jednou z nejdůležitějších otázek mikroekonomie je, jak vzniká přebytek (nad náklady), jak se v ekonomickém systému rozděluje, kdo si ho přivlastňuje? Tato otázka je významná mj. i proto, že právě snaha dosáhnout přebytek, podílet se na jeho přivlastnění je tím, co subjekty v ekonomickém systému motivuje, co určuje jejich postavení a vliv v tom či onom ekonomickém systému.

Na vstupy do ekonomiky můžeme pohlížet jako na výrobní faktory. Tradičně jsou za výrobní faktory považovány práce, půda, kapitál.

Přesnější pohled rozlišuje mezi:

- prvnotními výrobními faktory, které jsou dané přírodou a kterými jsou půda a pracovní síla,

- druhotnými výrobními faktory, kterými je fyzický kapitál (v podobě kapitálových statků) a lidský kapitál (v podobě lidských schopností).

V dalším výkladu pak uvidíme, že bude nutné vyjít z ještě jemnějšího členění, protože jsou různé druhy půdy, práce, kapitálových statků i lidských schopností. U výrobních faktorů na vyšším stupni rozlišení (např. jednotlivé druhy kapitálových statků, jednotlivé profese či specifikované lidské schopnosti, jednotlivé typy pozemků apod.) budeme někdy používat označení vstup do výroby.

Všechny výrobní faktory někdo vlastní. Ukážeme-li, jak na trhu výrobních statků vzniká jejich cena, tj. jak jsou zde oceňovány, dokážeme odpovědět i na otázku původu příjmů, na otázku toho, čím je určováno rozdělování, a tedy i na to, komu a jak vzniká v ekonomickém systému přebytek (nad náklady).

Aby mohlo dojít k výrobnímu procesu, musejí se tyto faktory spojit. V tržním prostředí k tomuto spojení dochází na trhu. Vlastníci jednoho výrobního faktoru poptávají druhý výrobní faktor a sami nabízejí výrobní faktor, který vlastní (vystupují tak současně na straně nabídky i poptávky po výrobních faktorech).

Tímto (tržně zprostředkovaným) spojením výrobních faktorů dochází k jejich ocenění. Teorie rozdělování pak není ničím jiným než teorií, která odpovídá na otázku, jaký příjem vzniká při tržní směně vlastníkům jednotlivých výrobních faktorů.

Předpokládá se, že existuje omezená zásoba výrobního faktoru I (např. půdy) a omezená zásoba výrobního faktoru II (např. práce). Výrobní faktor I považujeme za fixní (zaměstnává se celé jeho množství) a výrobní faktor II je zaměstnáván postupně (přidávají se postupně další jednotky tohoto výrobního faktoru) až do vyčerpání jeho zásoby. V daném případě si vlastnící půdy při tomto pohledu pronajímají další a další jednotku práce od vlastníků práce.) Mezní příjem z výrobního faktoru II postupně klesá, je nejnižší při zaměstnání poslední jeho jednotky. Vzhledem k tomu, že výrobní faktor II představuje homogenní vzájemně si konkurující nabídku, je příjem z jeho poslední jednotky rovný příjmu z kterékoli jiné jednotky. V tom případě se celkový příjem dělí na dvě části - důchod z výrobního faktoru II (v našem případě mzdy) a důchod z výrobního faktoru I (v našem případě renty).

Stejný výsledek dostaneme, pokud budeme považovat výrobní faktor II za fixní (zaměstnává se celé jeho množství) a budou k němu postupně přidávány další jednotky výrobního faktoru I. (V daném případě si vlastnící práce při tomto pohledu pronajímají další a další jednotku půdy od vlastníků půdy.)

Oba pohledy musí vést ke stejnému výsledku. Probíhají oba typy kontraktů30).

Existence symetrického schématu (v případě, že výrobní faktor II považujeme za fixní a postupně zaměstnávány jsou jednotky výrobního faktoru I) je podmíněna tím, že oba výrobní faktory jsou v rovnoprávném postavení (jeden může zaměstnávat a také zaměstnává druhý a naopak) a že zaměstnána může být celá zásoba každého z výrobních faktorů31).

Stejným způsobem bychom mohli uvažovat případ kterýchkoli dvou jiných výrobních faktorů (např. práce a kapitálu) nebo dvou skupin výrobních faktorů (např. v tradičním pohledu půdy a kapitálu na jedné straně, práce na straně druhé)32).

Všimněme si, že pro objasnění rozdělení celkového příjmu z obou výrobních faktorů je důležitý předpoklad neměnnosti zásob výrobních faktorů. Tento předpoklad můžeme chápat rovněž tak, že je zcela omezen jak vstup do odvětví, tak výstup z odvětví, v němž dochází ke spojení příslušných dvou výrobních faktorů. Uvidíme, že tento předpoklad hraje velmi významnou roli, ale obecně nemusí platit. Z toho pak vyplynou pro oblast rozdělování podstatné závěry.

Další věc, kterou musíme vzít v úvahu, je, že objasněním rozdělení příjmů z výrobního faktoru ještě neříkáme, jak se v ekonomickém systému rozděluje přebytek nad náklady. Je například zřejmé, že mzdy nejsou "přebytkem nad náklady", protože jejich podstatnou část vlastník práce spotřebuje ke své reprodukci. Mzda tedy nemůže poklesnout pod reprodukční náklady.

Podobě je tomu i v dalších případech. K pořízení kapitálových statků je nutné rovněž vynaložit určité náklady. I zde můžeme předpokládat, že k tomu, aby příslušný kapitálový statek vůbec vznikl, nesmí být příjem menší než reprodukční náklady na kapitál (sestávající se z pořizovacích a provozních).

Pokud budeme uvažovat reprodukční náklady na příslušný výrobní faktor samostatně (což má smysl zejména v případě práce), pak může dojít k tomu, že mezní příjem práce začíná být od určitého momentu menší než jsou reprodukční náklady na práci. To lze vyjádřit následujícím schématem:

Celková zásoba práce se nám pak rozdělí na zaměstnané a nezaměstnané, příjem z použití práce se dostane na úroveň reprodukčních nákladů a celý čistý přebytek si (v tomto případě v podobě renty) přivlastní vlastníci půdy.

V uvedeném případě pak platí, že celková zásoba příležitostí zaměstnat práci půdou je menší než celková zásoba práce.

Z výše uvedeného schématu je patrné ještě jedno. Cena práce nemusí být určena jen výší příjmu z poslední jednotky práce zaměstnané půdou. V daném případě je určena reprodukčními náklady. Mohla by však být určena rovněž náklady obětované příležitosti. Každé ceně práce je pak křivkou mezního příjmu z práce přiřazeno množství práce, které bude zaměstnáno. To ovšem znamená, že tato křivka je křivkou poptávky po práci (ze strany vlastníků druhého výrobního faktoru, tj. v našem případě půdy).

Tím vzniká otázka - co je křivkou nabídky práce (ze strany vlastníků práce):

- V případě, že by zásoba příležitostí zaměstnat práci půdou byla větší než zásoba práce a tudíž reprodukční náklady na poslední zaměstnanou jednotku práce z její celkové zásoby byly menší než mezní příjem, byla by křivkou nabídky práce hranice její celkové zásoby (ve schématu: celková zásoba práce = nabídka práce).

- V případě, že by zásoba příležitostí zaměstnat práci půdou byla menší než zásoba práce a tudíž reprodukční náklady na poslední zaměstnanou jednotku práce z její celkové zásoby byly větší než mezní příjem, byla by křivkou nabídky práce úroveň reprodukčních nákladů (ve schématu: reprodukční náklady na jednotku práce = nabídka práce).

Tento vztah lze zobecnit na případ kterýchkoli dvou výrobních faktorů (v jakkoli dezagregované podobě). Jak jsme již ukázali, platí následující: Při spojování dvou (i více) výrobních faktorů dochází k tomu, že se vytváří následující paralelně existující vztah:

- Vlastník jednoho z výrobních faktorů nabízí tento výrobní faktor jako prostředek výroby a současně poptává druhý výrobní faktor jako prostředek výroby.

- Vlastník jednoho z výrobních faktorů poptává příležitost využití (zaměstnání) svého výrobního faktoru a současně nabízí příležitost využití (zaměstnání) druhého výrobního faktoru.

(Jeden výrobní faktor zaměstnává druhý, jeden se nabízí druhém a současně vytváří příležitost zaměstnání druhého.)

Uveďme si jako příklad vztah mezi půdou a kapitálem v případě, že zásoby půdy je větší než zásoby příležitostí zaměstnat půdu druhým výrobním faktorem (kapitálem):

Půda nemá žádné reprodukční náklady, přesto však za dané situace bude část půdy nezaměstnaná. Veškerý přebytek si připadne vlastníkům kapitálu. Velikost rent bude nulová.

Vnímání výše uvedené problematiky činí určité potíže. Proto stojí zato vložit do výkladu názorný, byť i poměrně zjednodušený příklad. (Vhodnou inspiraci k němu nabízí učebnice R. Holmana Ekonomie.) Jedná se o rozdělení přebytku v případě různých kombinací počtu majitelů hotelů a pozemků:

V nějaké lokalitě existuje jeden hotel a dva pozemky vhodné pro výstavbu golfového hřiště se dvěma majiteli. Každý pozemek vynese 100 peněžních jednotek ročně. Pokud na něm ovšem bude zřízeno golfové hřiště, vynese 500 peněžních jednotek. Čistý přebytek ze zřízení golfového hřiště je 400 peněžních jednotek. Jak se rozdělí mezi vlastníka hotelu a vlastníky pozemků?

Zde je zásoba příležitostí zaměstnat pozemek výnosnějším způsobem menší (jedna příležitost) než zásoba pozemků (dva pozemky).

Všimněme si, že vlastníci pozemků představují vzájemně si konkurující nabídku vstupů do výroby (určité konkrétní podoby výrobních faktorů). Pokud by kromě úhrady ušlého příjmu ve výši 100 peněžních jednotek nabídly vlastník hotelu kterémukoli z vlastníků pozemku ještě něco navíc (část přebytku, který vznikne pořízením golfového hřiště ve výši 400 peněžních jednotek), bude druhý z vlastníků ochoten se spokojit s menší částkou, protože jinak nezíská nic. V důsledku toho se celý přebytek ve výši 400 peněžních jednotek přesune na vlastníka hotelu. Mj. bez ohledu na to, kdo s nápadem zřídit golfové hřiště přišel.

V dané lokalitě existují tytéž podmínky, odlišnost je jen v tom, že jsou zde dva hotely a jeden pozemek vhodný pro golf.

Zde je zásoba příležitostí zaměstnat pozemek výnosnějším způsobem větší (dvě příležitosti) než zásoba pozemků (jeden pozemek).

Nyní jsou to vlastníci hotelů, kteří představují vzájemně si konkurující nabídku vstupů do výroby (určité konkrétní podoby výrobních faktorů). Pokud by kromě úhrady ušlého příjmu ve výši 100 peněžních jednotek nabídl kterýkoli vlastník hotelu vlastníkovi pozemku jen část přebytku, který vznikne pořízením golfového hřiště ve výši 400 peněžních jednotek, bude druhý z vlastníků ochoten nabídnout výše a to až do výše 400 peněžních jednotek (jinak by na celé transakci vůbec nic nevydělal). V důsledku toho se celý přebytek ve výši 400 peněžních jednotek přesune na vlastníka pozemku. Mj. bez ohledu na to, kdo s nápadem zřídit golfové hřiště přišel.

Udělejme ještě jeden krok. Předpokládejme, že v dané lokalitě jsou dva hotely a tři pozemky vhodné ke zřízení golfového hřiště. Pokud bude zřízeno jen jedno golfové hřiště, přinese čistý přebytek jako dříve - 400 peněžních jednotek. Zřízení dalšího golfového hřiště by přineslo další čistý přebytek již jen ve výši 200. Celkový čistý přebytek je tedy 600. Jak se rozdělí?

Zde je zásoba příležitostí zaměstnat pozemek výnosnějším způsobem menší (dvě příležitosti) než zásoba pozemků (tři pozemky).

Z obdobných důvodů jako v prvním případě z čistého přebytku majitelé pozemků nezískají žádnou část čistého přebytku. Existence jednoho pozemku, který zůstane nezaměstnán jako golfové hřiště, srazí cenu kteréhokoli z pozemků na výší nákladů obětované příležitosti rovných 100 peněžním jednotkám (tj. na cenu původního využití pozemku).

Jak se však podělí vlastníci hotelu? Protože celkový přebytek je celkem 600 peněžních jednotek a protože představují homogenní výrobní faktor, získá každý vlastník hotelu 300 peněžních jednotek.

Předpokládáme, že celkový čistý výnos je skutečně 600 peněžních jednotek a že se nezabýváme tím, jak tento výnos vzniká. Pokud by si totiž vlastníci hotelu vzájemně konkurovali ve vztahu k zákazníkům formou podbízení se s cílem likvidovat druhého a dosáhnout monopolního postavení, vypařil by se přebytek ve prospěch zákazníků. Uvažovat tyto otázky by ovšem znamenalo vyjít za hranice našeho příkladu a analyzovat, jakým způsobem vzniká celkový čistý výnos, resp. přebytek umožněný zřízením dvou golfových hřišť.

Doposud jsme předpokládali, že určitý výrobní faktor může být zaměstnán pouze druhým uvažovaným výrobním faktorem. Tak tomu v realitě zpravidla není. Již v příkladech s golfovým hřištěm jsme viděli, že v daném případě pozemek může být zaměstnán dvojím způsobem.

Většinou se nabízí alternativní možnost zaměstnání určitého výrobního faktoru. Rozlišujeme proto:

- Transferový výdělek, který představuje takovou výší příjmu z výrobního faktoru, který by mohl být získán při jeho nejlepším alternativním využití.

- Ekonomickou rentu, která je rozdílem mezi příjmem z výrobního faktoru a transferovým výdělkem (je to ta část příjmu, o kterou příjem převyšuje transferový výdělek).

Současná ekonomická teorie nevymezuje jednoznačně to, čím je dáno původní využití výrobního faktoru a čím alternativní. Tj. do značné míry relativizuje tento vztah. V našem přístupu takové rozlišení existuje a je podstatné. Vychází z toho, že vlastník příslušného výrobního faktoru může:

- Využít výrobní faktor, který vlastní, pasivně, tj. pronajmout jej tomu, kdo realizuje produkční proces (kombinuje výrobní faktory tak, aby dosáhl zisku).

- Využít výrobní faktor, který vlastní, aktivně, tj. sám kombinovat tento výrobní faktor s dalšími vstupu (které vlastní či kupuje, případně pronajímá).

V tomto smyslu hovoříme o pasivním a aktivním využití výrobního faktoru.

Při tomto rozlišení budeme za transferový výdělek považovat aktivní využití výrobního faktoru a rentu za příjem "navíc" z pasivního využití výrobního faktoru. (Takové pojetí odpovídá i běžnému chápání renty jako relativně trvalému zdroji příjmů dosahovanému bez vynaložení zvláštního úsilí.)

Možnost alternativního - a to v našem případě znamená aktivního - využití výrobního faktoru v některých případech podstatným způsobem ovlivňuje průběh nabídkové křivky, tj. nabídku daného výrobního faktoru. Vlastník výrobního faktoru je ochoten nabízet tento výrobní faktor na trhu pouze tehdy, když se jeho příjem z pronájmu výrobního faktoru vyrovná s příjmem z aktivního využití tohoto výrobního faktoru. Mezní příjem z aktivního využití výrobního faktoru tak může tvořit nabídkovou křivku (příp. její část). Ukažme si to na několika případech:

- Spojené státy v období kolonizace Západu: Vlastník práce se ve Spojených státech mohl nechat buď zaměstnat kapitálem, nebo odjet dále na Západ a kolonizovat další území. Cena práce byla dána náklady příležitosti kolonizovat další území na západě. Byla vyšší než reprodukční náklady na práci. Proto zde vlastník práce mohl disponovat i částí čistého přebytku. Možnost odjet do Spojených států současně vytvářela alternativu zaměstnání v Evropě, což (jako náklady obětované příležitosti) ovlivnilo i růst mezd v Evropě.

- Zaměstnání práce v domácnosti: Výnosy zde mají nepeněžní podobu - levnější a kvalitnější stravování, kvalitnější výchova dětí apod.

Velká většina cen výrobních faktorů se odvíjí právě od jejich druhého nejlepšího zaměstnání, tj. od nákladů příležitosti, která je obětována zaměstnáním daného výrobního faktoru tím, který jim zabezpečuje nejlepší zaměstnání33).

Doposud jsme předpokládali, že zásoby výrobních faktorů jsou dané a neměnné. Uvažování možnosti alternativního zaměstnání výrobního faktoru nás vede k uvažování situace, kdy existuje možnost volného vstupu do odvětví i volného výstupu z odvětví.

(Tímto je mj. nastolen úkol katalogizace a následné kategorizace toho, co na jedné straně umožňuje volný vstup či výstup z odvětví do odvětví či naopak volný vstup či výstup z odvětví do odvětví omezuje.)

V tomto případě je odvětví vymezeno nikoli tím, co se vyrábí, ale tím, že se v něm spojují dva výrobní faktory.

Pokud existuje možnost volného výstupu z odvětví, nebude existovat nezaměstnanost příslušného výrobního faktoru (ten prostě z odvětví vystoupí).

Pokud existuje možnost volného vstupu do odvětví, bude čistý přebytek vytvářený v daném odvětví pro jeden i druhý výrobní faktor, které se v daném odvětví spojují, nulový34).

Oba závěry jsou triviální. Podtrhují skutečnost, jak velký význam má pohyb výrobního faktoru z odvětví do odvětví (tj. kdy možnost vstupu či výstupu je dána alternativním zaměstnáním) či problematiky vytváření zásoby výrobního faktoru.

Doposud jsme uvažovali případ homogenity výrobního faktoru (tj. - velmi zjednodušeně řečeno - "kus jako kus"). Tak tomu pochopitelně v realitě není:

- Půda má různou výnosnost při pěstování plodin nebo výtěžnost při získávání surovin.

- Lidé mají různou schopnost vykonávat tu či onu práci.

- Kapitálové statky stejného typu se mohou vyznačovat větší či menší produktivitou.

Co to znamená, že příslušný výrobní faktor není homogenní? Mohli bychom uvažovat různou interpretaci pojmu heterogenity. Poměrně jednoduché je to u výrobních faktorů, které vyžadují určité reprodukční náklady, tj. např. v případě práce. Zde můžeme pod heterogenitou chápat různou produktivitu a pod produktivnější jednotkou výrobního faktoru z existující zásoby práce rozumět tu, k jejíž reprodukci jsou potřebné nižší náklady. Z tohoto hlediska je pak zřejmé, jak může vlastníkovi práce vzniknout určitý čistý přebytek. Podobně i u kapitálového statku můžeme za produktivnější považovat ten, jehož jednotku lze pořídit za nižších nákladů či k jehož provozování jsou nutné nižší náklady. Záleží potom na tom, jaké příležitosti zaměstnání pro daný výrobní faktor vytváří jeho spojení s druhým výrobním faktorem. Podle toho se rozhodne o tom, která část výrobního faktoru bude zaměstnána, do jaké míry produktivity a jaký čistý přebytek vlastníkovi produktivnějších výrobních faktorů vznikne.

Druhou možnou příčinou větší výnosnosti typově shodného, ale nehomogenní výrobního faktoru je, že poskytuje po spojení s druhým výrobním faktorem větší kvalitu produkce. Potom budou nejdříve využívány ty možnosti spojení výrobního faktoru s druhým, které vedou k věší kvalitě produkce, a teprve následně další. Za kvalitnější produkci spotřebitelé zaplatí více.35)

Oboj si můžeme představit prostřednictvím následujících schémat:

Nehomogenní výrobní faktor v důsledku nižších reprodukčních, investičních či provozních nákladů:

Předpokládáme volný vstup do odvětví i volný výstup z odvětví. V tom případě se rovnováha vytvoří tam, kde se mezní výnos z výrobního faktoru rovná mezním nákladům na jeho provozování.

Čistý přebytek v případě nehomogenního (ovšem typově shodného) výrobního faktoru vzniká buď úsporou nákladů (reprodukčních, investičních, provozních) nebo tím, že za výrobní faktor schopný poskytovat kvalitnější produkci, jsou vlastníci druhého výrobního faktoru ochotni zaplatit více, protože i za výnosy z produkce vzniklé spojením obou výrobních faktorů jsou ochotni odběratelé zaplatit více. (Důvodem může být to, že jim kvalitnější produkce umožňuje snížit náklady, nebo se efekt kvalitnější produkce přenáší v dalším výrobního cyklu na dalšího odběratele, atd.)

Předpoklad homogenity vstupu je velmi úzce spjat s předpokladem volného vstupu do odvětví. Vyplývá to z následujícího příkladu. Nechť je zásoba určitého statku rozdělena na dvě části, přičemž první část této zásoby je dvakrát produktivnější (při stejných nákladech umožňuje dosažení dvojnásobného výnosu). A dejme tomu, že čistý mezní výnos se rovná nule v případě, kdy je využívána druhá část zásoby výrobního faktoru s nižší produktivitou. Pak jsou vlastníci produktivnější zásoby výrobního faktoru ve stejné situaci z hlediska rozdělování přebytku, jak kdyby byl omezen vstup do daného odvětví.

Shrnutí:

1. V případě, že:

- existuje volný vstup do odvětví i volný výstup z určitého odvětví, ve kterém dochází ke spojení dvou výrobních faktorů,

- neexistuje výhodnější alternativní zaměstnání ani jednoho z výrobních faktorů,

- oba výrobní faktory jsou homogenní,

tak vlastníkům těchto výrobních faktorů nevzniká žádný čistý přebytek nad náklady na provozování výrobního faktoru. Celá zásoba výrobního faktoru je přitom zaměstnána. Cena výrobního faktoru je určena náklady na jeho provozování.

2. Čistý přebytek může vzniknout vlastníkovi výrobního faktoru pouze v jednom z následujících případů:

- není volný vstup do odvětví, v němž dochází ke spojení dvou výrobních faktorů,

- výrobní faktor je nehomogenní (což je ovšem obdobný předpoklad v tom smyslu, že neexistuje volný přístup k disponování nejproduktivnějším výrobním faktorem),

- cena výrobního faktoru umožňuje vznik čistého přebytku a výrobní faktor je za tuto cenu zaměstnán alternativně i dalším výrobním faktorem.

3. Nezaměstnanost výrobního faktoru vzniká v případě, že z daného odvětví není volný výstup a že zásoba příležitostí zaměstnat daný výrobní faktorem některým jiným výrobním faktorem je menší než zásoba daného výrobního faktoru.

4. Výhodnější alternativní zaměstnání se nabízí určitému výrobnímu faktoru pouze tehdy, když je splněna alespoň jedna z podmínek uvedených v bodě 2 (a kdy tedy při alternativním zaměstnáním vzniká vlastníkům výrobního faktoru čistý přebytek). V tom případě je cena výrobního faktoru vyšší než náklady na jeho provozování a tato cena (coby náklad obětované příležitosti) se uchovává i při jeho zaměstnání jiným výrobním faktorem.

Všimněme si, že mezní výnos z výrobního faktoru ve schématu popisujícím situace v případě nehomogenního výrobního faktoru můžeme považovat za poptávku po daném výrobním faktoru. Mezní náklady na provozování výrobního faktoru pak za nabídku daného výrobního faktoru.

Důležitý závěr, ke kterému jsme dospěli, spočívá v následujícím: Čistý přebytek (nad náklady podmiňujícími využití výrobního faktoru jako výrobního faktoru) vzniká pouze v případě, kdy je omezen vstup do odvětví, v němž se dva výrobní faktory spojují, či v případě, kdy je omezen přístup k vlastnictví výrobního faktoru (a to buď k výrobnímu faktoru jako takovému v případě homogenních výrobních faktorů, nebo k nejvýnosnějším výrobním faktorům v případě nehomogenních výrobních faktorů).

Z toho vyplývají zejména následující otázky:

1. Jakou povahu mohou mít omezení vstupu do odvětví, ve kterém dochází ke spojení dvou výrobních faktorů, či omezení v přístupu ke vlastnictví výrobních faktorů?

2. Kdy a jak mohou tato omezení vznikat jako výsledek investování do pozice?

3. Kdy a jak může v důsledku inovací docházet k prolamování těchto omezení?

Mezi nabídkou a poptávkou po výrobních faktorech a po normálních statcích není ostrá hranice. (To odpovídá i zkušenostem z reálné ekonomiky.) Čím je náš pohled na výrobní faktory detailnější, čím více bude dezagregována rovina, ve které je budeme uvažovat, čím více půjde o jednotlivé vstupy do výroby, tím více pro ně bude platit to, co pro běžné statky. Uvažujeme-li je naopak v agregované rovině, pak budou do popředí vystupovat jejich vlastnosti jako výrobních faktorů (což se týká zejména otázek, jak vzniká a jak se mění jejich zásoba). Podívejme se tedy, jak vzniká přebytek na trhu statků.

Konečným (nebo alespoň relativně konečným) spotřebitelem statků jsou domácnosti. Dříve, než se jim dostane určitý statek na stůl (v případě potravin to platí doslova), vyrobí různé firmy mezistatky, kterými mezi sebou obchodují a které jsou nutné k výrobě finálního produktu:

V dolech se vytěží uhlí, uhlí se spálí v tepelné elektrárně a vyrobí se elektrická energie, elektrickou energii využije chemická továrna k výrobě dusíkatého hnojiva, dusíkatým hnojivem se pohnojí pole, na kterém se vypěstuje pšenice, pšenice se semele v mlýnu na mouku, z mouky se upečou rohlíky, rohlíky se dodají do krámku a teprve tam si je kupujeme jako finální spotřební statek. (Relativní konečnost spotřeby v tomto řetězci spočívá v tom, že horník, který rohlík sní, doplní zásoby své tělesné energie a sfárá do dolu, aby vytěžil uhlí...)

Na trhu uhlí vystupují na straně nabídky doly, na straně poptávky (jako spotřebitelé uhlí) tepelné elektrárny, na trhu elektrické energie vystupují na straně nabídky tepelné elektrárny, na straně poptávky kromě jiného i chemické továrny vyrábějící dusíkatá hnojiva, na trhu dusíkatých hnojiv vystupují na straně nabídky chemické továrny, na straně poptávky zemědělci, kteří pěstují mj. i pšenici, na trhu pšenice vystupují na straně nabídky zemědělci, na straně poptávky mj. i mlýny, na trhu mouky vystupují na straně nabídky mlýny, na straně poptávky pekárny, na trhu rohlíků vystupují na straně nabídky pekárny, na straně poptávky prodejci rohlíků, na dalším trhu rohlíků pak přímí prodejci vystupují na straně nabídky, na straně poptávky domácnosti. (V jedné takové domácnosti žije i horník, kterému manželka rohlík koupí ke snídani, vstupující na trh práce na straně nabídky, důl, který jej zaměstnává, pak na straně poptávky.)

Podívejme se nyní na situaci, kdy máme dvě skupiny výrobců (V1 a V2), kteří na sebe ve výrobním procesu navazují (V1 vyrábějí statek S1, V2 kupují na trhu statků statek S1 a vyrábějí z něj statek S2, který na trhu statků prodávají).

V2 vystupují na trhu statku S1 na straně poptávky jako spotřebitelé S1, titíž výrobci pak vystupují na trhu statku S2 na straně nabídky jako výrobci:

Připomeňme si, že nabídková křivka S vyjadřuje mezní náklady (včetně nákladů obětované příležitosti) na výrobu poslední jednotky statku při určitém množství jeho produkce dodávaném na trh. Trojúhelník P_S E P₁ pak vyjadřuje přebytek výrobce (v našem případě výrobce statku S2), resp. přebytek, který vzniká dohromady všem výrobcům, pokud se na trhu vytvoří rovnovážná cena P₁.

Podívejme se nyní blíže na úsečku AC, jejíž bod B leží na nabídkové křivce S. Výrobce (některý ze skupiny výrobců V2), který dodává tuto jednotku statku S2 na trh, by byl schopen a ochoten ji dodat i za cenu odpovídající úsečce BC. Pokryl by si přitom své náklady, včetně nákladů příležitosti. Dodává ji však za cenu P₁ a tím mu vzniká určitý dodatečný zisk, který je vyjádřen úsečkou AB.

Předpokládejme, že výrobci V2 jsou jedinými odběrateli statku S1 od výrobců V1. Situaci, kdy vystupují na trhu statku S1 na straně poptávky vyjadřuje následující graf.

Skupina výrobců V2 v tomto grafu stojí na straně poptávky, která je vyjádřená příslušnou poptávkovou křivkou D. Poptávková křivka ukazuje, za jakou cenu by byl schopen a ochoten koupit poslední jednotku statku S1 některý ze spotřebitelů tohoto statku (ten, který koupí právě tuto poslední jednotku). Jak velká je tato cena?

Připomeňme si předcházející graf. Zde přebytek výrobců V2 jako spotřebitelů ukazoval, že ten či onen výrobce by byl schopen a ochoten prodat statek S2 i za nižší cenu. Právě tak by byl ten či onen výrobce, který nyní vystupuje na trhu statku S1 jako spotřebitel, koupit statek i za cenu vyšší, a to právě o tolik vyšší, kolik byl jeho přebytek jako výrobce. Úsečce AB v předcházejícím grafu tak odpovídá úsečka KL v tomto grafu.

(Grafy, které jsme použili, je nutné brát s určitou výhradou. Osa Q - množství jednoho a druhého statku - vyjadřuje v obou případech nesouměřitelné věci, množství jednoho i druhého statku je v naturálních jednotkách, např. tunách uhlí a MWh elektrické energie. Pokud bychom chtěli, aby cenová vyjádření i příslušné plochy přebytků korespondovaly, museli bychom dát do souladu příslušná množství statků podle technologických poměrů výroby. To pro účely výkladu obecné teorie není nutné.)

Pokud má být přebytek spotřebitele konečný, musí se poptávková křivka protínat s osou P. Jaký bude její tvar v horní části? Ukažme si na konkrétních příkladech, o co v daném případě jde:

Dejme tomu, že obilí je jediným zdrojem obživy. Jeho užitečnost (alespoň v určitém intervalu) je proto obrovská. Bez něj by žádná domácnost nepřežila. Proto by domácnosti za tento statek byly ochotny obětovat cokoli. Může však být cena tohoto statku velmi velmi vysoká? Rozhodně ne. Při velmi vysokých cenách na něj domácnosti nebudou mít peníze. Byly by ochotny obilí koupit, ale nejsou schopny jej koupit. Působí zde bariéra jejich rozpočtového omezení.

(Co se v takovém případě může dít, je historicky vyzkoušeno. "Nemají chleba? Tak ať jedí koláče," poradila Rakušanka Pařížanům a poslední kapkou do poháru trpělivosti tak přispěla k výbuchu revoluce, který ji i s manželem přivedl pod gilotinu. - Řešení se v tomto případě našlo, ale platila pro něj již jiná pravidla než ta, která můžeme vyjádřit prostřednictvím D-S analýzy.)

Během 2. světové války Německo a země pod jeho okupační či protektorátní správou pociťovaly zoufalý nedostatek ropy a ropných produktů. Prakticky veškerá ropa, která se na území kontrolovaném Německem vytěžila, byla použita na válečné účely. Ceny benzínu se ovšem nevyšplhaly do nekonečné výše. Auta začala jezdit na bukové dřevo.

Co z těchto příkladů vyplývá? Reálná Poptávkové křivka je křivkou, jejíž průběh v různých částech určován odlišnými faktory. Za běžných podmínek je vyjádřením preferencí spotřebitelů a její tvar lze odvodit prostřednictvím indiferenčních křivek. Při velmi vysokých cenách začíná působit:

- buď faktor rozpočtového omezení spotřebitelů,

- nebo možnost substituce daného statku jiným (byť i spojená se ztrátou některých složek užitku, nebo s vysokými pořizovacím náklady substitutu).

Tak či onak můžeme říci, že při velmi vysokých cenách se poptávkové křivka zakřivuje směrem k ose P, stává se výrazně pružnou a protíná osu P.

Podobně i v dolní části je průběh Poptávkové křivky určován odlišnými faktory. Ukažme si to nejdříve na příkladu.

V 60. létech chtěli v SSSR ukázat, že jsou schopni učinit významný krok ke komunismu a začali dávat chléb zadarmo. Poptávka po chlebu začala neomezeně růst, lidé jím vykrmovali prasata. Tato situace se opakovala i v pozdějším období, kdy ceny chleba byly velmi nízké.

Mírnější variantou tohoto případu jsou nízké ceny soli, kterou lidé v zimních měsících využívali k posypávání chodníků, aby si ušetřili práce úklidem sněhu.

Zjišťujeme, že při velmi nízkých cenách (prakticky kteréhokoli statku) bude docházet k jeho využití na jiné účely, začne působit faktor možnosti jeho využití jako substitutu, poptávka po statku bude opět velmi pružná.

Jedná se o určitý standardní tvar poptávkové křivky. Tento tvar má většina poptávkových křivek "po většinu svého života", nebo v tomto tvaru alespoň začínala.

Není těžké domyslet, že poptávkové křivky mohou mít i jiné tvary - např. schodovitý. Tak tomu bude v horní části, když budou výrazně příjmově odlišeny skupiny obyvatelstva, nebo v dolní části, pokud bude existovat více odlišných možností využití určitého statku jako substitutu (např. soli na solení, k posypu chodníků a k vytvoření zvláštní lázně v bazénu). Ale tyto tvary jsou již odvozeny od standardního tvaru (a pro každý konkrétní případ by je bylo možné sestavit)36).

Rovněž v případě nabídkové křivky se zdá být z hlediska jejího celkového průběhu vhodnější, pokud budeme její tvar uvažovat v podobě, která vychází z následující úvahy: Výrobců, kteří jsou schopni a ochotni dodávat na trh určitý statek s nejnižšími náklady, bude určitý počet. V této části bude nabídková křivka výrazně pružná. Dříve nebo později (při vyšších hodnotách Q) pak bude přecházet do nepružné části. A to v důsledku kapacitních či zdrojových omezení (daných koneckonců přírodními podmínkami ekonomického procesu a omezeností našeho poznání, resp. technologií, které toto poznání využívají).

Při malých hodnotách Q je nabídková křivka velmi pružná (je poměrně hodně výrobců, kteří již nejsou schopni s náklady pod určitou hranici vyrábět), při velkých hodnotách Q se stává velmi nepružnou (naráží se na střednědobou bariéru kapacit a dlouhodobou bariéru přírodních zdrojů nutných k výrobě určitého statku). Jedná se o standardní tvar nabídkové křivky.

Rovnováha v horním úseku nepružné části poptávkové křivky:

V prvním případě se poptávková křivka a nabídková křivka protnou v horním úseku nepružné části poptávkové křivky, ve druhém případě dolním úseku nepružné části poptávkové křivky.

Přitom současně platí, že v prvním případě nabídková křivka protíná poptávkovou křivku svou nepružnou částí, ve druhém případě pak svou pružnou částí.

Jak je zřejmé z grafu i z logické úvahy, liší se obě situace poměrem mezi přebytkem výrobce a přebytkem spotřebitele, resp. mezi přebytkem toho, kdo stojí na straně nabídky, a toho, kdo stojí na straně poptávky. V prvním případě připadne rozhodující část přebytku tomu, kdo stojí na straně nabídky, ve druhém případě tomu, kdo stojí na straně nabídky.

První situace nastane, pokud zásoba spotřebitelů (resp. jimi poptávaných statků), kteří vytvářejí horní pružnou část poptávkové křivky, je větší než zásoba výrobců (resp. jimi nabízených statků), kteří vytvářejí dolní pružnou část nabídkové křivky. Tito výrobci ovšem nejsou sto uspokojit celou poptávku po daném statku. Lze zajistit ještě určité zvýšení nabízeného množství, ovšem při výrazně rostoucích nákladech. Cenu (jako průsečík poptávkové křivky a nabídkové křivky) nám vytvoří právě ti výrobci, kteří pracují s výrazně vyššími náklady. Pro rozhodující část výrobců to ovšem znamená, že dosahují značného přebytku výrobce. Proto je přebytek výrobce podstatně větší, než přebytek spotřebitele.

Druhá situace nastane, pokud zásoba spotřebitelů (resp. jimi poptávaných statků), kteří vytvářejí horní pružnou část poptávkové křivky, je menší než zásoba výrobců (resp. jimi nabízených statků), kteří vytvářejí dolní pružnou část nabídkové křivky. Při každé ceně v nepružné střední části poptávkové křivky je množství statků, které by mohli produkovat, větší než poptávka po těchto statcích. Tito výrobci si přitom vzájemně konkurují, takže nikdo z nich není schopen prodat svou produkci za cenu vyšší, než odpovídá průsečíku poptávkové křivky s nabídkovou křivkou v dolní části poptávkové křivky. Vzniká tak značný přebytek spotřebitele.

Jak si ukážeme vzápětí, jsou oba dva případy standardní. Standardní je rovněž přechod od první situace (kdy rovnováha vzniká v horním úseku nepružné části poptávkové křivky) k druhé situaci (kdy rovnováha vzniká v dolním úseku nepružné části poptávkové křivky). Vyskytují se (z důvodů, které rovněž vzápětí uvedeme) velmi často a v určité fázi vývoje vztahu mezi nabídkou a poptávkou po určitém statku prakticky vždy. (Někdy přetrvávají dlouhou dobu, někdy přecházejí v jiný stav.)

Původní příčinou vzniku přebytku spotřebitele či přebytku výrobce jsou inovace:

- Pokud inovace snižuje náklady na dosažení jednotky užitečného efektu, pak vzniká situace, kdy po určitou dobu mají výrobci, kteří si již inovaci osvojili, přebytek (a to přebytek výrobce).

- Pokud inovace zvyšuje užitečný efekt, spotřebitelé jsou ochotni zaplatit větší cenu, výrobu inovovaného statku si však ještě neosvojili všichni výrobci, vzniká výrobcům, kteří si inovaci osvojili, rovněž přebytek (a to rovněž přebytek výrobce).

- Pokud spotřebitel najde způsob, jak využít statek nabízený na trhu efektivněji (inovuje spotřebu statku), vzniká přebytek jemu (a to přebytek spotřebitele).

Inovace umožňuje buď snížení nákladů nebo zvýšení užitečného efektu (ten se ovšem může opět měnit ve snížení nákladů na jednotku užitečného efektu). V ekonomice se tato inovace ovšem šíří postupně. Umožňuje dočasný vznik "nízkonákladových" výrobců, zásoba jejichž produkce je omezena vzhledem k její celkové poptávce (v oblasti nepružného úseku poptávkové křivky). Čistý přebytek si tak po určitou dobu přisvojuje vlastník inovace, resp. ten, kdo danou inovací disponuje.

Jakmile se inovace rozšíří, zvětší se zásoba výrobců vytvářejících dolní pružnou část Nabídkové křivky a přebytek se přesune ve prospěch spotřebitelů.

Podívejme se nyní, co se odehrává, když někdo přijde s inovací, s novým statkem, jehož použití ve výrobě šetří náklady (případ, kdy inovace vede k dosažení nových užitků, lze odvodit z tohoto). Následuje vývoj, který má tyto fáze:

1. Možnost úspory nákladů použitím daného statku výrobcem-spotřebitelem (tedy tím, kdo stojí na straně poptávky po tomto statku) "vygeneruje" nepružnou část poptávkové křivky.

2. Výrobců, kteří jsou schopni statek nabídnout na trhu, je v první fázi méně než těch, co statek poptávají. Rovnováha vzniká v horním úseku nepružné části poptávkové křivky. Přebytek výrobce-výrobce daného statku (toho, kdo stojí na straně nabídky) je výrazně větší. V tuto chvíli si tedy většinu čistého přebytku přisvojují ti, co s danou inovací přišli, je to jejich "odměna" za inovaci.

3. Postupně přibývá výrobců, výroba daného statku se rozšiřuje, v důsledku konkurence se přesune rovnováha do dolního úseku nepružné části poptávkové křivky. Snižuje se přebytek výrobce-výrobce daného statku a roste přebytek výrobce-spotřebitele daného statku. V tuto chvíli "končí odměna za první inovaci", tj. za to, že někdo přišel na trh s novým statkem šetřícím náklady. Využití inovace je ovšem též inovací. Odměnou za tuto (sekundární, odvozenou) inovaci je přesun přebytku ve prospěch výrobce-spotřebitele.

4. Výrobců-spotřebitelů přibývá a v důsledku konkurence mezi nimi se snižuje i jejich přebytek. Ten se v ekonomice přesouvá dále obdobným způsobem.

Posun nabídkové křivky (od S k S´) a bodu rovnováhy (od E k E´), přebytek výrobce se "vypařuje" (body 1 - 3):

Posun poptávkové křivky (od D k D´) s bodu rovnováhy (od E k E´), "vypařuje" se i přebytek spotřebitele (bod 4):

Přesněji řečeno, "vypaří" se jen ta část přebytku spotřebitele, která spočívala ve využití konkurenční výhody vznikající spotřebou daného statku, tj. následným produktivním využitím toho, co spotřeba daného statku umožnila. Jakmile se rozšířilo využití aut, počítačů, mobilů apod. zanikla konkurenční výhoda spojená s možností lepších obchodních kontaktů, lepšího využití informací apod. To samozřejmě ještě neznamená, že zanikla ta část přebytku, která nám vznikem nových statků zlepšila kvalitu života. (Přece jen se něco mění k lepšímu...)

Pokud se v určité oblasti dlouhodobě nevyskytují inovace a nepůsobí faktor omezenosti přírodních vstupů, má vztah nabídky a poptávky po nějakém výrobku tendenci směřovat k následující podobě:

Zde je přebytek výrobce i spotřebitele malý (je dán rozdíly vyplývajícími z drobných inovací nebo přírodních daností).

Přebytek výrobce či spotřebitele se udržuje dlouhodobě jen v těch případech, kdy je omezen vstup do odvětví, a to:

- Buď do odvětví produkce statku.

- Nebo do odvětví (produktivní) spotřeby statku, jejímž výsledkem je uplatnění výsledků spotřeby statku na trhu.

Omezení vstupu do odvětví vytváří monopolní postavení. Každé monopolní postavení vyvolává svou existencí útok na monopol: Přebytek příjmu monopolu (oproti příjmu, který by dosahovali vzájemně si konkurující výrobci) je značný a představuje velkou motivaci pro ostatní výrobce. Začíná útok na monopol, snaha přijít s nějakou inovací, s produkcí, která by představovala alespoň částečný substitut apod.

Všimněme si, že na jednotlivých trzích (statků, výrobních faktorů a kapitálovém trhu) můžeme rozlišit:

- Spotřební příležitosti - spotřebitel má schopnost spotřebovat nějaký statek.

- Příležitost zaměstnat jeden výrobní faktor druhým.

- Investiční příležitost.

Na příslušných trzích pak existuje nabídka a poptávka:

- na jedné straně prostředků spotřeby, výrobních faktorů jako prostředků výroby a investičních prostředků,

- na druhé straně (a v opačném gardu) pak poptávka a nabídka spotřebních příležitostí, příležitostí zaměstnání jednoho výrobního faktoru druhým, investičních příležitostí.

V čem jsou jednotlivé případy navzájem shodné, jak jeden přechází v druhý a v čem se liší?

Jaký význam má tato dualita?

Jeden z nejčastěji vyskytujících se omylů říká přibližně následující: Ano, mikroekonomie má aparát velmi podobný aparátu fyziky, ano, mikroekonomie je schopna rozvíjet celý svůj teoretický systém od základních tvrzení až po mnohočetné důsledky, a to přesnou logickou formou, podobně jako fyzika - ovšem tím hůře pro ni. Jejím předmětem jsou totiž podstatným způsobem myslící, prožívající a jednající lidé, které tímto aparátem nelze popsat a kteří v realitě vnášejí do reálného ekonomického dění naprosto nepředvídatelné a teorií nezachytitelné prvky.

Proč tento názor není správný? Pokud bude člověk padat z mrakodrapu, bude se jeho tělo pohybovat podle zákonů fyziky bez ohledu na to, co si tento člověk myslí, jak prožívá a co se snaží dělat. Fyzika nebude schopna přesně popsat to, jak mává rukama či nohama, poměrně přesně však bude schopna zachytit dráhu letu, dobu letu a rychlost dopadu. A mikroekonomie dokáže něco podobného. Přes odlišnost jednotlivých lidí a nemožnost zachycení četných detailů lidského jednání je schopna popsat základní charakteristiky ekonomického dění a vývojové trendy či tendence ekonomického systému.

Mikroekonomie se však liší od fyziky v jedné podstatné věci. Ve vztahu ke člověku je totiž schopna jít ještě dál. Je podstatným způsobem i vědou o člověku, o jeho vnitřním světě, o vývoji jeho motivací (prožitků, toho, co nazýváme užitkem apod.).

Připomeňme si, co pro nás znamenal exogenní charakter užitku:

Exogenní charakter užitku ve vztahu k ekonomickému systému znamená, že vztahy či mechanismy o nichž pojednává ekonomická teorie, v nichž se nacházejí lidské ekonomické subjekty navzájem (jednající lidé), nehrají žádnou roli při vytváření jejich subjektivně pociťovaných prožitků.

Je tomu opravdu tak? Podívejme se, jak mechanismus prožitků (vytváření preferencí) reálně funguje. Víme, že člověk má schopnost volit mezi současnými a budoucím užitky (prožitky), resp. mezi užitky různě vzdálené budoucnosti. Proto musí mít schopnost ve své hlavě porovnávat to, co bude prožívat v budoucnu, v bližší či vzdálenější budoucnosti, s tím, co prožívá nebo může aktuálně prožívat v současnosti. Každý si může sebepozorováním ověřit, že tuto schopnost skutečně má. Máme schopnost prožívat nejen současné stavy toho, co je pro nás příjemné či nepříjemné. Máme i schopnost přenést budoucí prožitky z budoucnosti do současnosti a určitým způsobem je prožívat již nyní, tj. vystavit vzájemnému porovnání, vzájemné konkurenci prožitky, které jsou vyvolány něčím aktuálně působícím, a prožitky, které vznikají v důsledku představy budoucnosti37).

Při tomto přenosu prožitků z očekávané budoucnosti na současné situace, v nichž rozhodujeme v ekonomickém smyslu o způsobech alokace toho, čím disponujeme, dochází k významnému a zajímavému fenoménu. To, co bylo prožitky oceněno jako zprostředkování nějaké budoucí situace vyvolávající prožitky, se někdy samo stává zdrojem prožitků. Například:

- Původně jsme měli prožitek jen ze statku A, který bezprostředně uspokojoval naši potřebu (např. ryba, kterou jsme mohli ukojit hlad a která nám chutnala). Nyní máme potěšení i ze statku B, který k získání statku A slouží (z rybářského prutu, který jsme dostali pod stromeček a udělalo nám to velkou radost).

- Původně nám příjemný prožitek přinášela určitá činnost A (požívání ryby). Nyní máme potěšení z i činnosti B, jejíž výkon podmiňuje možnost činnosti B (chytání ryb).

K tomu několik poznámek:

1. Je těžké říci, které naše prožitky jsou skutečně ty původní, na základě kterých vznikly ostatní. Vždyť třeba i příjemné prožitky spjaté s ukojením hladu, tj. pojídáním potravy, vznikly proto, aby tělo bylo vybaveno potřebnými látkami sloužícími k jeho růstu, obnově, energetickému zásobení apod. Všechny prožitky, které prožíváme, vznikly historickým i individuálním vývojem přenosem z budoucnosti, projekcí či oddiskontováním očekávaných prožitků na současnost.

2. Při přenosu prožitků z budoucnosti na současné situace dochází k jejich prolínání a následné syntéze. Chytám-li ryby, nejde jen o to, že mi budou chutnat, až je budu jíst, ale i o to, že se budu moci pochlubit úlovkem, že mi chycení velké ryby získá větší vážnost apod. Právě relativně stále a společensky zprostředkované syntézy přenesených prožitků zpravidla vedou k tomu, že to, statek či předmět, které původně sloužily k něčemu, se samy (vlastnictví statku, výkon činnosti) stávají zdrojem prožitku a tudíž motivací.

3. Fenomén přenosu prožitků z budoucnosti na současnost, jejich syntézy a zafixování je natolik výrazný, že člověk si postupně během svého života vytváří potřebu (či spíše něco jako "metapotřebu") vztáhnout vše, co činí, k něčemu vyššímu, k něčemu, v čem nalézá smysl, k něčemu, co je skutečnou hodnotou apod. Tj. od mechanismu přenosu a syntézy prožitků je odvozen i mechanismus vztahování současného k budoucímu, který je existenciální dimenzí člověka a který má podobu hledání smyslu.

4. Aniž bychom si to dostatečně uvědomovali, žijeme každý spíše prožíváním očekávané budoucnosti než aktuální současností. Jen málokdy a v málokterých situacích situací to, co prožíváme, vzniká převážně na základě nějakého vnějšího podnětu působícího na čidla vyvolávající prožitky. Rozhodující většina našich prožitků po většinu našeho života a tvořících prožitkové bohatství našeho života je přenášena z očekávané budoucnosti na současnost.

Jako v jiných případech v ekonomii můžeme i v tomto případě rozlišit dva horizonty událostí v ekonomii:

- Krátkodobý, kdy strukturu užitků (ve smyslu prožitků) lidských subjektů v daném ekonomickém systému považujeme za neměnnou.

- Dlouhodobý, ve kterém dochází k proměnám struktury užitků.

Ekonomie nejenže může a musí počítat se změnou struktury prožitků jednajících lidských subjektů při výkladu celé řady otázek, ale může poskytnout i cenná východiska objasnění příčin a logiky změn této struktury. Uveďme některá z těchto východisek:

1. Mechanismus přenosu, syntézy a zafixování prožitků nad zprostředkováními podmiňujícími dosažení budoucích prožitků (těmito zprostředkováními může být vlastnění určitých statků nebo výkon určitých činností) plní dvojí roli:

- Na jedné straně výrazně zvyšuje motivace k vlastnění zprostředkujících statků či k výkonu zprostředkujících činností a tím zvyšuje i efektivnost rozhodování z hlediska dosažení původních cílových stavů.

- Na druhé straně odpoutává aktuální aktivity člověka od původních cílových stavů (příslušná zprostředkování se sama stávají tím, k čemu člověk směřuje svoji činnost).

2. Tato dvojakost mechanismu restrukturace a vývoje prožitků může vést ke vzniku rozporů, které subjekt pociťuje a se kterými se vyrovnává. Rozporů v tom smyslu, že člověk na jedné straně dosahuje toho, co mu prospívá, současně však produkuje to, co ho ohrožuje či co mu škodí. Tyto rozpory vznikají právě tehdy, když jednání člověka sloužící k dosahování jeho vlastních cílů má neparetovské důsledky (tj. přímo či nepřímo vede ke snížení užitku někoho jiného, případně i jeho samotného). Ekonomická věda umožňuje na původ a mechanismus neparetovských důsledků vzniklých při dosahování individuálních cílů ukázat.

Každý člověk v každou chvíli stojí před dvěma alokačními rozhodnutími:

- Alokuje využití svého času z hlediska uplatnění svých schopností (lidského kapitálu).

- Alokuje využití současných prostředků (současného příjmu) z hlediska provozování a pořízení aktiv, které tvoří jeho vlastnické portfolio.

Každý člověk v každou chvíli tedy rozhoduje o tom, jaké aktivity bude vykonávat a jaká aktiva si bude vytvářet. To platí i v případě, když se chová jako spotřebitel: Spotřebovává volný čas a prostředky tak, aby navyšoval svůj lidský příp. sociální kapitál (nabývá schopnosti či "vplétá" tyto schopnosti do různých sociálních sítí).

Při každém takovém rozhodování - ať již si to uvědomuje nebo ne, ať již se mu to líbí nebo ne - řeší problém, který je z matematického hlediska izomorfní s jednou z aplikací teorie her, s problémem tzv. vězňova dilematu.

Jedná se o následující: Jsou chyceni dva podezřelí (A a B), ale důkazů proti nim není dostatečně. Každý z nich se může buď přiznat, nebo zatloukat. Možné situace popisuje následující tabulka možností:

Když se oba přiznají, dostane každý z nich 6 měsíců.

Když se jeden z nich přizná a druhý ne, dostane ten, který se nepřiznal 8 měsíců a druhý bude propuštěn na svobodu.

Když se oba přiznají, dostane každý 3 měsíce.

Jakou strategii by měl podezřelý volit, pokud neví, jak se zachová jeho komplic?

("Výhra" má v tomto případě zápornou hodnotu, tj. jde o minimalizaci počtu měsíců, na které bude podezřelý odsouzen.)

V realitě vznikají velmi obdobné situace, které se navíc opakují. Typy her můžeme rozlišit:

- Podle rozložení výher.

- Podle počtu účastníků.

- Podle toho, jak jsou účastníci informováni a chování ostatních účastníků v předcházejících hrách.

- A podobně.

V případě aplikace na oblasti investování do pozice a do schopností se jedná o následující:

- První strategie znamená, že investuje do svých schopností.

- Druhá strategie znamená, že investuje do své pozice.

První strategie mu zabezpečuje maximální výhru v případě že druhý rovněž investuje do svých schopností, na základě toho něco vyprodukují a směnou si následně oba zvýší svůj užitek.

Pokud druhý investuje do své pozice, sníží se efektivnost systému (je vytvořeno méně) a většinu bez ohledu na svůj vklad v podobě realizovaných schopností získá druhý.

Pokud oba investují do své pozice, je efektivnost systému nejnižší, oba ovšem získávají stejně a přitom více, než pokud by realizovali strategii založenou na investici do svých schopností.

V reálném ekonomickém systému hraje tyto hry velmi velké množství účastníků. Jedná se přitom o hry, které se znovu a znovu opakují. Jednotliví účastníci tak mohou reagovat na způsob rozhodování jiných účastníků. Informace o jednání jiných účastníků však bývají zpravidla neúplné.

V reálném ekonomickém systému existuje ještě jeden významný fenomén - lze si vybrat účastníky, s nimiž se příslušná hra hraje. Na základě toho vznikají sociální sítě, a to:

- Buď kooperující (účastníci v rámci nich investují do svých schopností a kooperací zvyšují celkový efekt).

- Nebo poziční (účastníci předpokládají poziční investování a vytvářejí síť založenou na vztazích nadřazenosti a podřízenosti). V těchto sítích existují rozmanité strategie úspěchu.

Obdobné hry se hrají i mezi účastníky sítí či mezi sítěmi jako takovými. Analýzou těchto her, jejich modelováním a interpretací otevírá mikroekonomie cestu k pochopení jak jednání jednotlivých lidí, tak i k utváření vztahů mezi nimi na různých úrovních.

Obdobné hry se hrají i mezi účastníky sítí či mezi sítěmi jako takovými. Analýzou těchto her, jejich modelováním a interpretací otevírá mikroekonomie cestu k pochopení jak jednání jednotlivých lidí, tak i k utváření vztahů mezi nimi na různých úrovních38).

Co vyplývá z toho, co jsme si doposud řekli, resp. na co nás studium mikroekonomie připravilo? Pokusme se to nejdůležitější stručně shrnout v bodech:

1. Žijeme v době, kterou lze nazvat jako počátek přechodu ke vzdělanostní společnosti, tj. společnosti, ve které se stává dominantním ekonomickým sektorem sektor produkce lidských schopností (lidského kapitálu a sociálního kapitálu). Dominantním sektorem se produkce lidských schopností zejména formou vzdělání stává tento sektor:

- V tom smyslu, že produkuje rozhodující množství statků (vzdělanostních služeb sloužících k uspokojování schopnostních potřeb).

- V tom smyslu, že nejvíce ovlivňuje uspokojování potřeb a utváření jejich struktury (tj. nejvýznamnějšími potřebami člověka se stávají schopnostní potřeby, potřeby uspokojované rozvojem a realizací jeho schopnostní).

- V tom smyslu, že v tomto sektoru nejintenzivněji probíhají inovační procesy.

- V tom smyslu, že se do tohoto sektoru přesouvá těžiště ekonomické akumulace (tj. v tomto sektoru se nejvíce hromadí fixní kapitál).

- V tom smyslu, že v tomto sektoru vzniká nejvíce čistého přebytku, který se stává zdrojem akumulace fixního kapitálu působícího v tomto sektoru (přičemž fixním kapitálem se stávají samotné schopnosti člověka).

Proces konstituování vzdělanostní společnosti má řadu obdobných rysů jako proces vzniku průmyslové společnosti, resp. průběh průmyslové revoluce.

2. K prosazení vzdělanostního sektoru jako dominantního ekonomického sektoru může docházet jen tam, kde se potřebným způsobem rozvine tržní mechanismus a vytvoří vhodné spolupůsobení trhu a státu. To znamená zejména:

- Vývojem kapitálového trhu dojde k eliminování bariéry rozpočtového omezení při investování do rozvoje lidských schopností, která je hlavní příčinou vzniku a existence trvalých monopolů působících v této oblasti i v dalších oblastech ekonomiky a která vytváří hlavní omezení vstupu do odvětví produkce a nabývání lidských schopností39).

- Změní se poměr mezi investováním do společenské pozice a lidských schopností ve prospěch investování do lidských schopností, v návaznosti na to vzroste i role kooperujících sítí založených na využívání lidských schopností.

3. O subjektech a produkci vzdělanostní společnosti si lze s využitím teorie učinit konkrétnější představu:

- Hlavními subjekty budou univerzity poskytující vzdělání rozvíjející inovační schopnosti, vzdělání založené na univerzalitě (všestrannosti).

- Produkcí univerzit se stávají kooperující absolventské sítě, které se však současně mění v součást univerzitního subjektu.

- Předpokladem přeměny stávající univerzit resp. vysokých škol v univerzity jako hlavní produkční subjekty vzdělanostní společnosti je již zmíněné zdokonalení tržního mechanismu tak, aby byly zainteresovány na uplatnění své produkce (svých absolventů), na jejich příjmovém a společenském vzestupu40).

4. Pro vyústění teoretických závěrů do praxe má význam i další rozvoj teorie a zvyšování efektivnosti výuky:

- V obecně teoretické rovině bude hrát významnou roli zkoumání vlivů podmiňujících utváření jednotlivých druhů sítí. V prakticko aplikační rovině bude hrát významnou roli rozpracování projektů sociálního investování a reformování stávajících sociálních subsystémů.

- Při zvyšování efektivnosti výuky bude hrát důležitou roli promítnutí požadavku univerzality do obsahu vzdělávacího procesu.

1. Model všeobecné rovnováhy 2x2x2x2 a jeho význam
2. Teorie ceny - jak se v ekonomickém systému vytvářejí ceny
3. Základní posuny směrem k rovnováze v nerovnovážněm ekonomickém systému
4. Teorie inovací - vliv inovací na nerovnováhu ekonomického systému
5. Omezení vstupu do odvětví, bariéry obnovy rovnováhy ekonomického systému
6. Neparetovské důsledky inovací a možnosti jejich eliminování
7. Rozpory teorie užitku, produktivní aspekt individuální spotřeby, možnost řešení dilematu rovnosti a efektivnosti
8. Role kapitálového trhu při využívání investičních příležitostí
9. Mládkův paradox, jeho řešení, investování do schopností a investování do pozice
10. Podmínky vzniku přebytku a jeho rozdělování
11. Mechanismus porovnání současných a budoucích užitků, teorie determinace prožitků, souvislost s produktivním aspektem spotřeby
12. Tzv. vězňovo dilema a jeho aplikace, souvislost s investicemi do schopností a investicemi do pozice
13. Sociální sítě, jejich rozlišení, jejich vznik a role, jejich vliv na nedokonalost konkurence a vznik monopolního postavení
14. Vývoj tržního mechanismu, jeho determinace a jeho vliv na možnost paretovských zlepšení
15. Mikroekonomická role státu - stávající stav a vývojové tendence

1. Při odpovědi na otázky v rámci magisterské zkoušky je nutné znát látku na úrovni bakalářského studia, zejména:

- funkčně využívat takové pojmy jako paretovské optimum, náklady obětované příležitosti,

- aplikovat základní nástroje odvozené od zákona klesajících výnosů a zákona klesajícího užitku - indiferenční křivky, izokvanty, hranici produkčních možností, linii rozpočtu

- umět využívat nabídkově poptávkovou analýzu včetně interpretace přebytku výrobce, přebytku spotřebitele, aplikace elasticity,

- znát podstatu rozlišení mezi dokonalou a nedokonalou konkurencí, podmínky dokonalé konkurence,

- vyjádřit graficky optimum firmy v podmínkách dokonalé a nedokonalé konkurence s využitím průměrných a mezních nákladových a příjmových veličin,

- umět aplikovat Clarkova schémata rozdělování,

- objasnit podstatu úroku prostřednictvím Fisherova schématu,

- znát základní pojmy veřejné ekonomiky - nedělitelné statky, externality.

2. Uvědomovat si a umět identifikovat deduktivní prvek mikroekonomické teorie - tj. co z čeho v rámci jednotlivých otázek odvozujeme a jak, návazně na to pak příslušné důkazy demonstrovat (umět odvodit průběh indiferenčních křivek, izokvant, hranice produkčních možností, poptávkové křivky, rovnováhu spotřebitele apod.).

3. Znát a umět používat základní matematické prostředky, zejména:

- grafy a jejich roli při identifikování standardních situací,

- mezní veličiny a jejich souvislost s derivacemi, resp. sklonem tečny ke křivce,

- matematické vyjádření rizika,

- základní prvky teorie her (tzv. vězňovo dilema).

4. Rozlišovat mezi katalogizací a kategorizací, umět ukázat tento rozdíl na konkrétních příkladech při aplikaci mikroekonomické teorie ke konkrétním příkladům.

Soukupová J. - Hořejší B. - Macáková L. - Soukup J.: Mikroekonomie. Management Press

Předpokladem úspěšného absolvování předmětu mikroekonomie na magisterském stupni studia je zpracování seminární práce v rozsahu 8 - 10 stran na vybrané téma (rozsah může být větší, nikoli však menší). Při zpracování seminární práce se doporučuje následující postup:

1. Vhodně vybrat téma. To znamená zejména následující:

- Vybrat téma, se kterým mě pojí osobní zkušenosti a které souvisí s oblastí mého předpokládaného uplatnění.

- Zohlednit přitom vyústění zpracování tématu do následného výběru magisterské diplomové práce; seminární práce by z tohoto hlediska měla být první verzí teoretického úvodu magisterské práce a současně přispět k výběru vhodného tématu a konkrétního profilování magisterské práce.

- Podívat se na vybírané téma z hlediska mého vlastního zaujetí, tj. způsob, kterým přistupuji k řešení tématu by pro mě měl být přitažlivý, měl bych si zpracováním seminární práce odpovědět na otázky, které pro sebe považuji za významné.

2. Pojmenovat problém a správně jej zařadit do kontextu mikroekonomické teorie. V této fázi přípravy magisterské práce se doporučuje konzultace s přednášejícím a využití jeho námětů. Mělo by k ní dojít přibližně v polovině semestru, tj. po absolvování 6. a před absolvováním 9. přednášky. Při popisu problému je nutné využít poznatky mikroekonomické teorie, a to jednak při jeho začlenění, jednak při vymezení obecných předpokladů jeho řešení. (V této souvislosti je nutné upozornit na to, že jako seminární práce nemůže být uznán text, který zjevně nevyužívá poznatky z výuky, byl zjevně zpracován někým jiným a za jiným účelem - to vše se z textu snadno pozná právě dle pojetí způsobu vidění a zatřídění problému.)

3. Při vlastním popisu problematiky, jejím utřídění, naznačení souvislosti i zdůraznění toho nejvýznamnějšího, co je nutné k řešení problému, funkčně využít poznatky ze studia mikroekonomie. A to i těch přednášek, které student absolvuje po výběru tématu práce. Nejde přitom o to demonstrovat roli získaných poznatků za každou cenu, násilně či toporně, ale skutečně funkčně. Doporučuje se opět využít průběžných konzultací s přednášejícím.

4. Do závěru práce dát stručné shrnutí toho, k čemu jsem dospěl - a to co nejpoctivěji. Student by si měl sám pro sebe uvědomit, co mu zpracování seminární práce při ujasnění problému a při souběžném studiu předmětu mikroekonomie dalo.

1. Okruhy otázek ke zkoušce jsou voleny tak, aby při odpovědi na kteroukoli z nich bylo možné vyjít z příkladů ve kterékoli oblasti ekonomické reality. Tj. prakticky v každém případě lze při odpovědi na otázku, kterou si student náhodně vybere z 15 předložených, využít poznatky získané při zpracování seminární práce. Čím lépe student seminární práci zpracuje, tím lépe se mu bude na kteroukoli otázku, co si vybere, odpovídat. Doporučuje se proto zpracovat seminární práci i s ohledem na okruhy otázek ke zkoušce. Jednotlivé okruhy otázek ke zkoušce by ho měly současně inspirovat k vidění problémů v rámci tématu seminární práce, které si zvolí.

2. Zpracování seminární práce je pro studenta rozjezdem ke zpracování magisterské práce a současně k budoucímu profesnímu uplatnění. Jde přitom o to, aby se naučil pracovat s "know-how", které mu poskytuje jeho "mateřská" vysoká škola (tj. VŠFS). Při zpracování seminární práce jde o první dotyk s teoretickým zázemím. Zpracování magisterské práce by pro něj již mělo znamenat schopnost trvale (celoživotně) využívat nejnovější poznatky, které získává VŠFS sledováním vývoje teorie ve světě, v rámci vědecké spolupráce s dalšími pracovišti i vlastní badatelskou činností. Právě přístup k těmto poznatkům a schopnost jejich využívat je tím, co nejvíce přidává hodnotu absolventovi při jeho uplatnění na profesních trzích.